LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Wolfe projednou srozumitelný a docela hravý. Některými aspekty mi povídka připomněla Věž vlaštovky, jinými zase bajky a do toho tu máme křesťanské téma a Hamleta. Zní to divně, ale dává to smysl. Škoda jen konce, který mohl být asi méně zamlžený a také jméno planety mohlo více připomínat Egypt. Ale jinak jsem spokojen. Na to, že povídku vypráví osel…

Denver po nespecifikované katastrofě je městem duchů, kde kněží sebevražedných kultů vyzývají k oběti pro ostatní. Dvoustránková miniatura, která je dobrá snad jen v navození špinavosti a zmaru a extáze po bodu obratu. Vlastně se nemohu zbavit pocitu, že na ní něco je. Tolik se vešlo na tak malou plochu.

Džin přece nemusí být jen v lahvi od ginu. Skotská také poslouží. Zbytek je poněkud trapně humorný pokus o interakci nadrženého muže se sexy, ovšem do jiného zakoukané džinky. Neurazí, ale divím se, že ho v magazínu otiskli. Takové hříčky na vyplnění prostoru občas dávají, ale toto bylo přece jen dost slabé.

Dva Lidé se jen postupně dozvídají jak to s nimi je a učí se alespoň trochu ovládat své dary. Podobné předchozí povídce z cyklu a přece jiné. Autorka téma opepřila míšenci a opředla emocemi – smutkem, strachem z odmítnutí, váháním, nejistotou. Jen je podezřelé, že matka v průběhu let nebyla schopna dětem předat téměř nic. Hodně žensky napsané, plné zámlk a váhání, ale v podstatě povedené a dospělejší než Ararat.

host z hlubin se hodně podobá vyznání, de facto jde o popis zvláštní události, u které je nespolehlivý vypravěč zdrojem až mystična. ale prostak to zvládl lépe, námětem, způsobem zpracování, atmosférou. tohle si umím představit, že bych v době svého písmáčení asi taky chtěl napsat, kdyby mě to napadlo ;)

tak upřímně, tohle je dilematické hodnocení. posthumanizmus jako docela neobvyklý námět své doby (dobrý), snaha o hutný text (dobrý), stručná úvaha na téma proč zrovna rekonstrukce a k čemu (dobrý) a podivná posměvačná říkanka údajně rekonstruovaných postlidí (wtf). takže nakonec ve mě zvítězila láska k slušným mikropovídkám a námětu transhumanismu nad neláskou k lacinému posměváčství. furt mi není jasné, co právě jím chtěl autor říci.

skvěle napsaná, ale docela triviální povídka o jedné chybě (?). autor umí vyprávět a ve své době to mohlo být i relativně nové, ale právě kvůli jednoduchosti námětu to dost rychle zestárlo.

fiałkowski mě poněkud zklamal. děsivě ukecaná a nezajímavá povídka s podivnou pointou. prokousával jsem tím nuceně a opravdu mě to nenadchlo.

Přestože jde o téma v podstatě identické, jako v povídce Ulice Panny Marie v Polích, nezapřu, že tohle se mi vcelku líbilo. Povídka je výrazně kratší a nerozmělňuje se v květinové cvrlikání. Naopak. Tajemný opar kolem ústřední oběti touhy i finální rozhřešení v prázdném pokoji má svůj dramatický dopad. Stačilo by jen pár drobných tahů štětcem a mohlo to zapadnout do útrob žlutého pláště. Ale nezapadlo.

Mladí studující lidé z Ameriky prožívají své zčerstva rozkvétající životy v Paříži a řeší banální lidské problémy s dvořením a odmítáním, či počestností. Povídka je navoněná, květinová, slunečná a nemístně dlouhá. A tématicky je úplně mimo mísu. Jako ukázka z alternativní Chambersovy tvroby dobrý, není špatně napsaná, ale do kánonu Krále ve žlutém se vůbec nehodí.

Temná válečná povídka odehrávající se za okupace Francie Prusy. Ingredience jsou pro Chamberse klasické. Mladí studující lidé z Ameriky prožívající své zčerstva rozkvétající životy v Paříži, která tentokrát není tak květinová a noblesní jako je líčená v jeho jiných podobně cílených pracech a i problémy se liší. Text i děj je bohužel místy trochu zmatený a postavy se různě objevují a zase mizí bez lepšího uvození. Do sbírky o Žlutém králi se i přes jistou atmosférickou spřízněnost až tolik nehodí. A ani rychle seklý konec není úplně povedený. Chtělo to utnout buď o větu dříve, nebo později.

ve své době tohle muselo být superoriginální, virtuální realita (zvaná zde lemovsky fantomatika) a její důsledky pro lidskou psychiku. z dnešního pohledu je ta povídka pořád pravdivá a do jisté míry silná, ale zpracování toho námětu je slaboučké, schematické, a to, že dnes je pointa nepřekvapivá, tomu moc nepomáhá.

jeden z klasických námětů klasické SF, skoro až filozofická povídka o kvaliích, tj. jak sdělit nějaký niterný prožitek, pro který nejsou objektivní doklady – žádní svědci, žádné záznamy, žádná možnost pozorovat jev znovu – zázrak! a tak snad zavedla hume'ova břitva nebohého průzkumníka do fešácké psychiatrické léčebny. jenže i přes dobrou stylistiku a zajímavý nápad (byť profláklý), nemá to pointu a končí z ničehož nic.

taková malá adorace moderní techniky, docela logický, dobře napsaný a realistický popis na tehdejší dobu nevídané techniky vhodné pro kosmické lety, z dnešního pohledu trošku nuda a nic překvapivého. žádná extra pointa, žel.

Hlína v hlavní roli. Horor typicky bradburyovský, funerální, jednoduchý. S pomalým, minimalistickým dějem, kde se vše fokusuje do samého cynického závěru. Líbilo moc, ale srovnám-li to s plody Temného karnevalu (o 50 let staršími), je to jako byste si do bytu postavili repliku gotické skříně a čekali na vůní stáří a vrzání červotoče.

Zas jedna taková jízda naslepo. Touha po úniku z všednodennosti, nalezení ráje, rozčarování… Typická mistrova melancholie je tentokrát docela prvoplánová. I tak dokáže naladěného čtenáře rozechvět. A já byl setsakra naladěný. Některé věty si vychutnávám jako verše: „…jezero dunící jako lokomotiva popojíždějící sem a tam po břehu.“

Láska a nenávist – dvě strany jedné mince. Černohumorná balada o vzájemném intrikování dědka s babkou jsou tak trochu Válkou Roseových (v geronto variantě) říznutou Patem a Matem. :-)

Hříčka kombinovaná s konspirační teorií z prostředí (pozor 2 slova jsou trošku spoiler) architektury a seismologie. Premisa slibná, ale výsledek nepřesvědčivý.

Bradburyho láska ke knihám opět v hlavní roli nostalgického minipříběhu. Voják se po letech vrací do knihovny, kde za mlada procházel mnoha iniciacemi. Příběh zneklidňující i konejšivý současně.

Jednoduchá premisa vystavěná na „vědeckém faktu“, jehož je populárně naučná literatura plná. Nabízela možnost nahlédnout do psychologie jednoho vztahu, ale zůstává tak nějak na povrchu, bez větší hloubky. Pointa je zcela jasná už cca od poloviny. Možná mi to ale pomůže lépe porozumět manželčinu chování… no, do druhé krize ještě chvilka zbývá… :)

Poslední případ starého detektiva. Hororová detektivka v Doylovském stylu. Spletená z pavoučích sítí; plná hádanek, paranoie a zručně zužitkované symboliky dveří. Čekal jsem ale, že potenciál strašidelnosti využije víc.

Ray umí utkat příběh prvního pubertálního citového okouzlení. Utkat ho ze zvuků deště, včel, mrazivé břitvy potůčku, králičího cupitání neklidného srdce a prvních nesmělých dotyků. Ač děj všední, dokáže tomu vtisknout symboliku a obraznost, kde mě napadá srovnání snad jen s Hrubínem (to u R.B. ostatně docela často).

Příběh zamilovanosti a žárlivostí zabalený do lehce bizarního (na autora lehce :) ) kabátku, teda v tomto případě spíš bužírky. Prostředí poutí a lunaparků, to on umí. A hrdiny/nky zmítané milostným poblouzněním jakbysmet. Na R.B. ovšem spíš průměr

taková anekdota na druhou, ne zcela nepředvídatelná, ale opět řemeslně skvělá, vtipná, s patřičným postřehem o vědecké práci, o sociální realitě silně stratifikované společnosti (inspirace tehdejším polským režimem?). fajne.

tak kde by tehdejší čeští autoři nasadili temnou satiru, tak polský autor této ekopovídky loupne takřka utopickou vizi lepší budoucnosti. je to sice značně naivistické, ale napsané to není triviálně. docela dobrý.

zajdel nezklamal, vzpomínky na budoucnost napsané svižně, vtipně a logicky :)

Hlavní hrdina povídky se vydá na lov, aby potkal lásku svého života. Ačkoli text formálně nespadá pod mythos Krále ve žlutém, jde jednoznačně o fantastiku. Mysteriózní vstup do příběhu trochu mnělní popisy v jeho prostřední části, aby finální pointa zase vrátila vše do patřičné fazóny. Autor tu sice pomrkává na čtenáře skrze Hasturovo jméno, ale není úplně jasné, jestli jen dráždí, nebo tím sleduje vyšší cíle. Tak či tak, povídka má v půli naštípnutou atmosféru a do mytosu mi, na rozdíl od některých jiných, kde přímá reference chybí úplně, tak úplně nepasuje.

Sugestivní povídka o ztracené lásce reprezentované jednou vyhublou kočkou a spodničkou. Téma rozjuchané Paříže devatenáctho století s ještě rozjuchanějšími umělci tu autor otáčí hlavou dolů. Temná atmosféra a dusivá pointa budiž důkazem. Je tohle povídka o Králi ve žlutém? Hledí Sylvie do Carcosy? A nebo je to jen náhodná příhoda ze života? Dá se něco takového určit? Jistotou je, že jde minimálně atmosférou o další zapadající střípek do mozaiky žlutého mythosu.

Fascinující text plný zvláštní lyriky a hluboce znepokojivých výjevů. Autor trhá svoje vize na cáry a rozptyluje je do struktury volně ložených mini povídek, které nejsou básně ale vzdáleně je připomínají. Básnický styl jazyka, sklon k repetetivnosti, drsná psychologická brutalita některých vizí i zcela chybějící kontext dávající čtenáři bezbřehé možnosti jeho uchopení i zasazení. Těžko říct, zda se povídka přímo týká Krále ve žlutém, ale latentní šílenství, které postava reprezentuje zhmotňuje naprosto dokonale a stylově tak do knihy skvěle zapadá. Už se nedozvíme jak na tohle Chambers prišel, ale byl jeden z nemnohých. Jediný další kdo mě napadá je Kafka.

generační loď a psychologický vhled do života na její palubě. s malým překvapením. struktura povídky je dána rekapitulační první částí, která je celkem triviální, a druhou částí, v níž je odhaleno ono překvapení. ta je podstatně zajímavější, dramatická, ale pořád je zábavné pozorovat její umírněnost, možná z obavy z cenzora je vše i přes jasnou drsnost situace docela krotké a optimistické.

intimní dobrodružka na měsíci, s cizozemskou kráskou a robotem. je to hrdinské a plné kamarádství, napsané velmi přímočaře, s trochou cudné romantiky. je ale příliš vidět sovětské prostředí a stáří povídky, protože technicky je velmi naivní.

taková sovětská varianta dänikenovské povídky o tajemných mocných bozích z minulosti, nostalgická a nudná ;)

časovka se dvěma linkami, které se v závěru protnou (což však je jasné už od začátku). linka s oljou je čtivá, taková rodinná, ale docela nudná. druhá, časocestovatelská je podstatně svižnější a zajímavější, ale je napsaná takovým zmateným stylem, jako by autor zakrýval mlžení o technologii cestování časem. je v ní i pár ne zcela logických momentů. závěr je cukrátkový a plytce filozofický.

Podivný název skrývá povídku ve skrze lidskou, i když jedna z hlavních postav se za člověka jen vydává. A jako výsostně lidská povídka je pomalá a zadumaná a je o lásce a smrti. Co byste také jiného čekali? Je dobrá, ale přece jen jsem doufal ještě v něco víc než jen historku z poválečných časů. Ano, je nadčasová, ale je v podstatě banální. D. W Smith ukázal už ve svých Dárcích z jukeboxu, že umí zahrát na strunu citů. Tady ze mě ale více než 74 % nevydojil.

Skvelá poviedka o tom, ako si vyššie ciele môžu navzájom odporovať. Hovorí sa: „Cesta do pekla je vydláždená dobrými úmyslami.“ Tak trochu to sedí, ale je to ešte celkom banálne tvrdenie zoči-voči motivácii postáv v tomto texte. Degradácia životného prostredia, ze ktorú sme viac-menej zodpovední, z mikro-pohľadu niekoľkých protagonistov, najmä teda hlavného predstaviteľa husliara Masona, dáva čitateľovi až priam fyzicky pocítiť tú ťažobu smrti a zmeny. Je to ale aj o umení, hudbe, husliarstve, o malosti človeka zoči-voči globálnym zmenám, o starnutí a sklamaniach. Ale najmä o snoch, ktoré môzu pretrvať stáročia, pokiaľ sa (niekedy za cenu veľkých obetí) dotiahnu do konca. Jedna z najlepších poviedok, čo som posledne čítal.

první polovina je skvělá, buličov je spisovatel a umí, nápad je sice tuctový, ale je aspoň variován zajímavě. nu, a druhá polovina se nám zvrhne v dobrodružství. ne zcela povedené. to sovětské z toho trčí jak hřebík z prkna. mladý hrdinný intelektuál, osobní obětování, boj proti zločinnému režimu… kdyby to nenapsal rus v sovětské době, byl bych asi shovívavější, ale angažovanost tady cítím na sto honů. a závěr je nemastný neslaný, uťatý. velký potenciál, dobře napsáno, ale příběh pro mě moc nefunguje.

docela typická povídka své doby, pacifisticko-humanistická, míval jsem je docela rád. když je čtu dnes, jako třeba tuto, přijdou mi často křečovité a nucené. nakolik sympatizují s vyzněním příběhu, zpracování se mi nelíbí.

na jednu stranu autorka dobře popisuje klientelizmus na pokleslých vědeckých institucích, na druhou využitý fantastický motiv je neorganický a nezajímavý. pointa se docela vyvedla.

prosím, už ne dalšího sýse! tenhle režimní anální speleolog zaplevelil sborník svými dílky, a já jen doufám, že to aspoň pomohlo, aby vůbec mohl vyjít. takovou daň bych snad snesl.

nějak se nám tu ve hvězdách přežertovalo. ne zcela logický žertík, tentokrát strokerovský. jako upír bych měl být smířlivější, ale možná právě proto nejsem :o[