LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Autor nahlíží s empatií do psychiky a pohnutek obou protagonistů. Je tu nad čím se dojímat, nad čím se hrozit … nebo se bavit – např. tím, jak se pozorovateli hnusí, když lidé „žvýkají, polykají a serou…“ V určitém okamžiku mi tu probleskla Isserley ale i dr. Karpeta. :) Vlídný, trochu naivní závěr (čekal jsem něco cynického nebo morbidního), který ale přece jen dokáže znepokojovat.

O síle pokušení, o zločinu a lži. Alegorický text připomínající legendu, taková moralita bez moralizování; s faustovskými aluzemi. Magická atmosféra kamenných (i typografických :-) ) schodišť v kombinaci s milostným citovym zmatkem a poblouzněním potencuje uhrančivost povídky.

Deaver svádí čtenáře na falešnou stopu, ukolébá ho, že půjde o psychoterapii nebo možná lovestory během psychoterapie :-) , ale postupně přitvrzuje, stalkuje, znejisťuje čtenáře, zda jde o konspirační paranoiu nebo je na světě skutečně všechno jinak … aby pak zasadil doslova ránu. Hlavní roli tu nemá úžas z neznámého jevu (byť ta teorie o nemech je fascinující), ale morálka a příčetnost … a opět zdařilá relativizace těchto pojmů, zasévající semínka pochybnosti (jak to mám rád). Líbilo se mi, že se autor nenechal strhnout k akčnímu či hororovému thrilleru o běsnících nemech, ale všechny ingredience dávkuje a míchá přiměřeně a účelově, tak nějak po kingovsku.

Uprchlí bozi po jednom z konců světa svádějí v současném NY šarvátky s chaosem. Slušně, atmosféricky napsaný příběh snoubící akci, temnotu ale i parodii. Ne, že by přinášel něco víc než Marvelovští Avengers, ale četlo se to dobře. Jeden z těch, co napnou i pobaví.

Už jsem se lekl, ze to bude anti-rasisticka agitka. Ale už kdyz Julia řekla, ze pochází z Rumunska, trklo mě to. Námětem je rozkoš z hodování – ovšem svého druhu. :) Jakoby tam autor chtěl dát všechno – gotiku, thriller, lovestory, modernu, dokonce i jakýsi humor … byť si říkám, jestli byl chtěný. Působí to nekompaktně: každý kousek jako napsaný jiným elévem tvůrčího psaní, co má velké ambice, ale vlastně neví, co chce říct. Moc jsem nečekal, protože tohle téma nemusím, takže vlastně žádné velké zklamání. Ovšem „Krev“ byla jiný kafe.

Vše se točí kolem tajemné „věštby“, ale tento fantastický motiv je pouhým prostředkem … jen úplně nevím k čemu. :-) Zpočátku se to tváří jako zábavná historka, střední část je tajemná a strašidelná, závěr morbidní a (až moc) otevřený. Čtenář nadaný fantazií se může stát spoluautorem, dotvořit si… Povídka má své kouzlo, jen jí ho trochu ubírá (nebo pro někoho možná přidává?) příliš povrchní charakterizace postav. Hrdina ve své zamilovanosti trestuhodně naivní, Ava povrchní, Eamon lehkovážný atd.

Osamění plodí podivné ovoce. Na Zemi jako na Marsu.

Ďalšia humoristická poviedka a vcelku kvalitná. S jemným humorom sledujeme sebavedomeho daňového kontrolóra s vysokým stupňom magického nadania, ktoreho čaká nečakane záludný protivník. Pointa ma pobavila, vydarené dielko.

Humoristická poviedka s banalnym námetom, rieši sa tu vztahovy problém jedného lišiaka. Skôr vhodné do literárnej časti nejakých novín. Teda ak také čosi ešte existuje. Koniec je príjemne zahmlený.

Za podivným názvem se skrývá opravdu zajímavý koncept korporátu pracující s nadanými jedinci. Nápad z něhož téměř mrazí. Kosmatka má opravdu ďábelské ideje a dokáže je vystavět v prostředí dokonale nefantaskního charakteru (baseball). Jediné co zarazí je nedokonavost. Text je vytracen do ztracena a povídka působí spíš jako předehra k románu.

Silný a vesměs pravdivý text o novorozeněti, které se vymyká. A o jeho rodičích, kteří se s tím musí srovnat. Dojde i na alkohol a deprese. Ale stále je tu naděje z ranku SF. Podstoupili byste tuto léčbu? Je vůbec správně a morální něco takového udělat?

Příjemně napsaná povídka s využitím klasických vzorců naťukává poměrně zajímavé myšlenky. Je škoda, že zůstávají jen naznačené a mlha zůstává i na konci povídky, přestože by se dala opravdu pěkně vypointovat. Původ otce mohl možná být trochu více rozpracovaný.

Vzdal jsem to asi po jedné straně. Irituje mě text v němž si autorka není jistá pohlavím svých postav. Pokud nemá jasno v tomto, tak v čem?

Motiv povídky je SF jen prizmatem doby vzniku. My už víme, že o pár let později to, co je zde předkládáno jako SF, lidé dokázali. Mistr občas vystřihne takovouto nedějovou pocitovku, mnohdy o vesmíru a člověku a jejich porovnávání pindíků. Pocit tam byl, ale už vlastně ani nevím jaký. Musím si to proletět ještě jednou, asi jsem u čtení usnul.

Impozantní povídka takřka románové logiky o tajemné soše útočící na každého, kdo by jí chtěl poškodit. Ze začátku trochu kolovrátkové, pak se děj rozjede a skvěle graduje. Velmi dobré.

Dvojčata, která nemohou být odlišnější, a přesto…! Škoda, že celá povídka není v surreálně metaforickém duchu jaký má její úvod a dovětek. Střední část je takové rozjímání nad relativitou požehnanosti a postiženosti. Relativitou bídy a zázraku. Autorka jako by věděla, co na mě platí, vytahuje z klobouku aluze na de Chirica a Eschera, symboliku života co by möbiovy pásky atd. Ano, ingredience super, jen trochu manýra a místy schématismus… a taky jsem nějak čekal horor. :) Přesto zbývá hodně toho, co se mi líbilo.

„Mrtvý“ muž se vrací domů. Ty uvozovky tam ale nejsou náhodou. Imaginativní počáteční expozice má našlápnuto do žánru fantastického hororu, ale nakonec se z toho vyloupne drsné psychologické drama v téměř antickém stylu. Výborně napsané, mistře Lansdale!

Kraťounká povídečka na téma morálky; jednoduchá, prvoplánová, celkem nic nového nepřinášející. Výsledné poučení známe už z Drdova „Vyššího principu“: (pozor spoiler) zločin na tyranu není zločinem.

Pokud by se z atributů gangsterky a všech použitých manýristických okras sestavil smysluplný příběh, byla by to celkem paráda. Takhle je na tom nejlepší asi ten Sinatrův hit v titulu.

Stalo se něco neskutečného. Něco, co duše nedokáže unést. A možná ani sám svět. Metaforickou transformaci rodičů lze považovat za disociaci resp. psychosomatizaci dohnanou ad absurdum. Zápletka mi zpočátku trochu evokovala Píseň pro Issy Bradleyovou, ale tohle je koncentrovanější a nerušil mě tu náboženský motiv. Pro nás, co se lidským utrpením profesionálně zabýváme, velmi těžké a silné téma; a zde dobře zpracované. Pocity. Co. Nikdo. Nikdy. NECHCEME. ZAŽÍT!

Příběh z Německa doby třicetileté války balancující na hraně legendy, morality a literárního experimentu. Jsem si vědom, že jdu proti proudu, ale já hledám víc prožitek, emoce, autenticitu, než literární hokus-pokusy s barokními aluzemi. Takže: zkrátka víc oceňuji VÁHY A MÍRY než JEZERO SKŘETŮ a jinej už nebudu. :-)

Absurdní vánoční anekdota, kde je zvěře jak na Noemově Arše … ze které se navíc postupně stává … no inu hnojiště. Nápad těžící z tradiční vánoční básničky je fajn, forma nalezeného záznamu také působí zprvu svěže a zábavně, ale postupně víc a víc stereotypně, roztahaně. No a hrdinka – slepička, kterou pořád jen tlačí boty a baží po vánočních výprodejích – mi lezla stále víc a víc na nervy. Také bych uvítal smysluplnější koncovku, než tuhle harlequinovskou.

jasonix to napsal přesně, ale mě se tato rozvedená a Bradburyho charakteristickými skvělými dialogy prošpikovaná anekdota líbila. Tolik hrdosti a přitom tolik sounáležitosti, škodolibost a přitom přátelství až láska. Ray krásné přehrává. O to je to větší radost číst.

Jsi v Dublinu? Přijeď a kup můj dům. Ne, opravdu nebude mejdan. Spíš sladkobolné probírání dávných párty, lásek a zanícení nad krásou, to celé podbarveno touhou po něčem, co už nejspíš není možné. Protože jsme o to díky své hamižnosti, poživačnosti a zaslepenosti přišli. Touha po nevinnosti právě proto, že už ji nelze znovu získat. Vlastně jen další sobecká ‚touha po novém‘.

I kdybych neočekával horor, fantasy či thriller (a že bych je ve sbírce koeditované Neilem Gaimanem očekávat mohl!), nabízela by tato nadějně rozehraná povídka mnoho zajímavých konců. Ale tady z toho vyšel jen jeden ze dvou nejpravděpodob­nějších a nejrealističtěj­ších. I tak zůstává intenzivní koncentrát pocitú – soucit, lítost, hněv, hnus, BOLEST.

Povídka mísí archaické i moderní prvky. Samoúčelnost i originalitu. :) I pocity z ní mám ambivalentntí. Etika ohrožení výpravy versus posedlost nově objeveným životem jsou klasické rekvizity a zakládají na přímo kánonický konflikt. Čtenář zůstává v nejistotě, co je (pozor zbytek věty je možný SPOILER) reálný projev mimozemského života a co pouhé šílenství. Styl zvláštně kostrbatý, přesto má svou poetiku. Ano, „Naděje je ptáče opeřené“ (Emily Dickinsová).

A ještě „překladatelská“ poznámka: zajímalo by mě, co byl v originále ten „naviják“ – buben, centrifuga? Tento ekvivalent mi tam nějak nesedí.

Příběh najemného zabijáka, který je také člověk …a manžel …a otec. A příběh jeho oběti, která je …ale ne, to nejde prozradit. :-) Hodně ironická pointa, byť v poetické vánoční atmosféře.

Až nepříjemně autentický ponor do prožitků a duševních pochodů choré mysli. Mysli „rybáře“. Literární řemeslo slušné, paralely lovu taktéž, dobře se to čte… ale obsahově tak deformované! Včetně „pointy“. Brrrr. Byť nejsem žena, s autorem bych do auta nesedl.

O síle víry a sugesce. Možná i placeba. :) A o … řekněme konkurenci. Tyhle „duchovní anekdoty“ jdou dost mimo mě. Kdo si v tom libuje, asi tu najde plno inspirace a poučení.

Ironická sonda do konfliktního vztahu dvou zestárlých sester. Do nějž (opět po letech) zasáhne muž. Autorka se do škodolibé a vypočítavé vypravěčky vžila s až podezřelou chutí :-) Libí se mi tyhle karikatury mezilidských vztahů. Ani mi nevadilo, že to neskončilo hororem, jak jsem doufal, a že absentoval fantastický prvek (tahle sbírka to ani neslibuje; ostatně jak se stále přesvědčuji, mezilidské vztahy jsou často větší bizar než sám Lovecraft :) ). Jen pointa mi přišla taková telenovelní.

Když na vás někdo dělá dlouhý nos, je to přinejmenším neslušné; když vidíte podivný frňák všude kolem, je nutno se nad tím zamyslet. :) Do povídky jakoby ukáplo trochu atmosféry Bradburyho Zástupu. Ale kumulující se indicie a narůstající paranoia jsou pro autora i protagonistu platformou pro disociaci jistého … „soukromého tématu“. Více by bylo spoilerem. Znepokojivé.

Málokdy se podaří rozvést anekdotu do povídky tak, aby si zachovala vtipnost a zároveň mělo rozšíření smysl v přidané hodnotě emocí, myšlenek a děje. Tady se to povedlo. Upřímně, asi bych ji dokonce rozdělil do 2 povídek. Nejprve do odnosu cenností z lordského sídla a druhou o tom zbytku, kdy se revolucionáři IRA jak spráskaní psi vrací a nesou nechtěné dary zpět. Tato část mi totiž už přišla jako zbytečná, rozvleklá a očekávatelná. Sice opět mistrně napsaná, ale … A za všechno mohly zapomenuté zápalky. :-D

Irský judaista :-D Perfektní povídka s velkým pochopením pro lidi, zejména pro katolíky :-))) Ray umí čarovat s atmosférou na velmi malém prostoru. To není objevná věc, ale v této sbírce mi to malinko chybělo. Čím dál víc se do této sbírky začítám. A to je dobře.

Výtečná povídka kombinující na malé ploše tři společným jmenovatelem vzájemně provázané, žánrově však vůči sobě posunuté, příběhy. Kosmatka umě splétá nitě příběhů do vyústění v hlavní linii, vedoucí k uvědomění co za chlapce a jeho ošetřovatelku hlavní hrdinové vlastně jsou. Pointa je drtící. Jasný adept na filmové zpracování.

Jedna z Rayových irských. Funguje skvěle. A je jedno, že si beztak polovinu z tehdejších národních specifik Irů vymyslel. Byl tam a ta země a lidé ho dostali. Napsal o nich nejednu povídku. V té zemi prostě něco je. Víly? Zemitost? Pastviny a neústupnost? Já nevím a Ray asi taky ne. Ale píše o tom skvěle.

Stroj času, který vás zaveze do minulosti, je poměrně běžným jevem. Nevěříte? Dětskýma očima je uvěřit tak snadné.
Moc se mi líbily příběhy v příbězích. Ray umí a má hlavu nabitou informacemi, které tu a tam utrousil a já mu zobu z ruky.

Chlapecké dobrodružství aneb jak zabránit zločinu na pouti. Dobrý nápad a provedení velmi slušné. Jako vždy perfektně odpozorovaný lidské povahy (předávání kalhot).

Naprosto uvěřitelná neuvěřitelnost. Mladý pár na dovolené u moře cítí změnu v atmosféře místa. Žena reaguje rychleji a přesněji. Proti ženským zbraním nasazuje ty své. Zabrání katastrofě? Udrží vztah pohromadě nebo dojde k rozchodu? Slunce a pláž a přesto z toho mrazí. Škoda jen příliš dlouhých a podle mne ne moc povedených popisů oživení pod hladinou. Jeden odstavec byl dokonce dvakrát. Tam bych ubral. Poslední věta byla naopak rána na solar.

Tady budu přísný. Jednak jsem už určitě od Bradburyho něco podobného četl a i kdyby ne, tak už mi jeho sice dovedně napsané, ale citové přepjaté povídky o … no o čem vlastně? O emocionálních nevyrovnanostech? O hormonálních atakách? O svrbění frndy? Rodina se samozřejmě chová zcela nevěrohodně a jde jen a jen na ruku autorovi. Jednou za čas to snesu, ale v této sbírce už takových emo věcí bylo více a já jsem přesycen.

Proč jenom pár vyvolených (nebo postižených?) vidí, že z hlavounů se staly zrůdy? Povídka s naléhavou atmosférou paranoie a s důležitou rolí kouření … resp.kuřáctví … resp. nekuřáctví. :-) Vládci loutek jinak, aneb starý známý příběh o strachu, manipulaci, etických dilematech (přizpůsobit se či kolaborovat). Plno vtipných detailů a hlášek jako např. „Jestli Evu dostalo něco do problémů, tak nikoliv jablko ale cigareta po pivu“ nebo „Desátníci, ztracený kmen, co odešel za praotcem Camelem.“ :-) Závěr na mě trochu překotný, ale jinak jedna z nejlepších povídek téhle sbírky.