Český básník, prozaik, literární kritik, překladatel z ruštiny (Jesenin, Lermontov, Pasternak, Puškin), němčiny (Goethe, Hofmannsthal, Nietzsche, Schiller) a jihoslovanských jazyků (Mažuranić), kulturně-politický publicista a novinář, po roce 1921 teoretik a vůdčí programový mluvčí i básnický tvůrce české proletářské a expresionistické poezie. Autor reflexívní lyriky času a rozjímání, do níž zpočátku vtěloval své společenské a sociální postoje, posléze rozvíjel především svou básnickou imaginací melodické možnosti verše. Ve zralé lyrické tvorbě kulminuje filosofický a historický patos (vzrušení) i étos (mrav), přesvědčení o koloběhu tragických a optimistických údobí společnosti i individua. Ke konci života byl meditativním autorem, některé jeho romány jsou spíše sociálními dokumenty. Narodil se v Dobříni u Roudnice nad Labem. Po absolutoriu práv (1916) se věnoval žurnalistice, přispíval zejména do ‚Práva lidu‘ (1918–20), ‚Rudého práva‘ (1920–29) a ‚Českého slova‘ (1929–40). Ačkoli se v roce 1929 rozešel s komunisty, zůstal do konce života přesvědčeným socialistou. Hojně cestoval (Itálie, Sovětský svaz, Německo, Francie, Estonsko, Maďarsko, Jugoslávie). Druhou světovou válku prožil již těžce nemocen. Zemřel v Praze, pohřben byl na Vyšehradě. Vzápětí po své smrti byl jako první jmenován národním umělcem.
