LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

ne, ne a ne. takhle ne. překomplikovaná, romantizující povídka, která kulhá na obě nohy, hlavně na tu logickou, ale i na „faktickou“. doby, kdy autor mohl pavědecky mlžit, už jsou 30 let pryč (wiki gratias). doby, kdy slovní spojení „krebsův cyklus“ by mohl vyvolat překvapený výraz odhaleného tajemství a čtenář by uznale pokýval hlavou jsou ty tam. doby, kdy jen málokdo věděl, co je to virus, to vše je pasé. nejsem ochoten přistoupit na autorskou hru svévolné manipulace s fakty, pokud k tomu není zásadní opodstatnění ve formě či obsahu povídky, a to tu rozhodně není. slouží jen znásilnění reality, aby byla autorce po vůli. i kdybych přistoupil na hru v této povídce rozehranou, absence vnitřní logiky (třeba nesmyslný dialog majora s generálem) mi v tom zabraňuje.

Autor se v této (a nejen) této knize s nikým nemazlí. Bez milosti nechává umírat jak kladně tak i (bohudíky) záporné hrdiny. Některá úmrtí jsem s radostí vítal, některá zase těžce rozdýchával. Příběh je vyprávěn z pohledu nových postav, které si i přes temnou minulost získaly mé sympatie. Prozatím hodnotím jako vrchol této série a hurá na hostinu pro vrány :)

tuhle povídku zachránilo řemeslo. rutinérsky kvalitní text, kde se člověk nezasekává na pochybné logice či rádoby nezvyklém jazyce a obsahu. samotný námět není nic extra, pointa je dosti násilná a nenápaditá, ale sláva, nemusí pršet. tahle povídka by se s trochou fantazie dala přepracovat na klasickou povídku české školy SF, kterou jsem měl v 80., letech rád.

strukturou složitá povídka, která má na podstatně víc, než kolik předvedla. základními nedostatky jsou absence vnitřní logiky, velmi výrazná, a pavědecké plácání, které mě rozčilovalo; na začátku 21. století, v době wiki a kamarádů-odborníků na drátě (třeba v rámci sociálních sítí) je neakceptovatelné.

přepoetizované, nevyrovnané a místy nelogické. navíc, tématicky mimo záměr sborníku, žádné emzáky jsem tam neviděl.

neuvěřitelně nevtipná satira, tepající s neutuchajícím, leč v mém případě dosti marným, úsilím cokoliv evropskou unií počínaje, přes mimozemšťany a jejich sexuální spády, životem českého sedláka konče. připomnělo mi to komunální satiru 80. let, křečovitou a neúsměvnou.

jednoduchý, ba až naivní příběh, pokus o ozvláštnění mýtickou vsuvkou a špionážním laděním se mi vůbec nelíbil. závěr je, bez dovolení, tak pitomý (silácké plácání v hospodě), že jsem nevěřil vlastním očím.

Buď jsem četl jinou knihu než všichni ostatní evidentně nadšení čtenáři nebo se prostě jen dokonale netrefila do mého vkusu. Je sice milé, že autorka moc hezky popisuje krajinky, ale v podstatě nic se celou dobu neděje (nebo alespoň nic, co by mě alespoň trochu zaujalo). Děj, který by stačil na delší povídku, roztažený do mnoha set stran naprosté nudy. Magie, jakou bych snad ani magií nenazýval. Poprvé jsem si musel pevně stanovit počet stran, který musím za den přečíst (bylo jich 20, protože víc bych asi opravdu nedal), abych to vůbec dočetl. Většinou zvládnu tak 4 nebo 5 knih za měsíc, ale tuhle jednu jsem za měsíc přečíst nedokázal. Ale jak je vidět, jsem v naprosté minoritě, takže svým komentářem rozhodně nechci nikoho odrazovat.

Povídka sama o sobě není špatná. Prakticky používá dnes již klasický motiv toho, že člověk by neměl vytvořit nikdy nic co je lepší než lidstvo. Prakticky celá povídka vypráví o tom, jak hrdina celých 11 let a obrovské bohatství zasvětil vytvoření vzorce, z něhož by vznikl stroj, jenž by mu svými schopnostmi zajistil slávu a uznání. Jenže na konci dochází k závěru, že to není vždy ku prospěchu věci. Jak říkám, povídka není špatná, ale na začátek málo odsýpá a může tak čtenáře s menší trpělivostí odradit od čtení zbytku knihy. Spíš než o dialozích je pak příběh hlavně o vyprávění hrdiny a jeho „dialogu“ který vede se čtenářem. Pro dnešního louskače knih, který je přece jen zvyklejší na povídku s rychlejším tempem by to však mohla být těžko stravitelná káva. Na druhé straně ale nepochybuji, že v době svého vzniku se muselo jednat o bombu.

Sám se divim, že mě ještě baví číst takovýdle klasický fantasy, prakticky bez jakejchkoli zajímavejch nápadů… ale prostě baví :-)

Dařbuján a Pandrhola v americkém podání, akorát Pandrholu zastupuje nechutně bohatá a znuzená lady Nevillová a Dařbuján úplně chybí:-). Vyslyší pozvání na ples anglické smetánky sama Smrt? Ačkoliv chápu, co se tímto fantaskním příběhem snažil Peter S. Beagle sdělit, nijak zvlášť mi stylem, atmosférou ani pointou nevzal dech. Tohle nebyl můj šálek čaje, ikdyž vypít se dal bez ošklíbání. 49%

Pro mě o kapánek lepší než „Chlápek, který se díval“; povídka je dobře vystavěná a má i pointu, ale v podstatě jde pořád jen o bezduché popisy popíjení whisky, chlapských sázek, klání v šipkách, historek, po nichž musí vždycky následovat „nevázaný řehot a hýkání“.

Humoristická SF povídka, která mi vůbec nepřišla humorná. Zdání humoru vytváří „bodré“ popisy svérázných štamgastů, toho, kdo víc vypije, kdo toho víc rozmlátí, všichni se o něco vsází. Hodně prostoru se věnuje popisům hurónského smíchu a řevu. Do toho přichází jakési zklidnění a rádobyfilozofické zamyšlení nad špatností světa a rolí lásky k bližnímu, jak my jsme vlastně ti správní – sice drsňáci, ale se srdcem na pravém místě. Ilustrace na obálce je právě k téhle povídce a myslím, že věrně vystihuje, jaká individua v ní vystupují a mají rozesmívat a filozofovat. Nejhorší je, že tohle asi není parodie.

Nadsázka, humor a silná imaginace této povídce nechybí. No představte si to: po několika měsících přijedete z pustiny do města a ono je upravené a natřené, celé vyparáděné. Proč? To už se musíte dočíst sami.

Jedna z mála opravdu realistických fantasy, které jsem kdy četl. Částečně je to způsobeno povoláním hlavní postavy, ale i tak autor nebere ohledy na něčí útlocitnost. Jsou tu dětské gangy, chudinská čvrť, spousta vyhlášených podniků, intrikující šlechta a nezbytné zlé impérium. Čili realistické stvárnění lidské civilizace, které je v naprosté většině fantasy záměrně vynecháno. Pravda láska opět zvítězí (autor si hrdinu klaďase prostě odpustit nemohl), ale všechno ostatní se pokazí a autor odpravuje pozoruhodné množství postav, bez ohledu na urozenost. To vše navíc ve velmi napínavém podání.

Aj keď sa piatou knihou série rozbieha nová „knižná línia“, postavy s výnimkou Trulla Sengara sú úplne nové a aj na kontinente Leder sa ocitám po prvý raz, nie je to problém. Dejové línie sú oproti predošlej knihe krásne rozdelené a nie je tu žiadna rozkolísanosť, príbeh sa aj napriek novému prostrediu číta jednoducho a ľahko. Lederská ríša je vystavaná na princípoch nášho konzumného sveta, zorientovanie sa je rýchle a tak možno najväčšie problémy (z problémov minimálnych) spravia postavy od palácových intríg, v ktorých som mal spočiatku menší chaos. Čo je nové? Ako sa tu už spomenulo, je to parádny humor. Nielen Tehol s Buggom sú dokonalí a ich vtipné dialógy dávajú knihe šmrnc a energiu, čo je slušná protiváha k ríši Tiste Edur, ktorá padla do oka Chromému bohu. Opäť som sa zoznámil so sympatickými postavami na oboch stranách, ktorých osudy sa postupne sťahujú k sebe. Tu ma asi najviac za päť kníh zabolelo, až sa znova rozpútalo preriedenie medzi postavami. Opäť jedno zbytočné úmrtie. A keď sme pri tom, všimol som si to len ja, že láska sa v sérii zvyčajne nestihne prejaviť, a ak, tak len ako nešťastná, či nemožná? Lásku tu prežil len jeden pár, aj to bol v trojke kruto rozdelený. Erikson v knihe opäť predviedol svoj um. Ukázal mnoho vlákien a osudov, ktoré postupne prepájal, čím by mohol vzniknúť neprehľadný mišmaš, avšak ku koncu sa všetko sťahuje do stredu, do uzla, ktorý nakoniec ako kúzelník rozmotá, pár nitiek nechá nedokončených a jednou z nich naláka na ďalšie príbehy. Len mi pri dočítaní smutne došlo, že aj keď je previazanosť série veľká, len ťažko bude Erikson schopný uspokojivo vysvetliť a dorozprávať všetko, po čom čitateľ túži. Stačilo sa zamyslieť a hneď som mal pár príkladov, o ktorých by som sa chcel dočítať kľudne aj v samostatnej knihe. Svet Malazu je monumentálny, nie však obludný, záhadný, nie však neuspokojivo tajomný za každú cenu a nesmierne lákavý, vďaka čomu by som chcel čítať o všeličom v spojitosti so svetom pána Eriksona. Nenapadá mi nič, prečo by som mal tentoraz tvrdohlavo stáť na hodnotení 90%, a tak ako iní, som touto knihou zistil, že niet čo skritizovať, len chváliť. Plných sto :).

Povídka sice má jisté obstarožní kouzlo, ale naivní příběh o vlkodlacích trpí několika neduhy. Nedostatečné vykreslení postav brání se s kýmkoliv ztotožnit. Lykantropie je prezentována jako nemoc a autor se poněkud nešikovně zaplétá do vysvětlování podstaty této choroby. Charaktery jsou na jednu stranu prezentovány jako hlupáci, co nevědí o přenosnosti nákazy kousnutím (až na výjimky), ovšem na stranu druhou jim nechybí znalosti různých způsobů, jak vlkodlaky zastavit (teorie kolem oměje vlčího moru a psů byla vskutku divoká) a také velmi snadno dostupné prostředky k eliminaci (ve skleníku pěstují náááhodou zrovna oměj atd.). Pak tady máme zajímavé dedukční schopnosti jednoho z hrdinů (SPOILER!: logika odhalení druhého vlkodlaka mi prostě stále uniká – KONEC SPOILERU) a v neposlední řadě bůžky (no, spíše BOHY) ve stroji. Před 60-ti lety to možná fungovalo, ale v dnešní době mě povídka J.B. Blishe bohužel oslovila jen málo. 50%

Atmosferická (herdek, tohle slovo používám snad u každé Bradburyho práce, ale lepší prostě není) hříčka o propojení časů. Výborný, i když předvídatelný ko­nec.

Kniha je výborná, co se týče vykreslení postav, vztahů mezi nimi a jejich organizace. Otázka, co by se stalo po výbuchu atomové bomby a jak by se začala vytvářet společnost, popřípadě s jakými problémy by se potýkala, je pro mě skutečně top knižní tématika. Mnohem lepší pocit mám ale z románu Den trifidů, který se tak nenimrá v myšlení, taktizování hlavního hrdiny, což mi bylo místy až proti srsti. Nicméně doporučuju přečíst a vytvořit si na knihu vlastní názor.

Bradbury stylem někde mezi pohádkou a pověstí drnká na pacifistickou notu. Dělá to ale opět s grácií a nevtíravě, dotýká se niterných přání hrdinů, přání, která nemohou být z vyššího principu naplněna. Obzvláště silně to působí u císaře Jüana. Přece jen, ti ptáci…

Ano, je to kniha povídek laciných, krátkých, nevkusných a nactiutrhačských, ale je to velice vtipné a dobře napsané. Za pár let po ní pes neštěkne, stejně jako po politicích o kterých je, ale já se u ní dobře bavil. Čekáte-li něco povznášejícího a kultivovaného, tak ruce pryč, to zde nenajdete. Tohle je dobře napsaný přízemní až suterénní humor.

Vcelku povedený příběh. Ale nepřijde mi to moc hororové. Spíš dobrodružné. Velice se mi líbil styl knihy. Příběh složený z deníkových záznamů, novinových článků a telegramů se čte dobře. Je to zase trochu něco jiného. Bohužel jsem se u příběhu čas od času nudil. Příběh je hrozně roztahaný a děj ubíhá velmi pomalu.

Pro mne to bylo moc ujeté a ten humor příliš jednolitý, jako bych četla v každé kapitole totéž, a bylo mi jedno, jak to dopadne, takže mě to vůbec nenutilo, abych to dočetla.

Kniha mně bavila. Sice ji nelze považovat za klasickou sbírku detektivních povídek, ale pokud na tom netrváte a přijmete autorův způsob hry, budete rádi. Prvních pár povídek je klasicky detektivních, ale pak se to rozjede, případy se začínají propojovat a nakonec je to jen hon mocných na nepohodklného detektiva. Co je třeba ocenit je dobře vytvořený svět po nukleárním maléru, s izolovanými zónami, gigantickými mrakodrapy fungujícími jako svět sám o sobě a „vyhnaneckým“ podzemím. Za to klobouk dolů.

Před tisíci let anděl Raziel smíchal krev lidí a andělů v Poháru smrti, a stvořil tak rasu Nefilim – lovců stínů, jejichž úkolem je chránit lidstvo před démony a polodémony – upíry, vlkodlaky, čaroději… Mezi lovci však došlo ke vzpouře a Poháru se zmocnil šílený Valentýn, který uznával jen svou rasu a chtěl zničit všechny polodémony, se kterými bylo dohodnuto příměří, a za svým cílem šel přes mrtvoly – svých přátel i rodiny.

Předpokládala jsem, že si přečtu další z mnoha lehce temných, romantických příběhů pro teenagery a přečetla jsem si lehce temný, romantický příběh pro teenagery, přesto v lecčems odlišný – komediální a zároveň dramatický. Hlavní hrdinka Clary neřeší běžné problémy středoškolačky, nečeká na osudovou lásku tajemného cizince, ani se nepotýká s neobvyklými nadpřirozenými schopnostmi. Hlavní linií celého vyprávění je objevování Claryiny minulosti, či spíše rozplétání jejích kouzlem blokovaných vzpomínek. Kdo byla její matka? Jaké tajemství ukrývá Luke? Proč se ji snaží někdo zabít? Komu vlastně může věřit? Autorce se podařilo vytvořit lehce záhadný svět, sympatické mladé hrdiny a komplexní příběh, který zasadila do kulis jí dobře známého New Yorku a využila tak jeho temná zákoutí i lesklé bulváry. Kniha mě upoutala víc než obdobná díla pro stejné čtenářstvo, ať už se jedná o Vampýrskou akademii, Školu noci či Upíří deníky. Takže doporučuji především těm, kteří už mají pocit, že čtou stále totéž, chtějí změnu a přitom stále číst současnou, romantickou fantasy pro mládež a dobře se u toho bavit.

Pro sebe si knihy v téhle série dělím na „upíří“ a „lykantropí“. Nikdy to není úplně jedno nebo druhé, ale tenhle díl je spíše o těch pijavicích, a ne jen tak ledajakých, ale vysoce postavených a mocných. Upíři a politika je opravdu hrůzná kombinace.

Jeden z těch dílů, kde se sice hodně kecá a přitom to není o vztazích a zvířených emocích, ale o tvrdém vyjednávání. Osobně mám radši ty více „emoční“díly, jako byl třeba Smrtící tanec, ale někdo zase naopak. Jak moc je to akční? Na poměry Anity docela dost. A je-li tenhle díl potřeba znát pro pokračování v sérii? Určitě ano. Copak byste si krom jiného chtěli nechat ujít, jak Anita k muninu a Nathanielovi přišla?

Dnes už to vyznívá trochu jako laciný pacifismus, ale v době vzniku to bylo jistě mnohem silnější dílko. Působivá je velitelova úvaha o směřování odzbrojeného lidstva, se kterou se zcela ztotožňuji.

Asi nejlepší povídka knihy, velkolepé finále trochu ve stylu Kingova Running Mana (zajímalo by mně četl-li Prokop Kinga nebo King Prokopa, podoba je velmi silná), které si sice nechává otevřená vrátka pro případná pokračování, ale přesto má v sobě cosi definitivního. Velmi silné.

Ne kritika, ale přímo obžaloba moderní lidské civilizace – odtržení od přírody, bezohlednost k životnímu prostředí i jiným živočišným druhům, znečišťování ovzduší, věčný spěch a stres, konzum… Ursula Le Guin si v téhle nevšední bajce nebere servítky, nutí čtenáře přemýšlet, někdy je konkrétní, jindy používá symboly, metafory. Psychedelické scény střídají pasáže „ze života“ prvních lidí, mysticky znějící dialogy jsou občas prokládány vulgarismy, zkrátka zvláštní dílko plné paradoxů… Zpočátku mi chvíli trvalo se začíst a nejsem si jistá, zda jsem veškeré odkazy dešifrovala správně (např. Hyena a její mluvící výkaly), ale povídka ve mně rozhodně něco zanechala: zadumání i emoce – jakousi smutnědivnou náladu. Hodnocení „brak“ u tohohle poněkud nechápu a za sebe dávám přibližně 86,5% :-).

Parodie na všechno a všechny, zaměřená zejména na armádu a nespočetné množství historických i literárních postav. Bohužel příběh samotný se jaksi vytratil do ztracena a autor prohání hlavního antihrdinu sérií naprosto nesmyslných a šílených situací jak se mu to zrovna hodí.

Povídka to není slabá, ale tříští se v množství postav a dějových linií přecházejících z předchozích povídek. Také se vytrácí detektivní prvek a tempo začíná být spíš thrillerové. Proto rozpačitý dojem.

V treťom dieli príbeh pokračuje v Skrytej zemi po ďalších piatich rokoch po druhej knihe. Zo začiatku je kniha vláčna, pomaly sa dozvedáme informácie o Tungilovi a jeho družke, výrazne sa rozšíri aj dejová linka s Neuveriteľným Rodariom, ktorý bude sypať tentoraz hlášky viackrát než Pruďas. Nové monštrá vám potrápia predstavivosť a dali knihe väčší šmrnc. Už pri prvých náznakoch útokoch možno budete vedieť, kto to všetko zlo má na starosti, koniec knihy vám to definitívne potvrdí. Konečne sa dostanú naši hrdinovia za Skrytú zem, aj keď len tak na okraj. Aj keď autor to s chudákom Tungdilom trochu preháňal, musím uznať, že táto kniha (séria) si skutočne zaslúži vysoké hodnotenie.

„Jestli v tomhle voze na neco sáhnete, budete muset v budoucnu používat druhou ruku, abyste si utřel prdel.“ Kdybyste byl hovnem, tak smrdíte tak mocně, že by každému na míste upadl nos."

• Neuvěřitelný Rodario, císař všech herců

„Jednou přišla k trpaslíkovi Smrt a chtěla si ho odvést s sebou, trpaslík se však pevně zapřel botami o skálu, na níž stál, vzpurně nakrabatil obočí a řekl ne. Tak smrt zase odešla.“

• stará moudrost z jihu Sangreinu

Tento díl TDK byl pro mne po prvním díle lehkým zklamáním. Povídky známějších autorů v první polovině knihy se kvalitativně drží někde nad pomyslnými 50% s vrcholy u povídek „Pašo“ Paola Bacigalupiho a „Cikánka času“ Ellen Klagesové. Druhá polovina, obsahující povídky méně známých až neznámých autorů, je na tom o něco hůře s vyjímečnými vrcholy u povídek „Jazyk můr“ Chrisphera Michaela Barzaka a „V Zahradách vlahé noci“ dnes již poměrně známého Jaye Lakea. Osobně moc nechápu, proč se dobrá polovina povídek točí kolem milostných vztahů a lásky obecně. Kdybych toužil po takové četbě, sáhl bych po nějakém ženském románu a ne po TDK. Abych knize ale nekřivdil příliš, pár skutečně dobrých textů, kvůli kterým se vyplatí knihu sehnat, se v ní určitě najde.

V doslovu k této povídce o ní autor uvádí: ‚Věž z kostí rána se, stejně jako tři s ní spojené povídky, zrodila v chaosu souvětí a scén…‘, což je naprosto přesné. Chaos souvětí a scén popisuje tuto povídku dokonale. Dále autor uvádí ‚Obávám se, že jsem to tehdy (v době psaní Knihy všech hodin, ke které je tato povídka jakousi předehrou) přeháněl s četbou Jamese Joyce. Vlastně můžu říct, že jsem Joyce rozhodně tehdy četl až moc; k tomu všemu jsem toužil sepsat knihu ve stylu Plaček nad Finneganem, jednu velkou jazykovou koláž se slovy zdeformovanými a stočenými jedno do druhého.‘ To je vidět už v této povídce. Její text mi nezní ani vznešeně ani vysoce jako Julianne. Autor se snaží o poetičnost a hra se slovy, jak cizími, tak úplně novými činí text náročný na četbu a ještě náročnější na vnímání. Některé pasáže jsou jako by vytrženy z kontextu a v povídce nehrají žádnou roli. Jak se čtenář prokousává textem, začíná se objevovat jakás takás atmosféra, která je ale velmi prchavá jako samotné scény, u kterých si čtenář není jistý, jestli jsou skutečné nebo snové. Celý text na mně působil značně roztříštěně, bez děje a pointy. Sled obrazů, vjemů a šroubovaných slov i vět, které však netvoří jednolitý celek.

Merlin a spol. pokračují v dobrodružstvích, Iásón se žene za svými syny, Merlin prchá před Niiv. Dovíme se informace o Merlinově mládí, setkáme se opět s Médeou. Důležitou postavou je můj oblíbenec Urtha a jeho soukmenovci. Rychle do 3. části.

Rozsáhlá povídka, ve které se toho dost stane – primární dějová linie ustoupí druhotné a povídka také obsahuje dost zásadní finále. Jinak je to spíš akce/thriller než klasická detektivka.

margo lanaganová je velmi zajímavá autorka, ale její povídky nejsou zdaleka takovými, jakými by mohly být, kdyby její světy měly víc vnitřní logiky, nebyly to jen obrazy v písku, které smete první vlna. kdyby šly trošku víc do hloubky za ten neúčastný popis. kdyby ztratily dějovou roztěkanost, kdyby se sem tam objevila nějaká pointa nebo silnější závěr. většina těch vyústění do ztracena mi přijde jako malý podraz na čtenáři než-li záměr. náměty, až na nepodstatné výjimky, jsou opravdu skvělé, ale autorčin vypravěčský styl mi silně nesedl. obálka i vazba jsou klasické, párkrát sice klopýtli překlad a redakce (např. uvězněna na lůžko), ale jinak považuji knihu za dobrý počin, přinášející dosud nepublikovanou autorku s vysokým potenciálem.

takový rodinný příběh pro mládež o tom, jak máme zatnout zuby a dělat i věci, kterým nerozumíme proč, máme poslouchat maminku, mít rádi bratříčka a tak. námět je zde poněkud profláklejší a zpracování opět tradičně lanaganovské. nejvíc tomu chyběla sevřenost.

Docela dobrá sci-fi detektivní povídka, tentokrát především stavbou a kulisami. Slabší je to naopak s chuťovkami okolo, povídka je useklá v okamžiku rozřešení a už se nedozvíme nic o dopadení pachatele, následcích apod.

Barvitý a nápaditý text oplývající bezbřehou fantasií a originalitou. Dobrodružný fantasy příběh, ve kterém nevíte, co máte a můžete očekávat a necháváte se tudíž unášet tím úžasným světem. Pro mne asi nejlepší povídka sbírky.