LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Jde o této knize říct něco nového? Ne! Je to prostě klasika a já už se nedivím proč. Bitva o Helmův žleb a soutěžící Gimli s Legolasem jsou prostě dokonalí. A navíc Enti, tak pro ty mám slabost. Jde snad hodnotit jinak?

No, tak toto byla moje první kniha od Kulhánka… Zrovna v knihovně neměli Noční klub, tak se sáhl po tomto, když se všude pěje jaký je Kulhánek borec. Hned od začátku to byla dobře čtivá a zábavná kniha, i když sem si říkal což to je zabijárnu? Docela rychle jsem to přečet a mé pocity z toho byly hodně různorodé. Na jednu stranu docela naivní a neuvěřitelné a na druhou fajn oddechová (no, i když) kniha. Jak už jsem psal, docela nevím co si o tom myslet, tak doufám, že 60% tomu bude odpovídat.

Veselej Venca ví všechno.

Pod vlivem jména autora jsem zakoupil tuto knihu k Vánocům. Natěšený,za temného zimního večera, kdy za oknem skučela vichřice, jsem se do knihy začetl. Záhy jsem dostal pocit, že si ze mně někdo dělá legraci, nebo že kniha musí být špatně přeložena. To je taková popletená skopičina, že by mi měl autor upoutávky na www.daemon.cz vysvětlit, kde bral to nadšení, když upoutávku smolil. Jak vidím, nejsem v mém komentáři první, koho tato kniha vyvedla z míry…

Výborné pokračování, u kterého si nejsem jist přesnou příčinou mého o půl hvězdy sníženého hodnocení. Nevím jestli je to kvůli:

1. pauze – kterou jsem si od předchozího dílu udělal.
2. katet – které je v tomto díle rozděleno.
3. Susannah – její dějová linie, ne že by mě nudila, ale nelákala mě tak jako ostatní linie.

Nejspíše to bude způsobeno hromadně všemi body.

Výborné pokračování série Nadace. Začátek knihy je trochu pomalejší, postupně ale nabírá tempo a zejména druhá část, kdy na scénu vstupuje Mezek je naprosto uchvacující. Vzhledem k zápletce děj vyzní nejlépe, čtete-li knihu poprvé, ale užil jsem si i se znalostí pointy.

Po vynikajícím Pistolníkovi, si Stephen King trochu pohrál se čtenáři a přináší příběh, který se už víceméně neodehrává v onom krásném post-apocalyptickém světě, ale sleduje Rolandovo naplnění věštby (od Muže v černém), kdy si zvolí své souputníky na cestu k Temné věži. Bohužel mě na této knize štvalo, že se prakticky odehrává ve světě mě dobře známém a tak trochu i nudném. V prvním příběhu sledujeme osud dvou bratrů, feťáků. Jeden z nich, Eddie se snaží propašovat zásilku koksu pomocí lepenky v podpaždí, když v tom zasáhne Roland. Ve druhém příběhu sledujeme bohatou, ale zmrzačenou černošku žijící v době, kdy Amerika ještě negry nebrala, tak jako dosud. Zajímavé však je, že ona žena trpí rozdvojenou osobností. Příběh se zamotává. Ve třetí části pak Roland naposled navštíví náš svět, aby poodhalil minulost dvou vyvolených postav a seznámil nás s Mužem, co postrkuje. Tady King ujel asi nejvíce. Tato část mi přišla sice nejvíce zajímavá, ale na druhou stranu zbytečná a matoucí. Zakončení je tak trochu podivné (zvláště to, co se stalo s Odettou a Dettou…). Eddie pořád škemrá, Roland zápasí sám se sebou, shání léky a prakticky jediné, co je zde nadpřirozené, jsou dveře (vstupy do světů) a debilní humroidi. Kniha se četla dobře, ale zkrátka jsem čekal více. Tři vyvolení jsou takovým mezimůstkem před putováním k samotné věži. kniha je jako díl série nezbytná, ale to, co se odehrálo na 400 stranách, by bohatě stačilo rozprostřít na pouhou polovinu…

MINISTERSTVO ZDRAVOTNICTVÍ VARUJE: ČTENÍ TOHOTO KOMENTÁŘE MŮŽE ZPŮSOBIT VYSKOČENÍ Z KŮŽE! „Drsného spasitele“ jsem uchvátila do spárů, abych si odpočinula po „Terroru“, a vcelku jsem se těšila na relaxační akční jízdu postapokalyptickým světem. To bylo před necelým měsícem… Od té doby jsem měla několikrát cukaturu knihu odložit, neboť ve mně nevyvolávala takřka žádný napnelismus. Schéma příběhů je stále stejné: hlavní hrdina C.R. někam přijede, tam si zašpásuje s příslušnicí něžného pohlaví (nezbytné porno vsuvky jsem přeskakovala:-)), místní lidi jsou na něj z nějakého důvodu oškliví, rozestřílejí ho na maděru, on se dá dohromady a pak to všem vrátí i s pěkně krvavými úroky. Důvěrně známý kraj, kde se děj jednotlivých epizod odehrává, nijak zvlášť nevylepšil celkově nudný dojem ze čtení, různé technologické serepetičky ve spojení s magickými udělátky přinesly jen malé oživení a vyloženě mě iritovala všemožná božstva zasahující do děje. Nehledě na to, že i sami bohové jsou proti hlavnímu superhrdinovi neschopní žabaři, tak proč by se měl čtenář o takovou postavu bát, cítit sebemenší napětí? Protože je u C.R. kladen důraz na psychiku, na boj s vnitřním démonem, díky čemuž se chová jako větrná korouhvička? Protože má nekrofilní choutky? Protože má mluvícího koně? Protože má boží Nůž, co se ho v jednu chvíli snaží zabít (nebo ovládnout nebo co), aby v příští kapitole bez problémů se svým majitelem kooperoval? Nemůžu si pomoct, věrným společníkem při čtení tohoto díla mi byla paní Nuda. Snaha o odlehčení je sice patrná, nicméně Žambochův humor notně pokulhává za Kulhánkovými hláškami a stěží pozvedne koutky úst. První polovinou knihy jsem se prokousávala absolutně bez zájmu a nakonec jsem ji navzdory nablblému formátu začala brát na cestování – číst „Drsného spasitele“ bylo přece jen zábavnější, než sledovat otrávené ksichty spolupasažérů v MHD, případně zírat z ušmudlaného okna na míhající se zahnědlé panorama Ostravy. Jak hodnotit knihu, v jejímž gradujícím finále si netrpělivě kontrolujete, kolik stran vás ještě čeká do konce, jelikož se těšíte, až bichli konečně a definitivně zabouchnete? Objektivně by to měl být asi podprůměr, ale z přetrvávající nostalgie, vzhledem k pár dobrým nápadům a povedeným ilustracím L. Kupčíka dám 55%. Možná jsem už prostě z podobné literatury vyrostla, možná bych ještě před několika lety byla nadšená. Nečekané zklamání… škoda.

spád mírně zvolnil, a o dramata není nouze. geralt má „krizi středního věku“ a ciri opožděnou pubertu. krom zjevení se mého alter ega, dillingenského lékárníka, zůstávají nám stále tytéž postavy a nové se mihnou zatím jen v náznaku (třeba bonhart). sapkowski opět nešetří alegoriemi, aluzemi a osobními vtípky (převážně ve formě jmen postav). asi nejpovedenější alegorie zaznívá z úst zoltana chivaye a sice srovnání způsobu elfů a trpaslíku, kterak se tito vyrovnávali s lidskou rozpínavostí. trpaslíci pak v zoltánově podání připomínají židy, kteří se drželi své kultury, ale žili klidně v ghettech v lidských městech. pomáhají jim představy o vlastní kulturní nadřazenosti, ale není to představa útočná, jako u lidí. je totiž podložena (zvláště u trpaslíků) jejich schopnostmi (viz technologie sihill). elfové naopak připomínají severoamerické indiány, kteří se nikdy nedokázali sjednotit, byli neustále poráženi a zatlačováni, a nikdy už se nedokázali vzpamatovat. stali se z nich buď „bandité“ nebo zoufalí věční utečenci. oboje je dáno výchozí kulturou a tradicemi, těžko můžeme elfy obviňovat z neschopnosti, je to jako vinit vlka, že není schopen létat. důsledky se ale projeví, ať je vysvětlení jakékoliv. další povedená alegorie je obecné pojednání o vyšší politice, nechci nic prozrazovat, ale nápadně se to podobá situacím v evropě, zvláště v letech 1938/1939. a v samém závěru si geralt svou krizí projde a vzchopí se, vše pěkně popsáno s hořkým autorovým žertíkem jako pointou.

Nevím co jsem od této knihy čekal a co horší ani po přečtení nevím co jsem od této knihy opravdu dostal. Z počátku jsem se sžil pouze s panem Nettlem a příběhová linie s andělem u mě vyvolávala záchvaty koliky, ale konec byl opravdu štavnatý. Možná tomu pomohla i určitá událost, kterou jsem andělovi už od začátku přál i když následná… nedefinitivnost tohoto stavu mě moc nepotěšila. Příběh není zase tak špatný, jak to tu někteří prezentují. Je taky důležité se zmínit o tom, že se jedná o autorův debut, takže celý příběh je klasicky neuspořádáný a místy chaotický (snad jediný debut, který tímto netrpí je Jonathan Strange a pan Norrel, ale to je opravdu speciální případ). Nicméně má kniha hodně dobrou atmosféru, která většinu čtenářů chytí a nepustí. Do Top 10 to určitě není, ale u dalšího Campbella mám aspoň představu na co se mám těšit.

Hmm.. A já jsem se tak vzpouzela..

Od Lois McMaster Bujoldové jsem doposud četla jen její fantasy trilogii Prokletí Chalionu, která mě v mnohém oslovila, nicméně když jsem se později pokusila o jednoho z Milesů, pocítila jsem kruté zklamání – ač přiznávám, že jsem flintu do žita patrně odhodila zbytečně brzy. Nejprve jsem si myslela, že to bude tím, že mám prostě sci-fi o něco méně ráda a vzdala to, ale po jisté době jsem neodolala a rozhodla se to zkusit znovu a tentokrát popořádku. A bez ohledu na datum vydání knih – jsem začala od kořenů :) S tím, že to prostě přečtu celé a pak se uvidí, jestli na Milese budu mít ještě chuť či ne.

Pamatuji si, že jsem na mnoha místech četla, že právě Cáry cti jsou z autorčiných knih takřka nejslabší a že z nich čiší, že patří mezi její raná díla. Mám z toho ohromnou radost, protože se mi až překvapivě líbily a představa, že bude ještě lépe, je vskutku lákavá. A ano – musím nakonec rezignovat a uznat, že sci-fi Bujoldová má pro mě stejné kouzlo jako fantasy Bujoldová. Ta ženská to prostě nějak umí, že do spletitého příběhu intrik (a minima akce, což je pro mě osobně plus ;) vnáší smysluplnou dávku melancholie a i jakéhosi mysticismu – prostě v ní vnímám i nějakou duchovní rovinu, že je pro ni důležitá, ač ne úplně vypíchnutá – a tím mě znovu a znovu zatáhne pod hladinu svého příběhu a já to prostě vzdám a nechám si stahovat hrdlo smutkem, tajím dech nad tím, že taková krutost či šílenství vůbec mohou být, no a nakonec se úlevně raduji z toho, že sama autorka má své hrdiny snad až příliš v lásce. Zatím..

Jsem potěšena. Pokud to takhle půjde dál, mám zas na chvíli o příjemnou a pro mě momentálně intelektuálně zvládnutelnou četbu postaráno. Díky! :)

Podobne ako pri piatom diely sa aj šieste pokračovanie príbehov Harryho Pottera začína veľmi sľubne. Predstavujú sa nové postavy, zauzľuje sa zápletka a Voldemort dostáva prostredníctvom Brumbálových súkromných hodín toľko potrebnú hĺbku. A potom, zhruba v tretine, sa dej zrazu zasekne. Všetky postavy ustrnú na jednom mieste, z ktorého sa opäť vytrhnú až v závere. Čítať 300 strán o neustálych milostných trampotách Rona a Harryho a o pretrvávajúcich neúspechoch Pottera v jeho snažení, fakt nie je veľká zábava. Táto kniha vyslovene pôsobí dojmom prológu pred posledným dielom, ktorý má priniesť čitateľovi čo najviac informácii, ale inak sa (okrem jednej smrti v závere) nič dôležité nestane. V každom prípade omnoho lepšie ako päťka, no tiež to nie je žiadna veľká sláva. Dúfam, že záver série bude kvalitnejší a konečne sa prejde od slov k činom. 6+/10

Už v minulé knize bylo řečeno, že se elfský les Izironk stává temným a chaotickým místem. V tomto románu se podíváme přímo na jádro problému a setkáme se opět s kapitánem Schniregou. Kniha je uzavřená epizoda ze světa Krvavého pohraničí. Spousta věcí je zde zopakována, protože nikdo v podstatě nezná pořadí, v jakém se knihy mají číst. Dozvěděl jsem se tedy spoustu nových a zopakoval spoustu známých informací. Nicméně to nijak neubírá na čtivosti.

(odkaz na mnou napsanou kraťoučkou recenzi: http://cajtran.blogspot.com/2011/01/stoparuv-pruvodce-po-galaxii-kniha.html)

Snili jste někdy o knížce, která bude na každé stránce natolik vtipná, že nakonec ani nebude potřebovat pořádný děj? Snili jste někdy o knížce, která vám přivodí záchvat smíchu i v plném autobuse, kde se mermomocí snažíte, aby se tomu tak nestalo? Snili jste někdy o knížce, jejíž humor vás poznamená na vždy? Tak přestaňte snít a okamžitě si kupte stopařova průvodce po galaxii, protože s tímto dílem se vám vaše sny rozhodně vyplní. Kniha jako taková Opravdu nemá nijak zapeklitý děj. Celá je totiž stavěná převážně na humoru a absurditě celé galaxie, kterou se náš hrdina chystá objevit. Ale onen humor je natolik dokonalý, že vám při čtení bude nějaký pořádný děj ukradenej. Doporučuji přečíst naprosto všem příznivcům sci-fi i fantasy, protože tahle knížka je nezapomenutelným zážitkem, to mi věřte…

Tady asi někdo zaslechl kritiku překladu Endymionu a snaží se být chytrý, jen se holt spletl v titulu knihy. Panebože.

Oproti prvnímu dílu se (alespon pro mě) jedná o jednoznačné zklamání. Já vím čtyři hvězdičky je hodně, ale u Simmonse je to velmi znatelný pád. Je to jako kdyby vás prvním dílem autor nálákal na královskou žranici a nakonec jste dostali jenom rohlík s vysočinou. Chyb je povícero takže půjdeme pěkně popořadě:

1. Překlad je podobný automatickému translátoru googlu a nad gramatickými kotrmelci se ani nemá cenu pozastavovat.
2. Zatímco je první díl ve své roztroušenosti komplexní, má tento výtvor stejnou logickou a vnitřní strukturu jako deník učinkujích Mezi ploty.
3. Děj je rozvleklý jako sobotní odpoledne s přitelkyní s periodou.
4. Čtenář se nemůžu prakticky s nikým ztotožnit a jednotlivé akce hlavních hrdinů jsou na míle daleko od chapání nás ubohých literárních konzumentů.
5. A mnoho mnoho dalších.....

Takže otázka vlastně zní, proč tolik hvězdiček? Na to je odpověd opravdu jednoduchá: Je to SIMMONS!!!!

Vládci močálu dost klamou tělem, tváří se totiž jako temná fantasy plná bojů a krve, ve skutečnosti se však jedná o sice temný, ale spíše komorní příběh se zaměřením na postavy, jejich vztahy a jednání. Akce se taky dočkáte, není ale hlavní složkou příběhu, na nějakou krev si nechte zajít krev, ne že by v knize nebyly žádné morbidnosti, jsou ale odbyté jednou větou, žádné naturalistické popisy… Ze začátku je sice důležité dávat docela pozor, ale jinak se to čte jedna báseň. Dobrá kniha. Doporučuje devět z deseti vládců močálu.

Samozdřejmě že se kniha nedá označit za dokonalou ale jinak byla pěkná.Příšer tam bylo dost(to je něco pro mě:) a příběh byl taky pěkný.A protože to byla v pořadí třetí fantasy ktero jsem četl tak u mě jasných 5*(ta pátá z nostalgie)

Pro mě zatím nejlepší díl… Opět velice čtivé a rychlost navozená v předešlém díle díky rychlému střídání pohledů postav je obohocena více dějovými zvraty, díky čemuž se příběh tolik netáhne. Konečně se dozvíme něco málo o Zapomenuté válce (mimochodem tyto scény jsou opravdu živě vykresleny) a o Leesilově poslání (že to trvalo). Vřele doporučuji a doufám že poslední díl nezklame.

Tak sedmý díl je opravdu zase nářez. Od začátku je vidět, že Erikson to sakra umí a pěkně si se vším hraje (čtenář, postavy, děj). V klidu rozplétá desítky dějů, které se postupně začnou prolínat, spojovat, mizet a pak vznikají další nové. Kniha má cca 900 stran, kde není žádné hluché místo! Chvíle kde se čtenář směje nebo usmívá, střídají chvíle překvapení, zvratů a akce, které zas vystřídá smutek. Jednoznačných 100%

příběh nabírá spád a začínají se dít věci překvapivé. osobně bych vypíchl skvělou alegorii nilfgaardského útoku přes jarugu, další posun v postavě geralta a výborně, v podobě potkanů zapracovaný, fenomén naštvaného zoufalého mládí. sapkowski je pan spisovatel.

Nenáročné čtivo, které bohužel (v mých očích) nedosahuje kvalit Jestřába a Rybářky. Přesto stále nadprůměrný příběh (na vyloženě nepovedenou knihu je Simon Green přece jen příliš dobrý autor) s několika velice zajímavými nápady a proložený sarkastickým humorem.

Hodně zajímavý román, který dost tratí ve třetím příběhu, který působí jako doslova vystřihnutý z jiné knihy. Jinak ale povedený román, je vidět, že si autor dal práci s nastudováním indiánských reálií, obzvláště co se mytologie týče.

Po té chvále na Sapkowského všude okolo jsem čekala trochu víc. Možná jsem měla začít povídkami a ne ságou, ale já povídky obecně moc nečtu. Prostě mě to zklamalo, takže jsem druhý díl jen zběžně prolistovala. A to se mi seriál na rozdíl od většiny tady docela líbil.

tahle kniha se čte sama. sapkowski má unikátní talent na malé ploše vybudit představivost čtenáře aluzemi na naši realitu, proprietami klasické fantasy a hlavně skvělým příběhem. oproti takovému eriksonovi nebo martinovi mu jde jen o dřeň, o perokresbu místo hutných olejů. a v tom je skvělý. pamatuju si jak jsem tehdy, když kniha poprvé vyšla, až zalapal po dechu v představě, co autor touto knihou rozjel. dnes, po těch 15 letech má člověk nejen víc odžito a načteno, ale také už může číst jinak, hledat víc za (čtu ságu asi po čtvrté). hlavně díky dlouholeté činnosti na www.sapkowski.cz, při obou pokusech o konstrukci netsvěta podle zaklínače čím dál tím víc oceňuju sapkowského tvůrčího ducha. jsou to ta správná ramena velikánů, na nichž mohou dnešní autoři stát.

Co říct o Století páry? No, každý, kdo čeká další příběhy inspirované gangsterkami a americkou drsnou školou bude zklamán. Každý, kdo čeká bombastický návrat Petra Schinka bude nadšen. Jsem rád, že patřím do té druhé skupiny. Autor zůstal věrný svému stylu, ale tentokrát hraje na zvučnou dobrodružnou strunu jako ten nejlepší kytarista a dokazuje, že mu není cizí ani takový sub žánr jako je steampunk. Od okamžiku kdy začnete číst, nebudete moci skončit. Nejen takové je kouzlo Schinkovy druhé knihy. Mimochodem – Schinkova síla je právě v povídkách, které odjakživa k dobrodružnému žánru patřily stejně jako Manka k Rumcjasovi a jako Rumcajs k Mance

První díl byl dobrý, tohle je možná o kousek lepší. Rychlý spád, mocný protivník, upírské čachry v pozadí, skvělé dialogy a humorné odskoky.

Málem mě to rozbrečelo..

Ne fakt – u Carda jsem si zvykla už na ledacos, i na to, že dokáže občas zahřát u srdce stejně tak jako znudit (Stínová série), že dokáže bravurně zakomponovat do literatury své náboženské náhledy. Ale že dokáže takhle bolestivě a přitom ve zkratce navrtat sondu do pokrytectví trapičů hájících se bohulibou ideologií (zde právě puritánským křesťanstvím budoucnosti) – to jsem od něj tak nějak nečekala.

Pokaždé, když čtu nějaký příběh z Bitevní školy, nechám se převálcovat moudrostí některých postav, jen aby mě pak zase jednou zarazilo uvědomění, že v Cardově podání je jeho hrdinům nějakých šest až devět let. To je pro mě v snad největší kámen úrazu – jakákoliv genialita, jakékoliv nadání, výcvik, vzdálená budoucnost či ojedinělá životní zkušenost Cardových dětských hrdinů mi prostě nepřijde jako dostatečně silný argument pro takovou vyzrálost dětí mladších než můj šílený synovec.

Nejinak je tomu i v této novelce, ale i tak mi udělala díru do srce a budu jí číst zas a zas. Například Dinkovy úvahy večer 5. prosince – když odhalil „pravou“ příčinu svého smutku – no to by dostalo každého, kdo o něco podobného někdy jen zavadil (ač určitě až tak o deset let později než Dink ;-) Rozhodně mě tohle dílko překvapilo. Čekala jsem spíš humornou povídku o tom, kterak se Ender s kamarády snažili oblafnout vedení Bitevní školy a užít si vánoce – a ono jde při tom o něco úplně jiného. O hluboké zranění, o dětskou duši, o rodiče a děti, o to, co bolí tak, že se to snažíme za každou cenu skrýt i sami před sebou. Bravo.

I když se od začátku Drowova odkazu řeší útok drowů na Mitrilovou síň, k pořádné bitvě dojde až teď. Pro každého milovníka klasické fantasy je to úžasný zážitek a já nejsem výjimka. Zatím nejlepší díl této série. Jakožto neznalec světa Forgotten Realms a jejich nekonečných herních příruček mě překvapil zajímavý zvrat v podobě Času svárů. Doufám, že o tomto období u nás v budoucnu vyjdou nějaké knihy. Kdo by nechtěl vidět vyhlazovací válku bohů? Už se těším na dalším díl, avšak trochu doufám, že v něm už bude méně drowů. Po této bitce se bez nich aspoň jeden díl obejdu (s výjimkou Drizzta samozřejmě :) )

Osobně se mně zamlouvá spíše první polovina knížky. Autor vykresluje město, přitom spřádá zajímavou temnou atmosféru aniž by nudil. Popisy a představení světa jsou působivé a dokáží „vtáhnout“. Akční část a vůbec závěr už je slabší, ale s těmito pasážemi mám v poslední době obecně problém a akční scény většinou jen tak přelítnu, neboť mně připadají všechny podobné a nepřekvapivé. Chvílemi pokulhává logika, spousta věcí se přihodí nevysvětlitelně, autor čtenáře prostě postaví před hotovou věc bez nějaké souvislosti. Jinak mám ještě výtku k práci s postavami, kdy se autor některých nadějných charakterů zbavuje až příliš lehkomyslně.

Nápady nechybí a už jen kvůli první části knížka určitě stojí za přečtení. Na druhou stranu je znát, že se jedná o prvotinu, vysoko nasazenou laťku se nedaří udržet až do konce. Knížku neodložíte s bušícím srdcem jaká to byla bomba, spíš jen uznale pokýváte hlavou.

Sbírka obsahuje šest (no, pět a půl) povídek, z nichž polovina se drží více či méně povedeného humoru („Dobro vítězí“, „Klasika“ a „Povídkář“) a polovina se nese ve vážnějším duchu („Nestvůry“, „Osmý den stvoření“ a „Dech draka“). Mě osobně nejvíce oslovily dvoustránkové „Nestvůry“ J. Mosteckého, kratičký, leč silný příběh, a také druhá Mosteckého povídka – „Dech draka“. Úvodní parodie „Dobro vítězí“ má samostatný komentář (stejně jako „Dech draka“), „Osmý den stvoření“ nás zavede do blízké budoucnosti k talentovanému tvůrci virtuální reality, v „Klasice“ lidstvo absolvuje setkání s mimozemskou civilizací a hříčka „Povídkář“ ukáže nelehký život spisovatele i postav, o kterých píše. Celkově sympatické, byť nijak průlomové počtení. 64%

Jak už bylo řečno přede mnou, jedná se o závěrečný díl série (autoři to sami nazvali jako konec první série). A je to znát. To nejdůležitější se zodpoví a na zbylé odpovědi bude dost času v sérii druhé. Díl je to akční s jednou opravdu podařenou pasáží (setkání s elementy v podzemí). Ze začátku tak rychý spád nebyl. Ono když strávíte 150 stran na lodi, tak to začne nudit. Poté už to nabere spád a letíte až do konce.

pecinovský psával za starých časů docela zajímavé post-apo příběhy z různých úchylných totalitárních společností. ty mívaly, krom dobrodružného, i humanistický náboj („její veličenstvo“, „nos to závaží“). jenže dobré byly, jen pokud měly rozsah povídky, cokoliv delšího už ztrácelo dech (např. „plástev jedu“ je ještě to lepší). stejně tak „juta“.

opět tu máme nějaké post-apo, děsivou společnost ne nepodobnou té ve vonnegutově povídce „harrison bergeron“, společnost debilizující své členy (oblíbené pecinovského téma handikepování schopných v totalitě). jenže autor s ním naložil tím snad nejhorším možným způsobem. roztahal ho, překombinoval neuvěřitelným množstvím zbytečných a matoucích zvratů, při tom se začala ztrácet i vnitřní logika (kontradikce a selektivní ignorování faktů autorem ;). výsledkem je dosti nudné škobrtání hutným textem, který ztratil obojí, intelektuální náboj i tah dobrodružného příběhu. jistě, pořád lze ještě vydestilovat z textu nějakou myšlenkovou tresť, ale ta není příliš originální, byť je lidsky závažná. na toto téma bylo napsáno více podstatně lepších děl.

juta možná přežívá v českých scifistických mýtech u čtenářů střední a starší generace jako významné dílo, sám jsem zajásal v antíku před asi 3 lety, kdy jsem ji koupil po neúspěšném lovu let předchozích. nicméně, ve světle dnešní tvorby a literární zkušenosti tohoto nehodného čtenáře, juta je jedno velké zklamání.

Vycházíme-li z předpokladu že sem tento literární formát (scénář pro loutkové divadlo) patří, pak lze říci že toto konkrétně je velmi odlehčená, poněkud nevýchovná verze faustovské legendy. Nevýchovná proto že Faust nakonec vyvázne se zdravou kůží navzdory úpisu peklu, a to díky zákroku vychytralého Kašpárka. Nu což, ale četlo se to dobře (těch asi 10 minut co mi to zabralo).

Zelená špatný!

To byl můj dojem při prvním čtení, kdy jsem se dostal asi na padesátou stránku. Nebavilo mě to. Popis bitvy nebyl příliš záživný, popis konstrukce Střelky byl záživný ještě méně. No, rozhodl jsem se dát knize druhou šanci a…

Zelená dobrý!!!

Prvních cca padesát stran je pořád stejně nudných, postupně jsem se do toho však začítal víc a víc až jsem zjistil, že se od toho nemůžu odtrnout. Kromě totálního jemného překroucení všech možných klišé mi k srdci přirostli gobliní inženýři a veškeré vedlejší postavy, od natěrače Muha po mistra rány Bangorga. A hlavně se to prostě dobře četlo.

Celkem slušný díl, výrazně mi tam nesedly jen dvě povídky – Když se Vám líbí co vidíte (zde je podle mě chyba ve formě vyprávění i v tom, že se autor na prostoru povídky pouští do filosofických úvah) a pak Město které neodešlo, ta se mi prostě jen nelíbila a nezačetl jsem se do ní. Ostatní celkem povedené.

Herbertův druhý výlet do vesmíru KonSenzu a další dobrodružství agenta Úřadu pro sabotáž Jorje X. McKieho. Tentokrát se zaplétá do prosakující aféry gigantického sociálního experimentu mocné rasy Gowachinů na nehostinné planetě Dosada. Zda je už stovky let cíleně „vyvíjena“ společnost založená na vzájemné nedůvěře, paranoie a neustálém boji o moc i přežití, který je veden všemi dostupnými prostředky. Gowachini, jejichž veškerá filozofie i svérázný právní řád stojí na předpokladu neustálých změn a přizpůsobivosti věří, že tímto způsobem získají „inspiraci“ a náskok v nekonečném evolučním závodu s jinými druhy. Navíc má už tak silně pochybný projekt ještě další, méně vznešený důvod, o kterém však ví jen nemnoho zasvěcených. Jenže Dosaďané začali svým „tvůrcům“ poněkud přerůstat přes hlavu a prozrazení celého pokusu by mohlo otřást i základy samotného KonSenzu. Gowachini se snaží situaci vyřešit po svém, hrozbou zničení Dosady a předhozením „obětního beránka,“ vysoce postaveného úředníka Ariče. Ten se ovšem se svou rolí nehodlá smířit bez boje a povolává na svou ochranu agenta McKieho, jediného člověka, který kdy získal doslova vražednou pozici advokáta v Gowachinském právním řádu… pokud ovšem vše není jen součást další hry hrané Gowachiny v dosadském stylu.

Zatímco „Mučená hvězda“ byla spíše komorním příběhem rozvíjející myšlenku problematické komunikace s cizí inteligencí (celebanska entita Fanny Mae hraje významnou roli i zde), v „Dosadě“ už Herbert nakročil výše a příběh je mnohem širší. Agent McKie se profiluje jako lehce drsnější ekvivalent kapitána Picarda ze Star Treku, který se perfektně vyzná ve zvycích, právním řádu i etice cizích druhů, pročež je respektován a dokáže uspět i tam, kde jiní selhali – ovšem zároveň strádá „citovou prázdnotou“ v životě pohlceném prací. Fakt, že je 52 krát rozvedený působí úsměvně, avšak výmluvně a na Dosadě poprvé nachází ženu, která se mu svým způsobem podobá. Právě charakter Keily Jedrikové a popisy Dosady i jejich obyvatel jsou nejlepší částí knihy. Způsob, jakým Herbert vykreslil prostředí zdejší společnosti je mrazivě přesný, stejně jako jeho skepse k „instituciona­lizované“ spravedlnosti. Bohužel, po skvělé první třetině se kvalita knihy začne zhoršovat. Hlavní problém je, že Herbert honí moc zajíců naráz. Zápletek, náznaků a plánů v plánech je tolik, že se v tom příběh ke konci dokonale utopí, v úmyslech postav se už nelze vyznat a finále před gowachinským soudem působí navíc uspěchaně. K tomu nutno přičíst český překlad, který závěrečnému chaosu výrazně napomáhá. Dle mého je jasně znát, kde překladatelka ještě rozumí obsahu a kde už jen otrocky „jede po větách,“ navíc množství překlepů naznačuje, že kniha byla před vydáním čtena dost nedbale, pokud vůbec. Zachytil jsem kdesi informaci, že v novém vydání je román přeložena kompletně znovu, kvůli mizerné kvalitě původního textu. Pokud ano, napadá mě „prašť jako uhoď.“

Celkem vzato je Dosada velice zdařilým experimentem. Pomineme-li Dunu, líbila se mi ze všech Herbertových knih asi nejvíc, rozhodně víc než Mučená hvězda nebo Hellstromův úl. Škoda, že si s ní autor i čeští vydavatelé nedali víc práce, přesto si ale 80% zaslouží.

Kniha vpravdě experimentální. V jedné rovině se nese příběh maturantů ve světě po zásadní změně (třesku), v druhé rovině se nese děj knihy o které se maturanti často zmiňují a která příběh této změny popisuje. Knha je často matoucí, ale zajímavá, vtipná, plná literárních odkazů a novátorská. Ani chvíli nenudí. Nelze ji jednoznačně doporučit někomu kdo hledá „klasiku“, toto je spíš taková chuťovka na kterou je třeba se naladit.

Román vlastně ani není román, ale zvláštní sbírka novel propojená onou pomyslnou červenou nitkou. Rozbíhá se postupně. První části dominuje falloutovský postapokalyptismus. Její poselství není až tak temné a autor se spíše než na hloubku myšlenek soustředí na sugestivní vykreslení církve a její smysl ve zdevastovaném světě. Perličkou budiž, že občas nešetří ani se skvěle vypointovaným ironickým humorem. Téma ztěžkne ve druhé části knihy zasazené do děje o několik století později. Politizace a autorovo soustředění na dění v církvi příběh poměrně hodně zkomplikuje. Je s podivem, kolik myšlenek a úvah dokázal Miller do stovky stránek vložit. Čtenář si neodpočine ani v poslední části zosobňující kataklyzma obou předchozích novel. Kniha je i přes svůj nikterak mamutí rozsah poměrně komplexní a vyžaduje sofistikované znalosti teologie, místy dokonce i latiny. Pokud je však čtenář vybavent potřebnou dávkou intelektu a znalostí, dostane do rukou dílo poskytující téma k zamyšlení na mnoho zimních večerů.

Srdce světa je príbehom o ceste, spoznaní seba samého a poznávaní sveta… vlastne svetov Severu a Juhu a hranici menom Rovníková stena. Jay Lake naozaj popuzdil uzdu svojej fantázii a čitateľovi predkladá svet zaujímavých nápadov, dvoch rozličných kultúr Severu a Juhu, okorenené niekoľkými námetmi na premýšľanie. Ak by sme mali pred sebou jasne viditeľný dôkaz o existencii Boha, akým je prstenec, na ktorom sa otáča Zem, bolo by to uistenie vo viere, alebo práve naopak – prinúti nás pochybovať, ak Zem navyše pripomína ohromné hodiny? Autorova farbistá fantázia mi sama o sebe po necelých 300 strán nestačila – nevyhol som sa miestam, ktoré ma už začínali nudiť. Nezaškodila by lepšia psychológia postáv a menšia naivita. Tak či onak, Srdce světa hodnotím len pozitívne, avšak po troch skvelých úvodoch k sériám od Lyncha, Campbella a Abrahama musím hodnotiť trochu nižšie. Cca 65%