LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

pro mě jako profesionálního vědce super povídka plná dobrých postřehů o poznání. zápletka jako taková je slabší, proto nejdu do plnejch, ale pořád mi povídka v té druhé nemastné půlce sborníku trčí vyyysoko nad ostatními povídkami.

další sýsovský řemeslně zdatně napsaný žertík bez vtipu.

komunální satirka jako z dobového humoristického tisku, strašné.

tohle mohla být zajímavá povídka, kdyby autor věděl, co s tím nápadem udělat. takhle to skončilo na mrtvém bodě, jako kdyby to autora najednou přestalo bavit. základní nápad není nic objevného, ale alespoň ten popisovaný souboj mohl přinést něco k počtení.

psychologizující povídka, která si má hrát se čtenářem v post-apo kulisách. jsou tu vlastně dvě postupně se odvíjející linie, z nichž jedna je totálně kliškovitá, druhá méně, ale v pointě jde spíš o „šokantní“ odhalení, které není ničím extra zajímavé. umím si představit podobnou povídku napsanou i pro tohoto čtenáře zajímavě, ale toto konkrétní zpracování je moc tuctové.

bleh, další srdceryvný poryv umělecké SF, která mi žel nikdy nic neříkala. SF jsou tu jen drastické kulisy k autorskému výlevu. když si vzpomenu na škváropísečníky, kteří pojednávají o podobném tématu, na tuto povídku spokojeně zapomenu.

dneska nám vyhrožují AI, tehdy strašili roboty. je to docela kliška, povídka ničím nepřekvapí a pointa je taková nějaká příliš zřejmá. napsané to není úplně špatně, ale víc na tom nenacházím.

nemám rád nelogické pseudo-tvrdé sci-fi kombinované s emočním vydíráním krzevá děti. povídka nedává absolutně biologicky smysl, byť psychika dítěte je tu vykreslená velmi dobře (to je ta jedna astra).

Bdělými zraky nikdy neviděná patří mezi povídky posouvající život známých osobností do ještě více fantastické roviny. Dedman se zaměřil na Charlese Lutwidgea Dodgsona, jeho Alici a vůbec všechnu auru tajemna, která tohoto velikána literatury a fotografie obklopuje. A nedělá to vůbec špatně. Příběhu by slušela ještě větší dávka schizofrenie a tajemna místo schématického vysvětlování, ale i tak je ústřední myšlenka velmi nosná a zpracování je slušné. Takovéto povídky se mi líbí a tato mě donutila si přelouskat i nějaká hesla ve Wikipedii.

Varley prostě klasická sf umí. Vychytávači informací z proudu z Hadonoše na hranici Sluneční soustavy, jejich osamělost a frustrace, naděje, sexuální a jiné touhy, … a boj o život. Ano, můžeme závěru vytýkat zbytečný optimismus, technickou neproveditelnost nebo patetičnost, ale sedí k povídce pěkně. Klasika a i po mnoha letech stále čtivá a nestárnoucí. Možná že je to tím, že do kosmu jsme se kloudně nepodívali. Mnohé jiné sf predikce z 20. století jsme dohnali a předehnali, ale ve vesmíru stále žijí a hlasitě řvou lvi.

Etudka, jež má demonstrovat způsob práce ABS. Karikatura plná vzájemných narážek, ale i drobných nechutností jako dloubani v nose, vykusování štěnic, průjmu, hmyzích rozmnožovacích zvyků apod. Mohl by to být dobrý uvod do SF nebo parodie, mohlo to skončit v podstatě jakkoliv… kdyby to ovšem vůbec nějak skončilo. Takhle je to jen taková legrácka.

„Ztracený v davu“ znova a propracovaněji. A viděný z druhé strany. S imaginativním, až trochu halucinačním začátkem. Každá z povídek je působivá jinak. Tato je bizarnější, sugestivnější, vrtstevnatější a přitom kompaktnější. Prostě zralejší. Obě jsou znepokojivé tím, jak (pozor SPOILER) pokusy s „umělou“ pamětí ovlivňují „objekt“ i okolí.

Hrátky s pamětí poněkud groteskního ražení. Bratr Boris se o povídce v komentáři nevyjadřuje úplně pochvalně; mně přišla zneklidňující, leč nejasně vypointovaná. Jakási skica před Ewidattem.

Mlha byla vždy symbolem zastření smyslů, zaslepenosti, ale taky metaforou demagogie a mlžení. I Sandford v této povídce mlží, činí tak ovšem navýsost konstruktivně. Mlhu ustanovil hlavní postavou, personifikoval do ní osudy, životy a reality… Ty hrátky na mě působily kapku vyumělkovaně, ale je to Sanford, takže o zážitek postaráno.

Šenka více než nějaké superschopnosti těchto „kukaček“ zajímá psychologický a sociální dopad na lidské páry. A demografické důsledky. Povídka působí lehce nedopečeně, zato příjemné archaicky, mísí smutek s naději a trochu pohádkovou atmosférou. Připomněla mi nedávného Pecinovského: Marťana Kukačku (XB-1 2023/04).

magická povídka, kde autor čerpá ze svého života spisovatele a předkládá v krátkých obrazech zajímavý pohled na tvorbu, a hlavně na to, jak se mění s tím, jak autor stárne.

povídka o zajímavém paradoxu přílišného klidu jako nepřítele živoucí společnosti. jako kdyby handrkování, spory, půtky a rozepře byly nutné pro její existenci. v okamžiku, kdy tyto zmizí, není to proto, že by se lidé stali anděli, ale proto, že si sebe přestanou všímat. do jisté míry je to znepokojivá úvaha, ale něco mi na ní zavání a nevím co.

sice solidní, ale pořád tuctová povídka o nekonečném objevování nekonečného světa s využitím až trapně profláklé metafory.

malá, ale povedená alegorie xenofobie. autor, takto obyvatel balkánu, navíc v dobách „socializmu“, dokázal výstižně zobrazit, jak snadno se můžeme sblížit a o co snadněji zase ve zlém rozejít, i přes veškerou snahu. stačí opravdu málo, a skoro vždy je za tím někdo, komu mocensky či emočně nevyhovuje, že se lidé nepřou a dokáží spolu vyžít.

superkrátká, ale nabitá alegorie totalitní společnosti, úsporné a trefné.

docela primitivní alegorie země jako lidského těla. autor z toho nedokázal vytřískat nic zajímavého, je to kliška za kliškou.

pro mě obtížně dešifrovatelná alegorie ježíšovského sebeobětování. snad krom té morbidní, zombijácké představy spasitele to na mě moc nezapůsobilo.

citovka o lidech s neobvyklými talenty, které jsou daleko za hranicemi normálních lidí, kteří se právě s takovými normálními lidmi obtížně sžívají a skoro vždy na to doplatí. je to na můj vkus děsivě přepoetizované (asi jako bývají přeslazené indické sladkosti – kus cukru obalený cukrem a ještě cukrem posypaný), ale základní myšlenka se mi líbí.

hustý :) jedna z mála obtížně předvídatelných pavličićových povídek, napětí až do konce. spousta úža insájderských narážek na práci vědce. píšu si – dost dobrý.

podivná hra s osudem, jak se vlastně stane, co se má stát, ale i když víme co, vždycky to překvapí a přijde nečekaně.

další borgesovka, tajemný jazyk věcí a snad i lidí, který na jednu stranu spojuje, na druhou odlučuje. není to špatný nápad, ale imho mu chybí trocha hloubky, autor hodně klouže po povrchu a budí „snadné“ emoce, kdežto to podstatné pořád leží pod povrchem.

roztomile absurdní povídečka o hledání svého místa na světě, napsaná opět až příliš jemně, nicméně něco na ní je.

další alegorie, tentokrát o partnerství a poznávání. je to celé unylé a slabé jako šestý nálev z jemči.

docela hororový příběh o posedlosti dokonalostí. má to atmosféru, má to pointu, dost dobré.

jedna z prvních alegorií v této sbírce, podstatně méně fantastická, než jiné povídky. navíc roztomile absurdní, ale ani to ji nezachrání před mým mírným ofrňováním, protože je také plytká.

tragikomická a neskutečně ujetá povídka, opět o jistém, neobvyklém jazyce. tentokrát mi nepřišel ani nápad nijak extra originální a zpracování je opět mírně rozvařené.

magická povídka o porozumění, které je spojeno s tím, že každý mluvíme jinak, a nedorozumění, které vyvstává s nalezením společné řeči. velmi zajímavá myšlenka s trošku moc langsam zpracováním.

další povídka o magickém a neobvyklém spojení, tentokrát mezi bratry. tady je atmosféra jako z bradbury románů a povídek o dětství, nostalgická a křehká. ale zase mi tu cosi chybí, větší náboj či co.

velmi zajímavý námět o propojování generací, ale na dané téma napsaný na můj vkus moc strejcovsky a nenaléhavě.

velmi borgesovská povídka o tajném jazyce protestantů. ale tak nějak slovansky měkčí, méně napjatá a méně střelená.

další eko-satira nevalné úrovně. o fous lepší než sýsova, ale jen o malý myší vousek. je tu pár dobrých postřehů z vědeckého prostředí, které asi laik neocení, ale starý praktik ano, žel, to je vše.

brr, taková pokleslá SF satira, že by až jeden zaplakal. a ještě napsaná jak do dikobrazu.

de facto jde o čtyři nanopovídky spojené jedním základním motivem – roboti píší vtipné povídky o lidech. je v tom sice hodně klišé o tom, jak si lidé představovali robotí myšlení, ale zase na druhou stranu je v tom spoustu úsměvného nepochopení dvou úplně rozdílných kultur. povídky mi připomínají díla jednoho mého známého, který byl tak trochu stereotypem robota z pokleslé SF, stejný druh „nehumoru“, stejné tápání v lidských vztazích. jako, není to dobré, ale něco na tom fakt je.

psychopatologie vztahu matka-dcera s neurčitou SF kulisou. je to napsané celkem vtipně, ale to je žel vše, není to ani originální, ani moc SF, ani to nemá přesah.

tedy, ééé, to byla strašná pitomost ;) a u toho bych zůstal.