LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Velmi příjemné čtení. Trochu mi vadí, že Bakly je až příliš nerozbitný a Koniáš (starší pán – podle ostatních knih) je schopen uštvat bandu vzájemně spolupracujících členů elitní jednotky.

V Lesním duchovi se odráží záliba Grahama Mastertona v tradičních motivech, jež dokáže pojmout novým způsobem. Ačkoli název přímo vybízí k očekávání duchařského příběhu, opak v tomto případě nemůže být větší pravdou. Přesto zůstává spisovatel věren poctivé strašidelné atmosféře, kterou hned zkraje vygraduje masakrem skautského tábora. Co naopak překvapivě nefunguje, jsou emoce. Situace, jež by každého poslala na pár týdnů k psychoterape­utovi, je tady prezentována maximálně jako ošklivá zkušenost; a jede se dál. Jakmile ovšem dojde na pátrání v temných lesích, nejeden žánrový fanoušek si vzpomene na Záhadu Blair Witch. Nekonečné hvozdy umí s psychikou udělat hodně, přičemž autor toho využívá bezezbytku.
Ostatně celé vyprávění má na horor nezvykle smysluplnou zápletku, třebaže prapodivně složenou ze dvou víceméně samostatných dějových linií. Pátrání po příčinách děsivých sebevražd má pak ve finále hlavu a patu, i když závěrečná pointa může působit na moderního čtenáře zbytečně trendy.

Celkem zklamání. V porovnání s jeho detektivkami Smrt má ráda poezii, Případ půjčeného psa. Sci-fi povídky nic moc. Nejlepší byla Únos Sabinek 2044. Jinak povídky jsou zahrnuté do textu, nejde o sbírku povídek.

Je potřeba vzít v úvahu, že nejsou Sudety jako Sudety. Zde jde o Sudety na současné česko-polské hranici (dříve česko-německé). V Jižních Čechách existuje česko-rakouská hranice, kde byla úplně jiná situace, kde se třeba mluví úplně jinou němčinou. Název Sudetenland je tak „zavádějící“.

Začátek a konec se nesou v duchu akce. Vše ostatní je ovšem stejně nudné a šedé jako zakouřené komunistické policejní zasedačky a rozpadlé domy na ostravsku, kde se většinu doby pohybujeme. A nic se neděje, vodítka celkem nikam nevedou a většina doby se stráví zbytečným tlacháním o depresivním policejním životě, což opravdu není záživná dějová linka.

Řadový příběh, kde John musí odcestovat do francouzských Alp a utkat se s mágem Portaguerrou, který v oblibě shazuje turisty ze skály. S Johnem jede i Janem a oba se docela zapotí. John se ukáže jako zdatný horolezec a nečte se to blbě.

Pozitivem je čtivost a dramatický spád děje. Slabinou je přílišná vykonstruovanost, až nevěrohodnost příběhu a obrovská koncentrace žánrových klišé. Celkově je to solidní příspěvek do Rodokapsové edice, pro niž byl určen, nic víc a nic míň.

Celkově hodnotím tuhle knihu velmi pozitivně. Je tam pár slabších kusů, ale natož, jak je to starý, tak je to ješťě pořád slušný čtivo.

Podle data původního amerického vydání až děsivě prorocký román, který naštěstí přepálil skutečnost, třebaže některé momenty takhle zpětně až děsivě připomínají prožitou realitu. Lawrence Wright ovšem nevyužívá celosvětovou pandemii k tomu, aby pouze kritizoval jednotlivé státy za jejich neschopnost se s problémem vypořádat, ale rozehrává mezi nimi rovnou regulérní válku zapříčiněnou všeobecnou paranoiou ohledně toho, kdo a co způsobil.
Když však pominu omáčku kolem, nemůžu se zbavit dojmu rozptýlených fragmentů, které výborně fungují samostatně, ale v celku postrádají údernost. V okamžiku, kdy se mluví o tisíci či milionech mrtvých, nepůsobí to zdaleka takovým dojmem, jako při sledování umírajícího jednotlivce. Osudy hrdinů jsou navíc zprostředkovány zbytečně útržkovitě a těžko k nim hledat cestu, když spoustu důležitých momentů autor pro zjednodušení přeskakuje. Přesto vyprávění nemohu upřít sílu ani údernost katastrofy, proti níž je morálka, vůle a moudrost člověka naprosto nicotná.

Ke knize jsem se dostal přes doporučení od fanoušků Stephena Kinga. A měli pravdu, King je z toho cítit na sto honů. Je to vyprávění 12letého kluka žijícího v 60. letech v malém americkém městě, kde se děje spousta záhad. Má to správnou nostalgickou atmosféru a kniha krásně plyne. Děj spíš jen tak pluje, aby na konci zařadil vyšší rychlost. Už dlouho jsem nečetl knihu, kde mi bylo líto, že už končí. Fakt povedené a autora musím ještě někdy vyzkoušet znovu.

Jediné zajímavé jsou povídky z první části, v nich se místy objevuje až Weissovská poetika (některé by možná bylo možné také zařadit do fantastiky). Zato pokusy o sci-fi jsou tragické – autorce chybí základní orientace v žánru, takže jde o festival těch nejhloupějších žánrových klišé. Celá kniha je především dokladem toho, jak nízko ležela na počátku 90. let laťka publikovatelnosti.

Kniha, kterou lze přečíst jen „úhlopříčným“ způsobem a při přeskakování rozsáhlých rádobyfilozofických pasáží. Jinak jako by vypadla z kadlubu současného levičáctví – kapitalisté jsou hnusná, ničeho se neštítící sebranka, Židé jsou nositeli těch nejhorších vlastností a hlavní hrdina Verus je až děsivý svým přes mrtvoly jdoucím pácháním dobra.

Kniha o tom, kterak se v New Yorku vyleje jakási kejda a ženské po ní začnou magořit více, než je obvyklé. Už v předmluvě Ketchum píše, jak obtížný měla Noc žen vznik. I když je to jeho druhá kniha, vyšla až mnoho let po napsání. Nejdříve ji odmítali kvůli přílišné brutalitě (mimochodem, bráno dnešní optikou – nic hrozného). Tak ji zkusil přepsat s kámošem. Nebylo to ono. Udělat z ní scénař. Nechytl se. Nakonec – když už měl vybudovanou jakous takous značku – knihu hodně osekal, odtučnil (původní verze prý byla o dost tlustší) a vydal. Teď už k textu samotnému. Nápad sám o sobě není špatný, provedení je takové průměrné. Respektive možná to zmršil překlad, ale k tomu se dostanu. V knize mi hodně chybí nějaká přidaná hodnota. Pravda, Po sezoně už si moc nepamatuji, avšak Dívka od vedle byla téměř dokonalou symfonií sadismu, brutality a lidských reakcí na to. Schovka měla parádní nostalgickou atmosféru a partu mladých. Red měl pomstu pejskaře. Křižovatky zase pár správných chlapů, kteří jdou srovnat grázly. Co má Noc žen? Pár krvavých scének – některé z nich jsou však výživné, to zase ano – a to je vše (Ketchum teda tvrdí, že tam řeší i vztahy muži x ženy, já to tam neviděl). Rozhodně to není jízda od začátku do konce – kniha se začne rozjíždět až někde kolem strany 80. Místy je taková kostrbatá, těžko říct, čím to je – možná škrtáním a přepisováním? Navíc se děj dost – logicky k námětu – opakuje. Objevuje se také starý známý problém béčkových věcí – nevyrovnanost síly protivníka. Někdy stačí do bláznivé ženy strčit a je od ní klid, jindy drží jak terminátor…zkrátka – dle potřeb autora. Knize navíc ubírá překlad. A to hodně (párkrát jsem chtěl knihu prohodit oknem). Možná i on může za jistou kostrbatost. Každopádně je takový sterilní, hodně doslovný, místy úplně bez citu pro jazyk. Jsou tam školácké chyby. Redakce se také moc nepředvedla – kdyby překlad aspoň učesala, vypadalo by to hned jinak. Navíc prošla i hrubka v i/y. Nu, avšak vzhledem k tomu, že to překládal „Mistr kuřecích neštovic“ z Machena, to dopadlo ještě dobře (byť v tom Machenovi se mi překlad – až na těch pár kiksů – zdál vcelku ok…nu, asi tam více zapracovala redakce). Buď jak buď, Ketchum poprvé jen těsně nad průměrem. A to jen za těch pár krvavých scének, jinak by to dopadlo ještě hůř – protože knihy tohoto ražení mají hlavně bavit. Což se Noci žen ne tak úplně povedlo…

Nečte se to špatně, ale bohužel daleko více než fantasy je to gay romance. Fantasy složka je navíc velmi postmoderní, což jen zvýrazňuje tu červenou (duhovou?) knihovnu.

První dvě třetiny tak trochu únavně šustí nekonečnou “zvrhlostí “ temných elfů. Poslední třetina ale vyníkající!

Bohužel o dost horší než první díl. I zde platí, že kdyby mi někdo tvrdil, že jde o amatérskou fanfiction, tak bych mu věřil. Bohužel na rozdíl od prvního dílu se to nerozjede, příběh zůstane nesevřený a výsledkem jsou spíše takové povrchní výjevy plné bohů ze stroje. Překlad tomu úplně nepřidává, nicméně hlavní problém vidím v tom, že na rozdíl od minulého dílu absentuje nosná zápletka. Ale furt je to dostatečně feel-good na to, abych byl zvědavý na třetí díl (kde už snad konečně vstoupí na scénu pořádně i ten Modrý Kachel).

Další příjemná, spíše poklidná záležitost od St. John Mandel. Vypráví především o cestování v čase, nicméně dojde i na pandemii, kolonizaci vesmíru nebo osamělost. Autorka píše zvláštním, nevzrušivým stylem, který nijak nedrásá ani moc nezneklidňuje, skoro kupodivu ale ani nenudí. Moře klidu jednou z dějových linek navazuje na Skleněný hotel, ovšem o pokračování se nejedná a právě tento směr zápletky nakonec poměrně bez následků vyšumí. Kvalit Stanice 11 Mandel opět nedosáhla, jde ovšem o hladké čtení bez větších potíží, ale i vysokých nároků kladených na čtenáře.

Povedený gamebook s tématikou Lovecraftova Mýtu Cthulhu, přičemž hned zkraje bych chtěl nakladateli vyjádřit poděkování, že knihu nejen vydal, ale postaral se i o důstojnou podobu, kterou si titul zaslouží. Sama hra pak překvapí nejen důmyslným herním systémem, který znemožní v klíčových momentech přeskočit problém jako vyřešený, ale také pobaví stylově vyprávěným dobrodružstvím, jež ani na sekundu nenudí. Graham Plowman není ten typ autora, který by suše přeříkával text a nechal na hráči, aby se o zbytek přičinil sám. Buduje perfektní dobovou atmosféru, zápletku prokládá nečekanými zvraty a finále zasazuje do fascinujícího prostředí neznámé planety. Disponujete-li špetkou fantazie, máte bez problémů na pár večerů o zábavu postaráno. Což je zároveň jediná slabina celé knihy. Tohle dobrodružství nedává moc na výběr a neuděláte-li všechno přesně jak máte, není šance, abyste splnili misi na výbornou. S tím bych neměl takový problém, kdyby skutečnost, že něco postrádám, byla nezvratná.

Při čtení knihy jsem měl chvílemi pocit, že čtu Hunger Games. Tím bych nechci říct, že by ty dvě knihy byly nějak podobné, chci tím říct, že Naslouchej noži je stejně napínavé. Další věc, která se autorovi opravdu povedla, je že na svět koukáme očima dvanáctiletého vypravěče, který teprve odhaluje, jak svět vlastně funguje, co z toho, co mu v dětství říkali, je pravda a co je lež. To dále přidává na napínavosti. Příběh je taky celkem zdařile vystavěn, jen velmi zřídka se mi děj zdál trochu přitažený za vlasy, jinak plynul úplně přirozeně.

Četl jsem novější překlad z roku 2018, se starým překladem jsem ho srovnával velmi zběžně, ale myslím, že nový překlad je lepší, určitě ho doporučuju.

I když se knihou prolíná typický Šmídův humor a některé hlášky jako by vypadly z vodáků, celkové vyznění je až nečekaně trpké a bohužel realistické.

Důstojné rozloučení s cyklem a rodem Huxleyů. Kniha pokračuje v nastoleném trendu – je poměrně jednoduchá (v rámci universa) a Les je odstrčený do pozadí snad ještě více než v díle předchozím. Ty tam jsou tajemné, zemité a tísnivé výpravy do jeho hlubin; což je – aspoň za mě – škoda. Ze začátku mě retrospektivní styl vyprávění s časovými skoky mezi jednotlivými částmi knihy trochu rušil, avšak musím uznat, že to bylo pro dobro věci a ke konci si to sedlo. Nic to však nemění na faktu, že kniha je místy rozvláčná, nic moc se v ní neděje a závěrečná gradace asi nedosahuje úplně zamýšleného napětí a efektu (to, na co čekáme od Lesa mytág je vyřešeno na jedné stránce). V textu na mě sem tam vykoukl nějaký odkaz na díly minulé – spíše jen takové letmé mrknutí, název, jméno, pro děj knihy zcela nepodstatné – a docela by mě zajímalo, jestli bych těchto odkazů pochytal více, kdybych Avilion četl hned po knihách předchozích, a jestli by jim to přidalo na důležitosti. Pro děj je – samozřejmě, jako u dílů předchozích – dobré znát něco z historie, v ideálním případě i Artušovské legendy (aspoň v obrysech), i když úplně nutné to není. Ke cti je autorovi nutno přičíst, že se mu povedlo dějové linie (jak v této knize, tak linie táhnoucí se přes knih více) poměrně dobře uzavřít. Při čtení jsem se totiž sem tam obával, aby z toho (zdánlivého) guláše vybruslil. No, vybruslil. A s grácií. Paradoxně největším nepřítelem při četbě se stala moje paranoia, kdy jsem si – poučen dílem druhým – často řekl: „ha, tuhle pasáž si přečtu ještě jednou, ta bude určitě hrát nějakou důležitou roli později“. Nehrála. Jak už jsem psal, kniha je jednoduchá. Avilion není Lavondyss. Buď jak buď – Avilion je i přes mírné výhrady stále parádní a originální čtení. Pokud vás bavily knihy předchozí, bude vás bavit i kniha tato.

Četl jsem nové vydání od Arga – a opět musím chválit. Kniha je udělaná naprosto parádně, překlep jsem nenašel snad ani jeden, nechybí předmluva, doslov, slovo překladatele. Obálka parádní, byť tentokrát laděná hodně do tmava. Naprostá spokojenost.

Olymp tápe. Ílion rozvinul až příliš linek a Olymp je neumí uspokojivě dotáhnout do konce. Jak se začne „vysvětlovat“, jde to s uvěřitelností, s postavami, se vším do kopru. A stejně nevysvětlí vše. Např. voynixy a jejich chování jsem nepochopil. Mají být nějaká obdoba posťáckého Viktora čističe? Zbavit Zemi nežádoucích zbytků experimentu s milionem lidí starého typu? Proč ale později spolupracují s kalibánky? Trója začíná být pasé, zato moravci jedou na plné koule. Až moc. A zbytečně lidsky. Jejich posedlost starým věkem bych jim věřil, ale ten altruismus? Checht. Ubylo vědy. Simmons se věnuje víc řezničině, čímž sklouzává do pulpu (Achilles na Ithace). A jakoby inter arma silent musae, ubývají citace a rozbory literárních děl. Vysvětlení smyslu života z Prousta bylo naopak fajn a dávalo jakýsi perverzní smysl. Je to přitažlivá teorie, i když zcestná. Mnohé postavy dříve nedůležité se dostávají na výsluní a mnohé, od kterých jsem čekal hodně, ze vytrácejí pro mne s pachutí na jazyku (Helena a vůbec celá trójská záležitost, Odysseus a Savi a jejich předchozí působení, jeho smysl, jejich geniální předvídavost co se týká vývoje lidí starého typu atp.). Konec je dost sladký. A to, co mu předcházelo, mne nechává docela chladným. Posťáci svými kejklemi narušují celou podstatu vesmíru nebo aspoň galaxie a někdo se tady dojímá nad Zemí? Nad ztrátou budoucnosti? Pro koho? A taky se hodně zvrací. Nevím, proč by kdo měl potřebu tolik nad kde čím zvracet (Harman, Hockenberry a další). Já vlastně nevím, co se mi na této knize, která opravdu bezprostředně navazuje na Íllion, tak nelíbilo, ale prostě to tak bylo. Pořád je to slušná kniha, ale někdy vede čtenáře až moc za ručičku a jindy je zase děsně tajemná a složitá. Ale hlavně je poměrně dost samoúčelná a autor si v ní honí triko, jak je úžasný a skvělý, ale pak udělá klidně pár bot a pokazí mi čtení. Tak to pr.

Po dlouhé době druhé čtení. Ne tak silné jako poprvé. Simmons píše svým obvyklým stylem, hodně cituje klasické i méně klasické autory, hraje si na vysoké umění, na které ale nemá. Vadilo mi, že si neumí uhlídat své uniky do popu. Proč moravci mluví hrubě? Ze začátku ne, ale jakoby se to s postupem knihy zhoršovalo. Totéž Achilles, Odysseus a podobně. Tato první kniha je ještě opravdu dobrá, protože čtenář stále chce vědět, kam to směřuje, objevovat souvislosti. Po milovníky Shakespeara, Prousta, Shellyho a pro teoretiky umění je to jistě větší pošušňání, ale i my prosťáčci si přijdeme na své. Ale Olymp je už bezmála průměrný.

Takové epizodní špinavé military tahání se odnikud nikam ve velmi zajímavém a originálním světě. Ze začátku trochu drhne sloh, ke konci se to celkem srovná. Postavy jsou celkem sympatické a pravděpodobné, oceňuji, že se z nikoho nestane žádný superman. Konec avizuje druhý díl, ten ale bude muset být pojatý hodně jinak, aby fungoval.

Poněkud zvláštní a nepříliš povedená kniha. Hodně socialistické a prosovětské propagandy, dokonce podpora eugeniky, na druhé straně obhajoba individualismu. Příliš kulturně historických vsuvek, spousta „vědeckých“ vysvětlení, z dnešního pohledu až směšných. Nemám srovnání s původní vezí Gill Foxe, docela by mne zajímalo.

Příjemně akční s minimem hluchých momentů. Jelikož je děj rozdělen mezi dvě nezávisle konající postavy a kniha je celkem tenká, tak jsou to spíše dvě novely promíchané po kapitolách. Děj navozuje větší konflikt v budoucnu.

Tak se ukazuje, že mi Abraham jako autor opravdu nevyhovuje, nebyla to náhoda. Nesympatické hrdinky, nelogická rozhodnutí, z ničeho nevyplývající zvraty (hrdinka se úplně promění v podstatě ze dne na den, z ničeho to nevyplývá), jen letmo naznačený svět, o který se jen tak otřeme v několika výjevech… příběh je navíc dost uzavřený, takže těžko říct, kudy se autor bude ubírat dál.

Standardní dobová dětská sci-fi, tak trochu český E.T. Potěší několik fórků podstrčených pro dospělé.

Jako každá antologie obsahuje kniha kusy výborné, průměrné i slabší. Jistý problém je v tom, že řada autorů své práce zapojila do svého širšího cyklu, takže mohou být hůře pochopitelné pro čtenáře, který konkrétní svět nezná.

Od paní Freiové mám raději delší věci, ale tenhle výběr její povídkové tvorby je poměrně solidní.

Sympatické postavy, nepředvídatelný děj, rozmanitý svět. Těch několik romantických dostaveníček ctihodný čtenář fantasy rozhodně vydrží , protože bude vzápětí odměněn mírou vrchovatou.

Kniha o rozvoji novinařiny v Ankh Morporku. Kromě tradičního Zeměplošského humoru tedy přijde řada i na parodii dnešních novin, bulváru, reportérů a fake news. Korunu tomu nasazuje postava upíra/fotografa Otty, který se zpopelní vždy když použije blesk :) Já se dobře bavil.

Musím opět zopakovat to, co u přechozích dílů – kdo si má po té době pamatovat vše, co se stalo v předchozích dílech, všechny zvraty, postavy, frakce a vztahy? Obzvlášť v této pentalogii, kde proti sobě jednotlivé strany a postavy neustále kují pikle a zrazují se nebo navazují spojenectví o sto šest? Opět trvá desítky stran, než se člověk trochu zorientuje. U podobných ság by shrnutí předchozích dílů a seznam postav měly být samozřejmostí. Každopádně když odhlédnu od tohoto, tak po slabších předchozích dílech je Bílá jako sůl závěr jako řemen. Rozjíždí se to opět trochu pomaleji, začíná to jako nenápadná detektivka, nicméně postupně to přeroste dílem ve špionážní a dílem ve válečný thriller epických proporcí. I přes trochu větší rozsah (na tuto sérii) to je čtivé a ani na chvíli to nenudí (což se o předchozích dílech říct nedalo). A hlavně to vědomí, že se blíží konec dobrodružství našich oblíbenců, nutí prostě člověka číst dál. Jedná se o závěr celé Goweryho, Hargovi a Oggerdovi ságy, a je to závěr opravdu definitivní – už žádná další dobrodružství naší oblíbené trojky v pustinách či zoufalé boje o holé přežití, autor poměrně jasně dává najevo, že hrdinové došli na konec svého příběhu nebo dosáhli svého a nenechá žádné otevřené konce. Jistá vrátka do budoucna ale přecijen zůtanou otevřená.

Tak na tri a pol hviezdičky. Dala by som štyri, ak by to posledná tretina knihy, ktorá mi pripadala písaná narýchlo a nedotiahnutá, nezrazila. Až do nej to ale konečne vyzeralo ako kniha, ktorej upútavka neklame. Naozaj mala všetko, čo od duchárskeho príbehu očakávam. Tajomno, pútavé zápletky, dobré postavy, zimná atmosféra… príjemná oddychovka na dlhé zimné večery.

A teraz spoiler: Posledná tretina, ako som už písala, bola taká hrrrr. Nejako som nepreciťovala ten des, pocity už boli popísané len v skratke, konanie nie vždy logické. A niektoré klišé ma sklamali – ako že naši milovaní vrátení zo záhrobia musia byť zlí, telesne aj duševne znetvorení a chcieť zabíjať ľudí, oživovanie je fuj (bože, takých poučení som už čítala na tisíce!) a tiež mi riadne dvíhalo obočie, že si rodina adoptuje dievča, ktorej rodičia sú nezvestní a adoptívni rodičia boli poslední, čo ich videli. To im vari byrokracia dovolila?

Ak by sa to zoškrtalo na polovicu, bola by to dobrá kniha. Takto je deja málo a veľkú časť knihy tvoria popisy a emócie, kvôli čomu som mal čas zamyslieť sa nad svetom a uvedomiť si, že je to strašná hovadina. Nehovorím o tom, prečo po meste jazdia na koňoch a nie na bicykloch, ale skôr samotný princíp – koľko môže trvat konštrukcia takého mesta čo stojí na dvojkilometrových stĺpoch? Prečo si nik z obyvateľov nepamätá, prečo bolo postavené, teda čo bola tá Apokalypsa? Prečo postavili mesto v tvare chudinská štvrť / mesto / šľachta? Odkiaľ sa hrozba nabrala a ak teda bránou ako to popisujú, to ich ľudia naraz otvorili na celom svete? Potom ich nezavreli, trebárs atómovkou? Ako sú na tom Ameriky a Austrália? Veľa otázok na ktoré nie sú žiadne logické odpovede.

Asi jsem v minulosti málo hrál kartičky Magic: The Gathering. Ne, že by román skomíral v detailech, jako je funkčnost magie či zákonitosti fyziky, jen chvíli trvá zorientovat se v tom, kdo, co, proč a jak. Navíc se na knize podepsala autorova láska k epickým příběhům, kterou u dvou set stránkového příběhu nedokáže uplatnit. Úvod tak probíhá letem papírovým světem a teprve po seznámení dvou ústředních postav zpomalí natolik, aby si člověk užil i samotný děj. Ten má přitom sympatický limit dvanácti hodin, v němž postavy během jediné noci musí porazit smrtelné zlo přicházející z lesů. Koncepce zápletky pak připomíná detektivku plnou kouzelnických soubojů, sympatických démonů a milého sarkasmu. Být to povídka, fungovala by osnova o dost lépe, protože by nebylo třeba vší té specifické omáčky, potřebné k zařazení do franšízy.
Ve finále mírné zklamání, ale protože očekávání nebyla veliká, ničeho nelituji. A rovnou přiznám, že s diabolistou Davrielem by mi vůbec nevadilo se někdy znovu setkat.

Nenáročný thriller pro klidné povahy, které nepotřebují ke štěstí příliš akce a naopak jim vyhovuje, když se autor soustředí na lidské osudy, popřípadě konec okoření silným morálním odkazem.
Martin Suter si zvolil za nositele svého poselství maličkého růžového slona, hříčku umělé genetické manipulace, kterážto několika románovým hrdinům obrátí život vzhůru nohama. Premisa zápletky přitom nijak zásadně nepřekvapí, pouze člověk zpočátku tápe v časových posunech, což se ale velmi rychle ustálí. Pak už následuje samotné pronásledování ústředních protagonistů, snažících se zachránit život zvířeti, jež by jinak skončilo naporcované pod laboratorními sklíčky. Naneštěstí působí padouši natolik lopotně a hrdinům se málokdy do cesty postaví skutečná překážka, takže příběh už v polovině ztrácí na adrenalinu. I tak ale spisovatel dokáže zaujmout mnoha informacemi, ke kterým se jinak nedostanete, ať už jde o život slonů, bezdomovců nebo cirkusáků. Ve svém důsledku milá, zajímavá a dojemná pohádka.

Poutavá pseudohistorická fantasy ze středověkých kulis, s nádechem detektivky. Hlavní postavy vám přirostou k srdci, autorka čtenáře neustále drží v napětí, hrdinové jdou z průšvihu do průšvihu a neustále jim hrozí nebezpečí. Těch 500 stran uteče jako voda, ale i tak jsem se občas nemohl zbavit pocitu zbytečné rozvláčnosti, místy je kniha až zbytečně popisná a podrobná (opravdu není potřeba psát několik stránek o tom, jak hrdinové prochází lesem, atd.). Další věc, co trochu zamrzí, je trochu nedostatečně popsaný a vykreslený svět, který je těžké nějak rozumně uchopit (ta náhodná směska německých, polských a dalších jmen bije do očí). Jinak se nezapře, že to napsala žena, zápletka se točí okolo dvou zamilovaných párů, ale vysloveně červenou knihovnou bych to nenazval, kniha je v pohodě stravitelná i pro mužské publikum.

S vyjímkou titulní novely se jedná o povídky staršího data, které již vyšly jinde. Podle názvu si matně vzpomínám, že jsem některé z nich mnoho let zpátky četl, ale to je tak vše, co si o nich pamatuji, takže z mého pohledu by klidně mohlo jít o zbrusu novou knihu. Bylo fajn se po letech vrátit k hrdinům, jejichž příběhy před mnoha lety patřily mezi vůbec mé první zkušenosti s česko/slovenskou fantasy. Co se týče samotných povídek, jedná se spíše o jednoduché, nekomplikované kusy s přímočarým dějem, opravdu nelze čekat nějaké zvraty. Jak už to u Červenáka bývá vždy, hlavní devizou knihy je perfektní dobová atmosféra. Nicméně při srovnání s aktuálními autorovými díly je poznat, že se za ty roky již posunul a dnes již je jinde.

Romantický, tragický milostný příběh, zabalený dílem do vědeckofantas­tických, dílem mysticko-ezoterických rekvizit. Na rozdíl od Adamoviče bych řekl, že kniha zestárla značně a má už hodnotu spíše sběratelskou.