kniha » Děti noci
v Top10 1 | chce si přečíst 3 | chce mít v knihovně 1 | má v knihovně 67
hodnotilo: 56
66%
Děti noci Více vydání = více obálek.

Dan Simmons

Děti noci

Kategorie: fantasy - horor - upíři

originální název: Children of the Night
originál vyšel: 1992

vydání: Perseus 2001; Laser-books (web) 2011

odkazy: 12x [recenze]


Komentáře:
shpina  | ***

Autor se pokusil vědecky pojmout a vysvětlit existenci upírů. Popis reálií východní Evropy a autorova užvaněnost však strhly jindy výborného Simmonse do průměru.

Mr.Filch  | ***1/2

Celkem slušné počtení, ale kdyby se autor tak nerozkecal o rumunské krajině a městech, bylo by to rozhodně akčnější. Po velmi pomalém rozjezdu jsou druhé dvě třetiny knihy dobrý (i když zcela netradičně pojatý – v celé knize není jediný „zakousnutý“) román o boji proti potomkům upírů v Rumunsku.

louza  | ****

Simmonsův příspěvek k Drákulovskému tématu trochu připomíná dřívější román Hladové hry. Místo vampyrismu duševního je tu tentokrát vampyrismus tradiční. Netradiční je ovšem pojetí celé upírské problematiky z neotřelého politického a medicínského pohledu. Neméně zajímavá je i autenticita porevolučního Rumunska, která sama o sobě představuje hororovou složku celé knihy (nejmrazivější pasáže knihy nemají na svědomí upíři, ale poměry v revolucí zmítaném státě). Nadšenci do historie si i tentokrát přijdou na své v několika autobiografických črtech samotného Drákuly, které, jak se ukáže v závěru, jsou přes svou nečetnost výrazným těžištěm celé logiky příběhu. Z formálního i faktického hlediska jde o knihu velice dobře promyšlenou. K nekonečnému cintání a logickým trapasům v Hladových hrách mají tak Děti noci příjemně daleko. Poněkud horší je to s pověstnou Simmonsovou čtivostí, kde je kniha pouze průměrná. Simmons to bohužel s popisností a fakty místy dost přehání na úkor dynamiky příběhu. Formálně jde ovšem o velmi vyzrálé dílo. Vycházím z vydání Laser-books z roku 2011.

pull  | **

Hm… Tady mi chybělo snad vše, co mám na Simmonsovi rád. Poutavý, čtivě odvyprávěný příběh, postavy, které by mě zaujaly, fascinace tématem a vtažení do děje, lítost, že jsem knihu dočetl. Naopak jsem se u Simmonse poprvé nudil a občas si říkal no to snad ne. No, slabší období se nevyhne asi nikomu.

Dilvermoon  | ***

Dan Simmons má tu „smůlu“, že nasadil laťku ukrutně vysoko, takže takovéhle úlety prostě bijí jeho čtenáře do očí. Přečetl jsem od tohoto autora vše mimo produkci Persea a mohu říci, že Děti noci řadím o třídu níže než cokoli z těch ostatních, co znám. A to navzdory rozjásaným recenzím na různých serverech.

Četl jsem nový překlad z Laseru, ale ani to asi nepomohlo.
První (delší) část románu je po dějové stránce dobrá a vzbuzuje naděje do další četby, ale zase je text místy prošpikován neuvěřitelnými termíny hlavně z oboru hematologie. Při vší úctě, ve které autora chovám, toto považuji za pouhou exhibici. Důležitá fakta se dala vyložit i jednodušeji, lidověji. Takže hematologii nebrat.
Druhá (kratší) část je pak většinou jen dobrodružné putování bez fascinujícího náboje, kterého si u Simmonse tolik cením.
A úplné finále? Možná čtivé, akční, ale současně nevěrohodné a nedůstojné autora tohoto kalibru.

Na druhé straně je tu známý „humanista“ Vlad Tepeš, jehož vzpomínky jsou začleněny do románu a svůj „život a dílo“ líčí opravdu naturalisticky.
To je ta lepší stránka knihy, stejně jako popis Rumunska za Ceausesca a i po něm. Od sirotčinců, přes zdravotnictví, infrastrukturu, až po činy Securitas. Nevím, jestli to bylo (je) skutečně tak děsné (byl jsem tam jen jednou), ale kdybych byl Rumun (což nejsem – Dilvermoon přece není rumunské jméno) tak bych asi Simmonsovi netleskal, stejně jako by ho asi nepochválila Martina Navrátilová, o níž se krátce zmiňuje na str. 81. :)

trudoš  | ****

V rámci dobrodružné literatury jsou Děti noci skvělé, ovšem jako horor nepříliš děsivé. Alespoň v mém případě. Možná to má co dělat s hlavními hrdiny, které jsem si pro jednou nedokázal výrazněji oblíbit, což u Dana Simmonse nebývá právě zvykem. Nejde o to, že by nebyly dobře vykreslené, v tom je pořád machr, jde spíš o charakterní výběr – kdyby umřely po straně třicet, slzu bych neuronil. Co ovšem ústřední epidemioložce Kate Neumanové upřít nelze, je naprosto precizní závěrečná akce, ve které má prakticky pět minut na vyřešení absolutně nezvladatelné situace. Napětím mi až málem vylétlo srdce z hrudi.
Jak je jinak pro autora příznačné, smysl pro detail dělá mistra. Díky tomu se z porevolučního Rumunska snadno stává kolébka čistokrevné deprese a z mytologického vampyrismu nezvyklá genetická nemoc, jež může zachránit lidstvo. Dohromady to možná zní trochu divně, ale funguje to. Nakonec právě nezvyklé uchopení otřepaného tématu a celková čtivost dělají z knihy nadprůměrnou záležitost.



WebArchiv - archiv českého webu