LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ano poněkud slabší díl, laděný jako detektivka. KNIHA sice dobrá ale krok vedle.

Poprvé jsem Okřídleného muže četl před 17ti lety a tehdy na mě zanechal o poznání silnější dojem než dnes. Vyšel u nás v roce 1992 – to ještě stály knihy 30 Kč(s) a ilustroval (byť jen maličko) sám pan Rotrekl. Kniha vypráví příběh americké ponorky, kterou přenesou do budoucnosti okřídlené bytosti, potomci dnešních lidí. Má jim pomoci bojovat proti vodním lidem, taktéž potomkům lidí. Do hry se zapojuje několik dalších lodí, takéž přenesených časem. Jedna z nich je mimozemská a ukáže se, že mimozemšťané jsou ti zlí. Příběh svižně běží vstříc finále, ovšem působí dosti archaicky. Detaily prozrazovat nebudu, čtěte. Od van Vogta mám raději povídky.

Tento druhý díl mě bavil podobně jako první. Nijak mě nepřekvapil, dobře napsané pokračující intriky mezi temnou a světlou stranou. Jen mi trochu vadí podobná věc jako u prvního dílu: „Že svým způsobem Geser a Zavulon mají skoro vše naprogramované a o všem vzájemně jako by vědí dopředu. Jako by se mi potom ztrácel moment překvapení. Ale asi to budou jen a jen moje pocity.“

Variace na Stmívání, tentokráte ovšem celá na škole pro upíry a místo teenhrdinky a její lásky, tu máme hned 2 teen nejlepší kámošky a tím pádem i rovnou dvě jejich lásky. Typický dívčí román, ovšem stejně jako Stmívání se skvěle čte (záležitost na jeden zátah), má i náznaky nějakého děje (byť utopené v řečech kdo je zrovna na škole nejoblíbenější), ale je výrazně kratší.

Povedené zakončení série. Stejně jako druhý díl i Paní z peřejí trochu přitvrzuje. Dočkáme se více akce, i celý příběh jako by vyzníval trochu temněji, přitom je poetika předchozích dílů zachována.

Původně jsem to koupila jako dárek, ale pak jsem se začetla a musela shánět dárek jiný :) Sympatický hlavní hrdina, zajímavý příběh, ale čekala jsem jiný konec. Až na ty léčitele jsem postrádala nějaké fantasy prvky.

Strašně nadčasová kniha. Clarke svojí vesmírnou odyseou předběhl dobu. Když vezmu v potaz rok, kdy byla napsána (před prvním letem na Měsíc), je pak opravdu úžasné číst všechny ty dokonale sedící popisy Saturnových měsíců. Geniálně napsáno a odvyprávěno.

Vtipný detektivní příběh. Pomalejší rozběh, sprint v závěru. Úžasná démonka, na kterou jsem ještě zvědavá, pokud vyjdou další díly.

Oproti excelentním prvním dvěma dílům lehké zklamání. Jak zmínil Sered, chybí větší nadhled a s ním související humor, který zde – až na výjimky – ustoupil a kniha tak působí depresivně. Hlášky, nad kterými jsem se v prvních dílech vždy uculoval, na mě již tento efekt neměly. Co se děje týče, tak hlavní zvraty jsou při troše zamyšlení se dobře odhadnutelné. Poslední třetina knihy nabírá nevídaný spád, všechny dějové linie se hrotí a kniha se čte sama. Samotný závěr mě nikterak nenadchl. Autor se dle mého mohl odhodlat ukončit jednotlivé příběhy každý alespoň trochu jiným stylem. Takto vše působí trochu uměle. První dva díly beru za to nejlepší, co se za poslední léta ve fantasy urodilo, tady musím bohužel hvězdu ubrat. Jsem zvědavý jakou cestou se bude tvorba Abercrombieho ubírat v budoucnu…

Tuto knihu beru velice kladně, ukazuje se tu co dokáže stvořit mysl v krátkém čase, ještě kratším než je uzávěrka, do které musíte knihu odevzdat. Nehodnotím to tvrdě jako dětské fantasy ale mírně jako pohádku.

Vysoce zajímavá kniha, pro lingvistu (mezi kterése snad také řadím) dvojnásob. Člověk může lépe pochopit svět středozemě. Hranici mezi severskou legendou a napínavým fantasy příběhem.

Kniha zkrátka obsahuje něco, co může brilantně podat pouze takový velikán jako byl Sir Arthur Ignatius Conan Doyle.......

Je fakt, že tento díl je již nezdařilý. Lze na něm pozorovat duševní rozpoložení Pana Doyla. V době, kdy tuto knihu psal mu zemřelo několik blízkých příbuzných. Sám začal propagovat spiritualismus snad s nadějí, že se snimi spojí. Zkrátka na stará kolena začal bourat všechny mosty, které vytvořil. Nechci aby to vypadalo, že si sira Doyla nevážím, naopak k němu chovám vysokou úctu. Ale vtomto díle se projevuje jeho stáří a snad pomatenost. Není jisté, jestli si své spiritualistické sny splnil v reálném světě, tak si je aspoň splnil v tom literárním. ***

Sice už o něco horší díl, než ztracený svět ale stále dost fantasticky a zajímavý, aby stál za přečtení.

Velice povedený literární počin sira Doyla – když vypnete ty dnešní blbosti, kupte tuto kvalitní klasiku.

Užasně fantastické dílo. Ale co jinak čekat Julese Verna.

Paul z Duny je jistě velice napaditý a dobře čtoucí knihou, ale to je tak všechno. Zkrátka mám zato, že kdyby se prokletá dvojice Anderson,Herbert ml. nepokoušeli navázat na takového velikána jako byl Frank Herbert, udělali by líp. Radši měli dát dohromady Herbertovi poznámky a ty vydat. Na jejich tvorbě lze vidět tři fakty 1.Ani jeden neumí dost dobře psát aby mohlivytvářet další díly Duny 2.Jediné co na jejich knihách z prostředí Duny za něco stojí, jsou nápady bohužel zesnulého Franka Herberta. 3.Nápady, které přidávají oni sami, nestojí za nic a celkově táhnou ságu dolů.

Dříve jsem se jich zastával a liboval si v množství informací, které v hrůzne podobě vypouštěli ven, a začínal jsem chápat mnohé souvislosti. Ještě že pan Herbert nežije, jinak by šel sedět za dvojnásobnou vraždu. Na této sérii zkrátka můžete vidět postupný úpadek závislý na změně spisovatele. Jediné co hodnotím kladně z jejich tvorby je Cesta k Duně, jelikož jen dali dohromady poznámky původního autora aspoň to nepokazili…

Opravdu je to propad ale patří nám to, myslím že všichni toužili po pokračování legendární série. Docela dost by mne zajímalo, jestli zanechané podklady po F. Herbertovi mluvily i tomto díle, nebo zdali si nezbedný synek se svým kamáradem tento díl úplně vymysleli. Velice slabý díl v porovnání s ostatními díly ságy, ale co víme, třeba v podání pana Franka Herberta by byla tato kniha o něčem úplně jiném s úplně jinou kvalitou. S tímto faktem jsem se sice nikdy neslučoval ale dnes ho musím potvrdit, následná tvorba B. Herberta a J Andersona nenapravitelně poškodila celou ságu Duna – Frank Herbert musí rotovat v hrobě jako by bl v melanžovém transu.

Jedno z nejslavnějších děl hororové literatury. Určitě není nejslavnější svým podáním ale faktem, že je to základní kámen celosvětové hororové literatury. Samotná kniha je v mnoha aspektech prvotřídní ale jinak je dosti slabá, bude to asi tím, že styl této knihy je mnohokrát okopírován béčkovými autory do jejich béčkových románů. Jinak je toto klasika klasik.

card jako obvykle nezklamal. tahle povídka pojednává o víře, svobodě, přátelství a živočišné podstatě lidství. to vše s noblesou, hloubkou a bravurou cardových úvah (viz např. mluvčí za mrtvé, xenocida). jeho působivá schopnost empatie a jeho schopnost pocity sdělovat jsou takřka neuvěřitelné. tenhle příběh je zkrátka skvělý a to i za ty nekřesťanské ;) peníze, milí bratři pohané.

a až mě samotného překvapuje, jak diametrálně se mohou názory vyjadřované v tvorbě člověka lišit od toho, co říká v běžném životě. card, jako člověk, kterého znám z jeho článků a článků o něm, je mi osobně velmi nesympatický, card, jako autor, je z nejlepších, které znám.

Pozor, komentář může obsahovat spoiler! Kniha si udržuje skvělou čtivost předchozích dílů, byť humoru trochu ubylo. Tina sice hláškuje o 106, ale hlášky jsou JEN sarkastické a jedovaté, humorné jen zřídka. Kromě čtivosti se mi však kniha příliš nelíbila. Nelíbí se mi, jak Petra neumí skloubit detektivní příběh s hlavní dějovou liní, detektivka je brzy odsunuta na druhou kolej a vrátíme se k ní až těsně před koncem, aby byla vyřešena nezvykle – lidmi. Dále se mi nelíbí zásadní zvrat v Tinině chování, kdy v 2. díle svého otce málem zabila a tady se mu podvolí a v podstatě vzdoruje jen občas a pouze slovně. Toto mi vadilo na knize asi nejvíc. Dále se mi nelíbí, jak se autorka zbavila Béra, mé 2. nejoblíbenější postavy po Tině. Pokud se Petra rozhodne napsat další díl, budu se muset asi dost přemáhat, abych si ho přečetl. Tento díl byl pro mne opravdu zklamáním.

původně jsem měl obavy, z toho, co se o knize psalo, že je to jen nějaký ten „boční produkt“ vzniklý při psaní JNaPS, že půjde jen o nějaké ty poznámky pod čarou, co se nevešly. a vida, mé obavy se ukázaly liché! čemuž jsem rád. až na jeden příběh (příliš profláklý v české kotlině) jsem se setkal se sedmi skvělými příběhy, které se sice odehrávají ve světě krále havrana, ale nejsou to jen tak nějaké povídačky. vytvářejí a dokreslují tento svět jinými pohledy, a nejen to, každý příběh má vlastní poselství a přesah na tomto světě nezávislý; to je velké plus. je mi třeba obdivovat susannu clarkovou za její představivost a hlavně vypravěčství, které svou dobovou stylizací a provedením je takřka dokonalé. a děkujme bohům za viktora janiše, neboť jen díky němu se k nám její vyprávění dostane tak, aby si ho jedem mohl užívat jako vino de la rioja ;) nejen to, kniha má i luxusní provedení (plátno na pevných deskách, to jsem už neviděl věky!), skvělé ilustrace… inu, zážitek vpravdě sváteční.

První díl zeměplochy, který jsem četl a musím říct, že mě opravdu dostal :))

Jestli někdo předemnou řekne udělám ti poličky na knihy tak, po něm něco hodim, neboť právě o tom jak se dělají poličky je téměř polovina knihy, zbytek je jen stále se opakjující kapitoly škola, psycholog, vražda, hospoda a co dál, škola, psycholog, další vražda, hospoda a co dál, kdo je vrah je jasné téměř od začátku a konec je tak ujety a nečekaný že do něj narazíte a po poslední stránce si řeknete hmmm a to je všecko, jediné co mě na knize pobavilo bylo použití typicky Pražského slova VIĎ několikrát v překladu bo to se v Ostravě moc neslyší :-)

Sám Peter David považuje tuto knihu za horší než první část a v rozporu s hodnocením zde na Legii mu musím dát za pravdu. Zejména úvod je divný. Postrádá obvyklou lehkost a davidovskou „hravost,“ působí těžkopádně, utopeně v hořkých úvahách, nenaplněných příslibech a zklamaných očekáváních. Jako by autor knihu použil coby součást léčby své porozvodové deprese, což mu možná pomohlo, ale čtenář už tak spokojen není. Další problematický aspekt je klíčový vztah Deanny a Worfa. To byl jeden z nejhorších nápadů celého TNG seriálu, který nesnášeli všichni od fanoušků po samotné herce a ačkoliv se autor snaží, je to vidět i v knize. Ti dva se k sobě prostě nehodí a Davidova snaha spojit nespojitelné se bohužel projevuje v ohýbání charakterů i samotné logiky děje.

Paradoxně lepší jsou tak „vedlejší linie“ Toma Rikera, který se marně snaží vymanit ze stínu svého „dvojníka,“ až skončí v posteli s někým, koho bychom rozhodně nečekali, nebo lstivého klingonského kancléře Gowrona. V knize se tentokrát objevuje podstatně více postav ze seriálového Star Treku i narážek na seriálové dění, což je ovšem problematický klad hlavně z hlediska čtenářů „nefanoušků,“ protože k plnému pochopení děje je už třeba o TNG dost vědět. Konec sice není tak zbrklý jako byl závěr prvního „Imzadi,“ ale překvapení ve stylu „deus ex machina“ je pro Davida poněkud laciné.

Stručně shrnuto, po skvělém prvním dílu je „Imzadi 2“ už „jen“ nadprůměrným románem, ve kterém se až příliš odráží autorovo okamžité rozpoložení a snaha, poskládat dohromady příliš mnoho odlišných dílků. Alespoň překlad je výborný a Krásného obálka, která pasuje dohromady s obálkou prvního dílu je pastva pro oko.

Oproti předchozím dílům zůstalo z černého humoru prakticky jenom to „černo.“ Tedy, ne že by humor zmizel zcela, ale jeho mnohem méně a je vážně ČERNÝ. Nicméně ještě temnější (nebo spíš uvěřitelnější?) jsou osudy jeho postav. Od Eriksona jsem zvyklý, že se často se svými postavami vůbec nemazlí, ale to se nedá srovnat s tím, s jakou brutalitou dokáže Abercrombie prohnat svoje (anti)hrdiny těma největšíma sra*kama. Když už jsem u postav, někdo si u předchozího dílů stěžoval, že se prakticky nevyvíjí. Podle mě je tohle daleko od pravdy. Všichni hrdinové se v průběhu celé série tím či oním způsobem vyvíjejí. U některých postav je vývoj prostě jen nevýraznější než u jiných, což je dáno tím, že prožily nějakou extremní situaci v době, která předchází událostem popsaných v sérii. Spíše se vyvíjí čtenářův pohled na ně, začíná je více poznávat. Jasným příkladem je inkvizitor Glotka. Jakým způsobem se ještě může vyvinout někdo, koho během 2 let mučení dokázali prakticky zničit? Už jen kosmeticky. Samotný děj je celkem snadno předvídatelný. Ale to je dáno IMHO tím, že se Abercrombie drží vnitřní logiky příběhu, kterou nastavil v prvních dvou dílech. Takže to za mínus nepokládám, navíc očekávaná rozuzlení dělá po svým, takže celkem originálně. Mám jen 2 výtky. Chvílemi mi přišlo, že příběh ztrácí dech. To napravilo posledních 150 stánek. Co mě zamrzelo víc je, že jsem postrádal nadhled, který jsem cítil z prvních dílů a naopak se mi zdálo, že se vloudil patos. Škoda. Ale i tak jsem spokojený a těším se na Best Served Cold.

Pokud bych se k této knize měla vyjádřit jedinou větou, zněla by: bláznivá akční jízda se spoustou humoru. Otřepaná fráze, leč v tomto případě dokonale výstižná. Eddie Drood patří k mocné rodině tajných ochránců lidstva, Droodům, jejímž členům zajišťuje speciální nákrčník (tzv. torkéz) supermanské schopnosti – od nadlidské síly, přes turborychlost k nesmírné odolnosti a nezranitelnosti. Eddie je polní agent, tak trochu vyvrhel, věčný individualista bažící po nezávislosti. Tento sarkastický hrdina plní pro rodinu různé úkoly, likviduje lidské i nelidské padouchy, eliminuje rozličná nebezpečí a občas vykonává i nějakou tu špinavou práci – samozřejmě pro dobro rodiny a tedy i veškerého člověčenstva;-). Vlastně je to takový Bond, Šaman Bond, jak si přezdívá, aby nevyšla najevo jeho pravá totožnost;-). Jenže není vše takové, jak se zdá… Eddie se z neznámých příčin stává skutečným odpadlíkem, prchá před rodinou, hledá odpovědi a nachází nové přátele i nepřátele. Knize rozhodně nelze vyčítat nedostatek akce, v podstatě jde o skoky z jedné zběsilé honičky či rvačky do druhé. Není nouze o všemožné nadpřirozené bytosti, magické předměty, bláznivé situace a ujeté nápady. S.R. Green si jako obvykle neláme hlavu s realitou či logikou (to první je v pořádku, nad tím druhým by se měl autor zamýšlet poněkud hlouběji). Zápletku nelze označit za kdovíjak povedenou a závěr je kýčovitý až hrůza, některé patetické projevy skoro fyzicky bolí.

Jednoznačně kladnou stránkou knihy je všudypřítomná nadsázka; jako příklad uvedu rozhovor Eddieho s čarodějkou Molly po ne zcela úspěšné teleportaci: „Do hajzlu," řekla Molly. „No právě," zabručel jsem a přitom jsem se snažil uvolnit nohu z mísy.:-D

O více či méně vtipné hlášky čtenář zakopává takřka neustále. V poslední třetině černého humoru trochu ubývá, nahrazen je bohužel nejapnými sbližovacími rozhovory. Romantika Greenovi jaksi nejde. Sečteno a podtrženo: kvalitní odpočinkové čtivo, když potřebujete nechat mozek odpočinout. Mohlo by to být kratší (až příliš často se běhá od ničeho k ničemu a především by neuškodilo méně rádobydojemných keců), ovšem bavila jsem se většinu času dobře. 72%

Souhlasím s tím, že po jazykové stránce je to velmi příjemné dílo, čte se opravdu velmi dobře (Jana Rečková patří v žánru k překladatelské špičce a ani redakce nezahálela). Bohužel autor se tak soustředil na deziluzi magického života, až trochu zapomenul na příběh. Polovinu knihy zaberou školní léta, pak se děj tříští na období marného hledání a cestu do Filorie, která má hrdiny spasit, ovšem oni si své problémy vezmou i do kouzelné země. Oceňuju to, jak se Grossman vypořádal s tématem „čarodějova učně“ a s jakým cynismem těmhle příběhům strhnul masku. Pro beznadějně nedospělé jedince je tahle knihy povinnou četbou. Na druhou stranu jsem po všech těch nadšených zahraničních ohlasech čekal víc, mnohem víc. Takhle si knihu sice přečtete s chutí, ale příliš velký dojem na vás udělat nemusí.

zahoďte všechny díly svého harryho pottera, zahoďte komplet vydání narnie. proč mít v knihovně nějaké náhražky? v tomhle příběhu se podíváte do skutečných bradavic (jmenuje se to tam brakebills) a do skutečné narnie (ta se jmenuje filorie). zjistíte, že výjimečnost je výjimečná, jen když dojde uznání, a že hloupost nemíjí ani chytré. také zjistíte, že uskutečnění vašich dětských snů se zhusta může změnit v děsivou noční můru. příběh má spád (ač to tak zpočátku nevypadá) a tahle jízda bude plná zvratů, které jsou až drsně logické, ale naprosto nečekané. a buďte si zatraceně jistí, že když už si myslíte, že víte, víte houby. bez octa. grossman dokázal dotáhnout relativitu záporáctví a klaďáctví postav do zajímavého extrému (heslo: martin chatwin). pokud kdy kdo vymyslel lepší svět s magií, pak to byl jedině erikson. rawlingová se může jít zahrabat. lev grossman mě jako jeden z mála spisovatelů donutil přelouskat jeho knihu jako jsem čítával za mlada, jedním dechem – těch 400 jsem přečetl za tři své pracovní dny; to už se mi dlóóóuho nepovedlo. skvělý jazyk (jana rečková se vyznamenala, až na pár, tj. přesně dvě, pitominy /pathetic a economy/ žádný zádrhel), nápady, myšlenky, spád. super, takhle mě naposledy nadchl jen sorokin a clarková. jo, a magie za nikoho nikdy nic nevyřešila a před sebou samým nelze nikam utéct, ale to zas není tak objevné.

ještě si dovolím přičinit závěrečnou poznámku stran formátu knihy. ano, slovo magie a mágové vyvolává představy pravého magického grimoire, ale co se týče praktičnosti takového formátu pro čtení, tedy na to říkám zásadně NE. opět tu máme 400 stran na těžkém a silném papíře, pevná vazba o vertikální straně tak 30 cm vysoké. zbytečné a nepříjemné. nakladateli by měl někdo nějak vysvětlit (já bych věděl jak grrrr), že tudy cesta nevede.

„Vzal jste si ji do postele?“ Riker hleděl na Roperův veselý výraz a spadla mu čelist. „Co se to na téhle planetě děje?“ žasl. „Lidé se tu jen tak svlékají do naha. Otcové se hned po ránu vyptávají na sexuální aktivity svých dcer…“ „Bylo by vám milejší, kdybych vyčkal do odpoledne?“

Toto je vcelku typická ukázka humoru Petera Davida a stylu dialogů, kterých je jeho zřejmě nejslavnější Star Trek román plný. David se zde vrací ke kořenům vztahu Deanny Troi a Willa Rikera, ukazuje začátek jejich vztahu tak, jak jsme ho v seriálu nikdy neviděli – a zároveň ve druhé linii v budoucnosti zestárlého Rikera, který podniká poslední zoufalý pokus proti všem zvrátit jeho tragický konec. Těžiště románu přesto tkví právě v minulosti a ačkoliv zápletka může navenek připomínat růžovou knihovnu, díky Davidově stylu a způsobu, jakým umí naprosto obrátit naruby podobný typ klišé, jde o skvělé čtení. To je patrně největší klad knihy: Zcela realisticky, bez patosu, ale přesto velmi dojemně vylíčený způsob, jak se konflikt dvou původně naprosto rozdílných a rozhodně ne milovaných povah může časem změnit v porozumění, přátelství a lásku sahající doslova až za hrob.

Více problematická je už bohužel „akční“ rovina románu. Pro Davida obvyklé skvělé vystižení známých i neznámých postav a jeho odvaha ukázat Star Trek vesmír v trochu jiném pohledu, je tu ještě zdůrazněna motivem cesty časem. Ten sice umožňuje zajímavou stavbu příběhu, ale také přináší logické chyby, které autor nedokáže zcela uspokojivě vysvětlit – namátkou např. poručík Blair by musel být skutečně hodně otrlý darebák, kdyby se uvolil zastoupit velvyslance Danna v Deannině ložnici i při vědomím toho, co bude následovat. Taktéž bizarnosti jako pobíhání s Datovou hlavou po Enterprise občas povážlivě balancují na hraně, přesto bych neřekl, že ji překračují. A i díky tvrdé vazbě s přebalem a skutečné skvostné obálce J.P. Krásného si tato kniha absolutní hodnocení zaslouží. Osobně považuji za vrcholnou Davidovu práci na poli Star Treku román „Vendetta.“ Imzadi však stojí jen malý krůček za ním a nikdo, kdo se jen trochu pokládá za fanouška tohoto světa, by ho neměl opomenout.

P.S.: A rozhodně sáhněte raději po novém vydání – nejen kvůli obálce, ale i proto, že překlad vyšlý v X-Egemu byl skutečně příšerný.

Tato sága se mi moc líbila svou originalostí a schopností zaujmout své čtenáře. Podle mě je napsaná velice dobře, až na pár okamžiků, kdy se zdá, že se autorka vrátila do svých mladých let a píše pak občas jako teeneger, ale neříkám, že je to špatně. Občas je to dobrý číst takový knížky, ale ne každýmu se to musí líbit. Maslím, že v tom, jak zaujmout čtenáře a filmové diváky je, že chtějí (většinou) shlédnout to, co by sami chtěli zažít a tohle je proto jako stvořené. My, ženy, totiž máme „vizi“ dokonalé lásky a k tomu všemu se ještě přidá ta fantazie – nesmrtelný život v podobě upíra, takže je tu láska, nebezpečí, štěstí a napětí smíchané v takovou slátaninu, že se jen málokomu nemůže líbit. Ale neberte mě zas tak vážně, protože takhle to vidím snad jen já. Někdo jiný by vám bezpochyby řekl úplně něco jinýho. Těm, kteří to ještě nečetli, anebo to hodlají číst znova přeji příjemný počteníčko:-)

K téhle knize jsem přistupoval se značnou nedůvěrou. Nevadí mi sice různá klišé, ale když se spojí „proroctví“ a „doba temnoty“ dohromady, to už začnu nejistět i já. Trochu mi připadá, jakoby autor v žádném případě nechtěl kopírovat Tolkiena, ale nemohl najít pevný základ pro svůj příběh, takže…jenom maličko…to přece nikdo neoznačí za plagiátorství :-) V minulosti král Sinured ovládnul celý Ulldart za pomoci Spáleného boha Tzulana a nastolil dobu temna. Naštěstí byl ale nakonec Sinured zabit a Tzulan poražen. Nyní je ale Ulldart znovu ohrožen, protože Tzulan by si moc přál znovu kontinent ovládnout… Kde už jsme to jen četli…? Tady ale veškerá podobnost s Pánem prstenů končí, Stíny nad Ulldartem jsou jinak zcela odlišná kniha. Nesledujeme zde putování za cílem zničit Zlo s velkým „z“, nýbrž doprovázíme následníka trůnu Lodrika do odlehlé provincie Granburg, kam je pod falešnou identitou dosazen do úřadu guvernéra, jednak aby se z rozmazleného buřta změnil v sebevědomého a silného muže, jednak aby byl v bezpečí před možnými atentátníky. To ale rozhodně neznamená, že v Granburgu je v bezpečí. Bývalý guvernér a jeho stoupenci se ho pochopitelně snaží ze všech sil odstranit. Toliko k ději. Začátek je hodně divný. Autor nebuduje zápletku, což je OK. Spousta autorů ze začátku kašle na zápletku a věnuje se popisu postav a světa. Tady jsem ale i po 70 stranách, tedy cca 1/4 knihy, měl pocit, že postavy a svět skoro vůbec neznám a to jsem při čtení dával dobrý pozor. Jakoby se sám autor teprve s reáliemi svého světa seznamoval a zkoušel, jak daleko může zajít. Nicméně když vydržíte slabší začátek, tak vás kniha pohltí a nepustí, natolik je čtivá. Jen mi přišlo, že Lodrikova změna je trochu moc náhlá, prostě: Zhýčkaný fracek, střih! Schopný mládenec. Celkově se jedná spíše o prolog k věcem příštím. Hlavní hrdinové stále vůbec netuší, jakou mají ještě sehrát roli. A konec je plně otevřený, přinejmenším se nejedná o uzavřenou knihu. Trpaslíky jsem nečetl, takže srovnáním nemůžu sloužit…

Takhle nejak by měly vypadat kroniky oblíbených fantasy postav. Kniha začíná Drizztovým narozením a seznamuje nás se všemi důležitými kroky mládí tohoto neobyčejného temného elfa. Jeho „zvrácený“ pohled na svět i kolísání mezi etickým chováním a bezhlavým zabíjením. Bez podpory bojového mistra, by byl Drizzt pravděpodobně odsouzen ke stejnému životu jako zbytek zkaženého národa. Ale jak už víme z Planiny ledového větru (pokud jste nečetli, tak nevadí), Drizzt se vzepře a… a o tom je vlastně celá kniha. Nějakou velkou dějovou linku tam nehledejte (soupeření mezi rody). Převážně sledujete vývoj bojovníkovy postavy a musím říct, že je to skvělý zážitek.

Nuž, tentoraz sme sa v hodnotení zhodli :) Stíny v létě sú výbornou knihou edície Moderných diel fantasy, ale ak očakávate príjemne akčný príbeh, ako sa očakáva od moderných kníh (a vzhľadom k predošlým dvom knihám), budete sklamaní. Ak sa ale naladíte na pomalý príbeh plný psychológie postáv knihu si jednoznačne užijete. (Z toho dôvodu mi napadlo, že prvá kniha Kvartetu vysoké ceny by sa mohla páčiť práve Doubravke ;)) Daniel Abraham rozpráva smutný a rozvláčny príbeh o intrigách, schopnosti obety, výberu menšieho zla, svedomí – o ľuďoch. Práve človek stojí v centre pozornosti, a aj napriek nesporne zaujímavej problematike andat je najväčším kladom knihy práve prepracovanosť postáv, ich psychológia a nevyhranenosť dobra a zla v ich dušiach (žiadne iba čierne a iba biele). Ako jedinú slabinu knihy vidím rozťahanosť (od dokončenia smutného obchodu sa znížila pútavosť – menej intríg a viac romantiky). Táto séria má dokopy štyri diely – zatiaľ si neviem predstaviť, čím sa bude Abraham zaoberať v ďalších dieloch (príbeh je uzavretý ;)), ale ako som pozeral na Amazon, kvalita série je len vzostupná, a dúfam, že sa máme naozaj na čo tešiť.

V seznamu povídek chybí Pravda, jako poslední povídka na straně 80.

Co dodat proste narez :) Erikson zvlada vsechno, od chvilek napeti, hned ho strida humor, pak zase smutek, pak vynikajici bojovy sceny, zas par veci nechapete, ale ten pocit nema chybu ;) A nikdy si nemuzete byt jisti, jestli je urcita postava opravdu mrtva :)

Být tohle samostatný román, tak podle mne nemá mnoho šancí uspět. I přes to ale dávám 4*. Proč? Protože jsou zde vysvětleny některé věci, které Erikson v Malazské knize padlých jen naznačil. Malazská říše je v podstatě bez panovníka, neboť císař Kellanved se svým společníkem před několika lety zmizeli. Nyní ale nastává „stínový měsíc“ a proslýchá se, že se císař pro svůj trůn vrátí. Jenže císaři a Tanečníkovi šlo vždy o něco víc… A nejen jim. Kniha je vyprávěna ve dvou dějových liniích, kde je v jedné hrdinou Kalen, bývalý člen Meče říše, v druhé linii je pak hlavní postavou mladá zlodějka Kiska, toužící se stát Spárem. Kalena si zamilujete, to Vám garantuju, s Kiskou jsem se ale bohužel nesžil a její postava mi přišla poněkud zbytečná. Eriksonovi se podle mne sice Esslemont ve vyprávění rovnat nemůže, ale i tak je to příběh nad míru zajímavý a pro fandy MKP je to prostě „must read“. Všiml jsem si jednoho, pro mne zásadního rozdílu od Eriksonova stylu a to, že Esslemont více popisuje prostředí. U Eriksona mi tohle zpočátku hodně chybělo, ale časem jsem si zvykl, a byl jsem překvapen, když jsem si uvědomil, že mi to tady vadí. Další věc, kvůli které musím strhnout nějakou tu část hvězdičky je místy nepřehledný děj. Stává se, že postavy se náhle dostanou do jiného světa, kde se chvíli něco děje, pak se zase dostanou jinam, občas do toho vzpomínají na svou minulost a prostě občas nevíte, kde vlastně jste. U mně toto mohlo být ovlivněno faktem, že jsem na knihu neměl dost času a četl jsem ji po chvilkách přes týden.

Tato kniha ma dostala. Jednoznacne zatial najlepsie dielo fantasy, ktore sa mi dostalo do ruky. Bohata fantazia, skvela spisovatelska zrucnost, originalny pribeh- je to briliantna a genialna kniha, ktora ma hlbku.

Najhorsia kniha, aku som kedy cital…

Jsem nadšena. Báječně si užívám. A ještě DVA další díly! Blaho :)

K Aldissovi mám takový ambivalentní vztah, ale asi jej budu muset přehodnotit. Zatím jsem četla asi jen necelou polovinu jeho díla, ale zaujaly mě pouze dva kousky – Nonstop, který jsem svého času pokládala za naprosto geniální, a Skleník, kterému jsem teprve musela přijít na chuť. Snad právě díky posledně zmiňované knize jsem se trošku sblížila s aldissovským stylem, což se mi bohatě vyplatilo při mém návratu k Helikonii. Jaro jsem četla před více než 10 lety a tehdy jsem jako čerstvá dvacítka byla mentálně přece jen někde trošku jinde, než jako „kristuska“. I tak se mi Jaro „docela líbilo“. Teď, když se mi konečně podařilo trilogii zkompletovat, jsem se k četbě vrátila a skutečně se z Aldissova umu raduji.

Helikonie je zvláštní planeta, která dostala do vínku zvláštní dar – dvé sluncí, které obíhá v tak rafinovaných drahách, že ekvivalent našich „ročních období“ – tedy údobí chladu, růstu či horka – trvají celá staletí. Generace obyvatel neznají nic jiného než krutý mráz či spalující vedro a nevěří legendám o existenci opačného. V Jaru zastihujeme lidstvo zpočátku ještě koncem zimy a posléze, s ubívajícím mrazem, na počátku rozkvětu a bujného růstu. Ten se netýká jen vegetace, ale i společnosti jako takové. Díky specifickým klimatickým podmínkám a dramatickým proměnám celé ekologie i lidé nebývale rychle procházejí proměnou od prvobytně pospolné společnosti po jakýsi středověk. Aldiss zapojil do popisovaných reálií veškerou svou fantazii, znalosti a i externí poradce z mnoha oborů, aby se překotný vývoj celého systému dal logicky vysvětlit a dával smysl. Podle mě se mu to povedlo skvěle.

Příběh planety se před námi v Jaru odvíjí prostřednictvím životních událostí několika málo hlavních hrdinů a hrdinek, kteří obývají osadu Oldorando a zprostředkovávají nám ony převratné změny, které přetvářejí celou Helikonii. Kromě lidí planetu obývá i rasa prvotních obyvatel – nenáviděných Fagorů, řada kmenů jakýchsi pololidí – Protognostici, a další více či méně inteligencí nadané životní formy. Ostatní fauna a flóra je skutečně fantastická a jinak tomu ani nemůže být – pokud má jakýkoliv druh přežít v tak extrémních podmínkách, i jeho adaptace a životní cykly musí být extrémní. Spousta z nich pro mě byla nečekaná a proto i nevšední a vítaná.

Helikonie mě zatím oslovila natolik, že se chci pokusit dát později šanci i ostatním Aldissovým knihám – třeba je po těch letech budu vnímat opět trochu jinak, jeho styl skutečně asi vyžaduje jisté vyladění čtenáře. Helikonii rozhodně doporučuji, v případě neobliby i k opakovanému čtení po letech. Neprohloupíte.