LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Více vydání = více obálek.

Elan Mastai

Dnešek není naposled

Kniha vyšla i pod názvem:
Dnešok nie je naposledy
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')

Kategorie: sci-fi - cestování časem

originální název: All Our Wrong Todays
originál vyšel: 07/02/2017

vydání: Ikar (SK) (web) 2017; Knižní klub (web) 2017

odkazy: 1x [ukázka], 3x [recenze]

Komentáře:

Lokina  | **** 24.02.2018 19:53

Dnešek není naposled je opravdu ojedinělé dílo, které udělá radost všem milovníkům sci-fi, zvlášť cestování časem či alternativní roviny budoucnosti. Knížka má i zvláštní styl psaní, kdy je to z pohledu hlavního hrdiny, který ho vypráví. Kniha je vážně nápaditá a dynamická. Ale některé kapitoly byly nezáživné a já jsem si říkala, jaký mají smysl. Měla jsem co dělat i obsáhlými pasážemi, kde si hlavní hrdinové vylévali city v sáhodlouhých souvětích. Stejně tak mi dělaly menší problém i pasáže o fungování cesty časem, co je to časová kotva nebo tah, ale bylo docela srozumitelně popsané, takže jsem nebyla za vědeckého negramota :-D Ale musí se nechat, že v knize jsou i zamyšlení hodné citáty, nad kterými jsem se pozastavila a vstřebávala jsem jejich krásnou pointu. Knížka se nečte nejjednodušeji, ale když s ní budete mít trpělivost, dokážete ji ocenit :-)

trudoš  | **1/2 04.05.2019 06:25

Námět zněl perfektně, i když jsem si tak úplně nedokázal představit, o čem že to Elan Mastai vlastně hodlá vyprávět. Což se bohužel nakonec ukázalo jako největší kámen úrazu. Přestože mě okouzlila úvodní teze, jak je cestování v čase nemožné kvůli neustálému pohybu planety Země v kontextu celého kosmu (takže terminátorova cesta z roku 2029 do roku 1984 by kromě blízkého setkání s vakuem poskytla Sáře Connorové náskok asi 972 miliard kilometrů), nějak to vyprávění rychle ztrácelo na atraktivnosti. Autor sice využívá k povzbuzení čtenáře krátké kapitoly, jenže kromě neustálého opakování, jaký je hrdina beznadějný smolař a jak moc je zamilovaný do Penelopy Weschlerové, neposune děj nikam výrazně dál. Když pak konečně přijde ústřední zvrat a vy si říkáte „tak a teď to přijde“ ani v tenhle moment se kupodivu nezačne dít nic zajímavého, jen započne další kolo sebeshazování, které završí až veskrze optimistické finále. Být to padesáti až sto stránková novelka, určitě bych byl spokojenější.

Madam Brbla  | *** 04.05.2019 12:07

„Optimismus je pohřební hranice, na které se upalujeme.“

Navštivme utopii, kde objev neomezené a laciné energie umožnil ohromný technologický rozvoj. I v tomto dokonalém světě ovšem žijí obyčejní lidé a ne každý z nich má nutkání udělat se svým životem něco kloudného. Proč taky, když i bez práce je možné existovat v dostatku? Přesně takový je Tom Barren, svým okolím považovaný za beznadějného lempla. Věřím, že si tenhle lehkomyslný flákač se zálibou v nezávazném sexu své příznivce najde, já k nim ovšem nepatřím. Člověk může šlápnout do hovna, neměl by v něm však tancovat. Pokud je někdo vnímán jako budižkničemu, měl by se raději snažit dokázat opak, nikoliv se s tou nálepkou smířit a každou chvíli poukazovat: „Koukněte, jaký jsem mamlas, to je legrace!“ Nicméně i nezodpovědný bimbas se díky konexím může dostat k projektu cestování časem a stát se generátorem globálních změn.
Nečekejte čistě dobrodružnou sci-fi, tohle je spíše román o vztazích a následcích. Autor ukazuje různé podoby lásky, pitvá rodinnou dynamiku, moralizuje o civilizaci, jak ji známe a co by bylo, kdyby… Nečte se to vůbec špatně, každý den jsem prolítla zhruba stovku stran, teprve v závěru bylo čím dál obtížnější prokousat se až k poděkování. Nějak se pan spisovatel do těch svých alternativních realit a osobností nešikovně zamotal. Finále alibisticky zlehčuje slovy hlavní postavy: „Podívejte, nikdy před tím jsem knihu nepsal a omlouvám se, jestli se mi to nepovedlo, hlavně tady na konci.“ Ono se těch problémů bohužel nakumulovalo víc, než jen bramboračkový finiš. Jako příklad uvedu popáleniny významné osoby: nejprve se dozvíme, že byla při nehodě (v 60. letech minulého století) špička nosu sežehnuta až na chrupavku, ruce popálené do masa, ovšem o dva dny později dotyčný opouští nemocnici, na nose puchýř, zvládá manipulovat s těžkým strojem, sbalit ho a přepravit? Pochybuji… Netřeba ověřovat přímo na popáleninovém centru, stačí si vygooglit, jak vypadají a jak dlouho se hojí hluboké popáleniny 2. stupně. Pokud zapůsobil nevěrohodně v takových detailech, proč bych měla brát vážně libovolnou z informací, kterými mě autor zasypal?
Kdyby za Elanem Mastaiem stál v průběhu psaní přísný editor a zatahal ho za ucho, kdykoliv nezkušený spisovatel příliš moralizuje, opakuje se a začíná nudit, skončil by Mastai se slechy velikosti slona afrického a ve výsledku nadupanou novelou (jak zmínil už trudoš). Na prvotinu to i v téhle rozplizlé podobě ušlo, nechybí pár dobrých nápadů a postřehů, akorát jako celek „Dnešek není naposled“ úplně nedrží pohromadě.