LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Je to jednoduché a autor jede dost po povrchu, ale je to opět čtivé a zábavné. Olgerd založí klan, město, kraj, království… prostě mu to jde od ruky s minimem protivenství. A příště nepochybně Vodní svět!

Ságu jsem četl dávno a povídky jsem si nechával na později a teď na ně přišla řada. Některé povídky jsou už zpracované hned do dvou televizních seriálů, takže jsem přesně vědel pointu ale přesto jsem si plně vychutnal každou stránku. Tato kniha by mohla být jeden z etalonů žánru podle kterých by se dalo hodnotit vše ostatní. :-) Velice se těším na novou knihu z tohoto světa kterou autor údajně píše. Jen piš barde!

Opět jízda, tentokrát na křídlech děsu a hrůzy . Velice naturalistické ! Na můj vkus snad až příliš, ale pokud vezmu v úvahu, že potkáváme vlastně úplně nejhoršího nepřítele na kterého může lidstvo narazit, není se čemu divit.

Zhruba dvě třetiny knihy jsem byl doslova nadšený, Jones sevíruje přesně ten typ hororu, který je skvělý, pokud se dobře napíše – tedy vyprávěný absolutně nevěrohodným protagonistou, který nechává veliký prostor pro pochyby, zda se popisované skutečně děje nebo se odehrává pouze v jeho hlavě. V románu je takovou vypravěčkou sedmnáctiletá Jade, frustrovaná středoškolačka z rozvrácené rodiny, typický outsider, který žije ve světě filmových krváků, tedy slasherů. Právě jim je kniha velikou poctou a je tak bohužel logické, že vše graduje skutečným slasherem, kdy mizí tajemno a přichází doslovnost, byť musím uznat, že i tato závěrečná část knihy má svoje kouzlo, které nedovolí románu upadnout do průměru.

Musím přiznat, že při poslechu audioknihy mně běhal mráz po zádech. Zejména v samotném závěru kdy autor říká, že popisované události se staly. Po přeštení (poslechu) si asi můžeme říct, že ti odsunutí Němci měli vlastně štěstí, protože evidentně se tady s neodsunutými nezacházelo zrovna v rukavičkách. Určitě ztratíme iluzi o „hodných Češích“ a „zlých Němcích“. Máslo na hlavě mají oba národy. Autorovi bych vytknul z mého pohledu otřesný a nevěrohodný melodramatický závěr, který připomíná spíš rozuzlení v antické tragedii. Tohle mi tam fakt nesedlo. Rád bych dal „3,5“ ale neumím to, proto dávám „4“ neboť trojka by byla málo. Rozhodně to stojí za to.

Pestrý výběr autora, který nepokrytě těží z HPL i EAP, využívá tradiční rekvizity hororového žánru (upíři, vlkodlaci, zombie, ghůlové…), ale daří se mu do příběhů integrovat i události současného světa. Nebojí se experimentovat s formou (Matka z kamene, Tak končí den a zejména Rozvrat), „neštítí se“ vtahovat čtenáře do děje zákeřnými prostředky, s gustem podléhá pokušení osvětlovat teorii literárního řemesla, čímž děj dílem rozbijí, dílem rámuje. Celkovým dojmem je ten druh mrazivého pohlazení, jako když vám ruka kostlivce přejíždí po zátylku

Kulhánek není můj šálek čaje, neberou mne příběhy, kde na každé desáté stránce někdo škrtí brutálně znásilněnou ženu jejími vlatními střevy. Tuhle autorovu prvotinu jsem měl ale v hlavě jako něco, co mne tehdy hodně bavilo, a protože to navíc spadá do období, které mne zajímá sběratelsky, nakonec jsem provětral peněženku a knihu si pořídil a pochopitelně i znovu přečetl. A ani jednoho nelituju – povídky jsou hodně akční, drsné a poněkud ujeté, ale v míře, kterou může akceptovat i plachý intelektuál, a hlavně opravdu skvěle napsané. Vrcholem sbírky je Instant, za mne jedna z top českých povídek, které jsem kdy četl.

Velmi čtivě napsáno. Poté, co se člověk smíří s autorským záměrem, to už čtenáře nepustí a vyplivne až na konci. Intenzivně je to zajímavé, ale bohužel k lepšímu hodnocení tomu schází ucelený dějový oblouk. Případ, který dává knize jméno, je vlastně hrozně nezajímavý, bohužel. Ale to neznamená, že jde o špatný příběh či špatnou knihu! Jen holt jde spíše o pásmo než o novelu. Popis 50. let je hrozivý i vtipný i surreálný zároveň, což bylo zjevně záměrem.

Theodor Pištěk ve vedlejší roli ovšem jednoznačně potěšil.

Spíš série filosoficko-politických úvah, pojatá ve stylu antických či středověkých dialogů. V době, kdy byla napsána (a nevydána), mohla mít docela sílu; dnas má význam už jen jako dobový dokument.

Poslední z trojice velkých příběhů Středozemě, který si vysloužil vlastní titul. Dlouho očekávaná kniha ctící stejnou filosofii, jako Pád Gondolinu. Nejde tu jen o ucelené vyprávění příběhu, ale je tu i snaha představit jeho vývoj v čase. Proto původ hned první verze prozaické formy příběhu sahá až někam k roku 1920. Úplným počátkům mytologie mající mnohem pohádkovější formu, než jsme zvyklí. Struktura pozdějšího příběhu je jasně čitelná, ale například Sauron tu není temným pánem, ani pánem vlků, ale černým kocourem vládnoucí kočičím pohůnkům. Pro běžného čtenáře Pána Prstenů možná trochu matoucí, ale pro znalce neskutečná lahůdka.

Těžiště knihy ovšem není v próze ale v poezii. Konkrétně ve Zpěvu Leithian, který ani v plné verzi není dokončený a tady je ještě o cca 40% kratší než v dochované verzi, protože má původně širší záběr a snahou editora bylo vybrat jen k tématu relevantní pasáže. Ty chybějící jsou pak vyplněné shrnutím děje z pera Christophera, často provázené zajímavými poznámkami o postupném vývoji textu. Pan profesor tentokrát odolal tužbě použít aliteraci, verše jsou tedy klasicky stavěné s důrazem na konec slov, což bude pro spoustu čtenářů jistě stravitelnější (zejména pro mě, jakožto pravověrného básnického analfabeta), než staroanglické písmenné rýmy první litery. Argo tentokrát zřejmě z důvodů rozsahu knihy a její následné ceny nezvolilo dvoj jazyčnému vydání básně, takže jsem zalistoval ve třetí knize historie Středozemě a překlad na krátkých vzorcích porovnal se třemi výslednými poznatky : Překladatel musel umět slušně anglicky. Překladatel musel umět ještě mnohem lépe česky. Já naopak neumím anglicky a už vůbec ne česky, přestože oba jazyky na denní bázi běžně používám. Výsledek je prostě a jednoduše…nádherný.

Kniha je rozhodně vymodlené dítě (asi ne jen moje) a zároveň mým suverénně nejoblíbenějším příběhem Tolkienovy mytologie, takže o hodnocení nemůže být pochyb. Závěrem si ovšem neodpustím tradiční pláč nad chronickým nevydáváním Christopherovy série o historii Středozemně v českých luzích a hájích (klidně paperbacích, ale hlavně s obálkami Johna Howe), protože tohle je všechno hezký ale… Počítaje tuto knihu už vyšla nadpoloviční většina obsahu druhé i třetí knihy a ač jde možná o složitější četbu, pořád je to v rámci tématu jen populárně naučná zkratka a nemůže nikdy nahradit tu pravou a jedinou validní studnici informací od mistra syna. Nechápu, že tady můžou vycházet tuny fantasy blábolů (a to i na téma Tolkiena viz. Day a podobní patlalové) a kamínky v obrazu mozaiky největšího autora fantastiky všech dob stále chybí.

Mám-li říct název jedné jediné knihy. Řeknu : Silmarillion.

Paul Atreides dospěl a z mladíka se stal muž, jenž musí čelit vlastní velikosti. A když už jednou stanete na vrcholku potravního řetězce, kdy pro většinu národa jste roven bohu, zákonitě to s sebou přináší intriky z míst, odkud je sice čekáte, ale to neznamená, že jste na ně připraven…
Spasitel Duny je v mnoha ohledech jiný, než úvodní Duna, protože ta pobrala všechnu velkolepou akci. Frank Herbert ovšem nikdy nebyl prvoplánovým tvůrcem, který hodlal masy uspokojit mainstreamem. V druhé knize cyklu je mnohem přemýšlivější, staví hrdiny před nesnadná rozhodnutí a zároveň si připravuje půdu pro další vývoj. Pravdou je, že když jsem román četl poprvé coby -náctiletý kluk, nadšený jsem nebyl vůbec. Dost se na tom podepsal překlad Pavla Bojara a Marie Jakubcové, ale i mé mládí, které od knihy očekávalo něco úplně jiného. Třicet let životních zkušeností a nový překlad Veroniky Volhejnové udělaly svoje a i když nemohu říct, že jde o rovnocenného soupeře Duny, něco do sebe Spasitel rozhodně má.

Další díl se odehrává ve velkém světě a změna prostředí tomu prospívá. Dynamická dobrodružná jízda po různých světových lokacích. Navíc je to v podstatě vyprávění o záchraně zakletého prince a to je archetyp, který pokud se dobře odvypráví, nemůže selhat. Současně ale vykukují problémy s uvěřitelností oddělení světa magie a normálních lidí, kdy utajení v podstatě visí na tom, že normální lidé na magii nevěří(už tisíce let..ehm :-D). Líbilo se mi vyznění, že čestnost je často drahá a to zlé tady často je, protože je to snazší cesta, než že by někdo chtěl opravdu ubližovat. Závěr série je povedený dobře vypointovany a uzavřený, co víc si přát. Ale to kvůli čemu si to budu pamatovat je první díl, ta depresivně punková atmosféra školy, která učí sama a kde nepozorný člověk klidně umře při snídani, to je originál.

Opravdu Karáska ze Lvovic připomíná, ale není až tak pohroužen do Katolična, jak to Karásek občas dělá, aspoň ne do takových detailů. Povídky jsou celkem čtivé, ikdyž zrovna první povídka o Svaté Dorothee začíná dost přeplácaným slohem.

Neskutečná pecka dřevního českého cyberpunku. Od první stránky až po geniální pointu má tahle kniha světové parametry a patří k absolutním vrcholům české fantastické tvorby.

Jak si moderní Sherlock Holmes vede ve srovnání se starým? Ke cti britského spisovatele Guye Adamse je nutné říct, že od začátku hraje se čtenářem férovou hru. Odmítá být pouhým imitátorem, takže i když zachovává původní atmosféru, styl vyprávění je úplně jiný a mnoha ohledech se liší od světově proslulého kánonu. Je to krapet dvojsečná zbraň, protože ačkoliv figury Holmese a Watsona si snadno získají čtenářovy sympatie, návaznost na cokoliv předtím či potom je prakticky nulová. Zároveň je znát, že si víc užíval možnosti zakomponovat do příběhu své oblíbené fiktivní i reálné postavy, než že by si příliš lámal hlavu nad kompozicí detektivní zápletky.
Sherlock Holmes a Boží dech tak zůstal napůl cesty mezi zbožným přáním a konkrétním skutkem. Sice atraktivním způsobem oživuje literární legendu sira Arthura Conana Doylea, zároveň však jde trochu proti hlavnímu proudu, který mnozí znalci považují za svatý. Stručně řečeno – čtivé to je, ale s originálem to má společné pouze kulisy a jména.

Vlastně je to taková blbina. Komedie v hávu sci-fi s velmi sympatickým a lidským hlavním hrdinou. Děj je bláznivý, někdy až moc, kdy jediné, co v knize úplně nefunguje, je snaha propašovat tam nějakou logiku a návaznost jednotlivých událostí na sebe. Všechno ostatní funguje na jedničku. A čtenáře spolu s hlavním hrdinou pohání od začátku do konce zvědavost, jak to vlastně všechno dopadlo a dopadne.

Leoš Kyša upustil od svérázné nadsázky a přešel na vážnější notu. Sice nechybí momenty odlehčení, ty se ale často nesou v rovině cynického sarkasmu, pichlavějšího než vidlička v ledvinách. Absence brutálního svérázu má však za následek pomalejší proud děje, kdy se zápletka formuje velmi pozvolna a v důsledku není pro děj podstatná tolik, jako hutná atmosféra nenávisti.
Čím Sudetenland uhrane, je perfektně vyobrazené (ne)soužití Němců a Čechů, kdy jedni říkají „domov“ a druzí „vypadni“, přičemž si obě strany můžete průběžně zaměňovat. Nejde o epické dobrodružství, ani o akční příběh, konkurující hvězdám žánru (ačkoli sám Leoš Kyša jednou takovou je), ale o poměrně komorní vyprávění z pohraničí, kde se svět přestal točit již před drahnou řádkou let. Detektivní linka působí maličko nuceně, jako kdyby tu byla jen pro rozpohybování děje, ale naštěstí v sobě autor nezapře žurnalistu, takže ví, kdy tempo zvolnit a kdy jej naopak vygradovat, aby čtenáře udržel v napětí až do samotného konce.

Autorov kumšt vysoko presahuje tento jednoduchý, krvavý príbeh. Je to vidieť v detailoch a aj v pozadí hry, ktorá je rozohraná za oponou deja.

Přijde mi – i díky nízkému počtu hodnocení – že kniha tak nějak zapadla. Což je obrovská škoda, protože její menu je postavené dobře a vychutná si jej většina čtenářů. Každý si navíc najde nějakou laskominu, nějakou specialitu šéfkuchaře, která mu zachutná o něco více než zbytek. Žádná z povídek není vyloženě špatná, nečitelná. Všechny jsou napsány čitelně, byť, samozřejmě, vám styl nějakého autora nemusí sednout. Co se týče nosného tématu Halloweenu – všechny povídky zadání splňují. Pravda, některé se o něj jen tak otřou, pro některé je datum (a legendy s ním spojené) zcela klíčové a nemohly by bez něj fungovat. Sympatické také je, že se v anotaci na zadní straně obálky přiznává, že to není „jen“ horor, ale i temná fantastika. A tohoto označení bych se držel, protože se mi zdá, že v posledních letech je hranice mezi hororem a temnou fantastikou – stejně jako hranice mezi světem živých a mrtvých o Halloweenu/Sam­hainu – tenká, propustná, takřka neexistující. Kniha je udělaná moc hezky, byť se nemohu ubránit dojmu, že ještě jedno kolečko korektur by prospělo (sem tam překlep). Naopak velice potěšily medailonky spisovatelů na konci knihy, neboť pomohly rozlousknout některými jmény nastolenou otázku: muž/žena? Sečteno, podtrženo, zváženo: celková spokojenost, velice dobré čtivo.

Naivňoučké, ale vcelku zábavné a čtivé. Nekritický obdiv k CCCP, stejně jako odpor ke všemu německému, je dobově pochopitelný. Jen ještě musím vnutit knihu k přečtení někomu z kamarádů z Dukovan, aby ji vyhodnotili po vědecké stránce.

Nebýt toho konce, nebál bych se dát plné hodnocení, protože jedno se Elly Griffithsové musí nechat – perfektně umí pracovat s atmosférou a postavami. Průběžné střídání úhlů pohledu a zasazení do univerzitního prostřední mě fascinovalo od prvních stránek, přičemž lví podíl na tom má i nenápadné pošťuchování do základních principů tvůrčího psaní. Nehledě na přiznanou poctu gotickým románům, ačkoli scény s duchy jsou pro zápletku naprosto nepodstatné.
Naneštěstí, jakmile přejde vyprávění do cílové rovinky, fádnost vyústění a konstrukce zločinu mi vysloveně zkazila jinak velmi dobrý dojem z celého románu. Jako kdyby Agatha Christie udělala vraha ze zahradníka, přičemž jeho motivem by byla láska k růžím. Autorka zcela pomíjí hrůznost vražedného činu a tváří se, jako by něčeho podobného byl schopný každý druhý náhodný kolemjdoucí. Opomenu-li však tenhle přešlap, který se skutečně týká jen posledních přibližně třiceti stran, byl jsem navýsost spokojen jak po stránce stylistické, tak dějové.

Humoristická politfiction, trochu odkazující k Haškovým Dějinám Strany mírného pokroku v mezích zákona. Nosná základní premisa (obsazování parlamentu losem), řada povedených vtipů, ale také hodně prvoplánové bulvární politické satiry.

Poetický fantasy Nahý oběd s dějem. Smekám před překladatelem. Nejen, že práce na téhle knize musela být pořádná makačka, po proběhnutí originálu si troufám říct, že leccos zní v češtině ještě líp, než v angličtině.

Bohužel jsem nikdy nečetl originál. Toto je moje třetí česká mutace a opět je to velká nadsázka až parodie. Když to zařadím mezi ostatní české série jako je JFK a nebo Kladivo na…, tak to přece jen průměrem ční nad ně. Příběh je poměrně prostý – což nemusí být chyba! Má to spád a stránky se otáčí skoro samy a za chvilku je to přečtené a máte další knižní ,,zářez". Kniha balancuje tenké hranici, kdy jsem ještě snést nedostatek vnitřní logiky příběhu a chování postav. Autor si vypůjčuje archetypální postavy které známe odjinud a proto můžeme potkat ex prezidenta USA Clintona a nebo Darth Vadera. Samozřejmě pod jiným jménem. SPOILER: Obálka přesně odkazuje na jednu scénu ze závěru knihy.

Zase jedma kniha, vzpírající se bodovému hodnocení. Nádherná esence brakové literatury, kterou pak geniálně paroduje Váchalův Krvavý román.

Jsou tlusté bichle, kde autor opisuje kde co, tak podrobně, že ho v duchu prosíte, aby šel s příběhem dál. Ale tady je to přesně naopak. Tahle útlá knížečka, navíc vytištěná písmeny velkými jak pro prvňáčky, obsahuje tolik zajímavých světů, a tak málo prostoru pro jejich objevování. Často si lidi stěžují na to, že by ta, která kniha mohla být o 1/3 nebo 1/2 kratší a jen by jí to prospělo a u téhle bych se já osobně vůbec nezlobil, kdyby měla dvojnásobný počet stránek. Imaginace autora je úžasná a skoro až nekonečná a člověk všechny ty nové světy jen hltá. Ale žádná knížka by nebyla dobrá bez dobrého příběhu, postav, ke kterým si vytvoříte pouto a kupy dobrých nápadů, a to takhle kniha rozhodně všechno má, a navíc se čte „jak po másle“. Za mě překvapení roku, ne-li desetiletí. Snad Triton vydá i druhý díl, případně i další knihy tohoto autora. Já bych si je všechny rozhodně rád koupil a přečetl!

Dominik Landsman tentokrát zaplul do vod science fiction, a samozřejmě jak jinak, než s humorem sobě vlastním. Už samotný motiv Hitlerů, bojujících v arénách mezi sebou, dává jasně na srozuměnou, že brát vážně lze v tomto případně snad jen tiráž. Smysl tu totiž nedává nic, třebaže dějová zápletka se zuby nehty snaží třímat příčetnost na uzdě. Daří se jí to se střídavým úspěchem, protože autor zcela opustil potřebu jít na ruku zaběhnutým pravidlům. V některých momentech tak neudržíte bránici v klidu, jindy se zas horko-těžko budete prokousávat zdlouhavým textem, jehož pointa je vám zřejmá od prvního slova. Samotné nápady by pak klidně zasloužily Cenu Karla Čapka, naneštěstí neúměrný rozsah většinu dobrého zazdí množstvím nudného. Navíc je třeba brát v potaz, že jde o cílenou parodii, čemuž je podřízena i stylistika. Přitroublé dialogy, tahající za uši nebo zvraty, jak vystřižené z telenovely, nepřímo shazují celkový zážitek, který by na prostoru stovky stránek fungoval mnohem lépe.

Pokračování trendu ze třetí Knihy krve. Barker opouští explicitní splatterovitost a čím dál víc spoléhá na svou řemeslnou zručnost a důmyslnou práci s charaktery. Nápady má dobré. Občas se mu podaří je zvládnout, občas text vyzní jak plácnutí do vody, ale čte se to vždycky skvěle a většina knihy se dá zvládnout i bez pytlíku na zvracení. Místy ale bohužel tápe a ztrácí údernost. Líbilo by se mi, kdyby Barker psal takhle, ale bylo by potřeba, aby byly ty povídky trochu lepší, nápady uleželejší a konstrukce promyšlenější.

Zvlastni no, nebylo to uplne tak spatny, jak jsem cekal. V mladi jsem ji myslim rozecetl a nedocetl, ted jsem zkusil jako audioknihu a dalo se to prezit, i kdyz obcas clovek ztraci pozornost :) nejlepe to vystihuje posledni veta knihy. Cesta to neni snadna. ;)

Asi nejlepší Machenova kniha uzavřená do zajímavého hybridního rámce hodně zvláštně kombinující román a povídkovou sbírku. Každá z kapitol je pojmenovaná jako povídka, ale její úvodní část je vlastně románový kontext v němž se dva naturelem trochu rozdílní přátelé setkávají s mysteriozními, nebo nadpřirozenými jevy v podobě subpovídek a snaží se odhalit jejich podstatu. Ty jsou jim typicky vyprávěny postavami s nimiž se povětšinou náhodou setkávají. Tyto vyprávěné do jednotlivých povídek vetknuté subpovídky jsou těžištěm knihy a mají dopad do románového kontextu příběhu, protože postupně odhalují o co v knize vlastně jde. Paráda. Druhá věc je kvalita subpovídek. Jsou skvělé a příběhy typu černého pečetítka, nebo bílého prášku by bývaly patřily ke zlatému Lovecraftovského fondu, kdyby je býval napsal on. Ale i když se to místy blíží a jeden příběh se v Americe dokonce odehrává o žádnou čistokrevnou amerikánštinu nejde a odér staré dobré viktoriánské literární školy dobře poznáte. Přesto tu bylo semínko do Providence zcela určitě zaseto.

Hodně diskutabilní je prolog a úplný závěr. Prolog totiž vyspoileruje velkou část pointy, která je vám v dané chvíli úplně k ničemu, protože nevíte na co se díváte a pak vám autor postupně skládá během čtení celý obrázek hlavní linie. Což je fajn a na dobu svého vzniku rozhodně novátorský přístup. Trochu jiný přístup zvolila dramaturgie českého rozhlasu, která při realizaci audio verze této knihy zřejmě z důvodů časového vyvážení mediálního obsahu tyhle dvě části poskládala jinak, během poslechu audioverze tak v podstatě neustále netušíte o co kráčí a máte pocit, že neprojedete za žádnou cenu a na konci…no dvě dávky. Docela mě tenhle mistrovský z nouze trik sundal ze židle a považuji ho za opravdový majstštyk. Stejně jako celou knihu. Vždyť kde jinde můžete vyvádět takové psí kusy a text zůstane celý? Ba co víc lepší.

Jedinou výtku tak mám k chybějící kapitole a subpovídce o železné panně, notoricky vypadávající ze všech českých vydání, která možná není až tak podstatná a výslednou rovnici výrazně nemění. Ale zrovna tohle dílko by si určitě zasloužilo vyjít komplet s nějakou opravdu pěknou obálkou jaké má třeba Malvern, který ostatně dovydal tento text ve své sbírce Temnota nepomíjí, kde se ovšem mimo kontext docela míjí účinkem.

Na příběhu je znát, že původně šlo o povídku, která byla přepsána na román. Ne, že by se Veronika Pekárková rovnou vrhla na space operu, spíš se drží při zemi pomocí žánru young adult, okořeněném nezbytnou dávkou ekologické uvědomělosti. Spisovatelka nemá věkem k hrdince daleko, takže hezky vystihuje způsob chování a uvažování. Stejně šlapou i slovní přestřelky, ironie v hlase a odhodlanost mladých svými činy něčeho dosáhnout.
Naneštěstí je tu ale také spousta věcí, jež nefungují. Když opomeneme nedostatečnou propracovanost vize budoucnosti, kde se upřednostňuje řešení některých problémů na úkor jiných, je to především koncepce zápletky, která pokulhává. Jádro dějové osy se sice určí záhy, ale jako by nebylo příliš podstatné, protože většinu příběhu zabírá seznamování protagonistky se stejně starými kamarády. Teprve v samotném závěru přicházejí klíčové zvraty. Jenže co v povídce zazní jako výtečná tečka, v románu působí řemeslně unáhleně, protože spousta důležitého nestihne být vyřčeno.

Původní povídka Její veličenstvo patří k autorovým nejlepším kusům. Její rozšíření už je místy trochu přepálené a překombinované na úkor věrohodnosti, ale stále velmi čtivé. Rozhodně nejlepší z delších Pecinovského prací.

Strašně křehký a strašně smutný příběh o tom, že ztracený ráj je ztracen navždy, a to i tehdy, když ho náhodou najdeme.

Z knihy mám stejný dojem jako ze veškeré autorovy tvorby. Zajímavé nápady (i když ústřední motiv fiktivního cestopisu je už dost omletý), výborné stylisticky, ale vše utopené v křečovitém, pozérském intelektuálnu. P.S.: Autor asi chtěl svůj Ostrov podat jako sladkou utopii. Já bych z něj ovšem s jekotem zdrhal.

Televizní seriál je kult a proto jsem se zaměřil na další knihu z této série. Mám rád postavu Max, mám rád seriál ale tato kniha nepřináší nic nového a jak jsem pochopil z recenzí ostatních, tak žádná z knih která dosud vyšla v ČR nerozehrává nic co by se pletlo do děje seriálu. Kniha řeší i závažná témata, jako jak se vyrovnat z rozvodem rodičů a nebo s tím že tvůj bratr je magor, nevlastní otec tyran a máma je submisivní oběť. Jaké je to se přestěhovat a tak dál.

Po stránce děje je vrcholem knihy přepsaná seriálová scéna ze druhé série kde se parta snaží zabít demodoga Dartha. Max skutečně uvěří že se děje něco divného a pozná sílu přátelství a jaké je to někam patřit. Následuje krátká romantická scéna a je konec.

Nebudu opakovat chválu ostatních, kniha je opravdu skvělá. I když u mě se čtení jedním dechem popravdě dostavilo až zhruba po jedné třetině. Je tam ale i pár nelogičností či nedotažeností, takže za plný počet to není (o ději před výsadkem žoldnéřů na Plutu jsme se vlastně nic nedozvěděli, žoldnéři často jednají jako taková v podstatě kombinace Supermana a Mirka Dušína, nepřátelé začali větší útok, právě v momentě, kdy dorazí žoldnéři). Ve skutečnosti to jsou ale relativní maličkosti, které nijak neruší svižnost a napínavost děje.

Třetí sbírka krve přináší ten samý přidaný rozměr jako dvojka. Z textů je cítít, že tady nejde jen o soubor nechutností, ale že autor disponuje i s nezanedbatelnou fantasií, jíž umě implementuje do naší reality. Problém je, že kromě povídek o Syrohlavovi a Ostatky ty povídky nejsou prostě až tak dobré, jako byly v předchozích dvou knihách. Ale pořád působí dojmem celku lepšího než součtu částí. Barker je prostě dobrej.

Některé knihy by si měl člověk přečíst jako mladistvý intelektuál a již se k nim nikdy nevracet. Je pak ušetřen zklamání, že to, co držel v hlavě jako esenci geniality, je ve skutečnosti jen zmatené balábile bez hlubšího smyslu.

Military space opera mého mládí, která ani po takřka čtvrtstoletí neztratila nic ze své atraktivity. Autorské duo Allan Cole a Chris Bunch pracují jako dokonale sehraný tým, přičemž perfektně kombinují vesmírné dobrodružství s příznačným vojenským humorem. Na rozdíl od jiných se přitom drží poměrně zkrátka a namísto velkolepých kosmických bitev se raději soustředí na práci speciálních jednotek, špiónů a záškodníků, kteří dokážou přesnými chirurgickými zásahy ve společnosti vyvolat mnohem větší masakr, než by napáchal cílený útok. Dějová osa je přitom právě tak prostinká, jak u podobných titulů bývá; aneb Jak šikovný rekrut k armádnímu štěstí přišel. Naštěstí se tvůrci drží akční roviny vyprávění, kdy zelené mozky jsou spíš tím, z čeho se dělá legrace, protože pravidla a řády jsou především pro ty, kdo je hodlají dodržovat. Což Karl Sten rozhodně není.
Nový překlad Zdeňka Uherčíka pak ideálním způsobem předpřipravil hrdinu (a jeho peripetie s Impériem) pro nové století a nové čtenáře.