LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

A zrodí se Nadace je pro mě přesně tím, co jsem čekal od posledního přídavku. Říše je na pokraji úpadku a slavný psychohistorik se dostává do politiky. Bojuje o život a zakládá obě Nadace. Postava Hariho Seldona na mě působí tak, že se do ní Mistr sám promítl. Spolu s Předehrou k N. skvělý úvod celé série. Překlad bohužel nic moc :(

Jedna z nejlepších, nebo možná i nejlepší, antologie sovětských povídek. Úroveň má srovnatelnou s nejlepšími antologiemi angloamerické sci – fi. Nejlepší povídky : Chlapík z pekla, Půl života, Krabi na ostrově a Poslední práh. Povídka Krabi na ostrově byla předlohou pro animovaný film.

eriksonovy knihy jsou jako tantrický sex. přes 600 stran vás napíná na rám, spřádá nitě, nadhazuje, bourá, trápí paměť („sakra jací vlci?“ nebo „bohové pod námi, kdo to je ten brys beddikt?“) a na posledních 200 stranách se strhne smršť takřka orgasmická. každá jeho kniha má tisíc malých point (jeho minipříběhy mi připomínají vonneguta jr.) a jednu megapointu.

erikson je vskutku fenomén literatury a jsem zatraceně rád, že jsem u toho. umí všechno, co po spisovateli chci: humor všeho druhu (mariňácký, bugg vs. tehol…), hloubku vztahů (onrak a trull), děsivost lidské společnosti (říše leder), oulané, rhulad, icarium… nespočet příběhů, každý má smysl, každý je „lidský“… a přitom, nejsou tu laciné slzy ani siláčtí hrdinové. karsa orlong se mi vryl do mysli ještě více a tenhle barbar hravě strčí do kapsy conana i se všemi jeho klony. a imassové, ne t'lan imass, ale imassové, co odmítli rituál, jsou mou nejoblíbenější ra­sou.

erikson si s čtenářem hraje své hry a když si myslím, že jsem ho prokoul, mám z toho takovou tu tichou radost, jako když jsem, jsa stále malým klukem, do nedávna nacházel v hrníčkách čokoládové bonbóny, co mi tam žena poschovávala, když mi teď na pár měsíců zmizela někam za kopce. hraje si s žánrovými klišé, s aluzemi (koho z vás nenapadlo, že oulané jsou severoameričtí indiáni a leder spokojenými státy, resp. trestí moderní okcidentální společnosti), s našimi sny a přáními. ale ani na okamžik nás neutěšuje, nemaže med kolem huby, ani vrdlouže do ouška. nicméně naděje vykukuje zpoza každého rohu. a zpoza každého druhého vučuhuje zlo a neštěstí, které má svůj původ nikoliv někde mimo tento svět, ale pochází z chování a činů bytostí smrtelných i nesmrtelných.

slast a bolest mají k sobě blízko. a podat to, to je kumšt. opět klobouk dolů, pane eriksone.

Veľmi dobrá poviedková zbierka mapujúca tvorbu O. S. Carda (hodnotenie 70% berte ako slušný nadpriemer, začínam byť na poviedky v hodnotení tvrdší ;)). Škoda len, že v ČR/SR vydaná ako jediná zo štyroch. Tak či onak, aj keď je to ranná tvorba, na kvalite sa to neodráža. Na malé výnimky sa jedná o pútavé, znepokojivé, desivé poviedky (s veľkým dôrazom na psychológiu), hoci sa nejedná vždy o horor. Doplnené výborným úvodom autora (o troch typoch strachu) a doslovom, v ktorom objasňuje ako poviedky vznikli, ako súvisia s jeho osobným životom.

Svižná, čtivá, jednoduchá fantasy. I když kniha není příliš radostná, žádné popisovaní extra krutostí nečekejte. Zážitek mi kazilo jen nekonečné omílání, jak jsou temní elfové zvrhlí – už to slovo je spíše nezvyklé a cca padesátkrát v jedné knize jsem ho ještě neviděla. Nicméně za jedno přečtení kniha stojí.

Po letech jsem opět sáhl po Hobitovi, vlastně ani nevím proč. Pohodové čtení, pan Tolkien by mohl dávat školení v tom jak popsat dramatické události bez hektolitrů krve a usekaných končetin. Zkrátka fantasy pro mládež se vším co k ní patří, včetně morálního poselství o tom že i malý hobit zmůže velké věci (stejně jako později v Pánu prstenů).

Velmi milé překvapení-příjemný humorně laděný příběh o problémech démona Azieho při stavbě hradu a čarovného lesa pro souboj zla s dobrem (plus stavba prince a princezny z lidkých dílů).Jde o určitý styl ironie a nadsázky problémů dnešního světa (administrati­va,vůdčí pozice,úplatky)pře­nesený do světa fantastiky.Kaž­dopádně velmi čitelné a úsměvné.

Mě to přišlo jako, „vezmu drowy, předělám na (skoro)lidi, trochu si s tím pohraju, dám jim megadlouhověkost a potom napíšu knihu“…

nevím, tato kniha mě moc nezaujala.

Jak už zmiňovali ostatní, Puls není Kingův vrchol, nicméně má svoje kvality. Příběh značně podobný Svědectví je chytlavý hned od začátku a drží vás až do otevřeného konce. Jsem rád, že se zde nevystěluje proč k této katastrofě došlo (on to totiž stejně nikdo neví), což navozuje nepříjemný pocit podpírající postkatastrofickou atmosféru. King jako vždy dokáže udeřit a šokovat brutalitou i něžností. Kingovky mám přečtené téměř všechny a na tuhle budu vzpomínat jako na slušný nadprůměr.

Stejný systém děje jako u Tiny Salo nebo Anity Blakeové. Komu se líbí tyto dvě série, tak bude spokojený i zde. Pravda Tina je podstatně větší drsňačka a Anita jakbysmet. Zde je příběh a veškerá akce podstatně komornější a civilnější, což vyplívá z povolání hlavní hrdinky. Přecejen od vystudované inženýrky co spravuje auta a je kožoměnec kojot nemůžete čekat to samé co od nekromantky anity, nebo upírky Tiny.

Legenda. Dunu jsem poprvé četl asi ve dvanácti letech a připadala mi úplně geniální. Od té doby se mnohé změnilo a spousta knih z té doby už je mi dnes spíš k pousmání, ale Duna je pořád nejlepší. První kniha, první film a druhá hra kralují. Vše ostatní spojené s Dunou raději nedoporučuji.

Na rozdíl od ostatních komentujících mě nijak neodradilo, že je v Půlnočních vlnách spousta nových postav. Jednak proto, že jsem to dopředu nevěděla (ráda se nechám překvapit), a druhak v tomto případě to bylo vlastně zjednodušení situace: nemusela jsem pracně vzpomínat či dohledávat souvislosti v předchozích dílech a mohla se v klidu ponořit do téměř samostatného příběhu ve světě, který už znám. Skoro si říkám, že kdyby chtěl někdo experimentálně začít jiným dílem, než prvním, tak tady by měl asi nejlepší šanci.

Nebudu jmenovat své oblíbence, ale ke konci mě trošku mrazilo, když pan Erikson, jak je zřejmě jeho zvykem, začal zase masakrovat zúčastněné postavy. Nicméně přežilo jich dost na to, aby se člověk mohl těšit na pokračování linie.

Nevím, jestli je to vliv konkrétně tohoto dílu, možná mě spíš konečně dostihla nějaká myšlenka, ale každopádně jsem v tuhle chvíli přehodnotila celou sérii na plný počet hvězdiček. Doteď jsem dávala 90 % s tím, že mi něco malinkého a blíže neurčeného chybí, ale rozhodla jsem se, že to něco přestanu hledat. I bez toho na mě celý příběh zapůsobil tak, že si plné hodnocení zaslouží a určitě se k němu budu časem vracet.

Další tenká knížka se sympatickým formátem, jako stvořená do mého batůžku a tedy maximálně vhodná pro cestovaní. Příjemným bonusem k pevné vazbě je záložka. Samotný obsah už tolik chvály nezaslouží. Pokud jste viděli japonský horor „Temná voda“, bude vám zápletka „Dřímoty“ hodně povědomá. Jana Rečková akorát místo jednoho městského bytu nechala terorizovat duchem hned celé sídliště na izolovaném ostrově. Větší plocha, mnohem víc lidí… výrazně méně atmosféry. Nebudu spoilerovat, jen s rozpačitým odkašláním podotknu, že rádoby komplikovaný děj na můj vkus nepobral moc logiky, vše působí hrozně samoúčelně a bohové ve stroji zase nedostali volno. Příběh je popisován z pohledů desítek postav, zmíním tedy akorát dvě nejdůležitější: devítiletá Ama, nadaná paranormálními schopnostmi, a Awan Bearly, to je ten klaďas, co rozpaluje lýtka všem ženám (libovolného věku) na ostrově, muže naplňuje závistí… a rovněž je nadán telepatií. Ono těch nadpřirozeně vnímavých lidí je vůbec nějak moc, všechny děti jsou vyloženě geniální a skoro všichni dospělí jsou zabednění, hysteričtí idioti (s výjimkou Awanových kámošů, to jsou samozřejmě rozumní sympaťáci). Nepřesvědčivé chování a otravná jasnozřivost silně devalvují psychologii postav. Jediný čtenář nezůstane na pochybách, které charaktery uniknou vykydlení, smrt odsouzenců neuvede slzné kanálky do pohotovosti a přežití vyvolených nepozvedne koutky úst (leda v ironickém úšklebku). Z kýčovitého závěru jsem si pak div neugrcla – není Jana Rečková původem z USA?;-) Nezbývá, než si zklamaně povzdechnout: kdyby byl děj konzistentnější, myšlení dětí odpovídalo jejich věku a spisovatelka si odpustila finální kapitolu, kdyby, kdyby, kdyby… Připouštím, nenudila jsem se, nepovažuji těch 250 stran na sídlišti „Dřímota“ za vyloženě promarněný čas, bez velkých dilemat tedy dávám umírněných 55%. Ovšem koupit to za běžnou cenu, pravděpodobně bych šla s hodnocením níž;-).

Kvalitka jako vždy. Anita prostě nezklame. Jako vždy velmi napínavé (přečteno za jedno odpoledne), zápletka uspokojivá. I když jsem tentokrát už skoro na začátku tušil kdo bude hlavní zloduch, tak mně autorka opět umně překvapila. Rýpalové můžou sice zase nadávat, že rozvžení děje je úplně stejné jako v předchozích dílech, ale když to funguje, tak nemůžu nic namítat – beru to jako styl psaní autorky.

Zemité, živočišné, francouzské, nostalgické, jadrné, lacinohumorné. Pokud tato adjektiva vnímáte pozitivně, tak si zelňačku určitě užijete. Pokud vás spíš uráží, radši se jí vyhněte. Pozitivem knihy je vynikající překlad, rychlý spád, vtip a Renčínovy ilustrace. Je to výrazně lepší než filmové zpracování s Funésem v hlavní roli.

Oblíbila jsem si hlavního upíra Dakha, takže jsem byla zklamaná z události v 2.třetině knihy, a nechtělo se mi moc číst dál. Nakonec jsem však svůj smutek překonala a těším se na další díl :)

Vůbec jsem nebyla schopná chápat či se dokonce sžít s hlavním hrdinou, což je pro mne při čtení problém. Přišlo mi to jako soupeření dvou gangů, kdy nevíte, na čí stranu se přiklonit. A to, že jsou to upíři, bylo vedlejší.

Chápu, že čekat, že sbírka nesoucí přívlastek „extrémní“ bude vyplněna povídkami formátu Egana nebo Forwarda je možná naivní, ale i tak jsem od ní čekal víc. Některé z povídek jsou skutečně hodně dobré, ale zase je dost takových, které zkrátka nejsou, a proto si IMHO zaslouží sbírka spíše průměrné hodnocení.

Ze začátku to může vypadat jako příběh pro děti, ale přestože je v 1.díle hlavní postavou 7–12letá dívka, tohle bych dětem ke čtení nedala. Příběh je čím dál temnější a malá Jaenelle rozhodně nemá lehký život, i když se z ní jednou stane mocná čarodějka, anebo možná právě proto. Už teď si se svými schopnostmi neví rady a potřebuje někoho, kdo by ji vedl. Vlastní rodiče si s ní neví rady, tak se její výchovy ujímá Pán Pekla, ale i jemu přerůstá přes hlavu. Množství postav a různých území může zpočátku působit zmatek. Autorka stvořila zajímavé charaktery, jejichž příběhy se postupně protínají. Rozhodně zajímavé čtení.

Během čtení jsem si myslel, že dám knize 4*, po dočtení ale dávám plný počet. Proč? Nemám toho ze sci-fi načteno moc, ale považuji tuto knihu za naprosto výjimečnou (a to, co jsem o ní na webu vyčetl mi dává jen za pravdu). Nečetl jsem ani nic dalšího od Silverberga, ale podlé této knihy na mě autor působí jak nadmíru inteligentní, snad i geniální člověk s obrovskými znalostmi nejen z oblasti literatury, ale i hudby, psychologie, fyziky a politiky. Podobně na mne působí i hlavní hrdina tohoto románu, telepat David Selig. Je to velmi sečtělý a inteligentní muž, který se se svou zvláštní schopností snaží od mala vyrovnat a sžít. Telepatie je pro něj jako 6. smysl, který mu pomáhá zkoumat lidi kolem sebe a vytvářet si tak na ně názor. Přestože se tento „dar“ může někomu jevit jako obrovské plus, pro Davida je to spíše mínus, které mu nedovoluje navázat žádný pořádný vztah, ani partnerský, ani přátelský. Jak o svou schopnost pomalu přichází, je to pro něj, jako by přicházel o zrak; zdá se najednou křehký a zranitelný, ale na druhou stranu jej to činí více lidským, než byl kdy dříve.

To, co pro mě činí knihu výjimečnou je opravdu nezvyklý způsob vyprávění, kdy autor vypráví chvíli ze současnosti, chvíli z minulosti, chvíli popisuje Davida z pohledu třetí osoby, chvíli z jeho vlastního pohledu a aby toho nebylo málo, mění i styl vyprávění. V některých situacích autor popisuje sled myšlenek hlavního hrdiny, což neuvěřitelně vtahuje čtenáře do děje. Tento poněkud netypický styl vyprávění je bohužel i (jedinou) slabinou. Každé začítání se do děje bylo trochu bolestivé a každé nucené odložení knihy o to bolestivější. Proto doporučuji vyčlenit si den dva klidu a přečíst knihu na jeden zátah. Další věcí, která se mi na knize líbila je krásný konec, který snad ani nemohl být lepší, a také atmosféra konce 60. let, kdy se děj knihy odehrává – hippies, drogy, sexuální revoluce.

Lehce rušivé mi pak přislo autorovo soustředění se na sex. Občas jsem měl pocit, že tam spí každý s každým a když někdo od někoho odejde, tak nejlepsím lékem na zlomené srdce je vyspat se s někým jiným. Ale kdo ví, možná to tak v těch 60. letech v Americe opravdu bylo.

Koukám, že si tady „Dolores Claibornová“ vede jako šmudla, ale vlastně mě to příliš nepřekvapuje; kdo čekal klasický Kingův horror, pravděpodobně byl zklamán. Tohle je totiž čtení spíše pro dámy (i když i mezi pány znám přinejmenším jednu spokojenou výjimku): Dolores je obyčejná ženská, uklízečka, a se svou zaměstnavatelkou to nemá vůbec jednoduché. Co je však horší, psychicky i fyzicky ji týrá manžel, dcera se jí odcizuje, nechybí špinavá rodinná tajemství a tak je zaděláno na tragédii. Už to bude 14 let, co jsem knížku četla, přesto se k ní v nejbližší době nehodlám vracet. Proč taky, když mi utkvěla v paměti s nezvyklým množstvím podrobností… King jako vždy skvěle propracoval psychologii postav, až překvapivě detailně nahlédl do duše ženy, do jejích pocitů a myšlenek. Po malinko rozpačitém začátku (trvalo mi uvyknout stylu vyprávění) jsem se do „Dolores Claibornové“ fascinovaně zažrala a řadím ji mezi své oblíbené kingovky. Nicméně zdejší zařazení fantasy/sci-fi/horor je zavádějící, ze všeho nejvíc se jedná o psychologické drama říznuté thrillerem, nadpřirozený prvek si pamatuji pouze jediný – jakýsi paranormální záblesk, prolnutí reality s dějem v jiné Kingově knize, tuším šlo o tématicky podobnou „Rose Madder“… nebo „Geraldovu hru“? Chápu zdejší nízká hodnocení, ale stojím si za svým, mně se tahle knížka moc líbila: 95% EDIT: Stejnojmenný film je ve srovnání s literární předlohou mnohem slabší – jak už to tak bývá celkem obvyklé.

Mám problémy prečítať antológiu, často ju nechám rozčítanú a už sa k nej nevrátim. Tu som sa prekonal a prečítal dve naraz. Asi to bolo nedostatkom scifi z poslednej doby. Singularity sú ako postkyberpunková antológia oproti Zrcadlovkám umiernenejšie, kvalitatívne vyrovnanejšie… jednoducho, toto je dospelý kyberpunk :). Zatiaľčo Zrcadlovky sú pesimistickejšie – svet je v dobe úpadku, Singularity ukazujú svet v relatívne vyrovnanej dobe, kde je ale vždy nejaké „ale“, ktoré môžu túto krehkú rovnováhu narušiť. V Zrkadlovkách prevažujú témy hudby, drog a špinavej budúcnosti, v Singularitách najmä virtuálna realita (jej využitie a úskalia), umelá inteligencia a čím ďalej, tým silnejšie prepojenie človeka a PC. Singularity sú zamerané na jeden nápad, ktorý skúma z rôznych uhlov. Niektoré anotácie v Singularitách dosť prezrádzajú dej, resp. až pointu, preto by som ich odporúčal čítať až po prečítaní danej poviedky (najmä u Maruseka a Lethema). Listy medzi Kesselom a Sterlingom zaujmú, pretože ukazujú autorský pohľad na kyberpunk a scifi všeobecne. Akurát ma mrzelo, že tu neprispel Kelly, ktorý ma nadchol svojim Slunovratom v Zrcadlovkách. K najlepším kúskom tejto antológie patria príspevky od Sterlinga, Doctorowa, Egana a Bacigalupiho. Na túto štvoricu si už brúsim zuby. Mierne ma sklamal Stross (tu to však pokladám za vinu toho, že Humrové sú len jednou časťou z Acceleranda) s Bearovou a silne ma sklamala Cadiganová s Roweom, ktorých štýl bol pre mňa príliš chaotický, aj napriek zaujímavým témam. 85%

Klasicky dobře napsané a odpočinkové čtivo. Pokud už jste však na Drizzta zvyklí, tak vám nic nového nepřinese. Ne, že by to bylo pro tuto sérii stěžejní, ale Salvatore dokázal vždy sem tam příjemně překvapit. Nejvíc se mi líbilo, že jeho postavy byly inteligentní a nad problémy se i zamysleli. Zde se mi zdá Drizzt o něco hloupější. Abych to upřesnil: Základní příběh je ten, že po předchozím útoku drowů na Mitrilovou síň se Drizzt vydá do Menzoberranzanu aby zabránil dalším útokům na jeho přátele. A to i pod podmínkou, že by měl sám zemřít. Jenže když ve své domovině zjistí, že drowové opravdu chystají útok na povrch, je nesmírně překvapený a chvilku mu to ani nedochází. Doufám, že je to jen uklouznutí a z Drizzta se nestane druhý Joey (narážím na seriál Přátele a ano, vím že to nemá s fantasy nic společného :) ) Konec se mi však líbil hodně. Spolupráce s Artemisem byla dokonalá a je hezké, že se autor nenechal svést nástrahami seriálů a knihu opět uzavřel.

Slušná duchařina, která ovšem nedosahuje kvality jiných Kingových prací. Rozjezd i střední část jsou super, ale kazí to závěr, paradoxně právě tím že přichází s mysteriózním prvkem, ovšem formou která mi zkrátka příliš nesedí. Ufoni? To beru. Nadpřirozená schopnost? Ok. Budoucnost? Supr. Ale duchy tak nějak neberu.

Magický příběh o tajuplné minulosti a nejasné budoucnosti. Snad nejoriginálnější debut nové britské fantasy. Hm co dodat ke komentáři na obálce knihy, podle mě jediné kam se poděla magie? Příběh je o končící době středověku a nastupujícího věku 19. století kdy povozy taženy koňmi nahrazují automobily, louče elektřina prostě staré nahrazuje nové. Děj sleduje osudy starého mága, který díky stroji předpovídá různé variace budoucnosti, popíjí litry kafe, nebo piva, podle toho jestli je v práci nebo v hospodě, dále malého venkovského chlapce, který prožívá první lásky a vysloužilého vojáka, který opravuje starý dům, ve kterém žije záhadným duch. Obrázek na obálce je sice krásny, ale dráčka v knize nenajdete a už vůbec nehledejte magii, kouzla, souboje, mystické příšery, jediná mystická postava je tajemný Lee, protože jak se ještě dočteme vzadu na obálce tak mají v knize být i vlkodlaci, ale je to jen skupinka dětí, která zabíjí náhodné oběti a za syrova je pojídá. Za žánr fantasy musím dát 1*, pokud se nová britská fantasy, jak hlásá přebal opravdu stočí k modernímu věku, kdy pušky nahradí luky, magii elektřina a dráčci a další příšerky zmizí úplně o nedostatku akce, kdy krev teče proudem nemluvě, tak to bych už fantasy nenazýval 4 * ale dávám, protože je to opravdu originální a podle mě dobře napsané, 310 stran sem skousl za dva dny, sice má kniha několik slepých míst, kdy čekáte nějaké vysvětlení, třeba proč klukovi náhle umřel pes, ale to už sou jen nepříjemné detaily, kterými nás trápí i jiní spisovatelé. Celkově je to velice příjemná oddychová kniha.

Musím přiznat, že ačkoliv mám Šlechtovo Pohraničí opravdu velice rád, Oggerdský svět si mne nezískal. Myslím, že se to možná týká jen mne, protože jsem o dost náročnější na sci-fi a chci od něj něco jiného, než od fantasy. V tom druhém čekám pěkný příběh, svět, co do sebe zapadá se zajímavými vlastnostmi a promyšlené postavy. U sci-fi navíc potřebuju, aby se svět dal nasadit na zákony toho našeho. A to si myslím, že se tady nedaří – technologické popisy jsou často nepodložené, chybělo mi lepší zdůvodnění, proč by civilizace byla až tak závislá na zdrojích energie a nemohla třeba žít na té solární nebo na biomase, a vůbec. Ale nenechte se mým komentářem zvyklat, pokud nepožadujete před sci-fi předponu „hard“, není to tak špatné.

První díl dvanáctidílné knižní série Spiknutí 365. Callum Ormond je obyčejný patnáctiletý chlapec, jehož otec zemřel na neznámý virus. Jak se ukazuje, před svou smrtí Callumův táta, investigativní novinář, zjistil něco zásadního o jejich rodině. Jenže po rozlousknutí záhady rodiny Ormondů touží hned několik osob, které se domnívají, že by jim Callum mohl být v jejich pátrání nápomocen. Jenže Callum nic netuší. Drobné indicie, které mu otec zanechal, jej zatím přivedli jedině do sporu s matkou a strýcem Rafem. Callum však nemá příliš na výběr. Ukazuje se totiž, že v téhle hře mu i celé jeho rodině jde o život. Akční knižní seriál pro mladší čtenáře nabízí svižný a rychle se odvíjející příběh, tím však výčet jeho předností končí. Dialogy v knize, které tvoří její výraznou část, působí často nepřirozeně. Postavy se chovají zkratkovitě jako v nepovedeném hollywoodském filmu a jen těžko byste mezi nimi hledali nějakou, o jejíchž motivech byste museli alespoň na chvilku přemýšlet. Ačkoliv australská autorka Gabrielle Lordová patří ve své domovině k oceňovaným spisovatelkám, první díl Spiknutí 365 zcela selhává, aniž by mě coby čtenáře přesvědčil, že stojí za to v četbě pokračovat.

Výborem osmi svých pohádkově laděných povídek se českému čtenáři opět připomíná oceňovaná britská spisovatelka Susanna Clarková. Sedm z osmi již bylo vydáno dříve, kromě jediné však v českém překladu vycházejí všechny povídky poprvé. Čtenář v nich dostává možnost poznat bájnou elfí zemi Férii, která nikdy není tak daleko, jak by se na první pohled mohlo zdát. A zvláště elfové nejsou v podání Clarkové přívětivým národem, ale často sebestřednými a panovačnými entitami, jimž musejí obyčejní lidé vzdorovat. Jedním z nejpovedenějších příběhů celé sbírky, který se vztahu lidí s elfy věnuje, je povídka Pan Simonelli aneb Elfí vdovec, v němž anglikánský kněz musí před spáry bezcitného elfa uchránit hned pětici krásných dívek. Ani zbývající povídky nedělají souboru ostudu, ačkoliv jejich kvalita kolísá od výborných po průměrné. Britská autorka svými kratšími prózami dokazuje. že ne nadarmo se do její osoby vkládají velké naděje. Propojení fantasy s austenovským literárním podáním je totiž podobně přitažlivé jako její nezdolné hlavní hrdinky.

Na Normannská království udeřila zima. A nikoli pouze ve smyslu ročního období. Král Abeleyn se vrací do Hebrionu, aby své království získal zpět z rukou Zakladatelů a zrádných šlechtických rodů. Dění V Charibonu sledujeme prostředníctvím počínání mnichů Albreka a Avily, pátrajících po starých, zapomenutých tajemstvích církve – tajemstvích, která nebyla zapomenuta náhodou. Na východě, v království Torunna, dostává Corfe Cear-Inaf nevděčný úkol na jihu země, daleko od Merduků a Ormannovy hráze. Ke značné nelibosti krále ho přitom podporuje královna-vdova Odelie, králova matka. No a daleko na západě, na druhé straně západního oceánu začíná strastiplné objevování nového světadílu. Tolik asi k ději. Kniha se skutečně čte o něco lépe než první díl (ale hodnocení prvního již měnit nebudu). Děj se zamotává a do hry vstupují nové mocnosti. Část věnující se budování kolonie a prozkoumávání nového světadílu za západním oceánem není zdaleka tak nudná jak jsem se bál. Atmosférou velmi připomíná dobývání ráje 1492, což byl jistojistě autorův záměr. Kniha je opět velmi popisná, místy až analytická, kdo má rád historii nebude litovat. Na ty, tak trochu, „odosobněné“ hlavní postavy jsem si zřejmě již zvykl, neboť zde mě to nepřišlo tak rušivé jako v případě prvního dílu – pokládám to za daň právě tomu historicky popisnému stylu, který je použit pro vyprávění. Popis bojů je přesný a v rámci historickýh reálií opět zcela uvěřitelný. Magie, ač do dějě zasahuje, nijak neruší. Hlavní práci odvádějí vojáci, případně námořníci. Další klady – viz můj komentář u prvního dílu. Tento je navíc zkrátka čtivější.

Velmi příjemné překvapení, snad až na povídku od Karolíny Francové. A hlavně je to oficiální – mám slabost pro military sci-fi, povídku Komando jsem přečetl jedním dechem a autorovi můžu snad jenom zatleskat.

S tím, co tu napsal, fakt nesouhlasim! Kniha je velmi čtivá, s osobitým smyslem pro humor, originální, napínavá a promyšlená. Riordan, stejně jako Rowlingová, zasadil utajený svět bohů a jejich dětí-hrdinů-polobohů do skutečného světa. Těch příšer tam je akorát, alespoň dělá děj napínavým, zajímavým a nikde nevázne. Prostě to přečtete na jeden zátach a pak znova a znova. Mám jedinou výtku, že v Česku zatím seženete jen první díl, ikdyž v USA už je vydaných všech 7. :-( Ale aspoň se zlepšíte v angličtině, až budete se slovníkem v ruce hltat další díly…:-D

Kniha je skvěle napsaná. Obvzlášť, pokud se podíváte na věk autora. Příběh vás do sebe vtáhne a vaše fantazie jede na plný obrátky. Odkaz Dračích Jezdců patří mezi mé nejoblíbenejší knihy, jenom mě velmi zklamal film. Dost se liší a jejich dialogy jsou děsné. Možná by se líbil někomu, kdo nečetl knihu, ale to je stejný jako čučet na Pottera a nepřečíst si ani jeden díl… Mno, ale s tou velkou propagandou nemáte pravdu. Paoliny nejdříve objížděl města a knihu vydal v rodinném vydavatelství. Až potom ho objevili a začala velká propaganda, ale zasloužená a oprávněná, protože kde se o jeho knize dozvěděli, tam taky na ni pěli samou chválu. Ona je totiž fakt svělá a určitě se zalíbí každému.

Nemám rád Městské války. Kvůli Zlatému kříži jsem nastoupil do špatného vlaku, kvůli Runovému meči jsem ve vlaku nechal svojí oblíbenou čepici. O čem to svědčí? Svědčí to o tom, že i Runový meč je zatraceně čtivý a že jeho postavy jsou dobře propracované. Zatímco Zlatý kříž byl městskou fantasy s prvky thrilleru, Runový meč je pak epickou fantasy jako víno. Nechybí tu čarodějové, válečníci, láska ani zrada (v tomhle případě kuevsky velká zrada, která mě opravdu, ale opravdu šokovala a zcela změnila můj pohled na některé postavy a vyvolala u mě spoustu otázek). S čistým srdcem Runový meč známkuji 5 a jsem zvědav, jak to Pavel uzavře. Šachovnice je připravena, figurky jsou v pohybu a já se těším na třetí díl.

19. května 1845 vypluly lodě s hrůzostrašnými jmény „Erebus“ a „Terror“ hledat tzv. severozápadní cestu. Původně válečné lodě Jejího Veličenstva byly speciálně upraveny pro plavbu v arktických podmínkách. Naposledy byly Erebus a Terror, černé se žlutým pruhem dookola, spatřeny velrybáři u Baffinova zálivu 26. června 1845. Osudy 133 členů Franklinovy expedice byly částečně objasněny až při pozdějších záchranných výpravách. První známky byly objeveny v srpnu 1850 – stopy saní v zemi, ohniště, pyramida z 600 plechovek a tři hroby. Další poznatky přivezla v roce 1859 loď Fox, patřící Lady Franklinové, na Ostrově krále Williama byla nalezena zpráva a různé artefakty. Doplňující informace poskytla až v letech 1981–1986 expedice antropologa Owena Beattieho – pitvy objevených členů nešťastných posádek Erebu a Terroru, stejně jako expertíza konzervovaných zásob, přinesly neveselý obrázek o tragickém konci Franklinovy výpravy. Toto jsou stručná fakta, valnou část z nich se v knize nedočtete. Dan Simmons čerpal z obrovského množství zdrojů (poděkování v závěru uvádí na třech stranách všemožné knihy a články) a na základě dostupných faktů dokázal vykreslit precizní, monumentální fresku lidského utrpení. Jako by tam slavný spisovatel byl s nimi… a čtenáře vzal sebou: mrznout, hladovět, umírat na kurděje, botulismus a strašlivá zranění. Vybájený netvor je na „Terroru“ tím nejméně děsivým prvkem. Simmons při svém vyprávění střídá postavy, formu (nakoukneme např. do deníku doktora Goodsira), čas minulý s přítomným a také dobu – je třeba se v úvodu kapitol dívat na datum. Popisuje technické detaily ohledně lodí, nelehké podmínky existence v těchto zamrzlých rakvích, nahlédneme i k eskymákům, jejich životnímu stylu a mytologii. „Terror“ má své chyby, ale žádná z nich nezvrátí skutečnost, že toto je naprosto výjimečná kniha. Čtenář, ochotný podvolit se pomalejšímu tempu, bude prožívat příběhy s kapitánem Crozierem, poručíkem Irvingem, doktorem Goodsirem, panem Blankym a dalšími muži, s nimiž si osud tak krutě pohrál. Smekám pokorně čepici a žmoulám ji s hlubokou poklonou před Simmonsovým mistrovským kouskem. Tuto knihu z paměti jen tak něco nevymaže, Franklinova expedice mi zaťala drápky hluboko do duše. 100%, jdu z TOP10 vykopnout jednoho ze „Zaklínačů“;-).

Hodně dlouho jsem nečetl knihu s takovým znechucením :) Popisovaný svět je opravdu velmi depresivní a výborně popsaný, stačí jen doufat, že v takovém světě nebudeme muset žít :))

tak nechal jsem se obalamutit anotacemi a knihu zakoupil. hmm… příběh je to nudný, napsaný jako TV novela, plný falešných emocí. také již milionšesté přežvýknutí keltské mytologie je podáno bez jakéhokoliv zajímavého momentu. co mě ale nejvíc namíchlo je srovnávání s holdstockem. to tato kniha nesnese ani omylem. inu tak.

Útlá knížka určená především příznivcům TV seriálu „Červený trpaslík“. Může být zábavná i pro neznalce této britské SF perly, ale osobně si myslím, že bez patřičné vizualizace to nemůže být tak docela ono. Pro mě část kouzla při čtení spočívala v tom, jak mi paměť nabízela tváře, hlasy a gestikulaci jednotlivých postav: líného flamendra Listera s jeho koblížkovitým ksichtem a trikem samý flek; přepečlivě upraveného nafoukance Rimmera, kterému veškeré neurózy a mizerné charakterové vlastnosti vyloženě koukají z obličeje; bláznivě vymóděného Kocoura s jeho přihlouplým výrazem; hranatou lebku, zmatená očka a trhané pohyby úklidem posedlého Krytona a věčně sarkasticky rezignovaný úšklebek v tváři superpočítače s IQ 6000 – Hollyho (není to zase tolik, stejně má i 12000 učitelů tělocviku:-)). Stejně jako Speedemon mám výtku k nadužívání slova „kurva“ – hlavně Rimmera pamatuju jako nádherně jízlivého zmetka, nicméně bez zbytečných vulgarit. Knížku jsem četla výhradně při cestování do/z práce a čas při ní příjemně ubíhal – akorát se občas spolucestující divně koukali, čemu se tak blbě křením. Malé zpomalení + větší vážnost na posledních 30-ti stranách jsou vyváženy solidní, byť nijak převratnou pointou. Nejsem v nejmenším zklamaná, ale v tomto konkrétním případě přece jen dávám přednost TV obrazovce před čtením knihy. 75%

Doteraz s prehľadom najslabší diel série. Autorka očividne vyčerpala všetky dobré dejové nápady v predošlých knihách a päťka je len 800 (!) strán plných vaty s jedným nepríliš prekvapivým proroctvom a jedným úmrtím na konci. Chovanie postáv, obzvlášť Pottera a Brumbála nedáva zmysel. Väčšinu času sa kniha venuje fašistickým metódam ministerstva a dej sa nikam neposúva. Niektoré línie knihy sú úplne tragické, narážam hlavne na všetky kapitoly s Hagridom, ktoré sú vyložene otrasné. Nad niektorými prvkami príbehu ostáva zdravý rozum stáť (miestnosť najvyššej potreby považujem za najzúfalejší nápad literatúry, testráli sú mega wtf a dalo by sa pokračovať). Celkovo finále, kde sa konečne už deje niečo zaujímavé, je plné logických dier a náhod. Relatívne priaznivé hodnotenie dávam len preto, že aj napriek všetkým týmto nedostatkom sa to dalo zvládnuť bez ujmy a zaujímalo ma, čo bude ďalej. 5+/10

Dávám 100%, protože si je tahle kniha podle mě zaslouží. Zajímavě laděný a ještě zajímavěji psaný příběh. Ze začátku možná trochu nezvyklé, ale kniha rychle vtáhne do děje a už se od ní neotrhnete.

U tohoto dílu jsem se bavil (smál) více než u předchozích (název Nizozemského městačka, transvestita). Ale první třetina (cesta na lodi) byla alespoň pro mě dost nuda. „Noční klub“ se mi hodně líbil, tohle je opravdu šílená uchylárna:o))