LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Novela s potenciálem románu. Bretnor podle mne honí příliš mnoho zajíců, když nechává do prometheovské mise promlouvat politiku, ale chápu, že se mu hodilo vytvořit na postavy tlak času a okolností. Technickou stránku nechci hodnotit. Ona také téměř žádná není a ponorkám s neprůstřelným sklem nerozumím. Postavy ale působily tím až příliš charakterním a dokonalým dojmem jako ve starých filmech. Kdo měl správný politický názor byl také správný člověk. A kdo je správný člověk, přece nemůže mít své malé postranní úmysly, své hříšky nebo alespoň nenálady. Pro klasické scifisty odkojené zlatým věkem bude Gilpinův prostor fajn, protože je modernější variantou téhož. Ostatní se mu raději vyhněte. Vybízí k touze po objevování a po nepoznaném, ale to je asi jeho jediné výraznější plus.

Sbírka povídek, která v prvé řadě osloví fanoušky autorovy tvorby. Jedenáct krátkých příběhů apeluje na čtenářovu touhu po magii v kulisách všedního dne, potřebu nedívat se na svět očima cynického pragmatika, ale nostalgického snílka. Postupně nás autor provází ulicemi Barcelony, hlavním dějištěm většiny jeho dramat, od středověku po současnost a buď pracuje se jmény slovutných mistrů, nebo obyčejných lidí, jimž osud do vínku vložil schopnost vnímat neviděné.
Pravdou je, že málokterá povídka obstojí samostatně. Nedáte-li si vyprávění do kontextu s událostmi a odkazy na Zafónovy romány, s největší pravděpodobností jen ledabyle mávnete rukou nad vzletným slohem, jenž vzhledem k obsahu a drobnému rozsahu působí možná až přehnaně. Čte se to nádherně, podobně jako krátké práce Borgese nebo Márqueze, ale pointu aby jeden pohledal. Ta však nespočívá v odhalení či zvratu, ale v radosti z textu, kdy slova působí jako balzám na duši. Ne kvůli významovému přesahu, ale pro krásu slohu samotného.

Dvě sestry, jedna závislost a rozdělení smrtí. Slušně načrtnuté, jen se nelze ubránit dojmu, že z toho autor mohl vykřesat více. Sobeckost a usurpátorství bíví šlo vysaturovat do vyšších obrátek. Autor povídku bohužel uzavřel dost nepravděpodobným happy endem, čímž jí zřetelně ubral na realističnosti.

Povídka fantaskně zpracovávající koncept vzteklých lidí. Premisa ale působí spíše jako zbytečná obhajoba vzteklounů. Dva úhly pohledu jsou fajn, stylistika i moment překvapení zvládnuty, ale pointu bych maličko předělal. Hrdina to má evidentně v paži, takže jeho cílem a finálním řešením mohlo klidně být zavření ve věznici plné nemů. Leč autor rozhodl jinak.

Dobře a chytlavě napsané, skvěle rozvržené charaktery, výtečný nápad ohledně válečné novinářky a jejího setkání s osudem. Autorovi jsem doslova visel na jazyku. A pak přišel konec a nic se nestalo. Pokud nic neříkající pohled na fotografii měla být pointa, brutálně jsem jí nepochopil. Chápu průměrná hodnocení, ale za to, že autor takhle zpical skvělý rozjezd musí téct krev.

Skvela space opera! Ke komentarum prede mnou vlastne neni co dodat – presne vystihuji vse co bych mohl napsat i ja…
Tak jen upozorneni pro line ctenare: je naprosto nezbytne NUTNE si precist na konci knihy/e-booku kapitolu s poznamkama „ČASOVÁ OSA“! az tam se totiz dozvite pomerne dost informaci o jednotlivych mimozemskych rasach a i evoluci a historii lidstva ve vesmiru… A az pak se vam par nejasnosti a mezer z romanu objasni a sepne! ;O)

po všech těch sbornících SF z východního bloku jednoznačně kladně hodnotím tu polskou. asi nejvíc povídek, které mě vysloveně zaujaly, chybí tomu často ta ruská řemeslnost, ale zase jsou tu nápady, originální přístupy a minimum literárních klišé. oproti tehdejší české SF je to podstatně stylisticky vážnější, málo humoru, ale také gottseidank málo komunálního humoru. oproti SF více z jihu a východu je to fantastika více sci-fi než fantaskní a magická, více „západní“, ačkoliv na západě tehdy probíhaly onačejší revoluce. dobré. a nelze nezmínit opět skvělé ilustrace JV.

uznávám, je to skvěle ujeté, ale opět žel nic víc jsem v tom nedokázal najít.

tohle číst bylo čiré utrpení. imho nepříšernější esence tehdejší kosmické fantastiky. asi mělo být zajímavé a plné originálních myšlenek k hlubokému zamyšlení, ale já se jen nudil a modlil, aby to už skončilo.

je to sice příjemně psycho existenciální drama, ale ničím jiným mě to žel nezaujalo.

něco od polského PKD. na svou dobu nejen nápaditě paranoidní, ale i překvapivě dobře využívající tehdy nových a moderních poznatků z neurofyziologie.

příšerně nudná a nenápaditá povídka napsaná bezchybným stylem úředního hlášení.

zajímavý žertík, který je ale postaven na neuvěřitelných předpokladech. jistě tahle dřevní SF je pohádkově antropocentrická a antropomorfní, bez toho by pointa nefungovala, ale ani vědomí tehdejšího způsobu psaní moc nepomáhá zbavit se toho nemilého dojmu autorského podvodu na čtenáři.

Tentokrát přicházejí na řadu zombíci a duchové řízení mocnými nekromanty. Harry musí sehnat vzácnou knihu pro Mavru jinak to odnese Murphyová. Harry se nezalekne a pustí se do křížku se vším co mu zkříží cestu a neváhá k tomu využít ani dinosaura :) V závěru vykoukne na scénu opět jeho badass stránka na kterou čekám, kdy se projeví v plné své kráse protože takového Harryho mám nejradši…

Hodně gaimanovitá záležitost. Hlavní hrdinka je postava, jejíž charakter je vpisován do románů. Opravdu pěkný a originální nápad, kterého je na tak krátkou povídku možná i trochu škoda. Pojmout to vážněji a trochu to rozpracovat, mohl to být zajímavý román, či novela.

Dvě sestry, nebo spíš dvě sokyně? Pěkně napsané, dobře podchycený ženský pohled, navíc z očí antihrdinky. Civliní příběh s hlavou a patou ale i vcelku pěkným závěrem. Příjemné čtení.

Tohle se mi opravdu líbilo. Astronauti hluboko v kosmu se setkávají s novou formou života a přitom řeší dost svých vlastních problémů. Krásně načrtnutá fantastika i psychologie charakterů. Originální nápady, ale i fešné využití klasický mustrů. Má to skvělou atmosféru. Moc pěkný.

Zápletka i stylistika fajn. Postarší žena se pouští do hledání zmizelého děvčátka. A teď mě můžete bezostyšně obvinit ze spoilerování, protože tohle je celé. Nějaký náznak pointy absolutně chybí. Jinak ale fajn rozjezd. Stačilo to jen dopsat. Zatím za půl. Až autor dodá druhou půlku, dodám druhou půlku hodnocení.

wiśniewski-snerg nezklamal. nejistota, paranoia, temnota, fantasmagoričnost. ho hó :)

v mládí mě dokonalá prázdnota fascinovala a žral jsem ji po žlyčkách, ale tahle předzvěst nebo paraverze mě xmrti nudila. jistě, je to lemovsky nabité ujetými nápady, ale četlo se to jako žvýkání suchého papíru.

ze začátku to vypadalo jako variace na růže pro algernon, ale vyklubala se z toho malá farmakozáhadologie. není to extra originální a mám obavy ani nikdy nebylo.

hustá bio-verze lemovských pohádek o robotech. anžto se pohybuju v oboru, oceňuju způsob, jakým autor genetiku a molekulární biologii zpohádkovatěl. a ta temná pointa je trefná.

takový žertík, který mě žel moc nepobavil. bylo to moc satirické (ty vtípky z rodinného života byly vousaté jak trpaslík) a „rozverné“. pointa nedává moc smysl, stojí na falešné předpokladu. tož, radši ne.

malá časová smyčka v docela příjemné povídce s modernější verzí fantastického nespolehlivého vypravěče (nemáme tu sen, ale jakousi neautorizovanou, hypotetickou zprávu novináře). opět se těžko posuzuje originalita, z dnešního pohledu je téma i provedení profláklé, v době vzniku mohl ten archeastronautický námět být zajímavější.

blízká setkání třetího druhu po polsku. je to takové žánrově prehistoricky naivní, ale nápad byl patrně ve své době originální.

Naivní až blboučká budovatelská fantastika, nicméně pro mne jako celoživotního zemědělce má specifický půvab a kouzlo nechtěného, zejména při porovnání s reálnou podobou současného zemědělství.

Misionář, jehož jméno jsem si ani po dvou povídkách nezapamatoval, prochází v první polovině povídky – dopisu – krizí. Jeho pravou první evangelickou viržinskou vírou sice události z australského vnitrozemí ani pozdější ústrky nemohly otřást, ale lidsky je na dně. Odstrčeného kdesi v Arizoně jej vysvobodí rytíř na bílém jeepu, pardon, kaplan NASA. Má úkol přesně pro něj a jeho ESP. Cílem je vesmír! Věci jdou podle očekávání poněkud šejdrem, ale za pomocí několika vhodně (a opravdu vtipně) zvolených citátů z Bible je přece možné ohýbat i fyzikální zákony. Poslední třetina je už opravdu trochu divná a bez šťávy a autor asi nevěděl, jak to zakončit, tak to tak nějak rozplizl. Nebo chtěl dodat exodu ze Země naléhavost úprku před morovou ranou, samotným misionářem? Nevím, ale ani první misionářská povídka mne nenadchla a tato má sice navíc zajímavou premisu a dílčí věci, ale jako celek je nedotažená a vtipná mi přišla jen určitým prvkem (citací Bible) a to není pro každého.

Jedna z těch knih, která člověka vtáhne a nepustí a vyplivne ho o dvanáct hodin později plného dojmů a natěšeného na další díl. O kterém si pak přečte na goodreads samé nedobré věci a postupně mu začne docházet, že vlastně totéž v menší míře platí i pro to, co právě přečetl. Kdybych hodnotil knihu až nyní, kdy píšu komentář, už bych se nerozmýšlel mezi 90 a 100 %, ale spíše mezi 70 a 80 %. Jsou knihy, které se zvětšujícím se odstupem dozrávají, a jsou knihy jako tato, na kterých jsou v odstupu vidět čím dál větší nedostatky, které, když byl člověk ponořen do děje, byly umně zakryty vypravěčskou dovedností autora.

Každopádně, jsme vhozeni do dystopického světa Zěmě blízké budoucnosti, ve které došlo k jakémusi sjednocení národů pod anglickojazyčnou vlajkou a nastolení kastovního systému de facto ukotvujícího kapitalistické role od „bavenců“ (zahálčivá třída, která už se jenom baví), přes „investory“ a „byznysmeny“ po střední kastu „správců“ (manažerů), pod kterou jsou už jen pracující, a to sestupně „profesionálové“, „dělníci“ a kyborgizovaní „robotníci“ bez vlastní vůle. Občas jsou v knize náznaky i jiného či jemnějšího dělení, není moc vysvětleno, jak to celé funguje a autor si vlastně i mnohokrát protiřečí, ale ten pocit frustrace ze striktní institucionálně vynucované hierarchie a nemožnosti sociální mobility se daří navodit celkem obstojně.

Tento svět se krom dystopického sociálního uspořádání vyznačuje také specifickou formou zábavy. Zdá se, že filmy a knihy už neletí (mnohé jsou dokonce zakázány, zejména pokud obsahují sociální kritiku), v podstatě jedinou formou zábavy je „dobrodružství z první ruky“, resp. „z druhé ruky“, pokud je člověk chudý. Zjistilo se totiž, že existuje paralelní svět, do kterého je možné vyslat člověka a v reálném čase snímat jeho smyslové vjemy, emocionální stavy a „subvokalizované myšlenky“ (tj. záměrný vnitřní dialog). A tento svět je světem meče a magie! Takže žádné filmy, prostě si můžete zaplatit zprostředkované dobrodružství v tomto světě, buď jako přímý přenos, nebo jako (případně sestříhaný) záznam.

Samozřejmě s tím vznikla i subkasta „profesionálů-bavičů“, jednoduše herců, kteří nejen že jsou superschopní bojovníci/mágo­vé/zloději/…, ale navíc mají smysl pro šoumenství (vlastně fantasy role-playing), dokáží vtipně (subvokalizovaně) glosovat děj a jsou ochotni riskovat svůj život pro zajímavé rozvinutí děje a pobavení publika.

Zábava na Zemi tedy spočívá v neustálém více či méně okrajovém vměšování do záležitostí onoho paralelního světa, od procházení „dungeonů“ a různé questy typu honu za artefakty až po atentáty na potentáty a státní převraty. Konkréta opět nejsou příliš jasně rozebírána, v podstatě ale tato dobrodružství mají charakter scénáře sepsaného studiem, kterého se herci musí aspoň rámcově držet.

Hlavním hrdinou knihy je Hari Michaelson, herecká hvězda nejvyšší úrovně, ztělesňující v paralelním světě bojovníka Caina, takového křížence Lockeho Lamory, Geralta, Baklyho a Koniáše. Poté, co v různých svých dobrodružstvích zmasakroval stovky lidí a nelidí, kradl artefakty a uvedl celá království do chaosu vraždami králů, v Harim se začíná probouzet svědomí a sociální uvědomění a nejradši by už herectví pověsil na hřebík – ale jeho milovaná žena, také herečka ztvárňující špičkovou čarodějku (tj. reálně umí kouzlit) stojící v nejnovějším svém dobrodružství proti nastupující tyranidě samozvaného bohokrále, má technické problémy a hrozí jí smrt (proces držení osoby v paralelním světě se přerušil, takže hrozí „zhroucení fáze“).

A Caine/Hari to musí vyřešit, svou milovanou ženu najít a zachránit a přitom vyřešit i pracovní problémy s nadřízeným, nenasrat ještě vyšší nadřízené, zabít tyrana a přitom proti své vůli vydělat spoustu peněz filmovému studiu.

Takže děj skáče mezi klasickou fantasy (s celkem vtipně pojatým záporákem), fantasy s příchutí scifi (ala Je těžké být bohem) a sociální dystopií tady na Zemi. Je to trochu přeplácané, ale akce střídá akci a plány v plánech jiných plánů udržují člověka v napětí…

Ale je to vlastně celé hrozně blboučké a člověk musí fakt zastavit přemýšlení, aby to fungovalo. V čemž mu samozřejmě rychlost děje velmi pomáhá. Ale zejména zpětně je prostě vidět, že autor není žádný supermyslitel a jeho sociální kritika je líbivá, ale hrozně povrchní a jako z nějakého náborového letáku. Ale což, Conan je taky věčný a přitom že by byl Howard nějaký myslitel…

Bohužel na goodreads říkají, že druhý díl je více zaměřen na úvahy a méně na akci (což se vzhledem k tomu, v jaké formě opouštíme Hariho, není co divit). Což znamená, že já ho už asi vynechám.

Pro dospělého je to moc jednoduchoučké, ale myslím, že pro 12leté dítě, které sní o tom, být profesionálním gamerem, to může být naprostá pecka. V podstatě záznam jednoho e-turnaje, s trochou těch IRL trampot s rodiči a jednoho (ne)překvapivého odhalení ke konci.

Skoro by se chtělo napsat, že Stephena Kinga konečně dohnal věk a sebral mu to, co z něj dělá prvotřídního spisovatele, tedy inspiraci tvořit nevšední příběhy. Ovšem při znalosti jeho posledních děl (Později, Billy Summers) by toto asi nebylo úplně spravedlivé, SK se v nich snažil, byť se střídavými úspěchy, vytvořit opět něco zajímavého a zároveň v jeho tvorbě alespoň částečně nového. V Pohádce bohužel nic takového nenabízí. Kniha se dá z hlediska děje rozdělit na nestejně dlouhé třetiny. Ta první se odehrává v našem světě a nabízí příběh, který jsme v mistrově tvorbě již nejednou četli – mladý hrdina a jeho vztah ke starému podivínovi, který skrývá víc, než se na první pohled zdá. Autor se sice snaží kořenit zajímavými, byť nikterak původními ingrediencemi (otec a jeho boj s alkoholem, nešťastné úmrtí matky), přesto čtenář tento úsek vnímá spíš jako pouhý rozjezd. Ovšem viděno zpětně, jsou tyto pasáže ještě těmi nejpovedejšími. Následuje totiž druhá třetina, odehrávající se po přechodu do pohádkové země. Pistolnické propriety, archaická řeč i různé drobnosti jako vyřazené trolejbusy sice upomenou na skvělu krajinu ságy o temné věži, kouzlo ale tentokrát vůbec nefunguje. Hlavním jmenovatelem této druhé etapy, spočívající v putování chlapce a jeho psa pohádkovou krajinou, je totiž těžká, všeobjímající nudna. Nikdy bych na stránkách Kingova románu nečekal něco podobného, tuto únavnou část ale nelze opravdu jinak popsat. Děj se opět trochu rozjede po Charlieho uvěznění, tato poslední část románu je plná akce a opět tak získá jakés takés tempo. Má jít o magický a dojemný příběh, na mě bohužel nezafungoval. Na vině jsou nejspíš strašně ploché postavy, hlavní hrdina je ve své nijakosti tak otravný, že jsem ho měl v polovině knihy plné zuby. Patos, se kterým King pracuje často až příliš na hraně, se tentokrát vymkl z vypravěčových rukou, jednající postavy působí jako papírové, jednorozměrné figurky, samotná zápletka by navíc myslím z hlediska logiky na mnoha místech neobstála. Ano, King se snažil napsat pohádku pro dospělé a do pohádek prostě schematické charaktery patří. Jenže viděno z trochu vyšší perspektivy může být každá fantastika pro dospělé považována za takovou pohádku – a v tom případě má Stephen King na kontě mnoho těch, které snesou nejpřísnější měřítka. Aktuálně vydaná Pohádka k nim však nepatří. Objektivně průměrná a neobjevná záležitost, v kontextu tvorby SK pak jedna z těch slabších.

Wolfe projednou srozumitelný a docela hravý. Některými aspekty mi povídka připomněla Věž vlaštovky, jinými zase bajky a do toho tu máme křesťanské téma a Hamleta. Zní to divně, ale dává to smysl. Škoda jen konce, který mohl být asi méně zamlžený a také jméno planety mohlo více připomínat Egypt. Ale jinak jsem spokojen. Na to, že povídku vypráví osel…

Denver po nespecifikované katastrofě je městem duchů, kde kněží sebevražedných kultů vyzývají k oběti pro ostatní. Dvoustránková miniatura, která je dobrá snad jen v navození špinavosti a zmaru a extáze po bodu obratu. Vlastně se nemohu zbavit pocitu, že na ní něco je. Tolik se vešlo na tak malou plochu.

Džin přece nemusí být jen v lahvi od ginu. Skotská také poslouží. Zbytek je poněkud trapně humorný pokus o interakci nadrženého muže se sexy, ovšem do jiného zakoukané džinky. Neurazí, ale divím se, že ho v magazínu otiskli. Takové hříčky na vyplnění prostoru občas dávají, ale toto bylo přece jen dost slabé.

Dva Lidé se jen postupně dozvídají jak to s nimi je a učí se alespoň trochu ovládat své dary. Podobné předchozí povídce z cyklu a přece jiné. Autorka téma opepřila míšenci a opředla emocemi – smutkem, strachem z odmítnutí, váháním, nejistotou. Jen je podezřelé, že matka v průběhu let nebyla schopna dětem předat téměř nic. Hodně žensky napsané, plné zámlk a váhání, ale v podstatě povedené a dospělejší než Ararat.

host z hlubin se hodně podobá vyznání, de facto jde o popis zvláštní události, u které je nespolehlivý vypravěč zdrojem až mystična. ale prostak to zvládl lépe, námětem, způsobem zpracování, atmosférou. tohle si umím představit, že bych v době svého písmáčení asi taky chtěl napsat, kdyby mě to napadlo ;)

tak upřímně, tohle je dilematické hodnocení. posthumanizmus jako docela neobvyklý námět své doby (dobrý), snaha o hutný text (dobrý), stručná úvaha na téma proč zrovna rekonstrukce a k čemu (dobrý) a podivná posměvačná říkanka údajně rekonstruovaných postlidí (wtf). takže nakonec ve mě zvítězila láska k slušným mikropovídkám a námětu transhumanismu nad neláskou k lacinému posměváčství. furt mi není jasné, co právě jím chtěl autor říci.

skvěle napsaná, ale docela triviální povídka o jedné chybě (?). autor umí vyprávět a ve své době to mohlo být i relativně nové, ale právě kvůli jednoduchosti námětu to dost rychle zestárlo.

fiałkowski mě poněkud zklamal. děsivě ukecaná a nezajímavá povídka s podivnou pointou. prokousával jsem tím nuceně a opravdu mě to nenadchlo.

K prečítaniu prvého dielu pre mňa novej autorky série Poutnici bola obálka. Od obálky k čítaniu je jen kúsok cesty. Dej románu pekne plynie, postavy sa postupne odkrývavajú a zisťujeme ich hlboko schované tajomstvá, ktoré si nosia zo sebou. A to bez rozdielu rasy, druhu, pohlavia obyvateľov širokého kolonizovaného vesmíru. Príbeh je miestami úsmevný, čiastočne naivný, vytvorený svet uveriteľný, čítanie príjemné.

Průměrem to možná nevychází, ale pro tuto sbírku si urvu ještě půl hvězdičku navíc, protože způsob jakým Chambers rozvíjí povídku Obyvatel Carcosy od Ambrose Bierce ve svébytný kánon je fascinující. Je to sice jen několik krátkých prací, které lze jen těžko nazvat koncepcí, nebo dokonce mythosem. Ale mají svou nezastupitelnou roli a tvoří spou s Hodgsonovými texty spojovací článek mezi Poem a Lovecraftem. Přitom pouze čtyři povídky ze sbírky jsou tématicky adresné. Další tři práce do kontextu skvěle zapadnou. Z jejich obsahu je ovšem těžké určit jestli byly zamýšlenou součástí konceptu Krále ve žutém. Závěrečná třetina knihy je pak teaserem na Chambersovu bežnou dobovou tvorbu, která může být možná zajímavá jako okno do tehdejší doby (ne že byste v něm viděli něco výrazně překvapivého), ale do celkového konceptu knihy zapadá jen málo. Tam kde to ale sedí to sedí opravdu bytelně a autor se místy blíží až ke Kafskovskému pojetí literatury. Rozhodně zajímavý počin, který v některých částech přežil svojí dobu a v některých totálně zapadl.

Pozn.: S tématem Carcosy pracuje i pár moderních autorů, ale zrovna seriál True Detective, který se ve své první řadě na tohle téma odkazuje mi i přes jeho nesporné kvality nepřišel jako reprezentativní vzorek. Česká verze knihy díky němu patrně vznikla, ale styčné body, nebo nějakou zásadní spojitost tam kromě několika zmínek nevidím. Asi nejlépe si s tématem poradil Matt Newman v rámci příběhu karetní hry Arkham Horror, kde Carcose a šílenství Krále ve žlutém věnoval celý cyklus, který je i roky po uvedení zřejmě tím nejpovedenějším co v rámci hry, ale i tématu vůbec vzniklo. Je s podivem, že dosud vyšlo jen tohle mírně diskutabilní vydání od Arga, které je navíc antikvárně chronicky nedostupné, nebo neúměrně předražené a nikoli celá S. T. Joshiho povídková sbírka po níž by mohlo určitě sáhnout četná spousta českých vydavatelství od erbovní Carcosy, přes Mystery press až pod Fobos, kteří jinak chrlí kde co.