LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ačkoliv povídka předchází sáze Meč pravdy, nedoporučoval bych ji číst jako první. Minimálně až po přečtení prvního dílu, protože autor se zde moc nezatěžuje s vyvsětlováním. Takže kdo netuší, k čemu jsou Zpovědnice a nemá určité povědomí o válce s D`harou ať ještě chvíli počká.

Nejvýraznějším prvkem povídky je silně poetický jazyk, kterým je scéna (vlastně jediná) odvyprávěna. Takže dojem závisí na tom, jestli čtenáři sedne, nebo ne. Já to beru jako pokus o něco jiného, přehnané je to zřejmě schválně, ale na můj vkus je to až křečovité, takže ve výsledku moc nadšená nejsem.

Dalsia poviedka, kde Bacigalupi predvadza svoj talent na napady. Je originalny, emotivny a zaverecna pointa bola lahko mraziva.

Povídka o policistech ve městě, kde už ani ty lišky nedávají dobrou noc. A k nim jednoho dne dorazí Ned. Nový policista, nový RoboCop, ale ten filmový robocop mu nešahá ani po prdel. Skvělá komedie, která skončila moc brzo, přesto mě bavila a nasmál jsem se do syta.

Tato povídka je stručné zamyšlení nad tím, co by se dělo, kdyby se třeba válka dala vést počítačově a z pouhé simulace pak vyvozovat další důsledky pro tu a tu stranu. Opět nechybí příjemná pointa.

Krátká povídka postavená na chytré pointě, která vyžaduje trochu pozornosti během čtení. Sice nejde o nějaký převratný příběh, jedná se tu o to, že když se použije jakýsi přístroj, něco by se mělo stát/změnit. Rozhodně tato povídka není první ani poslední na tento způsob, přesto neurazí a příjemně pobaví.

Velice chutná jednohubka. Krátká záležitost, která pobaví. Pro mě jednoznačně nejlepší povídka z celé sbírky. U povídek si moc nepotrpím na překomplikovaném ději a stádu postav. Stručné, jasné, kvalitní.

Nechápu proč dal ten předemnou brak. Povídka je to příjemná, Lhotova ilustrace skvělá. A celé je to o prvním kontaktu s Marťany, který se úplně nepovedl. Trochu mi to, i tématem, připomnělo Stanleyho Weinbauma, nicméně tam kde je Weinbaum hravý, je Bear melancholický až smutný. Podle mě slušných 75%

Povídka začala opravdu zajímavě, asi do poloviny mě i bavila. Pak se dostavila podivná nuda a pocit, že je to všechno tak nějak na rychlo splácané dohromady – obzvlášť poslední část. Jako by to pan Žamboch nepsal s láskou, ale na čas. Dle hodnocení ostatních mám tenhle pocit asi jen já. Možná je to i tím, že je povídka zatraceně dlouhá, podle mě až moc „natáhlá“. Popravdě jsem rád, že ji mám konečně dočtenou.

Autor přepsal původní pověst o Orfeovi, a aby dodal příběhu novou dimenzi, použil jakési blíže nespecifikované bytosti, které tam tak trochu do všeho strkaly nos. Možná to nebyl zas tak špatný nápad smíchat pověst starého Řecka s mimozemšťany, ale mně osobně to moc nesedlo. Určitě by se v dějinách lidstva našla lepší situace, do které by se dal příběh zasadit. A další problém u této povídky představoval styl vyprávění. Děj se neposouval pomocí dialogů, což by se tu nakrásně nabízelo, ale pouze pomocí popisu, který byl většinou neskutečně nudný. Upřímně, článek o Orfeovi na Wikipedii je mnohem, mnohem zajímavější:-)

Cital som v originali, tak som mozno nepochytil vsetky detaily. Poviedka popisuje najdenie viery a jej stratu. Egan pridal scifi prvky (cudzia planeta, uplne ina kultura, odlisny druh ludi..) ktore su ale v zasade len pozadim pre teologicku diskusiu a popis psychologie postav. Vykreslenie vyvoja hlavneho hrdinu mi prislo zvladnute velmi dobre – autor nas sprevadza roznymi obdobiami jeho zivota od detstva, cez mladost az k dospelosti popisovanim udalosti ktore mali klucovy vplyv na jeho zivot. Urcite stalo za precitanie, len ku koncu som mal neuzavrety pocit nakolko hrdina ostal tak nejak strateny..

Londýn 1954. Německo u moci i zde. Takže další alternativa, kdy se Hitlerovi dařilo podstatně lépe, než v našem světě. Podle mne z tohoto tématu se dá čerpat stále a rozhodně se neochodí na rozdíl třeba od podobně využívaného Jacka Rozparovače. Napínavá, svižná povídka, výborně napsaná. Sice mě do oka praštily jedna nebo dvě nelogičnosti, ale to na věci nic nemění.

Citace: „Co není zakázáno, je povinné“.

Krátká, alternativně historická povídka s motivem 1. světové války. Je to v podstatě jen popis dějinných událostí bez přímé řeči, i když určitě nápaditý a s pěknou pointou, která z pouhé alternativní historie dělá ryzí sci-fi.

Na začátku zmizí v mlze trajekt a již nevypluje. Variace na Bermudský trojúhelník. Tato událost je pro autora jen prostředkem k sondě do mysli obyvatel Seattlu, z nichž každý někoho na trajektu znal. Po začátku jsem se těšil na pořádnou propletenost jinak celkem izolovaných příběhů. Ta se bohužel nedostavila, jen sem tam jsou nějaké drobné propojovací nitky. Z tohoto pohledu zklamání, ale jinak mě povídka bavila, dramatický náboj nechybí a klidně by na scénu mohli vstoupit další aktéři a hladce navázat tam, kde povídka skončila.

Nejsem si jist, která ze dvou hlavních postav je více šílená. Na můj vkus asi až příliš podivné a neuvěřitelné.

Vstupní podmínky diskutabilní, vývoj situace naprosto logický. Trefa.

Zelení mužíčci na cestách. Škoda toho kronikářského odstupu „situace byla taková a taková, rozhodli se udělat tohle…“, příběh by unesl i podrobnější vyprávění a konkrétní postavy. Ale to by se nevešel na stránku.

Setkání s kouskem krásy mezi šedivými paneláky, s pointou sice nepřekvapivou, ale sympatickou.

Další paralela na ztracenou generaci. Otázka zní: Bude se někdo, kdo nezná nic než válku, chtít změnit na civila? A bude toho vůbec schopen? A opravdu by mu jako civilovi, navíc v ráji, bylo líp než doma? Přečtěte si povídku…

Mé druhé setkání s bratry Strugackými už dopadlo o poznání lépe. (Táta nelhal, je to dobré:) Dal bych plný počet, ale chyběl mi tam naprosto pohled z Kornějovy strany a navíc nevěřím, že by Drambu neměl v sobě pojistky, přesto jsem byl náramně spokojen. Děj je ve finále poněkud statický, ale rozhodně ne nudný nebo nezajímavý. Zkrátka asi jako existuje kategorie ruská hudba a ruský film, tak existuje i kategorie ruská povídka nebo ruská kniha. Zjišťuji, že na téhle vlně jsem schopný být naladěn. 90%

Asi jsem to nějak nepobrala. Trocha magie, spousta intrik, žádné bludiště. :(

Novela bratrů Strugackých. A opět skvěle. Zlo nemusí být předem dané, ale utváří ho i prostředí (válka, totalita, vězení, město Pelyněk neboli Černobyl). Vyprávění o dramatických osudech a vnitřním vývoji Kima Vološina mě dokázalo opravdu pohltit, včetně zajímavého závěru. Ve srovnání třeba s Hledáním úradku (se kterým sdílí některé hlavní motivy) se jedná o celkem přímočarý příběh, i když příležitostí k zamyšlení nad námi samými je opět dost.

V Hledání úradku se mi nezdálo, že příslušníci KGB jsou přeloženi jako „estébáci“. No, tak v této novele už z nich překladatel „kágebáky“ udělal.

Zajímavá povídka, která dokáže vyvolat silné emoce (určité obavy také, ale mnohem spíše smutek a lítost, případně i trochu hněvu na nespravedlnost světa). Ani v tomto případě proto zařazení do antologie nerozumím (tentokrát je viníkem Datlowová), jako horor mi to skutečně nepřijde (nadpřirozený prvek tam pak není žádný).

Nemůžu si pomoci, ale tyhle lehce sentimentální kousky se mi prostě líbí. Muž, který část svého života zasvětil dobytí Měsíce, ale kvůli jistým okolnostem (které jsou popsány v povíce Muž, který prodal Měsíc) se na něj nikdy nepodíval, přestože to bylo to jediné, kvůli čemu to celé podnikl. Nyní je už starý a chce si svůj sen splnit, ať to stojí, co to stojí.

Z této povídky až příliš čouhá autorova zkušenost s vážným úrazem a pobytem mezi světem živých a mrtvých. Doufám že to byla přechodná slabost a mistr neuvízne v osidlech laciné mystiky. Velmi tuctové.

Co k této působivé povídce napsat, abych nespoileroval? Snad jen, že mě skutečně až mrazí, když si sám sebe představím na místě Nikity Voroncova, který opakovaně prožívá peklo, které ovšem nestvořil Ďábel, nýbrž lidé sami sobě. A také, že nabrané životní zkušenosti nemusí být jen radostí, ale i prokletím.

Povídka začíná jako běžný příběh, kdy návštěvník z budoucnosti přicestuje za někým z minulosti a něco od něho potřebuje. V průběhu děje se hlavní postavy dostávají do jakési etické rozepře, kdy je jasné, kdo má pravdu a kdo žije ve zkreslených představách o tom, co je pravda a co ne. Nicméně, nejzajímavější na této povídce je její konec, kdy se dovídáme, proč vlastně dotyčný odmítl nabídku svého života.

Mumie je jedna z rozsáhlejších povídek ve sbírce Stalo se zítra a vypráví příběh o dvou mužích, z nichž první je možný podvodník a ten druhý se ho snaží chytit. I když je příběh zasazen do budoucnosti, čtenář má pocit, že se pohybuje v minulosti, ve zlaté éře archeologických vykopávek. Povídce rozhodně nechybí napětí a akce, přičemž nikdy si nemůžeme být naprosto jistí, jestli ta záporná postava je opravdu podvodník, nebo na jeho příběhu a činech přeci jen je něco víc.

Pořádek musí být a to platí i o hrátkách s časem. Jednoduše, když budete s časem manipulovat dostatečně dlouho, jednoho dne se věci vrátí do svého přirozeného běhu. Toto nám autor sděluje v krátké chytré povídce, která svou teorií spíš pobaví.

Román (pravděpodobně jen od Borise Strugackého) má podtitul „27 teorémů z oblasti etiky“, což zní hrůzostrašně a mohlo by i leckoho odradit. Ale klid – je to normální dějový příběh, i když prošpikovaný úvahami o ruské a sovětské společnosti a povaze, o potřebě a touze mít nad sebou bič, o metodách ovládání společnosti stranou a vládou atd… Ale není úplně jednoduchý.

Sledujeme život hlavního hrdiny od dětství při blokádě Leningradu (což je podle mě částečná autobiografie Borise Strugackého, který tam dětství opravdu strávil), přes další osudy až do pozdního věku. Kolem něj umírají lidé a on sám proplouvá celkem v pohodě. Proč?

Román, i přes myšlenkovou nabitost, se mi četl velmi dobře a rád jsem zabrzdil u výše zmíněných hlubších úvah, které jsou velmi výstižné. Byl dopsán těsně po ozbrojeném konfliktu Borise Jelcina a parlamentu v roce 1993 a jeho konec se odehrává (dle souvislostí) tedy již ve fiktivní době cca 10 let poté. Tato poslední část je proto nejvíce sci-fi a jsou zde i některé technické vychytávky z budoucnosti. Trochu mi na tomto konci nesedělo, že autor několikrát jakoby vytáhl postavy z klobouku a vrhl je na scénu bez úvodu. Ale jinak – vymakaný román od ruských klasiků (vlastně asi jen od jednoho z nich), který bych ovšem nedoporučoval k rozjezdu do čtení jejich díla.

Ale co je podivné (ovšem na vrub překladatele), je termín „estébáci“, což mají být příslušníci KGB. Moc nechápu, proč Libor Dvořák tento termín použil. Sice nevím, jestli třeba „kágébáci“ jsou ideální, ale „estébáci“ jsou každopádně naprosto absurdní.

Bělošská chamtivost versus indiánské „voodoo“, tenhle boj má pouze morálního vítěze… Souhlasím s Luccem, že povídka nenažene strach – hlavní antihrdinové si plně zaslouží vše, co je v džungli potká. Ale nechutná mi přišla dost, moje představivost nešetřila krvavými detaily:-). 71%

Veľmi dobré uzatvorenie v priemere veľmi silnej zahraničnej sekcie tohto čísla. Z týchto poviedok sa najviac drží pri zemi (aj pri Zemi ;)), zato možno aj vďaka tomu je najlepšie čitateľná a zároveň má najúdernejší záver. Noirová hra so smrťou, od ktorej sa nedajú odtrhnúť oči, v závere odkazuje na dielo veľmajstra SF, ktorého meno by bolo v tomto komentári predsalen ľahkým vyzradením.

Nepříliš výrazný mysteriózní kousek, který nenudí, ale hlubší dojem neudělá.

Zde bych nesouhlasil s komentářem Jany677, i když ho chápu. Ano, téma je lacinější a pointu lze čekat, překvapení se tedy nekoná, ale člověku občas takováhle prostá jednohubka zkrátka sedne. Je tu pěkně přehledně rozehraná situace, která spěje s jasnému konci, který je pěkně drsně dotažen až tam, kde ho člověk chce mít.

Povídka, která na čtenáře nejprve dýchne velmi moderním dojmem s humorným nádechem, aby posléze přešla kamsi k lovecraftovským základům tušení prastarého zla. Konec se pak nese ve velmi zlověstném duchu řetězení nešťastých událostí. Konečně povídka s nábojem, ač trochu nekingovským.

Celkem nechutná řezničina (nebo by se tady spíš hodilo použít slovo zubařina?). Řemeslně jinak dobře napsaná, ovšem konec je už nejméně od půlky zcela předvídatelný a nesmysly v závěru mne přiměly k nevěřícnému pousmání.

Fantastický prvek je opět velmi slabý. Povídka navíc cílí na specifickou skupinu čtenářek (dospívající dívky, možná ještě jejich matky), do které rozhodně nepatřím.

Další pohádka. Tahle navíc obsahuje moderní prvky, které v tomto žánru skutečně rád nemám.

Jestli stejně jako Robert Sheckley (a já:-)) máte pocit, že trochu rozvinutější mozek nedává lidstvu právo všechno kolem sebe plundrovat, upravovat čistě pro svůj finanční prospěch a vyšší pohodlí, pak se vám povídka bude líbit a dost možná v závěru také použijete oblíbený „výrok“ Nelsona Muntze: „Chá-chááá!“ 79%

Zo začiatku som si hovoril, že toto je nejaká haluz. Ale neprešlo veľa riadkov a napriek tomu, že haluzou to do istej miery zostalo, autor v tom spravil jasno. Niektoré scény sú poriadne naturalistické a trochu mi pripomenuli film Horizont udalostí. Všadeprítomný Kaufmanovský humor však zabránil rozvinutiu atmosféry strachu. Je otázne, či to je na škodu, alebo nie, ale v každom prípade to bola kombinácia celkom zaujímavá. Nebyť jedného extrémne „deus ex machina“ momentu, dal by som iste ešte o 10% viac. Aj keď bol do istej miery konzistentný, myslím, si že autor si spravil trochu nefér skratku. Napriek tomu kvalitka a poviedka sa rozhodne zaryje do pamäte (zhoda s názvom čisto náhodná ;)).

Po rozpačitej úvodnej poviedke Neklid prišlo ukľudnenie v podobe skutočne zaujímavého mixu transhumanistickej extrapolácie, terraformácie Mesiaca a idealizmu hlavného charakteru Benjana, ktorý si ho vďaka istým predpokladom môže dovoliť aj tvárou v tvár mocnému klanu Majikenov (o niečo vplyvnejšia štruktúra, akou sú súčasné štáty). Priznám sa, v závere sa to trochu rozostrí a prijal by som stranu navyše o tom, ako sa to vyvinie s kolóniou, ale aj tak som si pochutnal. Asi najlepšia vec od autora, čo som doteraz čítal (zatiaľ len poviedky).