LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zatímco pozdější Eddingsova díla jsou někdy až smutným dokladem úpadku spisovatelského umu kdysi výborného autora, jeho první série z mého pohledu patří ke špičce epické fantasy. Platí to samozřejmě především pro pentalogii Belgariad, v menší míře pak ale i o navazujícím Malloreonu a také o trilogii Elenium. V ní autor vytvořil zajímavý a promyšlený fantasy svět, který v mnoha ohledech čerpá inspiraci z evropského středověku, avšak současně je jako celek dostatečně odlišný a originální. Zápletka je samozřejmě celkem klasická a v konečném důsledku v ní jde o střet o dobra se zlem (což ale za žádné negativum nepovažuji), avšak současně je zejména v prvním a třetím díle dostatečně napínavá a obsahuje i některé zajímavé dějové odbočky. Podobně jako mnoho dalších čtenářů jsem si zamiloval zajímavé a vtipné hlavní hrdiny bojující za to, na čem jim záleží a v co věří, kteří však současně zůstávají dostatečně lidští, včetně lidských slabostí a zvláštností. Je pravda, že zejména v případě vedlejších postav nejde Eddings při jejich charakterizaci do příliš velké hloubky, avšak i díky tomu se mu podařilo příběh ukočírovat v rozsahu trilogie. Osobně mne také potěšili skutečně mimořádně zkažení protivníci, škoda jen, že Azaš s Othou nejsou ani z desetiny tak ďábelští jako Martel nebo Annnias. Hlavní slabinou knihy je tak přespříliš rozvláčný druhý díl, který místy působí dojmem pouhé výplně a hlavní hrdinové stráví až příliš velkou část knihy putováním od čerta k ďáblu.

Stanu se zřejmě aspirantem na upálení, ale pro mě je Elénium krystalickou esencí všeho negativního na fantasy: Černobílé postavy bez hloubky. Předvídatelný děj od prvních padesáti stránek. Nezničitelní, nepřemožitelně kladní Hrdinové. Humor vesměs pitomý či žádný. Magie a la RPG hra, chybí jen ukazatel stavu many v záhlaví stránek. Bezbřehá nuda pramenící z „cestovatelských“ zápletek typu „vezmi (případně odnes) magický shit z místa A do místa B, a ať to trvá aspoň 800 stran.“ CO bylo u Pána prstenů alespoň snesitelné, je u Elénia úmorné. Eddings byl jedním z prvních autorů fantasy, které jsem četl a spolu s Terry Brooksem vydatně přispěl k tomu, že jsem se pak tomuto žánru roky vyhýbal jak čert kostelu – prakticky mne s ním znovu plně smířil až Steven Erikson. A když vidím hodnocení zda na Legii, nemohu si pomoci, ale zůstává mi rozum stát.

Těch 30% dávám jen z úcty k autorově vytrvalosti něco podobného stvořit, a z toho, že to má aspoň hlavu a patu, což o spoustě jiných knih říci nelze.

Ať si ostatní říkají co chtějí, Elenium je podle mě nejlepší Eddingsovou ságou. Narozdíl od pětidílných Belgariadu a Malloreonu je Elenium jen třídílná, ale co se hlavní postavy a světa týče, byla mi nejsympatičtější. Sparhawk byl můj velký oblíbenec, Eddings byl vlastně prvním fantasy autorem, kterého jsem v životě četl, dokonce ještě před Tolkienem. Ve svých dvanácti letech jsem si Elenium zamiloval a doufám, že si do budoucna najdu čas si ho přečíst znovu :)

Pro mě v současnosti bezkonkurenční jednička. Malazská kniha je sice také úžasná, ale Martinova Píseň je mi přeci jen asi o něco sympatičtější. Ať už prostředím či zpracováním postav. Celkově bych řekl, koho baví víc postavy a intriky, bude asi favorizovat Píseň ledu a ohně, kdo dá přednost originálnímu a neskutečně propracovanému světu, zvolí Eriksonovu Malazskou knihu padlých. Tyhle dvě série se ale navzájem nijak nevylučují a já rozhodně doporučuji obě :)

Hodnotím pouze část serie – Legenda, Král za branou, Cestou vlka, V říší vlka. Ve všech těchto knihách najdeme opakující se motivy. Je tu vždy poměrně sympatický hrdina, kterému osud uštědřil tragickou ránu, takže už mu na ničem nezáleží, opevnění, které má být dobyto, kopec beznaděje, občas nelogické chování protagonistů a láska na první pohled. Jednotlivé knihy samy o sobě jsou lepší průměr, ale číst 4× po sobě … to sráží sérii hodně nízko.

Cítil jsem při čtení knih zvláštní kouzlo a vůbec mi nevadila autorčina pomalost až rozvleklost v rozvíjení děje ani někde skrytý, jinde přiznaný feminismus. Za nejlepší knihy této série považuji první – Mlhy Avalonu – a poslední – Kněžka z Avalonu. Naopak nejslabší pro mě byla kniha Paní z Avalonu, kde je děj roztříštěn do několika příběhů. U této knihy se ono kouzlo ze čteného příběhu nedostavilo.

Druhá část mě bavila více, byly zde zajímavější postavy a konečně slovanská magie zapůsobila více, než že zafoukal vítr nebo přišla mlha. Bivoj je naprosto příšerná postava, která celé dva díly působí, že nemá mozek. V podstatě je v knize jenom jako stroj na máchání sekerou proti nepřátelům, cukrování s Kazi a dělání nepřátelských obličejů na všechny ostatní. Jako HLAVNÍ hrdina je Bivoj naprostá troska, naštěstí má neustále kolem postavy, které dění oživují a táhnou dál – rusalky, Krokovy dcery, Srdan, Ctirad, Hordag, Přemysl, bezejmenní vojáci – prostě kdokoli kromě idiota Bivoje samotného. Hraní s českými pověstmi se mi moc líbilo, ačkoli bych ho rozhodně nestavěla tolik na Bivojovi (tak zabil prase a co jako?!) – možná proto se mi líbil první díl zaměřený na kance méně.

městské války jsou ambiciózní projekt mladého a nadějného českého autora. pavla renčína jsem vždycky obdivoval jako výborného povídkáře, člověka s nikde nekončící fantazií. už „nepohádka“ mě dostala. když jsem se dozvěděl o městských válkách, byl jsem nadšený. jenže, zdá se, že projekt autorovi přerostl přes hlavu a koncepce takto rozsáhlého díla se mu vymknula z rukou. na jedné straně dostane čtenář přehršel kongeniálních nápadů, na druhou stranu slabý příběh, který jen ty nápady neutáhnou. autor dokáže fascinovat kombinací modernosti, mýtičnosti a fascinace božskými tvůrčími možnostmi, dokáže ale také plácat povrchní ptákoviny, zapřádat zbytečné pseudo-postmoderní aluze na jiná fantastická díla či promarnit vytvořený náboj imaginace v nelogickém a nekoncepčním ději.

labyrint jsem ještě nečetl, teprve se na něj chystám, tak uvidíme. doufám, že s příštím dílem si pavel renčín poradí lépe.

Hodnotím jen 6 dílů od Franka Herberta. Vytvořil opravdu propracovaný, komplikovaný svět, plný intrik, spojenectví, zrady, písku, ale hlavně politických a sociálních vztahů mezi lidmi různých podivuhodných ras. Je to vše složité stejně tak, jako náš svět a ani příliš nevadí, že z viny předčasné smrti autora zůstává šestý díl dost otevřený. Beru to jako dějiny světa. Ty prostě stále plynou dál a nikdy nekončí. Stejně jako Duna.

Tímto končím a následující svazky z pera Herberta syna se číst nechystám. Duna vznikla v hlavě Franka Herberta a cokoli jiného už může být jen napodobenina. Nevím jestli dobrá nebo špatná, prostě tak.

Celkom ma to bavilo, ale že by to bolo extra zaujímavé to povedať nemôžem. U Kevina J. Andersona s tím čitateľ musí rátať. Čo je však plusom celej série, že mimozemšťania sú pestrý a nie všetci sú humanoidi. No mínusom je, že nie sú uveriteľný a to aj v rámci celej série. Keď vidím ako je pozitívne hodnotená séria, by ma ešte zaujímalo kto si po pol roku spomenie na nejaké detaily. (Samozrejme okrem Patricka Fitzpatrika 3.) Pre mňa je to vysoko zabudnuteľná vec a určite by bolo dobré ak by sa knihy skrátili na 250–350 strán. Aby som neskončil negatívne uznávam, že máloktorý autor ma dokáže prinútiť dočítal viac ako 3.000 strán, toto sa mu musí uznať.

Celá séria stojí na ťažko uveriteľnom fakte, že Penelopa predpovedá a ovplyvňuje budúcnosť. Ináč je to svieža space opera, ktorá je zaujímavá množstvom postáv, ktorým je venovaná jedna časť knihy. Skoro v každej časti máte pocit, že konkrétna postava potiahne celú knihu, ale Resnick ich nielenže odhadzuje ale neraz nekompromisne likviduje. Je to príjemná zmena pri čítaní.

Vynikající trilogie, která se snad ani nedá hodnotit knihu od knihy. Některé děje jejího příběhu jsou důvěrně známe, máme tu „křesťany“ (ala křižáci a Byzanc), máme tu „papeže“ i „muslimy“ a hlavně kruciátu, během které povstane nový prorok (lze najít paralely s Kristem, snad i Maří Magdalenou). Jsou tady velké bitvy, magické souboje, intriky, tajemné zlo v pozadí – klasické propriety epické fantasy a zde velmi umně podány. Pak tu však méme protagonisty příběhu. Lidi doslova z masa a kostí, charaktery tak realisticky lidské, až se tají dech. Bakker umí popsat psychologii postavy velmi dovedně a ve všech možných škálách. Nikdo z hlavních hrdinů není plochý ani dokonalý a celá trilogie je (s nadsázkou řečeno) „studie“ pohnutek konání jednotlivých hrdinů, jejich vnitřních bojů, citů, obav, nadějí, zklamání. Takové vykreslení charakterů postav se jen tak nevidí. O hlubší myšlenky a podněty k zamyšlení se nad vlastním životem a činy není nouze.

Před nějakým časem se na legii u jedné knihy vedla diskuse, kde padlo, že zatímco sci-fi má potenciál vysoké literatury, tak fantasy ne. Tato trilogie dokazuje opak.

Necromancerovská větev této knižní série je skvělá, hlavního hrdinu a jeho podivuhodného přítele si nejde nezamilovat. (Další dvě knihy jsem nečetl)

Zatím velice povedené dvě povídkové sbírky. Další díly zatím nevyšly a jelikož třetí díl bude román, může se konečné hodnocení série ještě snížit i zvýšit. Jinak jde o perfektní odpočinkové čtivo. Hlavní postava, severský bůh Loki, je skvělý hláškař a drsňák. Spousta popkulturních a náboženských narážek slouží k různým vtípkům a úsměvným dialogům. Jelikož jsou knihy teňoučké, není problém je za chvíli přečíst a každý si tak může tento humor vyzkoušet.

Táto séria má u mňa čestné miesto, ktoré si zaslúži. George R R Martin je skvelý vyprávač. Do jeho postav sa ľahko vžijete a nájdete si svojho obľúbenca. Jeho svet je výborne vymyslený. Snáď jediný, ktorý mu podľa mňa môže konkurovať je Steven Erikson :)

Dlouho jsem se této slavné sérii vyhýbal, částečně proto, že jsem přeci jen větší příznivec science fiction a částečně kvůli obrovské glorifikaci Tolkiena mezi fanoušky fantastiky. Po dočtění posledního dílu (i s dodatky) musím uznat, že se autorovi podařilo vytvořit silný a zajímavý příběh v precizně vytvořeném světě. Klobouk dolů.

Předem upozorňuju, že následující komentář se týká pouze Michaela Crichtona, protože zbytek série mě vůbec, ale vůbec neláká ke čtení.
Jak to u úvodních dílů sérií bývá, první knížka slouží jako úvod do děje. A z toho také v podstatě čerpá celý příběh. MC má za úkol seznámit čtenáře s úplně novým světem, který však není vyloženě vymyšlený, ale zakládá se na vědeckých poznatcích. Vědy si proto v prvním díle užijeme dost a dost a jde ruku v ruce s vlastním příběhem o dinosaurech a lidech, kteří se nachomýtli v jejich revíru.
Druhá kniha už na vědu docela kašle a věnuje se převážně příběhu a hlavním postavám, a to lidem a nikoliv dinosaurům, což mi tu docela chybělo. V prvním díle autor s dinosaury zacházel jako s něčím úplně novým, co je potřeba čtenářovi pořádně vysvětlit a přiblížit a ve dvojce už mu sloužili pouze jako nástroj, jak hlavním hrdinům přidělávat problémy. Sice se tam nějaká ta „vyšší myšlenka o našem světě“ našla, ale v podstatě většinou stačilo vypnout mozek a užívat si akční jízdu po ostrově.
I když knihy tvoří sérii, každá je zajímavá úplně jiným způsobem a napsaná jiným stylem. Co si kdo vybere, záleží na něm. Mně se líbil ten první.

Skvělá kombinace military sci-fi a space opery, navíc opepřená solidní porcí humoru, která čerpá inspiraci z tak rozdílných zdrojů, jakými jsou Carrollova Alenka, počítačová hra Starcraft či částicová fyzika. Hrdinové jsou sympatičtí a povětšinou schopní (neschopné postay ostatně dlouho nepřežijí, avšak smrt má celkově, zejména v řadách vedlejších postav, skutečnou žeň), mimozemšťané jsou zajímaví a hlavní protivníci více než dostatečně hroziví. S výjimkou trochu pomalejšího rozjezdu druhého dílu, je tempo děje dynamické, čtenáři ale přitom s hrdiny prožijí nejen velkolepé bitvy a vzrušující odhalení, ale dostane se jim i poučení ohledně různých fyzikálních problémů, problematiky letů do vesmíru či z výcviku a života příslušníků profesionálních ozbrojených sil. Jen krátce k jednotlivým dílům (každý z dosud čtyř v angličtině vydaných je relativně uzavřený). Zatímco první je čistokrevná military sci-fi (orámovaná množstvím fyzikální teorie), v druhém díle se mnohem silněji dostává ke slovu space opera. Ve třetím díle je spojení obou žánrů asi nejdokonalejší a děj je také asi nejvíce heroický. Čtvrtý díl je rovněž výborný, nicméně je třeba přiznat, že svým způsobem současně poněkud šílený (myšleno v dobrém slova smyslu).

Fyzikální části jsou dost nedomyšlené, celkově je popsaný vesmír těžko uvěřitelný, detaily často nenavazují z jednoho dílu na druhý, terminologie se mění, všichni mimozemšťani jsou tak nudně antropomorfní…Pse­udoparodie na Nivena, nebo jen vykrádčka? Nevím, jsem rád, že to mám za sebou a už se k tomu nikdy nevrátím :) Jo, abych nezapoměl, styl psaní mi připomíná scénář k dokumentární­mu filmu…

Pozitiva nechť popíše někdo jiný, mě iritují detaily do té míry, že pozitivní stránky knih možná přehlížím.

Tak nějak netuším, proč tyto dvě knihy tvoří sérii a kam zmizel první díl, ale budiž. Světlo Země mě celkem zklamalo, protože i když to mělo docela zajímavou zápletku, většina obsahu se věnovala hlavní postavě, která si tam cosi vesele vyšetřovala a hlavní děj hrál tak trochu druhé housle. Marťanské písky byly také spíše popisné a postrádaly jakoukoliv „důležitou“ zápletku, ale na nic si nehrály a prostě popisovaly příběh jednoho výletu na Mars. Jako oddechové čtení naprosto perfektní. I když příběhy nedosahují kvality jiných autorových sérií, rozhodně jsou napsané čtivě a poslouží jako dobrý společník na dlouhé večery.

Velice povedená série. Každý díl nabídne spoustu nových informací, technologií a postav. Autorův styl je dost svérázný. Vše je temné, bizarní, místy kontroverzní i nechutné. Dost k tomu sedí autorův název „vesmírná gothica“. Děj je často rozvrstven do několika na sobě nezávislých částí, které se na konci spojí a odhalí nečekanou pointu. Nemůžu určit nejlepší díl, protože kvalita je opravdu vyrovnaná. Zmíním snad jen knihu Kaldera, která se dá číst kdykoliv, protože nerozvíjí hlavní děj, jen se o něj místy zmiňuje a opírá.

Po sedmi letech od vydání knih jsem si vzpomněla, že jsem je četla – a zjistila, že je tu nemám ohodnocené… Jako třináctileté se mi příběhy Hermuxe Tantamoqa velmi líbily a nepochybuji, že o pár let dříve bych je dokonce zbožňovala. Jsou krásně nostalgické, s „anglickou“ atmosférou, lehce steampunkové (řekla bych dnes), dobrodružné…

Pro mě neskutečná hrůza a nuda. Konrad někam bezcílně putuje, občas se něco stane, občas ne. Občas autor něco sdělí, aby to o pár stránek vyvrátil, pak si to uvědomí a snaží se tu nelogičnost nějak vysvětlit.(Např. Wolf nejdřív peníze nemá, pak je najednou má a autor přichází dodatečně s vysvětlením, kde je sebral.) O neustálém opakování děje jsem se zmínil v komentáři ke knize Válečný břit.

Trilogie jako celek je výborná a určitě se vám bude líbit, pakliže máte rádi dobrodružství, alternativní historii, steampunk + dieselpunk (a ve trojce trochu i elektropunk), zvířata a young-adult novely. Jako dítě bych z Leviatana slintala blahem a okamžitě se stala nadšenou přívrženkyní steampunkové subkultury. Ve dvaceti mi série poskytla spoustu pobavení, napětí, úsměvů – zkrátka co má každá dobrá odpočinková kniha přinést. Postavy jsou výborné, plastické, a brzy jim začnete fandit nebo naopak nepřát. Jen v Goliášovi trochu ztrácejí dech i prostor, ale závěrečná kniha je obecně oproti vynikající jedničce a dvojce slabší. Celou trilogii však mohu s čistým svědomím doporučit!

Kočičí noci připomínají divadelní představení: Máme tu nákladné kulisy (zdejší svět má nejen panteon bohů, zeměpis a dějiny, ale třeba i vlastní flórou). Jednající postavy nosí na tvářích škrabošky, které postupně vyměňují za jiné, nebo je nakonec možná i odloží. Jen málokdo je tím, kým se na první pohled zdál být. Nikdo není ani úplně dobrý, ani špatný. Příběh ale neříká, že žádné „dobré“ a „špatné“ vlastně vůbec neexistuje, nebo záleží jen na úhlu pohledu. Na jevišti města Darína se hraje o tom, že na boji dobra proti zlu je nejtěžší rozeznat jedno od druhého a že i plevel má své místo v zahradě světa.

dlouho jsem čtení harryho pottera odkládal. proč? nedůvěra v pop-literaturu. pak jsem si ale sehnal e-knihy a začal je číst. a dokázalo mě to zaujmout. pořídil jsem si knihy a sérii dočetl.

potter a jeho příběh si určitě své místo jako jedné s nejlepších fantasy pro mládež plně zaslouží. je dobře vidět, jak autorka i příběh rostou s čtenáři, počáteční schematičnost ustupuje, mizí dětská (a často dětinská), výchovná komika (dursleyovi), na významu nabírají temné tóny. klidně bychom tuto sérii mohli nazvat iniciační, protože ukazuje přerod dítěte v dospělého, zároveň jde o mýtus/pohádku porážky zla láskou a odvahou. to jsou také základní charakteristiky dobra, jak ho rowlingová podává. zlo je charakterizováno absencí, absencí lásky, fantazie a odvahy. na druhou stranu, autorka nevytváří žádné černobílé postavy, dokonce i ty, u nichž byste nehledali jiné odstíny, se nakonec vybarví. čímž vyzdvihuji největší plus HP: dobře zpracovanou psychologii postav. škobrtá někdy (častá a zbytečná afektovanost), ale nese příběh a to dosti výrazně. dalším velkým plus je přesah příběhu, někdy možná až příliš „školometský“ a „mravoučný“, ale vyjádřený v zajímavých příběhových metaforách a většinou velmi silně emočně a tím pádem výrazně a vlivně. co mi osobně vadilo nejvíc je nekoncepčnost fikčního světa kouzelníků a mudlů. na jisté elementární úrovní to funguje docela dobře, ale pokusíme-li se zamyslet nad důsledky mnoha popisovaných jevů v oblasti magie, pak je lepší s tím rychle skončit, aby si jeden nepokazil už získané dojmy (proč některá složitá kouzla fungují a některé, zdánlivě prostá, nikoliv?). harry potter je dobrý příběh a těch pár šmouh na tváři není úplně podstatných.

k překladu snad jen pár drobností. chápu, že se překladatel dostal mezi mlýnské kameny dětského čtenáře a jeho omezených schopností sdílet anglické reálie a nutnosti tyto reálie dodržovat, takže to skončilo tím, že máme nějaká počeštěná jména (brumbál, prýtová, křiklan), ale spoustu jiných nikoliv (snape, weasley, potter). není to žádná zásadní výhrada, ale je škoda, že neexistuje žádné lepší kompromisní řešení. nicméně, tak jak je to provedeno to funguje a nezbývá než se s tím smířit. s čím se ale smířit nejde, to jsou ti albususové, siriususové a podobné krávoviny. dementní vysvětlení, že by to pro děti bylo obtížné, jsou navíc ještě z hlediska dětské psycholingvistiky zcestná, naopak, děti tyhle věci umí nasávat jak vzduch a žádné problémy s tím nemají. co se týče překladů neologizmů, které rowlingová zavedla (např. mudblood, muggle, atp.), skončilo to celkem jasným vítězstvím překladatele, v zásadě nic nedrhlo a významy a poetičnost zůstaly zachovány.

a malý dodatek ke vztahu filmů a série: pěkná vizualizace, odfláklé scénáře. chápu obtížnost, ale neomlouvám výsledek. howgh.

ps. po 4 letech od čtení, jsem se dostal k audioknihám a řekl jsem si, že si jimi zpříjemním každodenní dvoukilometrové pochody od baráku na zastávku a zpátky. už jsem na konci a výsledný dojem je takový, že bych většině knih minimálně jednu astru ubral. tam, kde při čtení mimovolně a k autorce milosrdně člověk přeskakuje pochybný text, tam v audiopodobě tomu člověk neuteče a je „nucen“ to vyslechnout celé. bohové, nahoře píšu, že autorka někdy škobrtá o duševní nevyrovnanost svých hrdinů. dnes se mi často chce řvát „je to debil, je to debil!“, protože postavy podléhají autorskému násilí, a když autorka nechce, aby něco pochopily, dělá z nich úplné idioty (např. venku pobíhá voldemort & his melody boys a jediné, co naše již téměř dospělé hrdiny zajímá, je famfrpál), jindy se ale chovají s tak jasnozřivou inteligencí, že člověk až žasne. nejhorší na tom je, že si to autorka často uvědomovala a tak se ve vnitřních monolozích objevují hefty, jako jak si sám hrdina neuvědomuje, proč se vlastně teď chová jako totální kikot. WTF? konec přímého přenosu.

Ách… stredovek! Moje obľúbené obdobie vo fantasy žánri. Prvý diel sa zoznamujete so svetom, ktorý je naozaj rozsiahly. Celá prvá kniha je zameraná na jedného hrdinu – Abivarda, takže spolu s ním zo začiatku cítite, keď príde prvý, zásadný zvrat, udie vás rovnako silno ako jeho. No s druhou knihou, kedy sledujeme Maniakesa sa kvalita zhoršuje a postupne vcítenie upadá do neutrality. Aj keď som Maniakesa vždy mal radšej než Abivarda so Sharbarezom, nakoniec som vedel, ako celá séria dopadne, takže to je jedno. Autor naozaj nevie, pre koho píše. Či píše pre deti a mládež, keď je kniha celkom neškodná alebo píše pre staršie ročníky, keďže niektoré pasáže sú drsnejšie a v štvrtej knihe padne aj zopár nadávok, no stále to nie je dosť drsné. Možno chcel vyhovieť každému, preto sa sága postupne stala tak nudnou, plytkou a suchou. Mágovia tu vystupujú ako rádoby veštci, ktorí miešajú v miskách ingrediencie, nazerajú do budúcnosti, odhaľujú zapytlované pykle a hádžu jednu kliadbu za druhou, za ktoré by sa nemuseli hambiť ani tie najjedovatejšie susedky, ktoré vám každý deň hľadia cez okno na záhradu. Tretia kniha znovu chytí, pretože sa autor venuje viac súbojom a taktike, čo je výborné, no posledný, štvrtý diel, celú ságu pochoval do pomyselného podžánru fantasy „telenoviel“. Sčítané a podčiarknuté nám to vychádza na tri guľaté a čierne hviezdičky… :-)

Těšil jsem se na zajímavou sérii, co má šmrnc, napětí, dobře napsané postavy a příběh, který drží tvar a odehrává se v zajímavém světě. Co jsem dostal? Vezměme to bodově:

zajímavost 3,5/5 … šmrnc 3/5 … napětí 1,5/5 … postavy 1,5/5 … příběh 2/5 … konzistence 2/5 … svět 4,5/5

Summa summarum lehký nadprůměr. Hodnocení jednotlivých dílů má jak v průměru tak u mě sestupnou tendenci. Není to ani tak proto, že by knihy byly horší, spíš proto, že jsou pořád stejné a série v podstatě přešlapuje na místě. Ze začátku jsem byl optimista a čekal jsem, že autor lépe využije potenciál zajímavého islámského světa budoucnosti, lépe vykreslí postavy a příběh nebude mít tolik nelogických míst. Očekávání se bohužel nenaplnila a postupně se dostavovalo rozčarování a nuda. Škoda.

první fantasy, kterou jsem kdy četl, do té doby jsem četl jen sci-fi a tohle bylo úžasně nové. přičteme-li tolkienovo psaní, které je vtipné, svižné a umí zahustit atmosféru, kdykoliv je potřeba, není se čemu divit. prostřednictvím této série jsem se seznámil s literární verzí toho, co jsem dělal už jako kluk, vytváření fikčních světů – stohy map, hromady návrhů znaků a vlajek a jiných ptákovin. skoro nic z toho se nedochovalo; co přežilo, je moje nadšení. tedy, něco jako iniciační fantasy. v tomto smyslu dokonalá.

tolkienovi je často vyčítáno vytváření stereotypů – světlí, vysocí a noblesní elfové, mrňaví, pokroucení a temní skřeti, ultimativní zlo (zajímavé je, že sauron vlastně v příběh až na pár momentů – palantíry – vůbec nevystupuje). dále jsou mu vyčítáni bohové ze stroje (orlové, gandalf) či dětinskost (písně a říkanky). jenže vše patří do jeho představy živého mýtu (viz třeba jeho eseje), vyplývá z jeho silně nábožné povahy (ačkoliv dokázal své křesťanství krotit podstatně lépe než cs lewis v narnii, kde mě to výrazně štvalo) a hlubokému vztahu ke klasickým mýtickým archetypům starých germánů kříženým s patosem představ o vznešenosti, nízkosti, o dobru a zlu. vše má v jeho vesmíru své místo a ač se nám nemusí realizace těch to myšlenek líbit, blábolivé rozklady à la miéville jsou dost mimo mísu. nicméně alternativní pohledy, jako třeba jeskovův poslední pán prstenu, jsou zajímavými antitezemi.

Žádná sláva. Člověk se neubrání srovnávat tuto knihu s legendou o Drizztovi a v tomto boji jasně vedou dva scimitary. Příběh o Liriel Baenre je pestrý a spletitý, avšak i přeplácaný a nudný. První díl ještě dokáže navodit příjemnou atmosféru z temných tunelů drowího města. Další pokračování jsou však směs různých stvoření, kouzel a hloupých nápadů ze světa FR. Od této trilogie jsem čekal mnohem víc, ne jen nudnou průměrnou fantasy.

Moje (zatím) nejoblíbenější sci-fi série. Hlavně první díly jsou skvělé, pak jak jednotlivé knihy postupně nabobtnávají, tak úroveň trochu klesá, ale je to pořád výrazně nadprůměrná military sci-fi. Určitě si ji oblíbí právě fanoušci tohoto subžánru, popisy bojových akcí jsou skvělé, politické debaty někdy zase až moc dlouhé a únavné (ale ne vždy). Hlavní postava Honor Harringtonová je podána možná až trochu idylicky, hlavní je pro ní čest, její posádka a všichni, za které bojuje. Někdy s ní sice zmítají její démoni, ale většinou jde o tlak vyplývající z vnějších příčin (např. povraždění mantichorských zajatců na Kósu, nebo v podstatě vražda jejího milence ve vyprovokovaném souboji atd.). Na druhou stranu chápu, proč její lidé s ní jdou vlastně kamkoliv, byla by dokonalý velitel.

Po slabsom prvom diele bol druhy lahodkou pre citatela, ktory nepohrdne fantasy vystavanou na slovanskych mytoch vydatne okorenenou akciou a kuzlami. Ak pristupite na styl autora, budete sa kralovsky bavit.

První fantasy série, kterou jsem kdy četl a která si mě podmanila a natrvalo mě uvěznila k tomuto žánru a od té doby již uplynulo více jak 15 let, za což patří autorovi můj dík. Téma rytířského středověku je mi hodně blízké, děj série přímočarý, nikterak komplikovaný, prokládaný humornými dialogy.

Hlavně se neptat, kdo je dnes na řadě s vařením :)

Poprvé jsem Hlídky četl, tak jak postupně vycházely, a po jejich dočtení jsem věděl, že je Lukjaněnko autor, od kterého prostě musím přečíst úplně všechno. Teď jsem si to po pár letech zopáknul, pěkně všechny čtyři díly v průběhu necelých dvou týdnů a užil jsem si to snad ještě víc. Z mého TOP 10 se Hlídky určitě nedostanou. Jednu výtku ale mám, ta se ale týká nakladatelství Argo + Triton, protože to, co předvedli v první knize, je fakt bída – počet chyb v textu (překlepy, dvakrát opakovaná slova za sebou nebo na různých místech věty, nebo naopak slova ve větě úplně vynechaná) je naprosto neuvěřitelný, po pár stránkách mě dokonce napadlo, že je začnu počítat, prostě si dělat čárky za každou chybu, ale po chvíli jsem to vzdal, protože bych víc čárkoval než četl. Pokud by korekturu dělal žáček 3. třídy základní školy, tak by výsledek musel být podstatně lepší. V druhém dílu už jsou chyb „jen“ desítky, ale v posledních dvou už téměř žádné – takže zřejmě někoho nakonec přeci jen napadlo ověřit, jestli korektor umí číst. Teď už jen, aby si to Lukjaněnko rozmyslel, a ke Hlídkám se vrátil.

Dokud to bylo o Mrakoplašovi a Smrti, mělo to určité grády, i když příběh byl vždycky rozvleklý, nahrazoval to humor. Pak odešel Mrakoplaš a celé to najednou mělo stále ten rozvleklý příběh, jenže tentokrát i bez větší dávky humoru.

Vesmírná odysea byla moje první série a zároveň knížka, kterou jsem od A.C.C. četla. 2001 mě zaujala od první stránky a poslala spolu s hlavním hrdinou k Saturnu, kde nás čekalo úžasné dobrodružství. V 2010 jsme změnili planetu, a přesto nuda nebyla. 2061 a 3001 byly také velice zdařilé příběhy, bez kterých by série nebyla tím, čím je, ale přeci jen postrádaly prvotní okouzlení prvních dílů. Hold čím víc o příběhu víme, tím je těžší překvapit.

Kniha (rozdělená do šesti částí, trilogie se z toho stala kvůli rozsahu), která založila subžánr a v které se Tolkien předvedl jako masy nadchnutelný autor. Přejme mu to (a hlavně sobě). Nicméně…

Ano. Nicméně. Po zábavném Hobitovi a geniální silmarillionské látce (byť jedním z jejích výstupů jsou poněkud slabší Húrinovy děti) je tu totiž velký epický příběh. Dokonce zvládnutý epický příběh, odehrávající se na neuvěřitelně rozsáhlém pozadí. Což je prima pro „zasvěcené“, a méně prima pro nezasvěcené, kteří pak tvrdí takové zábavnosti, jako třeba, že u Tolkiena jsou skřeti zlí a elfové hodní a že je to rasismus. Nebo mu vytýkají černobílé postavy – myslím, že Tolkien v Pánovi prstenů nevede jedinou (s výjimkou Oduly, myslím), která by byla záporná, protože záporná (záporáků s tragickou minulostí atp. má hodně, stejně jako bytostí ovlivněných životní tragédií, ale fakt mě nenapadá bytost, o níž bych řekla, že je prvoplánově záporná a zlá :) ). Kladní hrdinové si v tomhle nevedou o moc lépe – někteří jsou zatraceně nevýrazní, že jsem je v knize zdařile zazdila, nebo mají mix dobrých a špatných vlastností a navíc jsou dosti uvěřitelní, nebo jsou Sam Křepelka. :D

P.S: byly doby, kdy jsem si říkala, proč takhle Tolkien nerozpracoval Húrinovy děti a Pád Gondolinu. V současnosti si říkám, že je dobře, že tak neučinil. Húrinovým dětem totiž vyloženě sluší stručnější forma. A u Gondolinu je na pramenech dost jasně vidět, že tam měl své oblíbence, množství zajímavých popisů (ad. myslím Ztracené příběhy 2 a popisy opevnění a posádky) a navíc averzi na Maeglina. Přijde mi, že jak si Tolkien zvládne jinde s antihrdiny nějak poradit, v tomto případě není schopný tu postavu vidět v souvislostech a s patřičným „psychologickým profilem“. :)

Po cca 3tím dílu čirá nekromancie…na dočtení serie do úplného konce asi nemám nervy.

Amber pro mě neztratil nic ze svého kouzla ani během nedávného třetího čtení (tedy Corwinův cyklus, Merlinův opráším až s novým vydáním) a určitě se k němu ještě nejednou vrátím. Představuje pro mě skvěle napsané odpočinkové čtivo s přesahem (asi nejlépe charakterizoval své dílko sám Roger – škvára s filozofickým podtextem). Nějak se mi nechce popisovat, čím vším mě Amber tak dostal, byla by z toho jen úmorná óda… Prostě Zelazny odvyprávěl Corwinův příběh natolik dobře, že jsem mu ani v nejmenším neměl za zlé občasné podleméhochyb­kyvlogice a podleméhobohy­zestroje ;)

Zvažoval jsem, zda mám vůbec psát k této sérii komentář, ale nakonec jsem se rozhodl tak učinit. Tolkienovu dílu nikdo neupírá řemeslnou zručnost, pečlivou přípravu ani fakt, že bylo prvním svého druhu. Přesto nemohu říct, že by mě ohromilo. Negativa byla zmíněna už v komentářích přede mnou a s většinou souhlasím – nudně černobílá šablona i charaktery, náboženský patos, občas zdlouhavé. Přidal bych ještě podivné rozvržení (finále se prakticky odehraje už někdy v první třetině posledního dílu a po něm následuje jen poněkud nudné „dohrávání“) a místy také nezdravě zavánějící řeči o rasách, čistotě krve, apod. Jistě, v tomto excelovali třeba i Howard či Lovecraft, ale to neznamená, že by mi to zde vadilo méně. Naopak pokud Tolkien v něčem exceluje, je to popis krajin a prostředí obecně, které při čtení doslova defilují před očima, to je něco, co na této úrovni dokáže i dnes jen hrstka autorů.

Nepochybně existují mnohem horší fantasy série, ale dle mého vkusu i lepší a klasika je relativní pojem. 70% mi tak přijde akorát.