„Někteří jsou tady pro prachy, ale většina jich sem byla přeložena kvůli nějakýmu průseru,“ řekl mi jednoho dne Delgado o přestávce. „Těmhle ještě pár měsíců do vystřídání zbývá. Jak se jim to začne krátit, jsou pořád víc a víc nervóznější.“ „Jak jsi tady už dlouho?“ zeptal jsem se. „Třicet jedna.“ „Měsíců?!“ „Mladej, za tuhle debilní otázku by ti jinej zlomil vaz. Máš štěstí, že jsem kliďas.“ „Myslíš třicet jedna let?“ opakoval jsem pomalu opatrně. Kdybys tady byl, ty chytráku, jednatřicet let, tak by z tebe byl starý dědula s takhle dlouhýma vousama. „Třicet jedna,“ zopakoval bezbarvě, „…ano, třicet jedna, za rok to bude třicet dva, potom třicet tři, třicet čtyři, třicet pět…“ V duchu jsem uviděl toho chlápka nahoře na hradbách, ten přece vykládal taky nějakou takovou blbost. „Tomu nevěřím…“ „To poznáš… to poznáš… asi tak za dvacet let, ano, za dvacet let bys to moh' poznat…“
Akční SF příběh ve stylu Pollackova Budu tančit na vašich hrobech.
