Je to teprve dvaadvacet let, co jsem opustil brány vinohradské porodnice a při studiích strávil skoro polovinu života buď na jedné, nebo na druhé straně Nuselského mostu. Jednou se kurz tvůrčího psaní s Ivonou protáhl až do pozdních nočních hodin a já byl na mostě jediným chodcem. Vyšehradské zvony hlasitě odbíjely do hluboké tmy na mostě, protkané mlhou. Byl jsem zahleděn dolů na střechy činžáků, když mě ze soustředění vytrhlo skřípění brzd. V dáli několika desítek metrů přibrzdilo auto. Slyšel jsem otvírání kufru, pak rychlé zaklapnutí. Tmou zazněl zvuk podobný zavřeštění kočky, ale co by dělala kočka uprostřed mostu? Vůz se v mžiku zase rozjel a brzy zmizel kdesi v dáli. Druhý den ráno jsem se v novinách dočetl, že té noci prý skočil dolů další sebevrah. Ale jsem si jistý, že stopy po pneumatikách nikdo nezkoumal.
Autorství: Ruce vzhůru (Barabizna u hráze)
