LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Mimolety jsou skvělá premisa. Hlavně, když jsou podané takhle „po ursulovsku“… jako když se baví kámošky. Líčit výlety do jiných rovin existence z pohledu hard SF by už totiž bylo nudné klišé.

Je nebo není znalost budoucnosti výhodou? A je také rozdíl, zda znáš budoucnost nebo budoucnosti… Autorka tyto rozpory ilustruje na lovestory dvou jasnovidců. Rozkošně si pohrává s možnými alternativami a po žensku zkoumá, co to dělá s psychikou a emocemi.

Stejně úsměvná jako trpká anekdotka z prostředí dnešních indiánů. V podstatě časovka, ale s velkou „omáčkou“. A tak usilovně se vyhýbající všem časovkovým klišé, až skoro upadá do klišé sociálně-rasové tématiky. :-) Smutný osud Vinnetouových dědiců.

Tuhle archeologickou detektivku už tu jiní vychválili dost a dost. Ale nemůžu popřít, že je fakt dobrá. :) Připomíná spíš sbírku minipovídek zarámovanou mimozemským průzkumem. Na pitvání reliktů z masajské historie Resnick rekapituluje lidskou historii a je to krvavé, absurdní i alarmující. Neukazuje nás, vládce galaxie, ve zrovna růžovém světle a nutí čtenáře uvažovat nad tím, co je „lidskost“ a co dělá člověka člověkem. V něčem mi to evokuje pozdější Čerpadlo 6, v takové pre- a mikro- verzi. Drobná kritika směřuje jen na adresu překladatele (verze ve F & SF) – slovo „nejfascinujíc­nější“ je teda bizar.

John Smith a Jane Dow, ako ich vtipne pomenoval TS, sú ničím zaujímaví samotári, ktorým sa po rokoch nudného života stane niečo nečakané. Poviedka, v ktorej sa na prvý pohľad nič nedeje, ale krehký príbeh je nezvyčajne pôsobivý.

Za mě je tohle hrozně promarněná příležitost. Čekal jsem „romantiku“, na to jsem byl připraven. Nebyl jsem připraven na plnotučnou červenou knihovnu. Hrozně zajímavý svět, ve kterém koexistují „mudlové“ a „čaroděj(ové/ky)“, aniž by o sobě věděli, i na jedné univerzitě. Velšská čarodějná šlechta, americká plebejská poločarodějka, krámek s kuriozitami… všechno je na svém místě, i pohon děje je zajímavý (nechtěné prokletí ze zlomeného srdce).

A pak je tohle celé využito k tomu, že se líbají, myslí na sebe, milují, tu, tady, onde. Och, nyní se dotkla jeho mužné hrudě! Ach, zabořila se do rudého saténu postele s nebesy! Jej, šáhl jí mezi nohy! Uf, zachytila jeho vůni. Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě rád, nemá mě rád. Děj je nakonec naprosto nelogický a hnaný ani tak touhou vyřešit problém, ale prostě touhou.

Kdo sjíždí červenou knihovny, nechť si klidně dvě hvězdy přidá. Ostatní se musí smířit s tím, že budou dost míst již tak krátké novely přeskakovat a za své peníze dostanou takovou střední povídku. Kdyby se totiž vyhodila všechna erotika, zbude tak 50 stran – vcelku zábavného – textu.

Celkem pěkný kříženec noirové detektivky s urbánním masakrem na žamboší způsob. Škoda, že se víc nedozvíme o hlavním hrdinovi, který celou dobu někoho připomíná, ale nakonec – alespoň u mně – nikoho nepřipomene. Zkrachovalý detektiv, který má vyšetřit zmizení jedné mladé „ženy“, shodou okolností švagrové šéfa místní démonské mafie. Má a musí, protože to někdo hodil na něj. Takže místo aby se dál opíjel, musí si vzpomenout, že kdysi býval paladinem, legendou, „na vrcholu potravního řetězce příšer“.

Je to napsané hravě, ale překvapivě jen s minimálním průsakem Okouna a obecně popkultury. Rád bych se o tom světě i o hlavním hrdinovi dozvěděl víc, takže doufám, že to není poslední kniha z daného světa.

Snad poprvé se mi stalo, že se mi Gibson četl dost špatně. Je pravda, že jsem se prokousával i Neuromancerem, jenže i když v jeho prvotině člověk nerozumí motivaci postav, nerozumí tomu prostředí a trvá se chvíli rozkoukat, aspoň může sledovat, co se děje. V Médiu se často stávalo, že jsem nějak netušil, kde se to zrovna odehrává, kdo co řekl a komu to řekl, natož co vlastně řekl. Až do strany 80 jsem v podstatě jen doufal v zázrak, protože sledovat děj se jevilo jako nadlidský úkol. Naštěstí se to pak zlomilo a já získal pocit, že čtu Gibsona, konečně.

Ale jinak se mi ten přístup líbí. Technologii nepopíše, stěží pojmenuje, a používá ji tak často, až člověka musí trknout, co to je a k čemu to slouží. Věci se odkrývají pomalu a leccos mi seplo až v půlce, o to podmanivější jeho vize byla.

A úplně boží byl způsob pojmenování kapitol, kdy autor jako by zpětně hledal nenápadné fráze, drobné jednou zmíněné předměty a zcela nedůležité detaily, aby je použil jako názvy.

Nenechte se zmást „young adult“ balením, ve kterém je tahle kniha servírovaná, není to sbírka stokrát omletých klišé, jak to s tímhle žánrem(?) často bývá, ale opravdu nadprůměrná fantasy. Pohádková témata jsou tu zpracovaná nápaditě a zároveň příjemně realisticky, charakterizace je zajímavá a komplexní, celé je to velice čtivě a krásně napsané a chvílemi tak napínavé, že text budete místo čtení spíš vdechovat. Trochu jsem měla problém se vžít do hlavní hrdinky, ale není to tím, že by byla hůř charakterizovaná než ostatní postavy, prostě asi jen není můj typ člověka. Taky bych se byla obešla bez sekundární romantické dějové linie – jednotlivé scény byly sice výborně napsané, ale celek trochu nepřesvědčivý, popravdě se mi až do konce knihy tak docela nepodařilo přijít na to, proč bych měla chtít, aby se zrovna tihle dva lidi dali dohromady. Ve skutečnosti to ale není moc podstatné, protože vztahové peripetie tu zabírají jen málo místa, většina je věnovaná boji s Hvozdem. Celkově to byl opravdu příjemný čtenářský zážitek, takže pokud je trochu neobvyklá pohádková fantasy váš styl, rozhodně si knihu nenechte ujít.

Ak prehráte stávku s vlastnými dcérami, môžte skončiť, napríklad, v nekonečnom rade na lístky Michaela Jacksona. A rátajte s tým, že to nebude jednoduchá noc, keďže už v prvých odstavcoch je učinené zadosť SF vo forme mimozemskej invázie. Skrz-naskrz priemerná poviedka, ktorá najmä poteší trefným uťahovaním si z nerestí priemerného Američana.

Romance v originálním pojetí z pohledu zombíka, co se mění v trochu méně zombíka. Bohužel důvod proč se tak děje a celý závěr vyznívá spíš jako šípková růženka, než jako zombie survival romance. Vymyslet, že řešením celé zombie apokalypsy je jen jeden polibek, je na úrovni 8 leté holky a vůbec se do knihy nehodí.

O úlohe hradu Blansek, ako autor informuje hneď v prvom odstavci, nie je z čias husitského povstania v spisoch žiadna spoľahlivá zmienka. Túto skutočnosť VZ využil na napísanie historickej fantasy. A keďže okolie zrúcaniny je prešpikované mnohými jaskyňami, pridal do textu aj nejaké tie hororové prvky. Príbeh ničím nevybočuje zo slušného štandardu, autor sa snažil pridať v priamej reči aj nejaké tie archaizmy. Myslím, že poviedka nikoho neurazí.

Tak tohto autora si budem viac všímať, už druhá jeho poviedka čo dosahuje kvalitou prekladové texty najlepších renomovaných spisovateľov SF. Keby námet nebol požičaný od Bielej veľryby /asi – nečítal som/ dal by som možno aj plnú pálku. Bývalý hviezdny kapitán je jeden z posledných čo zostali na morskej planéte Ooluvai. Spiatočnícka stratégia ľudstva vyľudňuje obývane svety a tak je tu len pár veľrybárskych lodí, ktoré ešte lovia tajomné vorvaňovce. Ale Ernesta zaujíma už len ten jeden – Skokan. Melancholický príbeh, ktorý dokáže na konci aj nečakane prekvapiť.

Trochu som sa dlhšie začítaval, pretože zombie tematika ma až tak neláka, ale nakoniec to vypálilo nad očakávane dobre. KŠ sa darí vyhýbať najčastejšie používaným klišé, vsadila skôr na reálnejšie prvky príbehu a štylisticky čisté rozprávanie. Postapo Japonsko tiež zaujalo, ospravedlňuje to niektoré pasáže špecifickou mentalitou Japoncov a tiež je fajn izolovanosť ostrovov od okolitého sveta. Zvláštnosťou je na koniec vsunutý prequel, čo mi pripadalo trochu divné.

Excelentní pokračování skvělé série. Sledujeme další Severianovy kroky, vedoucí až na autarchův trůn, jak nám autor prozradil hned v úvodu série a často během děje připomíná. Wolfe hraje se čtenářem zručnou hru, plnou nejistoty a nespolehlivého vypravěčství, podstatou jednajících postav si čtenář nemůže být nikdy jist. Jeho kombinace fantasy a SF je opravdu magická, v knize jsou postupně odhalovány další střípky tohoto tajuplného světa. Zdá se, že jde o opravdu hodně vzdálenou budoucnost naší země, na stránkách se potkávají středověké kulisy s roboty a návštěvníky z vesmíru. Kdysi dávno jsem hrával skvělou rpg Wizardry VII, atmosféra mixu obou fantastických žánrů je hodně podobná. Krom toho v řadě vizuálně silných scén Wolfe připomíná i Lynchovy filmové fantasmagorie (zejména ve scénách z vládcova sídla), zkrátka se mi jeho psaní absolutně trefuje do vkusu, labužnická hostina!

Docela mě pobavil přiřazený tag: „alternativní historie“. Ano, pokud budeme brát Bibli jako „literaturu faktu“, potom to opravdu bude alternativní historie.

Antologie doslova mastodontí – a to rozměry i záběrem žánrů a témat. Opravdu těžko najít jakýkoliv jednotící prvek, snad kromě náhodné chuťové naladěnosti obou editorů. Výsledkem je jakási pizza „ventisette stagioni“ (přičemž číslovka ventisette znamená 27 :) ), kde každá sedmadvacetina představuje jinou chuť, jiné ingredience a zcela jinou kvalitu. Některé člověk slupne jako carpaccio nebo prosciutto, ale občas kroutí hlavou nad tím, zda pizzař sklerotik nezapomněl dodat sugo, jestli tam ten šprýmař místo rajčat a lososa nešoupnul jen gumové atrapy nebo v ní, drsňák jeden, naopak nenechal nedopalek či dokonce kousek prstu. Ano, fantastično je jednou z přísad většiny kousků téhle megapizzy, ať už je z ranku fantasy, legendy či gotiky, někdy ho ale nahrazuje jen určitá bizarnost nebo morbidnost (Chyť a pusť, Země ztracených, Zkamenělé postavy). Žánr sci-fi je zastoupen naprosto marginálně – Leif ve větru a Zpravodaj ze Země. Osobně mi nejvíc chutnaly tři povídky, které tady na Legii spíš propadly :-) a kde fantastický motiv buď není, nebo je upozadněn jinými tématy. V nich jsem ale ocenil jazyk, psychologii či svéráznou poetiku: Poražený, Váhy a míry a Bellerophon. Moc mi šmakoval anekdotický Život múzy, baladická Pravda je jeskyně v černých horách, strhující Terapeut, alegorické Zkamenělé postavy a Na ďáblově schodišti, psychologická studie Krev a když už jsme u toho, tak i psychodrama Padají hvězdy. Občas nadějný námět devalvuje slabší (resp. žádná) pointa – Země ztracených, Samantin deník, Nedobře, Na Manhattanu se blýská na časy. A je tu i pár totálních nedodělků – Nůž, Juvenal Nyx, Puntíky a měsíční svit nebo Guru Mallon. Shrnuto – žánrově tolerantní literární gurmán si tu najde kousky, nad kterými zamlaská, většina ostatních jej neurazí … a něco málo zbyde i pro psa :-)

Občas mi sedne i takováto humanisticko-společenská odrůda SF, která, ať chci nebo nechci, nutí k zamyšlení nad hodnotou profláknutých entit jako je život, realita, vzpomínky nebo třeba přátelství. :-) Let je tu fungující vícevýznamovou metaforou. Viz půvabná scénka záchrany můry na záchodku, poletující popel či ona kryptoaviatická fosílie – bellerophon. No a prostředí Muzea letectví a kosmonautiky autorka představuje natolik autenticky (však v něm 7 let sama pracovala!), že to na mou adolescentní strunku brnká se zručností tantrické masérky. :-) Proto Elizabeth Handové rád odpustím jistou nedodělanost postav. Ano řekla k nim málo, ovšem dost na to, aby mě jejich osudy dojímaly. Navíc je text nasáklý lyrikou, jež jakoby vyvěrala až odkudsi z Kennetha Rexrotha. Díky tomu jsem měl potřebu si z něj připomenout jednu svou oblíbenou pasáž (tak se omlouvám za sentimentální kulturní vložku) : „…toho dne jsem až do noci četl u lampy, za rachotu můr, co píší filozofové a světci o lidském údělu – než vyšel jsem před svůj srub a pohlédl přes černý les k houpavým ostrovům hvězd. Náhle jsem uviděl pod sebou na dně noci chvějivou fosforescenci rozhozených ingotů a všude kolem bledé, chladné úlomky světla, které žije“. Už za tuhle mou privátní evokaci jsem si Bellerophon musel zamilovat. :)

Baladický příběh, v němž tragika s krásou uzavřely registrované partnerství asi takovým způsobem jako v „Tenkrát na západě“. Jenže nejde o western, ale spíš o parafrázi legendy; a také satisfakce má tentokrát anekdotický ráz. Text využívá fantastický prvek spíš jako katalyzátor, zacílený je ale zejména na morálku a na relativitu pravdy. Výsledný pocit (mimo zadostiučinění) je především lítost nad všemi protagonisty…

Přežvykování memoárů (byť jsou z větší části fiktivní) moc nemusím a prostředí umělců s pružnou sexuální orientací a sníženou schopností emoční seberegulace také není přesně to, o čem bych chtěl číst, ale tady do sebe všechno zapadá a do vyprávění postupně prosakuje víc a víc melodramatičnosti, která mě tak nějak vzala za srdce … takže závěrečné skóre je ještě nad plichtou :)

Schématičnost stereotypů archetypálních autorka módně nahrazuje stereotypy genderovými. Výsledkem je nefantastická, dnešní době poplatná a poněkud prvoplánová verze jisté známé pohádky. Musel jsem se trochu násilně přesvědčovat, že to není jen taková mravoučná storka pro dcerky feministek (feministky i dcerky prominou). Všechny ženy jsou tu a priori dobré, naopak mužské zlo a veškerá negativa se tu koncentrují v postavě deviantního krále. Psát tahle Pat Murphyová umí, leč v kontextu její tvorby mi tato vyprávěnka přijde jako nedochůdče … zejména v porovnání s povídkami jako „Jeho rostlinná manželka“, „Zamilovaná Ráchel“ a zejména mojí oblíbenou „Láska a sex u bezobratlých“.

Prach jsi a v prach se obrátíš … jenže mezitím se může stát fůra věcí, obzvláště, když ten prach je v podstatě hlína. A když jste navíc vrženi (či vypáleni) do dystopického světa. Příjemně mi zarezonovala premisa: geneze či produkce „lidských“(?) bytostí. Jinak příběh staví na vcelku běžných, nadprůměrně zužitkovaných proprietách, jako je konflikt masovosti a individuality, stádnosti versus sounáležitosti, předurčenosti versus svobodné vůle. Problikly mi tu evokace judaistické (Abraham, Emanuel, vlastně trochu i Golem), antické (Pygmalion), i softwarové (šarže sourozenců, resp. „souvypálenců“).

Tato knížka mi děsně dlouho ležela v knihovně a nějak na ní nebyla nálada. Sáhl jsem po ní až po čtvrtstoletí a nemohu říct, že by mi nechutnala. Není to sice už ta fascinace jako kdysi, když jsem poprvé objevoval Kaleidoskop, a cítím se trochu jako Benetka, ale přece jen ve mně některé povídky dokázaly vykřesat tu dávnou jiskru. Některé ne, a ty jsem ohodnotil nemilosrdně. Ale nejspíše si za to mohu trochu sám. Často při čtení ignoruji fakt, že hodně záleží na čase, náladě a vnějších okolnostech. Ve vlaku nebo přerušován dětmi či jinými živly to prostě už není ono. Obzvláště u povídek, které mají omezený čas aby nadchly, navnadily, zapustily kořínky. Musím se stát pečlivějším a disciplinovanějším čtenářem.

Zpočátku jsem byl otráven. Říkal jsem si: No jo, Bradbury neumí dlouhé věci. Nebo: No jo, logika si dala voraz. Ale postupně se Mráz a oheň v mých očích zcela ospravedlnil a já prozřel. Je to legenda. Je to komorní epos o lidství, které je hnáno za další metou, za naději, za životem. A je to lidství soucitné, lidství, které i v děsivém světě zná lásku, hrdinství a krásu. Je to typický i netypický Bradbury. Top povídka na závěr prachem zapadlé sbírečky z hlubokých devadesátek.

Zajimavy nahled na budoucnost lidstva pokud prijde singularita, docela zrychleny, ale bavilo me to docela dost, ale konec mi tu povidku zazdil dost no.

Mesiac sa rozpadá a Zem je nutné evakuovať. Tesne pred koncom sa snaží jeden unavený gardista presvedčiť dvoch ľudí, popíjajúcich v miestnom bare, že je najvyšší čas nasadnúť na posledný transport. Slušné retro, človek by čakal, že to bolo napísané skôr v 50-ich rokoch. Ale nostalgia príbehu je funkčná, stačí sa len správne naladiť.

Profesionálny flákač, podvodník a šmejd Sebastian Eeps si našiel nový spôsob obživy. Po pár týždňoch sa mu v dome kopia stovky drahých elektrospotrebičov čakajúcich na odbornú recenziu. Jeden z tých výdobytkov modernej techniky, pôvodom z Indie, má dosť zvláštny popis funkcií. Pre Eepsa je zrozumiteľná len tá časť, že má do daného prístroja zapojiť čo najväčšie množstvo akýchkoľvek prístrojov. A do toho mu pristane pred dverami príležitostná priateľka so žiadosťou o babysitting. Zaujímavý týždeň môže začať. Nonšalantný začiatok, ktorý určite čitateľa zaujme. Nevtieravý humor a jemná parodickosť vyvolala u mňa príjemnú náladu, ktorá vytrvala až do konca. Poviedka nehýri nejakou originalitou, ale v rámci humornej SF patrí medzi najlepšie čo som v poslednom období čítal. Dobrou správou je, že do češtiny boli preložené aj iné poviedky s týmto chlapíkom v hlavnej roli.

Logické pokračování prvního dílu, a to i z hlediska stylu a kvality. Takže komu se líbila jednička, ten se může směle pustit i do tohoto. Potěší mírné nastavení mytologie a světa, ale zároveň autor neztrácí čas nějakými dlouhými vysvětlovačkami. V doslovu se v tomto ohledu autor i omlouvá, že spousta věcí zůstává nevysvětlena, ale mě to tak vyhovovalo – prostě víme jen to, co ví i hlavní hrdina.

Dobré, ale horší, než jsem z recenzí doufal. Je to už téměř samostatný žánr, tohle „dítě v hotelu/velkém domě plném hádanek a kostlivců ve skříni“. A Guterson se tohoto žánru zhostil trochu hůře než třeba Nicky Thornton nebo Tania del Rio, zejména proto, že prostě splácal moc věcí dohromady. Chce vzít trochu z pana Benedikta, trochu z pana Lemoncella, trochu z Harryho Pottera, a výsledek je přeplácaný se spoustou zkratek, které se pak jeví hrozně instrumentálně. Ne, že by to nebyla stále velmi slušně napsaná kniha, druhému dílu dám šanci, ale vlastně si nejsem jist, jestli bych ji doporučil svým dětským známým.

Typický Mostecký… Šílená akční jízda, které rádi odpustíte nějaké to škobrtnutí v logice nebo ploché charaktery postav, skvěle vybudovaný svět a brutálně beznadějný konec (i když věřím, že kdyby Jarek stihl napsat druhý díl, nějak by z toho vybruslil).

První setkání s autorem. Zpočátku mě příběh zaujal, bohužel postupně můj zájem opadal. Některé opravdu tlusté romány utečou, ani člověk neví jak, no Psanci nejsou ten případ. Časem se to začalo stráááášně táhnout, kdyby měl román o pár stovek stran méně, mohklo to být solidní čtení. Wendig splétá několik linií, z nichž některé zajímavé jsou (umělá inteligence a pandemie), některé méně (Benji) a některé vůbec (linka rockera je naprosto zbytečná a zároveň mizerně napsaná, což je vskutku vražedná kombinace). Nebyl to vyložený průšvih, ostatně dočetl jsem až do konce, ovšem Svědectví od Kinga, které je evidentně inspiračním zdrojem, se kniha neblíží ani zdaleka. Dalšího Wendiga již kupovat nebudu.

Arbes na drogách. Zhruba to mě napadlo po dočtení této krátké knihy. Mé první setkání s autorem nedopadlo vůbec špatně, neboť jsem člověk, který u knih (hodně) dá na atmosféru – a ta je tu parádní. I když se musím přiznat, že mozek nechtěl akceptovat rok 1917, a neustále „vracel“ děj o nějakých 20 let zpět. Nevím proč, asi by mi to, právě k té atmosféře, sedělo více. Samotný příběh je docela jednoduchý (o co v knize jde, je vysvětleno někde mezi stranami 60–70) a přesto mírně chaotický. Dále je tu velké ovlivnění okultismem, esoterismem a bohové vědí jakým ještě „ismem“. Zkrátka všemi takovými těmi módními výstřelky pražských honorací z té doby. Kdybych se v nich vyznal, asi bych knihu ocenil více. Buď jak buď, Noc Valpuržina je krásnou temnou fantasmagorií odehrávající se v prostředí starých Hradčan.

Rodinná sága odohrávajúca sa na pozadí jednej nezvyčajnej invázie. DG nejde, čo sa týka xenobiológie, moc do hĺbky, prím tu hrajú osudy hlavného hrdinu. Napriek názvu sa dej odohráva v časovej mierke cca 80 rokov. Netreba čakať nič napínavé, autor si dáva s akým takým rozuzlením načas, takže si len treba užívať príjemne plynúci príbeh. Teda ak nemáte nič proti rozprávačom s menšinovou sexuálnou orientáciou.

Tretia poviedka od McMullena čo čítam a opäť steampunk. Inak napodiv, že má tak vzácne vyrovnané čitateľské hodnotenie, ale to bude asi tým, že autor má dobre zvládnuté remeslo a príbehy sú dostatočne atraktívne. 19. storočie ako ho poznáme z dejín, je obdobím priemyselnej revolúcie poháňanou najmä parou. Ale začali sa objavovať aj prvé poznatky a vynálezy týkajúce sa elektriny. A také zameranie si na škole vybral aj náš hlavný hrdina. Po pár rokoch praxe ho nečakane najíma záhadný londýnsky milionár, ktorý ho zamestná na vývoji obrovského počítacieho stroja. Príbeh je fajn, niektoré veci sa zdanlivo dajú vytušiť vopred, ale autor zdarne posunie výhybku deja nečakaným smerom. Ako človeka pracujúceho v IT ma celková idea Technarionu privádza do rozpakov, ale ako rozprávač viackrát zopakuje, nie je akurát tuctovým človekom. A vo svetle IT noviniek posledných mesiacov môže čitateľ dospieť k podobnému názoru.

Názorná ukázka toho, jak zvučné jméno a převládající hodnocení umí nedobrou a zastaralou práci vynést dost vysoko. Člověk se Rayovi nepovedl. Dialogy a postavy jsou křečovité, premisa fádní a tentokrát se mistrovi nepodařilo přidat povídce nic navíc. Ani náboženský motiv tomu nepomohl. Nuda nuda, šeď šeď. Kdyby to napsal neznámý autor, neštěkne po tom ani čivava.

Ligottiho som prvýkrát literárne spoznal vďaka poviedke Červená veža, čo bola pre mňa veľmi zaujímavá skúsenosť. Keď za pár rokov vyšla jeho prvá zbierka preložená do češtiny, tak som ani veľmi neváhal. Obsah prezrádza, že sa oboznámime s jeho rannou tvorbou z 80.rokov minulého storočia. A je nepochybné, že jeho nesmierny talent sa prejavoval od samého začiatku. Ťažko vyberať lepšie/horšie kusy, názory sa môžu v tomto prípade líšiť. Spoločnou vlastnosťou celej knihy je morbídna fantázia autora, ktorá má široké rozpätie. Od klasického hororu po horor metafyzický, kde kontúry sa strácajú v hmle. Postavy majú zväčša ďaleko od normálnosti, buď su vyšinuté od samého začiatku, alebo o rozum prichádzajú vplyvom okolností. Bežní ľudia tu slúžia len ako obete takého či onakého zla. Nadprirodzeno vystupuje snáď v každej poviedke. Autor sa rád hrá so štýlmi, miestami mi to pripomínalo Ellisona v jeho maniakálnej podobe. Ak nápad použitý v poviedke nie je dostatočne nosný, hravo to zachraňuje formou. Takže knihu môžem len odporučiť. Maximálne hodnotenie nedávam asi len preto, že mám tušenie, že neskoršie poviedky budú ešte lepšie.

No áno, keď sa vie ako na to, tak aj takýto archetypálny fantasy príbeh je hrozne fajn. Čítal som údajne prvý slovenský preklad Howardovho diela a hneď prvá veta znela divne – „Svetlá fakieľ v Maule, kde zlodeji z celého východu po nociach strojili karnevaly, mihotavo plápolali“. Inak to celkom ušlo, do textu som sa po pár odstavcoch bez problémov začítal.

Opäť dosť kostrbatý text, kde som niektoré vety čítal aj trikrát, aby mi došlo, čo autor chce povedať. Príbeh bol opäť klasika, Conan na úteku blúdi nekonečným lesom až nájde zdanlivo opustené Khitaiské šľachtické sídlo. Pointa vytušiteľná zhruba od polovice príbehu.

Za stolom sedia Kull, Brule a Ronaro, hrajú nejakú variáciu na šachy a príde reč na čarodejov. Brule rozpráva… Najväčšou vadou je, že text neprešiel nejakým beta čítaním. Divné vetné konštrukcie boli prekážkou nerušenému čítaniu štandardného sword and sorcery príbehu, akých je na svete veľa.

Zbytočný zákon regulujúci mágiu vyvolá celonárodné povstanie čarodejov. Snahu o potlačenie vzbury sledujeme z pohľadu dôstojníka kráľovskej armády. Že ide o miestami komickú frašku bol autorov zámer, poviedka sa zúčastnila súťaže s témou humoristická fantastika a dokonca aj vyhrala. Mne osobne sa viac páčila Daňová kontrola… na druhú stranu zaklínadlo nula sa rovná jednej malo tiež svoje čaro.