LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

další povídka výrazně prohlubuje představy o šerosvitu. je napsaná velmi živě a s výrazným tahem, kombinuje exotické fantastické prvky s domácími. na druhou stranu tu čím dál více prosakuje to, co bylo lze vidět už u předchozí povídky, nucenost děje, přílišná zřejmost míst, která děj posunují kupředu, často autorským násilím, především různými bohy a bůžky ze stroje (např. postulování otisků věcí v šerosvitu /počítač i se sítí!!/ či konflikt perchta-yamamba). ps. a máme tu pchin-jin v bleděmodré, přepis japonštiny čiliž rómadží. zvolený hepburnův přepis, na založený na anglickém pravopise, opět nepovažuji za vhodný v českém textu pro nepoučeného čtenáře. nota bene, autorka ho nedokáže ani konzistentně používat (ryūchan vs. čikošó). děláme tím text světovější?

šerosvit začíná nabývat rozměru. setkáváme se se dvěma postavami, které nás pak budou provázet i dále v různých podobách – erikem a jeho matkou. líbily se mi pasáže, kde se erik zabývá znaky a čínštinou, ale chybělo mi u toho lepší využití tajemna znaků (jejich ideografické povahy, historie, rozdílu mezi klasickým a starým písmem, které je jen povrchně naznačen, i když to vypadá, že tenhle rozdíl má zásadní význam v ději). dialogy jsou poněkud strojené (rozhovor erika a paní roháčkové). zaujatost erikovy matky studiem je docela dobře vykresleno, byť kontrapunkt jeho úspěšného otce, který věčně nemá čas, ale má peníze, a jeho mladé, pitomé kočičky/macechy je dosti kliš(k)ovitý. celý text je na můj vkus až příliš postmoderní (např. autorka škáče jak zajíc od jednoho k druhému, často neorganicky linii neukončuje). nejvíc mě tímto stylem iritovaly pasáže čtení matčina deníku. ps. používání pchin-jinu pro přepis čínských slov považuji za nešťastný. ačkoliv je autorka sinoložka a čína vehementně prosazuje tento přepis za jediný oficiální, v českém textu určeném především pro děti a mládež, bez vysvětlení je nevhodný a nádavkem neestetický. může budit zdání cizosti, ale to je tak vše. mrtvý potenciál.

zajímavý poetický mikropříběh, uvádějící šerosvit na scénu. zkratkovité líčení by mi nevadilo, kdyby nebylo příliš schematické (např. způsob obléhaní nepůsobí příliš důvěryhodně).

Nápad je podle mě docela dobrý. Zpravodajská hra je divná. Scéna kdy přepisuje firmware ve své bedně na jinou testosteronovou verzi, je skvělá. A opravdu nepotřebuju vysvětlit, co je level ani flashka. Konec je debilní jen za něj jsem chtěl srazit hodnocení o 20%, nakonec jsem to neudělal. Uvažuju nad tím, že vezmu fix a druhou a třetí větu od konce přeškrtám, potom bude příběh opravdu krutý, takhle je spíš divný. Ale díky páně Šustovy se pomalu ztrácí pocit vyhozených peněz, který jsem získal po přečtení prvního ze tří krutých příběhů.

Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby Bůh nechal Babylonskou věž vyrůst opravdu až k nebeské klenbě. Moc se mi líbilo, jak je popsaný tamější svět – je uspořádaný tak, jak si ho představovali ve starověku, ale veškerá další odvození obstojí i podle současné logiky a celek pak působí krásně realisticky.

Mne sa táto poviedka tiež veľmi páčila. Zo začiatku som bol možno mierne stratený ale ako sa veci postupne vysvetlovali stále som sa viac a viac vnáral do deja. Podľa medailóniku má byť táto poviedka začiatkom nejakého cyklu. Tak sa veľmi teším na pokračovanie…

Jerry hledá způsob jak zbohatnout a chátrající plovárna se jeví jako skvělá příležitost, pokud by o její koupi projevil zájem podnikatel a mafián Garvey. Ale bazén ve svých útrobách skrývá tajemství… Atmosféra povídky je správně ponurá, Barker ovládá rovněž umění splétat slova do takřka mysticky znějících vět, ovšem závěr mi nesedl – na to mám zřejmě až příliš ujasněnou sexualitu:-). 73%

Napsáno je to výborně, ale co z toho, když už po přečtení názvu jsem, jakožto zkušený čtenář hororových povídek, odhadl, kam bude povídka směřovat a v půlce mi byla jasná pointa, jen jsem čekal, jak to k ní Ellin dovede. Dovedl dobře, ale prostě to už postrádalo šťávu a moment překvapení. Škoda.

Začátek povídky je trochu jako Růže pro Algernon – hlavní hrdina získává díky lékařskému zákroku vyšší inteligenci a najednou rozumí světu kolem sebe i sobě samotnému o pořádny kus lépe. A právě na poznávání, pochopení se zaměří i dál. Jeho popisy cesty k poznání jsou pochopitelně podané tak, abychom je vstřebali i my, obyčejní smrtelníci, takže nemůžou být úplné; přesto jsou zajímavé.

Čím víc o tom ale přemýšlím, tím víc mi tam některé drobnosti nesedí. Mám pocit, že takhle inteligentní a zvídavý člověk by si jistě našel chvilku na úvahy, které by závěrečnou scénu posunuly někam jinam nebo minimálně uspíšily.

Ale co já o tom můžu vědět, že?

Velmi nápaditý svět i příběh, bohužel styl vyprávění, jeho rozvleklost v podobě hluchého textu mi požitek značně kazí. Šlo by o vysoce zajímavé prostředí pro RPG, po literární stránce pro mne slabé. Nedotažené. Motiv toho nabízel tolik!

Opět povídka, jejíž námět je extrémně jednoduchý, ale v jednoduchosti je přece krása. Vše se točí kolem party chudých kamarádů a jednoho obleku, který během večera dokáže všem změnit život a dovolí jim prožít něco neskutečného.

Povídka popisuje Den mrtvých, slavený v Mexiku, očima malého chlapce, který prochází městem a pozoruje průběh slavností ve své kráse, syrovosti a krutosti. Typický bradburovský konec čtenáře v této povídce nemine.

I na třech stránkách se dá říct víc než někdy celou knihou. Na tak malém prostoru autor dokázal zachytit hluboký vztah dvou lidí, který nabyl na intenzitě teprve ve chvíli, kdy skončil.

Na první pohled nezáživný děj se pod Bradburyho perem stal zážitkem nevšedním, jen konec mohl mít trochu rafinovanější pointu.

Krátká povídka o tom, jak jednoduše se dá dosáhnout svého a ještě k tomu ostatním znepříjemnit život, aniž byste dělali cokoliv špatného. Zda bylo znepříjemňování oprávněné či neoprávněné, to už je na čtenáři samotném, aby rozhodl.

Samotná mez hororové tvorby, pro mnohé už asi za hranicí. Motiv je znepokojující, ale spíše pokud si ho extrapolujete; samotná povídka vám asi husí kůži nenažene. Pořád je to ale velmi dobře napsané a zajímavé dílko a hudbě a mezích talentu.

Na mě tato povídka fungovala lépe než ukolébavka. Uvedení do děje a navození atmosféry bylo z mého pohledu na dílku nejzdařilejší. Jakmile začalo docházet na „lámání chleba,“ začal jsem se nudit, přičemž samotný závěr mě několikrát uvedl do mikrospánku.

Atmosféra Halloweenu, to bylo vždy něco pro anglosaské autory. Přimíchejte k tomu upírskou tématiku a špetku spisovatelského fortele a dostanete velmi slušnou mrazivou povídku. Jediné, co se mi nelíbilo, byl závěr. Poměrně nelogický a předem odhadnutelný, ale který není?

Tohle je jedinečná povídka. Řekl bych, že nejen ve světě Honor ale military SF obecně. Je zajímavé, jak tato groteska funguje. Přímo skvěle! Vtipná, svižná a neuvěřitelně zapamatovatelná. Jakmile ji jednou přečtete, některé scény, hlášky a postavy už nedostanete z hlavy.

Velice pěkně napsaná povídka, která je ale ve skutečnosti spíše zhuštěným románem.

Komorní psycho-duchařina s romantickým nádechem odehrávající se v opuštěném domě ve Virginských lesích a jejich přilehlém okolí. Hyperreálné momenty, které se vážou k ženě, autorka střídá se střízlivým přístupem boje o zachování psychické integrity jejího manžela-spisovatele. Vše vyvrcholí v silném finále, kde obě „reality“ kolidují. Pak následuje možná trochu zbytečný dovětek, který mi ale příjemně mrazivou náladu z povídky nepokazil.

Naprosto úžasná zamyšlení nad tím, jak je lidské tělo stále nedokonalé a křehké. Tahle povídka mě dostala.

40% ne proto, protože by to byla špatná povídka, ale proto protože to povídka není. Tohle je totiž prolog jehož pokračování se táhne jako linka celou knihou.

Shoduji se s komentářem Lucca: od počátku mi učarovala špinavá atmosféra chátrajícího sídliště, chápala jsem hlavní hrdinku (její fascinaci grafitti), za krkem se usídlil příjemně tísnivý pocit čehosi zlého. Jenže to cosi v závěru na mě nezapůsobilo, jakkoliv rozumím, co se nám Barker snažil říci. Film „Candyman“ inspirovaný povídkou jsem viděla kdysi dávno a moc si z něj nepamatuji, nejsem tedy schopná porovnávat, vybavuji si z něj akorát podobně rozpačitý pocit „dobrý, ale…“. 79%

Začátek byl až moc optimisticky technologický, horor jako takový se objevil až cca v polovině a nějak zvlášť mne neděsil, ale nemohu říct, že by to bylo napsáno špatně. Na každý pád, pokud chcete začít filmovat strašidla, tak si nejprve přečtěte tuto povídku.

Vynikající atmosferická povídka o noci ne zcela dobrovolně strávené v opuštěné čekárně vlakového nádraží v severoanglickém vystrkově. Délka byla akorát a konec, který se mi zprvu nelíbil, jsem si, po delším promýšlení, zamiloval.

Výborný príbeh, ktorý sa po rokoch dočkal vydania. Príbeh o odplate, o smrti a zrodení, o vyrovnaní. Podľa slov autora boli názory betačitateľov na túto poviedku často negatívne, mňa však nadchla. Opäť krásna práca s dvomi dejovými líniami, ktoré sa spoja dohromady. „Hrdina“ príbehu je prepracovaný, jeho vývoj ho robí uveriteľným a istým zvráteným či cynickým spôsobom aj sympatickým. Dej je pútavý a napínavý, odhaľovanie súvislostí ma len potešilo. Záverečnou čerešničkou je kapitola Nula (odpočítavanie chválim :)) a jej posledná veta, ktorá je vrcholom irónie. Plný počet hviezdičiek bez váhania a odkaz nakladateľom: Nechajte Hlávkovi voľné ruky, rozsah bez obmedzenia a podporujte ho. Som naozaj zvedavý, čo potom predvedie.

Vyložene zlé nie, ale ani dobré, skôr nevyužitý potenciál a sklamanie. Keď som sa dostal cez zvláštnu prvú stranu, Šusta ma zaujal – máme tu postavu betatestera, ktorý trávi dni hraním hry na PC, odhaľovaním jej chýb a chatovaním s tajomnou neznámou. Bohužiaľ, nezaujalo ma tajomstvo flashiek, ale práve hlavný hrdina a jeho osobnosť. Psychologickú poviedku o človeku, ktorý viac žije vo virtuálnom svete, svet už vníma a popisuje ako hru, tú by som si rád prečítal. Obzvlášť pri morbídnej téme vlastnej truhly. Dej sa však zvrhol pre mňa nezaujímavým smerom. Škoda, mohol to byť dobrý príbeh. A aj patrične krutý.

Ptákovina (pardon, psovina), ta stránka bohatě stačila na vyčerpání tématu, víc už by se nesneslo. Takhle vcelku pobavilo.

Pozor, houba! Svižná, akční hříčka na trošičku ujeté téma. Nic výjimečného, ale rozhodně nejčtivější z celé české sekce.

Virtuální realita není realita, jen téměř. Tahleta je tak stupně pět, nejvýš šest: obsahuje i nějaké detaily, ale jsou jen vyobrazené, necítím je na vlastní kůži, občas bych i něco namítala. Téma přijatelné, provedení by mohlo být i lepší.

Poslední, milosrdně krátké okamžiky boje lidstva s něčím, co lidé kdysi stvořili.

Dobrý nápad a slušná depresivní atmosféra, ale šlo z toho vytěžit víc.

měkne mi mozek :-) tahle povídka je z rodu těch post-moderních fantasy, jaké píše třeba erikson nebo lynch. na rozdíl od precizního řemesla eriksonova a alespoň solidního psaní lynchova, abercombie je podstatně plošší. oživuje jednoduchý lineární děj s předvidatelnou pointou vnitřními dialogy postav, a nutně tak vypadají jako neúmyslná parodie na heroickou fantasy. jeho akční scény jsou spíše klasické a autorův humor je takový přímočarý, jako jeho chlapíci (a děva). dvakrát jsem se uchechtnul, ale jinak nic moc. nicméně po druhém přečtení si říkám, že to celkem jde. inu, měkne mi mozek.

kdyby tahle povídka neměla svou poslední větu, byl by to brak. takhle je to alespoň nezábavný žertík.

Jednoznačne hovadina. Človek si vraví, že cez prestávku v učení syntaxe by si mohol dať niečo oddychové, a aj keď som videl toto hodnotenie, vravel som si, že možno to bude tak blbé, že to bude aspoň trošičku zábavné. No, pobavil som sa (vééľmi mierne) pri šamanovom predstavovaní „Mroch, ne hroch.“, ale inak vôbec. Už po niekoľkých stranách som sa začal nudiť, vadili mi neustále prívlastky a začal som premýšľať, či by nebolo lepšie prečítať si iba názvy kapitol a dojem by bol lepší (a veru, bol…). „hrdina“ nie je postavou, ale pudmi ovládaná opica, ktorá vie akurát kliať (ak niekto predo mnou povie „U Mitry!“, neovládnem sa), vraždiť a šukať. A pri jednej časti som získal na chvíľu dojem, že Rudovous prefikol malého chlapca. Snáď ma to ospravedlní, keďže som druhú polovicu čítal ako z rýchlika. Mimochodom, z tej sexuálnej scény (so ženou) som akurát zhnusený, ako antiviagra pôsobí super („Uprostřed pánvě měla zaražené mužství, které by roztrhlo i kobylu.“). Idem sa učiť.

skvělá civilní povídka, velké překvapení antologie. některé dějové zvraty ani moc nepřekvapí, když si člověk přečte pozorně medailonek autorky, ale ani jejich mírná předvídatelnost nijak neumenšuje mé nadšení. takže co kdybychom zavedli realistickou fantasy? erikson jako velký mistr tohoto žánru a tohle jako zajímavý příklad.

docela zajímavá, rozverná povídka, psaná lehkým perem, plná decentní jízlivosti. nebyl jsem tak úplně unesen úvahami o lidskosti, ale celkem zapadly do námětu. a k názvu: je to asi stejný žert jako celá povídka, není zavádějící, jen může zmást čtenáře s očekáváními ;) Q.E.D.

Mně se povídečka zalíbila od samotného začátku, úvod se mi zbytečně dlouhý nezdál. Sice zabírá bezmála polovinu povídky, která nemá ani deset stránek, ale na první seznámení s hlavním hrdinou (uvozovky používat nebudu, protože Morlock hrdina je, ať se mu to líbí nebo ne ;)) je to tak akorát. Autor mě docela namlsal. Sedí mi jeho svižný styl vyprávění a Morlock je velmi zajímavá postava, rád bych si o něm přečetl více.

Opět pohádkový příběh v Morressyho provedení, tentokrát jsem si musel položit otázku „co tím chtěl autor říci?“