LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Na první díl military sf série Ztracená flotila jsem se velmi těšil, na netu se dají najít velmi slušné reference a série mívá velmi vysoké hodnocení. Jako fanoušek subžánru jsem si to tedy nemohl nechat ujít, a stejně tak nyní nemohu hodnotit aniž bych knihu nesrovnával s jinými skvosty military sf. Jak na mě tedy první díl zapůsobil? Nejprve trochu kritiky (trochu víc:)). Předně jedna stížnost na češtinu (nikoliv na překladatele, neboť ten se zřejmě držel doporučení Ústavu pro jazyk český) – za celou délku knihy jsem prostě nedokázal zkousnout přechylování vojenských hodností – ač je to zřejmě správně (alespoň tam nebyla žádná generálka:)). Dále mě velmi udivila téměř naprostá absence jakéhokoliv popisu techniky – nevím jak vypadají lodě, jaké jsou jejich omezení, jaké jsou omezení zbraní, atp. Stejně tak autor zcela vynechal nějaký politicko-historický úvod nebo prostě alespon shrnutí co a kdo je Aliance a co a kdo jsou Syndikované světy – přiznávám, že řadit toto mezi negativa po první dílu ságy je trochu nefér, nicméně citelně mi to v knize scházelo – ikdyž je celkem možné, že je to zkrátka část příběhu, a že ani Geary samotný toho neví víc. Naopak jednoznačně nejsilnější stránkou je příběh a jeho podání skrze postavu Johna Gearyho (ač autor někdy možná až moc popisuje Gearyho vnitřní pocity). Postav není mnoho, dokonce bych si dovolil napsat, že je jich velmi málo (Geary, koprezidentka + několik kapitánů aliančních lodí – zcela chybí pohled do nepřátelského tábora, děj se točí pouze kolem Gearyho – nepřeskakuje jinam, není žádná další příběhová linie, žádná další postava, skrze kterou by byl příběh vyprávěn). Přes několik málo tak trochu nudných pasáží má kniha celkove docela spád, vesmírné bitvy jsou popsány skvěle, popisy manévrů velmi přesně. Bohužel, chybělo mi trochu více popisů destrukce:)). Přes výše uvedené na mě kniha zapůsobila celkem dobrým dojmem, to co vadilo mě nemusí vadit jiným a já tímto knihu všem fandům military sf rozhodně doporučuji. A těším se na pokračování.

Neotřelý, řemeslně velmi dobře odvyprávěný příběh v němž autorova imaginace nezná mezí. Bohužel však nemůžu říct, že by mi kniha úplně sedla. Straczynski se podle mého názoru s podobným tématem vypořádal v Krajně půlnočních stínů mnohem lépe a Gaimanův vrchol v podobě Údobí mlh zůstal nepokořen.

Jsem spokojen. Vyzdvihl bych opravdu nádhernou obálku, elitní autorskou squadru doplněnou (pro nás) nějakými novými jmény a vysokou kvalitu čísla, ve kterém není vyloženě špatná nebo nezajímavá práce. Nejméně se mi líbil hned první Pacient nula, nejlepší prací čísla byla Nová Rakeťákova dobrodružství. Více viz mé komentáře přímo u povídek.

Moje absolutně první setkání s žánrem gamebooků…a od té doby mě to pohltilo neuvěřitelným způsobem :) I dodnes si tot dílo ještě rád zahraji, i když vím správnou cestu a není to tak zábavné jako napoprvé :)

V první řadě velká pochvala za atmosféru, která vyvolává skutečný pocit vaší přítomnosti v nebezpečném hvozdě. Dále obrovská nápaditost a originalita při setkáních s nepřáteli a všelijakých situací a že jich tam není málo. A na závěr mnoho možností individuálního výběru vaší cesty, které zaručují, že tuto knihu nebudete držet v ruce jen jednou! ;)

Tohle dílo má v mé knihovně čestné místo s pozlaceným štítkem Gamebook č.1 :D I když doposud stále nechápu, co má společného motiv na obálce s obsahem :D

Navzdory své ceně a i levně vypadajícímu vzhledu mě tenhle gamebook úplně dostal. Saozřejmě v dobrém slova smyslu. A pozor, to už jsem měl gamebooků něco načteno, když jsem se pustil do tohohle díla.

Nemůžete čekat žádného legendárního hrdinu v lesklé zbroji nebo divokého barbara kosícího nepřátelé ve sprchách krve. Jde o příběh mladého chlapce, který jde prozkoumat starou rozvalinu o níž se říká, že se v ní nachází poklad. Mladík se tedy vyhecuje a vyrazí.

Do hlavní postavy Zeleka jsem spadl po pár otočených listech knihy a až do konce jsem se z ní nevymanil. U téhle knihy jsem měl jako málo u které OPRAVDU pocit, že v tom ději jsem JÁ!!! A ne že jen vedu nějakou postavičku po předem určené dějové lince, jako je to u počítačových RPG…

A co je na tomhle díle tak fascinující? Je to atmosféra…ještě teď když si vzpomenu, jak jsem knihu četl, tak mi běhá mráz po zádech (a to myslím vážně, není to žádný slovní obrat…). Nehostiná krajina, všude ticho a kolem rozvaliny hradu. Každou chvíli čekáte, že vypukne nějaká brutální bitka a kniha se změní v heroickou fantasy, ale ono se to prostě neděje…V téhle knize jsem měl opravdu strach o postavu Zeleka (sebe) udělat nějaké rozhodnutí, na každém rohu mohla čekat náhlá smrt, jak vám kniha sama ukáže…Osobně si myslím, že nejde projít bez toho, abyste neumřeli :) No a to vás potom udrží napozoru při dalším rozhodování…Autor se s vámi prostě nepáře a zabije vás při sebemenší chybičce, nepůsobí to ovšem frustrujícím dojmem, jak by se mohlo zdát, když to tady píši, právě naopak, kniha potom nabere takovou simulaci reality a úplně vás pohltí. (Teda alespoň mi se to stalo)

Aby bylo už dost chvály, tak mě ovšem trochu vadilo procházení odkazy, které byly vytvořeny poněkud krkolomně a někdy jsem trochu ztrácel ponětí o tom, kde vlastně jsem… Ale to bylo opravdu jen málo, co bych tomu vytknul. Jinak jsem byl nadšen. Kniha měla i pěkný závěr, který odkazuje na případný další díl ne-li sérii, ovšem je škoda, že jsme se jí nedočkali a už asi ani nedočkáme…

Vím, že jsem se trochu víc rozepsal, ale tuhle knihu mám opravdu rád a když jsem viděl, že má nízké hodnocení (což mě mrzí a nechápu to), tak jsem cítil potřebu něco k tomu napsat víc :) U mě patří toto dílo mezi špičky gamebooků, kam se na to hrabe kýčovítá Negart Group série, která se snaží napodobit světovou špičku a připadá mi poněkud směšná… :) No, tohle je prostě můj názor na tuto knihu, vemte si z toho každý, co chcete… A jestli jste ten můj koment dočetli až tady, tak děkuji :)

Absolutna klasika zanru. Nieco na styl bitky o Helmuv zleb :) Kto ma rad Gemmella, ten toto dielo musi milovat. Nie je to len prachsprosta rubanica, Gemmell v knihach podsuva veci, o ktorych sa da premyslat.

Tak toto je hrdinska fantasy ako remen. Kto ma rad postavy, z ktorych kazda ma svoje kladne aj zaporne vlastnosti, akciu a odhalovanie minulosti a suvislosti po kuskoch, ten si pride na svoje. Ja som si prisiel.

Těžko se mně to hodnotí, ale vím skoro jistě, že kdyby mi bylo 13, 14, 15 let, tak bych knihu hodnotil 10* z 10, tedy na 100 %. Škoda že jsem téhle literatuře odrostl. Viděl jsem i film a můžu říct, že je to sice hezká podívaná, ale oproti knize úplná slátanina.

Sbírka strašidelných povídek, z nichž většina byla napsána pro předčítání v rádiu. Umím si představit, pokud to četl někdo se správným hlasem, patřičným přednesem a třeba i hudebním podbarvením, mohlo jít pro noční posluchače o výborný, mrazivý zážitek. Na druhou stranu, u některých kousků jde cítit, že byly stvořeny na zakázku a ne kvůli vášnivému polibku múzy. Inspirací byli Connollymu různí spisovatelé – nejsilněji jsem vnímala vliv Lovecrafta, občas z povídek vykouknul E.A. Poe, Ray Bradbury a třeba i Stephen King. Vrcholem sbírky pro mě bylo závěrečné „Zrcadlení“, kde byl autor jednoduše svůj, za zmínku stojí také úvodní „Už přijíždí záhadný kovboj…“, námět k zamyšlení poskytla „Nová dcera“, zapůsobil „Král duchů“, „Nokturno“ či „Temná zeleň jezera Baal“. Ostatní povídky se sice také mohou pyšnit výbornou atmosférou, ale řadila bych je maximálně k mírnému nadprůměru. Pochválit musím decentní, temné provedení v pevné vazbě i tématické kresbičky (rytiny) před každou povídkou. Příjemné počtení, když dům ztichne, lampička marně zahání stíny, podlaha v pokoji nad vámi vrže něčími kroky a v šumění větru slyšíte, jak o okno skřípou a ťukají pařáty (tu větev bude vážně třeba uříznout:-)). Spokojenost – 71%.

Čtivě a svižně napsaný. Zkrátka žádná nuda a toho hopsáka jsem si docela oblíbil.

Slibně a zajímavě se rozvíjející příběh je náhle zlomen do akčního boje dětí se zlými mimozemšťany aby to vše vyvrcholilo úvahou na téma zločin a trest. Je mi líto, ale takovýto guláš mi nepřišel jako moc chutný.

tuhle knizku jsem mel vyhlednutou uz hodne davno, zejmena kvuli obalce ktera me na prvni pohled zaujala vcetne upoutavky na zadni strane. tvalo to sice 5 let nez jsem se k ni dostal a o to vice me prekvapuje ze je tato fantasy saga skoro neznama pritom bych ji radil mezi ty vice nez lepsi co jsem cetl. navic se da rici ze je tato kniha jakousi predmluvou pro naslednou sagu ktera se pak bude odehravat o 25 pozdeji. diky cemuz se da knizka precist i jenom jako jeden dil bez nutnosti pokracovat.

Nejdřívě to vypadá na docela ucházejícíc příběh, ale nakonec se z toho vyklube strašná (promiňte mi ten výraz) blbost. Jedna hvězdička za trochu (trošičku) povedenější místa. Jo, taky nechápu, proč vydavatel zvolil název Úklady z říše snů, když to se sny nemá vůbec nic společného.

Velim zajimave pojeti budoucnosti, takova lehce umirnenejsi verze Acceleranda od Strosse. Dej je napsan ctive a neni nejaky problem se do knihy zacist a casem i pochopit o co tam kraci a jak ten svet funguje. Zajima ma, co se stalo s Helionem za tu hodinu navic, snad to bude v dalsich dilech :)

Moje nejoblíbenější povídková sbírka, která překonává i Martina, Resnicka, Bradburyho, Simaka a vůbec další velikány této kategorie. Psychologické povídky, kde je SF často pouze prostředkem k dosažení určitého cíle, určité emoce, odosobnění, zráty individuality. Z celé sbírky pak ční jako osmitisícovky nad Alpami klenoty jako Pěstitel lásky nebo Brána tváří. Myslím, že čas vše smyje. A to je to, co mne při čtení Dilvermoonu rozechvívá a proč se mi některé povídky tak líbí. Smutek nad neodvratitelností konce, smutek nad mizením emocí a citů, ač jsou uchovávány na paměťových cívkách, rozechvění nad malostí velikánů i nejmenších v porovnání s gigantickým strojem vesmíru. To je důvod, proč se mi líbí Aldridgeova próza, podobně třeba jako povídky G.R.R.Martina.

Po několikátém přečtení musím říct, že už čtení neprožívám tak intenzivně. Některé knihy, které jsem četl v určitém věku a rozpoložení, a které hodnotím jako úžasné, je možná lepší už znovu neotvírat. Náměty a příběhy mi připadaly vynikající, ale neubránil jsem se pocitu, že by to šlo napsat líp, ještě to zhutnit, napěchovat dalšími emocemi a melancholií, některé pasáže bych přepsal, někde jakoby skřípal překlad, nevím. Jsem trochu rozčarován. Ale všem prvočtenářům, obzvláště adolescentního věku a těm, kteří mají rádi magazín F&SF, bych knihu rozhodně doporučil.

Takze, toto je moje prve stretnutie s tymito postavami. Ako niekto spominal, budem si musiet precitat aj prequel k tejto serii. Ale spat ku knihe. Klasicka detektivna story, kde je v dome uvaznenych zopar postav a pomaly ich ubuda :) Su vyuzite aj prvky fantasy (magia atd.) pri vrazdach, aby si niekto nemyslel, ze je to iba zasadene do vymysleneho sveta. Aj ked bolo rozuzlenie pre mna predvidatelne od cca polovice knihy a autor sa snazil vsemozne odvadzat pozornost, kniha sa mi pacila a precital som ju takmer jednym dychom. Poctivych 3 a pol hviezdicky. Nie je umelecke dielo, ale na cestu alebo na dovolenku je to skvele.

Čtivé dobrodružné fantasy, které mi hodně připomělo romány J. Vernea, J.M. Trosky a dalších autorů, které jsem hltal jako kluk. Máme zde piráty, divoké kmeny, vzducholodě, příšery, magická města, záhadné mechanizmy a další věci, za největší plus považuji originální svět a tajemnost, kterou román neztratí až do finále. Už se těším na pokračování.

Přirovnal bych to ke sbírce Temný soumrak od Morrella. Oba autoři píší hlavně komerční thrillery, což ovšem neznamená, že dobré povídky nezvládnou. Sbírka je samozřejmě pestrá a obsahuje dnes už takové klasiky jako Pustiny nebo Kožešiny, které si vybral Dario Argento jako předlohu svého příspěvku do TV série Masters of Horror II. Oblíbil jsem si i Otesánka.

Tohle je kniha, kde můžete anotaci stoprocentně věřit. Jedna z mála, což?

Kdo má rád Shepardovy povídky o budoucích konfliktech ze Střední Ameriky, ten si tohle nemůže nechat ujít. Psychedelie, osudovost, krutost, naturalismus.

SF jako platforma pro humanistickou psychologickou literaturu. SF jako prostředek, nikoliv jako cíl. Resnick se řadí do zástupu takových autorů jako Bradbury, Vonnegut, Simak a další mistři pera, kteří udělali totéž. Chcete ještě další doporučení? Snad už netřeba.

Celkové vyznění utopie mi hodně připomnělo skvělou Aldridgeovu povídku Brána tváří a v ní obsažený sub-příběh o Kojotovi.

Soulasím se zdendou. Čtivé to je, do jisté míry i originální. Kdyby to bylo o sedmdesát stran kratší, asi by to nebylo tak křečovitě rádobyvtipné a hodnocení by mohlo být vyšší. Takhle mám pocit, že autor je placený od stránky a humor recykluje, aby nemusel vymýšlet nic nového.

Tahle útlá knížečka dokazuje, že Morressy neumí jen Kedrigerna. Pestré, povedené.

Povídky, to je moje! Tato pestrá sbírka je velice příjemná, profesionálně napsaná a mohu ji doporučit všem fandům dobrých horrorů a thrillerů.

Tomuhle říkám upírský román, ne tomu, co dnes vychází. Takže dámy, teď už víte, co máte kupovat. Nebojte, o sexy upírské hrdiny nepříjdete. Navíc dostanete literární kvalitu a nádherné věrohodně vykreslené romantické historické prostředí.

Erik Medveď má problém – za pár dní musí nájsť listinu mŕtvych a vyčiarknúť z nej meno Holuba, inak sa Holubove gorily pohrajú s jeho manželkou. Je tu jeden háčik. Listina mŕtvych je zoznamom, ktorý údajne neexistuje. Úvodné zasvätenie do príbehu sa podobá na bežnú detektívku drsnej školy. Tim Davys si však povedal, že bude originálny a za hlavných hrdinov zvolil plyšákov. Mám rád príbehy, kde svet prejde jednou podstatnou zmenou, ktorá sa prejaví vo všetkom. V Amberville by som vyzdvihol nápad, ktorý je geniálny, avšak má svoje muchy – Tim Davys nie je tak zručný vo vykresľovaní sveta, ktorý sa až príliš podobá tomu nášmu. Plyšáci chodia do práce, do kostola, jedia (jedna podstatná chyba – plyšáci jedli nejaké mäsko, ibaže z čoho je, keď sa tam inak nespomenulo iné neplyšové zviera? A nemyslím, že jedli futro z nejakého prasiatka, pretože to by zaváňalo kanibalizmom), zaoberajú sa existencionálnymi otázkami – aký má tento svet zmysel, a že všetko musí mať nejaký dôvod (pritom sa to až príliš podobá nášmu životu) a úvahami o dobre a zle. Skrátka, potenciál by tu bol, avšak prevedenie je slabé – ako scifi či fantasy Amberville zlyháva, takže ostáva detektívna rovina príbehu. Tá je na lepšej úrovni, Medveď dá dokopy starú partiu, ktorá pozostáva z dvoch sympaťákov – feťáckej Gazely a mladosťou poznačeného Havrana (bohužiaľ je tu opäť nevyužitý potenciál, charaktery mohli byť uveriteľnejšie) a jedného Hada – a postupne sa prepracúvajú ku zdroju. Uveriteľnosť detektívnej zápletky však postupne klesá, záver je vyriešený na niekoľkých stranách a rozhodnutie medzi srdcom a rozumom je vyriešené jedným odhalením. Takisto mi pripadá slabo využitá postava Hyeny a tiež zdôvodnenie ako mohol Sam Gazela urobiť jednej postave to, čo spravil (aj napriek tomu, že je to feťák) + nezmyselný čin Tom-Toma v závere. Dlhé kapitoly z minulosti Teddyho a nekonečné úvahy o dobre a zle dej zbytočne spomaľujú. Chýbal mi tu aj humor. Amberville však musím aj napriek hromade mínusov pochváliť za pútavosť. Možno to bolo len tým, že som bol nadšený myšlienkou plyšového sveta, možno aj tým, že sa mi zapáčila skupinka zvierat. Tim Davys zamýšľa napísať ešte tri knihy z tohoto sveta, no nemyslím, že ich budem chcieť prečítať.

Tohle jsem jako Martinův fanoušek docela dlouho sháněl. Jsem spokojen, je to suše britsky vtipné a přitom čtivé. Jen škoda, že je to krácené. Všech povídek s Tufem se v češtině asi nedočkáme.

Můj oblíbený autor se spojil s mou oblíbenou autorkou a jejich společného plodu jsem se proto dost obával. Nakonec nebyl důvod. Kniha sice výrazněji postrádá mnou tolik milovanou Martinovu melancholii a vnitřní bolest ze ztráty, ale rozhodně není špatná. Výrazný feministický prvek je pro někoho bonus, pro jiného malus. Mně nevadil.

Po vynikajícím Sapkowského Zaklínači přišel Lech s Rokhormem. A vůbec to není špatné, naopak, mnohé prvky jsou velmi originální (invokační magie, oprášení fantasy motivu magie škol, jdoucích často proti sobě, slovanské prostředí, nehrdinský humanistický hrdina). Obě knihy se mi líbily, mohu doporučit všem milovníkům klasické fantasy.

Škoda papíru. V té době Leonardo vydávalo dobré věci, tak jsem to zkusil a dost jsem si naběhl.

Jedna z nejlepších Verneovek.

K přečtení této knihy jsem se nechal zlákat anotací. Velmi mě zaujal příběh a celkový nápad – tedy popis srážky dvou planet, z nichž jedna, Maleivy III aka Deepsix, hostí život. Teprve několik dní před samotnou srážkou se ukazuje, že život se zde nevyvinul pouze do podoby základní fauny a flory, ale do něčeho mnohem složitějšího. Zde přichází na řadu tým vědců mající za ůkol v krátkém čase před srážkou prozkoumat co nejvíce z nalezených pozůstatků neznámé civilizace. Vše se ale nevyvíjí dle plánu, a tým zůstává na povrchu bez zřejmé možnosti návratu. Více v anotaci samotné. Kniha zcela určitě patří do kategorie hard sf, ikdyž za sebe bych ji řadil spíše někam k okraji, někam do „soft hard sf“ :). Proč tento rozpor? Inu zkrátka, ač se autor snaží ze všech sil, některá technická řešení a jejich realizaci (hlavně realizaci) prostě nedokáži „spolknout“. A vubec, zdálo se mi, že autor se prostě nejak nemůže rozhodnout zda příběh pojmout více techničtěji (práce v okolí planety) nebo se zaměřit na příběhy jednotlivých postav. Na přebalu je dole drobným písmem napsáno „Strhující kronika katastrofy a objevu“. Kronika to tedy v pravdě je. Styl psaní mi připadal odtažitý ač autorova snaha vtáhnout čtenáře do děje je zřejmá, minimálně u mě se mu to však podařilo pouze částečně. Vinu zřejmě hrají neurčité postavy, k žádné z nich jsem si nenašel cestu. Žádné jsem vyloženě nefandil. V knize se nevyskytují (až na jeden okamžik) žádní záporáci a jde čistě a pouze o záchranu skupinky z povrchu planety. Za velké mínus pak považuji úplný závěr a až příliš okaté uzavření všech linek. Tedy k hodnocení: kniha jako taková není špatná, jak se z mého komentáře může zdát, děj odsejpá, jen málo pasáží se mi zdálo nudných, příběh a celkový nápad jsou hlavním tahounem knihy a hlavním důvodem pro udělené hodnocení. Autorovy nápady nejsou špatné, jen to technické řešení pokulhává. Linie popisující události na povrchu patří dle mého k nejlepším částem knihy. Ještě jedna poznámka: kniha, ač součástí série, se dá číst zcela samostatně (můj případ) a s dalšími kousky v serii ji pojí pouze společný vesmír a některé postavy.

Veľmi dobrá česká antológia zahraničných poviedok aj napriek môjmu hodnoteniu 3,5. 3 sú za obsah. Beriem to tak, že každý má iný vkus a čo sa páči jednému človeku, všetko a bez výnimky sa určite nebude páčiť druhému. Veď Martin Šust na začiatku píše, že antológiu tvoria poviedky ním vybrané – prezentujú jeho vkus a jeho pohľad na žáner. Knihu som čítal dosť dlho, nebolo to však nekvalitným obsahom, ale perným obdobím v škole a tiež… kto by túto knihu zhltol ako malinu za dva-tri dni? Len literárny barbar. Tieto poviedky si treba rozumne dávkovať, vychutnávať a po prečítaní nechať účinkovať pocity. Nie všetko sa mi páči, ale čo by som vyzdvihol je určite Fordova nádherná „Zmrzlinová říše“ (ktorú som si zaradil do Top10), Miévillov divný „Familiár“, krásna pocitovka menom „Verglas“, interpretačná „Proměna Martina Lakea“ a ľadový úvod „Děti zimy“ so zakončením najdivnejším „Maldoror na cestách“. Väčšina zvyšku je „len“ mierne nadpriemerná. Za celok pridávam v hodnotení 10% – poviedky sú často originálne, preložené schopnými prekladateľmi, majú Šustov úvod a autorský doslov, za ktorým nasledujú dôkladné informácie o autorovi. To všetko zabalené do vydarenej obálky Lesa Edwardsa. Som spokojný a teším sa na TDK 2 a 3.

třetí pokračování úspěšné série kombinující zeměplošské a zemneplošské příběhy. tentokrát jsem měl dojem mírně větší rozháranosti. návaznost mezi oběma liniemi je ze začátku a hlavně uprostřed volnější, ale závěr je zase skvělý. opět se dostane na velmi vtipné líčení podstaty světa a to skrze příběhy vědy. originál hodnotím 5*.

ovšem české vydání jen 1*. takhle odfláklou redakci jsem už dlouho neviděl. neuvěřitelné, a to doslova, koniny, nesmysly a blbiny, jaké v textu český čtenář najde, aby jeden jinde pohledal. překladatelé ani nevěděli jeden, co překládá druhý, takže kantůrek udělal z richarda dawkinse richarda postilióna, jen proto, že si nepřečetl následující kapitolu, překládanou krejčovou. a kdyby to udělal jen jednou; překládání anglických jmen zemneplošských, ač je to totálně mimo, není ojedinělé. a když se mu nechce, tak něco prostě nepřeloží: takže z „n'tuitive tribe of howondaland“ nám zbude „kmen i'ntuitifvů“. ovšem krejčová, překládala části psané cohenem a stewartem, úřadovala v textu podstatně hůře: vymýšlela jsi českou odbornou terminologii, když byla líná si ji vyhledat, takže se dočkáme v českém textu messenger RNA, i když máme mediátorovou RNA, místo kontrafaktuálu vymyslí sousloví „v rozporu s fakty“ atp. pseudopřekladem se dostává k eloánům, narazí-li na lid eloi, ale tweela nám nechá, i když česky se tato postava jmenuje ťuíl. tvrdí, že francouzi v psali v XVIII. století svá díla anglicky a neobtěžuje se často dohledat české názvy, nebo je přeložit, pro mnohá zde citovaná díla, příkladem uvedu jen damasiův descartes' error, česky vydaný jako desacartesův omyl. ad infinitum nauseamque. dvě chyby, které našli překladatelé v textu původních autorů, to nespraví, i když to byly krpy jak cyp. adept na koniáše a skřipec dohromady. takhle poprznit tak dobrou knihu, za to by měl následovat trest nejvyšší.

překlad: j. kantůrek, d. krejčová, odpovědní redaktoři: n. svobodová a v. talaš. pro věčné bohy, nepouštějte tyhle čtyři lidi spolu na žádnou další knihu, protože to zavání ideocidou myšlenek původních autorů!!!

Tak po dlouhém čekání k nám přichází další díl trilogie Zlatý věk a hned na úvod tohoto ubohoučkého (avšak prvního :-) ) komentáře musím říct že čekání stálo zato. Všechno co jsme dostali v prvním díle se zde vrací a série pokračuje v duchu filozofické sci-fi. Na konci prvního dílu musel Featon překonávat překážky vyhnanství a bojovat s nezájmem a nemožností poskytnout mu jakoukoliv pomoc. Bohužel ale této knize k dokonalosti prvního dílu chybí tři krůčky:

1. Kniha hodně rychle ztratila atmosféru načtrnutou koncem prvního dílu.
2. Některé zvraty jsou uspěchané a občas nesmyslné.
3. Lidé neuměli, neumějí a nikdy nebudou umět mluvit v závorkách (tento komentář píšu s vědomím, že zde nejsou pouze lidé a nemluví pouze normálně, ale vyskytuje se to docela často i v řeči Featona, který není připojen na Mentalitu a mluví klasickým staromódním způsobem).

Hlavně poslední bod mě u konce velmi rušil.

Ale na závěr nelze než celou sérii nedoporučit, protože tohleto jste určitě ještě nečetli (pokud jste nečetli Sestru Alici :-)).

Po dlouhých letech, co se mi na ni prášilo v knihovně, jsem se odhodlal vzal si toto dílo k přečtení. Musím říct, že to není zas až tak hrozné. Hodně kritiky padá na hlavu překladatelky, kterou omlouvá snad jen to, že Heinlein dílo psal opravdu květnatým stylem se spoustou narážek na reálie USA +- 70. let, čili chápu, že to byl oříšek, ale snad až tak to zprasit nemusela. Základní kostra příběhu je čiročirá fantasy. Hrdina, naverbován kráskou v nesnázích, se vydává do jiných světů cestou slávy, má získat obligátní Artefakt a přes všechny peripetie se probít až k vysněnému maželskému loži s krásnou neznámou. Kdyby kniha byla jen tohle, asi by za moc nestála. Má však zajímavé přesahy. Jeden se týká vietnamské války a problému mladé generace zasažené tímto konfliktem. Čekali byste něco takového ve fantasy? Ani ne, co? Ale je to tam. Druhým výrazným plusem je autorův jazyk a spousty různých více či méně moudrých životních ponaučení, které postavy trousí. Třetím bonusem je sexuální a vztahová tématika. Co taky u Heinleina jiného. Sexuální liberalismus je zde pochopitelný, pro nás už nikterak šokující. Mnohem zajímavější jsou ty vztahové problémy muž vs. žena. O těch se nebudu rozepisova, nač zbytečně rozbalovat bonbony v bonboniéře, kterou chcete někomu darovat? Prostě mi věřte, že to není úplné plácání a má to svou hloubku. Asi jediným mínusem oné pasáže je její přílišná rozvleklost. Šlo to napsat na pár stránek a dílo mohlo být kratší, sevřenější a čtivější. A kdyby se i překladatelka činila jinak, mohlo být hvězdiček víc. Takhle aby člověk hledal smysl mezi řádky, což se ne vždy povede a ne vždy k tomu člověk má dostatečnou houževnatost.

Studnice výborných povídek, ale hlavně informací o autorech důležité etapy vývoje SF. Pro toho , kdo se o SF zajímá víc než povrchně, je tahle kniha povinností.

Tahle útlá kniha trpí úmyslným špatným zacílením na skupinu čtenářů. Obálka i název způsobují slastné vzdechy u pubertálních milovníků „krmné fantasy“ a ti, knihu si zakoupivše a do obsahu se ponořivše, musí být naprosto zklamáni. Povídky jsou totiž spíše ze soudku fantasy výběrů Terri Windlingové. Je to taková ta mírná, spíše fantastická než fantasy literatura, která má svůj půvab. Ovšem pubescentům, lačnícím po sword & sorcerry a nějakých těch kozách navrch, to musí připadat jako nuda a nuda a bleee intošská četba.

Dobře rozjetý příběh se skvělým vykreslením postav, ale pozdější fantastické prvky působí spíše rozpačitě a zmateně. Též samotný závěr knihy mi přišel jako poněkud slabší.

Románu nelze upřít jistou kvalitu, obávám se však že dnešního čtenáře zaujme jen těžko, toto hodnocení tedy berte jako názor člověka s jistou zálibou v archaičnosti a v době kdy fantastika byla mladá. Vtělení Pampylasovo je popis experimentu, kdy se duše popravovaného zločince přesunula do těla dobrovolníka. Děj pak popisuje život na útěku, protože zločincova duše občas nekontrolovaně nabývá vrchu a páchá zlo, které se ovšem skupina vědců snaží dostat pod kontrolu. Kniha je obtížně čitelná, zejména díky nezvyklému, velmi květnatému a těžkému slohu, závěr je pak překvapivě optimistický. Knihu bych doporučil snad jen zájemcům o kořeny fantastiky nebo sběratelům raritek.