LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Více vydání = více obálek.

Jan Pohunek

Temní ilumináti

série: Ilumináti
díl v sérii: 1

Kategorie: fantasy - humorná - audiobook

originál vyšel: 2010

vydání: Straky na vrbě (web) 2010; Straky na vrbě (web) 2015

odkazy: 6x [recenze]

Komentáře:

Svarec  | **** 21.09.2010 10:18

Po pomalejším začátku ve filmovém stylu „něco se děje a čtenář neví, o co jde“ a absolvování několika seznamovacích briefingů se to pěkně rozjede. Spousta povedené akce, neméně povedených intrik a humoru, který občas působí jako humor za každou cenu a určitě jsem se nepousmál vždy, kdy autor chtěl, jindy jsem se ale zase zasmál nahlas. Jedinou větší výtku mám k příběhu, který je tak spletitý, že po dočtení je velmi těžké si ho zpětně vybavit, zavzpomínat, o čem kniha vlastně byla. Rozhodně se nejedná o čistokrevnou oddechovku, jak se může zdát, pokud nebudete dávat pozor, ztratíte se v tom. Příště by to chtělo trochu zvolnit, v jednoduchosti je přeci krása, jak dokazuje třeba výborná obálka.

idle  | ****1/2 11.11.2010 09:57

Když se na člověka sesypou hromady tajných organizací a takzvaných nadpřirozených bytostí, každá se svými vlastními zájmy (většinou na ovládnutí světa), asi nebude mít hnedka ve všem jasno. Ovšem my jako čtenáři máme tu výhodu, že se na to můžeme vykašlat a prostě sledovat, co z toho bude. Pozorně, protože hlavní zábava je v detailech – nevinně vyhlížejících formulacích, popkulturních odkazech, propašovaných internetových memech (kdo sleduje Okoun, má zde určitou výhodu) a určitě jsem jako nezasvěcená prošvihla i plno jeskyňářských narážek.

Pokud čtu knihu, kde je humor očekávaný, obvykle na mě působí slaběji, ale tady jsem se i tak uchechtávala častěji, než bylo mému okolí milé. Takže, abych tak řekla, u mě dobrý.

trudoš  | *** 21.04.2018 21:11

Legrační dobrodružství, ve kterém se hlavně zpočátku špatně orientuje, ale výhodou je, že jakmile člověk rezignuje na chápání souvislostí, vše podstatné do sebe v závěru zaklapne. Autorova barvitá fantazie sice popohání děj neustále kupředu, ale při zpětné rekapitulaci naleznete množství situací, které byly v rámci celkové koncepce zbytečně matoucí. Výraznější slabinu ovšem spatřuji v tom, že se Jan Pohunek v některých momentech až příliš snaží o parodii. Košaté metafory občas ztrácejí na vtipu, čistě proto, že než člověk dojde na jejich konec, zapomene, o čem byl začátek. Přičemž nemluvím o větách, ale rovnou o celých odstavcích. Na druhou stranu, bavil jsem se, tak jako se člověk baví u absurdních komedií, kdy vám něco přijde už maličko přes čáru, a něco udeří hřebíček na hlavičku. Nejvýrazněji přitom u mě samozřejmě bodovala bratrská dvojice nezničitelných zabijáků, ale to asi u každého, koho alespoň minimálně odchovala černá a bíla ovce tuzemského folku. Nakonec tedy spokojenost.