kniha » Kulhavý osud
v Top10 2 | chce si přečíst 1 | má v knihovně 48
hodnotilo: 28
91%
Kulhavý osud Více vydání = více obálek.

Arkadij Natanovič Strugackij
Boris Natanovič Strugackij

Kulhavý osud

Kniha vyšla i pod názvem:
Chromý osud
(viz informace u vydání - záložka 'další informace')

Kategorie: sci-fi - podle filmu/zfilmováno

originální název: Хромая судьба ▫ Chromaja suďba
originál vyšel: 1986

vydání: Odeon 1989; Obzor 1990


Informace / Anotace ke knize: Kulhavý osud

(a jako román v románě: Gadkije lebedi, 1969, Vremja dožďa, 1987)


Poprvé uveřejněna v magazínu: Нева, номера 8 и 9 ▫ Něva


Kulhavý osud líčí osudy úspěšného prozaika a autora filmových a televizních scénářů Felixe Sorokina v okamžiku tvůrčí krize. Se sorokinovskou linií vyprávění se prolíná jako román v románu tajemný „rukopis v Modrých deskách“, nevydané nejlepší Sorokinovo dílo. Jeho hrdina, spisovatel Viktor Banev, jakýsi Sorokinův variant, žije v autokratickém militantním státním mechanismu, kde se mezi loajálně a apaticky smýšlejícími občany objeví lidé se svobodným uvažováním zbaveným autoritářských ideologických praktik. Tito představitelé nového myšlení jsou však uzavřeni v leproserii, kam mají volný přístup jenom děti. Kolem tohoto ghetta pro malomocné se také odvíjí napínavý syžet, který se dotýká všech postav zalidňujících provinční městečko. Kulhavý osud, pokračující v tradici bulgakovovské prózy, je nepochybně špičkovým dílem společensko-filozofické linie sci-fi literatury.

----------------------------------------------

Libor Dvořák: Z KRONIKY NESKOTAČIVÝCH OSUDŮ (http://scifiworld.cz/article.php?ArticleID=488)


Mnohaleté ovzduší podezřívání, nejapných narážek i otevřených útoků (na nichž se krátce před smrtí bohužel podílí i klasik sovětské sci-fi a v neposlední řadě idol a vzor naší spisovatelské dvojice I. A. Jefremov), a samozřejmě také výroky typu „Strugacké nebudeme vydávat tak dlouho dokud na ně lidi nezapomenou“ (jak bláhový ouřadovský sen!), inspirovaly bratry na počátku osmdesátých let ke svérázné, silně autobiograficky motivované próze Kulhavý osud (Chromaja suďba, 1986, Vremja dožďa, 1987).

Tento román je zpovědí v podstatě úspěšného scénáristy Felixe Alexandroviče Sorokina, muže v nejlepších letech, který s notnou dávkou sebeironie a sarkasmu líčí a komentuje své „úspěchy“: celý život píše především šedivé scénáře k filmům a televizním seriálům s takzvanou „vojenskovlas­teneckou tématikou“, a tento trochu trudný „umělecký“ úděl si oslazuje mnohem úspěšnějšími, i když oficiálně i neoficiálně podceňovanými Moderními pohádkami. Především se však zamýšlí nad tím, proč jeho umělecký osud tak beznadějně zchroml. Láme si hlavu nad bizarními praktikami kulturního života, který se proměnil je v řadový resort se vším všudy – s „ministerstvy“ a „generálními ředitelstvími“ literatury, divadla, hudby a dalších druhů umění, resort s dojemnou zabedněností usilující o řízení uměleckých procesů a dokonce i o „absolutně objektivní měření“ kvalit uměleckého díla… Felix Sorokin si trpce uvědomuje všechny své životní prohry – jak ty, jimž se tváří v tvář všemocnému administrativnímu molochu mohl vyhnout jedině tak, že by na žádná oficiálně respektovaná literární kolbiště vůbec nevstupoval, tak i ty, k jejichž zažehnání by bývala stačila větší dávka kumštýřské a občanské statečnosti. Ony druhé prohry přirozeně bolí víc – vždyť Sorokin má podobně jako mnoho jiných jeho kolegů v zásuvce psacího stolu již léta rozepsaný román, „rukopis v Modrých deskách“, možná vrcholné životní dílo, s nímž si ovšem do nakladatelských redakcí netroufá a patrně nikdy netroufne přijít.

Svéráznou replikou Sorokinova osudu je osud románového hrdiny Viktora Baneva. (Jak jsme se již zmínili, románem v románě jsou v případě Kulhavého osudu ona Ošklivá káčátka (Gadkije lebedi, 1969), která svého času Strugackým přinesla tolik nepříjemností.) Rukopis v Modrých Deskách sice líčí radosti a strasti odbojného intelektuála v blíže nespecifikované západní zemi a jeho zápas s reprezentanty málo osvíceného, původně revolučního režimu, který se, opojen sám sebou, postupně hrouží do stále hlubší propasti tupého sebeuspokojení a kultu osobní i neosobní moci (to vše na pozadí spíše pohádkové než fantastické zápletky s generací geniálních dětí, které by se snad mohly stát základem nové společnosti), ale zdá se, že i některé peripetie Banevovy životní pouti mohou být inspirovány autobiografickými reminiscencemi.

Úryvek jako Padlý anděl in Kmen 26/1986, překlad Libor Dvořák.

 



WebArchiv - archiv českého webu