LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Kladem je věrohodný popis nevyhnutelné eskalace původně banálního konfliktu a výborně popsané bojové pasáže, včetně strategie a taktiky velitelů obou stran. Zásadním nedostatkem jsou ploché postavy s prefabrikovanými osobními příběhy a vztahy a obecně přebytek klišé; postav je tu navíc příliš mnoho na to, abyste se s nimi sžili a dokázali se o ně bát, případně litovat jejich smrti. Celá kniha pak navíc postrádá nějaký zásadní dějový oblouk a tím pádem i zřetelnou pointu – protě tak nějak vyšumí do ztracena.

taková anekdota na druhou, ne zcela nepředvídatelná, ale opět řemeslně skvělá, vtipná, s patřičným postřehem o vědecké práci, o sociální realitě silně stratifikované společnosti (inspirace tehdejším polským režimem?). fajne.

tak kde by tehdejší čeští autoři nasadili temnou satiru, tak polský autor této ekopovídky loupne takřka utopickou vizi lepší budoucnosti. je to sice značně naivistické, ale napsané to není triviálně. docela dobrý.

zajdel nezklamal, vzpomínky na budoucnost napsané svižně, vtipně a logicky :)

Kniha je skvelá, klasický Clarke, ale podľa mňa jej uškodilo, že vyšla až po filme, ktorý dosiaľ vo svojom žánri nebol prekonaný. Za mňa ale stále dobrých 80%.

Hlavní hrdina povídky se vydá na lov, aby potkal lásku svého života. Ačkoli text formálně nespadá pod mythos Krále ve žlutém, jde jednoznačně o fantastiku. Mysteriózní vstup do příběhu trochu mnělní popisy v jeho prostřední části, aby finální pointa zase vrátila vše do patřičné fazóny. Autor tu sice pomrkává na čtenáře skrze Hasturovo jméno, ale není úplně jasné, jestli jen dráždí, nebo tím sleduje vyšší cíle. Tak či tak, povídka má v půli naštípnutou atmosféru a do mytosu mi, na rozdíl od některých jiných, kde přímá reference chybí úplně, tak úplně nepasuje.

Sugestivní povídka o ztracené lásce reprezentované jednou vyhublou kočkou a spodničkou. Téma rozjuchané Paříže devatenáctho století s ještě rozjuchanějšími umělci tu autor otáčí hlavou dolů. Temná atmosféra a dusivá pointa budiž důkazem. Je tohle povídka o Králi ve žlutém? Hledí Sylvie do Carcosy? A nebo je to jen náhodná příhoda ze života? Dá se něco takového určit? Jistotou je, že jde minimálně atmosférou o další zapadající střípek do mozaiky žlutého mythosu.

Fascinující text plný zvláštní lyriky a hluboce znepokojivých výjevů. Autor trhá svoje vize na cáry a rozptyluje je do struktury volně ložených mini povídek, které nejsou básně ale vzdáleně je připomínají. Básnický styl jazyka, sklon k repetetivnosti, drsná psychologická brutalita některých vizí i zcela chybějící kontext dávající čtenáři bezbřehé možnosti jeho uchopení i zasazení. Těžko říct, zda se povídka přímo týká Krále ve žlutém, ale latentní šílenství, které postava reprezentuje zhmotňuje naprosto dokonale a stylově tak do knihy skvěle zapadá. Už se nedozvíme jak na tohle Chambers prišel, ale byl jeden z nemnohých. Jediný další kdo mě napadá je Kafka.

ničím nepřekvapivý sborník sovětských fantastických povídek. co je na něm alespoň trochu zajímavé, to je velmi dobré spisovatelské řemeslo, ne zcela špatné nápady, ale celkově je fantastický motiv i vyznění příběhu takové nijaké, žádné zvláštní emoce ani zájem nebudí.

generační loď a psychologický vhled do života na její palubě. s malým překvapením. struktura povídky je dána rekapitulační první částí, která je celkem triviální, a druhou částí, v níž je odhaleno ono překvapení. ta je podstatně zajímavější, dramatická, ale pořád je zábavné pozorovat její umírněnost, možná z obavy z cenzora je vše i přes jasnou drsnost situace docela krotké a optimistické.

intimní dobrodružka na měsíci, s cizozemskou kráskou a robotem. je to hrdinské a plné kamarádství, napsané velmi přímočaře, s trochou cudné romantiky. je ale příliš vidět sovětské prostředí a stáří povídky, protože technicky je velmi naivní.

taková sovětská varianta dänikenovské povídky o tajemných mocných bozích z minulosti, nostalgická a nudná ;)

časovka se dvěma linkami, které se v závěru protnou (což však je jasné už od začátku). linka s oljou je čtivá, taková rodinná, ale docela nudná. druhá, časocestovatelská je podstatně svižnější a zajímavější, ale je napsaná takovým zmateným stylem, jako by autor zakrýval mlžení o technologii cestování časem. je v ní i pár ne zcela logických momentů. závěr je cukrátkový a plytce filozofický.

Podivný název skrývá povídku ve skrze lidskou, i když jedna z hlavních postav se za člověka jen vydává. A jako výsostně lidská povídka je pomalá a zadumaná a je o lásce a smrti. Co byste také jiného čekali? Je dobrá, ale přece jen jsem doufal ještě v něco víc než jen historku z poválečných časů. Ano, je nadčasová, ale je v podstatě banální. D. W Smith ukázal už ve svých Dárcích z jukeboxu, že umí zahrát na strunu citů. Tady ze mě ale více než 74 % nevydojil.

Krátká novela už trochu za hranou fantastiky zkoumá alternativní svět v němž se najdou starobylé svitky nesoucí očité svědectví ukřižování Krista. Jejich autor na celou záležitost ale nepohlíží náležitě jak se patří biblicky. Naopak neskrývá realistické detaily celé procedury a strhává tak náboženský obraz na němž stojí celá společnost o dva tisíce let později. Ta si však svůj pohled na ikonu nechce nechat vzít, což překladatel/ob­jevitel/hlavní hrdina brzy pocítí na vlastní kůži. Ďábelská premisa na níž jsou opravdu potřeba literární koule. Text krásně cválá a nebere si servítky. Jediná výtka je směrem k završení příběhu, kde lze vycítit, že poselství knihy tak trochu převládlo nad ústředním charakterem, který se stává jeho prvoplánovým útrpným nositelem bez znatelnější katarze. I to je ovšem život a nedostatek realističnosti autorovi upřít nelze. Kniha bezpochyby patřící k velké beletrii.

Road movie v podání skupiny padouchů kteří spolu drží protože prostě musí. Když špinavá fantasy, tak pořádně, tucet špinavců působí proti našim hrdinům jako viktoriánská dívčí škola. Aby ne, tuhle družinu dalo dohromady jedno z nejhorších vězení vůbec. A neseděli v něm jen blbou náhodou. Ti co je ve jménu „spravedlnosti“ pronásledují jsou ještě o třídu zkaženější. Jednoduchá až modelová zápletka a svět plný násilí nastavuje napětí a vysoké tempo, přesné dávkování tajemství členů družiny mě nutilo číst dál a dál. Příběh je syrový nekoná se černý humor a tím méně jakýkoli humor či snad hláškováni. Všechny ty mrtvoly díky tomu působí jaksi skutečnější. Autor se nesnaží o originalitu takže přijdou klasické žánrové kulisy, ovšem dobře použité. Jak už to ve správném příběhu o bandě parchantů chodí, velká část zábavy spočívá v hádání, kdo hraje jakou hru a co z toho bude. A tady mě to zklamalo, respektive závěrečné odhalení pro mě byla varianta, u které jsem doufal se po ní nesáhne, připadá mě to zbytečně laciné. Navíc zůstalo pár zajímavých a nezodpovězených otázek. No co už. Ale jinak parádni jízda.

Zajímavá kniha s až „dänikenovským“ tématem. Překvapí technické detaily – autor „předpovídá“ televizi, jadernou energii, zmiňuje teorii relativity. Na dobu vzniku jsou tu neobvykle moderní názory na rasovou otázku či emencipaci žen. Nicméně dílo je nesmírně popisné, skutečně dramatický konflikt se odehraje až v poslední čtvrtině a navíc je popsán dost odtažitým, suchým způsobem.

Opět díl zaměřený na upíry. Ubylo dějových linií (jsou tu de facto 2) a dozvíme se spoustu zajímavostí z Harryho minulosti. Předchozí díl s démony mi přišel o něco zajímavější, Harry si v něm sáhl na větší dno a projevila se jeho temnější stránka. Tady to byla spíše zábava (zápletka s prokletím a pornoprůmyslem), akčnější části si pro sebe ukradli upíři z Black Court.

Celou trilogii jsem si v rámci opakování naservíroval na jeden zátah (2023) a toto souvislé čtení mě jen utvrdilo v tom, že jde zřejmě o dosud nejlepší VanderMeerův počin. Kouzlo Jižní Zóny tkví vedle podmanivého a zároveň komplexního prostředí plného fantasmagorických tvorů v nespolehlivém vypravěčství. Většina hrdinek první knihy je hypnotizovaných, závoj manipulace odhrne pouze bioložka, která během děje získá vůči této technice imunitu. Podobně hrdina druhé knihy většinu času tráví v hypnotické manipulaci, postupně odhalované, což jeho popis událostí silně znevěrohodňuje. Teprve třetí díl podává pravdivý popis děje a objasňuje, k čemu v Oblasti X vlastně došlo a jaké jsou opravdové role jednotlivých postav. Tento mix tajemství a nejistoty na mě opravdu působí, trilogii vnímám jako jeden z vrcholů paranoidní větve žánru. Autor prý v současnosti pracuje na návratu do svého světa ve formě čtvrtého svazku (Absolution), pokud se mu podaří dokončit a vydat, tak se bude jistě zase na co těšit.

Kotleta opět v nejlepší formě. Dalo by se ŕíct, že i s kapku filozofickým přesahem. Prosté za důvěru jakost! Občas mě při sledování večerních zpráv hlavou blikne koncept sociálního smíru podle Agy, to by byl teda mazec :-)

Skvelá poviedka o tom, ako si vyššie ciele môžu navzájom odporovať. Hovorí sa: „Cesta do pekla je vydláždená dobrými úmyslami.“ Tak trochu to sedí, ale je to ešte celkom banálne tvrdenie zoči-voči motivácii postáv v tomto texte. Degradácia životného prostredia, ze ktorú sme viac-menej zodpovední, z mikro-pohľadu niekoľkých protagonistov, najmä teda hlavného predstaviteľa husliara Masona, dáva čitateľovi až priam fyzicky pocítiť tú ťažobu smrti a zmeny. Je to ale aj o umení, hudbe, husliarstve, o malosti človeka zoči-voči globálnym zmenám, o starnutí a sklamaniach. Ale najmä o snoch, ktoré môzu pretrvať stáročia, pokiaľ sa (niekedy za cenu veľkých obetí) dotiahnu do konca. Jedna z najlepších poviedok, čo som posledne čítal.

první polovina je skvělá, buličov je spisovatel a umí, nápad je sice tuctový, ale je aspoň variován zajímavě. nu, a druhá polovina se nám zvrhne v dobrodružství. ne zcela povedené. to sovětské z toho trčí jak hřebík z prkna. mladý hrdinný intelektuál, osobní obětování, boj proti zločinnému režimu… kdyby to nenapsal rus v sovětské době, byl bych asi shovívavější, ale angažovanost tady cítím na sto honů. a závěr je nemastný neslaný, uťatý. velký potenciál, dobře napsáno, ale příběh pro mě moc nefunguje.

Vtipné, akční, zábavné. Každičká lokace má zřejmě reálnou předlohu jak v Praze tak v Ostravě. Autorčin barvitý popis taškaŕice “Kdo to hodil” mi příjde natolik věrný, že to až lehce zavání osobní zkušeností :-)

Nejsem velkým fanouškem Amerických bohů a takhle kniha je premisově skoro to samé. Ale líbila se mi podstatně víc. Není tak nebetyčně dlouhá a hlavně…má děj. V knize je opravdu zápletka. Dva hlavní hrdinové, bratři hledající si k sobě cestu skrze dlouhé doloučení a odkaz jejich otce. Anansiho chlapci jsou atmosférou přesně mezi americkou (bohové) a britskou (Nikdykde) Gaimanovou polohou. Odehrávají se převážně v naší realitě, ale ani fantastice se meze nekladou a sem tam upomenou na jeho Sandmanovskou ságu. Ani ne tak fakticky jako spíš pocitem z vyprávění. Novinkou je občasný velmi trefný humor. V kontextu Gaimanova díla je tohle na čtyři hvězdičky, kdyby to byl někdo jiný tak čtyři a půl. Do kolen jsem z toho nešel, ale jinak byl vcelku dost spokojen.

doba byla zlá a česká SF rozhodně neměla na růžích ustláno. sborník hvězdy v trávě byl jednou z prvních hvězdiček, které na poli oficiálně vydávané české SF vysvitly. sborník je sestaven průřezově, obsahuje takřka všechny v té době aktivní autory české SF. představená díla jsou, jak se tak pěkně říká, poplatná době – co vyjít mohlo, co autoři psali a co čtenář očekával. nicméně minimálně úvodní část sborníku je opravdu zajímavá a i v druhé, imho podstatné slabší půli, se dají najít pěkné kousky. i když jsem už v té době SF četl (tu první asi o tři roky dřív), kniha se ke mně dostala až po takřka 40 letech, když jsem ji po delším číhání ulovil v antíku. a nelituju. mám rád, ba miluju, dobové ilustrace (josef velčovský rulez) a dodnes oceňuji oboje – tehdejší snahu prorazit i samotná díla (byť tedy některá více, některá o dost méně ;).

docela typická povídka své doby, pacifisticko-humanistická, míval jsem je docela rád. když je čtu dnes, jako třeba tuto, přijdou mi často křečovité a nucené. nakolik sympatizují s vyzněním příběhu, zpracování se mi nelíbí.

na jednu stranu autorka dobře popisuje klientelizmus na pokleslých vědeckých institucích, na druhou využitý fantastický motiv je neorganický a nezajímavý. pointa se docela vyvedla.

prosím, už ne dalšího sýse! tenhle režimní anální speleolog zaplevelil sborník svými dílky, a já jen doufám, že to aspoň pomohlo, aby vůbec mohl vyjít. takovou daň bych snad snesl.

nějak se nám tu ve hvězdách přežertovalo. ne zcela logický žertík, tentokrát strokerovský. jako upír bych měl být smířlivější, ale možná právě proto nejsem :o[

nejsem zrovna sportovní fanoušek, tohle prostředí mě moc nebere, zápletka i pointa jsou opět příliš snadno předvídatelné a ačkoliv chápu, proč autora zaujaly, mne tak úplně ne.

takový už ve své době otřepaný žertíkoid typu „co kdyby“, není ani nápaditý, ani překvapivý, spíš nudný a předvídatelný (hodně mi to připomnělo jeden díl lásky, robotů a smrti, ten s ledničkou).

pro mě jako profesionálního vědce super povídka plná dobrých postřehů o poznání. zápletka jako taková je slabší, proto nejdu do plnejch, ale pořád mi povídka v té druhé nemastné půlce sborníku trčí vyyysoko nad ostatními povídkami.

další sýsovský řemeslně zdatně napsaný žertík bez vtipu.

komunální satirka jako z dobového humoristického tisku, strašné.

tohle mohla být zajímavá povídka, kdyby autor věděl, co s tím nápadem udělat. takhle to skončilo na mrtvém bodě, jako kdyby to autora najednou přestalo bavit. základní nápad není nic objevného, ale alespoň ten popisovaný souboj mohl přinést něco k počtení.

psychologizující povídka, která si má hrát se čtenářem v post-apo kulisách. jsou tu vlastně dvě postupně se odvíjející linie, z nichž jedna je totálně kliškovitá, druhá méně, ale v pointě jde spíš o „šokantní“ odhalení, které není ničím extra zajímavé. umím si představit podobnou povídku napsanou i pro tohoto čtenáře zajímavě, ale toto konkrétní zpracování je moc tuctové.

bleh, další srdceryvný poryv umělecké SF, která mi žel nikdy nic neříkala. SF jsou tu jen drastické kulisy k autorskému výlevu. když si vzpomenu na škváropísečníky, kteří pojednávají o podobném tématu, na tuto povídku spokojeně zapomenu.

dneska nám vyhrožují AI, tehdy strašili roboty. je to docela kliška, povídka ničím nepřekvapí a pointa je taková nějaká příliš zřejmá. napsané to není úplně špatně, ale víc na tom nenacházím.

nemám rád nelogické pseudo-tvrdé sci-fi kombinované s emočním vydíráním krzevá děti. povídka nedává absolutně biologicky smysl, byť psychika dítěte je tu vykreslená velmi dobře (to je ta jedna astra).

Vcelku zajímavá variace na známé téma. Dva mladíci, jedno proroctví, dva šampióni. Schyluje se k poslední bitvě dobra se zlem. Vlastně je celkem sympatické, že oba šampióni se vnímají jako dobří. Takže ačkoli samozřejmě hned odhadneme, kdo je šampiónem které strany, je i motivace toho zlého vlastně srozumitelná – prostě chce bojovat proti zlu na straně vyššího dobra. Jemuž je třeba samozřejmě přinášet oběti.

Je to trochu temnější fantasy, leckdo umře a máloco se povede, nicméně není to žádný Abercrombie – dobro je snadno rozeznatelné a žádná žánrová klišé se neboří.

Největší slabinou knihy tak je především příliš mnoho příliš rychle se střídajících POV… a potom jména, která jsou jak z nějaké teenagerské fanfikce.