LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Více vydání = více obálek.

John Ajvide Lindqvist

Jak zacházet s nemrtvými

Kniha vyšla i pod názvem:
Čo s nemŕtvymi?
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')

Kategorie: fantasy - horor - zombie

originální název: Hanteringen av odöda
originál vyšel: 2005

vydání: Marenčin (web) 2011; Argo (web) 2012

odkazy: 5x [recenze]

Komentáře:

Eli  | ****1/2 23.04.2012 08:15

Jak zacházet s nemrtvými je kniha o lásce. Zní to asi divně, ale je to tak. Když ztratíme někoho blízkého, přejeme si, aby se nám vrátil, ale takový jaký byl a jakého jsme ho milovali. Jenže co se stane, když se opravdu vrátí? Ne jako po lidském mozku lačnící „filmová“ zombie, jen bytost v příslušné fázi fyzického rozkladu, neškodá, apatická, jen schránka, která už s nemá s osobou, kterou jsme znali nic společného. Nebo má?

Pro mě je kniha krásná a děsivá zároveň a určitě na ní hned tak nezapomenu.

Aldur  | ***1/2 21.07.2012 09:51

Nečejte žádnou akční jízdu, likvidaci zombíků a krvavé pasáže. Jde o takovou psychologicko-sociologickou sondu společnosti. V několika nezávislých dějových linií nahlédnete do životních osudů lidí a rodin, kteří přišli o své blízké, které milovali a kteří z neznámého důvodu oživli. Tato kniha je o tom, co se v několika hodinách a dnech stane, když Vám oživlá mrtvola stojí za dveřmi a prostě chce jít domů. Po ráně, kterou smrt pro všechny blízké přináší, přichází další rána – šok z oživení. Avšak je to román o lásce. O lásce, která trvá, i když z oživlé bytosti odpadávají kusy masa, je nafouknutá plyny či jinak deformovaná po smrtelné nehodě. Na jednu stranu je to děsivé, na druhou stranu se rodiny snaží těmto bytostem pomoci, i když vědí, že tyto bytosti nejsou tím, co kdysi bývali a koho přesně milovali. Nebo snad ano? Nebo to je jen otázka duše, která nemůže najít klid? Půl bodu navíc dávám za dojemné zakončení. Čekal jsem konec úplně trochu jiný. Každý si z knihy může vzít něco jiného. Autor na konci jednotlivých kapitol i chronologicky přikládá vývoj státních složek i reakce několika médií na vývoj událostí, které hýbou Švédskem díky mrtvolám, které se probudily.

Bestseller z této knihy asi nebude, ale i tak je zajímavá a rozhodně jsem nic podobného dosud nečetl.

gan112  | **** 26.12.2013 22:11

JE TO ROZHODNE ZAUJMAVá KNIHA, AJ KED SOM SA DO POLOVICE NUDIL, AJ KED SI MYSLíM žE AUTOR MOHOL DEJ LEPšIE POPREPLETAť A VYPUSTIť NIEKTORé NEJASNOSTI A VNÚTORNé DIALÓGI, AJ KED KNIHA Má URčITé LOGICKé CHYBY, aj ked niektoré pasáže vyznejú pateticky. Ku koncu sa to už začína lepšiť a záver bol velmi dobrý. Čo by som si prial je to aby autor viac vyťažil z témy čítania myšlienok, tam by som určite pritlačil na pílu, a pridal by som viac mystična ktoré sa objavuje až na konci, alebo v príbehu vnučky a babičky. Celkovo ale vo mne kniha zanechala hlboký dojem a stopu, to bude asi tým „posolstvom“ nie celkom kvalitne literárne zaobaleným.

trudoš  | ***** 07.06.2017 23:58

Jakmile otevřete román Jak zacházet s nemrtvými, rychle pochopíte, že tohle není žádná líbivá literatura. Zároveň dost riskujete, že se vám švédský rodák John Ajvide Lindqvist zažere pod kůži podobně jako Stephen King. A kdyby jen pod kůži. On vám rovnou převrátí vše, o čem jste si dosud mysleli, že jsou pevné a stabilní základy hororového žánru. Rozhodně nic pro romancechtivé vampýří dušičky.
Předpokládáte-li přímočarou mrtvoláckou vyvražďovačku, budete zklamáni – žádný lepší Resident Evil se nekoná. Na druhou stranu je tu nový úhel pohledu na zombie efekt, který všichni známe, ale nikdy jsme nebrali na zřetel jeho sociální důsledky. (Zombie a sociální důsledky? Skutečně jsem použil tahle slova v jedné větě? Incredible.) Ovšem nečekejte nějaké přechytralé filozofické pojednání. Tohle je horor a autor si to moc dobře uvědomuje. Nedělá z komára velblouda, ale vtipně překrucuje vše, co jsme dosud považovali za vyčerpané téma. A vám nezbývá, než se bát a užívat si to. Plnými doušky.

Lucc  | ***1/2 01.09.2017 11:20

Navnaděn trudošovým chvalozpěvem jsem po knize zapátral v naší maloměstské knihovně a hle, bylo světlo. Rozečetl jsem ji doma a dočítal na rodinné dovolené v Chorvatsku (spolu s některými Nezvalovými básněmi a jedním starým číslem Magazínu F&SF), čímž odpovídám i na otázku, kterou idle položila v Drbárně.
Mnohoslovný úvod mi měl pomoci se odrazit k samotné knize. Nezdařilo se. Stále nejsem o moc moudřejší v poznání, co na knize vlastně bylo špatného. Malý tlak na pilu? Když si vypůjčím termín z výtvarného umění, přirovnal bych ji ke krajince. Precizně provedené, ale vlastně únikové technice pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou jít hlouběji. Nebo nechci jít hlouběji já sám a autor mne tam nevede, protože ode mne očekává aktivní snahu? Nevím. Přidávám se tedy chtě nechtě k onomu kritizovanému hodnocení 60–80 %, které vlastně o ničem nevypovídá. Jek moc je kniha průměrná? Jak moc nadprůměrná?
Příběh je dobře vymyšlen a má potenciál, ale jako u mnoha jiných děl začíná a hlavně končí bez jasného ukotvení. Co se stalo s mrtvými i živými po konci knihy? Nevíme. Transcendentní závěr má být asi katarze a dál? Kde je ta nevděčná práce s hrdiny „potom“? Kde je ta hořká dohra? Odvinul se mi před očima kus filmu, kus plátna života několika postav, ale konec asi zapomněli ve střižně přilepit.
Autorské řemeslo je velmi slušné. Postavy, myšlenky, dialogy, situace, jsou podány s přehledem. Chyběla mi snad větší hloubka úvah, obzvláště tváří v tvář takové podivnosti jako jsou probuzení (milovaní) mrtví, ale proč by vlastně hrdinové něco takového měli podstupovat? Oni žijí jen své unavené životy a na hloubku v nich není příliš místa. Kniha mi prostě připadala až příliš banální v kontrastu s tématem, které volalo po tom jít až na dřeň.
Co mne vyloženě mrzí je neuzavření zajímavé náboženské, přesněji křesťanské linky. Když se budí mrtví, co to pro křesťany znamená? No přece… Zato vlažnost víry a síla nevíry a konformního života jako koule u nohy je v románu vykreslena přesvědčivě.
Jak zacházet s nemrtvými je promarněná šance. Není to rozhodně napínák, bát se v prvním plánu nebude snad ani mimino, v druhém plánu už román mrazení vyvolat může (ale mne ani nepolechtal). V tomto pro mne selhává. Nefunguje dokonale ani jako podobenství o posrané postmoderní společnosti, i když k tomu měl nakročeno. Nebýt slušného autorského řemesla a pár dobrých momentů, nestála by kniha ani za starou bačkoru. Pokud je vám 16 – 25, můžete a pravděpodobně budete knihu vidět jinak. Pro mne je to ale zklamání.

Madam Brbla  | **** 22.07.2018 18:00

Tohle není kniha pro ty čtenáře, kteří na otázky vyžadují odpovědi. Proč se mrtví probudili? Proč pouze ve Stockholmu a okolí? Proč jen ti, co zemřeli v posledních dvou měsících? Proč se v jejich blízkosti vyskytují určité paranormální jevy? Odpovědět se dá pouze další otázkou: a proč ne? S příčinami si autor hlavu neláme, více ho zajímají následky, především emoční stránka zmrtvýchvstání, dopady na pozůstalé a vůbec na celou lidskou společnost. Jak se vyrovnat s tím, že smrt není definitivní? Jaká práva vůbec mají nebožtíci v různém stupni rozkladu? Představují hrozbu? Jak proniknout jejich apatickou slupkou a lze je přimět k smysluplné komunikaci? Zkrátka a výstižně: jak zacházet s nemrtvými?
Román však není suchou sociologickou sondou, naopak, ve třech liniích sledujeme osudy lidí postižených nejprve ztrátou svých blízkých a poté jejich snahu vyrovnat se s návratem mrtvých k existenci. A přestože jsou to příběhy o lásce, utrpení, také o víře a hodnotách, rozhodně není nouze o hororové scény, hrůzné situace dalece překonávající klišé masakry agresivních zombie lidožroutů.
Malý problém jsem měla s jednotlivými charaktery – jsou zpracovány velmi civilně, s patřičnou lidskou nedokonalostí, vyvolávají ve čtenáři soucit a pochopení, občas sympatie, jindy trochu nevole, byly mi bohužel poněkud ukradené… To není přesné, spíše mi příliš nezáleželo na tom, co s nimi bude. Usoužený komik David byl ve vleku událostí, většinu doby jen pasivně klopýtal. Bývalý reportér Gustav Mahler sice převzal iniciativu a jeho linie byla nejčtivější, jenže čím víc jsem toho chlapa poznávala, tím víc mi lezl na nervy. Jeho kapku protivná dcera se nakonec projevila jako zajímavější, přesto dost povrchně nahozená. Elvy a Flora, babička s vnučkou, jsou nevšední dvojice, vnímavější, lépe připravené poradit si s bizarními okolnostmi, ani s tímto různorodým duem se mi však nedařilo hlouběji ztotožnit (snad kdybych byla věřící nebo levicová anarchistka).
Finále je takové… jak to napsat… neamerické, což asi nepřekvapuje u švédského autora. Umocnilo už tak dost silné dojmy, ale nemohu se zbavit pocitu, že se z románu dalo vyždímat ještě něco víc. 80%

Adhara  | *** 07.06.2021 12:07

Zhruba z prvej polovice som bola celkom aj nadšená. Zaujímavá zápletka, realistické prvé reakcie, celosvetové pozdvihnutie v rozličných oblastiach. Príbehy troch rodín, ku ktorým sa vrátili ich zomretí blízki, som dychtivo hltala (hoci Elvy + Flora ma bavili najmenej). No sila príbehu postupne slabla. Na môj neveriaci údiv nemŕtvi akosi prestali väčšinu ľudí a najmä vedcov zaujímať, nikto sa nič nepokúša urobiť pre ich záchranu, a pointa je strašne otrepané klišé. Navyše sa línia Elvy + Flora vôbec neuzavrela a absolútne nechápem, akú úlohu tam zohrala postava Petra. Škoda, iba priemer.

jasonix  | ****1/2 15.04.2022 09:41

Můj náhodný objev v Levných knihách. Prolistoval jsem a se slovy „zombíky fakt nemusím…“ vrátil do regálu. Pak mi to šrotovalo v mozkovně a za hodinu jsem se pro knihu vrátil. Přesto, že z ní intenzivně čpí mrtvolný zápach a pableskuje třpyt mrtvých očí, nejde o žádný okrasný horor. Spíš o smutnou anekdotu na biblický námět. A s vytuněným sociálním přesahem. I po vypreparování fantastického motivu a hororových scén by osudy protagonistů zůstaly dostatečně dramatické a nervydrásající. Text ve mně odemkl jakousi komůrku, kde už od prváku na medicíně uskladňuji protichůdné pocity z prvních pitev: před nahým otevřeným tělem se ve mně také mísil stud s ohromením, posvátná bázeň z mystéria smrti s pokorou před zázrakem života (jakkoliv to takhle zní příšerně klišovitě). Nelze popřít, že kniha má hodně z Kinga. Lindqvist ale neamericky brzdí tempo a jde důsledně po pocitech na úkor akce. Umí otvírat rány; kolem nich vykresluje tetováž zvyků, rituálů, lidských slabostí a poklesků. Těží z kontrastu bolesti mnoha odstínů a tolik chtěné naděje. Nepomíjí ani cynický pohled na společensko-politické poměry ve Švédsku. A ještě to šperkuje půvabně absurdními detaily (králíček Baltazar, Bobr Bruno, úryvky psychedelických textů Marilyn Mansona). I dětská říkanka „Vařila myšička kašičku“ může v určitém kontextu působit mrazení v zádech. Být po mojem, v závěru (který je přece jen akčnější a hororovější, jako by autorovi došla trpělivost…) bych trochu ubral mystična a metafyziky.