LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Jan Hlávka (spolu s T´Anou) naozaj stvoril v rámci série JFK veľdielo :) Tento komentár sa mi píše nesmierne ťažko, jednoducho nemám slov. V druhej polovici Odplaty sa mi dostali odpovede na otázky, ktoré sa vynorili v Zemi prokletých. Pri čítaní som sa snažil odhaliť kam bude príbeh ďalej smerovať, všímal som si rôzne súvislosti (s predošlými dielmi JFK, s vlastnými dielami v sérii JFK a aj s doteraz nevydanými dielmi Františky Vrbenskej a Jaroslava A. Poláka) a celkovo som si čítanie nesmierne užíval. Dostal som také chuťovky ako sú zaujímavé nové (Adam, Gregor Norrington) aj staré známe postavy (Asenat, X-Hawk (SPOILER! – zbabelec, zase zdrhne KONIEC SPOILERU!), Anna, Noel, Treneport a dokonca aj Mates :)); zaujímavé využitie mágie (ktoré na mňa nepôsobilo ako efektné mrhanie energiou v štýle Star Wars, či kde to používajú svetelné meče) a narážky aj na našu realitu – súčasnosť aj minulosť či dokonca užívateľa týchto stránok, ktorý napísal komentár predo mnou. A ten Príbeh s veľkým Pé. Nádhera, krása, lahôdka (toto slovo budem dúfam v prípade Jana Hlávku používať aj naďalej :)). Odhaľovanie minulosti, starých spojenectiev a zrád, neustále zaujímavý dej je neskôr neustále napínavý a to vyvrcholenie… k nemu by som mal možno jednu výhradu, miniSPOILER ohľadne neznámeho osudu jednej postavy KONIEC miniSPOILERU ale som spokojný. Čo spokojný… priam nadšený (veď to ste už zistili aj z predošlých riadkov :)). Asi sa budem opakovať, pretože som to už niekde písal – jedným z cieľov série JFK bolo objavovať nových autorov, či čitateľom dať možnosť spoznať už známych autorov (a ak ich autor zaujme, prečítať si jeho ďalšiu nieJFK-tvorbu). A to sa v mojom prípade stalo. Po prečítani Zatméní som si prečítal poviedky Jana Hlávku (niekde bolo nadšenie menšie, inde zas väčšie), netrpezlivo som očakával prvú polovicu dvojdielu a neskutočne si užil polovicu druhú. A autor už skôr poputoval do Top10, jeho ďalšia tvorba má u mňa nálepku „must have“ :) Týmto ďakujem duu MŽ&JWP za skvelý nápad série JFK, ktorá mi mimo iného poslúžila aj ako objav nových autorov.

Naozaj výrazný mínus mám k Postepilogu, ktorý tu podľa mňa nemá čo robiť. Nejako mi uniká jeho zmysel. SPOILER mimo uistenia, že JFK bude asi aj naďalej verný zhnitej skorumpovanej nedôveryhodnej (sčasti) EF; a že všetko môže byť inak, čím mám pocit, že vrhá pochybnosti na celú Odplatu a tým u mňa vznikol len zmätok KONIEC SPOILERU Citujem: „To bylo šílené, tak šílené…“ – podobný pocit mám z tohoto postepilógu – wtf a podobne… „Pokud by to byla pravda,“ řekl John zamyšleně, „nic z toho, co jsme se dozvěděli, nedává smysl“ – tak tak, kde je pravda? Tak ako to bolo nakoniec? Čo sa mňa týka, pri druhom čítaní Odplaty tento postepilóg vynechám. Záverečné „A proč byste měl předpokládat, že vám někdo někdy řekl pravdu?“ na mňa pôsobí, že potom všetko (celá séria) môže byť úplne inak a autori si budú „fakty“ ohýbať tak, ako im to bude vyhovovať.

Mel jsem prilisna ocekavani, ktera se promitla do pocitu z ctene knihy. Cekal jsem absolutni pecku, co me vcucne a nepusti a budu z ni paf (jako treba hra o truny ci Dum mrtvych). No nestalo se. Ale to je chyba me hlavy, ne chyba knihy – ta je vyborna!

Uz o necem vypovida, ze jsem ji precet za 2 dny. Ale po docteni jsem byl zklaman. Pak jsem ale marne pro potreby komentare zde na Legii hledal to, co vlastne je v knize spatne. Nic.

Druss je Hrdina a Bojovnik (velka pismena povinna). Kancelarske krysy se stanou respektovanymi bojovniky. Premysli se o hodnotach zivota i smrti. Pevnost je vykreslena impozantne.

Zbyly mi jen drobnosti: zda se mit o trochu naivni – hlavne to, jak je napsana postava Drusse; obrana pevnosti je fajn, ale ve Zle v Sethanonu je lepsi; a pak jeste ten WTF na zaver, kterej sem nemuzu napsat, bo by spoiler a lidi by me zlyncovali…

Kniha mě velmi mile překvapila. Nejde o tupou rubačku jak jsem se bál, ale o dobře konstruovaný příběh o dozrání pod vlivem odpovědnosti a smyslu boje i tam, kde se zdá že to žádný smysl nemá. Scenérie mi místy připomínaly Dvě věže (Helmův žleb) nebo Návrat krále (Minas Tirith) – hájení pevnosti proti beznadějné přesile. Bez zajímavosti není sympaťák coby vůdce „padouchů“ – celé knize do dodává na téma k zamyšlení. Jsou-li na obou stranách rozumní sympatičtí lidé, proč se vlastně mají ty ohromné armády rubat?

Howarda mám rád i když jeho Conan je díky četným přepisům už hodně zprofanovaný. Přesto jsem se do této novely přemohl a s úžasem musím říct, že se skutečně vyrovná nejlepším Conanovým příběhům. Kull a jemu podobní mě moc nezaujali, ale tuto knihu bych doporučil.

Ako a kde žijú temní elfi, je ich zlá povesť skutočne zaslúžená a z čoho pramení? Na tieto otázky (a na mnoho iných) dáva odpoveď úvodná časť trilógie Temný elf. Tak ako Salvatore k písaniu, tak som sa aj ja k čítaniu Domoviny dostal až po Planine ľadového vetra, a preto nedávam plné hodnotenie. Ak by Domovina bola len príbehom sama o sebe, nič by sa jej nedalo vyčítať, ako úvod do ságy niečo postráda. Ľahký štýl a čítavý príbeh je dokonalou ukážkou Magic&Swords, ale predsa len vysvetlenia Drizztovej „odlišnosti“ som sa v podstate nedočkal.

Ze začátku mě to moc nebralo, ale pak jsem se začetla a byla jsem moc spokojená. Není to akční, spíš vztahové a citové, což ale není na škodu. Oblíbila jsem si Rabeho. Povídky v knize Vlastní krev jsem četla až poté, ale nějak moc ztracená jsem se necítila. Těším se na pokračování.

Autor umí psát a některé jeho hlášky mně skutečně pobavily. Ovšem stále ostřeji vystupuje, že má problém s gradací děje, ačkoliv je Glotka má oblíbená postava, na konci jsem zjistila, že kdyby se jeho linie vynechala, nestalo by se vlastně vůbec nic, není tam žadný vývoj, na konci se vrací tam kde začal. Přidává stále další motivy, které ale neumí dotáhnout do konce. Knihy to nejsou špatné, pokud se soustředíte na okamžik, situace umí autor vystihnout velmi dobře, celkový rámec mu ale dělá značné potíže.

Na rozdíl od druhého dílu Erikson učinil krok zpět, ubral na mystické ponurosti a přidal, kde bych to já osobně nečekal – na humoru. Některé dialogy nebo situace kolem (vůbec velice povedené) partičky Paní Závisti, Paličů mostů nebo náčelníkovy dcery Hetan, která moc ráda jezdí (ovšem ne na koních) jsou skutečně „smrtící“ a poskytují vítanou protiváhu dění okolo Pannionského dominia, proti němuž bylo – jak už někdo zmínil – řádění Smršti ve druhém dílu jen přesnídávka před obědem. Díky návaznosti na Měsíční zahrady se to celé čte mnohem snáze, je to jako vklouznout znovu do dobře prošlapaných bot, a i když přibude dost nových postav, při pozorném čtení jaké Erikson vyžaduje standardně se dá orientovat bez potíží. Přitom navzdory mírně humornějšímu tónu, závěr lze za veselý označit jen stěží.

Tento díl lze v mnoha směrech označit za „vysvětlující,“ pochopíme mnoho o minulosti i motivacích postav, stejně jako o tom, jak obrovská hra se ve skutečnosti hraje. Poznáme hlavního záporáka, poodhalíme tajemství chodeb i totožnost několika starší bohů a jedné staré rasy. Propojenost všeho se vším je přitom neskutečná a hloubka Eriksonova světa úžasné – hodně narážek směřuje podle všeho i k budoucím dílům a epilog je pak elegantně propojen s Domem mrtvých. Vlastně mě nenapadá nic, co bych mohl vytknout a hodnocení tomu odpovídá.

Bohužel, na rozdíl od většiny přítomných jsem z tohoto pokračování rozčarovaný, až zklamaný. Chyby, které mi vadily na prvním dílu nezmizely, naopak se prohloubily a místy se k nim přidaly nové. Abercrombie umí navodit kouzelné situace, být vtipný, citlivý i krutý, co ale bohužel (dosud) neumí, je příběhově zvládnout složitou ságu o třech liniích. Z jeho snahy je místy hlavně příliš cítit urputná snaha, nacpat všechny postavy a dění do předem připravené osnovy, stůj co stůj. Nepůsobilo to na mě věrohodně, ale upachtěně, navíc rozvržení je podivné (např. nejlepší postava Glokty dostává nejméně místa a zápletku, která je pro celkový příběh víceméně bezvýznamná, jeho linie se „pohne“ až v samém závěru) a vývoj postav příliš předvídatelný nebo žádný – přesvědčil mě snad jen West. Navíc místy vše ještě víc kazí logické chyby (asi největší zmíněna v diskuzi – skutečně jediný důvod, proč se parta Psího čumáku nedozvěděla od Westa o Logenovi je, aby mohl autor ve třetí dílu napsat patřičně dojemné setkání, viz. námitka o osnovách) nebo poněkud podivná strategie některých akcí.

Kromě toho mě už pomalu začíná otravovat i přespřílišný, místy vyloženě násilný negativismus, kdy prakticky všechno do čeho se postavy pustí skončí z nějakého důvodu špatně. Kdyby to bylo proloženo alespoň OBČASNÝMI úspěchy, byl by výsledek skvělý, tohle se ale rychle přejí a dost pohřbí napětí v knize. Ke konci už mi Abercrombie připomínal fanynku Gothic stylu, co na sebe naplácá černý mejkap, černou rtěnku a černé šaty, aby všichni viděli, jak je hrozně v depresi, ale přitom je leda otravná. I v psaní někdy platí, všeho s mírou.

Sečteno podtrženo – stále dobré čtení, ale už rozhodně ne výjimečné. Na druhou stranu, prostřední části trilogií jsou často slabší a věřím, že autor má na víc. Třetí díl si tedy určitě přečtu a případné jeho další knihy zvážím.

Elenino chování se v tomto díle výrazně mění, už není tou obletovanou sebestřednou královnou školy. Ale pořád je to jen takový mezistupeň k třetímu dílu. Ono je to spíš trilogie než série, tj. první ani druhý díl nejsou ukončeny.

Nic extra originálního, trochu to připomíná Buffy, trochu Stmívání. Pozvolný rozjezd do série, jejíž další díly jsou akčnější a temnější.

Výborné pokračovanie výbornej úvodnej knihy výbornej série s výbornými postavami. Ech. Tých slov na vé je ale dosť, ale je to pravda. Abercrombie si ma naozaj získal svojimi postavami a ich vývojom (Jezalov ma potešil, Westov zas zamrazil), príbehom, ktorý je síce známou cestou za mocným artefaktom ale vďaka príbehu odhaľovaného po kúskoch (s dávnou a prepletenou minulosťou) a veľkej dávke irónie si to ani nevšimnete. Kniha sa mi čítala rovnako dobre ako predošlá, možno o chĺpok lepšie. Trochu mi vadilo, že Ardee bola odsunutá nabok a aj fakt, že Logenova skupina sa ešte stále nedozvedela, že Logen je nažive – West sa stretol s oboma stranami a doteraz im to nepovedal (čo sa čudujem). Najobľúbenejšie postavy tejto knihy boli Jezal a West. Som naozaj zvedavý, kto všetko prežije záver a hlavne návrat, kedy sa tieto skupinky (snáď) spoja. Tak mi napadlo, že tou pridanou hodnotou, ktorú spomína Sered by mohol byť spomínaný vývoj. Už dlhšie som sa tak nevžil do osudov postáv. Rozhodne doporučujem a teším sa na tretí diel.

Takže za 1)není to akční. Milovníci akce budou zklamáni. Za 2)příběh je celkem jednoduchý – nic složitého nečekejte. I milovníci dějových zvratů tedy budou zklamáni. Za 3)je to tradičně dobře a chytlavě napsané, takže prokousávat se knihou snad nebude nikdo. Za 4)hlavní hrdinka je fakt zlá, takže milovníci romantických klasických fantasy budou mít asi dost problémy s jejímy činy. Takže i romantici by mohli být zklamáni, nebýt závěru knihy, kdy zaútočí mateřské pudy, takže nakonec není tak úplně zlá, jak se zdá. Ten závěr si spíše vychutnají dámy, pánové se spíše budou nudit při popisování všech těch citů, ale naštěstí to autorka nijak nepřehání.

Většina to tu srovnává s Nikdykde, ale mne se nelíbilo ani Nikdykde. A tohle mi přišlo jako taková divná pochmurná detektivka z prostředí, kde je vše možné, kde vlastně neexistují žádná pravidla a tedy nevíte, co čekat dál. Byla jsem ráda, že jsem to dočetla a neodložila v půlce, právě jako Nikdykde.

Zprvu mi ta myšlenka plnících se snů a odpočítávání přišla originální a zábavná, ale pak se to začlo táhnout a tak nějak opakovat.

Na mě to byla moc velká parodie, abych se u toho dokázala bavit. To zní jako protimluv, ale já parodie prostě nemusím, zvlášť v tomhle žánru.

Nejvíc mě zaujaly povídky Noční lovy a Otec rodiny. Noční lovy svým prostředím zaklínačské školy v době Lotina dětství, kdy Lota svým mistrům přerůstá přes hlavu. Otec rodiny je zábavná povídka o Torgem a jeho vyrovnávání se s otcovskou rolí.

Zpočátku jsem měla strach, jestli dokážu prožít příběh s hrdinkou jako je Alke. Ale ona vás po pár stránkách chytne a nepustí až do konce. Druhá polovina o cestování se synem se mi líbila ještě víc. Tahle kniha se mi z paměti jen tak nevymaže.

V mých očích nejslabší gemmellovka vůbec. Přiznám se, že od Gemmella mám raději lineárnější příběhy, jak do děje začne zatahovat své oblíbené návraty časem a ovlivňování dějů tam i zpět, případně kámen sipstrassi, nějak to pro mě ztrácí půvab. Příběh Světlonoše je navíc ještě obehranější než mnohé jiné – úspěšně recyklovaný gemmellovský hrdina: bezcitný darebák/naděje lidstva, už po čase unavuje a šablona přestává být zábavnou. Jak mám Gemmella ráda navzdory (či snad právě kvůli) jednoduchosti jeho příběhů, musím uznat, že i mistr se občas utnul a jednoduchost nahradila prvoplánovitá primitivnost s minimem šarmu.

Jaryk Maisl je skutečně prototypem: nechce, nechce, odmítá a bum ho – je z něj zachránce a hrdina! Nic tím neprozrazuji, protože náš cyklický příběh začíná vzpomínkami starce :) Sem tam nějaká ta čarodějka či čaroděj, hejno upírů a smutná love story, obrácení zločinců v zářné příklady pro mládež a zlý král, proti kterému je potřeba se stmelit. Nepřipomíná vám to něco? Ach jo..

Gemmell nicméně obvykle vystačil i s tak chatrným materiálem, aby utkal poutavý a napínavý příběh, tentokrát se mu ale bohužel nezadařilo. Nesnažím se však jeho fanoušky od četby odradit, sama jsem od něj přečetla vše, co u nás vyšlo; snad jen varovat před přílišným očekáváním. Tuhle knihu si neodkládejte stranou a netěšte se, že vás okouzlí. Pak máte šanci, že vás alespoň pobaví aluze na Robina Hooda kombinovaná s hrabětem Drákulou :)

Rozjezd dobrý, našlo se i dost vtipných narážek na politiku, korporace, společnost apod. Ovšem pak se autor soustředil na politiku samotnou a ze slušného začátku se stala slušná politická nuda. Je tu několik dobrých nápadů, ale jsou vždy brzy zazděny politikou. Takže celkově průměr, nic extra nečekejte.

velmi zvláštní příběh. jeho hlavní kouzlo spočívá v tom, že se na něj se lze dívat z tolika různých směrů, že i přes krátký rozsah je skoro nevyčerpatelný. dostáváme do fantaskního světa, jehož základní substancí je melounový cukr. už jen to, k čemu slouží a jak se získává by vydalo na studii ;) a pak jsou tu tygři, jáMOR, lucerny, hrobky, zapomenuté podniky. a lidé.

Ako som si už u Antonína zvykol, dominujú humorné dialógy a tentokrát je aj námet neobvyklý a nápaditý. Škoda len toho postupného prechodu od humoru k moralizovaniu, čím záver vyznel trochu rozpačito.

Dneska jsem dočetl tuto výbornou knihu. Miéville stvořil úžasné prostředí dvou prolínajících se měst, které bere dech. Lidé z obou měst jsou naučeni to druhé město nevidět, protože jinak by to pro ně bylo porušení toho nejdůležitějšího zákona – spáchali by trans-g a přišli by si pro ně Trans-g.
K tomu se vztahující pojmy jako třeba „palokálně“ nebo popisy možných trans-g výborně dokreslují atmosféru.
Přiznám se, že zpočátku mě to zas tolik neuchvacovalo, ale v polovině knihy mě příběh (tedy spíš detektivní pátrání) zcela pohltilo a s ním jsem se i zcela ztotožnil s atmosférou Miévillova světa.
Paradoxně si myslím, že právě popisování prostředí obou měst, Trans-g a úvahy o třetího městě „mezi“ brzdí detektivní část. Ale bez toho by to prostě nešlo. Právě abych se s tímto srovnal, mi trvalo půlku knihy.

Jednání postav mi nepřišlo nijak nenormální. Tak nějak mi to sedělo k jejich úvahám, kdy často toho moc netušili a pocit, že bojujete proti nečemu neznámému nebo snad i dokonce nadpřirozenému, vám zas tolik logických možností nenabízí.
Naopak mě velmi oslovil způsob psaní dialogů postav mezi sebou – přišlo mi to pěkně realistické.
Méně reality už bylo v představě, že ta dvě města opravdu existují navzájem na jednom místě a lidé se navzájem vidí a mohli by spolu i interagovat, kdyby se nedokázali nevidět. Ovšem představa provozu na takovéto prolínající se ulici, kde projíždí houkající policejní auto, mi doteď trochu nahání hrůzu.
Za to a za dojem trochu pomalejšího rozjezdu strhávám půl hvězdy v hodnoceni.

přidám se se svým troškou do mlýna… sen ockerwee je první kniha grr martina, která mě těžce zklamala. náležitě sice vykreslil ospalou atmosféru jihu s dusnou přítomností upírů, ale nemohu si pomoci, dosti mě to nudilo. upíři byli příliš klasičtí, zápletka mě nedokázala zaujmout. knihu jsem napoprvé odložil a nedokázal dočíst. teprve napodruhé jsem to zvládl, abych pak autorovi, až ho budu pomlouvat, nekřivdil ;) velké plus patří richardovi za překlad.

Jedno z lepších děl ve svém malém subžánru politicko-logicko-sociologické sci-fi, na který byl Asimov expert. Kniha při menším rozsahu nenudí a mně četbu příjemně zpestřovala postava tyrantského bosse Aratapa, který by si zasloužil vlastní knihu. Vůbec si myslím že Asimovův postup – nastavíme očekávání tak, že se jedná o boj hodných proti zlým, abychom později ukázali že věci nejsou zcela černobílé – tu velmi dobře zafungoval. Jak už psal Yerry, posledních pár vět obrázek o knize trochu shodilo, ale třeba to měl být vtip.

Hodnotím krátce po dočtení. V rámci série zatím jednoznačně nejslabší díl. Jako by opravdu výborném velkolepém finále předchozí knihy autor najednou nevěděl, kudy s Noční stranou a Johnem Taylorem dál. John pátrá po zmizelé vnučce jednoho nesmrtelného a odporně bohatého podnikatele, který by se klidně mohl stát novým vládcem Noční strany. Celý děj pak v podstatě probíhá tak, že John na různých místech vyslýchá jednotlivé členy rodiny (jeho třetí oko mu totiž blokuje nějaká neznámá síla). Ale shoduji se s tím, co píše Caderly: samostatně by to byla povedená, rychle odsýpající kniha ze zajímavého prostředí a stále sympatickým hlavním hrdinou. Snad se to v dalším díle zlepší…

Mohu jedině na 100% souhlasit s komentářem Doubravky. Tato kniha se nemůže pyšnit originálním dějem, příběh nelze nazvat vyloženě strhujícím – plyne spíše pomalu jako řeka Fevre (s hravým překladem „Ockerwee“ jsem se nedokázala nějak vnitřně smířit, jakkoliv Richard Podaný odvedl obvyklou kvalitní práci a s překladem se pomazlil:-)). Největším kladem románu je ATMOSFÉRA… ne, nepřepnula se mi klábosnice na capslock, verzálky jsou záměrné;-). Po celou dobu čtení jsem zkrátka byla tam – plavila jsem se s kapitánem Marshem a jeho pasažéry na kolesovém parníku po řece, polykala oblaka páry, slyšela hučení kotlů, cítila vedro, vlhko, zápach močálů, doslova jsem se potila a oháněla po moskytech:-). A pak tady je strach… Tyhle létající bestie totiž nejsou zdaleka nejkrvežíznivějšími tvory v knize. Upíři jsou podstatně horší: žádní atraktivní, pobledlí adolescenti se sklonem zamilovat se do emo-puberťaček:-). Kdepak, upíři ve „Snu Ockerwee“ jsou zdrojem tísně a temnoty, noční bytosti přinášející hrůzu a smrt, nikoliv však automaticky zlé. Psychika postav je patřičně vypiplaná; navzdory zmiňované ošklivosti Abnera Marshe jsem si kapitána velmi oblíbila, ostatní hrdinové příběhu rovněž vyvolávají patřičně intenzivní emoce jako sympatie, lítost či nenávist. Krásnou jazykovou formu už jsem zmínila, co tedy dodat? Působivý román pro trpělivější čtenáře, kterým nevadí upadnout na pár dní do hluboké deprese:-). 84%

U tohohle jsem se někdy před rokem hodně nudil. Mohl to být docela zajímavý příběh, ale pro mě ho zabil hlavní hrdina, který mi připadal, jako by vypadl ze snů náctileté gótky.

Dan Simmons čtenářům v této sbírce předkládá pětici různorodých povídek, včetně hloubavých předmluv ke každé z nich. V úvodním „Lovu na Kelly Dahlovou“ se hlavní hrdina, učitel a alkoholik, co neunesl rodinnou tragédii, rozhoduje spáchat sebevraždu. Ale namísto očekávaného zapomnění musí v zajímavých podmínkách pozměněné reality bojovat o svůj život; přitom vzpomíná, bilancuje, poznává… 80%. „Sirotci ze Šroubovice“ vracejí čtenáře do cyklu „Kantos Hyperionu“, vysloužili si samostatný komentář a 91%. Následuje „Devátý z Av“, melancholická povídka, která mě zavalila emocemi, nicméně nemám pocit, že bych ji dostatečně pochopila (nebýt autorovy předmluvy, možná bych nepochopila vůbec:-)). Jednou se k tomu vrátím, zatím „pouhých“ 71%. „Na K2 s Kanakaredesem“ je poctou horolezeckému sportu, zdolávání vrcholů, obtížným cestám za sny, rovněž má samostatný komentář a 85%. „Konec gravitace“ byl vypracován jako scénář k zamýšlenému filmu. Společně se spisovatelem Normanem Rothem zamíříme do Ruska, nakoukneme pod pokličku ruského vesmírného programu, promluvíme si s lidmi, kteří se pohybují či pohybovali v oblasti dobývání kosmu, zapátráme po smyslu života. Prostředí, úvahy i veškeré informace působí velmi autentickým dojmem, skoro jako by Dan Simmons popisoval zažité události, byť v předmluvě o tom není zmínka (ne, v této předmluvě autor především kritizuje Evropu a kritiky:-)). Solidní povídka, film by to byl zřejmě komorní, útržkovitý, dost možná nudný;-). 75% Celkový dojem z této sbírky je výborný, spousta myšlenek ve skvěle čtivém podání, nic jiného jsem ani neočekávala:-). Silně nadprůměrných 85%.

Je to už hódně dávno, kdy jsem coby Pán Jeskyně rád utíkal ke „gamebookům.“ Tenhle jsem hrál/četl jako první a žádný jiný se mu už nevyrovnal. Výborná atmosféra, humor a poetika. Škoda, že mi ho některý z kamarádů zapomněl vrátit.

Nebudem autorku kritizovať za to, že sa jej predstava o mágii diametrálne odlišuje od mojej, napriek tomu sa k hodnoteniu plným počtom hviezdičiek nedokážem ani len priblížiť. Štýl je detailne prepracovaný (ale práve preto ťažkopádny), čo by sa celkom hodilo k popisovanému obdobiu, problémom však je to, čo pokladám za podstatné – príbeh. Príbeh postáv, z ktorých ťažko možno k niektorej cítiť sympatie (až na jednu, dlhú dobu nepodstatnú, výnimku), je jedným slovom nudný. Načo sú siahodlhé opisy prostredia, keď sa v ňom nedeje nič zaujímavé. Ak by som sa chcel dozvedieť niečo o spôsobe života vyšších vrstiev britskej spoločnosti v predchádzajúcich storočiach, tak si prečítam niečo od sira P.G.Woodehousa a aspoň sa zasmejem. Knihu odporúčam predovšetkým ľuďom, ktorí by si radi prečítali Times-y a nevedia po anglicky.

Pri čítaní prvej knihy série První zákon som si hovoril – je to len prológ, naviac po celý čas nám chýbajú informácie – čo, kde a prečo a viac než 80% odo mňa nedostane a… a… ale keď táto kniha je tak dobrá :) A nie je to práve originálnym dejom, zvratmi, vynikajúcou zápletkou a neviem čím ešte. Pozor, nasledujúce riadky by sa mohli považovať za SPOILER, preto nehovorte, že som vás nevaroval ;) Kniha je výborná vďaka humoru a nečiernobielým postavám (nie sú vyložene dobré, ani zlé). Nie všetkým, pretože mi nesadla napr. Ferro Maldžín (pomstou posadnutá vrahyňa, ktorá je nesmierne vražedná ale tak zaslepená, že sa vrhá do boja bez pudu sebazáchovy; nechápem ako mohla prežiť; kapitol s touto postavou bolo asi najmenej). Veľký mág Bayaz mi zas v svojej tajomnosti a múdrosti (a v tom, že sa s čitateľom nedelí o informácie čo vlastne je za ich výpravou) začal liezť na nervy. Spočiatku som sa potešil… jé, Gandalf… bohužiaľ Gandalf to nie je. Len múdry dedko posadnutý pre zmenu častým kúpaním (naozaj!). Logen Devítiprsťák je ale z iného cesta. Severan, barbar, ktorého príchod do mesta je veľmi komický – najviac ma pobavila dilema o čúraní do vázy :) Logen Krvavá Devítka je tak trochu hláškar („Ještě žiju“, „Cha“, „Člověk musí být realista“ :)) a veľký sympaťák, rovnako ako zvyšok jeho bandy, v ktorej to často škrípe, ale je družina vybraných chlapov – správňakov. Potom tu máme Jezala dan Luthara, kapitána svojej stotiny vďaka… nie, nebudú to skúsenosti z boja ani hrdinský čin, ale… pôvodu. Takže tu máme nafúkaného floutka (pekné slovko, zase som si rozšíril obzory v češtine :)), ktorý samozrejme chce to, čo nemá – ženu, ktorá mu prevráti život hore nohami, ktorá nemá pôvod ani peniaze, no on sa do nej zaľúbil. Pritom sám nemá nič okrem svojho pôvodu – typický zbohatlícky povaľač. A vďaka svojej ješitnosti sa dostane do šermiarskej súťaže. Ako to dopadne, uvidíte sami. West a jeho sestra Ardee ma tiež zaujali, keďže mi svojou minulosťou tak trochu pripomenuli moju. Dúfam, že nebudem mať problémy ako on. Famfáry. Najobľúbenejšia postava z celej knihy je ako inak inkvizítor Sande dan Glokta (krásne meno, nemyslíte? Vznešené (Sande) a zároveň trochu odpudzujúce (Glokta; pripomína mi to zvuky pri neslušnom správaní pri jedení ;)). Cynický, zmrzačený na tele, požehnaný vysokou inteligenciou sa snaží len prežiť ďalší deň s čo najmenšou bolesťou. Jeho najväčším nepriateľom sú schody a popravde, jeho na tomto svete už nič neteší. Bolo radosťou sledovať jeho myšlienky a vety, ktoré následne povedal. Som zvedavý, čo čaká túto postavu. Vôbec by mi nevadilo, ak by autor napísal nejakú ďalšiu knihu len s jednou dejovou líniou, kde vystupuje Glokta a jeho praktikali. Samotný dej sa naozaj dá zhrnúť len na zoskupenie skupinky hrdinov v závere vyrážajúcich na výpravu… kam zistíte, ale čo a prečo snáď v druhej knihe. :) Tak či onak, je to výborná kniha a tých desať percent si nechávam na Až budou viset. Po nadšenom komentári Sereda si myslím, že stovku dvojke udelím. Zabudol som na originálnu obálku z originálu :), ktorá je naozaj krásna :) Až budem mať nejaké peniaze nazvyš (cha, vtip roka :D), tak si túto sériu kúpim.

Tak po prvním díle Temné věže jsem byl docela zklamaný. Druhý díl mi to prvotní zklamání 100% vynahradil. Celou první třetinu jsem četl skoro s otevřenou pusou, druhá třetina je trochu klidnější a závěr kde se to začne spojovat a gradovat jsem prostě hltal očima. Je toho mnoho neobjasněného, tajuplného, prozatím nepochopitelného. Takže se teším na další díly. A jsem nakonec rád, že jsem začal u King(a) sérií Temná věž.

Úvodní díl Malloreonu je takové příjemné počtení. Belgarion si užívá královské povinnosti, zlo bylo před několika lety poraženy, vypadá to, že se nic neděje a je klid. Musím uznat, že tuto představu ve mně Eddings vzbudil téměř dokonale, díky čemuž dávám 80% místo 70%, které by asi byly reálnější.

Stále to samé… Po předchozích 4 dílech v sérii se už nemůžu ubránit dojmu, že děj mohl být u konce mnohem dříve. Navíc když téměř na začátku knihy se čtenář dozví, kam se má družina dostat.

Výborný „postkatastrofický“ román, po jehož přečtení si dávám Pecinovského do svého TOP 10.
Svět, kde jsou děti s IQ nad 100 likvidovány, nám začne rozkrývat poznání od člověka, který sice vyrůstal mezi inteligentními krysami ve tmě, po návratu mezi lidi byl slepý, hluchý a dementní, ale shodou okolností je mu vrácen zrak, sluch a zvýšeno IQ nad 140, což je pro něj velký šok. Že s tímto světem není něco v pořádku, to čtenář ví už od samého počátku, ale náš hlavní hrdina Tommy musí na vše přijít sám bez cizí pomoci a předchozích zkušeností. Ale to, na co přijde, to by nikdy nenapadlo ani čtenáře, že se může dít.
Knihu můžu vřele doporučit. Při čtení jsem se od ní nemohl odtrhnout, protože jsem chtěl vědět, cože je to vlastně za svět, kdo tu rozhoduje a kdo „za to může“.
Z maximálního hodnocení strhávám za odpornou obálku a s ní spojenou část děje – obecně se mi motiv (inteligentních) krys v knize příliš nelíbil a působil na mě trochu rušivě.

Počátečný rozjezd je trochu pozvolnější. Přesto už zde nám Pratchett servíruje myšlenky k zamyšlení. Postupem času se děj rozbíhá a čtenáři nezbývá než si hlavní postavu Maua oblíbit a fandit mu, když boří jeden mýtus Národa za druhým. Ale já jsem snad ještě víc fandil Dafné – kalhotářské/příz­račné dívce – která se zase zbavuje svých vlastních mýtů.
Pratchett zde opravdu vykreslil krásný příběh – ne nijak moc akční, s humorem nejvýše malou špetkou, přesto zábavný, k zamyšlení a hlavně zajímavý.
Díky tomu jsem ani na závěr žádnou pecku nečekal a nebyl jsem zklamán. Dýchlo na mě trochu smutku a nostalgie – já byl spokojen.
4* + 1/2 za Pratchetta. Maximální hodnocením nedávám, protože kniha mě nedokázala vtáhnout na 100 %. Kdyby to nebyl Pratchett, tak takový typ knihy ani nečtu, přesto jsem příjemně překvapen.

„Království klecí“ – výstižný název pro román o světě, ve kterém je svoboda jednotlivce nepodstatná. Za pár tisíc let lidstvo zdevastuje libovolné místo, kam se při své expanzi hne, a ocitne se až po uši ve sračkách. Ve víceméně izolovaných skupinách je nedostatek genů, lidé podléhají nemocem, degenerují a hynou. Krize rozmanitosti, tak byl tento problém nazván, a vyhnul se jediné planetě – Pandoře. Na Pandoře vše podléhá ochraně životního prostředí: část obyvatelstva žije ve skleněných dómech, městech řízených UI. Ti méně privilegovaní, převážně přistěhovalci, existují v primitivních, nuzných podmínkách ve vesnicích. Od přírody jsou odděleni elektrickými ploty, za které samozřejmě nesmějí – na to přísně dohlížejí „skleníkáři“, obyvatelé dómů. A není to jejich jediná činnost. Pandořané totiž dostali od chátrajícího mezigalaktického společenství ultimátum: když se dokázali vyhnout Krizi rozmanitosti oni, musí najít způsob, jak zachránit před zkázou i zbytek lidstva. Odmítnutí by znamenalo zcela nekoordinovaný, nezastavitelný příliv přistěhovalců, vesmírné stanice by přestaly Pandoru chránit zeshora a panenská nedotknutelnost planety by byla rozmetána, ekosystém nenávratně poškozen. Skleníkáři se tedy snaží vyvinout lék, posílit obranyschopnost lidského organismu… a k takovým experimentům potřebují samozřejmě materiál, živý materiál. Těžký život vesničanů se tak ještě více zkomplikuje, přestupky vůči normám znamenají nedobrovolný odchod do „skleníku“. Za takovéto situace přichází na Pandoru hledat štěstí Helice Trustová a její dvě dcerky, Chena a Teal, všechny tři obdařené výjimečně vhodným genetickým potenciálem. Potíže na sebe samozřejmě nenechají dlouho čekat. Sledujeme převážně starší Chenu, chytrou a tvrdohlavou, její nabývání zkušeností v novém prostředí, její zážitky a nelehký osud. Až postupem času dostávají trochu prostoru i další postavy: dospívající Teal, moudrá léčitelka nan Elle, výčitkami svědomí zmítaný správce Tam, jeho bezskrupulózní sestra Dionte nebo třeba umělá inteligence Aleph. Sarah Zettel čtenářům předkládá ambiciózní příběh, snadno čtivý navzdory nijak převratnému tempu, plný zajímavých obrazů i témat k zamyšlení, nikoliv však bezchybný. Na můj vkus šla autorka příliš po povrchu, nedomyslela vše do detailu, dopustila se přehmatů v logice a vlivem této nepropracovanosti její svět nepůsobí tolik věrohodně, jak by jej dokázala napsat třeba C.J. Cherryh. Všechno je to zkrátka fajn, ale jaksi nedotažené – zápletka, závěr, psychika a jednání postav, ba i tomu prostředí šlo vdechnout více originality a života. V této souvislosti se musím zmínit také o obálce Marka Hlavatého, řemeslně sice solidní, ovšem obsahově poněkud zavádějící – vyloženě by se hodil nějaký motiv divoké přírody se skleněným dómem v pozadí, ne tahle sterilní plošina. Pochválit opět musím redakční práci Tritonu, v obsáhlém románu zůstalo naprosté minimum chybek a překlepů. 71%

Abych se přiznal, Zrcadlovky mi ze začátku padaly z nosu. Bylo to díky Gibsnově povídce, kterou jsem přečetl s obrovskými obtížemi. Jakmile na mě pohlédli Hadí oči tak už to bylo lepší a s každou povídkou jsem byl spokojenější a spokojenější. Nicméně dám jen 4* Je to hlavně o tom, že ve spoustě povídek se nachází mnoho stejných motivů (drogy, hudba atd). od takhle legendární knihy jsem očekával něco víc. Nicméně stěžovat si nemohu, některé texty mě dokázaly ohromit (Volná zóna, Slunovrat, Petra…) a ukázat, jak autoři dokázaly tehdy předběhnout svou dobu a prorokovat budoucnost___ Pokud milujete sex, drogy a počítače, pak jsou Zrcadlovky to pravé pro vás. Zaručuji, že sluneční paprsky vás díky nim obtěžovat nebudou.

Dobré čtení, ale současně také nevyužitá šance. Zpočátku lahůdka která ne a ne pustit, od druhé poloviny se ale rozmělňuje v několik vedlejších motivů a pointa tak nějak vyšumí do ztracena. Příběh člověka který ve finanční tísni a snaze zabezpečit rodinu přijme nabídku zvláštní agentury, která ho nechá rok o samotě v bunkru v argentinských Andách. Samota pochopitelně působí ničivě na jeho duševní rovnováhu a on zažívá krátké jedosměrné duševní kontakty se svými blízkými v Praze… Kdyby zůstalo u tohoto, bylo by to na plný počet. Autor ale měl potřebu ozvláštnit děj několika vedlejšími příběhy, které na mě působily spíš rušivě, a za to body dolů.