V tomto malém výboru strašidelných příběhů představujeme „archivní“ povídky tří anglických a jedné americké autorky, jejichž dílo je u nás méně známé, než by si zasloužilo. Platí to především o vynikající spisovatelce 19. století George Eliot – její stěžejní kniha stále čeká na český překlad -, ale i poevropštělé Američance Edith Wharton, autorce dodnes vysoce ceněné angloamerickou literární kritikou. Zato Violet Hunt nebo Lanoe Falcner zná dnes už jen pár odborníků, a přece nacházíme v jejich fantastických povídkách přesvědčivost a podmanivost, a paradoxně i věčnost, jakou bychom těžko hledali v naší literatuře přelomu devatenáctého a dvacátého století.
Jestliže Cecílie de Noël se dá číst jako velká a obdivuhodná
obhajoba náboženské víry v časech, kdy si světské myšlení troufá
vyřešit i otázky člověka přesahující, Motliba se drží při
zemi a rafinovaně předvádí prodloužený čas a s ním spojené hrůzy
jednoho neobyčejného, ale možná i docela obyčejného manželství. Zcela
jiný je Zdvižený závoj, vynikající bohatou obrazností, osudovým
tónem a zdobným stylem – poukazuje k tradici gotických románů a je
prózou bytostně romantickou, zatímco povídka Později už hraničí
s žánrem detektivky a přenáší nadpřirozeno do střízlivého světa
byznysu a moderních vynálezů.
Povídky těchto spisovatelek se v mnohém liší, a přece je něco spojuje:
nestříká v nich krev ani jiné tělesné šťávy, hrdinky nejsou čtvrceny
dlouhými noži a ze hřbitovů do měst netáhnou zástupy oživlých mrtvol;
o to jemnější, účinnější a snad i děsivější je však jejich
individuální pojetí sjednocujícího tématu: viny a výčitek svědomí.