LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Setkání s novým, na fb Argem relativně silně propagovaným jménem. Román o časových paradoxech začíná velice slibně, autorka se bohužel záhy zbaví hlavní zbraně a rychle odtajní podstatu prolínání časových vrstev a tím vznikajících alternativních historií. Místo tajemné záhady ztráty paměti pak servíruje jakousi námořnickou romanci odehrávající se v různých paralelních světech a časových rovinách. K té bych měl dvě poměrně silné výtky:

1. všechny ty přeskoky v časech jsou dost nepřehledné a orientace v nich je i pro zkušenějšího čtenáře fantastiky trochu obtížná.
2. vše se odehrává v narůžovělém tónu homoerotického vztahu, popisovaného jazykem vhodným spíše pro YA. vůbec celá ta idylka na palubě lodi je myslím totálně nerealistická (ať už jdou dějiny zrovna jakkoliv jinak než v našem světě). Přitom nelze říct, že by Pulley v některých pasážích chyběla drsnost, občas je ta rajská zahrada zčista jasna narušena nečekanou násilnou smrtí, což nakonec působí až nepatřičně a jako celek tak úplně nefunguje. Nevím, zda jde o úlitbu současným woke trendům nebo takhle Pulley opravdu vidí svět, místy je to ale fakt až příliš červená knihovna. Nejsem žádným odpůrcem homosexuality v literatuře, koneckonců W.S.Burroughse mám poctivě načteného, Pulley se to ale trochu sype pod rukama, měl jsem pocit, že jestli ještě jednou budu číst o ostře se lícujících kostech M. Kitea, tak snad knihu odložím.

Nakonec se tak ale nestalo, přes všechny zmíněné výhrady se přeci jen daří nějaké to tajemno navodit a pozornost čtenáře u knihy udržet. Navzdory pár logickým lapsům (v podobném typu vyprávění je opravdu snadné je udělat) je nakonec výsledný dojem mírně příznivý, nicméně je dost možné, že šlo o mou poslední zkušenost s autorkou.

Nějak jsem při čtení nemohl setřást pocit, že je to jen kolekce fan fiction z nějakého již existujícího univerza, jehož je autorka náruživou fanynkou. Interakce hlavních hrdinů na mě působily nerealisticky a dětinsky (přesně tak, jak to bývá ve špatných fan fiction), celá kniha je navíc jen sledem lehce provázaných a nepříliš komplikovaných povídek (jako bývají fan fiction). Ale nelze tomu upřít čtivost a člověk si časem na ten styl zvykne. Navíc mám pro tyhle drsné pseudo-středověké světy slabost, takže celkový dojem nakonec ok.

Ďáblův prsten je typicky Součkovská hříčka na téma záhad a kontaktu s mimozemskou civilizací, jen poněkud poznamenaná komunistickou agitací. Mravenci patří nesporně k vrcholům autorovy tvorby a celé české sci-fi.

Zcela generický „školní“ příběh vhodný tak maximálně pro žáky prvního stupně ZŠ – pro které ale může být zase v některých chvílích až moc strašidelný a násilný.

Zvláštní kniha, která úplně neví, čím je. Začíná jako komorní survival a skončí… no vlastně neskončí vůbec nijak. Bez dalších dílů sice něco tušíme, ale vlastně nevíme skoro nic, nic se neuzavře, jen málo se vysvětlí.

Postavy jsou sympatické, ale vlastně hrozně jednoduché, resp. mnohem jednodušší, než by na takovýhle počin být měly. Když mám ambici psát něco, co by chtělo být novou Enderovou hrou či Dunou, nemůžu v tom mít postavy jak z každé druhé YA romance.

Takže celkový dojem je, že si autorka prostě ukousla moc velké sousto a trochu se jim přidusila.

Čekala jsem něco trochu jiného. Hororové prvky jsou zde založeny spíš na porušování společenských tabu, než na nějakém plíživém děsu, což mne nanejvýš znechutí, místo aby mě to znepokojilo.

Podobné jako Zločin doktora Modrana. Dějové pasáže jsou silné, s přesvědčivými a dramatickými obrazy zkázy a zmaru, postavy jsou až překvapivě životné, ale je tu ještě více nudných kapitol popisujících staticky historické a společenské jevy okolo.

Kniha, kterou jsem si hned zamiloval. Plná dobrodružství, srdce, zajímavých postav, které nejsou jen dokonalé, ale mají i své libůstky a vady. Necelých 300 stran, ale utečou jak voda a díky krásnému jazyku budou bavit i ne tak zdatné dětské čtenáře. A ty zkušenější by měl příběh rozhodně nadchnout.

I když byla druhá polovina lepší než až příliš roztěkaná první část, pořád je pro mě tahle kultovka zklamáním. Jakub Vandrovec chlastá a je hovado a je to všechno tak nějak na jedno brdo.

Vcelku příjemná a čtivá detektivka anglického střihu, snad jen trochu překombinovaná, se sci-fi pointou. Hloupé je, ža ta je v podstatě vyzrazena už na obálce.

Vymeteno ze samého dna šuplíků. Není tu snad jediná povídka, kterou by vůbec stálo za to hodnotit.

Jednoznačně nejlepší autorova povídková sbírka. Od ní už vede cesta dolů jako po tobogánu. Ale i tady narazíte na pár kousků, kde si autor nedal práci s nějakým vypilováním a otiskl to, co na první dobrou vychrlil na papír.

Szalai prostě není můj „šálek čaje“. Občas tu probleskne dobrý nápad, ale až na výjimky ho zahubí nedostatek autorského řemesla a snad i ochoty nespokojit se s nedostačující kvalitou a povídky vypilovat.

Naivní, ale poměrně čtivá polit-fiction. Nicméně míra nenávisti ke všemu německému začne brzy působit rušivě, o neskrývaném antisemitismu nemluvě.

Těžko je té knize co vytknout, a přesto mě bavila mnohem méně, než bych čekal. Gulik ve fantasy světě, ano. Ovšem se vším, co k tomu patří, tedy i s jakousi těžkopádností. Trochu té bezmoci proti fanatismu, na horizontu tušená velká politika, která se v příběhu projeví „malou historií“. Vyprávěno jako vzpomínky zestárlé hrdinky, když ještě byla mladou písařkou Velkého detektiva. Je to takové špinavé, s mnoha odbočkami, neuspokojivě (ne)uzavřené…

Asi mě zajímá, kam to dále autor povede, ale nějak nevěřím, že by to mohlo vést k něčemu vyloženě dobrému, protože prostě velká politika ke konci do děje vstoupí natolik, že představa, že by soudce Vonvalt mohl jen tak vyšetřovat další případ, je poněkud nepravděpodobná.

Klasická intelektuální samohana, kterou bych asi nestrávil ani v dobách, kdy jsem byl mladistvým intelektuálem. Autor je tak oslněn vlastní genialitou a úžasnou fantazií, až pohrdá čtenářem.

Milá, půvabná kniha, ovšem kolem fantastiky to jen tak zlehka prošlo (s výjimkou trochu neorganicky vložené pasáže o domově důchodců pro strašidla). A popis „humoristický román“ taky není příliš přesný, i když se člověk místy opravdu zasměje – příběh je spíš nostalgický a ve vyznění vlastně dost smutný. Vydání z roku 1968 doplňují opravdu nádherné Boudovy ilustrace.

Ano, jistě, bodové hodnocení je možná nadsazené, ale vzhledem k době vzniku je to kniha mimořádná hned naněkolikrát. I po více než sto letech se nad pointami většiny povídek zasmějete a zároveň stojí za to se nad nimi zamyslet. Naprosto tu (naštěstí) chybí rozvleklá popisnost, tak typická i pro díla o několik dekád mladší, a vědecké poznatky či filosofické úvahy jsou podány lapidárně a čtivě. Některé povídky ve své době musely působit až skandálně – otevřené úvahy o sexu či prostituci tehdy jistě nebyly obvyklé. A texty navíc svědčí o autorově vysoké vzdělanosti. Takže jo, čtyři hvězdy!

Na svou dobu velmi originální zápletka (snad první česká katastrofická sci-fi?), působivé popisy zkázy, nevyhnutelná, ale domyšlená pointa. Na druhé straně ovšem samotný příběh by se dal vměstnat do nepříliš dlouhé povídky a vše strašně brzdí nekonečné a nudné vědecké a kulturně-historické vsuvky. Jen popis historie výzkumu globálního omrazování zabere k uzoufání nečtivou padesátistránkovou kapitolu.

Kniha, která se vzpírá bodovému hodnocení. Sled spíš fantaskních než fantastických obrazů, přes dějovou statičnost vlastně dost čtivé, jen se člověk musí naladit na stejnou vlnu (což nemusí být lehké). V rámci české fantastiky hodně neobvyklá záležitost.

Zatímco u prvního dílu jsem si užíval hrdinovo zmatení z herního systému Minecraftu, který má i nemá logiku, v případě dvojky už žádné nové překvapení nepřišlo. Max Brooks sic oživil zápletku tím, že přidal další postavu a vytvořil tak možnost slovních přestřelek, spád vyprávění to však nijak neumocnilo, spíše naopak. Zápletka se vlastně pohybuje ve vyjetých kolejích, kdy se protagonisté setkají, vzájemně oťukávají, pak přijde konflikt, rozkol, usmíření. Vedlejší motiv, kdy se ústřední hrdina snaží zjistit, jak a proč se ve hře vůbec vzal, pak ztratil úplně na své atraktivitě, protože nikam jednoznačně nevede.
Tohle všechno jsou ovšem výtky dospělého, devítiletý syn si užil se vším všudy. On ovšem, na rozdíl ode mne ví, která bije, poznává lokace, monstra i výrazivo, zatímco já v tomhle všem tak trochu lítal. Naštěstí nejde o nic, na čem by příběh stál, jen si jej podle všeho užijete mnohem víc, když máte ponětí o tom, co Minecraft je a jakým způsobem funguje, včetně současných upgradů.

McDowell se s tím tedy nemaže, Chladný měsíc nad Babylonem představuje nekompromisní jízdu cílenou přímo na komoru. Samozřejmě, pro jeho román možná nejvýstižněji sedí slovo šestákový, v žádném případě ale není špatný. Pokud čtenář přijme svérázná pravidla pokleslého žánru, ve kterém psychologie či realistická uvěřitelnost musí jít stranou ve prospěch napětí a rychlého sledu událostí, bude spokojený. Považuju se spíš za zmlsance, nicméně tohle mě příjemně pobavilo. Žádná velká literatura samozřejmě, poctivě a hlavně zručně napsaný krvák nicméně potěší, i rozsah je tak akorát, McDowell správně skončí dřív, než začne nudit nebo příliš přehánět.

Čekáte-li tradiční příběh o pádu mocné říše, otevřete si raději učebnici dějepisu. Richard Swan většinu své pozornosti soustředí na detektivní linii, evokující díla Roberta van Gulika či Erle Stanley Gardnera. Motiv hrdiny, jenž se obklopí partou pomocníků, zde funguje skvěle, přičemž samotný detektiv není zdaleka tou nejdůležitější figurou na šachovnici. V tomhle ohledu autor inovuje zaběhnuté standardy, polidšťuje neomylné detektivy a především jim dopřává v průběhu vyprávění vývoj. A ne vždycky k lepšímu.
Zároveň neopomíjí epickou stránku dobrodružství, jen namísto neurčité fantaskní hrozby pracuje s konkrétními lidmi a jejich zvrácenou myslí. Celek pak působí realisticky, až by snadno šel zaměnit za klasickou historickou detektivku.
A tak jedinou vadou na kráse může být až přílišná rozšafnost osnovy, nemluvě o neuzavřené hlavní dějové lince. Zde se pak nabízí otázka, nakolik v dalším díle dokáže autor udržet detektivní charakter románu, či zda pro příště zcela změní pravidla hry.

V Elrikově případě je jedna velká potíž. Jeho příběhy totiž nevznikly chronologicky ale na přeskáčku, což se spousta výborů z díla snažilo více či méně úspěšně vyřešit. Vydavateství Deus to asi myslelo upřímně a chtělo zachovat formální vnitřní logiku díla. Problém knihy ovšem je, že pojí dva diametrálně odlišné texty oddělené dvěma dakádami. V první části Elrik z Melniboné ze začátku 70. let jsou čtenáři uvedeni do světa svébytného albína. Autor tu používá svoji strohou vyřídilku známou třeba z trilogie mečů. Hrdinu i jeho pozadí spíše načrtá než vykresluje. A přesto, že většina knihy stojí na úsečných dialozích, všechno krásně funguje a čte se to jedna báseň. Děj švihá, nikde žádné prodlevy, jen plejáda opravdu pěkných nápadů. Ty sice najdete i v následujícím příbehu Pevnost černé perly. Ale těch canců…! Autor se za dvacet let propracoval naprosto neuvěřitelně nudnému popisnému fantasy na hony vzdálenému svěží formě z počátku sedmdesátek. Druhá část zabírá 60% knihy, ale četl jsem jí tak pětkrát déle než úvodní příběh a několikrát jsem vážně uvažoval, že to vzdám. Uff. Tohle fakt nejde hodnotit jako celek. První kniha 90%, druhá 40%.

Tohle opravdu není klub náročného čtenáře :-), ale kniha je přesně tím co čekáte z anotace i obálky. Takže nastavte si vnitřní hodiny na sladkých dvanáct a vzhůru za dobrodružstvím. Autor efektivně používá oblíbené prvky jako odstrkovaná outsiderka, která dojde úspěchu, mrtvý otec na jehož cti je nesmazatelná skvrna, kluk kterého hlavní hrdinka nesnáší ale…(milostná linka naštěstí spíš naznačena), náhodný nález pokladu, hrdinní stíhací piloti, kteří jsou jedinou obranou proti zničení svého lidu a tak. A samozřejmě hrdinka v sobě má i prvky Vyvoleného. Svět kde se to odehrává, je docela atraktivní plný tajemství minulých i současných. Principy leteckých soubojů jsou jak z videohry. Autor ví, jak všechny ty známé obehrané věcičky použít, přisypal něco originality a výsledek se v rámci svého žánru čte dobře.

Atraktivní námět a prostředí, zavedená dobrodružná série s obstojným hodnocením na goodreads. Mě to ale vůbec nesedlo a docela jsem se nudil. Hlavnim důvodem není určitá klišoidnost, která k téhle literatuře ve skutečnosti patří. Kořenovým problémem je, že se to autor pokusil napsat příliš seriózně. Tímhle si pak podrazil nohy prakticky ve všem, schematičnost postav nad kterou bych jindy mávl rukou najednou nesmírné vyčnívá, pokusy čtenáře dojmout buď nudí nebo iritují, akce moc nebaví protože na seriózní drama to nemá atmosféru a na cokoli jiného je zbytečně usedlá…atd. Navíc fungování postapo komunity zhusta pokoušelo můj smysl pro správnost (narozdíl od např takového prvního Sila, Města v oblacích apod). Vzhledem k tomu že série se drži a asi i živí svého autora, nebude to obecně ztracený případ, ale nákup hodně zvážit.

Sbírečka je sympaticky malá a od pohledu působí jako lehčí plážové čtení. Sešla se v ní ryze ženská dílka, žánrově vyvěrající ze SF, magického realismu, pohádky, ale najdeš tu i povídku zcela nefantastickou. Autorky svá témata uchopují po žensku, s vtipem, ironií a hravostí (ano, to slovo mě napadalo asi nejvíckrát). Ať už jde o cestování v jiných rovinách či v čase, o jasnovidectví, o sněžného muže, nebo třeba jen o zahradní dekorace. Moc mi nesedla pohádka Pat Murphyové, ostatní jsou slušný nadprůměr. Trochu víc zde pro mě vyčnívá „Hejno zahradních plameňáků“ – opět od P.Murphyové. :)

Za mě je tohle hrozně promarněná příležitost. Čekal jsem „romantiku“, na to jsem byl připraven. Nebyl jsem připraven na plnotučnou červenou knihovnu. Hrozně zajímavý svět, ve kterém koexistují „mudlové“ a „čaroděj(ové/ky)“, aniž by o sobě věděli, i na jedné univerzitě. Velšská čarodějná šlechta, americká plebejská poločarodějka, krámek s kuriozitami… všechno je na svém místě, i pohon děje je zajímavý (nechtěné prokletí ze zlomeného srdce).

A pak je tohle celé využito k tomu, že se líbají, myslí na sebe, milují, tu, tady, onde. Och, nyní se dotkla jeho mužné hrudě! Ach, zabořila se do rudého saténu postele s nebesy! Jej, šáhl jí mezi nohy! Uf, zachytila jeho vůni. Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě rád, nemá mě rád. Děj je nakonec naprosto nelogický a hnaný ani tak touhou vyřešit problém, ale prostě touhou.

Kdo sjíždí červenou knihovny, nechť si klidně dvě hvězdy přidá. Ostatní se musí smířit s tím, že budou dost míst již tak krátké novely přeskakovat a za své peníze dostanou takovou střední povídku. Kdyby se totiž vyhodila všechna erotika, zbude tak 50 stran – vcelku zábavného – textu.

Celkem pěkný kříženec noirové detektivky s urbánním masakrem na žamboší způsob. Škoda, že se víc nedozvíme o hlavním hrdinovi, který celou dobu někoho připomíná, ale nakonec – alespoň u mně – nikoho nepřipomene. Zkrachovalý detektiv, který má vyšetřit zmizení jedné mladé „ženy“, shodou okolností švagrové šéfa místní démonské mafie. Má a musí, protože to někdo hodil na něj. Takže místo aby se dál opíjel, musí si vzpomenout, že kdysi býval paladinem, legendou, „na vrcholu potravního řetězce příšer“.

Je to napsané hravě, ale překvapivě jen s minimálním průsakem Okouna a obecně popkultury. Rád bych se o tom světě i o hlavním hrdinovi dozvěděl víc, takže doufám, že to není poslední kniha z daného světa.

Snad poprvé se mi stalo, že se mi Gibson četl dost špatně. Je pravda, že jsem se prokousával i Neuromancerem, jenže i když v jeho prvotině člověk nerozumí motivaci postav, nerozumí tomu prostředí a trvá se chvíli rozkoukat, aspoň může sledovat, co se děje. V Médiu se často stávalo, že jsem nějak netušil, kde se to zrovna odehrává, kdo co řekl a komu to řekl, natož co vlastně řekl. Až do strany 80 jsem v podstatě jen doufal v zázrak, protože sledovat děj se jevilo jako nadlidský úkol. Naštěstí se to pak zlomilo a já získal pocit, že čtu Gibsona, konečně.

Ale jinak se mi ten přístup líbí. Technologii nepopíše, stěží pojmenuje, a používá ji tak často, až člověka musí trknout, co to je a k čemu to slouží. Věci se odkrývají pomalu a leccos mi seplo až v půlce, o to podmanivější jeho vize byla.

A úplně boží byl způsob pojmenování kapitol, kdy autor jako by zpětně hledal nenápadné fráze, drobné jednou zmíněné předměty a zcela nedůležité detaily, aby je použil jako názvy.

Nenechte se zmást „young adult“ balením, ve kterém je tahle kniha servírovaná, není to sbírka stokrát omletých klišé, jak to s tímhle žánrem(?) často bývá, ale opravdu nadprůměrná fantasy. Pohádková témata jsou tu zpracovaná nápaditě a zároveň příjemně realisticky, charakterizace je zajímavá a komplexní, celé je to velice čtivě a krásně napsané a chvílemi tak napínavé, že text budete místo čtení spíš vdechovat. Trochu jsem měla problém se vžít do hlavní hrdinky, ale není to tím, že by byla hůř charakterizovaná než ostatní postavy, prostě asi jen není můj typ člověka. Taky bych se byla obešla bez sekundární romantické dějové linie – jednotlivé scény byly sice výborně napsané, ale celek trochu nepřesvědčivý, popravdě se mi až do konce knihy tak docela nepodařilo přijít na to, proč bych měla chtít, aby se zrovna tihle dva lidi dali dohromady. Ve skutečnosti to ale není moc podstatné, protože vztahové peripetie tu zabírají jen málo místa, většina je věnovaná boji s Hvozdem. Celkově to byl opravdu příjemný čtenářský zážitek, takže pokud je trochu neobvyklá pohádková fantasy váš styl, rozhodně si knihu nenechte ujít.

Romance v originálním pojetí z pohledu zombíka, co se mění v trochu méně zombíka. Bohužel důvod proč se tak děje a celý závěr vyznívá spíš jako šípková růženka, než jako zombie survival romance. Vymyslet, že řešením celé zombie apokalypsy je jen jeden polibek, je na úrovni 8 leté holky a vůbec se do knihy nehodí.

Excelentní pokračování skvělé série. Sledujeme další Severianovy kroky, vedoucí až na autarchův trůn, jak nám autor prozradil hned v úvodu série a často během děje připomíná. Wolfe hraje se čtenářem zručnou hru, plnou nejistoty a nespolehlivého vypravěčství, podstatou jednajících postav si čtenář nemůže být nikdy jist. Jeho kombinace fantasy a SF je opravdu magická, v knize jsou postupně odhalovány další střípky tohoto tajuplného světa. Zdá se, že jde o opravdu hodně vzdálenou budoucnost naší země, na stránkách se potkávají středověké kulisy s roboty a návštěvníky z vesmíru. Kdysi dávno jsem hrával skvělou rpg Wizardry VII, atmosféra mixu obou fantastických žánrů je hodně podobná. Krom toho v řadě vizuálně silných scén Wolfe připomíná i Lynchovy filmové fantasmagorie (zejména ve scénách z vládcova sídla), zkrátka se mi jeho psaní absolutně trefuje do vkusu, labužnická hostina!

Docela mě pobavil přiřazený tag: „alternativní historie“. Ano, pokud budeme brát Bibli jako „literaturu faktu“, potom to opravdu bude alternativní historie.

Antologie doslova mastodontí – a to rozměry i záběrem žánrů a témat. Opravdu těžko najít jakýkoliv jednotící prvek, snad kromě náhodné chuťové naladěnosti obou editorů. Výsledkem je jakási pizza „ventisette stagioni“ (přičemž číslovka ventisette znamená 27 :) ), kde každá sedmadvacetina představuje jinou chuť, jiné ingredience a zcela jinou kvalitu. Některé člověk slupne jako carpaccio nebo prosciutto, ale občas kroutí hlavou nad tím, zda pizzař sklerotik nezapomněl dodat sugo, jestli tam ten šprýmař místo rajčat a lososa nešoupnul jen gumové atrapy nebo v ní, drsňák jeden, naopak nenechal nedopalek či dokonce kousek prstu. Ano, fantastično je jednou z přísad většiny kousků téhle megapizzy, ať už je z ranku fantasy, legendy či gotiky, někdy ho ale nahrazuje jen určitá bizarnost nebo morbidnost (Chyť a pusť, Země ztracených, Zkamenělé postavy). Žánr sci-fi je zastoupen naprosto marginálně – Leif ve větru a Zpravodaj ze Země. Osobně mi nejvíc chutnaly tři povídky, které tady na Legii spíš propadly :-) a kde fantastický motiv buď není, nebo je upozadněn jinými tématy. V nich jsem ale ocenil jazyk, psychologii či svéráznou poetiku: Poražený, Váhy a míry a Bellerophon. Moc mi šmakoval anekdotický Život múzy, baladická Pravda je jeskyně v černých horách, strhující Terapeut, alegorické Zkamenělé postavy a Na ďáblově schodišti, psychologická studie Krev a když už jsme u toho, tak i psychodrama Padají hvězdy. Občas nadějný námět devalvuje slabší (resp. žádná) pointa – Země ztracených, Samantin deník, Nedobře, Na Manhattanu se blýská na časy. A je tu i pár totálních nedodělků – Nůž, Juvenal Nyx, Puntíky a měsíční svit nebo Guru Mallon. Shrnuto – žánrově tolerantní literární gurmán si tu najde kousky, nad kterými zamlaská, většina ostatních jej neurazí … a něco málo zbyde i pro psa :-)

Tato knížka mi děsně dlouho ležela v knihovně a nějak na ní nebyla nálada. Sáhl jsem po ní až po čtvrtstoletí a nemohu říct, že by mi nechutnala. Není to sice už ta fascinace jako kdysi, když jsem poprvé objevoval Kaleidoskop, a cítím se trochu jako Benetka, ale přece jen ve mně některé povídky dokázaly vykřesat tu dávnou jiskru. Některé ne, a ty jsem ohodnotil nemilosrdně. Ale nejspíše si za to mohu trochu sám. Často při čtení ignoruji fakt, že hodně záleží na čase, náladě a vnějších okolnostech. Ve vlaku nebo přerušován dětmi či jinými živly to prostě už není ono. Obzvláště u povídek, které mají omezený čas aby nadchly, navnadily, zapustily kořínky. Musím se stát pečlivějším a disciplinovanějším čtenářem.

Logické pokračování prvního dílu, a to i z hlediska stylu a kvality. Takže komu se líbila jednička, ten se může směle pustit i do tohoto. Potěší mírné nastavení mytologie a světa, ale zároveň autor neztrácí čas nějakými dlouhými vysvětlovačkami. V doslovu se v tomto ohledu autor i omlouvá, že spousta věcí zůstává nevysvětlena, ale mě to tak vyhovovalo – prostě víme jen to, co ví i hlavní hrdina.

Dobré, ale horší, než jsem z recenzí doufal. Je to už téměř samostatný žánr, tohle „dítě v hotelu/velkém domě plném hádanek a kostlivců ve skříni“. A Guterson se tohoto žánru zhostil trochu hůře než třeba Nicky Thornton nebo Tania del Rio, zejména proto, že prostě splácal moc věcí dohromady. Chce vzít trochu z pana Benedikta, trochu z pana Lemoncella, trochu z Harryho Pottera, a výsledek je přeplácaný se spoustou zkratek, které se pak jeví hrozně instrumentálně. Ne, že by to nebyla stále velmi slušně napsaná kniha, druhému dílu dám šanci, ale vlastně si nejsem jist, jestli bych ji doporučil svým dětským známým.

Typický Mostecký… Šílená akční jízda, které rádi odpustíte nějaké to škobrtnutí v logice nebo ploché charaktery postav, skvěle vybudovaný svět a brutálně beznadějný konec (i když věřím, že kdyby Jarek stihl napsat druhý díl, nějak by z toho vybruslil).

První setkání s autorem. Zpočátku mě příběh zaujal, bohužel postupně můj zájem opadal. Některé opravdu tlusté romány utečou, ani člověk neví jak, no Psanci nejsou ten případ. Časem se to začalo stráááášně táhnout, kdyby měl román o pár stovek stran méně, mohklo to být solidní čtení. Wendig splétá několik linií, z nichž některé zajímavé jsou (umělá inteligence a pandemie), některé méně (Benji) a některé vůbec (linka rockera je naprosto zbytečná a zároveň mizerně napsaná, což je vskutku vražedná kombinace). Nebyl to vyložený průšvih, ostatně dočetl jsem až do konce, ovšem Svědectví od Kinga, které je evidentně inspiračním zdrojem, se kniha neblíží ani zdaleka. Dalšího Wendiga již kupovat nebudu.