autor » Kurt Vonnegut, jr.
Oblíbenost autora: v Top10 u 8 registrovaných
foto autora

Kurt Vonnegut, jr.

pohlaví: muž

Život: * 11.11.1922 † 11.04.2007

Národnost: americká

odkazy: 18x [info], 2x [web], 3x [životopis], 1x [rozhovor]

Kurt Vonnegut Jr. se narodil 11. listopadu 1922 v Indiano­polisv americkém státě Indiana, jako nejmladší ze tří dětí (bratr Bernard a sestra Alice) rodičů Kurta Sn. a Alice Vonnegutových. Jeho rodina byla potomky německých přistěhovalců, kteří do Spojených Států přišli společně s velkou vlnou emigrantů roku 1848. To také vysvětluje německé jméno – Vonnegut, s tím to však není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát: předci zotcovy strany byli poměrně zámožní lidé, přišli z Münsteru ve Vestfálsku. Své jméno odvozovali od vzdáleného předka, který měl pozemky (něm. pozemek – „ein Gut“) na říčce Funně – a od spojení „pozemek na Funně“ vzešlo jméno Funnegut. Po emigraci do Spojených Států ale muselo toto jméno změněno: Funnegut totiž znělo příliš jako „funny gut“ (v ang. směšné střevo), a tak dnes tato rodina nese jméno Vonnegut. Navzdory tomu všemu byl ale Kurt Vonnegut vychováván bez jakýchkoliv kontaktů s německým jazykem, literaturou, hudbou nebo tradicí své rodiny. Po první světové válce se v U.S.A. totiž rozmohlo takové protiněmectví, že se Kurtovi rodiče rozhodli zbavit jej kořenů a souvislostí jako důkaz svého vlastenectví.

Střední školu Shortridge v Indianopolis, kde byl jedním z vydavatelů školního deníku Echo, dokončil roku 1940. Poté, podle tradice své rodiny: odejít studovat na východ,ve studiu pokračoval na Cornell University v Ithace ve státě New York, kde byl pro změnu hlavním redaktorem univerzitního deníku Sun. Školu ukončil roku 1943 absolutoriem v chemii a biologii a ještě téhož rokuse nechal zapsat do armády. Spojených států. Původně byl odmítnut kvůli virovému zápalu plic, který se později odhalen jako TBC, ale v březnu byl přece jen přijat a poslán na Carnegieho Institut Technologie a University of Tenessee, kde 18 měsíců studoval inženýrství. Alice Vonnegutová však vstup syna do armády neunesla a uzavřela se do sebe. Když potom dostal Vonnegut na Den matek (14. května) roku 1944 volno, jeho matka zemřela ve spánku. Její smrt byla připsána předávkování prášky na spaní, požitých snad náhodně, o čemž má ale Vonnegut své pochybnosti. V listopadu 1944 byl poslán do Evropy, na západní frontu, kde byl jeho oddíl – Druhý batalion, 432. regiment -rozmetán v bitvě u Bulge. Vonnegut bloudil několik dní mezi liniemi, až byl 22. prosince zajat Němci. Vojín Vonnegut byl poslán jako zajatecká pracovní síla do Drážďan, kde pracoval v továrně, která vyráběla vitamíny obohacený javorový sirup pro těhotné ženy. Spolu s ostatními americkými vězni bydleliv bývalých mrazírnách drážďanských jatek několik pater pod povrchem země,to byl také jediný důvod, proč jako jeden z mála přežil bombardování Drážďan spojeneckými letadly v noci z 13. na 14. února 1945. Američtí vězni, mezi nimi také Vonnegut, byli najati jako hledači mrtvol. Vytahovali mrtvé z trosek a skládali je na vysoké pohřební hromady. Když už těla v krytech zapáchala, sebrali zajatci mrtvým cennosti a němečtí vojáci s plamenomety těla zpopelňovali přímo tam. Bombardování Drážďan si tenkrát vyžádalo 130 000 obětí. O 35 let později Vonnegut řekl: „Říkám obvykle, že jediná lidská bytostna této planetě profitovala z tohoto náletu, který musel jistě stát desítky milionů. Nálet nezkrátil válku ani o desetinu vteřiny, neoslabil německou obranu nebo útok, neosvobodil jedinou osobu z tábora smrti. Pouze jedna osoba na tom vydělala – ne dvě, nebo pět, nebo deset. Jen jedna. Já. Dostal jsem tři dolary za každého mrtvého.“ ( O několik let později Vonnegut řekl, že dostal čtyři dolary za každého, ještě později to bylo pět dolarů, a tak není vyloučeno, že to jednou nebude třeba sedm dolarů).

Po vítězství spojenců se Vonnegut dne 22. května 1945 vrátil do vlasti a hned 1. září téhož roku si vzal svou první ženu, Jane Marie Coxovou, se kterou se v prosinci stěhuje do Chicaga ve státě Illinois. Tam byl zaměstnán jako reportér u chicagské tiskové agentury (kde za dvacet osmdolarů týdně psal články o loupežích, přepadeních, požárech, bouračkách ap.) a mezitím studoval antropologii na Chicagské univerzitě. Tu ale roku 1947 opouští bez diplomu, a to proto, že mu katedra antropologie neuznala diplomovou práci (pravděpodobně proto, že byla příliš prostá a bylo v ní moc legrace. Vonnegut totižvytvořil teorii, podle které měl každý příběh svůj tvar, jež bylo možné nanést do grafu o osách začátek (Z) – konec (K) příběhu a štěstí (Š) – smůla (S). Například ( Vonnegut:) "mýtus amerických indiánů o vzniku života, ve kterém bůh dá lidem slunce a pak měsíc a potom luk a šíp a potom zrno a tak dále, je v podstatě schodiště:

Téměř všechny mýty o vzniku světa jsou takováto schodiště. Náš mýtus o vzniku života, vyňatý ze Starého zákona, je výjimečný, pokud jsem měl možnost posoudit, protože vypadá takhle:

Ten náhlý pokles štěstí je samozřejmě vyhnání Adama a Evy z ráje.

Proměna Franze Kafky, ve které se již tak dost nešťastný muž změní ve štěnici, vypadá takto":

Příběh o Popelce je dost složitý:

"Schody jsou dárky, které dala Popelce pohádková babička – plášť, střevíčky, kočár a tak dále. Náhlý pokles je úder půlnoci na plese. Popelka je opět v cárech. Všechny dary byly vráceny. Ale pak ji najde princ a vezme si ji za ženu a ona je nekonečně šťastná až na věky. Dostane všechny věci zpět a ještě něco navíc.

Ale pak jsem si řekl, počkat – ty schody na začátku vypadají jako mýtuso stvoření téměř každého společenství na Zemi. A pak jsem uviděl, že úder půlnoci vypadá přesně jako jedinečný mýtus Starého zákona. A pak jsem zpozoroval, že pozvednutí k výšinám rozkoše na konci je shodné s očekáváním vykoupení tak, jak je chápe primitivní křesťanství.

Příběhy byly shodné. Byl jsem tímto objevem fascinován před lety a jsem dodnes. Nezájem Chicagské univerzity mne naplňuje odporem."

Roku 1947 tedy Vonnegut opouští Chicago bez diplomu a stěhuje se do Schenectady ve státě New York, kde je zaměstnán v sekci pro styk s veřejností u General Electric a jejich Výzkumných laboratoří. O tři roky později (1950) vydává svou první povídku – „Zpráva o Barnhousově efektu“, kterou koupil časopis Collier‚s sedm set dolarů, což byl Vonnegutův dvouměsíční plat u General Electric.Násle­dujícího roku od General Electric odešel a odstěhoval se i s rodinou do Provincetownu v Massachusetts, kde se plně věnoval psaní. Publikuje množství časopisových povídek – ty, které by mohly lépe platící časopisy odmítnout, posílal do odlehlých sci-fi časopisů (jako například Traveller‘s World nebo Worlds of It). Se zánikem velkých časopisůa s nimi i povídkového průmyslu vyvstal Vonnegutovi problém, jak se uživit. Řešením byly paperbacky. Jejich výhoda spočívala v tom, že jejich autorovi stačila jedna kapitola a osnova, aby dostal zaplaceno. Jejich nevýhodou naopak byla skutečnost, že se jim nikdy nedostalo recenze a že byly povětšinou vyprodány na autobusových zastávkách. (Tato kapitola Vonnegutova života mimochodem velmi připomíná jednoho z hrdinů jeho knih – osaměléhoa opovrženého autora, vydávajícího své povídky v pornočasopisech – Kilgora Trouta). Tři Vonnegutovy prvotiny vyšly jako paperbacky: „Mechanické piano“ (1952; což je novela o tom, kam může vést zdokonalování strojů a technický pokrok – v mnohém připomíná Čapkovo R.U.R), „Sirény z Titanu“ (1959; pojednávající o smyslu lidského života: dopravit náhradní díl pro porouchaného robota na planetu Titan, aby robot mohl přes celou galaxii dále vysílat signál AHOJ) a „Matka noc“ (1962; kniha o nacistických zločincích a o vině, kterou nesou. Celý příběh je retrospektivou hlavního hrdiny – válečného zločince Hawarda Campbella Jr., který čeká v izraelském na vězení na soud. Jméno Hawarda Campbella Jr. je odvozeno od Johna Campbella Jr., redaktora sci-fi časopisu Astounding, který kdysi Vonnegutovy práce odmítl a tak Kurt „vyrovnal skóre“).

V letech 1954–1956 Kurt Vonnegut vyučoval angličtinu v Hopefield School na CapeCod, což byla škola emocionálně labilní děti. V té době také založil svou vlastní prodejnu s automobily: dalo by se říci, že byl v tomto odvětví minimálně stejně úspěšný jako jím stvořená postava Dwayna Hooveraze „Snídaně šampiónů“- byl druhým Saab dealerem ve Spojených Státech.

Roku 1957 Vonnegutovi zemřel otec, Kurt Vonnegut Sn., a on si„jako akt freudovského kanibalismu vypustil ze svého jména Jr.“. O rok později v rozpětí jednoho dne zemřela v nemocnici na rakovinu jeho sestra Alice a její manžel, který se utopil, když vlak, kterým dojížděl, sjel z otevřeného mostu do řeky. Jejich tři děti tím pádem osiřely, a tak Kurt se svou první ženouke svým třem dětem adoptovali.

Vonnegut poté vydal další díla : „Kolébku“ (1963; která záznamem toho, co dělali vlivní Američané, když byla svržena atomová bomba na Hirošimu), „Bůh Vám žehnej pane Rosewater“(1965; tato kniha vyšla jako vázaný originál a jako první Vonnegutově knize se jí dostalo také recenze)a ve vazbě znovu vyšlo „Mechanické piano“ a „Matka noc“. V letech 1965–1967 se mu dostalo dokonce dostalo příležitosti vyučovat v autorském semináři na University of Iowa. Roku 1967 se Vonnegut účastnil výměny spisovatelů mezi Spojenými Státy a Sovětským Svazem (na americké straně se této výměny dále zúčastnili Edward Albee, Arthur Miller, William Styron a John Updike). Vonnegut se tehdy velmi spřátelil s Felixem Kuzněcovem.

Následuje vydání povídkové sbírky „Vítejte v opičárně“ (1968)a „Jatka č.5“ (1969; v této knize nejvíce čerpá ze svých válečných zkušeností: hlavní hrdina, americký občan, totiž nejdříve zažije bombardování Drážďan, poté se ožení s tlustou Američankou, zplodí s ní syna a nakonec je unesen létajícím talířem na planetu Trafalmador). Roku 1970 vyučoval psaní na Harvardu a téhož roku také napsal „Všechno nejlepší, Wando June“ pro Broadwayskou scénu a později pro film.

Roku 1971 se rozvedl se svou první ženou Jane Marie a sám se odstěhoval do New Yorku, města osamělých srdcí. Na dalších deset let se centrálním námětem jeho tvorby stává osamělost. Ve stejné době navíc prodělal jeho syn Mark záchvat schizofrenie a léčil se v psychiatrické léčebně, jako osvobození napsal knihu „Expres do ráje“. Další traumatizující zkušeností té doby byl příchod široké popularity po letech v ústraní (byl tehdy zvolen místopředsedou amerického PENklubu). Toto téma je opětzachyceno ve „Snídani šampiónů“, kde se v podstatě totéž stane Kilgoru Troutovi.Tato kniha, „Snídaně šampiónů“, vyšla roku 1973 ve vydání 100 000 kopií a později se jí dostalo také filmové podoby (scénář se mimochodem Vonnegutovi velmi líbil). Roku 1976 vychází „Groteska“, kniha věnovaná Laurelovi a Hardymu. O rok později se Vonnegut stal dědečkem, když se jeho synu Markovi narodil syn Zachary. V roce 1976 se znovu oženil, a to s fotografkou Jill Krementzovou. Následovaly knihy „Kriminálník“ (1979), „Květná neděle (1981), “Ostrostřelec Dick„(1982), “Galapágy" (1985) a „Modrovous“ (1987).

Roku 1987 Vonnegut krátce navštívil své přátele v Praze, mimo jiné také svého překladatele Jaroslava Kořána, a shlédl divadelní představení inspirované jeho novelou „Groteska“.

Zatím posledními knihami tohoto autora zůstává novela „Hokus Pokus“ (1990; kde vystupuje postava šílené manželky, ve které by se daly najít rysy šílené matky Vonnegutovy), dále autobiografická kniha „Osudy horší než smrt“ (1991) a novela „Ostroočko“ (1997).


Jiné ocenění :
1989 – Interzone Readers' Poll – Nejlepší sci – fi autor všech dob – 34. místo




WebArchiv - archiv českého webu