LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Při čtení knihy jsem měl chvílemi pocit, že čtu Hunger Games. Tím bych nechci říct, že by ty dvě knihy byly nějak podobné, chci tím říct, že Naslouchej noži je stejně napínavé. Další věc, která se autorovi opravdu povedla, je že na svět koukáme očima dvanáctiletého vypravěče, který teprve odhaluje, jak svět vlastně funguje, co z toho, co mu v dětství říkali, je pravda a co je lež. To dále přidává na napínavosti. Příběh je taky celkem zdařile vystavěn, jen velmi zřídka se mi děj zdál trochu přitažený za vlasy, jinak plynul úplně přirozeně.

Četl jsem novější překlad z roku 2018, se starým překladem jsem ho srovnával velmi zběžně, ale myslím, že nový překlad je lepší, určitě ho doporučuju.

I když se knihou prolíná typický Šmídův humor a některé hlášky jako by vypadly z vodáků, celkové vyznění je až nečekaně trpké a bohužel realistické.

Důstojné rozloučení s cyklem a rodem Huxleyů. Kniha pokračuje v nastoleném trendu – je poměrně jednoduchá (v rámci universa) a Les je odstrčený do pozadí snad ještě více než v díle předchozím. Ty tam jsou tajemné, zemité a tísnivé výpravy do jeho hlubin; což je – aspoň za mě – škoda. Ze začátku mě retrospektivní styl vyprávění s časovými skoky mezi jednotlivými částmi knihy trochu rušil, avšak musím uznat, že to bylo pro dobro věci a ke konci si to sedlo. Nic to však nemění na faktu, že kniha je místy rozvláčná, nic moc se v ní neděje a závěrečná gradace asi nedosahuje úplně zamýšleného napětí a efektu (to, na co čekáme od Lesa mytág je vyřešeno na jedné stránce). V textu na mě sem tam vykoukl nějaký odkaz na díly minulé – spíše jen takové letmé mrknutí, název, jméno, pro děj knihy zcela nepodstatné – a docela by mě zajímalo, jestli bych těchto odkazů pochytal více, kdybych Avilion četl hned po knihách předchozích, a jestli by jim to přidalo na důležitosti. Pro děj je – samozřejmě, jako u dílů předchozích – dobré znát něco z historie, v ideálním případě i Artušovské legendy (aspoň v obrysech), i když úplně nutné to není. Ke cti je autorovi nutno přičíst, že se mu povedlo dějové linie (jak v této knize, tak linie táhnoucí se přes knih více) poměrně dobře uzavřít. Při čtení jsem se totiž sem tam obával, aby z toho (zdánlivého) guláše vybruslil. No, vybruslil. A s grácií. Paradoxně největším nepřítelem při četbě se stala moje paranoia, kdy jsem si – poučen dílem druhým – často řekl: „ha, tuhle pasáž si přečtu ještě jednou, ta bude určitě hrát nějakou důležitou roli později“. Nehrála. Jak už jsem psal, kniha je jednoduchá. Avilion není Lavondyss. Buď jak buď – Avilion je i přes mírné výhrady stále parádní a originální čtení. Pokud vás bavily knihy předchozí, bude vás bavit i kniha tato.

Četl jsem nové vydání od Arga – a opět musím chválit. Kniha je udělaná naprosto parádně, překlep jsem nenašel snad ani jeden, nechybí předmluva, doslov, slovo překladatele. Obálka parádní, byť tentokrát laděná hodně do tmava. Naprostá spokojenost.

Olymp tápe. Ílion rozvinul až příliš linek a Olymp je neumí uspokojivě dotáhnout do konce. Jak se začne „vysvětlovat“, jde to s uvěřitelností, s postavami, se vším do kopru. A stejně nevysvětlí vše. Např. voynixy a jejich chování jsem nepochopil. Mají být nějaká obdoba posťáckého Viktora čističe? Zbavit Zemi nežádoucích zbytků experimentu s milionem lidí starého typu? Proč ale později spolupracují s kalibánky? Trója začíná být pasé, zato moravci jedou na plné koule. Až moc. A zbytečně lidsky. Jejich posedlost starým věkem bych jim věřil, ale ten altruismus? Checht. Ubylo vědy. Simmons se věnuje víc řezničině, čímž sklouzává do pulpu (Achilles na Ithace). A jakoby inter arma silent musae, ubývají citace a rozbory literárních děl. Vysvětlení smyslu života z Prousta bylo naopak fajn a dávalo jakýsi perverzní smysl. Je to přitažlivá teorie, i když zcestná. Mnohé postavy dříve nedůležité se dostávají na výsluní a mnohé, od kterých jsem čekal hodně, ze vytrácejí pro mne s pachutí na jazyku (Helena a vůbec celá trójská záležitost, Odysseus a Savi a jejich předchozí působení, jeho smysl, jejich geniální předvídavost co se týká vývoje lidí starého typu atp.). Konec je dost sladký. A to, co mu předcházelo, mne nechává docela chladným. Posťáci svými kejklemi narušují celou podstatu vesmíru nebo aspoň galaxie a někdo se tady dojímá nad Zemí? Nad ztrátou budoucnosti? Pro koho? A taky se hodně zvrací. Nevím, proč by kdo měl potřebu tolik nad kde čím zvracet (Harman, Hockenberry a další). Já vlastně nevím, co se mi na této knize, která opravdu bezprostředně navazuje na Íllion, tak nelíbilo, ale prostě to tak bylo. Pořád je to slušná kniha, ale někdy vede čtenáře až moc za ručičku a jindy je zase děsně tajemná a složitá. Ale hlavně je poměrně dost samoúčelná a autor si v ní honí triko, jak je úžasný a skvělý, ale pak udělá klidně pár bot a pokazí mi čtení. Tak to pr.

Po dlouhé době druhé čtení. Ne tak silné jako poprvé. Simmons píše svým obvyklým stylem, hodně cituje klasické i méně klasické autory, hraje si na vysoké umění, na které ale nemá. Vadilo mi, že si neumí uhlídat své uniky do popu. Proč moravci mluví hrubě? Ze začátku ne, ale jakoby se to s postupem knihy zhoršovalo. Totéž Achilles, Odysseus a podobně. Tato první kniha je ještě opravdu dobrá, protože čtenář stále chce vědět, kam to směřuje, objevovat souvislosti. Po milovníky Shakespeara, Prousta, Shellyho a pro teoretiky umění je to jistě větší pošušňání, ale i my prosťáčci si přijdeme na své. Ale Olymp je už bezmála průměrný.

Takové epizodní špinavé military tahání se odnikud nikam ve velmi zajímavém a originálním světě. Ze začátku trochu drhne sloh, ke konci se to celkem srovná. Postavy jsou celkem sympatické a pravděpodobné, oceňuji, že se z nikoho nestane žádný superman. Konec avizuje druhý díl, ten ale bude muset být pojatý hodně jinak, aby fungoval.

Poněkud zvláštní a nepříliš povedená kniha. Hodně socialistické a prosovětské propagandy, dokonce podpora eugeniky, na druhé straně obhajoba individualismu. Příliš kulturně historických vsuvek, spousta „vědeckých“ vysvětlení, z dnešního pohledu až směšných. Nemám srovnání s původní vezí Gill Foxe, docela by mne zajímalo.

Příjemně akční s minimem hluchých momentů. Jelikož je děj rozdělen mezi dvě nezávisle konající postavy a kniha je celkem tenká, tak jsou to spíše dvě novely promíchané po kapitolách. Děj navozuje větší konflikt v budoucnu.

Tak se ukazuje, že mi Abraham jako autor opravdu nevyhovuje, nebyla to náhoda. Nesympatické hrdinky, nelogická rozhodnutí, z ničeho nevyplývající zvraty (hrdinka se úplně promění v podstatě ze dne na den, z ničeho to nevyplývá), jen letmo naznačený svět, o který se jen tak otřeme v několika výjevech… příběh je navíc dost uzavřený, takže těžko říct, kudy se autor bude ubírat dál.

Dobré. Autorka reflektuje rodinný život američana 50. let ale přináší do něj prvek temného znepokojení z toho co by se mohlo… Skvěle napsané.

Standardní dobová dětská sci-fi, tak trochu český E.T. Potěší několik fórků podstrčených pro dospělé.

Jako každá antologie obsahuje kniha kusy výborné, průměrné i slabší. Jistý problém je v tom, že řada autorů své práce zapojila do svého širšího cyklu, takže mohou být hůře pochopitelné pro čtenáře, který konkrétní svět nezná.

Od paní Freiové mám raději delší věci, ale tenhle výběr její povídkové tvorby je poměrně solidní.

Sympatické postavy, nepředvídatelný děj, rozmanitý svět. Těch několik romantických dostaveníček ctihodný čtenář fantasy rozhodně vydrží , protože bude vzápětí odměněn mírou vrchovatou.

Kniha o rozvoji novinařiny v Ankh Morporku. Kromě tradičního Zeměplošského humoru tedy přijde řada i na parodii dnešních novin, bulváru, reportérů a fake news. Korunu tomu nasazuje postava upíra/fotografa Otty, který se zpopelní vždy když použije blesk :) Já se dobře bavil.

Dvaja policajti v jednom tele vyšetrujú vraždu majiteľa cirkusu. Vonkajšia časť našej slnečnej sústavy síce sľubuje exotické kulisy, ale autorka ich veľmi nevyužíva. Skôr kladie dôraz na kyberpunkovú a detektivnu časť poviedky. Celkom ma to zaujalo, dobrý nápad aj sympatickí hrdinovia.

Do veľkomesta budúcnosti, ktoré je akýmsi hlavným pozemským prístavom pre kozmické lode, prichádza muž hľadajúci svoju dcéru. Dostať ju späť z moci miestnej sekty bude problém. Zaujímavý svet a zdarné sa vyhýbanie klišé sa cení.

Musím opět zopakovat to, co u přechozích dílů – kdo si má po té době pamatovat vše, co se stalo v předchozích dílech, všechny zvraty, postavy, frakce a vztahy? Obzvlášť v této pentalogii, kde proti sobě jednotlivé strany a postavy neustále kují pikle a zrazují se nebo navazují spojenectví o sto šest? Opět trvá desítky stran, než se člověk trochu zorientuje. U podobných ság by shrnutí předchozích dílů a seznam postav měly být samozřejmostí. Každopádně když odhlédnu od tohoto, tak po slabších předchozích dílech je Bílá jako sůl závěr jako řemen. Rozjíždí se to opět trochu pomaleji, začíná to jako nenápadná detektivka, nicméně postupně to přeroste dílem ve špionážní a dílem ve válečný thriller epických proporcí. I přes trochu větší rozsah (na tuto sérii) to je čtivé a ani na chvíli to nenudí (což se o předchozích dílech říct nedalo). A hlavně to vědomí, že se blíží konec dobrodružství našich oblíbenců, nutí prostě člověka číst dál. Jedná se o závěr celé Goweryho, Hargovi a Oggerdovi ságy, a je to závěr opravdu definitivní – už žádná další dobrodružství naší oblíbené trojky v pustinách či zoufalé boje o holé přežití, autor poměrně jasně dává najevo, že hrdinové došli na konec svého příběhu nebo dosáhli svého a nenechá žádné otevřené konce. Jistá vrátka do budoucna ale přecijen zůtanou otevřená.

Tak na tri a pol hviezdičky. Dala by som štyri, ak by to posledná tretina knihy, ktorá mi pripadala písaná narýchlo a nedotiahnutá, nezrazila. Až do nej to ale konečne vyzeralo ako kniha, ktorej upútavka neklame. Naozaj mala všetko, čo od duchárskeho príbehu očakávam. Tajomno, pútavé zápletky, dobré postavy, zimná atmosféra… príjemná oddychovka na dlhé zimné večery.

A teraz spoiler: Posledná tretina, ako som už písala, bola taká hrrrr. Nejako som nepreciťovala ten des, pocity už boli popísané len v skratke, konanie nie vždy logické. A niektoré klišé ma sklamali – ako že naši milovaní vrátení zo záhrobia musia byť zlí, telesne aj duševne znetvorení a chcieť zabíjať ľudí, oživovanie je fuj (bože, takých poučení som už čítala na tisíce!) a tiež mi riadne dvíhalo obočie, že si rodina adoptuje dievča, ktorej rodičia sú nezvestní a adoptívni rodičia boli poslední, čo ich videli. To im vari byrokracia dovolila?

Ak by sa to zoškrtalo na polovicu, bola by to dobrá kniha. Takto je deja málo a veľkú časť knihy tvoria popisy a emócie, kvôli čomu som mal čas zamyslieť sa nad svetom a uvedomiť si, že je to strašná hovadina. Nehovorím o tom, prečo po meste jazdia na koňoch a nie na bicykloch, ale skôr samotný princíp – koľko môže trvat konštrukcia takého mesta čo stojí na dvojkilometrových stĺpoch? Prečo si nik z obyvateľov nepamätá, prečo bolo postavené, teda čo bola tá Apokalypsa? Prečo postavili mesto v tvare chudinská štvrť / mesto / šľachta? Odkiaľ sa hrozba nabrala a ak teda bránou ako to popisujú, to ich ľudia naraz otvorili na celom svete? Potom ich nezavreli, trebárs atómovkou? Ako sú na tom Ameriky a Austrália? Veľa otázok na ktoré nie sú žiadne logické odpovede.

Asi jsem v minulosti málo hrál kartičky Magic: The Gathering. Ne, že by román skomíral v detailech, jako je funkčnost magie či zákonitosti fyziky, jen chvíli trvá zorientovat se v tom, kdo, co, proč a jak. Navíc se na knize podepsala autorova láska k epickým příběhům, kterou u dvou set stránkového příběhu nedokáže uplatnit. Úvod tak probíhá letem papírovým světem a teprve po seznámení dvou ústředních postav zpomalí natolik, aby si člověk užil i samotný děj. Ten má přitom sympatický limit dvanácti hodin, v němž postavy během jediné noci musí porazit smrtelné zlo přicházející z lesů. Koncepce zápletky pak připomíná detektivku plnou kouzelnických soubojů, sympatických démonů a milého sarkasmu. Být to povídka, fungovala by osnova o dost lépe, protože by nebylo třeba vší té specifické omáčky, potřebné k zařazení do franšízy.
Ve finále mírné zklamání, ale protože očekávání nebyla veliká, ničeho nelituji. A rovnou přiznám, že s diabolistou Davrielem by mi vůbec nevadilo se někdy znovu setkat.

Nenáročný thriller pro klidné povahy, které nepotřebují ke štěstí příliš akce a naopak jim vyhovuje, když se autor soustředí na lidské osudy, popřípadě konec okoření silným morálním odkazem.
Martin Suter si zvolil za nositele svého poselství maličkého růžového slona, hříčku umělé genetické manipulace, kterážto několika románovým hrdinům obrátí život vzhůru nohama. Premisa zápletky přitom nijak zásadně nepřekvapí, pouze člověk zpočátku tápe v časových posunech, což se ale velmi rychle ustálí. Pak už následuje samotné pronásledování ústředních protagonistů, snažících se zachránit život zvířeti, jež by jinak skončilo naporcované pod laboratorními sklíčky. Naneštěstí působí padouši natolik lopotně a hrdinům se málokdy do cesty postaví skutečná překážka, takže příběh už v polovině ztrácí na adrenalinu. I tak ale spisovatel dokáže zaujmout mnoha informacemi, ke kterým se jinak nedostanete, ať už jde o život slonů, bezdomovců nebo cirkusáků. Ve svém důsledku milá, zajímavá a dojemná pohádka.

Poutavá pseudohistorická fantasy ze středověkých kulis, s nádechem detektivky. Hlavní postavy vám přirostou k srdci, autorka čtenáře neustále drží v napětí, hrdinové jdou z průšvihu do průšvihu a neustále jim hrozí nebezpečí. Těch 500 stran uteče jako voda, ale i tak jsem se občas nemohl zbavit pocitu zbytečné rozvláčnosti, místy je kniha až zbytečně popisná a podrobná (opravdu není potřeba psát několik stránek o tom, jak hrdinové prochází lesem, atd.). Další věc, co trochu zamrzí, je trochu nedostatečně popsaný a vykreslený svět, který je těžké nějak rozumně uchopit (ta náhodná směska německých, polských a dalších jmen bije do očí). Jinak se nezapře, že to napsala žena, zápletka se točí okolo dvou zamilovaných párů, ale vysloveně červenou knihovnou bych to nenazval, kniha je v pohodě stravitelná i pro mužské publikum.

S vyjímkou titulní novely se jedná o povídky staršího data, které již vyšly jinde. Podle názvu si matně vzpomínám, že jsem některé z nich mnoho let zpátky četl, ale to je tak vše, co si o nich pamatuji, takže z mého pohledu by klidně mohlo jít o zbrusu novou knihu. Bylo fajn se po letech vrátit k hrdinům, jejichž příběhy před mnoha lety patřily mezi vůbec mé první zkušenosti s česko/slovenskou fantasy. Co se týče samotných povídek, jedná se spíše o jednoduché, nekomplikované kusy s přímočarým dějem, opravdu nelze čekat nějaké zvraty. Jak už to u Červenáka bývá vždy, hlavní devizou knihy je perfektní dobová atmosféra. Nicméně při srovnání s aktuálními autorovými díly je poznat, že se za ty roky již posunul a dnes již je jinde.

Romantický, tragický milostný příběh, zabalený dílem do vědeckofantas­tických, dílem mysticko-ezoterických rekvizit. Na rozdíl od Adamoviče bych řekl, že kniha zestárla značně a má už hodnotu spíše sběratelskou.

Tohle byla jízda – a o to radostnější, že byla dosti nečekaná. Na všech textech je znát, že je psal někdo, komu se říká „mistr psychologické prózy“. A to dvěma způsoby – prvním z nich jsou samotné povídky, jejich střih, jejich zaměření spíše na nitro hrdinů, případně pozorování jedince/společnosti vystavené nějakým neblahým vlivům (rozkopnutí mraveniště). Druhým je absolutní cit pro to, kdy má autor přitvrdit, kdy má nasadit nechutný/hrůzný obraz, aby dosáhl svého. Ovšem stejně tak autor ví, kdy naopak povolit, aby z hororu udělal komedii. Před tím musí člověk smeknout. Kniha je psána (lehce) poetickým a (dosti) ironickým jazykem, který je poměrně dobře čitelný i dnes, ikdyž za úplně odpočinkovou četbu by Zánik nevydával. Až by se chtělo napsat, že Carcosa mě rozbila, Carcosa mě napravila – protože zatímco při četbě Ligottiho (toho literárního tajemství, co mělo zůstat utajeno, toho literárního pokladu, který měl zůstat zakopán) jsem pociťoval strašlivou nudu a ztrátu jakékoli radosti z četby, Zánik městečka Olšiny mě bavil a dopřál mi z četby – byť poněkud zvrhlou – radost. Velice těžko se o knize píše víc, aniž bych něco vyzradil. Zkrátka: je to bizár. Pár slov musím věnovat i doslovu, který je takovým mírným kočkopsem – něco o autorovi, něco o povídkách v knize, něco o povídkách, které v knize nejsou (navíc s notnou dávkou spoilerů)…zkrátka, jako by jeho autor netušil, na co přesně se nejvíc zaměřit, kterým směrem se vydat. I přesto doslov obsahuje spoustu zajímavých informací, takže palec nahoru. Suma sumárum: výtečná kniha. Kdybych dal na průměr z hodnocení povídek, musel bych půlhvězdu ubrat, jenže tady – zvláště v knize takto pěkně udělané – působí jakýsi synergie, která celou sbírku o něco vylepšuje. Takže téměř plná palba a mé veliké doporučení pro všechny, kteří hledají něco dobrého a přitom atypického.

Na závěr veliká paráda s jednou obrovskou kaňkou. Autor zemřel dříve, než stihl práci dokončit. I přesto hodnotím plnou palbou, protože to, co dokončit stihl, je velice stylové, řádně tajemné a má skvělou atmosféru. Zamýšlený konec se dochoval – byť jen v poznámkách. Tudíž nějaké to rozuzlení tu je, naneštěstí chybí cesta k němu; novela je utnuta – jak se zdá – před finálním střetnutím. A i když je styl práce naprosto odlišný, musel jsem si během textu několikrát vzpomenout na Lovecrafta. Když jsem se pak v doslovu dozvěděl, že Smaragdový příboj vznikl na základě autorova snu, musel jsem se vzpomenutím na HPL tak nějak pousmát.

Další velice zdařilá povídka spoléhající na atmosféru, další Havlíčkův komicky hrůzný obraz vložený přesně tam, kde má být, aby člověka pobavil/znechutil.

Příběh o podivném manželském páru a jejich služce. Závěr dává tušit, že je to pořád stejné i dnes.

Za mě nejslabší práce v knize, ani ne tak povídka, jako úsměvná anekdota.

I přes hodně lákavý název patří povídka v knize spíše k těm průměrnějším. Opět zde hraje roli doba, kdy věci dnes již takřka banální a vyřešené představují obrovskou překážku a nebezpečí.

Příběh o postupném propadání se do šílenství, který nepůsobí úplně vážně, byť vážně míněn je. Je zde kontrast mezi velice dobrým popisem onohu propadu, a tím, v co se hrdina (údajně) mění.

Snová povídka plná bizarních obrazů, z nichž u některých člověk neví, jestli se má smát, nebo cítit znepokojení/znechu­cení.

Alegorie. Možná zamýšlená k tomu, aby lidé neztráceli naději…? Vzhledem k době vzniku pravděpodobné, avšak nevím. Povídka samotná se odehrává ve středověkém městě, které je sužováno krutovládou jistého Fausta. Jenže někde poblíž evidentně museli hrát Scorpions, protože vítr změny se blíží…

Případ Benjamina Balabána (avšak tato povídka vznikla až o několik let později než její straší americká sestra). Povídka je správně fantaskní, avšak nebyl by to Havlíček, aby tam nedal poměrně brutální obraz, který celou povídku o dost povznáší.

Začíná to jako pěkně ponurá črta, která výborně vykreslí prostředí…nu a pokračuje příběhem starým jako lidstvo samo. Kratší práce, poměrně dosti poetická, těžící hlavně z atmosféry vichrem zmítané okrajové části města.

Tak tohle byla parádovka. Smrt nazíraná dětskýma očima. Extrémně hutná atmosféra umocněná dobou, v níž se příběh odehrává – tedy v době, kdy už věda hraje prim, avšak stále nemá potřebné prostředky (antibiotika, očkování), jak zubatou odehnat – nejen – od dětí.

Naprostá paráda, tohle mi extrémně sedlo. Až se mi chce novelu (složenou z dvanácti menších příběhů, kdy každý příběh vypráví jeden den) okomentovat slovy: „Péťa Bajza potkává apokalypsu“. V Zániku městečka Olšiny se spolu skvěle snoubí satira maloměsta a obrazy vskutku hororové, které místy dovedou vyvolat mrazení v zádech. Ovšem ono mrazení příliš nevydrží, neboť jej autor spolehlivě rozbije humorem, stylem, jakým je text psán a – to hlavně – jejich dalším rozvedením, kdy je hrůza přetavena do absurdní grotesky. I přes jistou bláznivost se dílu daří udržet cosi k zamyšlení. Skvělé čtivo, skvělé.

První čtyři povídky jsou zajímavé, poslední tři jsou ale jen mácháním prázdné slámy, takže nemohu dát víc jak 7/10.

Prví povídka navíc, ač se nakonec rozjede, ze začátku čtenáře utápí v hrozném přívalu slov a frází, takže se na malý rozsah přesto trochu vleče.

Další z reprezentativ­ních, skvostných bichlí, kterými Argo představuje průřez tvorbou známého autora. Po Ellisonovi a Tiptree přichází Neil Gaiman a opět jde o záslužný a vydařený počin. Důvody, proč tentokrát nehodnotím plnou palbou, jsou dva. Nepatří mezi ně silný překryv s jinými sbírkami, znám Kouř a zrcadla, od vydání této knihy ale už uplynulo dost času a já si povídky pamatoval jen hodně matně. Navíc tentokrát přichází v jiném, evidentně kvalitnějším překladu, což usuzuji z toho, že jsem většinou svá dávná hodnocení jednotlivých povídek zvedal. Potíž je spíš v samotném Gaimanovi, jeho tvorba mě prostě pokaždé nezasáhne úplně přesně. Jistě, jsou tu i skvělé povídky (famózní Jezírko se zlatými rybkami například), většinou je to ale jen velmi dobré, nikoliv úplně ohromující. No a pak taky nerozumím tomu, proč musí být v knize nacpané i úryvky z románů, které notabene česky již dávno vyšly. Jako by ta kniha i bez nich nebyla dost tlustá, tyto „ochutnávky“ jsem všechny přeskočil. Ale přes mírné brblání skvělá kniha!