LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Famózní počin, podobné romány mi vrací někdy slábnoucí víru ve smysl žánru. (Mně) neznámá autorka, dystopické téma, jakých může být v dnešní době dvanáct do tuctu, nominace na Booker prize je samozřejmě lákadlem…výsledkem je opravdu skvělý příběh, který více než kulisy mizerné budoucnosti (ty stojí decetně v pozadí, byť je samozřejmě nelze přehlédnout) akcentuje vztahy matky a dcery. Novou divočinu lze číst nejlépe jako psychologický román o pozicích v té nejužší rodině, avšak i milovníci dobrodružných příběhů o přežívání v divoké přírodě se zde najdou, stejně jako fanoušci dystopií ze světů, kde jsou hrdinové jen loutkami všemocných vládců. Cooková uvařilo opravdu chutnou krmi, Hokr v doslovu jako hlavní inspirační zdroje zmiňuje Butlerovou a McCarthyho, nelze než souhlasit (možná bych vzhledem k rodinným archetypům přidal i Holdstocka), nicméně jde o naprosto svébytné dílo, které si prostě musí přečíst každý, kdo se považuje za milovníka kvalitní literární fantastiky.

Dost nadprůměrná antologie, zajímavý průřez dobovou tvorbou. Nejlepší jsou Franta Novotný a Adamovič, nejslabší (dle očekávání) Szalai, Jiran, naprostý blábol jsou Slizouni.

Začátek velmi nepřesvědčivý, zejména po jazykové stránce, a to až natolik, že jsem začal hledat, zda náhodou „Peter A. Flannery“ není pseudonym nějakého českého teenagera. Naštěstí se to asi po dvou kapitolách spravilo, takže šlo asi o výpadek překladatelky… ačkoli jelikož Prolog (kap.„Modrý kachel“) vůbec nijak nesouvisí se zbytkem knihy (!), je možné, že to je chyba už na straně autora.

Každopádně jakmile se kniha rozjede, dostáváme takové feel good dobrodružství „vysloužilců“. Není to detektivka, není to ani epika, je to spíše taková trochu roztáhlá novela o pár dnech v životě dvou zajímavých lidí, kteří místo ničení chtějí pro změnu pomáhat, ale jejich minulost je nenechá na pokoji. Takže nepřátelští mágové, gangsteři, mstitelé,…

Svět je pouze naznačen, stejně jako ona minulost obou zdráhavých hrdinů. Více se prý dozvíme v dalších dílech (i to, co znamenala ta první kapitola, tvrdí autor). Tak jsem zvědav.

Jak se děj postupně komplikoval a dostával do čím dál delších dialogů, tak konec je krátký. Ten ,,konec" je jako řez a není radno cokoliv říkat. Oceňuji také to, že v jeden moment dostal autor děj do jedné pozice a řekl čtenářům, že mají 60 hodin na to vymyslet řešení které odpovídá vnitřní logice děje jinak napíše už jen velice krátkou kapitolou o smrti HP.

Solidní výběr velmi svérázného autora, který svůj suverénní slovník čerpá dílem z profesního (programátorského) inspiromatu, takže mi místy připomínal kyberpunk, ale jeho dystopické konstrukce jakoby se otřely o Strugacké, Solženicyna a samozřejmě i o Dicka, k němuž bývá nejčastěji přirovnáván. Nejsilnější je v surreálných podobenstvích či absurdních anekdotách jako Neočlověčí trilogie, Čím jste vycpán, pane?, Programace, Nůžkař nebo Vhoďte minci… Jeho experimenty a manipulace s protagonisty (i čtenáři) mi v něčem připomínají Ligottiho. Také pokřivene světy, denní můry a inspirace surrealismem. Ale kde Ligotti tvoří v podstatě horor, Pávovi vychází dystopie. Nevím ovšem, co je děsivější. Čím víc se naopak autor snaží o dobrodružnou (realističtější) epiku, tím je slabší a neumělejší – Trolův trus nebo Absolutní chřipka. Jak je v doslovu citován sám autor: „literatura se pohybuje na ostří nože – pobavit nebo oslovit?“ U mě se mu až na ty dvě tři výjimky dařilo obojí.

Když jsem si tenhle sešitek (s docela pulpovou obálkou a příjemně naivními ilustracemi) nesl nedávno z antiku vítězně domů, svářila se ve mně nostalgie s obavou: jak na mě po více než třiceti letech budou působit povídky, které mě kdysi tak nadchly? Naštěstí se ukázalo, že kvalita zůstala kvalitou (RB a HPL ani snad nemá cenu hodnotit, to je klasika největší), no a oba české kousky mi zas ona zmíněná mrška nostalgie dokázala svými placebo brýlemi přelakovat alespoň do podoby roztomilé vzpomínky, co neurazí. :) Dnes už by takovýhle koktejl asi nikdo nenamíchal, ale já jsem si na Půlnočních stínech I. i podruhé smlsnul.

Z hlediska zeměplošské série vcelku nenápadná, ale o to zajímavější kniha. Podobně jako Pyramidy stojí mimo řady. Na rozdíl od klasických panských mocenských intrik v poušti se tu ale autoři pouští do výrazně závažnější problematiky a to je náboženství. Stejně jako série čarodějek není příběh násilně vtipný. Humoru tady vlastně až tolik není a ten který tu je, je striktně tématický. Děj se točí kolem mladého naivního novice Bruty a takřka zapomenutého boha Ohma, který za nevyjasněných okolností havaruje v podobě malé želvy do Brutovy zahrádky. Je trochu s podivem, že v zahrádce nacházející se v prostřed Ohmova chrámu je mladý novic jediný, který svého boha slyší, protože v boha skutečně věří. Cesta za znovu nabytím božské síly lemována někdy dost krutou pravdou a nevyhnutelným poznáním sebe sama může začít. Kniha má svá světlá místa, ale jako celek trpí trochu dějovým obloukem jemuž by prospělo menší zestručnění. Všechny zásadní myšlenky se však vyřknout podaří a autorská jemnost a ušlechtilá krása v případě hlavní postavy pohladí na duši. Netypická, ale moc hezká, místy až dojemná, Zeměplocha.

Tak buďto mi zase něco uniká, nebo jsou má očekávání moc velká, nebo jsem už moc otupělý, nebo jsou novodobé horory prostě uhlazený střední proud cílící na čtenáře „temné“ severské krimi, kterým stačí představa tmavého lesa a už mají husí kůži. Atmosféra horší než u předchozí Samoty, konec jakž takž, byť otevřený. Nemohu se ubránit dojmu, že jako povídka by to celé fungovalo lépe. I těch necelých 200 stran se někdy dost táhne (ale jako celek se to čte dobře a lehce, to zase jo). Autor používá stejnou techniku jako u Samoty – hodně retrospektiv, moc informací čtenáři nedá, to zásadní si je nutno domyslet, snaží se hodně pitvat psychiku. Autor také pálí do církve, byť v menší míře než v knize předešlé. Ještě k tomu žánru – Hurley je označován jako „folk horor“ nebo „lidový horor“, já si to však nemyslím. U předchozí Samoty ještě dejme tomu, místy, trochu, v náznacích (a těžce nevyužitě). U Hladového lánu max pár zmínek, ovšem skutečně nevěřte anotacím o nějakých konfliktech, lidových zvycích, folkloru a podobně, to je vycucané z prstu. Obálka tentokrát super, nezprasená nějakým „razítkem“. Překlad taky ok, byť s jednou, obrovskou výtkou, kvůli níž jsem měl chuť knihu několikrát (doslova) zahodit. Tou výtkou je „Julka“. Chápu, že když se hlavní hrdinka jmenuje „Juliette“, bude ji její sestra oslovovat nějakou zdrobnělinou…ale proč zrovna Julka? Máme tu Richarda, Ewana, Gordona, Russela, Harrie, Douga, Eileen…a Julku. To zní tak strašně nepatřičně. V česky psaném románu bych to bral bez povšimnutí, ale v anglickém? Jakože tam běžně pobíhají Julky po vřesovištích? Ale no tak…

Mile naivní příběh mohl v době vzniku být pro děti zajímavý, ale dnešního dětského čtenáře už asi nemá jak oslovit a přesah do dospělé literatury tu není. V něčem připomíná díla J.M. Trosky, ale bez té nostalgie to prostě nefunguje.

Drsná historická fantasy, ve které není nouze o rabiáty a magii. Martin Sládek však své vyprávění staví striktně na lidech a jejich činech, přičemž Paříž 10. století mu dává dostatek munice k rozpoutání atraktivní zápletky. První housle přitom opět hraje zádumčivý viking Harald, pro kterého je každý nový kšeft jen otázkou peněz. Ovšem i on se pořádně zapotí při dvoudenní honičce v uličkách královského města Franků, protože zdánlivě jednoduchý případ únosu velvyslance Maurů se začne vinou zásahů proradných šlechticů, bohatých měšťanů a vysoce postavených kněží až nepříjemně podobat regulérní válce.
Mám tenhle typ fantasy rád, když příběh nejde na ruku příliš mnoha výmyslům a realita drží hrdiny nohama pevně na zemi. Harald je přitom figurou, jež si snadno získá čtenářovy sympatie, byť to třeba nedělá nadupanými hláškami ale starou dobrou hrubou silou. Přijde mi, že čím víc si autor nehraje na velká dramata, tím jsou jeho příběhy více strhující, podobně jako raná díla Miroslava Žambocha.

Zlí duchové, prokletá místa, strašidelné domy… ne vždy musí být pro nadpřirozené děsy konkrétní odůvodnění. Zlo má mnoho podob a také mnoho důvodů, proč si vybírá své oběti. A občas příčiny, proč a jak jdou úplně stranou a otěže přebírá do rukou čistě samotná hrůza. Právě v tomhle ohledu exceluje neuvěřitelně plodný mistr hororu Ramsey Campbell, jehož si prostřednictvím průřezové sbírky Děsivé důsledky konečně můžeme užít i v knižní podobě.
Ačkoli všemi povídkami (z nichž první vznikla v roce 1964 a poslední 2012) silně rezonuje autorova láska k dílu H. P. Lovecrafta, v jeho textech nalezneme i vlivy klasiků, jakými byli M. R. James či Ambrose Bierce. Na střídmém rozsahu dokáže rozehrát fantastickou atmosféru strachu z neurčitého zla, pohybujícího se na okraji zorného pole, aniž by přitom sklouzával do nesrozumitelné literární avantgardy. Ne nadarmo je také držitelem mnoha žánrových ocenění. Tohle je britský horor ve své nejryzejší podobě, hrůzostrašně neodolatelný a děsivě podmanivý.

„Země je příliš malý a křehký košík na to, aby v něm lidstvo mělo uložená všechna svá vajíčka“.

Kladivo letí vesmírem, dopadne na kovadlinu? No, dopadne, jinak by nebylo o čem psát. Tsunami stovky metrů vysoká válcuje pobřežní města, obrovská zemětřesení, probouzející se sopky, krátery po dopadech částí komety, do toho jaderná válka.

Miliony, desítky milionů lidí z pobřeží Spojených států zahynou, přeživší se snaží dostat do vyšších poloh. Chčije a chčije, úroda hnije, vody až po prdel. Tvoří se společenství farmářů s příbuznými a známými, zásoby jídla mají pro stovky lidí, ale k nim se snaží dostat tisíce a desetitisíce. Co uděláš, střílíš a zabíjíš uprchlíky, vyhazuješ mosty, ničíš příjezdové silnice, nepustíš je k sobě, bližší košile než kabát. A to jsou ti hodní.

Dál už si to přečtěte sami!!!

„Prchl jsem k horám a hory se boří, prchl jsem k moři a moře se vaří, prchl jsem k nebi a nebe hoří!“

Zdánlivý best of čítající všechny oblíbené postavy Zeměplochy a geniální nápad s Cohenem a jeho stříbrnou hordou, kteří jdou vrátit bohům co je jejich (oheň). Začátek vypadá dost slibně a dialogy staříků, nebo verbování temného pána (jmenuje se Jindřich Šerý Děs) notně potrhají bránici. Pak je tu ovšem druhá, o dost nudnější, linie s Mrakoplašem a Karotkou, kteří chtějí invazi hrdinů zastavit a podivný konec. Je to škoda. Kniha měla hodně dobře našlápnuto. Pokud by šlo o lepší text a jako výtvarník by se ještě stihnul Kirby, mohl to být unikátní projekt. Takhle je to tak akorát průměr a to i po stránce vizuálu, který nezapadá dobře do kánonu dávno vytyčeného.

Sbírka Výdech mapuje druhou patnáctiletku Chiangova spisovatelského života a je dokonalým protipólem jeho první sbírce Příběhy vašeho života. Tu jsem trávil těžce a nikdy nebyl sto přijmout někdy až hard sci-fi charakter některých povídek s výjimkou té titulní. Byť nápady tam měl výborné. Výdech naopak přinesl texty přesně odpovídající anotaci a mému vkusu : „Nová kniha kultovního autora science fiction Devět ohromujících povídek z blízkých realit, v nichž je něco zásadně jinak.“ Což je pravda až na jedinou a sice opět titulní povídku, kterou bych ve sbírce klidně oželel. Jinak je to totální a absolutní paráda jak po stránce ideové, tak řemeslně literární. Neskutečně kvalitní kolekce tím spíš, že nejde o výběr, ale regulérní souhrn autorovy literární práce za posledních patnáct, dvacet let. Takže žádný z best of best offů, jako v případě Kaleidoskopu. Pokud by se vyhodila povídka/nepovídka Velké ticho a prohodily se titulní povídky obou sbírek, dostali bychom velmistrovskou knihu na úrovni Čerpadla 6. Nic není lepší než Čerpadlo 6, ale tohle by asi bylo.

Pokud bych dal na procenta (jak to u antologií a sbírek obvykle dělám), bylo by fér půl hvězdičky ubrat. Na druhou stranu, průměr ostatním povídkám výrazně kazí akorát povídka mistra Kinga, která je ovšem v knize tak nějak povinně, protože antologii sestavoval chlápek, co víc jak dvacet let vede stránku o Kingovi…tudíž bez nějaké jeho povídky by to nešlo, že jo… Pokud si však odmyslíme raritní Modrý kompresor, dostaneme velice slušnou povídkovou nálož. Pravda, ne každá povídka si zaslouží označení horor – něco je spíše temná fantastika, něco je „jen“ znepokojivé. Dohromady to však funguje a žádného fanouška hororu to urazit nemůže. Pokud by kvalit této knihy dosahovala každá hororová sbírka, můžeme si pískat (ano, koukám na vás, Černá křídla…).

Autoři zasadili děj příběhu třetí Zeměplochy na známou placku, ale výrazně pootočili stylovým kormidlem. Je tu sice stále skvělá jazyková ekvilibristika, ale odklon od stylu předchozí práce je znatelný. Méně explicitního pubertálního humoru v podobě poslepovaných skečů a snaha o vybudování regulární knižní struktury s postavami nesoucí patřičnou hloubku z níž přirozeně plyne i zábavnost některých situací. Dějová linka je pořád ještě roubovaná trochu násilím a konec je vyloženě vycucaný z prstu. Ale oproti začátku série jde o odvážný a hodnotný krok, který se později dost vyplatil. Není to papírově nejlepší Zeměplocha, ale je dost důležitá.

Opulentní dílo z produkce Argo/Triton. Ano, byla to sázka na jistotu, přeci jen jsem se ale trošičku bál – ze série jsem četl jen první dva díly v dávných dobách prvního vydání, jistá obava z možného zastarání nebo lehké infantility (série byla původně určena mládeži) byla snad na místě. Ukázala se ale jako naprosto neopodstatněná, i ve světě Zeměmoří je Le Guin suverénní, podobně jako ve svých jiných fantastických dílech. O chlup více se mi líbily sudé svazky série, věnované Tenar, snad že autorka přeci jen přesvědčivěji pracuje s ženskou postavou než s mužskou. Hrobky Atuánu mě dostaly už tenkrát kdysi dávno, feministické Tehanu je nakonec snad nejsilnější z celé čtveřice. Samozřejmě i příběhy věnované hlavně/čistě Gedovi jsou vynikající, toho putování je tam ale možná až příliš a jako by tento motiv autorce svědčil o chlup méně než geograficky uzavřenější celky. Na rozdíl od Tenar zůstává Ged tak trochu černou schránkou, dovnitř prostě nevidíme. Vynikající záležitost, obohacená autorským doslovem za každým z románů, vzhledem k blížícímu se druhému svazku mě zas bude holt čekat další knižní investice.

Poselství téhle nádherné knihy se dá vyjádřit jedním starým čínským úslovím: „Střez se lidí, kteří usilují o tvé dobro“.

Dickova raná verze není ještě tak promyšlená ani tak kompaktní, zato je hravější, různorodější, srší svěžími nápady. Připomíná burčák. Už tu ale nechybí příchutě, jež se staly jeho poznávací značkou: paranoia, deprese, technofobie, obavy o osud kulturního odkazu lidstva i biologického vývoje, ale často se ještě snaží o jakés takés pozitivní vyznění, nezřídka naivňoučké. Nedokázal vždy najít míru a vyváženost. Někdy ze slabé neoriginální premisy díky atmosféře vyždímá bezmála geniální povídku (Stavitel), jindy naopak výbornou premisu přebije naivním závěrem jak z Večerů pod lampou (Výplata), občas se nepovede ani jedno i přes zdařile rozehraný začátek (Ukořistěná loď). Často jsem se tu ve škálování hrubě neshodoval s většinou hodnotitelů na Legii natož Goodreads; po druhém čtení s odstupem let jsem v kontextu díla PKD musel body ponížit, aby to bylo spravedlivé (např. vůči mému oblíbenému Podivnému ráji). Mezi komplexnějšími vizemi ve Wubovi vyniká Proměnná; líbily se mi jednodušší hříčky – vtipné, mrazivé nebo cynické: Vrrgové, Velký P, Lesní šalmaj, To je wub kapitáne, Malá vzpoura, Venku v zahradě.

Střepy Země v sobě kloubí autorovu lásku ke klasické space opeře a cit pro dobrodružný příběh s přesahem. Přičemž, i když k tomu rozsah přímo vybízí, nesklouzává ke zbytečným odbočkám, nebo sáhodlouhým popisům exotického prostředí. Navíc pracuje s tolik oblíbeným motivem posádky outsiderů bojujících proti všem; psanců, jejichž vlastní pravidla jsou na vyšší morální úrovni, než mravní koncepty některých civilizací.
Dějově se přitom Adrian Tchaikovsky nedrží zpátky a od prvních stránek spřádá důmyslnou zápletku, která překvapí každým dalším zvratem, o přibývajících mrtvých nemluvě. Zároveň není jednoznačně zřejmé, o co tvůrci půjde, protože karty jsou průběžně promíchávány a směr vyprávění se mění podle toho, kam děj hrdiny právě zavane. Akce střídá akci, zároveň zbývá čas i na špionážní hry, diplomatické intriky a pašerácké fígle. To celé pak rámuje propracovaný vesmír rozkmotřených světů, mezi nimiž lidé nejsou o moc víc než další plamínek ve tmě, u kterého je otázkou času, kdy pohasne.

Tohle opravdu není typická žánrová fantastika. Fantasy elementů je v knize možná tak deset procent, dalších deset připadá na úvahy na nejrůznější témata a zbylých osmdesát je psychologie postav a interakce mezi nimi. Tahle největší část je nicméně podle mého názoru napsaná výtečně. Hlavní hrdinové (i vedlejší postavy) jsou zajímavě nedokonalí, zmíněné interakce probíhají tak akorát předvídatelně, aby se člověk snadno orientoval a měl pocit, že všechno je, jak má být, a zároveň dostatečně překvapivě, aby byly zábavné. Navíc je to celé napsané krásným, kultivovaným jazykem, který je potěšení číst – i když český překlad, byť ne vyloženě tragický, ho v žádném případě dostatečně nevystihuje, takže pokud dobře zvládáte angličtinu, doporučuji sáhnout raději po originále. Konec je trochu náhlý (i když pokud jste četli pozorně, vybavíte si věci, které ho předznamenávají) a poslední kapitola na čtenáře vychrlí citelně víc informací, než je zdrávo, ale už jsem v životě četla mnohem horší závěry. Celkově to bylo velmi příjemné čtení, takže na další díl se rozhodně ještě chystám.

Nevím. Primární dojem z této YA taškařice je, že je to hrozně, ale fakt hrozně patetické. Všichni jsou „neřádi“, což znemaná v podstatě „emo teenageři“, kteří se vnímají jako „nestvůry“ a podobně. Všichni mají vstoupit do vyřazovacího souboje, ve kterém jeden přežije, ostatní umřou… a po nějakých 400 letech (tj. nastalo cca 20 takových soubojů) najednou tato generace přijde na to, že by to možná měli udělat trochu jinak… ale moc se jim to nedaří, protože jsou to všechno zoufalí emoboys a emogirls (u těch girls možná některé jsou roztleskávačky). Není to příliš logické, je to hodně vztahové (samozřejmě dostatečně inkluzivně) a na nějaký worldbuilding se moc nehraje, logika jde stranou. Ale dobře se to čte, byť druhý díl asi už nedám.

Takovouhle vykrádačku jsem už dlouho nečetl. Primárně to vykrádá obrazy z Pána Prstenů, sekundárně ze všech ostatních fantasy. „Překvapivý zvrat“ člověku dojde kolem dvou třetin knížky a pak už si jenom říká „šmarjá, taková demence, vona to tam fakt napsala!“. Pravda, kdyby mi bylo 13, tak bych asi byl daleko shovívavější, ale takhle… i ten styl je takový, že si člověk občas říká, jestli to nepsal teenager. A samozřejmě dnes nesmí chybět náznaková sexualita všech různých variant.

Nakladateľstvo Gnóm vydalo prvú zbierku poviedok Ursuly Le Guinovej v češtine, čo by bolo samo osebe dosť záslužný čin. Jakub Němeček to ešte ozvláštnil tým, že nepreložil už hotovú originálnu zbierku, ale povyberal jednotlivé texty z rôzneho obdobia autorkinej tvorby. Vopred vylúčil len príbehy z Hainského sveta a Zememoria. Čo majú vybrané tituly spoločné? Okrem kvality najmä bezbrehú fantáziu. Bol som prekvapený aký široký záber mala táto držiteľka mnohých ocenení. Editor sa to snažil zaradiť do rôznych celkov, ktoré nazval: Fantázia bez hraníc, Sen a smrť, Poézia a nostalgia, Paródie a parafrázy, Feminizmus a sarkazmus, SF a nič viac, Znepokojivé a záhadné, Rozlúčenie. Myslím, že to dokonale vystihuje, čo všetko v tejto knihe nájdete. Vlastním len elektronickú verziu knihy, ale čo som čítal, tak stojí za to ju mať aj ako papierovú. Vraj sa s ňou JN dosť vyhral. A aby som nezabudol, preklad je skvelý, preložiť niektoré poviedky musela byť fuška.

Po prvních dvou taškařičných knihách, které nešly brát moc vážně, ale nelze jim upřít, že skrze plejádu šílených nápadů vytvořily základnu pro celý cyklus, už Čaroprávnost naznačila, že by se toho knižního cirkusu na kolečkách dal vecpat i příběh. Nebyl z nejlepších, ale byl to posun. Průlom přišel s Mortem, který na plný plyn zažehl to čemu já říkám Zeměplocha. Tedy citlivou alegorii na skutečný svět zasazenou pro lepší kontrast do fantasy kulis. Autoři vás neubijí kadencí infantilních ftípků, ale těch pár vytříbených a pečlivě vybroušených, čtenáře zaručeně složí do Smrťovy náruče. Pratchett má navíc evidentní talent psát pubertální outsidery, takže Mortova cesta k výučnímu listu působí nanejvýš autenticky. První z perfektních knih, které stály v kořenech věhlasu této svébytné série dokazující, že humor je Smrťelně vážná věc.

Připadal jsem si jako v Sapkowkého povídce Něco končí, něco začíná, ovšem bez hlubší znalosti světa a bez vztahu k hrdinům, protože s Koniášem namlsán skvělým Na ostřích čepelí teprve začínám. Také hlas a přednes pana Smolárika mi tolik nesedl a vzhledem k tomu všemu mi hned bylo líto 120 Kč, které jsem za audioknihu dal. Navíc jsem, přestože svět neznám, odhadl už po třetině, jak to dopadne a nemýlil jsem se. Těm, co Koniáše znají, to muselo být jasné snad už po přečtení názvu. Vždyť i moje žena se hned smála, že to je o mně. Také zamrzí naprosté diletantství protivníků a šlompácký popis prostředí, obrany a jejich akcí. Pan Žamboch měl prostě plán a nechtělo se mu se moc mazat s tím, aby se k výsledku dopracoval poctivě. Čtivost, a to ještě ani ne moc dobrá, mu stačila. Dialogy byly občas tupé jak Listerův pohled po pěti pivech. Co nějaké špičkování mezi postavami? Vtipy a repliky, obzvláště od ženské části postav mne napadaly při poslouchání jen tak od boku. A dost už o tomto nepodarku. Jsem velmi zklamán a další seznamování s Koniášem budu velmi zvažovat.

Je hrozná škoda, že tato kniha, pravděpodobně autorův debut, vyšla jen levným samizdatem a v podstatě bez jakékoli pozornosti a reklamy. Kdyby jí byla učiněna alespoň taková reklama jako Písečníkům, kdyby měla o třídu lepší typografii a kdyby ji před vydáním viděl profesionální editor nějakého renomovaného nakladatelství (ne korektor, z této stránky je na tom velmi dobře), mohla to být jednoznačně nadstandardní epika srovnatelná s výplody světové (a samozřejmě i české) žánrové produkce.

Takhle je to jenom obskurnost, do které se člověk pustí spíše omylem, protože na základě produkční hodnoty i popisu v tiráži čeká další Stín Zehyrů.

Přitom až na jistou neukázněnou rozlítanost, kterou by právě zkušená ruka editora hravě odstranila, stejně jako občasné zbytečné pomrkávání a různé „humory“ v záhlaví kapitol, je to prostě velmi dobrá kniha, která člověka vtáhne a nepustí. Rozmáchlá epická fantasy o světě, ve kterém lidé dorazili na cizí kontinent obývaný do té doby pouze elfy, trpaslíky, krolly a barbary, a tam se začali roztahovat (nic, co bychom neznali odjinud). Po tisíci letech se opět vrací Temná planeta, díky které rosta moc Temné magie (taky nic, co bychom neznali odjinud), kterou lidstvu nepřátelští elfové kdysi za účelem lidského (sebe)zničení naučili eticky hendikepované jedince. Proti Temné magii stojí už zapomenutá Magie světla, a pak naopak během posledního tisíciletí vynalezená magie čtyř živlů.

Takže sledujeme příhody mnoha postav, jejichž osudy se společně točí kolem znovuobjevení Temné magie a snahy některých jedinců ovládnout celý kontinent (a jiných zničit celé lidstvo), a naopak znovuobjevování Magie Světla, sirotky s tajemnou minulostí a tajemné cizince nevyjímaje. Jedná se o první díl z těžko říct kolika, kniha končí pocitově tak ve třetině příběhu.

Popis na přebalu je naprosto nesmyslný a psaný nejspíš někým, kdo knihu vůbec nečetl – nebo kdo chtěl záměrně mást. Ano, jeden z těch důležitějších hrdinů knihy se vyučí takovým lepším nájemným vrahem, ale rozhodně zatím to není pro děj jakkoli podstatné. Obálka pak je zavádějící snad ještě více, ilustrace je úplně mimo.

Takže, není to žádná superoriginální kniha, ale velmi hezky pracuje se standardními žánrovými motivy a vytváří příjemně civilní, ale přitom překvapivě epicky rozmáchlý příběh o záchraně lidského světa.

Hodnocení schválně trochu nadsazuju, kdybych měl být úplně nestranný, hodnotil bych jako lepších 70 %. Ale tahle kniha si trochu štěstí zaslouží a já nic moc víc udělat nemůžu.

Barva kouzel na steroidech. Jde v podstatě o druhou část dějového oblouku první knihy uzavírající Dvoukvítkovo a Mrakoplašovo putování. Cosi zásadního přichází a zdá se, že to má nějakou spojitost s kouzlem v Mrakoplašově hlavě. Je proto třeba ho najít a dostat mu kouzlo z hlavy jakýmkoli způsobem. Kniha se zdá být populárnější než jednička a to dost opodstatněně. Prakticky je jednička vlastně Lehké fantastično, zatím co Barva kouzel byla jeho vydáním technicky ponížena na nulu. Vše co tu čtenář najde je lepší. Je tu více mágů, je tu zajímavější angažmá Smrtě, stále skvělé zavazadlo a nejvýraznější upgrade zaznamenala postava barbara. Přechod z Hruna ke Cohenovi je virtuózní famozita. Přesto jde stále o ujetou fantasy taškařici. Která ještě umožní svým autorům dlouholetý rozvoj.

Kvalitní dobrodružná SF. Staromilci musí jásat, mladí si ale na knize asi moc nesmlsnou. Zub času se podepsal hlavně na stylu psaní a na tématu, které příběh otvírá. A je staight, což dnes moc nefrčí. Logika kupodivu neskřípe, jen v jednom případě si autor IMHO vypomůže berličkou a pak je zde velká díra v podobě motivace Jasona dinAlta celou tuto patálii podstupovat, protože jistě velmi dobře chápal, do čeho se řítí. Ale nemohu říct, že bych se nudil. Příběh odsýpal a nějaké myšlenky jako nadstavba se také objevily. Mé hodnocení prosím berte jako okrajové, protože nejsem milovník tohoto podžánru a další díly si nepřečtu, ačkoliv mi leží v knihovně.

Působivé pasáže, řada zajímavých myšlenek, ale chybí tomu náboj, který měli Invalidní sourozenci, je to takové popisné a statické. V závěru navíc až příliš prosakuje autorův pacifismus a extrémní levičáctví.

Za mě dávám vysoké hodnocení. Jako odpočinkové čtení jsem knihu slupka a hned se pustila do dalšího dílu. Tento typ četby by se určitě líbil i hlavnímu hrdinovi :D.

Trocha odstupu a nadsázky by neškodila vzhledem k tomu, jaká je to blbost. Toho střílení tam zase taky tolik není a pokud ano, neni podané dobře. Člověk si díky tomu uvědomí kvality české akční školy, která by stejný příběh odvyprávěla mnohem zábavněji. Redaktor s překladatelem se taky mohli domluvit, v jakém rodě budou mluvit o zombie. Na můj vkus je tam moc vět typu: „přiblížil se k další zombie. Ten mu ale…“

TLDR: Kniha nepřináší nic nového – vše už jsme viděli v seriálu a bylo to tam lepší. Kniha je YA romance pro dívky 8 –12 let podle zahraničních webů. Seriál je ale pro dospělé a proto dospělý čtenář je zklamán a nenaplňuje to jeho očekávání.

____

Je rok 2023 a máme za sebou už pátou řadu seriálu a jí díky slevě u knihkupce pořídil e-book za pár pětek. Seriál je určen pro dospělé ačkoliv v něm vystupují děti/mladiství a proto bych očekával, že kniha bude také pro dospělé a bude udržovat stejný styl (děs, humor, násilí, …) a nebo bude moci laťku nastavenou seriálem ještě zvednout, protože seriál se musí vejít do nějakých mantinelů ratingu 14+ či 16+ a kniha nemusí. Příběh je velice archetypální a nijak nejde do hloubky a drží se linky načrtnuté už v druhé sérii. Takže čtenář už děj knihy v době vydání znal ze seriálu. Musím autorce ale přiznat velkou schopnost napsat mnoho stránek které jsou jedním okem dovnitř a druhým okem ven. Text nemá žádné slabé stránky, protože nemá ani žádné silné stránky a celý text je psaný tak na 1/4 plynu. Knihu jsem dočetl až do konce, protože jsem stále očekával že autorka hodí do děje nějaký zvrat oproti seriálu a nebo že se stane něco co jsem už dřívě neviděl. Nikoliv.

Těžko hodnotit. Kniha je tenká, tenoučká, textu je zde málo (z těch +/- 140 stran jsou 40 poznámky a zdroje, ze zbylých 100 jsou některé prázdné, některé slouží pro ilustrace, takže jestli je v knize 50 stran textu?). Příběhy samotné nemohou uspokojit snad ani děti, pro které je kniha evidentně určena. Pak je tu ale druhá strana mince: kniha vyšla poprvé někdy v roce 1982 a stala se kultem. Proč? Autor si ony příběhy nevymyslel, on je je sesbíral. V drtivé většině případů se jedná o městské legendy, které ale vznikly dříve, než se pojem městská legenda uchytil či snad vznikl. Jejich dataci bych si dovolil umístit do pozdního 19. a brzkého 20. století, geograficky se jedná o USA, byť některé z příběhů se vypráví (v trochu jiných verzích) na britských ostrovech, jiné i v kontinentální Evropě (a pokud máte něco načteno, minimálně jeden dva příběhy vám přijdou povědomé). Když kniha vyšla, vyvolala u čtenářů vlnu nostalgie, protože to byly ty samé (nebo hodně podobné) strašidelné příběhy, které jim vyprávěl otec/dědeček nebo si je vyprávěli na dětských táborech. Autor vydal ještě další dvě pokračování, v cizině se knihy vydávají i v jednom svazku. Výborné jsou doprovodné ilustrace – velice stylové a svým způsobem i vtipné. Jen a pouze za ně dávám půlhvězdu navíc. Vypíchnout musím i překlad a poznámky překladatele k českému vydání, neboť jsou (společně s poznámkami od autora) možná zajímavější než samotný text.

Jaký je konečný verdikt? Pro běžného čtenáře kniha asi není. I pro děti se dá asi sehnat něco lepšího. Pokud se zajímáte o horor jako žánr, či vás fascinují městské legendy a chcetě vědět, na čem ulítávají podobně založení jedinci v USA, pak směle do toho. Jste-li v tomto oboru dokonce badatelé, pak vás jistě potěší i dlouhý seznam zdrojů, odkud autor čerpal. Na závěr si neodpustím myšlenku, že pokud by kniha vyšla jako souborné vydání všech tří svazků, které autor vydal, a byla opatřena patřičnými poznámkami, měla by potenciál. Takhle je to spíše nevýrazná rarita.

Mám to podobně jako Jana. Barvu kouzel jsem si koupil tenkrát jako horkou novinku, jako pokus a bez referencí, které se následně začaly objevovat v Ikarii a během pár let v okolí mých známých a spolužáků, jímž jsem moc nerozuměl. Přišlo mi totiž, že autoři si ze čtenářů snad dělají legrácky, šloufky, eventuelně špásky. Čili prdel. První dvě knihy Zeměplochy jsou erbovní a položily základ mnohému co v dalších pokračováních dokázalo plešné duo perfektně rozvinout. Jejich svojská atmosféra je úplně jiná než zbytek fantasy produkce a dokonce i než zbytek vlastní řady. A nemůžu říct, že by mi úplně sedla. Tohle totiž JE fantasy a ne satirická projekce našeho světa do fantasy. Autoři nešetří naprosto zběsilými nápady, které nefungují a nemůžou fungovat. Svého ekosystému se ale drží vehementně a s výmluvností Kantůrkově vlastní vytváří naprosto neopakovatelnou atmosféru nacucávající i váhající čtenáře, kteří by dílo jinak odmítli, ale prostě jen chtějí vědět, jak daleko ti dva vousatí pošahanci můžou ještě zajít. Naštěstí se poměrně záhy povedlo zbavit se okovů žánru a původně pevně semknuté propriety využít jen jako kulisy. Oba autoři si udělali od své pekelné taškařice odstup a časem se v rámci zeměplochy objevily vedle poťapaných zábavovek i důstojná díla přetékající vážně míněným humorem a místy dokonce skutečně hodnotné romány, kde už opravdu začíná umění a přestává veškerá legrace.

Domácí fantastiku téměř nečtu, ale ukradl jsem si audioknihu a řekl si, že to s panem Žambochem a jeho Koniášem čteným slušným hlasem Zdeňka Velena zkusím. Zpočátku jsem si říkal, že nic moc. Ale nějak mne to zaháčkovalo a já se na každé další poslouchání těšil. Přitom spisovatelsky o žádné veledílo nejde. Jenže pan Žamboch umí do textu dostat asi ty správné ingredience, které mně prostě baví. Trochu té romantiky a sexu, dost akce a špehování, … Ústřední quest je velkolepý. Nebylo mi jedno, jak dopadne. Fandil jsem „těm správným“ a mrzelo mne, když nevinní trpěli. Ocenil jsem jemné postapo náznaky (O původu druhů). Prostě mne kniha bavila jako už dlouho nic. Mám sice k některým dějovým zvratům výhrady (chtěl bych, aby to bylo jinak), ale i pohled autora na příběh byl velice osvěžující.
Abych ale jen nechválil. Jména mnoha postav jsou toporná až divná. Tím, že nemám knihu, se jen domýšlím, zda je Kowalski Let nebo Led a jestli je vůbec Kowalski. Občas se nepovedlo uhlídat nějaký detail. Jednou je za kuši ve Fenindongu provaz bez soudu, ale později ji Koniáš kupuje na tržišti – nebo jsem ignorant a kuš a samostříl není totéž? Moc se mi nezdají bažiny na závětrné straně hor, stejně jako některé obchodnické a politické prvky. Motivace obzvláště ženských postav jsou občas dost nepravděpodobné. Závěrečná rekonvalescence až převýchova je podle mě zbytečná, byť se o tom muselo psát autorovi s chutí. Ale to jsou jen drobné vady na kráse příběhu, který mne chytil jako dlouho nic.
PS: Další audioknihu Koniáš – Konec vlka samotáře jsem si už koupil. ;-)

O dost lepší než první díl. Je to sice strašně generické příběhem i stylem (Buck = Oberon = comic relief, Al = Atticus, atd.), ale je to celkem zajímavé a čtivé a přítomnost více postav, zejména přímo Železného druida (který asi trochu spoiluje to, co se stalo v chronologicky předchůdných, ale v ČR ještě nevydaných knihách) tomu dává taky větší šmrnc.

Tenhle fantastický cestopis s mystickými prvky neztratil čtivost a působivost ani po 100 letech od vzniku. Něčím působí jako epizoda z Gulliverových cest, za nimiž příliš nezaostává ani kvalitou.

Ježibabí rosol tu vyplazuje své modré lihové jazyky, ale pohádka to není; po hřbitově se plíží strašáci a horor to také není; stalkeři bojují s tisícem nastrah, ale neni to ani survival ani western… :-) Piknik má v sobě kousek od všeho, ale je to především pořádná scifárna a jedna z prvních, co jsem četl (už na zakladní škole!). Salátové první české vydání mám po tatínkovi. A k návratu k němu (po jářku 38 letech) mě inspirovalo nedávné čtení Obchodníků z Venuše, kteří vyšli ve stejnem roce (1972) na druhé straně oceánu. Jako bych tu cítil jakousi příbuznost se světem Heechee, ale Pásmo je cizejší, nebezpečnější, kontroverznější. Je to jizva, smrtelně nebezpečná past i El Dorado. Nebo taky jen hromádka odpadků po svačince emzáků. Autoři jeho prostřednictvím analyzují především člověčí motivace, zájmy, temné i světlé stránky duše. Ale mezi řádky si rádi zafilosofují na téma Rozumu, Víry či odlišností člověka od zvířete a neopomenou si rýpnout na adresu konzumního životního stylu nebo „vojensko-průmyslových komplexů“. Moje best of a jedna z „biblí“! Zjistil jsem, že i po té době si pamatuji skoro všechno a neztratila pro mě nic ze svého kouzla.

Sešitek z dob, kdy čtenáři hltali každou novou věc „ze západu“, tak vlastně ani nevadilo, že ta věc je už dost zaprášená. Toto se ale celkem povedlo a přežilo hlodání zubu času až do současnosti (2023). Opravdových hororů je tam málo, převládají krátké detektivní práce kolísavé kvality. Více u jednotlivých povídek.