LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Rozsahovo kratšia poviedka zbierky, avšak svojim spôsobom zrejme najdesivejšia zo všetkých. Zrejme mi to nejak špeciálne zapadlo do môjho vtedajšieho rozpoloženia, ale na chvíľu na mňa sadol desivý tieň depresie. Takto to vyzerá, keď sa k autorovým neskutočným nápadom pridá navyše aj kus práce s atmosférou. Presun vedomia človeka do umelého mozgu je vlastne len presun súboru rovníc. Obrovského, ale predsalen exaktného. Alebo, žeby nie?!

Nie som odborník na biológiu, preto nedokážem spoľahlivo rozoznať pokiaľ sa Egan v tejto poviedke držal science a odkiaľ už nasleduje science fiction. V každom prípade som mu tento návod na usmerňovanie sexuálnej orientácie detí už v prenatálnom vývoji opäť zožral aj s navijakom. Navyše, čo nie je prípad každej Eganovej práce, ide o poviedku s citlivo spracovaným presahom – detektív skúmajúci prípad plánovanej eliminácie homosexuality je (ne)náhodou homosexuál.

Po biotechnológiách, nanotechnológiách a extrémnej matematike sa dostávame do ďalšej Eganovej obľúbenej oblasti – digitalizácie ľudského vedomia a sociálnych interakcií. Čo k tomu dodať, zbierka naberá na pestrosti a Egan ukazuje, že keď to je potrebné, vie zapracovať aj na charakterizácii postáv (aj keď je to len prostredníctvom simulácií ;)).

Z planety Glom je vyslána na Zemi další z mnoha expedic za účelem otevření průchodu pro invazní armády. Ještě žádná neuspěla. Otázka zní: Co na Zemi tříčlenná posádka najde? A co bylo příčinou neúspěchu předchozích?

Tohle byl podle mě důvod, proč z prvního vydání antologie povídka na poslední chvíli vypadla. Zkrátka cenzura. Vyústění povídky a důvod, proč se expedice nevracely, se schvalovatelům líbit nemohlo, ale do druhého vydání se ji asi podařilo v tichosti propašovat. Velmi nenápadně, soudě podle toho, že to unikalo tak dlouho pozornosti. :-)

To, že zamilovaná osmnáctiletá dívka žije mimo realitu, ví asi každý. Bradburyho Marianne není výjimkou, čímž dohání svého strýce k šílenství. Ještěže mají doma babičku, která se dokáže na všechno dívat s chladnou hlavou.

Nikdy by mě nenapadlo, že o baseballu se dá napsat zajímavá a nenudící povídka. Bradburymu se to podařilo znamenitě a ještě dokázal mezi řádky skrýt (ne moc hluboko) rasové problémy tehdejší doby, kdy povídka vznikla.

Tato povídka na mě působila tak trochu jako bajka, kdy chudí a trpící nakonec přeci jen nad bídou života vyzráli a ve svém utrpení k lepšímu životu si dopomohli.

Ze začátku povídky jsem byl opravdu zaujat způsobem vyprávění a používaným pestrým jazykem, kterým autorka líčí tento detektivní příběh. Tento trend si udržela a řekl bych, že i postupně prohloubila. Sice na úkor čtivosti, ale to samo o sobě nemusí znamenat chybu. Nicméně to, jakým způsobem prezentuje jména postav, se mi jeví poněkud nešťastné. Vzhledem k tomu, že se jedná o japonská jména, na které našinec není zvyklý a navíc je používá jednou celé, jednou první a jindy zase jen druhou část jména, tak se přiznám, že jsem občas ztrácel orientaci, kdo je kdo. Podobně u některých pasáží musím věřit, že věděla, o čem píše a nejednalo se jen o unesení na vlně poetičnosti. Každopádně jsem se ale příběhem s chutí propracoval až k rozuzlení a nemohu říci, že by mě nezaujal.

Pro mě druhý vrchol sbírky. Rozhodně nemohu souhlasit, že by bylo dílko nemastné/neslané – přesněji řečeno bez chuti. Vem čert příměry s chutí. Ta povídka má ..... Mno, autorce by tento příměr asi neudělal radost. Povídka je drsná, uvěřitelná, černohumorná a dobře vypointovaná.

PS: Gaarq má pravdu, škatule realistická fantasy nám tu chybí ;)

Než jsem si přečetl několik prvních komentářů zde na Legii, název povídky ve mně vzbuzoval lehkou skepsi. Díky bohu, že se parafráze či parodie na Narnii nekonala, nic bych z toho neměl ;) Souhlasím s Gaarqem, autorce se podařil dobrý vtip. Laškovně si utahuje z některých pohádkových a fantasy klišé.

Souhlasím, že se tato povídka řadí mezi vrcholy sbírky. Autor ji podle mého názoru psal jistou a zároveň lehkou rukou. Od začátku dokonce se v ní neobjeví jediné hluché místo, uměle navozené, pochybě vysvětlené situace, nesmyslné motivace postav ani bůžci ze stroje. Děj příjemně ubíhá a dokáže vtáhnout. Závěrečná pointa neohromí, ale mě dokonale sedla. Lynch mě sice neuzemnil, ale dokázal k mé plné spokojenosti to, co mnozí autoři v této sbírce nedokázali. Zaujmout a kvalitně pobavit v rámci subžánru Meč e a magie.

Hladce plynulý text povídky jen potvrzuje, že čteme dílo opravdu dobré autorky. Atmosféra je opět nádherná, i když vlastně nijak zvlášť hororová. Spíše se blíží některým Bradburyho povídkám, které jsou sice znepokojivé, ale nikoliv strašidelné. Mám takové práce rád, ale nesednou každému. Mně ovšem chutnalo náramně.

jsem z toho trošku rozpolcená…záčátek a rozjezd naprosto skvělý, ale čím víc se to blížilo ke konci tím víc mě to ztrácelo… námět super, zpracování taky, ale mělo by to být sjednocenější a plynulejší

Zatím nejslabší kousek z Tiché hrůzy. Spíš taková lehounká satira a společenská kritika, strašidelného na tom je jen velmi málo (leda pokud máte specifickou obavu, že jste pro své okolí neviditelní), závěr byl předvídatelný, ale ne špatný.

Povídka z (čtenářsky;-)) atraktivního prostředí věznice: mukl Cleve dostává nového spoluvězně, podivného mladíka Billyho. Začínají se dít znepokojivé věci, hranice reality se po setmění mlží a… a přečtěte si to sami. Pokud vám vyhovuje Barkerova fantazie, jako na běžícím pásu tvořící temné věci a mystéria, neměli byste být zklamáni. Osobně mě neuspokojil akorát závěr – nikoliv pointa samotná, jen její zkratkovité pojetí. 81%

Výborná poviedka z ktorej mi behal mráz po chrbte. Kull sa stal kráľom a tak musí ríšu na hranici úpadku vyviesť až na úplný vrchol. Páčili sa mi rozhovory Kulla s ostatnými, Kull pôsobí svojou prítomnosťou naozaj epicky. Od okamihu, kedy na scénu príde Brule a zoznámi sa oficiálne s Kullom, sa dej naozaj roztočí na plné obrátky a vás kniha právoplatne pohltí, až kým nebude koniec.

Zajímavej pohled na Skyneta z Terminátora. Ale ten terminátor z toho prostě hledí až moc. 50%

Já na tyhle VR věci prostě nemám žaludek. Sorry jestli tím třeba poškozuju autorovo hodnocení, ale mě to prostě nezaujalo, i když uznávám některé pasáže byly dobré 60% (u mě to znamená průměr)

Kdyby to bylo ve Fantastické vědě, tak bych tomu možná i uvěřil.

Autorčina povídka v předchozích Žoldnéřích, které s ní vyhrála, se mi moc nelíbila, byla až moc poetická. Toto je ale bomba. Tragická pohádka s Erbenovskou atmosférou, četlo se to jedna báseň… Určitě lepší než první dvě místa.

Skvele! Velmi prijemne me to prekvapilo. Ma to skvelou atmosferu a tu posledni cast jsem si opravdu vychutnaval. Celkove bych to prirovnal k Bludisti Odrazu, stejne kvalitni, jenom kratsi, a to zmineni Gibsona taky potesi :)

Z povídky mám zatím nejsilnější pocit „návnadovitosti.“ Jako kdyby autor pouze zkoušel potenciál nápadu, šetřil náboji a povídku použil jen pro ověření čtenářského zájmu. Mě zaujal, ale přece jen nemusel být tak „skoupý.“

Lehčí, úsměvná, trochu ukecená a trochu naivní povídka. Pro mě příjemné osvěžení po některých těžkopádnějších (utahanějších) kouscích sbírky.

PS: přehnaně miloušké to není ;)

K ostatním komentům není téměř co dodat. Obzvláště s noirovým se ztotožňuji. S jedinou výjimkou: Čekárna se mi líbila víc. Jen ještě dodám, že vyzvánění je docela lovecraftovina, obzvláště ta scéna u moře mi ho připomněla. Také se mi velmi líbí závěr, jehož typ se ale obecně u čtenářů netěší velké oblibě.

Priznám sa, nepoznám iného autora SF, ktorý by založil nejaký príbeh čisto na matematike – v tomto prípade ide o teóriu veľkých čísel. Seriózne nabúranie jej axiomatiky sa nekoná, predsalen matematika je voči podobným fabuláciám omnoho rezistentnejšia ako ostatné vedy. Ale keď prijmeme Eganovu hru „predstavme si, že…“, tak to funguje mimoriadne dobre a znova musím vyjadriť obdiv nad tým, čo sa mu preháňa hlavou. Opäť jedni z najoriginál­nejších mimozemšťanov a ešte stojí za samostatnú zmienku samotný Luminous (resp. Svetelný).

dovětek, jenž navazuje na jedno odhalení v předchozí povídce je trošku chladný, jako ty sněhové vločky, jež se v něm snáší. zoufale tuším, co asi chtěla autorka sdělit, ale stejně zoufale mě míjí to, jak to udělala.

v očekávání nějakého vyvrcholení jsem zklamán. sice se mnohé nitky příběhu spletou až ke svým koncům (erik a jeho máma, kamil a kamila), ale je tu zase ten dotěrný dojem, že ani ne tak protože tak upředly příběh norny, ale protože jim někdo fušoval do řemesla. zase, příběh obsahuje spoustu silných emocí a dramatu, ale jeho logika je otázná: závěrečný boj a „ortel“ magistra langa (což se přiznám nechápu doteď, proč je titulován magistr, ale proč ne, že?) – proč? nedává to žádný smysl, krom autorské zvůle. vůbec není jasné, co se tím „řeší“, proč to postavy dělají… nic než rozpaky.

tahle povídka se mi líbí vůbec nejméně. po jazykové stránce (příliš mnoho neinvenčních využití motivů šera v názvech míst – šeurasie, ale třeba ševropa), dosti zmatenou zápletkou, u které, přiznám dobrovolně, nemám nejmenšího tucha, co se tam vlastně dělo, krom toho, že to vypadalo děsivě dramaticky a pateticko-romantický závěr byl jako z laciného románu. celý jeho emoční náboj ipsačně vyšuměl do prázdna, protože ani v kontextu šerosvitu nechápu, jaký měl smysl.

tenhle příběh by byl zajímavější, ale vypadá, že je příliš spoután pravidly šerosvitu, takže motivace postav je často dost neuvěřitelná (např. jednání alastara a pomněnky). prvky osudové spřízněnosti jsou silné, ale ta fraškoidní část s platzem von ehrental to dost kazí, protože to asi musí v šerosvitu ukotvit a postavy alastara a pomněnky bude potřeba v další povídce. škoda.

tahle povídečka ve mně budí neodbytný dojem strojenosti, věci se dějí, protože to autorka chce (nejvýrazněji libušin dar kamile) a ne proto, že by to byla vnitřní nutnost vyplývající z příběhu, který mimo jiné je notně ochuzený a méně srozumitelný bez znalosti jedné předchozí povídky.

Toto dílko tu bylo probráno horem spodem v komentářích a diskuzi. Podle mě dobře funguje i samo o sobě bez hledání analogií v historii a jiných literárních dílech (proč hledat, neschovávají se). Není světoborná, jako návnada na mě funguje – Město ozvěn by stálo za prozkoumání.

Prequel pred poviedkou Království stínů. Vyhanec z Atlantidy má naozaj málo strán, dá sa to považovať za taký úvod, prečo Kulla nenávidia. Naozaj sa nedá ani poriadne hodnotiť.

Údolí červa je poviedka o barbaroch(ako má autor zvykom), zo začiatku rozprávaná vlažným tempom. Autor poviedku rozpráva ako príbeh alebo legendu, ktorá sa má tradovať a rozprávať ďalej z pokolenia na pokolenie, čo je veľmi dobré, pretože tak Údolí červa dostane hutnú atmosféru a záver nikoho nemôže nechať chladným.

Osobně mi to přišlo jako směs Howarda (neconanovská tvorba), pohádky tisíce a jedné noci, a Coelhova alchymisty. Přičemž od každého si vzal autor to lepší. 90%

Edit: Přidávám – úvahu o povídce http://www.casopisxb1.cz/aktuality/adel-jameela/#comment-551

Příjemná noirová detektivka s (jak jinak) výbornou atmosférou a překvapivou pointou.

Hmm, Moorcok umí navodit pochmurnou (až melancholickou) atmosféru, která mi většinou sedne, vdechnout život zajímavým hrdinům, dobře pracovat s popisem prostředí, tak aby měl příběh živoucí kulisy a vyprávět v příjemně plynulém tempu. Výše zmíněné splňují i Rudé perly. Takže bych mohl být poměrně spokojený. Nejsem, povídkou jsem se pronudil, opravdu nemá šťávu.

Od povídek v Barkerových „Knihách krve“ čtenář očekává, že se bude bát a ne chechtat. Ale já Ti odpouštím, Clive, protože mi tahle groteska skutečně zvedla náladu, byť můj smích měl i trpký podtón. Nabízí se spousta sarkastických postřehů, které bych k zápletce mohla napsat, ale nevyhnula bych se spoileru. A pro mě bylo objevování pointy zábavným zážitkem, tak nechci budoucím čtenářům kazit ten jejich (jakkoliv jsem zatím zjevně jediná, komu „Děti Babylonu“ sedly). Na závěr si dovolím upřímný povzdech společně s hlavní hrdinkou: „To radši ty žáby!“ 81%

Svižné ano, čtivé ano, ale chybí mi tam něco navíc. Nějaké vysvětlení nebo hlubší souvislost tam prostě schází.

Já se na všeobecné vlně nesvezu. Post apo proč ne, ale ty AI co drží lidi na řetězu? Ne tohle mi moc nesedlo. Přišlo mi to průměrné a dost mi to připomínalo Žambochovu ozvěnu…

Zajímavá eklektická povídka, míchající všechny 3 základní styly fantastiky a přidávající k nim i špetku humoru. V antologii funguje jako odlehčení, protože, ač má atmosféru, kterou by ji mnohé moderní práce mohly závidět, přece jen není tak hutná a důsledná ve vyvolávání mrazivého pocitu. Jako plus hodnotím, že až do konce není jasné, kam se děj pohne, autor naznačuje lecjaké směry. Konec mne překvapil. Nebyl špatný, ale prostě mne nedostal tak, aby tuto nadstandardní povídku posunul směrem k dokonalosti. Za přečtení ale rozhodně stojí, už jen proto, že mi lehce připomněla Bradburyho majstrštyk Psanci.