kniha » Vzpomínky ledu
v Top10 67 | chce si přečíst 30 | chce mít v knihovně 13 | má v knihovně 261
hodnotilo: 364
95%
Vzpomínky ledu

Steven Erikson

Vzpomínky ledu

série: Malazská Kniha padlých
díl v sérii: 3
kniha patří do světa: Malazský svět

Kategorie: fantasy - dark

originální název: Memories of Ice
originál vyšel: 10/2001

vydání: Talpress (web) 2004

odkazy: 4x [recenze]


Komentáře:
Thorgos  | *****

Osobne túto knihu považujem zatiaľ za vrchol tejto série(momentálne 4 knihy) pretože, tu sa už začínajú splietať niektoré dejové linky z oboch predchádzajúcich kníh a to tak bravúrne, že mi to miestami až bralo dych. Síce v tejto knihe som sa prvýkrát aj niekedy stratil, ale maximálne tak 2 až 3-krát, čo je na knihu v rozsahu 900 str. vcelku dobré. Túto knihu vo svojom rebríku kladie na tie najvyššie miesta a nemôžem jej dať menej ako 100%.

Vlask  | ****

Prakticky volné pokračování prvního dílu. To velmi prospělo přehlednosti knihy, protože vetšina postav je již známá z prvního dílu a těch pár nových nehraje zas tak velkou roli, abyste se v tom zamotali jako u jedničky a dvojky. Navíc ani děj nemá tak šílené kličky, takže se to dá bez problémů a rychle přečíst.

papuja  | *****

Jak píše Thorgos – vždy když se spojila nějaká linka z předchozích dílů – musel jsem jen kroutit hlavou. Líbilo se mi to moc (ale 2 díl byl o kapánek lepší:o). Je to Sága s velkým S. Toho kdo to vzdal po prvním díle (pro mě také nejtěžší čtení – autor Vás do všeho hodí a nic nevysvětluje), toho lituji, protože neví o co přišel. !!!Erikson GO GO GO!!!

KainIX  | *****

Jak již bylo zmíněno, jedná se o volné pokračování 1. dílu, přičemž děj se odehrává paralelně s příběhem 2. dílu. Co dělá knihu zajímavější než předchozí díly je fakt, že Erikson začíná konečně vysvětlovat něco málo z fungování jeho světa, a historie postav. Dozvíme se tak něco o magických chodbách, starších bozích, jak to vlastně bylo s pádem starého císaře, co je zač Rychlej Ben a pár dalších velmi zajímavých detailů. Jako v každém díle i zde můžete počítat se smrtí některých postav a dokonce se smrtí jednou z hlavních. Co mi zatím stále uniká je smysl vzkřišování mrtvých, resp. převtělování jejich duší. No, snad to bude vysvětleno v některém z dalších dílů. Co víc dodat? Perfektní napínavé čtení!

Gwin  | *****

Po přečtení třetího dílu Malazské Knihy padlých už mám konečně dostatek informací, abych si dokázal udělat hrubý přehled o tomto světě i o některých postavách :)

thorir  | *****

V třetím pokračování Malazké knihy Padlých se autor vrací zpět na kontinent Genabakis, zpět k houfci Jednorukého a dalším známým postavám z Měsíčních zahrad. Mezi nepřáteli z prvního dílu ságy je uzavřeno spojenectví, s cílem porazit Pannionského věštce a jeho rozpínající se hrůznou říši. A že je to říše vpravdě strašlivá se svou armádou tenescowri. Poprvé se též objevuje „Chromý bůh“, zřejmě hlavní zloduch ságy, který zde nicméně do děje zatím příliš nezasahuje (viditelně). Nemá smysl opakovat chválu na Eriksonův psací styl, neboť vše co bylo uvedeno v komentářích u prvních dvou svazků, platí i zde. Kniha se, i přes svůj značný rozsah, čte téměř sama od sebe. Zmíněný rozsah autorovi umožnil plně se věnovat množství dějových linií a opětovnému značnému počtu charakterů. Dalo by se napsat, že kniha je „vysvětlující“, alespoň co se prvních 3 svazků ságy týče (i přesto, že na pochopení mnohých dalších událostí z Domu mrtvých je potřeba ještě Dóm řetězů – není však překvapením, že celá sága se i přes rozdílné lokace a rozdílné charaktery jeví značně propleténá). Též se mi při čtení zdálo, že kniha je zatím nejsrozumitelnější, čtenář je již ze začátku poměrně dobře seznámen s většinou hlavních charakterů (i když samozřejmě detaily o jednotlivcích se dovídá v průběhu děje), zná prostředí a Eriksonův svět, stejně tak i „politické pozadí“ jež bylo naznačeno již v Domu mrtvých. Samotné bitvy jsou epické, závěrečná obzvlášť, a výčet hrůz Pannionského dominia by mohl tvořit samostatný komentář, autor zde překonává působení hord Smršti. A v ne právě veselém závěru Erikson ukazuje, že se nebojí zabíjet i velmi důležité charaktery. Opět tedy nelze hodnotit méně než 100%.

BorgDog  | *****

Na rozdíl od druhého dílu Erikson učinil krok zpět, ubral na mystické ponurosti a přidal, kde bych to já osobně nečekal – na humoru. Některé dialogy nebo situace kolem (vůbec velice povedené) partičky Paní Závisti, Paličů mostů nebo náčelníkovy dcery Hetan, která moc ráda jezdí (ovšem ne na koních) jsou skutečně „smrtící“ a poskytují vítanou protiváhu dění okolo Pannionského dominia, proti němuž bylo – jak už někdo zmínil – řádění Smršti ve druhém dílu jen přesnídávka před obědem. Díky návaznosti na Měsíční zahrady se to celé čte mnohem snáze, je to jako vklouznout znovu do dobře prošlapaných bot, a i když přibude dost nových postav, při pozorném čtení jaké Erikson vyžaduje standardně se dá orientovat bez potíží. Přitom navzdory mírně humornějšímu tónu, závěr lze za veselý označit jen stěží.

Tento díl lze v mnoha směrech označit za „vysvětlující,“ pochopíme mnoho o minulosti i motivacích postav, stejně jako o tom, jak obrovská hra se ve skutečnosti hraje. Poznáme hlavního záporáka, poodhalíme tajemství chodeb i totožnost několika starší bohů a jedné staré rasy. Propojenost všeho se vším je přitom neskutečná a hloubka Eriksonova světa úžasné – hodně narážek směřuje podle všeho i k budoucím dílům a epilog je pak elegantně propojen s Domem mrtvých. Vlastně mě nenapadá nic, co bych mohl vytknout a hodnocení tomu odpovídá.

avatar2  | ****1/2

Knize po formální stránce jistě není co vytknout, exceluje na všech frontách – do detailu promyšlená, jazykově vytříbená, děj správně graduje, nekoná se žádný velký happy end. Půlbod srážím za to že se mi po celou dobu vkrádala do hlavy jedna myšlenka – já se v té knize ztrácím. Při velkám množství postav, ras, náboženství a vztahů je prostě prakticky nemožné pokoušet se předvídat děj, protože se kdykoliv může stát cokoliv. A cokoliv pak může vypadat jako autorův záměr. Já při čtení knihy rád přemýšlím, předvídám, tipuji. To je tady marné. Ale není to zásadní vada na kráse. Kniha je to dobrá, kvalitní, dlouhá. A těším se na další díl.

knedle  | ****

Nejsem zcela nadšen. Zmatek přetrvává. Ta Eriksonova odporná vlastnost v ději na někoho hodně upozornit, ale nejmenovat, mě fakt sere. Označovat tento díl jako „vysvětlující“ není zcela přesné, je tam sice několik pasáží, které vám dají pořádný kus informací o tomto úžasném světě. Ale ta hlavní (dujek, whiskeyjack) není vysvětlující, ale převracecí. Snové pasáže Mhybe mě nebavili, protože jsem je vůbec nechápal. Mám pocit, že jsem je ke konci začal i přeskakovat.

Ke všem postavám mám pak úctu, kterou jsem poprvé pocítil při čtení Terroru. Sleduji jejich životy (a smrt) a říkám si, že tam nemohl být nikdo lepší. Tato schopnost vykreslit vojáky – profesionály – je úžasná a už jen kvůli ní stojí za to číst.

Jdu si koupit masku a načmárat na ni pár čárek, asi tak 8, ať si pro mě nepřijde Syn matky noci.

Majkl  | *****

Ďalšia kapitola, vysoké hodnotenie a veľmi dobré dojmy. Tretí diel Malazu nadväzuje na prvý diel a tentoraz je od začiatku pútavý a zrozumiteľný, prvé kapitoly obsahujú veľa užitočných informácií o svete a histórii, obraz sveta sa skladá o niečo ľahšie (nadšenie z informácií ma primälo k pridaniu si série a autora do TOP10). Erikson sem pridal veselý humor, usmieval som sa najmä pri Pani Závisti, histórii stola sapérov, Detoraniných prejavoch lásky, Vřetenovej košeli a iných. Postavy, ako je zvykom zaujmú, počas príbehu mnohé prejdú premenou a v závere aj prídu o život (zvlášť jedno úmrtie naštve). Je zaujímavé, že aj keď sú mnohé nesmierne mocné a múdre, sú uveriteľné (nepôsobia „supermansky“) a do sveta patria. Súhlasím s knedlem, vojaci a zvlášť Paliči mostov sú vynikajúci a ťažko sa mi s nimi lúčilo, ak zomreli. Segulehovia a Mottskí zálesáci ma zaujali, snáď sa znova objavia. Narážky na Tiste Edur sa neminuli účinkom, s očakávaním hľadím na päťku. K mínusom tretej knihy by som pridal jeden subjektívny. Ako napísal avatar, aj ja som sa občas v knihe strácal. Jednotlivých príbehov, narážok a plánov je mnoho a zapamätať si všetko je ťažké a ešte si to aj všetko spájať a predvídať je až nemožné. Viem, že to nie je problém knihy (ak by príbeh nebol tak zložitý a kvalitný, asi by tu nebol na prvom mieste), preto sa už teším na ďalšie (a určite minimálne ešte jedno) čítanie série. Veľká spokojnosť. 90%

Edit: po druhom prečítaní som zistil, že túto knihu zbožňujem a zrejme je to najlepšia kniha série, uvidíme, čo na to Prach snov a Chromý boh, ale zatiaľ je to 101% :)

quelhar  | *****

[může obsahovat spoilery] Hodnotím po přečtení čtyř dílů série. Vzpomínky ledu jsou čtenářsky asi nejpříjemnější díl, který jsem ze série MKP zatím přečetl. Po prvních dvou knihách už čtenář má přehled o světě a jako bonus se vrací ke starým známým postavám z prvního dílu. Kromě toho čtenář brzy zjistí, že síly, které se utkávají v boji, jsou řádově jinde než v prvních dvou dílech. Srdce tak přímo plesá, když čte o zástupech T'lan Imass, K'Chain Che'Malle a z jihu se pak blíží pozoruhodná skupinka včetně třetího Seguleha. Kniha svou brutalitou daleko předčí i předchozí díl a řekl bych, že není určena pro málo otrlé čtenáře :o) Brutalitu vyvažují humorné scény předveším dotýkající se paní Závisti. Po zkušenosti z druhého dílu série asi už nepřekvapí, že některé z postav, které si oblíbíte, čeká smrt. Přes opravdu velký rozsah je to výborné čtení…

vokis  | nehodnoceno

Bohužel po 200 stránce jsem musel odložit, protože jsem se v tom beznadějně ztrácel :( Snad za pár let zkusím celou sérii znou…

idle  | *****

Vzpomínky ledu byly údajně původně rozepsány jako druhý díl série, jenže v průběhu psaní zklamala technika a několik set stran rukopisu se odebralo do říše mistra Kápě. Ani se nedivím, že se Erikson místo návratu zpět na začátek raději pustil do paralelního příběhu a čtenářům nejdříve představil události v Sedmiměstí. K postavám z prvního dílu se vrátil až poté, tedy ve třetím díle.

Kdoví, možná i to množství stráveného času je jedním z důvodů, proč jsou Vzpomínky ledu tak úspěšné (například první místo tady v legijním žebříčku je vcelku výmluvné). Někde se musel vzít ten nadhled a z něj vycházející humor, v předchozích dílech přítomný jen v homeopatickém množství.

A taky mi vrtá hlavou, jak by se někteří čtenáři (zvláště pak ti více zaskočení množstvím postav) se sérií vyrovnávali, pokud by dostali první dva díly návazující, tak, jak bylo původně zřejmě myšleno. Koneckonců, ve Vzpomínkách ledu nahlídneme do pořádné části zákulisí (alespoň v měřítkách eriksonovského dávkování) a to je cukrátko, na které velmi rychle vznikne závislost.

Ať už tak nebo tak, kdo dočetl až sem, sérii už asi neopustí. Pannionská hrozba je reálná, a přitom je to jen malá část toho, co se na malazský svět chystá. Takže všechny ty hrdiny opravdu potřebujeme – ztráty budou velké a velkolepé.

tartan  | *****

Premýšľal som nad tým, ktorá kniha z malazskej série je najlepšia, resp. ktorá ma doteraz najviac uchvátila. A asi to naozaj nie je náhoda, že aj podľa ostatných čitateľov z tohto webu, dokonca na absolútne prvom mieste ako najlepšie hodnotená, tróni práve tretia časť tejto veľkolepej ságy. Ako tu už odznelo vo viacerých komentároch, práve v tejto časti dosiahol Erikson (zatiaľ) vrchol kvality, a to práve vďaka mixu (poriadne drsného) humoru a (poriadne tmavej) temnoty. Extrémne brutálne ťaženie Pannionského domínia mi doteraz rezonuje v lebke, dodnes si pamätám, ako som pri čítaní tejto knihy niekedy ohromením strácal skoro dych :-) Ďalším veľkým plusom tejto časti je, že čitateľ by už mal byť po predchádzajúcich knihách ako-tak zorientovaný v Eriksonovom svete a o to viac si jeho návštevu tentokrát užiť. „Má to cenu.“ ;-)

Durgas  | *****

Ja vlastne neviem čo napísať. Posledných dvesto strán som iba čumel. Na jatky postáv som bol pripravený, takže ma tento krát tak nedostali ako na konci dvojky. Je to proste nadsuper sága a už sa teším na ďalšie diely. Naj nová postava: Nezdolný štít Itkovian. A istým spôsobom aj Kallor.

Erik1131  | *****

Som na 560 strane. Výborne sa to číta ;) doporučujem každému záujemcovi o dobrú fantasy si vzpomínku ledu kúpiť.

Strýček Biolit  | *****

Třetí díl MKP byl pro mě mírným šokem. Možná to opět bylo tím, že jsem se v díle druhém dozvěděl více o fungování světa, možná tím, že Erikson pojal knihu „tradičněji“. Co tím myslím? Nemusíte se strachovat, že byste přišli o (pro MKP) klasický propletenec linií, jež se v závěru protnou (seběhnou :)), ale kniha prostě působí jako samostatný ucelený příběh, ne jako zlomky sloužící pro jedno velké závěrečné finále – ačkoli toho se zde dočkáme také. Kapitoly se střídají vcelku pravidelně, vrací se staré známé postavy z prvního dílu, přibude kupa nových a konečně začne být znát, že ve hře jsou i o dost větší síly, než si všichni myslí (leč pozorný čtenář mohl něco tušit už v dílech předchozích). Taktéž se rozplete několik nezodpovězených záhad z dílu prvního. Sečteno, podtrženo: netroufnu si hodnotit, jestli je to opravdu nejlepší kniha (v době psaní komentáře první místo), každopádně je to mezi tím, co nám fantasy posledních let dala, někde na absolutní špičce… Jo a pozor na Závist.:)

Gilbert  | *****

Souhlasíms těmi, kteří říkají, že tenhle díl je pro čtenáře rozhodující. Ne že bych se u předchozích dílů nebavil (časem snad k nim doplním komentáře), ale teprve u tohoto dílu mě Eriskon definitivně dostal. Bitva o Capustan je děsivá (při čtení jsem jen valil oči), charaktery se utvářejí (začínám fandit Anomanderovi) a finále je zdrcující. A konečně se doopravdy začínám orientovat v národech a rasách na Genabakis (zde bych ale rád vyslal dík autorům MalazPedie) Malazská Kniha padlých putuje po přečtení tohoto dílu mezi mé top ságy.

Speedemon  | *****

Opravdu neobyčejné čtení. Ke vší té chvále kolem můžu jen dodat, že v knize jsou dvě opravdu megalomanské bitvy, které by si většina autorů schovávala pro závěr nějaké svojí série. Pan Erikson nám je zde přednese jako by se nechumelilo ani ne v polovině série. Tleskám, jen tak dál. Jinak ke smrti důležitých postav. Ano, bylo to smutné a je jich škoda, nicméně Malazská série s obrovským počtem postav nedovoluje si k některé udělat příliš velký vztah a tak i když každé smrti lituji, v takové sérii se nedá čekat nic jiného.

yerry  | ****

Pôvodne som aj uvažoval hodnotiť knižku maximálnym počtom bodov, ale po spomienke na predchádzajúci diel Dum mrtvých a po rozčítaní dielu nasledujúceho Dóm řetězu som musel trochu zabrzdiť.

Ono je to veľmi dobre, pútavo a kvalitne písané, ničmenej som pri čítaní nadobudol občas dojem, že autor sa snaží dej trochu naťahovať. Trochu tej vatičky tam predsa len chvíľami bolo. Ak by mala kniha cca o 200 – 300 strán menej a boli z nej vypustené niektoré zbytočné úvahy, dialógy a dejové línie, potom je to bez debaty.

Ak si teda odmyslím ten autorov mysticko-heroický štýl písania, vychádza mi, že sa jedná o klasickú fantasy, teda je tu strana dobra a strana zla, putuje sa za nejakým cieľom a nechýbajú ani súboje a bitky. Na margo tých bitiek, tie sú veľmi sugestívne popisované, vtiahnu do deja, ale ak som sa nad nimi zamyslel, ich logika a priebeh mali slabiny ako hrom. Autor to maskuje veľmi dobre efektnými bojovými scénami ako z filmu a tvrdými neotrelými a vtipnými hláškami protagonistov, ktorí v boji vidia jediný zmysel svojho bytia a umierajú veľa krát s úsmevom na svojich perách. Toto sa mi zdá trochu ploché.

Už som stačil nasadnúť do skvelej jazdy Karsy Orlonga, čo je už ale iný príbeh, pre mňa ešte pútavejší ako Vzpomínky ledu. Ktosi tu hodnotil nepárne diely ako lepšie, u mňa to vychádza obrátene, lepšie sa mi zdajú tie párne, teda zatiaľ La Viva Drydžhna, La Viva Karsa Orlong :D

Dext1  | *****

Vzhledem k tomu, jak dobré mi připadaly první dva díly, a vzhledem k tomu, že tento díl je často označován za možná nejlepší z celé série, otevíral jsem knihu s velkými očekáváními. To, co Erikson předvedl zejména v první třetině knihy a pak v jejím závěru, mě ale i tak dostalo. Jedním slovem – dokonalost. V první třetině autor odhalí o svém světě víc než za celé první dvě knihy dohromady. Každému, kdo se dostal až k tomuto dílu pak už musí být jasné, že každá událost má svůj význam a i to, co se jeví třeba i po dočtení jedné knihy jako ne zrovna pravděpodobné, se v některé z dalších knih vysvětlí. Pozitivem je i to, že už při čtení nejsou potřeba žádné slovníčky. Nezbývá než provést změny v TOPu.

Methat  | *****

První tam, poslední ven – Motto Paličů mostů

„Mrtví prý nikdy nespí, zatímco živí nežijí.“ – rčení z chrámu mistra Kápě

„Když dojde na vypočítanou krutost, jsme stejní jako oni. Ale tohle je válka nervů, v níž nevyhraje nikdo.“ – Paran

*****Huge spoilers impact!***** Aby som pravdu povedal, mňa dostal už začiatok knihy – úplný úvod o Jaghutskej matke a ešte smrteľných T´lan Imass – a práve na konci knihy si spätne uvedomíte a budete žasnúť. Hneď nato následoval ďalší minipríbeh (znova opakujem, že by sa dal rozviesť do minimálne ďalšej trilógie) o Kallorovi a jeho páde. Celých nasledujúcich 100–200 strán ide v nadupanom tempe a táto časť je IMHO dokonalá. V dvojke príbeh brzdila Felisín, tu ho bude trochu brzdiť Vrč a jeho karavana a večne nariekajúca Mhybe (aj keď oplatí sa vydržať až do konca). Najzaujímavešia postavička knihy sa napísať nedá, pretože je ich viac – Kruppe, Paran, Chmur („Vojvoda. To jeho kladivo… prý je to jediná věc, která dokáže probudit Ohnici. Když s ním dost silně udeříš o zem, bohyně otevře oči. ňa pravdou je, že kdyby na to Chmur neměl dost síly, nenosil by ho.“), Rychlý Ben, Stříbrná liška a hlavne nerozlučná dvojica – nekromant Korbal Špičák a warlock Bauchelain.

"Náš kapitán vykládá samý jednoduchý vtipy. Nakonec dopadnou s mlasknutím jako kravský lejno a smrděj stejně. – Stonny na Vrče.

„Chci, abyste měli čepelo ostrý, že byste se s nima mohli oholit“ ** „Většina vašich vojáků jsou ženy, pane.“ – Vrč na svoju légiu

Hlavnou devízou knihy je bitka o Capustan. Autor zachádza v brutalite a brutálnych scénkach na pokiaľ (ne)možného – jeho triumfom sú Tenescowri: „Jak rolníci padali a kutáleli se po svahu z mrtvol, ženy skákaly na padlé muže, rvaly z nich šaty, obkročmo na ně sedaly a uprostřed krve, křiku a smrtelných křečí je znásilňovaly. A na kraji se na mrtvých a umírajících krmili jejich druhové.“

Koniec knihy sa niesol v pochmúrnej nálade, bol som dojatý so vzťahu Toca s Tolarom a ešte viac zo smrti jednej významnej osobnosti knihy :´(. Pri druhom prečítaní už som vedel, čo ma čaká (pri prvom čítaní som bol v šoku – autor opísal smrť dôležitej postavy na 3 riadkoch…), no aj tak som bol smutný a celú knihu som v duchu kričal, nech sa to zmení – na Kallora som nadával ako pohan, zosielal som na neho najväčšie kliatby, škoda len, že v našom svete nie je mágia. Nikdy ma nezasiahla smrť nejakej knižnej postavy viac. Okrem toho padne veľa „menej“ dôležitých postáv, koniec knihy sa nesie v znamení sita – „nejslabší, máte padáka“. Paliči mostů, vzdávam vám hold, hlboko sa vám klaniam.


"Vzdálenost mezi nimi a tebou se již skrátila, Whiskeyjacku. Tví vojáci za tebou pújdou i do Propasti, pokud jim to rozkážeš. – Korlat

Odporúčam knihu čítať hneď po prvom diele, pretože na neho nadväzuje a neprináša veľa nových postáv. Konečne sa toho čitateľ veľa dozvie o fungovaní sveta, množstve starých rás a hlavne na dvere začne klopať najväčšie hrozba – Chromý bůh. Veľmi dobre sa mi čítala linka s Tocom, pani Závisťou a segulehmi. Už teraz sa teším na štvrtý diel a Karsu s jeho dreveným mečom.

„Královno snů. Takhle vyděšenýho jsem tě ještě nikdy neviděla, čaroději. Nejspíš z toho budu chcát kostky ledu.“ – Pazderka na Rychlého Bena.

„Ty, sapére, jsi bahno pod kamenem v potoce protékajícím ohradou s nemocnými prasaty.“ – Honec na Křováka.

Lucc  | ****

Třetí díl je dost odlišný od prvních dvou. Autor se rozhodl, že čtenářům konečně objasní celou řadu tajů svého spletitého světa. První půlku se mu to daří snad až moc dobře, protože text místy přechází do vysvětlovací nudy. Ani příběhové pozadí není zrovna šťastně zvolené. Na seznamování postav a pochodu armády odněkud někam není totiž také nic extra záživného. Určité napětí se naštěstí podařilo zachovat mezi postavami díky mocenským hrátkám a příběh drží oťukávání nových možností a cílů starých známých (Paran, Ben, Spoutaný a jeho suita, Tolar, Toc a další), Capustanská linie (Vrč a spol.) a linie paní Závisti. Od půlky knihy se konečně začne něco opravdu dít a není to špatné (sbíhání linií v Capustanu). Zbytek je ovšem bída. Dočítal jsem to bez velké chuti. Vadilo mi, že Erikson zase začíná násilně vstupovat do příběhu a vařit další tajnosti, že všechno natahuje a ředí emoce po událostech v Korálu. Po zkušenostech s touto cihlou bych se bál dílů, které mají ještě více stran.

Co se týká překladu a přehlednosti textu, nastalo velké zlepšení. Už se téměř nedostavovaly momenty, kdy jsem se v něm ztrácel. Na druhou stranu mi ve vojenské mluvě silně chybí vulgarismy, jsem stále více alergický na nepochopitelné nadužívání vzývání mistra Kápě a po oslovení „holka“ nebo „ženská“ se mi vyrážejí pupínky.

Abych to celé nějak uzavřel: průlom se nekoná. MKP prostě nemusím. Určitou kvalitu má a za to palec nahoru, ale těch much je na mě moc. Pokračovat ve čtení série budu spíše z cimrmanovských pohnutek než z nadšení.

hivar  | *****

Pre mňa zatiaľ najlepší diel série. Stretávame sa s výborými postavami z predošlích dielov a pribudne zopár doteraz len spomenutých menom. Kniha posúva príbeh ďalej a vysvetľuje zopár vecí, ktoré ma nadchli (spánok ohnice, veci okolo T'lan Imass). Nepriateľské vojsko je úchvatné (hlavne tenescowri). Tomuto dielu, tak ako v predošlích nechýba humor, ktorý prekvitá hlavne medzi Paličmi mostov. Staci uz len dufať, že si 4. diel zachová kvality.

Klobouk123  | ****

Vzpomínky ledu navazují – dějově, stylově i kvalitativně – na první díl série. Děj je poměrně přímočarý, říše zla je na východě :), spousta akce a bitev, nové rasy..prostě lehké fantasy počtení, se spoustou výborných nápadů (paní Závist a její „armáda“, historie válek mezi T’lan Imass a Jaghuty, nekromanti,.. )90%

Strider  | ****

Treťou knihou série sa konečne začína odhaľovať (pravdepodobne) hlavný konflikt Eriksonovej megalomanskej ságy. Prvý ťah robí pannionské domínium a postaviť sa mu môžu len Dujek a Chmur, spojení v krehkej aliancií. A pritom je pannionský veštec len jednou figúrkou nepriateľa, pred ktorým sa trasú aj bohovia…

Už od prológu sa roztáčajú kolesá mohutného príbehu s koreňmi v pradávnej histórii. V prvých dvesto stranách sa rozdajú karty postačujúce pre veľmi hutnú zápletku. Vrstvenie motívov ale pokračuje ďalej a na môj vkus knihu neuveriteľne brzdia. Nasledujúcich štyristo strán je z dejového hľadiska prázdnych, väčšinu priestoru zaberajú rozhovory postáv o týchto podzápletkách a ich nezáživné filozofické úvahy nad vlastným osudom (obzvlášť Mhybe v tejto disciplíne vyniká).

Boj v Capustane je svetlou výnimkou, ale autorove sklony k vytváraniu vojenských legiend (najprv Paliči mostov, potom Coltain, teraz Šedé meče) a opisy bojov v štýle antických eposov (kde sa bojiskami tiež preháňajú nepremožiteľný šampióni bohov a hrdinovia bežne porážajú mnohonásobnú presilu) mi veľmi nesedí. Problematický je už samotný nepriateľ – pannionské domínium je len jednorozmerná ríša čistého zla, dokonca s vlastnou skřeťou armádou v podobe tenescowri. Jej ťaženie proti všetkému živému nevzbudzuje ani sympatie, ani pochopenie.

Medzi Capustanom a epickým vyvrcholením knihy v Korále si ešte užijeme ďalšie kolo nudných rozhovorov (a Dujekových zvláštnych taktických rozhodnutí), ale od strany osemsto sa začína kolotoč silných okamihov a príbehových odhalení v takom tempe, až som takmer zabudol na to, že dovtedy ma kniha bavila najmenej z celej série. 8-/10

Rezaria  | *****

Protože už tu vše důležité bylo nejspíš řečeno, zkrátím to. Vzpomínky jsem si hrozně užívala. Bylo fajn se vrátit k již známým a oblíbeným postavám a neztrácet se tolik v ději. Příjemnou změnou je i Eriksonova náhlá vysvětlovací sdílnost ohledně postav i světa samotného, stejně tak větší prostor pro některé postavy. Jsem naprosto spokojená a děsně zvědavá na další vývoj událostí.

trudoš  | *****

Chcete-li okusit něco málo z válečných hrůz, poznat pár skutečně vyšinutých hrdinů, pochopit význam slova zoufalství či na chvilku nahlédnout do pekla, vtipně přezdívaného život, rád bych vás seznámil s knihou Vzpomínky ledu. Chcete-li ovšem zlatou korunku, krásnou princeznu a půl království k tomu, zkuste se poohlédnout po Eragonovi Christophera Paoliniho.
Třetí kapitola Malazské Knihy padlých začíná tam, kde skončily Měsíční zahrady, a časově se odehrává paralelně s Domem mrtvých. Steven Erikson na devíti stech stránkách rozehrává nekompromisní příběh, kterému se může rovnat jen máloco. Románem provází s nonšalancí kastelána, snažícího představit interiér o rozloze většího kontinentu, a aniž by se někde zbytečně zakecávál, poodhaluje velkolepost celého toho ohromujícího díla. Přitom však dbá, aby pozornost neupadla a důležité souvislosti zaklaply, aniž by si člověk musel dělat zápisky. Mistrně tak ve vás probouzí neukojitelný hlad po dalším a dalším kousku z tohoto gigantického eposu.



WebArchiv - archiv českého webu