Pavličićův román přináší příběh Mihovila, záhřebského studenta malířství, který v sobě znenadání objeví schopnost vytvářet falzifikáty do nejmenších podrobností totožné s originály, tak dokonalé, že ani za pomoci těch nejmodernějších vědeckých metod nejsou k rozeznání. Tato jeho schopnost mu záhy začne komplikovat život. Ani ne tak svou podstatou, ale svými důsledky, neboť kdyby chtěl, nebylo by pro něj problémem dát své schopnosti do služeb nejrůznějších politických, společenských nebo náboženských cílů. Strach z Mihovilových možností ještě vzroste po zjištění, že je nejenom schopen reprodukovat živou bytost, ale i odhalit jakýkoliv falzifikát z minulosti. Této skutečnosti se vládnoucí skupina obává nejvíce, neboť zveřejnění těchto skutečností by mohlo vést k rozpadu toho kterého společenského zřízení, neboť společnost, její víra a ideály jsou často postaveny právě na těchto doposud neodhalených padělcích.
Tyto skutečnosti nakonec dovedou hrdinu do bludného kruhu, ze kterého zdánlivě není úniku a jehož bezvýchodnost je vystupňována i postupně narůstající bariérou mezi ním a jeho nejbližšími, kteří, i přes lásku k němu, si začínají uvědomovat proměnu jeho osobnosti. Mihovil se na závěr románu pokusí z tohoto labyrintu vystoupit tím, že falzifikuje sám sebe, ale spíše se jedná o transformaci do jiné podoby. A v tomto okamžiku děj románu končí, aby zůstal otevřen, jak již předvídal název závěrečné kapitoly Kapitola devátá, jež je zdánlivě poslední.
