LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

hustý :) jedna z mála obtížně předvídatelných pavličićových povídek, napětí až do konce. spousta úža insájderských narážek na práci vědce. píšu si – dost dobrý.

podivná hra s osudem, jak se vlastně stane, co se má stát, ale i když víme co, vždycky to překvapí a přijde nečekaně.

další borgesovka, tajemný jazyk věcí a snad i lidí, který na jednu stranu spojuje, na druhou odlučuje. není to špatný nápad, ale imho mu chybí trocha hloubky, autor hodně klouže po povrchu a budí „snadné“ emoce, kdežto to podstatné pořád leží pod povrchem.

roztomile absurdní povídečka o hledání svého místa na světě, napsaná opět až příliš jemně, nicméně něco na ní je.

další alegorie, tentokrát o partnerství a poznávání. je to celé unylé a slabé jako šestý nálev z jemči.

docela hororový příběh o posedlosti dokonalostí. má to atmosféru, má to pointu, dost dobré.

jedna z prvních alegorií v této sbírce, podstatně méně fantastická, než jiné povídky. navíc roztomile absurdní, ale ani to ji nezachrání před mým mírným ofrňováním, protože je také plytká.

tragikomická a neskutečně ujetá povídka, opět o jistém, neobvyklém jazyce. tentokrát mi nepřišel ani nápad nijak extra originální a zpracování je opět mírně rozvařené.

magická povídka o porozumění, které je spojeno s tím, že každý mluvíme jinak, a nedorozumění, které vyvstává s nalezením společné řeči. velmi zajímavá myšlenka s trošku moc langsam zpracováním.

další povídka o magickém a neobvyklém spojení, tentokrát mezi bratry. tady je atmosféra jako z bradbury románů a povídek o dětství, nostalgická a křehká. ale zase mi tu cosi chybí, větší náboj či co.

velmi zajímavý námět o propojování generací, ale na dané téma napsaný na můj vkus moc strejcovsky a nenaléhavě.

velmi borgesovská povídka o tajném jazyce protestantů. ale tak nějak slovansky měkčí, méně napjatá a méně střelená.

další eko-satira nevalné úrovně. o fous lepší než sýsova, ale jen o malý myší vousek. je tu pár dobrých postřehů z vědeckého prostředí, které asi laik neocení, ale starý praktik ano, žel, to je vše.

brr, taková pokleslá SF satira, že by až jeden zaplakal. a ještě napsaná jak do dikobrazu.

de facto jde o čtyři nanopovídky spojené jedním základním motivem – roboti píší vtipné povídky o lidech. je v tom sice hodně klišé o tom, jak si lidé představovali robotí myšlení, ale zase na druhou stranu je v tom spoustu úsměvného nepochopení dvou úplně rozdílných kultur. povídky mi připomínají díla jednoho mého známého, který byl tak trochu stereotypem robota z pokleslé SF, stejný druh „nehumoru“, stejné tápání v lidských vztazích. jako, není to dobré, ale něco na tom fakt je.

psychopatologie vztahu matka-dcera s neurčitou SF kulisou. je to napsané celkem vtipně, ale to je žel vše, není to ani originální, ani moc SF, ani to nemá přesah.

tedy, ééé, to byla strašná pitomost ;) a u toho bych zůstal.

klasická klasická neffovina :) takhle jsem měl neffa celkem rád, je to docela vtipné, i když ke konci značně přešponované, absurdní situace jako ze života dotažená do extrému. jenom mi přijde, že tu situaci autor vzal až moc doslova a působí to neorganicky.

takový žertík napsaný rukou zkušeného rutinéra, ale jinak nic moc.

jak se nám pěkně ty eko-osmdesátky vrací jako bumerang. docela drsná anticipace nedaleké budoucnosti s totálně zdevastovaným ovzduším, zákazem spalovacích motorů a šílenými způsoby ochrany budoucích generací před zničeným životním prostředím. jako by autor předjímal neochotu se v některých oblastech omezovat (i když zastánci motorových vozidel v této vizi dostali evidentně zaracha), abychom zabránili zhoršení situace, ale vymýšlíme různé kličky jak de facto zachovat status quo doufajíce, že se to nějak napraví samo. a k tomu notná dávka feminizmu. nemáme tedy dnes nějaký vouk rivájvl z 80. let? :D

taková podivná feministická povídka. je v ní sice pár dobrých postřehů, ale celkově připomíná pozdní nesvadbova díla – překombajnovaná, zmatená, plná zvláštních, ne zcela relevantních detailů s bonusem ujetých mezilidských vztahů.

Setkání s novým, na fb Argem relativně silně propagovaným jménem. Román o časových paradoxech začíná velice slibně, autorka se bohužel záhy zbaví hlavní zbraně a rychle odtajní podstatu prolínání časových vrstev a tím vznikajících alternativních historií. Místo tajemné záhady ztráty paměti pak servíruje jakousi námořnickou romanci odehrávající se v různých paralelních světech a časových rovinách. K té bych měl dvě poměrně silné výtky:

1. všechny ty přeskoky v časech jsou dost nepřehledné a orientace v nich je i pro zkušenějšího čtenáře fantastiky trochu obtížná.
2. vše se odehrává v narůžovělém tónu homoerotického vztahu, popisovaného jazykem vhodným spíše pro YA. vůbec celá ta idylka na palubě lodi je myslím totálně nerealistická (ať už jdou dějiny zrovna jakkoliv jinak než v našem světě). Přitom nelze říct, že by Pulley v některých pasážích chyběla drsnost, občas je ta rajská zahrada zčista jasna narušena nečekanou násilnou smrtí, což nakonec působí až nepatřičně a jako celek tak úplně nefunguje. Nevím, zda jde o úlitbu současným woke trendům nebo takhle Pulley opravdu vidí svět, místy je to ale fakt až příliš červená knihovna. Nejsem žádným odpůrcem homosexuality v literatuře, koneckonců W.S.Burroughse mám poctivě načteného, Pulley se to ale trochu sype pod rukama, měl jsem pocit, že jestli ještě jednou budu číst o ostře se lícujících kostech M. Kitea, tak snad knihu odložím.

Nakonec se tak ale nestalo, přes všechny zmíněné výhrady se přeci jen daří nějaké to tajemno navodit a pozornost čtenáře u knihy udržet. Navzdory pár logickým lapsům (v podobném typu vyprávění je opravdu snadné je udělat) je nakonec výsledný dojem mírně příznivý, nicméně je dost možné, že šlo o mou poslední zkušenost s autorkou.

Nějak jsem při čtení nemohl setřást pocit, že je to jen kolekce fan fiction z nějakého již existujícího univerza, jehož je autorka náruživou fanynkou. Interakce hlavních hrdinů na mě působily nerealisticky a dětinsky (přesně tak, jak to bývá ve špatných fan fiction), celá kniha je navíc jen sledem lehce provázaných a nepříliš komplikovaných povídek (jako bývají fan fiction). Ale nelze tomu upřít čtivost a člověk si časem na ten styl zvykne. Navíc mám pro tyhle drsné pseudo-středověké světy slabost, takže celkový dojem nakonec ok.

Ďáblův prsten je typicky Součkovská hříčka na téma záhad a kontaktu s mimozemskou civilizací, jen poněkud poznamenaná komunistickou agitací. Mravenci patří nesporně k vrcholům autorovy tvorby a celé české sci-fi.

Zcela generický „školní“ příběh vhodný tak maximálně pro žáky prvního stupně ZŠ – pro které ale může být zase v některých chvílích až moc strašidelný a násilný.

Zvláštní kniha, která úplně neví, čím je. Začíná jako komorní survival a skončí… no vlastně neskončí vůbec nijak. Bez dalších dílů sice něco tušíme, ale vlastně nevíme skoro nic, nic se neuzavře, jen málo se vysvětlí.

Postavy jsou sympatické, ale vlastně hrozně jednoduché, resp. mnohem jednodušší, než by na takovýhle počin být měly. Když mám ambici psát něco, co by chtělo být novou Enderovou hrou či Dunou, nemůžu v tom mít postavy jak z každé druhé YA romance.

Takže celkový dojem je, že si autorka prostě ukousla moc velké sousto a trochu se jim přidusila.

Čekala jsem něco trochu jiného. Hororové prvky jsou zde založeny spíš na porušování společenských tabu, než na nějakém plíživém děsu, což mne nanejvýš znechutí, místo aby mě to znepokojilo.

Podobné jako Zločin doktora Modrana. Dějové pasáže jsou silné, s přesvědčivými a dramatickými obrazy zkázy a zmaru, postavy jsou až překvapivě životné, ale je tu ještě více nudných kapitol popisujících staticky historické a společenské jevy okolo.

Kniha, kterou jsem si hned zamiloval. Plná dobrodružství, srdce, zajímavých postav, které nejsou jen dokonalé, ale mají i své libůstky a vady. Necelých 300 stran, ale utečou jak voda a díky krásnému jazyku budou bavit i ne tak zdatné dětské čtenáře. A ty zkušenější by měl příběh rozhodně nadchnout.

I když byla druhá polovina lepší než až příliš roztěkaná první část, pořád je pro mě tahle kultovka zklamáním. Jakub Vandrovec chlastá a je hovado a je to všechno tak nějak na jedno brdo.

Drtivá povídka. Posádka kosmické lodi cestuje vesmírem v kryospánku, ale někde se patrně stala chyba. Kosmatka napsal temný mrazivý kosmický horror a to bez použití jediného vetřelce.

Nanoboti v těle mohou být prospěšní, ale počítejte s vedlejšími následky. Notabene pokud vytvoří civilizaci a chtějí svůj svět ochránit. Logika v povídce občas hapruje, ale čte se to příjemně. Dal bych o hvězdu víc, kdyby povídka měla dobrý závěr. Ray asi nevěděl, jak to uspokojivě uzavřít, tak tam plácl poslední větu, která to měla zachránit, leč nepovedlo se.

Edward Beal zahradničí, protože si myslí, že mu to pomůže přežít apokalypsu, kterou očekává. Jednou vykope něco zvláštního… Líza umí lépe. Kdyby z tématu vytěžila více horor, asi by byla povídka lepší. Zde ovšem převládalo SF, ale hlavně plochá kritika …čeho vlastně? Prepperů? Rádoby prepperů? Středostavovských starých geek mládenců 90. let? Asi dal autorce některý z z nich košem, tak se z toho vypsala.

Vcelku příjemná a čtivá detektivka anglického střihu, snad jen trochu překombinovaná, se sci-fi pointou. Hloupé je, ža ta je v podstatě vyzrazena už na obálce.

Protínají se tu dvě dobrodružné linie s predátory v hlavních rolích: jeden loví mořské tvory a ten druhý … ale to nebudu spoilerovat. Údajně nejstarší samostatné dílo bratra Arkadije, ovlivněné dobou vzniku  – kdy byl (v r.1946) tlumočníkem při procesech s japonskými válečnými zločinci. Výsledný dojem je značně ponurý.

Psychologické drama dvou posledních přeživších kosmonautů Venušského výsadku. Zneklidňující čtenáře nejistotou, co je realita a co šílenství. Jakási rozcvička autorů před Planetou nachových mračen (1959). Tohle by mohlo být dovětkem, ovšem vzniklým cca 13 let před jejím vydáním. Údajně první společná práce autorské dvojice. Již tady se s lehkostí a vtipem mluví o smrtelně vážných věcech. Již tady nechybí typicky šťavnaté dialogy velmi lidskych postav, alespoň já měl tedy pocit, jako bych je znal z hospody.

Drsné drama páchnoucí mořem a velrybím tukem. Provokuje k úvahám o relativitě skutečnosti, tak jak ji vnímáme, o svobodě rozhodování a o řádu světa, „kde všichni loví a jsou loveni“. Dobré počtení, od nějž se dá sotva odtrhnout… Na klíčový literární předobraz mám ambivalentní vzpomínky. Dramatické scény na jednu stranu a dlouhatááánské úmorné pasáže na straně druhé.

Povídka napínavá, tajuplná, trochu strašidelná i takovym nenápadným způsobem hravá. V komorním příběhu probuzeného kosmonauta postupně rozkrývá neradostnou vizi budoucího světa s jeho specifickými problémy. Dobře napsané, jen ta neurochirurgická operace mi přišla spíš jako středověká pitva.

Rostlinky nám mohou přinášet nejen radost, že milá Adélo a vážení Trifidi?! :-) A když jdete na banálni ORL zákrok, nečekáte, že se probudíte ve světě, připomínajícím Den Trifidů. Ale i když povídka chvíli balancovala někde mezi postapo a invazní SF, nakonec je to spíš taková neakční, poklidná, až vegetativní meditace. Přehrabování se v troskách lidske civilizace – doslova i obrazně. Jak už napovídá název, odkazující k známému románu (a filmu), jde o zamyšlení nad kořeny, smyslem života, o hledání cesty k sobě.

Zápletka je velice jednoduchá a vychází z jisté známé teorie, konkretizací bych ovšem spoileroval. Autor přikládá pod kotel další vrstvy, resp. vztahové roviny, které jsou „módně“ homoerotické a dodávaji tomu psychologický rozměr. Mohl to byt víc horor i víc SF, takhle je to holt trochu víc LGBT :) Řekl bych, že se sem promítá fakt, že autorka pracovala jako paleontoložka, novinářka i exoticka tanečnice.