LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Třebaže Dvojitý orel spadá do cyklu Warhammer 40 000, dává si Dan Abnett záležet, aby šel číst zcela samostatně. Zároveň přináší do série opět něco nového, drobnost, se kterou jsme ještě neměli možnost se na stránkách Válečného kladiva setkat – a to se stíhacími esy. Pro někoho hloupost, pro jiného slabé téma; avšak finanční úspěch filmu Top Gun: Maverick dokázal, jak moc jsou báječní muži na létajících strojích vděčným motivem. Když navíc vyprávění okořeníte lidskými hrdiny a jejich osobními démony, to vše za hřmění těch nejmocnějších ocelových „ptáků“, máte čtenáře prakticky na lopatě. Autor šel ale ještě dál a svůj příběh pojal jako určitou paralelu s leteckou bitvou o Británii. A i když své vyprávění obalil pozlátkem vzdálené budoucnosti a nekonečného boje se silami Chaosu, pořád dokáže věrně zachytit každé přetížení, jemuž piloti musí při svých manévrech čelit, zběsilé akrobatické kousky, díky nimž odvrací možné zásahy, a především tíhu vysílení z nekonečného nasazování do akce.

Propracovanost charakterů i ústřední nápad je typický Hill. Takový ten mladý, co psal povídky o nafukovacím klukovi. Premisa ztroskotání v nebesích je totiž notně za vlasy přitažená, ale proč vlastně ne. Jde o fantastiku. Hrdina i jeho motivace a jeho okolí krásně reálně prokreslené. Jen mi chyběl nějaký hlubší smysl, který by stál nad tou podivnou robinsonádou a postupným rozkrýváním hrdinova nitra. Nějaký vyšší cíl jiný, než pouhé využití obskurní myšlenky. Navíc je ten text docela dlouhý. Na to co to je. Četlo se to dobře, ale kromě pár zajímavých momentů je to vlastně jen plácnutí do vody.

Docela zvláštní povídka o konci světa. Forma vedení rozhovoru mezi dvěma nezemskými entitami je originální, stejně jako vylíčení celé katastrofy. I dneska by to v moři nadprodukce slušně obstálo a na dobu svého vzniku to muselo být jak z jiného světa. Kam na tohle Poe chodil?

Od toho se nejde odtrhnout!

Nebylo to špatné, ale opět to působí jako vedlejší příhody před tím, než (a nebo jestli vůbec) přijde něco velkého. Jsem rád, že jsem měl možnost si opět přečíst o Koniášovi, ale rozhodně bych dal přednost nějakému pořádnému románu. Ty jsou to nejlepší co s Koniášem vzniklo. Bakly byl taky fajn, ale asi mám problém si vizuálně představit ty souboje na lodích. Líbí se mi jak chladné hovado z něj je a když není v ohrožení Zuzana, tak je mu fakt všechno jedno. Takže tentokrát 70% a příště už žádné povídky nebo mini příběhy ale pořádný román prosím…

Když už jsem si sérii stáhl, tak jsem to dočetl, ale je to peklo, nedomyšlený vesmír, o konzistentní fyzice nemůže být řeč, občas si autorky pletou solární systémy s galaxiemi, velká konzistence faktů mezi knihami není a když dojde na cestování časem, je to už úplný bizár…

Téměř až do konce jsem knihu hltal, jenže pak přešla do své spirituální části a já byl nešťastný a jenom se prokousával dál. Prostě halucinace, duchové atp. to není pro mě. Teda vlastně je, ale musí to tak být od začátku, ne se do toho zabořit na samém konci. I když i tady uznávám, že třeba eskymácká mytologie byla zajimavá. A jak to tedy na konci ohodnotit? Chtěl jsem být ke knize zcela férový, nechtěl jsem tolik zábavy a napětí nechat zapadnout pro konec, který neseděl subjektivně mě. A spočítal jsem si vážený průměr: prvních 750 stran (s mým nastavením velikosti textu na mé čtečce) jsem hodnotil 9/10, posledních 110 stran 30%. Výsledek 80%. Jediné, co mi „vadilo“ prakticky skrz celou knihou, že bych potřeboval mít vedle druhou knihu, která by mi říkala, co vychází ze skutečnosti (včetně eskymácké mytologie) a co už je autorova fikce.

Příběh o nocování v tajmeném opuštěném zámku, kde hrdinovi před očima vyvstává příběh umělce malující svou milou, jemuž je jeho tvroba nadevše. Kratký text, ale opravdu pěkný nápad.

Ano, je to Poe, ale to je tak celé. Na této sbírce není v podstatě vůbec nic dobře. Odpočtu-li kosmetiku vydání z roku 2015 korunovanou docela debilním dodigitalizovaným přebalem (proč to nemohla být jen fotka?), idiotské řádkování 1,5 které se extra špatně čte a zavádějící název sbírky připomínající špalek z edice světových autorů z levných knih s nímž tahle kniha nemá zhola nic společného. Tak to nejzásadnější je volba překladu. Který nejen, že není skrze tři různé překladatele konzistentní, ale navíc datum úmrtí nejmladšího z trojce je někdo kolem roku 1920. Bavíme se tedy o stylistice sice časově blízké semotnému Poeovi, to ale neznamená, že tohle chcete číst. Logika i stavba vět je pro moderního čtenáře neergonomická, při čtení ruší a ve srovnání s překlady Josefa Schwarze u mě dělá forma povídek i 20% rozdíl ve finálním hodnocení. Pro nadšence do jazyka bažící po největší autentičnosti to může být zajímavé, ale pro konzumní čtení 21. století bych tohle fakt nedoporučil.

Nápad s koněm fajn, ale četlo se to hrozně neergonomicky. Měl jsem problémy pochopit co se na plátně děje.

Je možné žít tak, že si vás lidé nevšimnou, ani když nosíte jejich šaty a přespáváte v jejich podkroví? Když jim schováte ovladač od televize nebo dáte klíče od auta na nezvyklé místo? Lehce znepokojivá dosti ženská povídka. Přece jen v ní bylo něco, co ji v mých očích řadí do mírného nadprůměru.

Zvláštní, pro mne překvapivá kniha. Až Čapkovské defilé tragikomických postaviček, hořká pointa, sci-fi motiv zajímavý, ale vlastně podružný.

Po vydání posledních dílů čtu celé od začátku… no je to šichta :D Na tomhle dílu mi vadí, jak z ničehož nic je spousta věcí, které byly super tajné a přístupné jen zasvěceným, naprosto bězných. V předchozích dílech měla církev všechno totálně pod palcem, „Tlix“ se ani nedalo najít na síti a najednou se běžně i v médiích mluví o protonaci, Lodích(!), Aurigiánské herezi.. Pinky přes noc zcela změní osobnost… Čte se to pořád dobře, i když děj nikam moc nepádí, ale tahle nekonzistence s předchozími díly mě rozčiluje.

Klasický překombinovaný příběh od jiného autora než Jasona Darka. John přijíždí do Indie pátrat po tygrodlakovi, ale v závěru bojuje se supými monstry, oživlými kytkami i samotným tygrodlakem Malagu, který se navíc umí rozdvojit. V příběhu mě pobavilo Johnovo trápení s policií, jenž ho zavřeli do vazby protože nebyl schopen dokázat, že je inspektor ze Scotland Yardu. Jinak spíše podprůměr…

Výborné číslo s krásnou obálkou. Dvě špičkové novelety podpořené dalšími slušnými povídkami. Naneštěstí výběr krátkých prací se tentokrát spíš nepovedl. Dvě jsou slabší a jedna vyloženě špatná. Více se dozvíte přímo u povídek. Ale tím se nenechte odradit a toto číslo si přečtěte. Minimálně Beagleova Dvě srdce a Sheaovu Jinou cestu, ale ostudu nedělají ani Bissonův Vilík a mravenci, Nixova merlinovská fantasy nebo Reedova poťouchlá hříčka o mimozemšťanech a lidech.

Toto číslo magazínu je plné extrémů. Dvě výrazné, opravdu vynikající novelety jsou vyváženy dvěma velmi slabými povídkami. Toto je ta horší z těch dvou špatných, protože je delší. Má pár kladů. Rozdílnost myšlení, cílů a prostředků k jejich dosažení dvou postav z rozdílných světů, aluze na alexandrijskou knihovnu a jistá křehkost a krása popisů. To vše je ale přebito totálně ženským psaním, kdy autorka kašle na konzistenci světa, logiku chování postav či jejich uvedení do čtenářovy mysli, nějaké jejich rozvinutí. Vše je podřízeno nepravděpodobné a trapné romanci. V hodnocení jsem ještě velmi mírný. Povídka mne vyloženě naštvala. Asi to má být alegorie světa žen a mužů, ale je to napsáno bez atmosféry a bez čehokoliv, co by povídku povyšovalo nad rámec slohového cvičení kdejaké septimánky. Ztráta času číst.

První povídka s Hengisem Hapthornem byla fajn. Tato je o dost slabší. Sice nepostrádá suché dialogy plné zahadologových hlášek že ‚činit závěry by nyní bylo předčasné‘ a podobně, ale je zakončena dost trapně a vlastně celá záhada je tak nějak trapná. Jako krátké zpestření do magazínu je to ok, ale číst třeba celou sbírku podobných povídek bych nechtěl. Na rozdíl od vzorů pro HH z pera pana Doylea nebo paní Christie.

Zcela jiná než Reedovy vesmírné povídky. Taková malá poťouchlost o mírumilovné invazi mimozemšťanů, kteří si půjčují na několik hodin lidská těla, aby jejich prostřednictvím pozorovali. Nebo ne?

Mám klišé a nebojím se ho použít. Na tomhle principu se povedlo napsat hodně zábavných lehkých věcí. Jenomže tohle je důkaz, že k napsání dobrého akčního braku jsou potřeba docela schopnosti. Protože námět i základní dějová kostra jsou vlastně dobře, zbytek už až tak dobře není. Hlavnímu hrdinovi je problém uvěřit, že je vědec, byť zocelený lety strádání a bojů. Na to aby člověk náležitě nesnášel opozici, chtělo by to víc péče víc kontaktu s nimi, protože teprve pak je to fakt osobní jen činy nestačí, byť je to třeba zničení života na Zemi. Akční brak není žádná psychologická drobnokresba, ale zajímavé jednoduše vykreslené postavy jsou nezbytné, toho je si autor vědom, ale moc to nevychází.Odlehčený tón se trochu kroutí do křeče. I když pár kvalitních hlášek by se našlo. Celkově jsem to dočítal na sílu a přeskakoval, ale zábavné lehké četbě se to blíží. Je to přece jen prvotina. Třeba se příští knížka povede zábavně napsat celá a ne jen začátek.

Nemám ještě dotčeno, ale musím i tak říct, že autor je výjimečný plvídkář. Dostal mě mnohem víc než třeba Bradbury.

Když se Sharon Boltonová drží scénáře „lovec pronásleduje kořist“, má to perfektní drajv, jakmile ale přejde k pokusu o detektivku, uvěřitelnost jde stranou a stává se z toho babské čtení. Právě tohle pro mě bylo největší slabinou jinak slušného thrilleru, okořeněného špetkou magie. Jen je škoda, že přes všechny čáry máry se nakonec žádná kouzla nekonají, až na jedno maličké spoutání v závěru. O nějakém vyšetřování se však mluvit nedá, autorka si v podstatě dělá, co chce, včetně náhodného házení klacků pod nohy. Podobně náhodné jsou předkládané motivace i samotná konstrukce zločinu. Nehledě na to, že uvědomělá hlavní hrdinka, bojující za právo žen sloužit u policie, je taková ťunťa, že skončí v náručí prvního ženatého fešáka, a když pak dostane od kolegů přes prsty, musí běžet k čarodějnicím, aby se psychicky nesložila. Bohužel, záměr zločinců si člověk musí domyslet, přičemž o konkrétní identitě pachatele se můžeme dohadovat do té doby, než bude v nějakém dalším románu konfrontován.

Pro mě extrémně rozporuplná kniha. Pokud se řadíte – nebo jste se aspoň někdy řadili – mezi hráče počítačových her, určitě jste někdy narazili na hru, jejíž žánr máte rádi, jejíž téma by vás moc bavilo…jenže ouha, její zpracování, její mechanismy ji činily – minimálně pro vás – uživatelsky nepřátelskou až otravnou. Přesně tak to mám s touto knihou. Témata povídek by mě bavila (ještě se k nim dostanu), žánr je také správný, styl autora to však zabíjí. Pravda, můj mozek již rozhodně není, co býval, jenže mám i něco načteno a starší literatura mi většinou nečiní problém. Tady činila. Věty typu: „Nebylo možná si představiti, kdyby byl něco takového objevil, že bych byl nebýval první, komu by to byl oznámil a koho by tam byl vedl.“ jsou střídány dlouhými popisy. Problém je, že to většinou k ničemu nevede, kýžená odměna za „přetrpění“ se nedostaví. S trochou nadsázky – jako by se Mistr Yoda rozhodl převyprávět vám nějakou baladickou píseň od Čechomoru za pomoci květnaté (snad až mírně obrozenecké) češtiny plné dlouhých popisů. Pojďme se na to podívat blíže (bez spoilerů). První povídka je výborná náladovka, která čtenáři prozradí dvě věci: první, že kniha nebude lehké čtivo, druhá – autor měl venkov skutečně rád a dovedl jej popsat ve všech barvách, chutích a vůních. Druhá povídka – Vidění – je pak hození do studené vody. Nudné, šíleně popisné, ve výsledku jalové. Jedná se o duchařinu a jelikož jsem nedávno četl výbory z vánočních duchařských povídek ze staré dobré Anglie, nelze nesrovnat. Tam, kde se jiným povedlo vybudovat nějakou atmosféru, vyprávět příběh, nenudit, má Svoboda řečí jak Palackej, navíc to směřuje k naprosto naivnímu a předem očekávanému konci. Nedivil bych se, kdyby spousta lidí povídku nedočetla a knihu odložila. Soud lidu je ničím výjimečná povídka z českého venkova oné doby. Strašný dar má baladický nádech, díky popisům přírody se daří vytvořit atmosféru, ale opět nic extra. Přepadení je asi nejlepší ukázkou toho, jak autor znal a dovedl popsat přírodu. Tady jsou popisy skutečně pro dobro věci. Příběh je krásně baladický, dalo by se o tom asi zpívat. Kdo se někdy vracel v noci lesem, když se zvedá opar, sem tam uviděl svíčku u křížku nebo kapličky…jo, to tahle povídka má. Za mě jedna z nejlepších v knize. Výprava za oběšencem opět těží z popisů nočního lesa, do něhož se dětští hrdinové vypraví, aby se podívali na viselce; dobré čtení. Zázračný bič nemůže překvapit nikoho, kdo četl nějaké lokální pověsti. Vodníci holt mají vztah ke koním. Slušné čtení, krásně a přesně popsaný západ slunce u rybníka. Také mi přišlo, že zhruba od této povídky popisy postupně ustupují a již nejsou tak hutné. O dávno zemřelém bratrovi je první z „vojenských“ povídek. Hezký začátek, zbytek pak zcela dle autorova mustru: „unavený voják usne a zdají se mu hámotiny“. Černá skála je takřka pohádková, možné zpracování lidové pověsti, rozhodně patří k tomu lepšímu, co kniha nabídne. Sadař Janatka je jeden z vrcholů sbírky, to je bez debat. Navíc se dobře čte, protože je tam hodně přímé řeči. Další povídka Na noční stráži je opět vojenská, opět usnutí, opět hámotiny. Výrař Poupa je – aspoň pro mě – nejlepší z knihy. Je to krásně tajemné a poměrně nezvyklé. Noční návštěva? Voják, spánek, blbosti. Povídka nazvaná „Vášně“ zabrousí mezi pytláky a hajné. Ničím výjimečné. Duše bojiště je naopak parádní náladová povídka, která stojí za to; v knize se řadí k tomu nejlepšímu. Kocour je pro knihu trochu netypický, neboť se odehrává ve městě, na druhou stranu místo asi není moc důležité. Opětně takový průměr (avšak s přesahem, to zase jo). Spálený dvorec – další duchařina, další utrpení. Tohle se, dle mého názoru, autorovi skutečně nevedlo. Tajemství je nejdelší prací v knize, obsahuje – jako jediné – i špetku humoru, není to však nic výrazného. Bohužel je zabito zpracováním a koncem. Stejně jako na úvod, i na závěr přijde kratší náladová povídka. Název má poněkud filozofický – Kam jdeme. Možná alegorií je, možná není. Nevím. Každopádně se dá číst. Kniha obsahuje též pěkný doslov z pera Petra Bočka, který nabídne i ukázky z dalších Svobodových temných prací. F. X. Svobodovi nelze upřít jistá nadčasová invence. Máme tu zárodek Kruhu, máme tu takové archaické protozpracování Kingovy novely Tělo (čehož si povšiml i doslov), máme tu – s trochou benevolence – ukázáno i to, jako by to asi vypadalo, kdyby byl Tom Bombadil pruďas a Zlatěnka městská rádodajná rozhoďnožka. Nu a jedna povídka dá vzpomenout i na naše chrabré spoluobčany, kteří se léčili odčervovací pastou pro koně, protože jim to poradil Pepa z hospody. Suma sumárum…jak ke knize přistoupit? Na jednu stranu tu jsou nádherné popisy přírody, které několik povídek doopravdy povznesou a „udělají“. Na knize je také znát venkovské myšlenkové nastavení, jistá lhostejnost k osudu, pověrčivost, odkojení venkovskými báchorkami a povídačkami. Některé příběhy jsou takřka baladické. Touláte-li se přírodou a jste-li duší romantici, potěší vás to. Pár nápadů je doopravdy dobrých a poměrně originálních. Na straně druhé je zde zpracování, které je v dnešní době skutečně hůře čitelné – ať už se jedná o neustálé „bych byl býval“, nebo o kvantum popisů toho či onoho, které však k ničemu nevede. Celkově je zde strašně moc okecávání všeho druhu – co by se dalo napsat na třech stranách, má zde třeba deset. Některé povídky jsou skutečně povedené (Přepadení, Sadař Janatka, Výrař Poupa, Duše bojiště), jiné si drží jistou úroveň, a některé jsou vskutku utrpením (duchařiny). Číselně by to bylo někde mezi 50 a 60 %, ovšem kvůli povídce Vidění, která mi při četbě působila až fyzickou bolest, se kloním k nižší hranici. Na závěr se sluší říci několik slov ke zpracování – obálka je skvělá, musí zaujmout úplně každého. Chyb a překlepů minimum (pár jsem jich našel až ke konci). Samozřejmě by někdo mohl namítat, že by nebylo od věci text gramaticky trochu aktualizovat, neboť když postava „nassává“ vzduch, může to působit rušivě. Mně to zase tak nevadilo. Napadá mě, že knihu nejlépe vystihuje poslední část anotace na zadní straně: „Je určena všem literárním dobrodruhům a hledačům temných kuriozit…“ Ano, je – pro širší publikum to skutečně není.

Toto je moderní horor nejvyšší úrovně. Imho lepší než Barron nebo Fracassi. Velmi civilní začátek a vlastně téměř celý text, kterým jen pomalu prorůstají hyfy něčeho nezemského. Shea používá neotřelé a geniální, jen lehce mimoidní slovní prostředky. Taktéž postavy a krajina jsou zasažené podivnem jen zlehýnka. Příběh je v podstatě klasický (člověk toužící po věčnosti hledá cestu), ale celá noveleta je konstruována tak, že o příběh ani moc nejde. Ani o vyústění. Jde o tu cestu. Užil jsem si ji do posledního drápku vačice, do posledního kojotího zavytí.

Dvě srdce jsou pokračování Posledního jednorožce po mnoha letech. Setkáme se se starými známými, ale jsou zde dvě nové postavy, které hýbou dějem, a jen jedna z nich je člověk, přesněji malá vesnická holka Zuza. Autor umí málo slovy jít na dřeň a odhalovat krásu i bolest. Neváhá příběh vyprávět očima dívky a přesto jste ohromeni z moudrosti, kterou v sobě nese. Neváhá ke kouzlení použít infantilních rýmovaček. Neváhá být patetický, ale umí to tak krásně a přirozeně, že mu to prostě nemůžete mít za zlé. Naopak, úplně tomu kouzlu propadnete. A jen tak mezi řečí se dokáže vypořádat s tématem stáří. Nádherná povídka, která je ozdobou nejen magazínu F&SF, ale knihovničky každého pravého fana, stejně jako cokoliv od Petera S. Beagla. Opravdu si nevybavuji nic, co bych od něj četl a nebylo to dokonalé.
Díky také Michaelovi za překlad. Myslím, že se zrovna do tohoto světa vrátil moc rád a práce pro něj byla vlastně odměnou.

Z počátku se příběh tváří celkem nadějně. Máme zde loď daleko v kosmu, osamělého člena posádky se ztrátou paměti a boj o přežití. Možná to není kdoví jak nápadité, ale na průměrné sci-fi docela dobrá zápletka. První polovina knihy je to přesně to, co vám popisek děje slibuje. Tahle část mě z celé knihy bavila asi nejvíc. Někde v polovině ale nastane zlom a vše se najednou úplně změní. Sleduje jiné postavy a jiný příběh. Nemám nic proti tomu, když je příběhových linek víc, ale tady je ta první (podle mě ta zajímavější) až do závěru ignorovaná. Jako kdyby autor chtěl napsat dvě knihy, ale pak se rozhodl vše spojit do jedné. Další věc která mi vadila, je spousta nezodpovězených otázek. Mimozemšťané, sabotáž, nebo třeba podivný tvor. Buď to nikoho z postav nezajímá, nebo se na ně úplně zapomene a do konce se k tomu už nikdo nevrátí. Je docela možné, že se k tomu všemu autor chce vrátit v nastíněném pokračování, ale po téhle knize se případnému pokračování raději vyhnu.

Neuvěřitelně zmatené a překombinované, místy doslova směšné. Hlavní hrdina je navíc prvotřídní „Mařen“. Hluboce nejslabší, co jsem od autora četl. (Tak ne, Záhadná kukla to trumfuje)

Souhlasím s tím, co píše jirikk. Postavy jsou skutečně ploché a hlavně neuvěřitelně pasivní; především v prvních dvou třetinách knihy sebou nechávají smýkat jako figurky po šachovnici. V poslední třetině zase dojde k nepochopitelné změně charakteru, kdy se z usedlého vědce stane Indiana Jones. Děj je v uvedených prvních dvou třetinách velmi řídký; děj postrádá napětí a musel jsem se do četby docela nutit. Reynoldsovi očividně šlo především o vykreslení fungování společnosti v polovině 22. století, což se mu docela podařilo, a mnohé nápady jsou fascinující, ale někdy se to opravdu čte spíš trochu jako nezáživný cestopis z budoucnosti. Tady se objevuje technika a futurismus jednoznačně na úkor literárnosti.

Od prvního vydání uteklo sto dvanáct let, a přesto Tarzan z rodu Opů strčí do kapsy leckterou současnou konkurenci na poli dobrodružného románu. Samozřejmě by asi Edgar Rice Burroughs dnes měl problém s gender normou a rasovou korektností, protože jeho představa ideálního člověka je založená na mužském rodu, britském občanství a šlechtickém rodokmenu. Ovšem bez jakýchkoliv zbytečných řečí předkládá na necelých dvou stech stranách fascinující příběh hrdiny, vyrůstajícího v džungli, který hravě přebírá její pravidla přežití a nakonec je i úspěšně aplikuje v takzvané civilizaci. Archaická stylistika pak dodává vyprávění nenapodobitelný šmrnc, díky kterému s úsměvem přehlédnete dobové názory či praktiky. Zároveň lze příběhu jen závidět živost, s jakou se dere kupředu, nekompromisně řešíc problémy okamžitě, bez nějakých tanečků a psychologických kudrlinek. Přitom zápletka je skromná, třebaže plná boje s šelmami všeho druhu, ty lidské nevyjímaje. Krystalická esence romantiky a dobrodružství.

Jestli knihu něco zabilo, tak styl vyprávění v první osobě přítomného času. S tím pak souvisí rozvleklost, kdy autorka neopomíjí popsat vše do nejmenších podrobností, třebaže to pro děj nemá zbla významu. Ne, že by neměla co říct – od prvních stránek až po ty poslední se zabývá trampotami, které hrdinovi uvily do vínku sudičky. Jedna tragédie střídá druhou, což vyústí v odhodlání pomstít všechny způsobené nepravosti. Trochu to kazí maličkost – názvy kapitol sem tam prozradí i jejich obsah, takže ne vždy se dá mluvit o překvapení.
Nic to nemění na faktu, že Hana Hozová pojala odyseu Luka Mortifera ve velkém. Jenže atmosféra románového světa působí neúmyslně pohádkově, zápletka se tříští pod vlivem motivů a v okamžiku, kdy hrdina nabude zkušeností, přestáváte o něj mít podvědomě strach. Ani vedlejší postavy nepůsobí uvěřitelně, buď jsou podlé, dobré nebo bodré, pročež jejich množství je přímo úměrné rozsahu. Ambicemi se nešetřilo, výsledkem je ale bohužel pouze zárodek něčeho dobrého.

Nepříliš originální dílko rodokapsové úrovně. S nejlepšími Oblukovými věcmi má společné jen jedno: konec uťatý v momentě, kde by většina autorů začínala.

Oproti prvnímu dílu, který jsem srovnával s Hunger Games, znatelný pokles napětí a spádu. Co mi úplně chybělo bylo vzrušení z odhalování tajemství, které z prvního dílu dělalo skvost. I tak ale stále velmi dobré. Na young adult místy hodně temné s explicitním zobrazením běsů, které jen čekají na to, až se doba vymkne z kloubů.

Tahle povídka mě opravdu bavila, až je škoda, že jí autor nějak víc nerozvinul.

Na fantasy žánr neuvěřitelně propracovaný vnitřní svět jednotlivých postav. Budete je milovat nebo nenávidět, ale rozhodně vás budou neustále překvapovat. Je těžké být člověkem, je těžké vyrovnat se sám se sebou. A to i v poryvech nepředvídatelného děje, který vámi bude smýkat temnými uličkami Ketterdamu. Dechberoucí vyvrcholení celé série !

Musím říct, že tohle bylo jedno z největších zklamání od Žambocha, a to při použití, jeho obecně nejoblíbenějších postav. Celý román jsou vlastně dvě novely, které nemají nic společného (jedna pro Koniáše a druhá Baklyho) a šlo by je číst samostatně. Samotné příběhy docela hezky plynou, ale vlastně se nic důležitého nestane. Z obou postav jsou ještě větší supermani, než dřív (dobře u Baklyho to trochu beru), magie funguje je se zrovna autorovy hodí a ač jsou jim mezi knihami kladeny větší hrozby čím dál více, jimi projíždějí jako horký nůž máslem, a to co se postavám stane nemá, na budoucnost takřka žádný vliv. Bohužel autor dál pokračuje v tom, že v určitou dobu přestane psát příběh (začíná mi připadat, že prostě naplnil kvótu od nakladatele, tak stačí) a zakončí to epilogem, bez toho, aby se člověk dozvěděl, co se vlastně stalo.

Velmi příjemné čtení. Trochu mi vadí, že Bakly je až příliš nerozbitný a Koniáš (starší pán – podle ostatních knih) je schopen uštvat bandu vzájemně spolupracujících členů elitní jednotky.

V Lesním duchovi se odráží záliba Grahama Mastertona v tradičních motivech, jež dokáže pojmout novým způsobem. Ačkoli název přímo vybízí k očekávání duchařského příběhu, opak v tomto případě nemůže být větší pravdou. Přesto zůstává spisovatel věren poctivé strašidelné atmosféře, kterou hned zkraje vygraduje masakrem skautského tábora. Co naopak překvapivě nefunguje, jsou emoce. Situace, jež by každého poslala na pár týdnů k psychoterape­utovi, je tady prezentována maximálně jako ošklivá zkušenost; a jede se dál. Jakmile ovšem dojde na pátrání v temných lesích, nejeden žánrový fanoušek si vzpomene na Záhadu Blair Witch. Nekonečné hvozdy umí s psychikou udělat hodně, přičemž autor toho využívá bezezbytku.
Ostatně celé vyprávění má na horor nezvykle smysluplnou zápletku, třebaže prapodivně složenou ze dvou víceméně samostatných dějových linií. Pátrání po příčinách děsivých sebevražd má pak ve finále hlavu a patu, i když závěrečná pointa může působit na moderního čtenáře zbytečně trendy.

Celkem zklamání. V porovnání s jeho detektivkami Smrt má ráda poezii, Případ půjčeného psa. Sci-fi povídky nic moc. Nejlepší byla Únos Sabinek 2044. Jinak povídky jsou zahrnuté do textu, nejde o sbírku povídek.

Je potřeba vzít v úvahu, že nejsou Sudety jako Sudety. Zde jde o Sudety na současné česko-polské hranici (dříve česko-německé). V Jižních Čechách existuje česko-rakouská hranice, kde byla úplně jiná situace, kde se třeba mluví úplně jinou němčinou. Název Sudetenland je tak „zavádějící“.

Promě novátorská humorně šokující povídka o trpaslících. Takhle jste trpaslíky ještě nevnímali. Povídka na jejich nahlížení čerpá asi ze severských příběhů a pohádek, ale nemám nastudováno, takže nemůžu soudit.

Priemerná „survival“ poviedka, ktorá dosť slabo odolala zubu času. Dvaja výskumníci atmosféry Venuše sa stretnú s nečakaným (teda len ak nerátate s tepelnou rozťažnosťou kovov) technickým problémom, ktorý vyriešia v podstate celkom náhodou. Za to body nadol. Naopak, ako hard-SF u mňa body získava za pomerne realistický opis Venuše (na rok 1965), čiastočne odľudšteného člena posádky a psychológiu medzi ním a jeho štandardným kolegom. A najmä za úvahu o možnosti jeho psychosomatických problémov (a ich riešenia).