LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Ke všem čtyřem dosud napsaným dílům (poslední díl čten v angličtině):

Larry Correia vytváří zajímavý fantasy svět. Světem se před tisíci lety prohnala magická apokalypsa ve formě invaze démonů, tu zastavil božský bojovník s pomocí magie a Černé oceli a démony vyhnal do moře. V době, ve které se odehrává vyprávěný příběh, tedy vládne křehká rovnováha: démoni vládnou mořím, souši vládne pseudofeudální oligokracie Zákona zastupovaná plénem Soudců s podporou Inkvizice a rytířského řádu Ochránců.

Z řádu Ochránců vychází i hlavní hrdina, Ochránce Ashok. Ten je Nositelem Černé čepele, která mu dovoluje účinně bojovat s těmi nemnoha démony, kteří přestoupí Zákon a vylezou na souš. A vůbec se všemi přestupci Zákona. Ashok je totiž až nesnesitelně Spravedlivým rytířem, který v sobě jen těžko nachází milosrdenství a odpuštění.

Tedy až do chvíle, kdy se mu převrátí celý svět a on zjistí, že největším přestupcem Zákona je… on sám! Tím se začíná jeho cesta k lidství… a pochopitelně jen tak mimochodem i k záchraně celého světa. Neboť samozřejmě existuje proroctví, že jednou křehká rovnováha mezi démony a lidmi zmizí a lidi může zachránit jen někdo takový, jako je Ashok.

Sága tedy pozoruje především Ashoka a jeho postupnou a překvapivě trnitou cestu k sobě samému. Krom toho je ale čtenář vystaven i politickému dění a zejména v dalších dílech i machinacím temné strany síly a rozrůstající se rebélie nejnižší bezprávné kasty. I pouhé putování za macguffinem má tedy vždy tyto tři aspekty – sebepoznávací, politický a Osudový.

A popravdě, ve všech autor poněkud selhává. Ačkoli autor přesvědčivě vysvětlí, proč tomu tak je, Ashok prostě není reálná osobnost, se kterou by se dalo ztotožnit. Jeho psychika je natolik šablonovitá, že i veškeré jeho posuny k lidskosti vypadají nevěrohodně a jsou vyžádané spíše scénářem než vnitropříběhovými okolnostmi. To ostatně platí i pro další postavy, nicméně u nich to tolik nevadí, protože u nich se žádný velký posun nekoná a pro zastávání svých archetypálních rolí zas tak bohatou psychiku nepotřebují.

Totéž platí o politických a osudových machinacích. Hlavní zloduch je přiměřeně démonický a sympaticky civilní, jeho motivace je i vcelku pochopitelná, byť asi činům nepřiměřená. Jen ale bohužel o to víc vynikne, jak je celý popisovaný politický systém nesmyslný a zjevně postrádá jakékoli pojistky proti tomu, co se v příběhu děje. Nechce se věřit, že by se něco podobného nestalo už dávno. A to samé s démony. Démoni zachovávají křehkou rovnováhu, protože… proč? Protože se bojí, že by mohl přijít někdo jako Ashok. Ovšem ten je první svého druhu po X set letech. A jako na potvoru samozřejmě démoni začínají zvedat hlavu přesně nyní, když je to pro ně konečně nebezpečné. Proroctví!

Takže ano, bavil jsem se a příslušně fandil i zatajoval dech, autorova schopnost zajímavě psát je nepopiratelná. Ale ta pachuť, že se to celé děje tak nějak nepřirozeně a na sílu, zůstává. Tomu pocitu vůbec nepomáhá, že se dočkáme několikeré přímé intervence božských sil alá „cesta do Damašku“ (ve čtvrtém dílu).

Celkově silnějších 70 %.

Mimochodem, kdyby znalcům historie či divákům Barbenheimera příšel titul třetího dílu nějak povědomý, není to náhoda. Náznaky se vyskytovaly už dříve, ale ve třetím díle si holt už bohužel Larry Correia neodpustil otevřené tvrzení, že jeho fantasy svět je vlastně ten náš. A to přesto, že to pro děj nemá žádný význam, leda snad možná pro to, jak moc se pohybujeme v žánru fantasy a jak moc v žánru science-fantasy, a jaké tedy zvolíme čtenářské interpretace některých fenoménů a entit.

Opět velmi dobrá science-fantasy, která ovšem hrozně zestárla, takže dnešníma očima je poněkud jednorozměrná, naivní a s nevinnou samozřejmostí šovinistická. Oproti privnímu tento díl ještě více budí dojem několika provázaných povídek různé kvality, spíše nežli monolitického románu. Děj je centrován na dění ve Fázi, na Protonu už jsou v podstatě jen popisy jednotlivých kol Hry. Stile je stále skromným supermanem, kterému musí ostatní říkat, jak je výjimečný. Jeho nepřítel se konečně zhmotnil, ale nestojí za mnoho. Jen jeho motivace jsou celkem vtipné a naznačují, kam povede další děj.

Čteno v novém vydání.

Novela plyne jako Vltava, u které se také odehrává. Plyne klidně, ale nezadržitelně, šumí okolo mostních pilířů, hučí pod jezy, ševelí na tišinách. Dělí se do ramen příběhů v příbězích. Oblévá ostrovy světel a stínů. Hlubiny a víry děsí, mělčiny prosvětlené sluncem lákají ke koupání. A jako u každé přírodní síly, ani zde nehledejte striktní logiku. V Indii nejsou sopky, ekonomika ani chuťové písmo zaniklé civilizace by nemohlo fungovat, archeologická expedice jde proti všem pravidlům publicity, ale to je v Ajvazově magickém realismu nedůležité. Jeho text je o vnímání podivna, trochu o filosofii a náboženství a hodně o pocitech a postojích lidí. Četl se mi skvěle i po těch letech.

Standardní dětská fantasy/moderní pohádka s prefabrikovanou pointou (být neschopný a chudý je URČITĚ větší štěstí než být úspěšný a bohatý!). na knize je ovšem příliš znát, že se jedná o přepis televizního seriálu; místy dokonce působí jako náčrt scénáře. (Do recepce vejde klaun a recepční se zatváří udiveně.)

Rozvleklé, kostrbaté, začátečnické.

Tak tohle mi fakt dost sedlo. Kniha je čelní srážka Maxe Branda, Lovecrafta a Kafky. Při čtení jsem měl pocit, že koukám na film od Tarantina. A původní plánované obsazení s Eastwoodem a Nicholsonem by nebylo vůbec od věci. Vyřídilka je tady klasicky Brautiganovská. Tedy stručná, místy až úsečná, beatniky načichlá poetika. Děj je sekaný na krátké stránkové kapitolky a obsah…je neuvěřitelný. Dva nájemní pistolníci dostanou zakázku vyčistit barák v pustině od příšery ve sklepě…ehm pardon…v ledové jeskyni pod sklepem. Situace se však pro všechny zúčastněné vyvíjí, i přes klasické rekvizity příběhu, poněkud jinak, než by se dalo očekávat. Autorovi se povedlo napsat western, který se ničím neprotiví klasickému pulpu a přesto je v něm dost wtf momentů, které mohou být vtipné a z jiného úhlu pohledu zase tragické. Nemluvě o konci, který už se z tadičních škatulek úplně vymyká. Fakt zajímavá kniha. V rámci žánru těžko naleznete podobnou. Jediné čím dráždí je naprosto eklhaftové grafické ztvárnění obou českých vydání, což způsobilo, že jsem raději sáhnul po originálu s bezva strašidelným barákem na obalu. Jinak paráda.

Příjemná, lehce smutná povídka. Další v tomto čísle s hudebním motivem, o pavoucích ani nemluvě (de Camp v minulém čísle). Ale nebojte, osminohý svět má s tím našim dvounohým dost paralel na to, aby čtenáře uspokojil. Možná nejlepší věc od Petreyové, jejíž varkelský cyklus mne nikdy moc nebral.

Příjemná vánoční povídka s názvem podle známé anglosaské koledy vhodně otevírá toto poslední číslo. Oproti jiným pracím autorky je to ale jen plochá historka bez hloubky postav. Vlastně bez postav jako takových. Mohl bych hodnotit výše, protože k tématu chrámové hudby mám blízko, ale text jen tak příjemně prosvištěl, aniž ve mně kromě dobrého pocitu cokoliv zanechal, tak se budu držet při zemi.

Sled fantaskních obrazů, nabitý erotickými představami. Alespoň v náznacích se tu předkládají snad všechna tabu, dobová i přetrvávající – mužská i ženská homosexualita, incest, sadomasochismus, voyeurství, transvestitismus…To vše na půdorysu sexuálního probouzení dospívající dívky. Kniha nesmírně zajímavá, ale film (Jaromil Jireš, 1970) je ještě lepší.

Rozsahem asi spíš novela než román, magický realismus jak vyšitý. Na pozadí jedné hořkosladké lovestory vypráví o světě migrantů, ve kterém je většina lidstva v pohybu. Moc pěkně napsáno, líbilo se mi, že autor nijak neždímá emoce, což by se vzhledem k popisovaným událostem i nabízelo, naopak drží uměřený styl vyprávění až do konce. Dost povedená záležitost.

Váhal jsem mezi 50 a 60 %, nakonec jsem se přiklonil k lepšímu hodnocení, protože se to dobře četlo. Jinak je to taková jednoduchá dívčí fantasy na úrovni fanfikce. Postavy spíše načrtnuté, svět taky, drama uměle vytvořené a nepříliš vypointované. Dokonce i ta romantická linka je odbytá. První díl z bůhvíkolika, ale ani mě to příliš nezajímá, protože zjevně hlavním talentem autorky je získat publicitu a peníze, ne psát romány.

Pro běžného současného čtenáře by kniha musela projít jazykovými a stylistickými úpravami a zřejmě i výrazným zkrácením, ale příběh je nesmírně silný a mnohé myšlenky nadčasové.

Ohromně milá ptákovinka, trochu připomínající některé knížky Oty Hofmana.

Patrně jsem četl jinou knihu než autor předchozího komentáře. Stalo se módou kopnout si do Talpressu, co se tyče překladu. Já na překladu nenacházím nic, co by mě rozhořčilo natolik, abych ho označil za špatný. Za mě kvalitativně srovnatelné s románem Anatém, co se kvality i čtivosti týče. Přítomnost popisných a vysvětlujících pasáži vítám. Nemusím mít nikdy nekončící akci. Dívám se na hodnocení dalších čtenářů a jsem rád, že je nás více, komu se kniha líbila a dokázali rozumět překladu od Talpressu. Samozřejmě respektuji, že každý má svůj názor a zážitek ze čtení, jen mě mrzí, že v případě této knihy byl poměrně příkrý a negativní komentář tady jediný. A to takový, jaký si tahle kniha podle mě nezaslouží. Za mě obvyklý Stephenson: výborný námět, dokonale podané souvislosti a detaily, ke kterým musel autor shromáždit spoustu studijního materiálu, který nám čtenářům podává čtivě, v přiměřeném rozsahu a s přiměřeným napětím, co bude dál. Výborná kniha. Už abychom se dočkali nějakého dalšího Stephensona, včetně dokončení Barokního cyklu.

patrně jedna z nejhorších knih od stephensona okořeněná špatným překladem (talpress je prostě nepoučitelný). množství nedějového vysvětlování a infožumpování tu dosáhl takové úrovně, že listování vpřed bylo často jedinou záchranou duševního zdraví. nejenomže byla většina obsahu předvídatelná, ale byla podaná tak školometsky a nudně, že to snad ani nenapsal NS. části, kde se opravdu něco podstatného děje by se daly seškrtat tak na 1/4. pořád plus body za nápad, i když povaha způsobitele katastrofy zůstala cudně ukryta. a doufám, že ne pro to, že má NS v rukávu pokračování. nou mór hirošima, nou mór nagasaki.

Kvalitativní rozpětí je veliké, převeliké. Větší část povídek jsou začátečnické pokusy, plné nabubřelé intelektuálštiny. Další jsou průměr, v některých se už dá rozpoznat současná vynikající autorka. A Ten, kdo přišel z vesmíru je výborná, plnohodnotná součást cyklu, směřujícího k Myceliu.

Značně rozporuplná dvojkniha. V první části se dočkáme velmi akční a skvěle čitelné zápletky se speciální jednotkou i skoro bondovskou zápletkou, gestapem a hodně nevydařenými plány. V druhé polovině se vracíme časem o dvě desetiletí a akce totálně mizí. Nahrazuje ji rodinné drama v depresivních kulisách protektorátu. To mně ovšem naprosto nebavilo, kontrast se skvěle napsanou první půlkou je drastický.

Musel jsem se opakovaně ujišťovat, že tyhle příhody českého emigranta v poněkud alternativní a časově vykloubené Americe byly napsány už 70. letech. Spousta hlášek a situací jako by pocházela ze současného denního tisku. Každopádně dnes už by to asi nevyšlo; jedna z knih, na které je třeba uchystat úkryt pod podlahou.

Kdyby byla v knize nahrazena německá jména ruskými, mohla tahle záležitost klidně vyjít v 50. letech, jak je to budovatelské. Zajímavé jako dobový dokument, jinak strašně křečovitě optimistické.

Solidní, předposlední číslo staré edice, ale už s probublávající modernou – Cesta do Glory (new weird), Démon nebo Univerzální gramatika. Číslo nemá slabou práci, jen jako obvykle podivného Wolfeho a už trochu otravného Goularta. Tedy jeho hrdinu Maxe Kearnyho resp. všechny postavy okolo něj. Za mne spokojenost a nostalgie po dobách, kdy jsem mimo jiné i díky tomuto číslu z Levných kniha magazín objevil.

Vzácně se shodnu s ostatními hodnotiteli. Příjemná povídka o jednom magickém stvoření v dnešním New Orleansu. A také o čarodějnicích, ale to je v Louisianě asi normálka, ne? Přes na první pohled silně fantastický námět jde o velmi civilní temnější a docela dramatickou fantasy s přesahem k hororu.

Znáte Chiangovu povídku Příběh tvého života a podle ní natočený Villeneuvův Arrival? A líbili se vám? Tak toto se vám bude líbit také. Je to sice méně vrstevnaté a méně „hluboké“, ale je to o jazycích a domluvě s alieny, hlavní postavou je lingvistka, je to lehce melancholické a objeví se tam chapadlovci. Zároveň to je i vtipné a tak nějak ze života. Fajn povídka, která si nehraje na hoch literaturu, ale vlastně k ní má docela blízko.

Jmenovat se Kern je terno. :-D Taková anekdotka. Jako vždy u Morressyho text příjemně plyne bez jakékoliv stopy vzrušení. To je dobře i špatně, že?

Kdysi dávno mne velmi zasáhl film Strange Days. Tato povídka má stejný věcný základ a dost možná i víc, už se nepamatuju. Safra, to mi připomíná, že se na něj musím kouknout znovu. No nic. Takže je to o droze co vás… aha. Jo, toto. No, prostě jo. A je to dobré, i když na mně je to až příliš procedurál a konec až příliš připomíná králíka vytaženého z klobouku. Takže dá si někdo?

J. P. Kelly se potřeboval vypsat hned z několika věcí. Jednak z uvědomění si, že není tak dobrý spisovatel, jak by si přál a nikdy nebude. Také z nějakého zážitku. Nebo jen z přání, aby takový zážitek jako chlápek ve středním věku zažil. Drogový trip, avantýra, trochu nebezpečná situace za hranou legálnosti, … To celé vtělil do jakoby autobiografické povídky, kterou (se) odhaluje a zároveň mlží. Vytváří záhadu, kterou ale odmítá vyjasnit. V tom je povídka silná. Nutí čtenáře se ptát jak to bylo doopravdy. Hraje na fanouškovskou strunu. Koneckonců se odehrává z části na conu. Zajímavá a poměrně akční povídka, která ale nesedne každému.

Apologetika lidskosti? Krátká hříčka bez většího smyslu? Způsob, jakým Wolfe „platí složenky“? Kdo ví. Wolfe umí psát a občas tento fakt v povídce probublá, ale jinak je to dvoustránkový kraťas o pátrání osamělé ženy po bigfootovi v kalifornském lese Klamath. Bez pointy. A s několika zbytečnými pasážemi v závorkách.

Jen máloco mi dělá v literatuře menší radost než je generace batniků. Depkami a komplexy upgradovaných homosexuálních hipíků, co mají pocit, že jsou umělci, jejichž nejsympatičtější a všeobecně nejpřínosnější vlastností jsou sebedestruktivní sklony. A Brautigan k nim má nebezpečně blízko. Melounový cukr i přes veškeré ingredience vlastně není fantastika, i když propriety jsou naskrz fantaskní a vše se odehrává v nějakém opravdu hodně zhuleném, tradičnímu falloutu na hony vzdáleném, postapo světě. Kniha je naprosto nemístně barevná a až úchylně idilická. Pojednává o jedné velmi zvláštní harmonické skupině fungující na bázi substance, které říkají melounový cukr. A i když se nabízí jistá verze konfliktu, progresivní zlejškové nakonec míří tak trochu mimo a kniha se vytratí bez většího vysvětlení o než autorovi stejně asi nešlo. Projekt je to literárně určitě zajímavý a jeho český překlad vyznívá skoro úplně dobře jako originál. Terminologie se autorce fakt povedla a na překlad beatnické poetiky, taky překladatel potřebuje jistou dávku antiliterárního cítění. Kniha působí tak trochu jako zfetovaný Malý princ pro dospělé. Možná v tom opravdu něco je. Ale k hodnocení kompetenci necítím. To by bylo na druhé čtení a nutné zamyšlení nejspíš ideálně s podporou nějakého halucinogenu stimulující schopnost nalezení hlubší a vyšší pravdy.

Stylová urban fantasy, ve které není nouze o vtipné metafory i cynické postřehy. Žánrově připomíná něco mezi stylem Jima Butchera a Simona R. Greena, přičemž má pohodovou atmosféru, sympatický drajv, hezké nápady a až na pár drobností i slušně odehranou zápletku. Nejsem sice přílišný vyznavač vyprávění, která tyjí z příběhů jiných (tj. jejich svět je postaven na literatuře či filmu), ale tady to funguje perfektně a Shigor Birdman se zbytečně nezdržuje se složitým vysvětlováním, což mu umožňuje průběžně si dělat, co chce. Vypravování přitom operuje s očividnou nadsázkou, pracující s množstvím skrytých odkazů na jiná díla, avšak když je nezaregistrujete, přijdete maximálně jen o potěšení z jejich odhalení.
Nejvýraznější slabinou tak pro mě byla pouze délka – na to, že jde o detektivku, trvá poměrně dlouho, než hrdina začne vůbec něco vyšetřovat. To je ovšem malá cena za jinak nečekaně milé překvapení roku. Jsem zvědav, s čím přijdou další knihy, protože teď už je přečíst zkrátka musím.

Napsané je to velmi čtivě, kniha vtáhne a nepustí. Ale když se člověk zamyslí, zjistí, že se v knize vlastně skoro nic nestalo, v lepším případě ji lze chápat jako tři malé příběhy spojené příběhem rámcovým, v horším prostě jenom jako kroniku několika měsíců v životě mírně narušené dívky. Celkový dějový oblouk je velmi slabý, pokud vůbec existuje, hlavní hrdinka je na konci knihy tam, kde v jiných podobných příbězích na začátku třetí kapitoly.

Ale rozhodně tím nechci říct, že je to špatná kniha! Prostě jenom je taková tekutá, pomalu plyne a nechává si mnoho otevřených dveří do dalších dílů. Kterých bude podle tušeného rozvrhu asi celkem dost, takže doufám, že autora nepřestane bavit psát, překladatele překládat a Laser vydávat.

Po šokujícně skvělé sbírce, jíž Hill uvedl svou kariéru, přichází kolekce, do níž jsem skrze extenzivní vývoj jeho psaní moc nadějí nevkládal. Kniha určitě není lepší než Bobby, který uhranul svou barevnou nápaditostí, ale nakonec není až o tolik horší. Že Hill kingovatí je tu sice znát a to nejen díky dvěma tandemovým povídkám. Ale pokud bude kingovatět osmdesátkově, tak jako zde, jsem ochoten mu odpustit. Nejraději bych se samozřejmě literárně pohyboval směrem dopředu, tak jako v povídkách Stanice Wolverton, Faun, nebo Ďábel na schodech, než konzumoval nějakou retoraktivitu. Ale musím uznat, že i u těch tradičnějších povídek se to tady zkrátka docela povedlo. Počátky Hillovy tvorby miluju a nad Firemanem jsem se slzami zlomil hůl, takže jsem hlavně rád, že jsme o tento svébytný úkaz nepřišli. Extra zajímavý úvodník odhaluje, jak těžkou cestu si pro sebe zvolil a byla by škoda, kdyby se ztratil ve stínu jiného autora.

Přímý přenos apokalypsy a konce světa sledovaný z okna letadla. Hodně sugestivní. Dobře zpracovaná psychologie postav. Technicky dobrá povídka, která ovšem funguje až příliš. Protože tento scénář je na rozdíl od dalších Hillových textů plně reálný. A to děsí možá více, než cokoli jiného.

Dobrý a dobře zpracovaný nápad. Hodně kingovsky tradiční téměř osmdesátková povídka o lidech, kteří jsou lákáni do travnatého pole, kde ovšem číhá nečekané nebezpečí. Horor za plného slunečního svitu. Paráda. Jen toho Hilla v tom moc není.

Solidní, čtivé, ale strašně překombinované – jak v zápletce, tak v charakterech postav.

Četlo se mi to velmi špatně, smrděl z toho ryzí brak typu Nicka Cartera, Dr. Fu Manchu apod. Dobrodružná linka nijak zvlášť nefungovala, postavy byly ploché, zato emoce gigantické. Patos, popisnost, naivní dějové kličky… nakonec i ten film s Tomem Hollandem byl zábavnější.

Překvapivě se nenavazuje úplně přímo na konec předchozího dílu a posouváme se o pár let dopředu, kdy se naše skupinka už z Gereonu dostala. Nicméně je pobyt na planetě slušně poznamenal a ani jejich letití kamarádi a parťáci z nich nemají dobrý pocit. Jednotka je rozpuštěna a přiřazena na planetu s podivnými zikkuratovými městy. Zde armády císaře dobývají kousek po kousku jednotlivé sekce. Gaunt a spol. však v chování nepřítele vidí podezřelé znaky a celá přetahovaná o planetu se trochu zamotá. Děj je opět přímočarý, rozdělený plus mínus na dvě část. Jedna z Gauntem, který přišel o mužstvo a druhá se zbytkem vojáků. Všichni se snaží srovnat se svými démony v podobě dlouhého pobytu na Gereonu a dostat se zpět do vojenského života. Opět dobré, ale u devátého dílu bych čekal už něco trochu rozmáchlejšího než další samostatný příběh…

Nenáročná, typicky dětská fantastika, spíš kategorie moderní pohádky (lehce implikuje prehistorického Deweterova Davida Damiána).

Tak jsem objevil svého nového oblíbeného autora. Klasické kosmické sci-fi Clarkovského střihu v české tvorbě není právě nadbytek, hlavně v poslední době, a takhle kvalitní už vůbec. Jedinou slabinou je, že pointy tu jsou naprosto ze zásady jako kopnutí do hlavy, takže už je na to člověk připravený a trochu ho to přestane brát.

Skvěle napsaná, drsná povídka, kterou se neváhám označit jako takové české „conte cruel“.

Toto zde vlastně ani nemá být. Minimálně ve vydání z roku 1917 není vůbec nic fantastického.

Kvalitativně taky nic moc, většina povídek je buď příliš krátká, nebo nesmírně roztahaná, HLAVNĚ pak „Etiopská Královna“, kde si myslím, že autor neměl ponětí, kam že vlastně bude směřovat děj, a tak král si nejprve vezme ženu, tu zapudí, ta ho stále miluje, ale jakmile ji vezme zpět, tak už ji nemiluje, etc. etc.

„Lady Godiva“ je jediná skutečně dobrá povídka, která původní legendu halí do dekadentního hávu, člověk by si přál, aby takto Velhartický napsal všechno.

Tak trochu kingovská věc o vraždě a pomstě dospívajícího chlapce, který má otce teroristu a matku hm…z hodně specifické rodiny. Pěkný je fantaskní prvek lavírující na hraně příčetnosti. O povedené rodince hlavního hrdiny z matčiny strany bych se chtěl opravdu dozvědět víc. Jediné co mě rušilo byla stylistika textu, která není v klasickém vyprávěcím mustru. Jinak dost slušný.