Michael Cunningham
Vzorové dny
Kategorie: sci-fi - povídková sbírka
originální název: Specimen Days
originál vyšel: 2005
vydání: Odeon 2006; Odeon 2012
odkazy: 1x [ukázka], 2x [recenze]
Cyklus tří novel nabízí trojí pohled na proměny i konstanty autorova
domovského New Yorku. Poprvé ho Cunningham zastihuje v industriálním
příšeří konce 19. století, kdy v epoše vrcholící průmyslové
revoluce nastupuje chlapec Lucas k továrnímu stroji, který si před pár dny
vzal jeho staršího bratra. Podruhé se na americkou megapoli zahledí krátce
po teroristickém útoku na její dvě věže v září 2001, kdy policejní
psycholožka Cat čelí dalším telefonickým výhrůžkám a současně
osamění rozvedené Afroameričanky, jež přišla o dítě. A potřetí až
ve 24. století, kdy autor vylíčí Manhattan zmítaný virtuální realitou
za pomoci science-fiction o psanci Simonovi, ve které má sice daleko do
supertechnologických vizí žánru, ale v sympaticky čapkovském duchu
přemýšlí o postavení jedince v soukolí společnosti i o odvaze
amerických osadníků, vstupujících za hranicemi choré „civilizace" do
neznáma.
„Věřím, že stéblo trávy není míň než denní dílo
hvězd,“ píše americký básník Walt Whitman, jehož odkazu vzdává
krajan Michael Cunningham v knize Vzorové dny podobný hold, jaký
už složil Virginii Woolfové v Hodinách. Velikán světové
literatury Whitman, který ve Stéblech trávy volným veršem
vyzpíval potřebu lidské svobody, rovnosti a vzájemnosti, se tu však
nepřipomíná jen titulem shodným se souborným názvem básníkových
deníků z občanské války. Ozývá se zejména ve stovkách přímých
citací i motivů ze slavné poemy očarované nádherou života, díky níž
se postavy Cunninghamovy nové knihy utěšují v přesvědčení, že někde
nadosah je místo, které stojí za to obývat.
Spisovatelovo hledání rodiny a místa ve světě bez iluzivních příkras,
které by vylepšilo jejich šance na přežití, tak dostává zásluhou
spojení s podmanivou poezií národního barda nového a pronikavého ducha.
Ale ať už o něj Cunningham usiluje prostřednictvím mysli postiženého
dítěte, osamělé ženy z intelektuálních špiček společnosti či muže
z budoucnosti bojujícího za lepší sociální i morální status, ať už
nechává jednat postavy z masa a kostí, nebo androidy a mimozemšťany jen
zvolna pronikající do tajemství lidských citů, dotýká se jeho křehký a
důmyslně utkaný triptych o lásce hranic smrti i dávné pravdy, že přece
nežijeme jako ostrov.
„Několik kvadrilionů věků…
jsou jen části, všechno jen pouhá část.
Pěšky a s lehkým srdcem dávám se na cestu…
vedoucí kam se mi zachce,“
připomíná nám autorův inspirační zdroj Whitman, který v této
působivé próze potvrzuje postavení nejen moderního, ale doslova
nadčasového klasika.