LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Buď je Erikson čím dál lepší, nebo já na jeho díle čím dál závislejší. Druhá možnost bude následkem první. Erikson mi opět naservíroval příběh, který má mnoho vrstev. Jednotlivé dějové linky se splétají a rozplétají. Některé jsou uzavřeny, jiné směřují k uzavření v dílech, které na mě ještě čekají a zákeřně posilují moji… natěšenost (je tohle vůbec slovo?). Potěšil mě umě vyváženým mixem tragiky a humoru, akce a filozofie. Ohromil bohatostí svého světa, který popsal tak geniálně, že uvědomění si skloubení minulosti s přítomností na mě dopadalo jak rány kladivem. Stejně jako dokáže lámat srdce svým postavám, lámal ho i mně. Ale nebyl by to Erikson, kdyby na konci nepřevládlo lehké pousmání. Vlastně s žádnou novou zbraní nepřišel, jen ty staré, osvědčené jsou ještě ostřejší.

Jednoznačně zatím nejhorší díl. Jak bylo naznačeno minule, hlavní dějová linka této knihy se točí kolem Leesila a jeho minulosti coby nájemného vraha. Upíři a spol.jsou tedy spíše v pozadí. To sice nevadí, ale děj je díky tomu mnohem méně akční. A ať si říkáte co chcete, rychlé plynutí děje a dobře popsané souboje jsou hlavním tahounem této série. Různé zrádné šarvátky a přešlapování na místě je podle mě spíše krok špatným směrem. Příběh mi připadal pomalý, bez překvapení. V minulých dílech jsme se dozvídali zajímavé věci během celé délky knihy, tady však ne. Od začátku jsme obeznámeni s určitými věcmi a až na konci dostaneme širší vysvětlení. Doufám, že další díl bude svižnější a elfové se ve své domovině ukáží většími tahouny než zrádní lidé či upíři.

První díl tetralogie Kvartet vysoké ceny.
Otah pracuje jako přístavní dělník v bohatém Saraykehtu, jehož prosperitu zaručuje tzv. andat, ztělesnění myšlenek, které spoutal a ovládá básník. Jenže saraykehtský básník Hešai se svým andat Bez-semen nemá zrovna nejvřelejší vztahy, a toho se pokoušejí využít nepřátelé města. Kdyby totiž Saraykeht ztratil svého andat, stal by se záhy lehkou kořistí pro nepřátelský národ Galtů. Otah je navzdory snaze nijak nevyčnívat z davu zatažen přímo do středu dění a nakonec se ukazuje, že to musí být právě on, kdo pohne ručičkami vah na vítěznou stranu.
Více než fantasy jsou Stíny v létě klasickým historickým románem, který se pouze odehrává ve fiktivním světě. Ačkoliv v něm nemalou roli hraje andat, tedy ztělesnění myšlenek, které má pouze lidskou podobu a určité magické vlastnosti, je to především příběh lidský.
Daniel Abraham se ukazuje jako skvělý vypravěč a zejména díky svým skvěle vykresleným a nejednoznačně uchopitelným postavám nutí své čtenáře číst stránku za stránkou. Andat Bez-semen, bůh a otrok v jedné osobě, je v tomto směru vůbec nejpozoruhodnější postavou románu, kterou nelze nenávidět, ale zároveň ani milovat.
Stíny v létě jsou čtenářsky vděčným románem o lásce, zradě, intrikách, lidském svědomí a schopnosti obětovat se pro ostatní, který potěší zejména milovníky současných historických románů. Naopak čtenářům, kteří se bez přehršele fantasy prvků neobejdou, nejspíš jeho četba uspokojení nepřinese.

Kniha je pre mňa sklamaním,(ak si zoberieme, že autor to považuje za vrchol svojej tvorby) ani nie tak príbehom, ktorý sa mi páči ale tým že autor nepopisuje vnútorný stránku hlavného hrdinu,, chýbajú mi tam pocity, myšlienky túžby, pohnúty…Hrdinovi ma nepresvedčil o svojich zázračne objavených citoch k svojmu synovi(Miškovi :) aké city zrazu), vôbec mu neverím, že ho miluje a že má výčitky svedomia a podobne…autor to tak zhrne možno do troch viet.O synovi som si myslel, že je robot. Vnútorné pohnútky, myšlienky hrdinu ale aj iných postáv sú absolútne minimálne a všetko sa dozvieme z rozhovoru poprípade jednou vetou, aký má vzťah hrdina k ostatným postávam (resp. čo si myslí o nich)?čo si myslia oni o ňom? Všetko hnané vpred samé súboje a žiadna polemika čo a ako kde spravíme (osoba ide od bodu a do bodu b) bez zástavky , v rôznych situáciach by som rád vedel čo cíti hrdina (napríklad stretnutie s Petrom, Hasanom a pod) alebo prečo tak koná …všetko je to odpinknuté zvyčajne jednou vetou…Nehovorím že má Kornel filozofovať pri každej situácií ale niektoré by to potrebovali a oživili by tým dej. Pri černokňažníkovi som to ešte bral som si povedal, autor sa potrebuje ešte rozpísať, pri bohatierovi mi to už začalo trochu vadiť nakoľko je to dosť rozsiahla trilógia ale pri Kornelovi mi to už vadilo a to dosť. Príbeh si to jednoznačne pýta…hrdina si to pýta…ako sa mám vcítiť do hrdinu a prežívať jeho útrapy?čo prežíval pri neúspechu? Pri ostatných hrdinoch(Muromec, Bivoj…) by sa to ešte dalo ale keď je hrdina z časti básnik? Trochu mi chýbalo aj s toho… rozhodoval som sa medzi 2* a 3* ale alchýmia, vlci, pes,príšery, obdobie v ktorom sa to odohráva, súboje a vtipný záver prevážili. Dúfam, len že ďalšie pokračovanie bude lepšie a pestrejšie po všetkých stránkach.

tak já nevím… oproti zlatému kříži ubylo podivně jednajících postav (hlavně je pryč ten divný vran začátku), ale pořád často nevěřícně kroutím hlavou. příběh lépe graduje a obsahuje (už nikoliv samoúčelné) překvapivé zlomy. pavlova fantazie tu vládne nade vším a je tím nejlepším, co kniha skýtá. jenže jí chybí otěže a tak létá nekontrolovaně sem a tam. výsledkem je zajímavý příběh, ale neučesaný a zdivočelý. chvílemi je to dospělé, chvílemi dětinské. co pavlovi často vytýkám, to je nezvládnutý jazyk. jedna věc je poetika, druhá sevřenost a soulad. použití nářečí v této knize je tak špatné, že mě to vážně naštvalo (takhle mi prznit můj rodný hantec; např. „sajtna“ nikdy nebyla a nebude totéž co „grupa“), nemluvě o tom, že autorovi fantasy, který tvrdí, že tengwar je jazyk a elfové v dílech JRRT mluví „quienejsky“, patří dát jednu za ucho! stejně jako u zlatého kříže, když člověk odfiltruje různé nedostatky, dostane se mu zajímavého pokračování a finále si proto ujít nenechám.

Rychle odsýpající příběh, který má svou záhadu, akci, lásku, bolest a jako vždy skvělé hlášky. Myslím, že fanoušci série zklamáni nebudou. V tomto díle víc jak v jiných je poznat, že vnitřní monology, komplikované emoce a hádky autorku baví, že se v nich ráda vrtá do detailu a všechny ostatní zápletky působí jakoby v pozadí. A to tu přitom máme chystaný atentát na Anitu a souboj o převzetí vlkodlačí smečky, tedy nic bezvýznamého.

Coby rodilá obyvatelka Ostravy jsem byla okamžitě zaujata, když jsem se doslechla o této knížce: „Želes“ je dle autora místo, vzniklé v 1. česko-rakouské válce poté, co jakási biologická bomba dopadne na Severní Moravu (místo do Rakouska;-)). Ostrava a desítky kilometrů jejího okolí se promění v unikátní biosystém, železný prales. Fajn nápad, inspirace je patrná ze starých továrních komplexů a důlních věží, které si příroda zvolna bere zpět. Vzpomněla jsem si na svá dětská léta, chození po polorozpadlých mostech, po potrubí, zkrátka blbnutí tam, kde malí smradi nemají co dělat:-). A tím jsem v podstatě shrnula veškerá pozitiva knížky – dobrý nápad, obstojná imaginace ohledně fauny a flóry a záchvat nostalgie:-). Podívejme se na negativa: pro mě osobně už samotné postavy nezaslouží mnoho chvály. Jejich dialogy jsou převážně banální, zbytečné, rádobyvtipné, až infantilně hloupé – a tyto rozhovory tvoří značnou část „Želesa“. Hrdinové se chvilku chovají jako idioti, pak najednou srší nápady, čas od času pomůže na poslední chvíli bůh ve stroji, charaktery a psychologie nejsou zpracovány nejšťastnějším způsobem (ústřední dvojice si o sobě a své minulosti občas vzájemně povídá, o ostatních se nedozvíme skoro nic). Za celou dobu jsem k žádné z vystupujících postav nepocítila ani náznak sympatie, Tom s Jolanou mě vyloženě iritovali. Pokud nakoukneme k zápletce, taky žádná sláva – občasné výpadky v logice mi dost hýbaly žlučí. Například v úvodu trojice teenagerů spadne z 20-metrové skály a ihned vydedukují, že turistická skupina nahoře je jistě považuje za mrtvé, tím pádem nebudou čekat na pomoc a musí si cestu z Želesa najít sami… WTF? Pomineme, že vybavení mají jak z 20. století (děj se odehrává ve 23. století) a nemají techniku, co by jim vytrhla trn z paty, ale to je skutečně takový problém zařvat: „Haló, jsme naživu, přiveďte pomoc!“, to by se jako na těch 20–25 metrů nahoru nedoneslo? Zarážející je i množství jídla, co sebou mládeži mají (vydrží jim na celé dny) – vždyť exkurze do Želesa měla trvat pouhé 3 hodiny. Zrovna tak mě dostalo do kolen, když Tom vytáhne na nepřátelského robota nůž a tím ho zastraší… WTF? Závěrečné vloupání do silně střeženého sídla zlé megakorporace pomocí karty Jolanina ztraceného otce, kterého se společnost zbavila už před 5 lety… WTF? Rovněž příčiny vzniku Želesa jsou podány zkratkovitě, s humorem imho trošku dětinským, jistě si s tímto pozadím šlo pohrát více do hloubky a zajímavěji. Hlavní dojem z knihy je pro mě nevyzrálost. Mám pocit, že ji autor psal velmi mladý a v dospělosti si to po sobě nepřečetl, jinak by snad byl podstatně kritičtější, seškrtal svůj výtvor, přepsal a nejspíš by z toho mohla být skvělá delší povídka. Nenadchla mě ani obálka a vnitřní ilustrace – slabší průměr jako celá knížka. Kdybych „Želes“ mohla vyslat časem do doby, kdy mi bylo 12 až 16 let, nepochybně by se mi tehdy ohromně líbil. V současném věku pro mě tato koupě byla šlápnutím vedle a mít po ruce jinou knihu (zatracené stěhování), pravděpodobně bych „Želes“ brzy odložila nedočtený. No co už, tohle drobné zklamání přežiju a popřemýšlím, který z mých náctiletých příbuzných je schopen přečíst knížku a podaruji ho (nebo ji). 50%

Vedle Davidovy „Vendetty“ druhý vynikající román v TNG sérii nakladatelství X-Egem. Jedna z nejznámějších autorek Star Treku v něm předkládá své pokračování klasické epizody „Mirror, Mirror,“ kde se posádka Enterprise omylem dostala do „zrcadlového vesmíru,“ alternativní reality s naprosto přehozenými „morálními znaménky“ jak jednotlivých osob, tak organizací, druhů a planet. Zdejší Impérium přitom jejich „návštěvu“ nejen nepřehlédlo, ale vyvodilo z ní i pro sebe zcela logické důsledky, s nimiž se po letech střetává posádka nové Enterprise pod vedením kapitána Picarda.

Na románu nejvíc udivuje jeho komplexnost. Diane Duane si dala tu práci detailně promyslet vše od dějin „zrcadlového vesmíru“ přes individuální osudy členů zdejší posádky až po vědecko technické pozadí přenosů hmoty mezi vesmíry, která skrývá svůj ošklivý háček. Výsledkem je úžasné směs místy oscilující od psychologického a bezmála filozofického podhoubí k hard SF a zpět, přitom s nezanedbatelnou porcí napětí a místy dosti černého humoru – bezpečnostní poradkyně Troi je prostě k nakousnutí. :-D Jakmile se naplno rozjíždí šílená hra s dvojníky, do které je postupně vtažena většina důstojníků včetně kapitána, přičemž je jim i všem okolo jasné, že dřív nebo později to prostě MUSÍ prasknout, kniha se přesouvá do kategorie „neodložitelných.“ Přitom morální poselství o „evolučním prospěchu lidskosti,“ které z jejich stránek nenuceně prýští, stojí za úvahu a činí knihu něčím víc než „dobrodružstvím na jedno odpoledne.“

Bohužel, překlad je mizerný. Jakkoliv sedí „obsahová stránka,“ jeho tvůrce evidentně neměl dost znalostí, aby držel s autorkou krok v odborné oblasti. „Filozofické“ části ještě ujdou, byť by neškodilo dát třeba jako poznámky pod čarou zdroje citací, kterými si Picard „chrání soukromí“ před příliš zvědavou poradkyní, naopak „vědecké“ pasáže jsou pohroma. Hlavně předpony sub hyper super lítají textem jako včely, aniž by měl překladatel sebemenší ponětí, co znamenají (např. subprostor a hyperprostor NEJSOU synonyma, jak se snaží čtenáři namluvit) a knihu to velmi sráží. Přesto, hlavně za úžasnou komplexnost a „poselství“ to absolutní hodnocení dostane.

P.S.: Hlavně díky této knize vyšla v USA i celá knižní série ze stejného prostředí „Zrcadlového vesmíru,“ která představila notoricky známé Star Trek hrdiny často ve velmi nevšedních rolích.

Je to velmi zdařilý výběr povídek polské scifi z dnes starší doby. Kdo znáte polskou sci-fi, tak víte, že patří ke světové špičce a platí to i o tomto výběru. Zejména mě zaujala povídka Biohazard od K. Fialkovskiho.

Z8věr opravdu úžasné triogie. Drizzt s přáteli pronásledují zákeřného Artemise Entreriho až do vyprahlých pouští, aby konečně s vrahem zúčtoval a zachránil bezbranného půlčíka. Družina procestuje všemožná zákoutí, od známého severu, přes neklidná moře, poušť až do temných sfér démonických hlubin. Příběh plný odvahy, cti a přátelství se neodvratně blíží do finiše a my můžeme jen se zadrženým dechem čekat na finálový souboj temného elfa a nájemného vraha. O to větší je překvapení, když onen souboj vlastně žádné finále není, ale pouze začátek třetího dějství. Autor si na nás připravil různé překvapení, ze kterého ani jedna postava nevyjde bez škrábance. Konec byl poté krásně, plynule zvládnut a vy jen hrdinům přejete ten klid a mír, který si po všech těch nesnásích mohou dopřát.

Nemá smysl opakovat mnohokrát řečené, ve své době to byl světový bestseller. Pokud jde o můj vkus, tak škoda, že to nenapsal Faldbacken …

No měl jsem zrovna chuť na military sci-fi a dostal jsem..... military sci-fi zkříženou se space operou ve starém dobrém duchu Setkání s Rámou. No nemůžu si stěžovat, akorát podobnost s výše jmenovaným dílem byla větší než by bylo slušné a taky jsem se tak trochu neorientoval v postavách (ano jsem jeden z těch neznabohů, kteří ještě Carpe diem nečetli)… No když to tak beru kolem dokola – stěžovat si můžu. Protože by bylo slušné (i když za to možná může nakladatel) čtenáři oznámit, že se jedná jenom o první díl… Konec je otevřený jako hranice v EU, takže tohle prostě nemůžu prohlásit za dokončený příběh. Ale neztěžuju si (nakonec vážně ne), Fabian psát umí a nakonec si to Carpe diem asi přece jenom přečtu.

Je to takové nemastné, neslané a absolutně nezajímavé. Autorčino pojetí Johna mi přišlo takové velmi podivné. Je jasné že má rád ženy, ale to že by pro jakoukoliv obětoval život? Ten JFK který vlastně zabil miliony (samozřejmě jenom aby zachránil miliardy)? To se ani nedá brát vážně. To že příběh výpraví formou první osoby čtenáře sice vtáhne rychle do děje, ale jde strašně moc vidět jak s touto formou autorka bojovala. No pro mě zatím nejslabší díl série, ale alespoň si z toho odnáším jedno morální ponaučení – Nikdy nespi s mlokem.

Série „Pendergast“ začíná příjemně napínavým příběhem o brutálních vraždách v Newyorském muzeu. Kdo viděl film „Relic“, bude mít od začátku jasno, co nebo kdo dělá z lidí krvavé hromádky. Není to však důvod nepokračovat ve čtení – film byl notně předžvýkán pro průměrného émeričana, děj byl náležitě zjednodušen, obrán o některé postavy a samozřejmě v něm nechybělo nezbytné hájení dětí, psů a vtipných sidekicků:-). Přiznejme si, kniha samotná je rovněž zoufale předvídatelná, s výjimkou dvou úmrtí hned na úvodních stranách jsem se nedočkala jediného překvapení, vybočení z předpokládaného průběhu; vedlejší postavy se chovaly dle mých představ a ztrácely hlavu přesně v určeném pořadí;-). Kupodivu tento fakt podstatně nesnížil zábavnost románu, četla jsem relativně rychle, pár nudných stran se objevilo až v úplném závěru. Tahounem případu tentokrát není pouze agent Pendergast, ještě více prostoru dostává zaměstnankyně muzea Margo Greenová, poručík D'Agosta z NYPD nebo novinář Smithback. Postav, které více či méně zasáhnou do děje, je hojné množství a osobně bych vytkla jejich schématičnost – okamžitě je jasné, kdo je padouch, předurčený k selhání či k sežrání. Poněkud zklamáním pak bylo finální naložení autorů s kladnými hrdiny – doufala jsem v podstatně drastičtější vykydlení. Kýčovitý konec mě neuspokojil a překombinovaný epilog s „šokující“ pointou mi vyvolal na tváři akorát úšklebek. I bez znalosti filmu bylo čtenáři vše jasné od začátku a je tedy s podivem, že tohoto „šokujícího“ odhalení dosáhl pouze jeden nečestný vědec; agent Pendergast a veškeré muzejní či vládní kapacity s jejich špičkovým vybavením zůstaly za blbce;-). Když tak koukám na výčet negativ, musím, ač nerada, zkorigovat původně zamýšlený počet hvězdíků. Přesto mi nezbývá než uznale pokývat hlavou: kniha je čtivá, zábavná a navzdory předvídatelnosti napínavá – osmá hvězdička utekla o pověstné poprsí anorektické pubescentky:-). 74%

sborník povídek na téma čarodějové pánů danna a dozoise se vcelku povedl. je tam o trošku víc průměru a podprůměru, než bych od velkého gardnera raymonda čekal, ale dokázali je vyvážit perlami (ford, card, duncan). trošku mi vadil formát knihy (nevadí mi tlusté bichle, ale tahle byla i relativně vysoká) a kýčoidní titulní ilustrace. čím jsem starší, tím mě tyhle nenápadité schematické figurální výjevy na obálkách SF víc štvou.

Brilantní analýzu této knihy dává Neil Postman v „Amusing Ourselves to the Death“. Jasně zde uvádí hned v předmluvě rozdíl mezi Orwellem a Huxleym: Zatímco v Orwellovi ničí lidství to, co lidé nenávidí, v Brave New World to, co lidé milují. Není zde žádný velký bratr, nikdo ho nepotřebuje, lidé jsou šťastní ve své nevědomosti. Není třeba se bát knih, nikdo nečte. Není třeba donašečů, to šťastné štěbetání nikoho nezajímá. Není třeba se bát pravdy, pravda se rozpustí v moři balastu a pseudokultury … atd.

Orwellova vize skončila pádem východního bloku, k Huxleyho vizi západ nezadržitelně směřuje. Jak píše Postman: Cílem mé knihy je ukázat, že Huxley a nikoliv Orwell měl pravdu.

Knihu jsem dal do TOP 10 jako jednu z nejgeniálnějších knih všech dob.

Už méně alarmující než první díl, který mně vážně dostal. Stále lze mezi řádky číst aktuální myšlenky (jedno náboženství je stejné jako druhé, jde jen o to kdo je momentálně u moci, zlo je v lidech a ne v myšlenkách), ale samotný příběh už je takový trochu samoúčelný, jako by šlo autorovi spíš jen o dokončení něčeho co předtím nakousl než o skutečné literární dílo. Ale pořád se to dobře čte.

Kniha je určená pro děti od 10ti let, jestli jim chcete darovat něco strašidelného, je to ta pravá kniha, nedoporučuji pro citlivější dětské povahy. Kniha je čtivá, děj dobře plyne a hlavní myšlenka je dosti originální. Postavy jsou dětsky zjednodušené, ale ne tolik, aby to dospělému vadilo. Snížené hodnocení má za boční zápletky, kde už autorka na originalitu nehleděla a jsou to převyprávěné příběhy od Poea a jiných – děti je ale nejspíše neznají, takže to pro ně bude tím větší zážitek.

Tento soubor Lem napsal v době nejtvrdšího stalinismu a sám se k němu později vyjadřoval naprosto zamítavě jako k ideologickým blábolům. Mladší ročníky ho sotva budou znát, nicméně vlastním všechny Lemovy knihy vydané v češtině a tedy i tuto. Nedávno jsem se k ní vrátil a ty příběhy znovu pročítal. Hlavně cesty Ijona Tichého. Upřímně jsem se znovu zasmál povídkám Zákazník pana Boga, kde docela trefně vyjadřuje mentalitu kléru i 25. cestě Ijona Tichého, kde paroduje jednotlivé filosofické směry. 24. cesta má být sžíravou satirou – až z toho vstávají vlasy na hlavě – na neomezeně liberální volnotržní společnost. No … jak zpívá Aleš Brychta ve své nejznámější písni: …Proč se mi vůbec nechce smát …

Od Goblina jsem po přečtení veskrze velice pozitivních ohlasů čekal knihu, u které se řádně zasměju. Ovšem přišlo zklamání. Humor v knize je docela klišovitý a vesměs čekatelný. Za celou knihu jsem se nahlas zasmál jen jednou. V tomhle ohledu je pro me tedy i Barbar Ronan lepší knihou. Že jsem hnidopich, tak nemůžu přenést přes srdce fakt, že v Goblinovi pijí trpaslíci víno. Kdo to kdy viděl? Autoři fantasy by se imho měli držet zavedených věcí u jednotlivých ras, jelikož to aspoň pak čtenářům nedělá bordel. Autor ale situaci zdařile zachraňuje čtivým stylem a bizarníma postavama. Nakonec se z toho vyklubalo příjemné počtení, které bych ale moc neřadil jako humorné. Zdálo se mi, že autor tuhle knihu/serii zamýšlel jako parodii na klasické fantasy ságy a s touhle myšlenkou mě právě ta jediná věc rozesmála. (Slyšela jsi ten příběh o tom chlápkovi z devíti prsty ze středního kontinentu…už nevim jak se jmenoval. Co se zapletl do té záležitosti s prstenem?)

Lepší číslo než průměr, většina povídek má úroveň, vlastně jediné co mně iritovslo bylo dílo pana Zábranského které jsem se nepřiměl dočíst. Nadstandard.

Čekal jsem, že to bude větší průser, ale nakonec se z toho vyklubalo docela příjemný čtivo. Děj svižně utíká, nápady taky dobré, akce není špatná. Nicméně po báječné dvoudílné Odplatě je to zase pořádný pokles v kvalitě. Inu, není spisovatel ten, co by se zavděčil všem. Nechci panu Pecinovskému křivdit, ten odvedl brilantní práci a neponechal nic náhodě, takže si (narozdíl od jiného klasika české sci-fi) pořádně nastudoval JFK reálie a pochopil o čem to celé vlastně je. Takže tak…

Konečné tajemství je lekárskou scifi, v ktorej sa Bernard Werber nechal uniesť skúmaním mozgu a ľudských motivácií.

Samuel Fincher vyhrá šachový turnaj nad šachovým počítačom Deep Blue IV, povie pár slov za rečníckym pultom, odíde domov k svojej žene (topmodelka, blondína, najkrajšia žena sveta? Prečo práve blondíny? U mňa vedú jednoznačne brunetky :)), s ktorou sa pomiluje… a umrie. Umrel rozkošou, orgazmom alebo ho niekto zabil? To chce zistiť komická dvojica  – novinárka Lukrécia (ktorá mi nehorázne liezla na nervy) a Izidor – bývalý policajt, novinár, muž, ktorý sa rozreve pri večerných správach.

Táto dejová línia ma s prepáčením iritovala a často nudila. Ich detektívne vyšetrovanie sa podobá behu zajaca za kúskami mrkvy – od jedného kúsku (stopy) k druhému – a je nesmierne naivné (ktorí novinári by niečo zistili, ak by sa pri vyšetrovaní údajnej vraždy vždy predstavovali, že sú novinári? Hneď by malo nasledovať zabuchnutie dverí pred nosom:)). Vedľajšie postavy sú tam len na dve veci – aby ich naviedli k ďalšej stope a popri tom ich pouči svojou prednáškou o veciach (hypnóza, dekadentné užívanie si života…), v ktorých sú všetci odborníkmi. Finálne rozuzlenie mi pripadalo ako vyťahovanie zajacov z klobúka (autor to síce všetko pekne prepojil, ale neubránil som sa úškľabkom a vrtením hlavou), samozrejme počas celej knihy a aj v závere sa dočkáme niekoľkých deus ex machina (+ sexuálnej scény ako sa na Francúza patrí pekne podrobne popísanej…).

Nuž, prečo je tu až 60%? Môže za to druhá dejová línia, ktorá sleduje obdobie do Fincherovej smrti. Jean-Loius Martin bol jednoduchý človek, spokojne si užívajúci život. Má dom, manželku, potomkov, prácu, možno aj ten strom. Jedného dňa sa jeho život rapídne zmení – vodič doňho nabúra autom a Jean-Louis je pacient LIS (locked-in-syndrom = syndróm človeka zamknutého v sebe samom) – nemôže sa hýbať, rozprávať, písať, milovať sa so svojou ženou (ani inou) a sluch aj zrak má obmedzený iba na jeden zmyslový orgán. Komunikuje jedine klipnutím viečka – raz áno, dvakrát nie. Situácia na porazenie a samovraždu, povedal by jeden (ak by to JL dokázal, čo nedokáže ;)) – avšak Jean-Louis sa rozhodne žiť a nielen zaživa hniť na nemocničnej posteli. S pomocou svojho neuropsychiatra Samuela Finchera začne komunikovať prostredníctvom počítača a následne spraví nesmierny objav. Objav Konečného tajomstva, ktoré je najsilnejšou motiváciou.

Táto dejová línia mohla v príbehu kľudne ostať osamote – je zaujímavá, plná vedeckých informácií (počas čítania som si lámal hlavu, čo všetko je reálne a čo patrí do sf), s peknými prepojeniami s legendou o Odyseovi a postupnou premenou Jeana-Louisa. Trochu mi vadil spôsob premeny bankového úradníčka na génia, ale nie tak ako súčasná vyšetrovacia línia.

Túto knihu aj napriek (pre mňa) výrazným mínusom odporúčam… minimálne zistíte ako sugesciou oblbnúť druhých (bidlička a biela farba :)). Nebyť výhodnej kúpy – zlacnenie z 389 Sk v priebehu pár rokov na 1€ – nadával by som, za čo som tie prachy dal ;)

Dočetl jsem před pár minutama a pořádně nevím, jak začít.

Byl jsem na tom stejně jako papuja. Předchozí díl jsem četl více než před rokem a nějak se mi nechtělo rozečítat příběh z úplně nového světa se zástupem nových postav. Trvalo mi tak asi 200 stránek, než jsem se plně začetl a byl jsem pohlcen příběhem. Je opravdu s podivem, jak Erikson dokáže neustále přicházet s něčím novým a jak mistrně dokáže splétat nitky děje a budovat jak příběh, tak napětí.

Co můžete v tomto díle čekat, pokud jste jej ještě nečetli? Humor! Celá jedna dějová linie je velmi humorná („Co budeme mít dnes k večeři, Buggu?“ „Našel jsem nějaké banánové listí, pane.“) – po dočtení mám pocit, že humorem Erikson odlehčuje velmi hutný a temný konec. Dále se můžete těšit na sexuchtivou nemrtvou, na malou holčičku vraždící po nocích, na válečníka, jež se po své smrti vždy vrátí zpět k životu, na lehké vysvětlení držeb a chodeb, na bohy procházející (a umírající) mezi smrtelníky, na magii (!!!), na největší bitvy z prvních pěti dílů a to jak magické, tak fyzické, na neuvěřitelné bojové dovednosti některých hlavních postav, ale hlavně opět na postavy, které si oblíbíte ať už stojí na straně dobra nebo zla. A ještě malé doporučení: čtětě posledních 150 stran v kuse. Nebudete chtít čtení přerušovat ;)

Pro ty, co už četli, jen krátký výčet jmen: Tehol, Bugg, Šurk, Konývka, Brys, Kuru Qan, Trull, Rhulad, Harlest :) Ublala :), Kalený meč!!!

„Já se zastavím později… Ale nejdřív… zmlátím jednoho boha do bezvědomí.“

Knížku jsem četla cca před třemi lety, není už tedy v mé paměti čerstvá a neposkytnu detaily, ale celkově se pro mě vzhledem k vysokému očekávání jednalo o zklamání. Rozdělila bych „Schismatrix plus“ na dvě části: 1) čtivé úseky, kde se něco děje. Tehdy jsou čtenáři v rámci příběhu předkládány zajímavé obrazy, působí to nezvykle, originálně, oslovilo mě to. 2) Pak jsou tady rozsáhlé pasáže „kecací“, kdy se rozebírají různé otázky ohledně soužití Tvárných a Mechanistů, jejich rozpory, politika, hierarchie, filozofie, sociologie… pro mě těžká nudologie. Stejným způsobem se dají roztřídit i povídky v druhé polovině – některé plné neotřelého příběhu a fantastických představ, v jiných se pouze nezáživně (imho) plká. Jde samozřejmě o můj subjektivní názor, spoustě lidí ty žvanící pasáže mohou být blízké, já si však v tomto případě neúprosně plavu čubičku proti proudu spokojených čtenářů. Za ty čtivé části 60%, věčná škoda, že jich nebylo víc.

Rozhodně jeden z nejlepších Star Trek románů, jaké u nás vyšly, dle mého názoru svým poselstvím přesahující jeho „rozsah.“ Vznikl ještě předtím, než Voyager rozvedl, ale v jistém smyslu i devalvoval Borgy, kteří zde představují strašlivou a v podstatě nezastavitelnou katastrofu – proti které stojí další pohroma, pomstou posedlá mysl disponující vesmírnou lodí nepředstavitelné síly. Lidé se ocitají na vahách mezi nimi a musí si zvolit stranu, což není vůbec snadné. Povinnost, odpovědnost, sny i svědomí, vše je v extrémní situaci podrobeno zkoušce odhalující podstatu charakterů i lidství. Zpracování je přitom vynikající a závěr strhující, s atmosférou, kterou lze bez váhání označit za skvěle hororovou i emotivní, což se týká hlavně poslední scény umírání ve stále se zkracující časové smyčce. Myslím, že tímto románem David částečně překonává i vynikající Imzadi a nikdo, kdo má rád Star Trek nebo jen dobrou space operu by ho neměl pominout.

Príjemná a vtipná oddychovka. Postavy sú prakticky všetky sympatické, teda až na pána, ktorý (ne)stratil psa a našiel „koťátko“, a hoci príbeh začína tragédiou v rodine a o úmrtia zakopávame prakticky neustále, slzy sa budú tisnúť do očí jedine od smiechu. Každá z postáv totiž rieši svoje (a občas aj celosvetové) problémy tak netradičným spôsobom, že je to buď vtipné alebo na smiech. Napriek tomu sú hlavné ľudské postavy tak prirodzené, že im viem prideliť tváre ľudí, ktroých stretávam na ulici a tak sa v duchu začínam pýtať, čo ak predsa … 93%

Já teda nejsem fanoušek JFK a tuhle knížku jsme si koupil jenom kvůli Pecinovskému, takže nemůžu posoudit, jak zapadá do série samotné, ale dobrá zpráva pro čtenáře jako já je, že se to hezky čte i bez znalosti historie JFK.

Tři nejznámější povídky s perfektníma ilustracema, které příběhům dodávají ještě na větší síle. Předčasný pohřeb pavažuji za Poeův povídkový vrchol.

„kritika“ kapitalizmu v kostce a pro děti. od spaní pod mostem až k buchtíkovu podnikání. nářez…

drsná agitka o „městě, kde zítra již znamená včera“ aneb kouzlo komunizmu. zápalovy ilustrace jsou ovšem geniální. zase, v dětství jsem byl nadšen všemi těmi vynálezy a udělátky, dnes nikolif.

Autoři nám konečně nabízejí příběh jedné z hlavních postav. Předchozí dva díly byly spíše epizodní a seznamovací. Tahle kniha si bere dobré i špatné od svých dvou předchůdců. Stále je to akční a svižné, ale už ne tak temné či hororové. Upíři už zde nejsou to nejhorší co můžete potkat a jde spíše o dobrodružství a různá tajemství. Nicméně část odehrávající se ve sklepě při odběru krve „pěti“ je opravdu napínavé čtení. Celkově se vše motá kolem Magiery, jejího vzniku, rodinných příslušníků apod. Setkáme se starými známými i nově příchozími. Další díl bude pro změnu o elfím míšenci Leesilovi, tak jsem zvědav, co si na nás toto spisovatelské duo připraví.

Nebudu hodnotit, každý má právo na svůj styl, ale tuhle knihu bych já osobně nesvěřila ani své kočce. A už vůbec ne nějakému mladému člověku, který se o tuhle kulturu chce zajímat.

Heinleinova parádička o tom, jak snadno ošálit člověka a nechat ho vidět to, co chcete. Jak napsal tomts – scifi zápletka je tu „až“ na druhém místě. Přestože jsou tu hodně autenticky popsané cesty vesmírem a jiné klasické sf motivy. Nechybí ani Mistrova typická rekvizita – sličná a přitom inteligentní děva.

To jsem takhle v útlém mládí na chmelové brigádě dočetla příliš rychle Andresovu „Wetemau“ a tak jsem v jediném dni volna pěšky vyrazila do nejbližšího města – cca 7,5 km vzdáleného Mělníka – doplnit čtivo na nudné večery. Domorodci na mě při dotazech na knihkupectví koukali, jako bych se ptala na vykřičený dům, nicméně nakonec jsem jeden malý obchůdek s knihami objevila a měli v něm dokonce i jednu fantastickou knížku – ano, tuhle;-). Na první pohled skvělý kauf, že?;-D Byl tehdy slunný den, na příjemné procházce jsme s kamarádkou v aleji schroustali zelená jabka a já z toho pak měla solidní hnačku:-). A proč vám to vlastně všechno povídám? Protože k tomuhle gamebooku můžu říct akorát prd:-). Ten den mi v paměti zůstal se spoustou překvapivých podrobností, knížka nikoliv. Byla oproti gamebookům ze série „Lone Wolf“ nudná, ani nevím, jestli jsem ji vůbec dohrála. Uvnitř bylo několik obstojných ilustrací (nikoliv převratných) a to je asi tak všechno. Takže 15% za jakž-takž vyplněný čas a 20% za ty vnitřní obrázky, víc si „Ohnivá poušť“ stěží zaslouží. 35%

Alternativní historie v podání českých autorů, ovšem našeho malého dvorečku se držel snad jen Pavel Renčín ve své úsměvné hříčce o stavbě orloje (70% s odřenýma ušima). „Barva“ Alexandry Pavelkové nás zavede jižněji, na poloostrov ve tvaru kozačky, ve společnosti umělce Sandra Botticeliho. Malířské prostředí je mi blízké, předmluva naznačuje cosi o thrilleru, těšila jsem se tedy… a byla relativně zklamána. Důvodem je především absence gradace, jak zmiňuje ve svém komentáři Sirius – prostě nuda (60%, odřeniny nejen na uších;-)). „Kaltenštejnská nevěsta“ Leonarda Medka nabídla pěknou práci s jazykem, solidní atmosféru, nic moc zápletku a předvídatelnou pointu (70% s přivřenýma očima, zakrytýma ušima a ucpaným nosem:-)). „Nový svět“ Františka Novotného nás vezme až za oceán, na objevení Ameriky nahlédneme z velmi zajímavého mystického pohledu, autor nešetřil nápady, jenže: indiáni, templáři, magické rituály, církevní i světské intriky, Archa úmluvy, vodopády, krakeni, Bermudský trojúhelník, FBI… mám pokračovat? Poněkud mi to připomnělo tvorbu lívance v podání pánů Wericha a Buriana, přemíra ingrediencí na tak krátký rozsah, výsledek není imho zcela konzistentní (70%). Povídku „V náruči boží“ Petry Neomillnerové jsem slupla jako grapefruit – hořké téma honů na čarodějnice, žádné pochyby o závěru, ovšem velmi věrohodné zpracování lidské psychiky i kruté doby (80%). „Kanál mistra Leonarda“ Jany Jůzlové na mě zapůsobil poměrně roztříštěně; kolem hlavního hrdiny je načrtnuto povícero motivů, nicméně ani jeden se mi nezdál dotažen do patřičné hloubky. Doufala jsem v nějakou výraznější pointu v závěru… a nic, neslané, nemastné ukončení srazilo procenta z hodnocení (60%). V poslední povídce se v doprovodu Gregora Báthoryho podíváme na bojiště u Moháče. Ďuro Červenák se v „Turkobijci“ uchýlil k pro něj netypické ich formě. Nejakčnější dílko sbírky mě kupodivu v bitevních pasážích úplně nebavilo, ale stejně šlo o natolik čtivou historku, že se zařadila po bok Alraunina dítka, dávám 80% a těším se na „Strážce Varadínu“. S celkovým hodnocením pak nemám žádné dilema: dvě skvělé povídky, dvě průměrné a zbytek někde mezi, jasných 70%.

Nadělat prachy je zatím nejlepší Zeměplocha, jakou jsem četla. Série o Hlídce mě potěšila výborně prokreslenými charaktery a napínavým dějem, oproti tomu v Erikovi byl děj plochý (postavy také), ale mnohem víc jsem se zasmála. Nadělat prachy oba tyto klady dokonale spojuje.

když jsem bral tuhle knížku do rukou, zmítaly mnou dva rozporné pocity: zvědavost, jak se čeští autoři poprali s mým oblíbeným SF námětem, a děsivé očekávání (po zkušenostech se sborníkem technokouzla), jak by to mohlo být hrozné. po dočtení, popravdě, druhý pocit spíše vítězí. pár povídek je dosti dobrých (asi tři), pár průměrných, zbytek „klasický“ děs. obě editorky si nedaly moc práce autory přesvědčit, aby napsali něco kloudného a výsledek tomu, žel, odpovídá. takže potřetí se editorské dvojce nera&zira obloukem vyhnu.

Tak se také přidávám k zastupům, které pějí slávu na toto dokonalé dílo. Autor nám v této knížce představuje obří fantaskní svět, který vám během čtení pulzuje pod stránkama a čtenář jenom čeká, že až dočte a knížku zavře tak tento svět ožije a on se ocitne v nádherném, hrozném, mýtickém, prohnilém, kouzelném a zkaženém Novém Krobuzonu. Nečekejte ale jenom dokonalou atmosférickou knihu, příběh zde hraje stejně velkou roli a vytváří tak dokonalou kombinaci prvků. A to všechno koření hodně temný a trpký konec.

Když jsem tuhle knížku v ´84 zakoupil a přečel, připadal jsem si jak v Jiříkově vidění- tohle napsali v Sajuzu a klidně vydali u nás. V knížce najdete snad všechno- skvělý humor, sci-fi, fantasy, detektivní zápletky i slušnou kritiku politické situace. Další díl už se mi tolik nelíbil, nějak se mi to hůř četlo, chyběla tomu tahle lehkost a ten trpký humor. (27.7.2008, z diskuze)