LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

@Strýček Biolit[13]: Tak je to asi dvacátý vydání z nichž některý byly konzultovány i s autorem, takže je to textově vymazlený. Já se nakonec rozhodl do nového vydání nejít, protože ač se mi nové obálky moc líbí, nelíbí se mi jejich tisk. Je to strašně tmavý a knihy velký a neskladný. Polarisí paperbacky naopak přežijou všechno, což je u téhle série potřeba. Pravidelně se k nim každou dekádu vracím.

@Lucc[14]: Ne tohle jsem nemyslel. Jádro pudla se skrývá Avilionu, ale víc nechci prozrazovat. Jinak co se logiky nebo zákonitostí týče. Osobně jsem jí v tom lese nikdy nehledal, protože to už zkoušely některé její ústřední postavy a moc dobře nedopadly :) Většinou se z toho zbláznily. Bezpečnější je prostě autorovi věřit a on opravdu některé věci docela dost uspokojivě vysvětlí. Menší část ne, ale to beru jako součást mystiky lesa, která se pravda ke konci už vytrácí čím víc se do něj autor vrací. Ty texty vznikaly spoustu let a nebyly od začátku navržené na tak komplexní přístup. I tak považuji za zázrak, že se to Holdstockovi podařilo udržet pohromadě aspoň takhle a pořád to dává i přes největší zběsilosti jako celek celkem smysl. Což se třeba o Dávných ozvěnách říct rozhodně nedá a to je jen jediná kniha. Robert byl hrdina, který se nezalekl vlastního konceptu a každou knihu se pokoušel uchopit z jiného úhlu. Ne vždy se to úplně povedlo, ale už za tu snahu má u mě obrovské plus.

@Strýček Biolit[10]: Proč si každý nevymyslel svoji? Na to se dá říct jediné…čti dál :-)

@Strýček Biolit[10]: Řekl bych, že to v jejich případě nejde. Mají mezi sebou archetypální vztah, kdy trofej není podstatná, jde o soupeření samotné. A všimni si, že se Guiwenneth mění. Tu absorbuje více z jednoho, tu z druhého Huxleye. Je to jejich společné mytágo. Nejspíše unikátní. Nezapomeň, že si v dětství byli bratři velice blízcí a věkově jsou také hodně blízko sobě. O vlivu jejich otce na výslednou podobu Guiwenneth ani nemluvím.

Ještě mě tak napadá…když je (evidentně) možné, aby od jednoho mytága bylo v lese více typů…proč si každý z těch Huxleyovic vošoustů nevymyslel svou verzi Guiwenneth? Dokonce by si mohli určit i preferovaný odstín zrzavosti a velikost prsou…

Chápu, že nad tím asi moc přemýšlím, že to RH moc nehrotil a mastil páté přes deváté a jeho bujná fantasie dává logice občas na frak, ale toto mi přišlo jako podpásovka. Už proto, že Jen záměrně v předchozích knihách ignoruje, přestože je hodně důležitá postava a má velký tragický potenciál. Mám pocit, že RH obecně ženské postavy neumí tak dobře. Nedokáže podchytit jejich podstatu. Ne, že by to bylo jednoduché…

@Hyperion[4]: OK. Dík. Takhle mi to stačí, tou předmluvou. Pochopil jsi správně.

Nevím, zda chápu otázku, nicméně vydávat překlad originálního znění nemělo smysl. Změny jsou oproti tomu českému v podstatě realizovány tak, že byly menší či větší části textu vypouštěny a tu a tam jsou provedeny drobné úpravy, aby čtenář vynechání textu nepoznal/nepos­trádal. Tzn. že jsme opět použili původní český překlad (jen jsme do něj ještě vložili pár chybějících vět). Geneze českého vydání je osvětlena v předmluvě Petra Kotrleho, doslov je z pera Roberta Holdstocka a tomuto se samozřejmě nevěnuje.

Já mám Bránu také hodně rád. Mě ta kniha fascinuje i formálně. Když začalo Argo Holdstocka znovuvydávat, vyloženě si to řeklo o to, aby se do tohoto de-luxe vydání (i když pro mě budou tyto knihy už navždy spojeny s formátem Polarisu a ilustracemi Bouškové) nějakým způsobem – v doslovu, v poznámkách, prostě NĚJAK – promítla geneze českého vydání, které bylo vlastně tehdy jedinečné – viz článek Petra Kotrleho v interkomu 8/1998 http://interkom.vecnost.cz/1998/19980862.htm

Vždycky jsem snil o tom, že si tu knihu jednou budu moci přečíst – jako bonus, protože pro české vydání provedené změny mají smysl – i v „mezinárordním sestřihu“. Podařilo se? (ještě to doma nemám). Alespoň v doslovu?

@Lucc[1]: mně se popravdě brány líbí velmi dost. nepřijde mi, že autor nějak uhýbá nebo rozmělňuje svět lesa, baví mě i způsob vyprávění. celá situace kolem smrti jennifer je klíčová pro vnímání příběhu a já s ní nemám žádné problémy, plynule to přechází v les mytág. holdstock se nikdy neobtěžoval s nějakým uzavřeným příběhem, s nějakým jasným vhledem do příběhu. pracuje s náznaky, odrazy, mlžením – a především s tím, kdo či je nebo není mytágo; třeba sám srub se stává mytágem. možná je příliš velký kontrast mezi způsobem vyprávění lavondyssu a bran, ale to je tak pro mě asi vše. christian je především typický hrdina moderního, holdstockovského mýtu. autor se pokouší psychologizovat chování tradičního mýtického hrdiny, který je osobnostně silně rozporný, protože se v něm míchá kdejaký mýtus. a ten způsob se mi líbí, christian je živý – pochybuje, chybuje, snaží se napravovat, být soucitný, ale umí i nesmyslně a pudově nenávidět. sám akt smrti jennifer je vlastně nástrojem zobrazením vnitřního boje a přerodu hocha, který se změnil v muže a starce, člověk smýkaného osudem a vlastním já. je to neuvěřitelně silné, možná to nejsilnější, co RH o lese napsal (snad kromě vztahu huxleye k prvo-guiwenneth).

Jak píšu v komentu, příběhově mne Brány rozladily. Co vy? Vnímáte příběh jako dostatečně uzavřen? Asi by se dalo říci, že Christiana nakonec mrzelo, že se rozhodl v podsvětí, jak se rozhodl a narůstal v něm hlad po Guiweneth do té míry, že v Legii způsobil převrat (nebo jen posbíral rozprášené zbytky? – Bahňák, Jestřábi) a vydal se nejistými cestami ven z lesa pro Stevenovu Guiweneth? Jak ale potom vnímat narážky, že ho vlastně znala? Kolektivní nevědomí mytág? A jak vnímáte postavu Jennifer? Nepochopil jsem, jak vlastně přežila. Jako Truchlivý hlas nebo jedna z Nitek? Proč ji ale Holdstock nějak jasněji s Christianem nekonfrontoval? Přehlédl jsem něco?