Poslední přidané komentáře
Nova byla první kniha, kterou jsem ze starcraftovského universa četl.
A jako taková mě velice zaujala. Děj starcraftu počínaje původní hrou
až po wings of liberty, jsem znal a proto mě zajímalo, jak taková kniha
může vypadat, a popravdě mě dost překvapila.
Musím uznat, že v žádné fázi knihy, jsem netušil, kam se chystá autor
zabrousit. Přišlo mi, že tuto knihu pojal netradičně, leč velice
zajímavě. Oproti předchozím dílům, není Nova suše okopírovaná ze hry.
Oproti předchozím dílům, se nesnaží vykrádat první díl série ale
vyvijí něco nového, výborně zasazeného do již známého příběhu.
Zkratka tato kniha, uspokojí každého fanouška starcraftu. Nabízí známé
prostředí ale zároven dodává mnoho nového, ještě nezodpovězeného a
nabízí čtenáři čtivý, kvalitní zážitek.
Zvláštní věc! Do nitra Země se vydává Tarzan jako člen expedice na záchranné misi. Čekali bychom tedy, že kniha bude pojednávat o této záchranné akci. Vůbec ne! Místo toho sledujeme, jak se jeden člen expedice za druhým dostávají do potíží, protože podcenili nebezpečí neznámé země. A samozřejmě nám autor dodává nezbytnou milostnou zápletku. Samotná záchrana vládce Pellucidaru je popsána na posledních dvou stránkách. Jinému autorovi by to vydalo na nejmíň další dva díly. Kniha je však tradičně napsána čtivě a jako oddychová četba splnila svůj účel.
pozitivně hodnotím námět a pokus o realistické ztvárnění válečných hrůz, nicméně zpracování je někde na úrovni účastníka lokální literární soutěže. příšerná čeština, po všech stránkách (fak jako anglická citoslovce? a tučně?), včetně stylistiky (je poznat, které filmy autor v poslední době viděl a co četl). no a ten megaušák, co ho autor vytáhl z klibóku na konci, to je na úkladnou vraždu.
V mých očích jde o velice zábavný příběh, třebaže jsem se anotace obával. Pozitivní dojem z knihy je ale asi hodně ovlivněn tím, jestli čtenář přistoupí na pravidla hry (šílenosti jménem Jeruzalémský masakr naštěstí netřeba se bát). Přežít je vtipná, akcí nabitá a tomu úměrně odsýpající kniha, která je tak divná, až je hezká. Jen v tom člověk tak nějak marně hledá JFK. Ono by vůbec nevadilo, kdyby ten příběh stál sám o sobě, to by si autor mohl dovolit i takovou věc závěr. Ale to není jeho chyba, tady třímají otěže v rukou otcové zakladatelé, proto mi nepřijde fér hodnotit negativně autora. Podle mého názory se on se zúženým hřištěm popasoval velice dobře. Jakkoliv je mi díly 29 a 30 líbily o mnohem víc než nepodařená Žambochova 28, začíná se zdát, že starý dobrý JFK je mrtvý a začínám přemýšlet jak dlouho mě ještě tohle běhání od čerta k ďáblu, aniž by se cokoliv vyřešilo, bude bavit :(
sherlockovská povídka, připomínající fanfikšn tvorbu rudolfa čechury. čechurovy příběhy jsou prostější, ale méně jim faltuje logika, méně králíků z klobouku. na druhou stranu, když se necháme svést, tak i ten peci dokáže napsat holmesovskou detekvítku. jen mi zatím takřka v každé povídce ty paropankové reálie přišli děsivě nucené a neinvenční, narozdíl od paropanků zahraničních.
Na mě trochu nezvyklý a zvláštní svět, kde je spousta věcí smíchána dohromady. Mám raději reálnější dimenze, než je tenhle šílený a parodující svět Zbyňka K.Holuba. Přesto i tak mi tenhle namíchaný guláš akce, humoru, parodie a kritiky naší současné společnosti docela chutnal a dobře jsem se u něj bavil. Jubilejní třicítka JFK se čte opravdu dobře, něco se stále děje a příběh se šine dopředu rychlostí expresu (pardon, rychlostí hladového brouka).
Připomíná mi to mou druhou povídku – slabé, neoriginální, naivní, logiku ohýbající a stylisticky mizerné. Sorry, ale tohle se mi opravdu nelíbilo.
Tak tohle fakt můžu. Postapo jak vyšité, ale ne jen nějaký obvyklý boj o přežití mezi zlými a ještě zlejšími zoufalými přeživšími. Hutný text, atmosféra, postupné rozplétání příběhu, pointa, k tomu bonus v podobě skvělé ilustrace, která to celé dolaďuje.
A sbírka z tohoto světa se na nás chystá česky? Nemám námitek.
Skálová, Eva
vyšla v: XB-1 2013/05
Dilvermoon | ***1/2 | před 3 dny
Klidně by tady mohly být dvě povídky. Ta lepší v sídle sira Barlowa – nápaditá a pestrá ve stylu literárních Krotitelů duchů. Tady jsem se bavil velmi. Třeba taková kniha, kterou nic nepohne :-) Pak se dostaneme přes jednoho velmi pověstného autora a jeho tajemné dílo (tak nějak jsem čekal, že se objeví) do detektivní zápletky s prvky hororu a pak konec, který mě tedy moc nebral a nijak se nevymykal průměru. Možná je to tím, že jsem se namlsal na začátku, takže druhá polovina, která není tak originální, znamenala pokles. Raději bych zůstal v knihovně a sledoval cvrkot. Celkově povedený debut této dvojice, jen trochu slepený ze dvou. Knihovní část by v podstatě podle mého názoru klidně mohla existovat bez detektivní a naopak.
no, samotný námět je zajímavý, byť poněkud tuctový (připomněl mi jeden velmi podobný, jen místo robotů tam byly zombíci). zpracování je však horší, tak trochu upjatá a naivní sobotní hra pro mládež z čro2. příběh se hýbe notnými autorskými šťouchy, ten detektiv je tam jen tak, pro forma, a ani onen paropankový svět se mi moc nelíbí, je to spíš jen parní verze naší elektriky bez zvláštní invence.
Nápad a prostredie veľmi dobré. Zápletka (útok mimozemšťanov) krýva na jednu nohu (nevšimol som si, že by niekoho napadlo tú clonu zničiť alebo odstrániť). No a rozuzlenie je úplne banálne, jednoduché až holywoodske. Len tak tak to vytiahol na 3*
Být to tak o polovinu kratší povídka, neřeknu ani popel (zde vlastně písek). Zápletka je až příliš jednoduchá, než aby ji vynahradilo vlastně jen zběžně načrtnuté prostředí i charaktery postav (třeba Leonardo neobdržel skoro jediný povahový rys, prostě jen přijde, oddeklamuje si svoje a odjede). V podstatě chybějí i větší emoce (u hlavního hrdiny tak nějak nevíte, jestli tu svou bejvalku víc miloval, nebo víc nenáviděl, a tak jsou nám zdroje jeho emocí ukradené, protože je to pořád 50 na 50, a jemu samotnému je to jedno). Jedinou lepší scénou je únik z hradu a postupné odhalování hrdinovy identity. Avšak k tomu se váže celý dlouhý a v podstatě zbytečný úvod sem tam plný vaty, a nedotažený konec (kde nejsou emoce, není komu fandit, takže se nedostaví žádná katarze). Přitom prostředí samo není špatně popsané, ale drhne to v oblasti výstavby příběhu, lepší charakteristiky postav, lepšího vypíchnutí směřování a cílů hrdiny, a s tím související vyústění příběhu. (Osobně mne ještě irituje název povídky, okatě těžící ze Šifry – zcela zbytečně.)
Těšila jsem se na masakr motorovou pilou a zatím z toho vylezla spíš Hvězdná pěchota natočená o prázdninách u dědy na Kvildě :-( A navíc, nejen za vedlejší postavy si lze dosadit kohokoli… Sakra, já chci zpátky zázemí agentury, fantómy, Maurbyho efekt, KILLERa, Vincenta, komtesu s katanou (nebo nějakého jiného Mazlíka s chladnou zbraní), X-Hawka… a hlavně superagenta Johna a ne tuhle mátohu s dýmějovým morem a leprou :-( Navíc, po vybití agentury, se téměř ztratila konzistence celé série a začíná to být – každej pes, jiná ves… já myslela, že to bude jen restart do jiného stylu… a on je to přechod na úplně jinej OS…
edit: rozhodně to není negativní hodnocení autora – hodnotím díl JFK, ne autora, ale pravdu má Schramm, že jako samostatnou knihu bych hodnotila výš…
Jakože detektivka pro něžnější část lidstva. Rádoby, protože se řeší vražda, ale postavy vlastě nic nevyšetřují, jejich veškeré úsilí přichází vniveč a celé se to vyřeší samo i bez jejich snahy. Mohli byste se ptát co se tam tedy děje. Většinou vůbec nic. Autorka řeší kdo koho má a nemá rád a klasicky co má kdo na sobě. 90 procent knihy je totální nuda a jediné zajimavé části jsou ty popisující záhrobní schopnosti hlavní postavy. Akce tu není vůbec žádná, takže pánové od této knihy se držte co nejdál.
Toto je kritika drancování Šumavy maskovaná za brakové čtivo. Za jednotlivé vedlejší a epizodní postavy si můžete dosadit konkrétní persóny z reálu. Celé to působí jako jedna dlouhá halucinace, ale přesto (nebo možná právě proto) se mi to líbilo.
Klasická zápletka o nalezení tajemného artefaktu a třech rasách, které o něj usilují. Komerční záležitost, akční scifi, podpora hry a poměrně dobrá zábava pro fanoušky. Na druhou stranu, konec je docela chaotický, styl psaní amatérský a chování postav hloupé. Zvlášť generál Duke zde působí jako retardované dítě na písku. Četlo se to však dobře, bylo to krátké a tak to nestačilo začít nudit. Lehký nadprůměr.
Z problémů cestování v čase, stejně jako z koukání na hvězdy a přemýšlení co je „tam dál,“ mě vždycky rozbolí hlava… Proto jsem se při čtení snažila nesoustředit na samotné cestování, i když jsem se chvílemi neudržela a hlavou se mi honila spousta otázek a výkřiků, že takhle by to teda rozhodně fungovat nemohlo… Příběh je pro mě opět skvělý a rozhodně mě nezklamal, vykreslení postav a doby je jako vždy brilantní a z celého románu je vidět spousta práce, kterou si autor dal se sběrem informací. Část odehrávající se v Derry vyvolala nutkavou potřebu znovu si přečíst „To.“ Jediná část, která mě trošku nudila nastala odjezdem z Jodie a zabýváním se čistě Oswaldem. Pak ale přišel opět strhující závěr, kdy jsem nemohla knihu odložit a přemýšlela o tom „jak tohle sakra dopadne.“ Konec byl nostalgický a milý, na Kinga velmi uspokojivý, možná díky J. Hillovi, kdo ví… Každopádně díky této knize bych si určitě dala říct, kdyby mi někdo nabídl dovolenou na americkém maloměstě 60. let :)
povídka, na níž je vidět slušné řemeslo, ale koncepčně je to překombajnované, nevyrovnané. poklidné tempo počátku je postupně čím dál hektičtější, tempo příběhu se mění bohům žel zároveň se způsobem vyprávění k horšímu – poslední část připomíná spíš osnovu příběhu, heslovité, popisné a vysvětlovací. navíc, čekal bych od autorky důvěryhodnější motivaci postav, která je v první části docela fraglich (jak u hlavní hrdinky, tak i jedné z dalších mužských hlavních postav). nicméně, osobně jsem mile překvapen proměnou námětu, který autorka zvolila oproti svým jiným dílům, jež jsem od ní četl.
První tam, poslední ven – Motto Paličů mostů
„Mrtví prý nikdy nespí, zatímco živí nežijí.“ – rčení z chrámu mistra Kápě
„Když dojde na vypočítanou krutost, jsme stejní jako oni. Ale tohle je válka nervů, v níž nevyhraje nikdo.“ – Paran
*****Huge spoilers impact!***** Aby som pravdu povedal, mňa dostal už začiatok knihy – úplný úvod o Jaghutskej matke a ešte smrteľných T´lan Imass – a práve na konci knihy si spätne uvedomíte a budete žasnúť. Hneď nato následoval ďalší minipríbeh (znova opakujem, že by sa dal rozviesť do minimálne ďalšej trilógie) o Kallorovi a jeho páde. Celých nasledujúcich 100–200 strán ide v nadupanom tempe a táto časť je IMHO dokonalá. V dvojke príbeh brzdila Felisín, tu ho bude trochu brzdiť Vrč a jeho karavana a večne nariekajúca Mhybe (aj keď oplatí sa vydržať až do konca). Najzaujímavešia postavička knihy sa napísať nedá, pretože je ich viac – Kruppe, Paran, Chmur („Vojvoda. To jeho kladivo… prý je to jediná věc, která dokáže probudit Ohnici. Když s ním dost silně udeříš o zem, bohyně otevře oči. ňa pravdou je, že kdyby na to Chmur neměl dost síly, nenosil by ho.“), Rychlý Ben, Stříbrná liška a hlavne nerozlučná dvojica – nekromant Korbal Špičák a warlock Bauchelain.
"Náš kapitán vykládá samý jednoduchý vtipy. Nakonec dopadnou s mlasknutím jako kravský lejno a smrděj stejně. – Stonny na Vrče.
„Chci, abyste měli čepelo ostrý, že byste se s nima mohli oholit“ ** „Většina vašich vojáků jsou ženy, pane.“ – Vrč na svoju légiu
Hlavnou devízou knihy je bitka o Capustan. Autor zachádza v brutalite a brutálnych scénkach na pokiaľ (ne)možného – jeho triumfom sú Tenescowri: „Jak rolníci padali a kutáleli se po svahu z mrtvol, ženy skákaly na padlé muže, rvaly z nich šaty, obkročmo na ně sedaly a uprostřed krve, křiku a smrtelných křečí je znásilňovaly. A na kraji se na mrtvých a umírajících krmili jejich druhové.“
Koniec knihy sa niesol v pochmúrnej nálade, bol som dojatý so vzťahu Toca s Tolarom a ešte viac zo smrti jednej významnej osobnosti knihy :´(. Pri druhom prečítaní už som vedel, čo ma čaká (pri prvom čítaní som bol v šoku – autor opísal smrť dôležitej postavy na 3 riadkoch…), no aj tak som bol smutný a celú knihu som v duchu kričal, nech sa to zmení – na Kallora som nadával ako pohan, zosielal som na neho najväčšie kliatby, škoda len, že v našom svete nie je mágia. Nikdy ma nezasiahla smrť nejakej knižnej postavy viac. Okrem toho padne veľa „menej“ dôležitých postáv, koniec knihy sa nesie v znamení sita – „nejslabší, máte padáka“. Paliči mostů, vzdávam vám hold, hlboko sa vám klaniam.
"Vzdálenost mezi nimi a tebou se již skrátila, Whiskeyjacku. Tví vojáci za tebou pújdou i do Propasti, pokud jim to rozkážeš. – Korlat
Odporúčam knihu čítať hneď po prvom diele, pretože na neho nadväzuje a neprináša veľa nových postáv. Konečne sa toho čitateľ veľa dozvie o fungovaní sveta, množstve starých rás a hlavne na dvere začne klopať najväčšie hrozba – Chromý bůh. Veľmi dobre sa mi čítala linka s Tocom, pani Závisťou a segulehmi. Už teraz sa teším na štvrtý diel a Karsu s jeho dreveným mečom.
„Královno snů. Takhle vyděšenýho jsem tě ještě nikdy neviděla, čaroději. Nejspíš z toho budu chcát kostky ledu.“ – Pazderka na Rychlého Bena.
„Ty, sapére, jsi bahno pod kamenem v potoce protékajícím ohradou s nemocnými prasaty.“ – Honec na Křováka.
Nakonec to bylo příjemné překvapení. Evidentně má Mirek Žamboch tenhle svět bez oceli vymyšlený do hloubky a pořádně.
Connie Willis umí napsat knihu, od které se člověk sotva odtrhne. Dělá to naprosto průhledně tím, že postavy žene hekticky z místa na místo, klade jim do cesty nekonečné řady drobný překážek a nechává je neustále hledat nové cestičky k cíli, ale ono to prostě funguje.
Zvolené téma, zkoumání, co člověk prožívá během klinické smrti, není zrovna veselé a povzbuzující. I když jsou tyhle stavy během výzkumu navozovány uměle, bez většího nebezpečí, pořád se vyskytujeme v nemocnici a mezi nemocnými lidmi. A co bylo zpočátku zneklidňující a (možná i příjemně) mrazivé, postupem času přitvrzuje čím dál tím víc k tématům, o kterých člověk přemýšlí nerad. Nevím, jak by se mi četlo, kdybych si něčím podobným sama procházela.
Rozvleklosti zmiňované v diskusi jsem si moc nevšimla – snad jen v jednom místě, kde některé postavy pátraly po informaci, kterou už čtenář měl, jsem měla chuť popošoupnout děj trochu dopředu. Jinak se občas různé detaily propíraly opakovaně, ale v nových kontextech, takže nenudily.
A líbí se mi, jak byly, aspoň místy, dojemné okamžiky decentně odlehčené humorem – Hollywoode, tady se uč.
A já mám další autorku do TOP.
vyšla v: Mrtvý v parovodu
Gaarq | **** | před 7 dny
skvěle napsaná dobrodružka, takřka klasického střihu, vtipná, svižná, nic zásadně originálního, ale poctivé řemeslo. jen netuším, proč je to ve sborníku paropankových povídek, páč až na pár kulisoidních detailů je to „obyčejný“ dobrodružný příběh bez výrazných paropankových atributů (především technologických).
Podle obálky v edici Pevnost to tak nevypadá, ale máme před sebou sci-fi a to tak, že v podstatě hard. Aspoň pokud jde o astronomickou stránku příběhu, kdy vypravěč řeší, kam mizí Slunce a dovozuje z toho závěry o fungování celého hvězdného systému. V diskusi se zmiňovala podobnost s jistou knihou (což je podle mého názoru samo o sobě spoiler, protože čtenář se má k poznání podstaty dopracovat společně s vypravěčem). Pokud tedy budu porovnávat, tak v jádru ano, ale Petrásek to má vymyšleno ještě o něco dále. Ta přibuznost je však opravdu jen na straně astro, jinak dějově je příběh jinde.
Je tu opravdu depresivní deka, která na mě padla ve chvíli, kdy Poslední
hlídka skutečně osamněla. A také zběsilá akce, kdy se stránky obrací
samy. Do toho (podle pozemských měřítek) středověká astronomie, kdy si
sledování úvah vypravěče vyžádá zvolnění a zvýšení pozornosti.
Je to v podstatě přímočarý příběh hrdinství, ovšem ty kulisy z něj
dělají skvělou potravu nejen pro dobrodružství chtivého čtenáře, ale
stejně tak se dá podumat nad planetární a hvězdnou mechanikou. Obě
stránky příběhu mi skvěle sedly.
Mimochodem – hvězda HD 222582, stejně tak jako planeta HD 222582b skutečně existují a mají i parametry, které jsou uvedeny v příloze.
Kedrigernov príbeh pokračuje, ale pokračuje akosi odnikiaľ nikam. Jedná sa skôr o viacero skôr nespojito rozprávaných príbehov ( príhod ) ktoré osvetľujú niekoľko rokov Kedrigernovho života. Oveľa vhodnejšie by bolo rozdeliť tieto príbehy do samostatných poviedok, ktoré by mali každá vlastné vyvrcholenie a bolo by im venovaná lepšia starostlivosť, čím by kniha mohla len získať. Takto ide iba o dobre sa čítajúcu vatu.
zkvělá ukáska toho, jak velmy dobrý nápad zabýt rostaháním po ztu ztránkách (skoro). kdibibil přýbjěh tak čvrdinový, dám pěd, tagdlenc jen dvě, páč semse djesivje nudil. to, co bílo zajýmaví na začádku ríchle vičpělo a stalo se kuzoufání zoufalým nudem nudičem nuděnkem. ťyzícgrád vomletý fťyp už je pruda. fagd. jo. je.
Arťomek v metru divů a za výhybkou…
Nejdříve ke knize fyzicky: v textu je sem tam překlep, či chybí nějaké znaménko, rozhodně by to chtělo lepší redakční práci; obálka zpracovaná pěkně, vazba už poněkud hůř. Kniha se mi do ruky dostala po několika předchozích přečteních a bylo to znát. Ne však na „příběhových“ stranách, ale na obsahu (konec knihy), který se díky spojení s tvrdším listem, na němž je plánek metra, málem vyškubl, neb čtenář, který nezná moskevské metro, bude (hlavně ze začátku) neustále pátrat po té či oné stanici na plánku, aby se zorientoval, odkuď kam to vlastně Arťom putuje. Více by potěšil nějaký externí plánek vložený do knihy (ideálně provedený nějak stylově, aby se dal následně použít jak plakát).
K tomu hlavnímu – tedy náplni. Kniha má pomalejší tempo, které sem tam oživí akční sekvence. Hlavní devizou je bezesporu atmosféra metra, v němž se znovuzrodila lidská civilizace…ve své skromné podobě. Jsou tu různé skupinky (komunisté, fašisté…), co spolu žijí v míru, případně válčí. Chtěl autor ukázat lidstvu, že je špatné a i ve srabu se bude třískat po lebu? Chtěl autor prostě jen nasimulovat předpokládaný vývoj? Těžko říct. Vlastně na tom ani moc nezáleží, protože to funguje bezvadně. Často se vyskytnou (tragi)komické momenty typu „Komunismus na jedné trase“. Všudypřítomná tajemnost, kdy člověk zlo nevidí, ale spíše cítí, a „městské“ legendy o metru jsou taktéž věci přidávající plusové body. Co z mého pohledu knihu sráží, jsou vzdálenosti. Občas hrdinům trvá dvě tři hodiny, než přejdou z jedné stanice do druhé, jindy to zmáknou za dvacet minut i s uvítacím drinkem.
Nejlepší nakonec – spousta stanic nebyla navštívena, většina městských legend neprozkoumána…stále je tedy co objevovat v další knize/knihách.
leonard píše velmi hladce a čtivě, začátek povídky mě namlsal. nicméně čím se příběh více blížil vyústění, tím byl méně zajímavý. jistě, leonard vymyslel jeden pěkný alt.hist PoD, ale vytěžená zápletka je docela banální a úžas, který čekám od paropanku se nějak nedostavil.
Kniha přímo navazuje na předchozí díl a Drizzt se smiřuje se smrtí svých přátel návratem do stavu Lovce. Stává se z něj mašina na zabíjení a z knihy sálá atmosféra prvních dílů Legendy o Drizztovi. Jak už je však zvykem, děj je dost průhledný a tak je nezbytné vypnout mozek a nechat se unášet kouzelným světem v čele s trpaslíky. Teď už nezbývá než doufat, že to třetí díl nějak výrazně nezkazí.
Typické dickovské téma manipulace a fikce, vydávané za skutečnost. Autor bohužel tentokrát čtenáři vše vyžvaní hned někdy ve 2–3 kapitole, tím přitažlivost příběhu značně klesá. V kontextu Dickova díla spíše zapomenutelný kousek.
Věk nenávisti, Městské války 3 a současně Labyrint 2: kniha, která
musela vzniknout, aby se trilogie završila a uzavřela. Při té
příležitosti se jakž-takž dořešil nejen osud Vaška Vrana a jeho
spojenců i odpůrců, ale čtenář se také rozloučí se Lvím spárem,
dobrodruhy z „Labyrintu“. Byla bych mnohem radši, kdyby k tak těsnému
propojení vůbec nedošlo, protože „Labyrint“ jsem četla tak dávno, až
jsem z něj stihla spoustu událostí pozapomínat, zároveň však ne dost
dávno, abych měla chuť pouštět se do druhého čtení. Nastala tedy
neoblíbená situace, kdy jsem se první polovinou knihy poměrně
nezúčastněně pronudila a peripetie hrdinů ve mně probouzely minimální
emoce, ať jejich utrpení bylo sebevětší. Co před pár lety nadchlo
nespoutanou fantazií, nezvládlo stejným kouzlem zafungovat tentokrát…
možná je chyba v přijímači:-).
Teprve s vypuknutím války můj zájem o dění poněkud ožil, přesto mi
nezbývá, než se s lítostí ztotožnit s většinou gaarqových námitek:
„Věk nenávisti“ je plný soubojů, bitev, krve, násilí a bolesti,
bohové ze stroje útočí ze všech stran, logika dostává na prdel, děj
freneticky lítá od jedné postavy k druhé a přitom nezbývá čas se jim
pořádně věnovat nebo truchlit pro padlé.
Netrápím se pro historické nepřesnosti, ovšem rozháranost díla a
příliš časté tahání králíků z klobouku mi radost neudělalo.
A možná jsem jen zaujatá, jsem přece z Ostravy (šlak vzal, že přes tři
roky bydlím těsně za hranicemi okresu; ten charismatický chlap se
sbíječkou místo ruky je v mé duši zažraný hluboko:-)).
No, Renčíne, nepotěšil jste mne a ani já Vás nepotěším: 59%
(lehoulinký nadprůměr za atmosféru, pár dobrých nápadů i pasáží,
sympatický literární styl a bezchybnou redakci). Nějakou povídku z tohoto
světa si ráda přečtu, ale do dalšího románu už bych asi nešla, ne za
prachy.
Z Klanů mám podobný pocit jako z Neteleportovaného muže. Ne že by šlo o podobnou knihu. Ale je to též spíše bokovka. Rozhodně nechybí nějaký ten obvyklý ponor do duševna psychicky vyšinutých jedinců. Takových je tu opravdu dost a zastupují široké spektrum duševních poruch. Je to však pojaté jinak, než je u PKD obvyklé. Akčněji, přímočařeji, bláznivěji. Dick se tam poznat dá, spíše se to ale blíží dobrodružnému čtivu, než tomu, proč ho tak rád čtu.
Super počteníčko, skvělá sonda do psychiky hlavní postavy. Při zmínce rychlosti jsem se na chvíli hluboce zamyslela, ale dál to neřešila, prostě jsem si na doporučení manžela představovala, že jdou rychlejším tempem, ale to spaní?… Myslím, že důvody dobrovolného přihlášení jsou jemně nastíněny, ikdyž to samozřejmě nevysvětluje fakt, že věděli o tom, že budou umírat a přesto… No říkám si, že to byl jiný svět, jiné podmínky, jiný život, oni by se tam třeba divili tour de france, co my víme :)
Napětí, humor, emoce,… Na malém prostoru skvěle vystavěný příběh, který prostě musí chytnout za srdce. Hlavního hrdinu jsem si velmi jednoduše zamilovala a celou dobu se děsila neodvratitelného konce. Při čtení jsem dostala chuť znovu si přečíst „Zelenou míli.“ Připojuji se k těm co zhltli za jeden den :)
Další skvělý příběh. Brilantní vykreslení života na maloměstě a postav (těch bylo možná zbytečně moc a někdy připomínali postavy o kterých jsem už v Kingových románech četli). Narážky na události a postavy z Cuja a Temné půle (kdybych to věděla přečtu si je těsně předtím). Konec, na Kinga, uspokojivý. Četla jsem až po „Pod kupolí“ a pochopila, co je myšleno tím, že se King tímto románem vrátil do starých dobrých časů :)
opět kladně hodnotím už to, že antologie vyšla. tentokrát jsou ovšem všechny hvězdy zaslouženě za obsah, protože sborník obsahuje docela dost výtečných kousků. ať už se zlatý věk české SF započal jen proto, že mohl, nebo nastala ta zvláštní konstelace autorů, netuším, ale tady někdy to bylo…
vyšla v: Pramlok: Cena Karla Čapka za rok 1983
Gaarq | **** | před 11 dny
povídka zajímavá formálně i obsahově. na svou dobu docela odvážné dílko, ale když odhlédneme od politických konotací, pořád je v ní schováno velmi mnoho obecného, především to, že dějiny jsou celé tak trochu habaďúra ;)
vyšla v: Pramlok: Cena Karla Čapka za rok 1983; Salamandr č.1
Gaarq | **** | před 11 dny
docela mrazivá povídka, která začíná až neuvěřitelně banálně (jednomu se chce říct pitomě), ale pointa je studená jak kýbl vody z řeky morinj. brrr.
vyšla v: Pramlok: Cena Karla Čapka za rok 1983; Salamandr č.1; Stalo se zítra
Gaarq | ***** | před 11 dny
tohle bylo pro mě zjevení za bílého dne! tak úžasně dospělou povídku napsanou tak civilně a uvolněně, přesto na zajímavé (byť tuctové) téma. skvělé!
vyšla v: Bludiště snů; Dvojnásobný dvojník; Pramlok: Cena Karla Čapka za rok 1983
Gaarq | **** | před 11 dny
szalaiova varianta vynálezce je mnohem zajímavější, a především méně patetická, než rosenbaumova. autor v ní satiricky vrší různé absurdity, které napůl odrážejí výsměšný postoj k obrazu vědy a napůl naše hluboká přání. rozhodně to není žádná bomba, ale tenhle skromnější styl mi víc sedí.
vyšla v: Nejmenší vesmír; Objevitelé
noir | ****1/2 | před 11 dny
Měl jsem chuť na čistou SF, něco velkolepého, kosmického, na vyrážečku dechu. Hledal jsem intuitivně, hlavně podle názvu, který by mě zaujal a navnadil, a paní Ursula nezklamala. Příběh vystavěný na interakci výzkumníků s nabouranou psychikou, velkolepé vize planety 4470 a jejího rostlinstva. Jen jsem se trochu ztrácel v postavách, doteď nevím, jaký je rozdíl mezi lidmi, Cetiany, Hainťany a Beldeňany. Ale celkově příjemné a vskutku ohromující.

