- Komentáře:
-
trudoš | 1/2 27.08.2017 23:20
„Do čeho jsem se to namočil.“
Mám rád špatné knihy. Opravdu. Člověk si pak o to víc váží těch průměrných, které se najednou promění v nenápadný manifest kvalitní literatury. Ale i peklo má své dno. A nějakých osmadvacet metrů pod ním se nachází Galateia.
Kdyby Marta Melicharová měla dvanáct let, leccos bych její románové prvotině odpustil. Jenže není. V tu chvíli je na polemiku, zda kýčovitá stylistika a romantická naivita byly autorským záměrem, nebo nevědomou chybou. Ovšem nešťastně zvolené metafory, neustálé opakování zbytečného a natahovaná plytkost vyprávění, to všechno jsou drobnosti, které vážně dokáží zadělat na pořádnou bolest hlavy. Nemluvě o všech těch absurdně krásných hrdinech, až z toho pomalu čiší nějaká obsese.
Pouze dobré vychování vesnického burana mi brání v tom, abych dal „brak“ a třikrát jej podtrhnul. Navíc nejsem ta správná cílová skupina, což celé mé hodnocení výrazně snižuje. Něco pozitivního z toho ale pro mě vzešlo – láska k průměrným knihám je zas na čas zpět.