LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Jmenovat se Kern je terno. :-D Taková anekdotka. Jako vždy u Morressyho text příjemně plyne bez jakékoliv stopy vzrušení. To je dobře i špatně, že?

Kdysi dávno mne velmi zasáhl film Strange Days. Tato povídka má stejný věcný základ a dost možná i víc, už se nepamatuju. Safra, to mi připomíná, že se na něj musím kouknout znovu. No nic. Takže je to o droze co vás… aha. Jo, toto. No, prostě jo. A je to dobré, i když na mně je to až příliš procedurál a konec až příliš připomíná králíka vytaženého z klobouku. Takže dá si někdo?

J. P. Kelly se potřeboval vypsat hned z několika věcí. Jednak z uvědomění si, že není tak dobrý spisovatel, jak by si přál a nikdy nebude. Také z nějakého zážitku. Nebo jen z přání, aby takový zážitek jako chlápek ve středním věku zažil. Drogový trip, avantýra, trochu nebezpečná situace za hranou legálnosti, … To celé vtělil do jakoby autobiografické povídky, kterou (se) odhaluje a zároveň mlží. Vytváří záhadu, kterou ale odmítá vyjasnit. V tom je povídka silná. Nutí čtenáře se ptát jak to bylo doopravdy. Hraje na fanouškovskou strunu. Koneckonců se odehrává z části na conu. Zajímavá a poměrně akční povídka, která ale nesedne každému.

Apologetika lidskosti? Krátká hříčka bez většího smyslu? Způsob, jakým Wolfe „platí složenky“? Kdo ví. Wolfe umí psát a občas tento fakt v povídce probublá, ale jinak je to dvoustránkový kraťas o pátrání osamělé ženy po bigfootovi v kalifornském lese Klamath. Bez pointy. A s několika zbytečnými pasážemi v závorkách.

Jen máloco mi dělá v literatuře menší radost než je generace batniků. Depkami a komplexy upgradovaných homosexuálních hipíků, co mají pocit, že jsou umělci, jejichž nejsympatičtější a všeobecně nejpřínosnější vlastností jsou sebedestruktivní sklony. A Brautigan k nim má nebezpečně blízko. Melounový cukr i přes veškeré ingredience vlastně není fantastika, i když propriety jsou naskrz fantaskní a vše se odehrává v nějakém opravdu hodně zhuleném, tradičnímu falloutu na hony vzdáleném, postapo světě. Kniha je naprosto nemístně barevná a až úchylně idilická. Pojednává o jedné velmi zvláštní harmonické skupině fungující na bázi substance, které říkají melounový cukr. A i když se nabízí jistá verze konfliktu, progresivní zlejškové nakonec míří tak trochu mimo a kniha se vytratí bez většího vysvětlení o než autorovi stejně asi nešlo. Projekt je to literárně určitě zajímavý a jeho český překlad vyznívá skoro úplně dobře jako originál. Terminologie se autorce fakt povedla a na překlad beatnické poetiky, taky překladatel potřebuje jistou dávku antiliterárního cítění. Kniha působí tak trochu jako zfetovaný Malý princ pro dospělé. Možná v tom opravdu něco je. Ale k hodnocení kompetenci necítím. To by bylo na druhé čtení a nutné zamyšlení nejspíš ideálně s podporou nějakého halucinogenu stimulující schopnost nalezení hlubší a vyšší pravdy.

Stylová urban fantasy, ve které není nouze o vtipné metafory i cynické postřehy. Žánrově připomíná něco mezi stylem Jima Butchera a Simona R. Greena, přičemž má pohodovou atmosféru, sympatický drajv, hezké nápady a až na pár drobností i slušně odehranou zápletku. Nejsem sice přílišný vyznavač vyprávění, která tyjí z příběhů jiných (tj. jejich svět je postaven na literatuře či filmu), ale tady to funguje perfektně a Shigor Birdman se zbytečně nezdržuje se složitým vysvětlováním, což mu umožňuje průběžně si dělat, co chce. Vypravování přitom operuje s očividnou nadsázkou, pracující s množstvím skrytých odkazů na jiná díla, avšak když je nezaregistrujete, přijdete maximálně jen o potěšení z jejich odhalení.
Nejvýraznější slabinou tak pro mě byla pouze délka – na to, že jde o detektivku, trvá poměrně dlouho, než hrdina začne vůbec něco vyšetřovat. To je ovšem malá cena za jinak nečekaně milé překvapení roku. Jsem zvědav, s čím přijdou další knihy, protože teď už je přečíst zkrátka musím.

Napsané je to velmi čtivě, kniha vtáhne a nepustí. Ale když se člověk zamyslí, zjistí, že se v knize vlastně skoro nic nestalo, v lepším případě ji lze chápat jako tři malé příběhy spojené příběhem rámcovým, v horším prostě jenom jako kroniku několika měsíců v životě mírně narušené dívky. Celkový dějový oblouk je velmi slabý, pokud vůbec existuje, hlavní hrdinka je na konci knihy tam, kde v jiných podobných příbězích na začátku třetí kapitoly.

Ale rozhodně tím nechci říct, že je to špatná kniha! Prostě jenom je taková tekutá, pomalu plyne a nechává si mnoho otevřených dveří do dalších dílů. Kterých bude podle tušeného rozvrhu asi celkem dost, takže doufám, že autora nepřestane bavit psát, překladatele překládat a Laser vydávat.

Po šokujícně skvělé sbírce, jíž Hill uvedl svou kariéru, přichází kolekce, do níž jsem skrze extenzivní vývoj jeho psaní moc nadějí nevkládal. Kniha určitě není lepší než Bobby, který uhranul svou barevnou nápaditostí, ale nakonec není až o tolik horší. Že Hill kingovatí je tu sice znát a to nejen díky dvěma tandemovým povídkám. Ale pokud bude kingovatět osmdesátkově, tak jako zde, jsem ochoten mu odpustit. Nejraději bych se samozřejmě literárně pohyboval směrem dopředu, tak jako v povídkách Stanice Wolverton, Faun, nebo Ďábel na schodech, než konzumoval nějakou retoraktivitu. Ale musím uznat, že i u těch tradičnějších povídek se to tady zkrátka docela povedlo. Počátky Hillovy tvorby miluju a nad Firemanem jsem se slzami zlomil hůl, takže jsem hlavně rád, že jsme o tento svébytný úkaz nepřišli. Extra zajímavý úvodník odhaluje, jak těžkou cestu si pro sebe zvolil a byla by škoda, kdyby se ztratil ve stínu jiného autora.

Přímý přenos apokalypsy a konce světa sledovaný z okna letadla. Hodně sugestivní. Dobře zpracovaná psychologie postav. Technicky dobrá povídka, která ovšem funguje až příliš. Protože tento scénář je na rozdíl od dalších Hillových textů plně reálný. A to děsí možá více, než cokoli jiného.

Dobrý a dobře zpracovaný nápad. Hodně kingovsky tradiční téměř osmdesátková povídka o lidech, kteří jsou lákáni do travnatého pole, kde ovšem číhá nečekané nebezpečí. Horor za plného slunečního svitu. Paráda. Jen toho Hilla v tom moc není.

Solidní, čtivé, ale strašně překombinované – jak v zápletce, tak v charakterech postav.

Četlo se mi to velmi špatně, smrděl z toho ryzí brak typu Nicka Cartera, Dr. Fu Manchu apod. Dobrodružná linka nijak zvlášť nefungovala, postavy byly ploché, zato emoce gigantické. Patos, popisnost, naivní dějové kličky… nakonec i ten film s Tomem Hollandem byl zábavnější.

Překvapivě se nenavazuje úplně přímo na konec předchozího dílu a posouváme se o pár let dopředu, kdy se naše skupinka už z Gereonu dostala. Nicméně je pobyt na planetě slušně poznamenal a ani jejich letití kamarádi a parťáci z nich nemají dobrý pocit. Jednotka je rozpuštěna a přiřazena na planetu s podivnými zikkuratovými městy. Zde armády císaře dobývají kousek po kousku jednotlivé sekce. Gaunt a spol. však v chování nepřítele vidí podezřelé znaky a celá přetahovaná o planetu se trochu zamotá. Děj je opět přímočarý, rozdělený plus mínus na dvě část. Jedna z Gauntem, který přišel o mužstvo a druhá se zbytkem vojáků. Všichni se snaží srovnat se svými démony v podobě dlouhého pobytu na Gereonu a dostat se zpět do vojenského života. Opět dobré, ale u devátého dílu bych čekal už něco trochu rozmáchlejšího než další samostatný příběh…

Nenáročná, typicky dětská fantastika, spíš kategorie moderní pohádky (lehce implikuje prehistorického Deweterova Davida Damiána).

Tak jsem objevil svého nového oblíbeného autora. Klasické kosmické sci-fi Clarkovského střihu v české tvorbě není právě nadbytek, hlavně v poslední době, a takhle kvalitní už vůbec. Jedinou slabinou je, že pointy tu jsou naprosto ze zásady jako kopnutí do hlavy, takže už je na to člověk připravený a trochu ho to přestane brát.

Skvěle napsaná, drsná povídka, kterou se neváhám označit jako takové české „conte cruel“.

Toto zde vlastně ani nemá být. Minimálně ve vydání z roku 1917 není vůbec nic fantastického.

Kvalitativně taky nic moc, většina povídek je buď příliš krátká, nebo nesmírně roztahaná, HLAVNĚ pak „Etiopská Královna“, kde si myslím, že autor neměl ponětí, kam že vlastně bude směřovat děj, a tak král si nejprve vezme ženu, tu zapudí, ta ho stále miluje, ale jakmile ji vezme zpět, tak už ji nemiluje, etc. etc.

„Lady Godiva“ je jediná skutečně dobrá povídka, která původní legendu halí do dekadentního hávu, člověk by si přál, aby takto Velhartický napsal všechno.

Tak trochu kingovská věc o vraždě a pomstě dospívajícího chlapce, který má otce teroristu a matku hm…z hodně specifické rodiny. Pěkný je fantaskní prvek lavírující na hraně příčetnosti. O povedené rodince hlavního hrdiny z matčiny strany bych se chtěl opravdu dozvědět víc. Jediné co mě rušilo byla stylistika textu, která není v klasickém vyprávěcím mustru. Jinak dost slušný.

Hodně zvláštní povídka, ani ne tak dějem, který se točí o naplňování narozeninových tužeb dospívající dívky, jako spíš pozadím a světem na němž je text vybudován. Podobný dojmem na mě naposledy působil Gibsonův Neuoromancer. Těžká depresivní budoucnost lidstva plná podivné techniky jejíž účel balancuje na hraně bizarnosti. Spousta skvělých nápadů vyplýtvaných bohužel trochu vniveč. Tohle je materiál na román.

Zajímavý nápad s tweety mohl být realizován klidně už před dvaceti lety SMSkami, bohužel text stahuje ke dnu. Nadčasová povídka to nejspíš nikdy nebude. První půlka je navíc docela tlachání, ale jakmile to autor rozjede, už není cesty zpět. Nápad, který v jinak psané formě mohl přežít dekády. Škoda.

Povídka o traumatech z války a lidech, kteří je působí. Formálně tomu nelze moc vytknout. Je to sugestivní, dobře napsané, nepříjmně reálné, ale do Hillova portfolia mi to nějak nesedí. Asi to bylo psané pro jiné publikum než jeho fantaskní tvorba.

Prvotřídní sbírka spíše kratších povídek, Evenson se na poli existenciálního a spíše intelektuálního hororu pohybuje s naprostou jistotou. Jeho tématem je realita a její (ne)skutečná podstata, hrdinové se zpravidla pohybují na její hraně, vyšinutí mysli je na dosah ruky. Ne nadarmo jsou to často nejrůznější vrazi nebo jiní překračovatelé pravidel a morálky. Zlo a šílenství přichází buď přímo z pochroumané psychiky postav, nebo z tajemného a nepřátelského vesmíru, pocit tísně a extrémně silných pochybností je vždy stejně silný. Skvělá sbírka skvělého autora!

Kay mě ještě nikdy nezklamal, jednou to holt přijít muselo :-). Knihou jsem se prokousával až příliš ztuha a pomalu, nějak jsem si k příběhu a jeho mnoha postavám nedokázal najít cestu. Autor se tentokrát snaží vyprávět ve stylu severských ság, což v jeho podání kromě řady odboček vševědoucího vypravěče obnáší především spoustu patosu, se kterým to prostě neobratně přehání. Nechci tvrdit, že jde o nějaký vyložený nepodarek, mě ale ten mišmaš všech možných přísad tvořících příběh neoslovil a dočítal jsem skoro bez zájmu, což je v případě dramatu osudové lásky mezi naším a nadpřirozeným světem kombinované s oidipovským prokletím trochu na pováženou.

Autor umí psát, ale celkově ta kniha působí, jako kdyby šla z jeho psacího stroje rovnou do tisku. Kniha obsahuje opravdu velký twist, ale neřekl jsem si, že to teď na konci dokonale zaklaplo a zůstal stát s otevřenou pusou. Tenhle konec není to na co mě kniha nalákala a jak se tvářila od svého počátku. Tohle a takhle jsem to nechtěl! :-) Kdyby mi autor přinesl tuto knihu, tak ho praštím kladivem do kolena aby se nikde necoural znovu si k tomu posadil a přepsal to! Kniha mě zpočátku velice bavila a pak už jsem ji jen dočítal co se teda stane a ono se toho vlastně moc nestane a píše se o nějakých sexuálních vztazích, rodinných vztazích a o příjemném bezčasí v ráji a o přípravách na velký úkol který je nakonec velice rychle hotov.

Roberte za takovou knihu bych měl dostat já zaplaceno že jsem to dočetl a ne ty jako autor.

Povídka je originální jak žánrovým zaměřením (v podstatě čistá fantasy s nádechem alternativní historie), tak dějem a vlastně také pohledem na lidstvo a jeho vývoj. Text vás neposadí na zadek, ale napsán je dobře a říká to, co chce říct vkusně a s potřebnou špetkou emocí. Resnick potvrzuje svoji pověst dojímače, ale tentokrát to na mne oproti jeho kikujskému cyklu zase až tak nezabralo.

Paradoxně velmi čtivá úvaha o černé díře a jejím fyzikálním vlivu na pozorovatele. Postavy jsou i na tak malé ploše podmanivé. Více fantasy než SF. Prostě jednají a mluví a jen málo přemýšlí. Bodejť, je to Zelazny. Jen drobná výtka. Už nevím, co použil překladatel, ale hádám, že správný pojem je horizont událostí. Nejsem ve fyzice kovaný, mohu se plést.

Siri Pettersenová vytvořila komplexní svět, do kterého se těžko proniká, ale jakmile překonáte počáteční nechuť porozumět nesrozumitelnému, snadno se vám kulisy dostanou pod kůži. Autorka to vzala pěkně od podlahy a pomalu vás seznamuje s nezvyklým prostředím a neotřelými postavami, přičemž jakmile události naberou spád, nemáte problém s orientací v jednom ani v druhém. Tradičně však Ódinovo dítě trpí nešvarem valné části fantasy – jde o první díl trilogie; díl, který sám o sobě čítá něco málo přes pět set padesát stran. Výhodou je, že co se rozehraje, to se uzavře, ovšem všechny ty nejzajímavější otázky zůstanou nezodpovězeny a závěrečný cliffhanger vás jen navnadí k otevření dalšího svazku. S dějem je to přitom jak na houpačce – o čem si myslíte, že by mělo zabrat pár stran, je roztaženo na stovky a obráceně. I tak ale musím uznat, že i bez velkých bitev a megalomanských výjevů sehrála spisovatelka podmanivé divadlo, zajímavé především svými svéráznými nápady a neobvyklou mytologii.

Na jedné straně až příliš mnoho náhod, poněkud hysterické charaktery a celkově vše hodně nadsazené a překombinované, na straně druhé dramatický spád a spousta dodnes platných myšlenek. Zejména ty o tom, jak ty nejušlechtilejší myšlenky vždy zneužijí lumpové, nebo o degenerujícím vlivu přílišné rovnosti a „nepodmíněného příjmu“ – tady autor až předjímá Ayn Randovou.

Tak téhle knize fakt nerozumím. Autorova představivost nezná mezí a táhne dost nevyvážený děj po celou dobu. Závěr, který moc nevysvětlil, nápady, které autor nevyužil; to všechno jde hodně ku škodě díla.

Ale výsledný dojem byl stejně úchvatný, Skleník je tak trochu bizarní a podmanivý, což vyváží jednak místy až zbytečně natahované putování a půtky s břuňákama, kterých bylo až přespříliš, a jejichž smyslu jsem moc neporozuměl.

Tak jako tak, svět jako takový mi učaroval, proto čtyři hvězdy.

Originální koncept cesty časem. Text je velkou poctou knihám a čtenářům. Autor odolává svodům zakončit povídku očekávaným explicitním koncem, takže ho spíš jen tak načrtne. Dobrý motiv pro film s Tomem Hanksem v hlavní roli.

Skvělá povídka o nalezení průchodu do pohádky a jeho ehm…trochu netradičním byť příznačném využití. Spíš než materiál na povídku se to zdá být úhelným kamenem pro román.

Další rok ve scholomancii magické škole, která učí sama. Nadále sledujeme osudy mladé čarodějky s talentem pro temné věci, který se ale snaží využít pro to dobré. Škola byla představena minule, hlavní hrdinka taky. Hlavní zápletka je tematicky podobná – opět se pripravujeme na velký střet s nestvůrami -maly. Jinými slovy typická past druhého dílu, stejné kulisy, stejné nosné téma. Že si problémů je autorka plně vědoma, se pozná podle toho, že knihu vybavila důkladným cliffhangerem na konec. Také můžeme více rozvíjet mezilidské vztahy a milostnou linku, v mém případě to není zrovna skvělá zpráva ale to je můj problém, cílovou skupinu to bude bavit. Nedá se říct že by to bylo mlácení prázdné slámy, leccos je rozvinuto doplňuje se mozaika toho, jak to vypadá ve velkém světě a minulost hlavní hrdinky i čarodějného národa. Ale přesto kniha zůstává intermezzem před třetím dílem který se bude odehrávat ve velkém světě a z principu slibuje hodně.

Samé divné a intelektuální/dě­tinské/haluci­nogenní kusy. Příznivci akce zapláčou a budou muset hodně kopat, než narazí na něco zajímavého (čest vyjímkám). Náladu zkazí už začátek, kde jsou ty slabší kusy a některé obsahem dokonce připomínají fantasy verzi nekonečného brakového seriálu alá ulice, kde se neustále rozebírá tlachání o ničem. Něco jako napětí či posun děje pak nelze očekávat.

nedočteno (et semper non lectum). autor si vzal dnešní technologicko-společenskou situaci (počítače, internet, mobilní síť, sociální sítě atp.) a docela neorganicky je přenesl do roku 1941 tak, aby tam měl nacisty (stejně jako bluetooth, i vložený nacista učiní cokoliv atraktivnějším). prakticky nic jiného, než technika se nezměnilo (vnucuje se myšlenka, jestli by alternativní historie s počítači vypadala stejně jako ta naše a odpověď je nasnadě – spíše ne), stejné politické zvraty, stejné konflikty se stejnými výstupy. autorem prvního funkčního, i když mechanického, počítače měl být charles babbage (dejme tomu, že by to realisticky zvládl mezi lety 1850–1870), ale ve čtyřicátých letech XX. století už mají být mobilní telefony a sociální sítě. když tady v roce 1938 zuse postavil Z3, mezitím proběhla spousta paralelního výzkumu, který to vůbec umožňoval a stejně chybělo i při zběsilém vývoji minimálně 50–60 let do prvních mobilů a internetu. takže za mě jako alt.hist dost žabařina. navíc, celá část, kterou jsem se prohlodal je rozvleklá, užvaněná, a obsahově jen přežvykuje současné mrmlání nad úpadkem doby pod knutou internetu a sociálních sítí. je to napsané tak nudně, že jsem to vzdal. k tomu si připočtěte, že překladatelka neumí ani pořádně německy, ani česky, redakce je mizerná (co taky čekat od dobrovského, že?) a tak odsuzuji knihu k věčnému spánku. mám i německý originál (některé lapsy v překladu jsou tak pitomé, že jsem nevěřil, a musel se podívat na originál), ale právě obsah sám mě nijak neláká ani k jeho čtení. kde je můj oblíbený autor tkalců gobelínů?

Už druhá povídka v posledních číslech, u které mi zablikala kontrolka „New Weird“. A v dobrém. Je znepokojivá, nejasná, fantaskní až fantasmagorická, hodně o pocitech a pitvání nitra postav, ale zároveň akční. Ve vlaku, který jede přes podivnou oblast, v níž se lidé mohou, ale také nemusejí změnit ve zrůdy, podivná zvířata a celkově se měnit, se pořád něco děje. Shepard se vrací do minulosti postav, nakukuje do jejich budoucnosti a do toho se občas si střílí. Vysvětlení ničeho nečekejte, spíš se nalaďte na sebe a sledujte pocity, které vás při četbě popadají. Povídka určitě nesedne každému, ale já si ji užil.

Dodnes čtivá sbírka psychologických hříček, mnohdy s hororovým nebo fantastickým vyzněním, přímo do fantastiky ovšem patří jen menší část z nich (bohužel právě ty nejlepší – Vrah, Případ František či Ah Sun leží zcela mimo fantastiku). Jen v některých případech byla od té doby pointa použita již vícekrát znovu, takže je pro dnešního čtenáře dost očekávatelná, a asi ve dvou případech se opakuje i sám autor.

Legenda patří již po takřka čtyřicet let k základním kamenům tzv. heroic fantasy. V přímočaré zápletce, popisující obranu nedobytného hradu, naleznete mnoho motivů připomínajících Trojskou válku či Bitvu u Thermopyl, ovšem očividnou inspiraci najdete i ve slavných dobrodružných románech jako Ivanhoe nebo Robin Hood. David Gemmell hraje na chlapské cítění, kdy dává najevo přesvědčení, že v každém se skrývá bojovník za spravedlnost, jen je otázkou, co jej dokáže přimět k činům. Ostatně, aktéři jeho příběhu nejsou žádní dobráci, o své místo v životě se častokrát museli prát nefér způsobem. Možná právě proto přirostou k srdci mnohem víc než leckterý horlivý zastánce morálky.
Jak už jsem naznačil, vývoj událostí je v případě Legendy jednoznačný. Deset tisíc vojáků, čelících půlmilionové přesile. Výsledek bitvy musí být jasný i tomu největšímu optimistovi, přesto do poslední strany držíte palce zoufalcům bojujících o vše. A vysloveně toužíte stát s hrdiny na hradbách a zemřít po jejich boku.

Za mě velké překvapení. Autora neznám. Podle všeho mu zatím vyšly pouze povídky a najednou buch. Román co má 700 stránek. Knížka mě neskutečně chytla. Nehostinná planeta. Neznámo a svinská korporace. V tomto případě mi přišla ještě svinštější než je obvyklé. To vše už tu sice bylo, ale i tak mě to bavilo. Strašně mi to připomnělo Odkaz Heorotu, který mě tehdy, před patnácti lety taky neskutečně bavil.

Což o to, čte se to dobře, ale v podstatě vůbec nic se v celé knize nestane. Celkový děj se neposune ani o kousek, v podstatě je to ryzí filler… a nebo znak toho, že autor už neví, kudy dál. Celý děj je výhradně in-game, literárně se ovšem blížíme plnohodnotné fantasy, LitRPG prvků ubylo a jsou upozaděny.

zacina to byt nuda, porad to same dokola, asi s tim koncim.