LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Connie Willis

I když půjdu roklí šeré smrti

Kategorie: sci-fi - fantasy

originální název: Passage
originál vyšel: 04/2001

vydání: Triton (web) 2003

odkazy: 2x [recenze]

Komentáře:

Doubravka  | ****1/2 26.01.2009 23:21

Na tuhle knihu jsem byla hodně zvědavá, protože Connie Willis napsala jednu z mých nejoblíbenějších povídek (“Všechny moje milované dcerušky” z obskurní antologie “Alien Sex”), přesto jsem nad koupí takové bichle váhala – hlavně z toho důvodu, že jsem si nebyla jistá, jestli mi její téma bude blízké. Pročetla jsem na netu všechny recenze a komentáře, co se mi podařilo najít a z některých jsem byla čím dál tím rozpačitější. Nakonec mi Triton vytrhl trn z paty předvánočními 50%mi slevami a já se k nim radostně vydala. K mému velikému zklamání mi bylo oznámeno, že kniha už není, ale když už jsem s těžkým srdcem odcházela, místní dobrý víl vyhrabal jeden ztracený výtisk kdoví odkud a tím mi skutečně udělal “vánoce” :) Tímto mu ze srdce děkuji – kdyby to náhodou četl :)

Musím říct, že jsme od románu čekala – díky anotaci a výše zmíněným recenzím a komentářům – něco trochu jiného, než čeho se mi dostalo – a jsem tomu ráda. Psycholožka Joannu Landerová skutečně zkoumá prožitky NDE (stavu blízkého smrti – tj. v podstatě zážitky z klinické smrti), ale rozhodně se nesnaží dokazovat existenci posmrtného života ani do toho netahá víru a náboženství – naprosto chladnokrevně se snaží zjistit, co se v mozku za takové situace odehrává a do jakých obrazů to mozek zpracovává. Přes nábožné vytržení je v románu úžasně nesympatická postava Maurice Mandrakea, autora bestseleru plného mnoha rádobyútěšných bludů o tom, kterak se po smrti setkáme nejen s kohortou andělů a je nám odhaleno moudro všehomíra, ale čekají tam na nás i drazí zesnulí. Tomuto individuu se Joanna snaží vyhýbat jako moru. Spolupracovat naopak začne s mladým neurologem Richardem Wrightem, kterému se daří NDE chemicky simulovat – a tak se rozjíždí zatím tajný výzkum tohoto jevu. Četla jsem v jednom komentáři, že Joanna buď neustále bloudí po labyrintu nemocnice (což zdaleka není pravda) nebo upadá do klinické smrti a zděšena se budí (což vůbec není pravda). O tom bloudění vůbec psalo hodně lidí – možná jsem vůči němu tedy byla předem psychicky natolik obrněna, že mi realita přišla směšně nedomrlá – podle mě tam nebloudí téměř nikdo. No ale to je jedno – jen se těmi řečmi o bloudění nenechte odradit. Kniha mi rozvleklá nepřišla vůbec, vše v ní mělo své místo a dokreslovalo atmosféru či charakter hlavních hrdinů.

Další výraznou postavou je malá pacientka Maisie – v podstatě smrtelně nemocná holčička s morbidní zálibou v různých katastrofách – a ty v ději rovněž hrají výraznou roli. K mé smůle zrovna ta “hlavní” a nejpropíranější katastrofa spadá do kategorie mých nočních můr, a narůstající četnost popisů jejích různých detailů mi vůbec nedělala dobře, ale to můžu přičíst na vrub pouze své osobní fobii :) Jedním z hnacích motorů celého výzkumu je i snaha pomoci právě Maisii.

Z vyvrcholení románu jsem byla zpočátku dost rozpačitá, ale nakonec jsem se usnesla na tom, že se mi líbil. Celá kniha je dost zvláštní, ale má svoje nepopiratelné kouzlo a byly okamžiky, kdy by mi ji z rukou nevyrvali ani násilím. Rozhodně nečekejte snahu o popis klasických představ posmrtného života – autorka celou věc pojala čistě vědecky, ba neurologicky, a to k dobru věci, takže se nemusíte bát :) A překladatelé provedli na knize skvělou práci, klobouk dolů. Navíc se mi líbila jejich volba názvu románu, který je v jejich provedení mnohem barvitější a výstižnější než originální prosté “Passage”.

“I když půjdu roklí šeré smrti” je skutečně povedené dílo, téměř hard sci-fi a zároveň metafora smrti – a svým způsobem i života.

idle  | ****1/2 17.05.2013 11:36

Connie Willis umí napsat knihu, od které se člověk sotva odtrhne. Dělá to naprosto průhledně tím, že postavy žene hekticky z místa na místo, klade jim do cesty nekonečné řady drobný překážek a nechává je neustále hledat nové cestičky k cíli, ale ono to prostě funguje.

Zvolené téma, zkoumání, co člověk prožívá během klinické smrti, není zrovna veselé a povzbuzující. I když jsou tyhle stavy během výzkumu navozovány uměle, bez většího nebezpečí, pořád se vyskytujeme v nemocnici a mezi nemocnými lidmi. A co bylo zpočátku zneklidňující a (možná i příjemně) mrazivé, postupem času přitvrzuje čím dál tím víc k tématům, o kterých člověk přemýšlí nerad. Nevím, jak by se mi četlo, kdybych si něčím podobným sama procházela.

Rozvleklosti zmiňované v diskusi jsem si moc nevšimla – snad jen v jednom místě, kde některé postavy pátraly po informaci, kterou už čtenář měl, jsem měla chuť popošoupnout děj trochu dopředu. Jinak se občas různé detaily propíraly opakovaně, ale v nových kontextech, takže nenudily.

A líbí se mi, jak byly, aspoň místy, dojemné okamžiky decentně odlehčené humorem – Hollywoode, tady se uč.

A já mám další autorku do TOP.

Dilvermoon  | ***** 10.12.2016 10:35

Kdybych nečetl Knihu posledního soudu a O psu nemluvě, tak bych tuto knihu s neveselou obálkou a ještě ponurejším názvem zřejmě přešel bez povšimnutí. Což by byla velká chyba. Samozřejmě, že smrt (především klinická) hraje zásadní roli a během ní se odehrávají důležité věci. Některé scény jsou i dostatečně děsivé až depresivní, do hry vstupují i některé nepovědomé lékařské termíny. Přes to všechno jde (jak je u Willisové obvyklé) o velmi zábavné čtení se spoustou vedlejších zajímavých postav, které hrají velmi důležité role v příběhu, který má nečekaný průběh. Většina románu se odehrává ve velmi složitém nemocničním komplexu a postavy hodně hledají cestu v tom bludišti a pořád někoho shánějí ať už telefonem nebo pagerem a před někým jiným zase unikají, ale to patří k věci. Vůbec nejde o suché vyprávění o výzkumu prožitků v blízkosti smrti. Za sebe mohu říci, že kniha mi připadala velmi zábavná, napínavá a některé scény až fascinující. A ta závěrečná byla jedna z nejlepších.