LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Podle data původního amerického vydání až děsivě prorocký román, který naštěstí přepálil skutečnost, třebaže některé momenty takhle zpětně až děsivě připomínají prožitou realitu. Lawrence Wright ovšem nevyužívá celosvětovou pandemii k tomu, aby pouze kritizoval jednotlivé státy za jejich neschopnost se s problémem vypořádat, ale rozehrává mezi nimi rovnou regulérní válku zapříčiněnou všeobecnou paranoiou ohledně toho, kdo a co způsobil.
Když však pominu omáčku kolem, nemůžu se zbavit dojmu rozptýlených fragmentů, které výborně fungují samostatně, ale v celku postrádají údernost. V okamžiku, kdy se mluví o tisíci či milionech mrtvých, nepůsobí to zdaleka takovým dojmem, jako při sledování umírajícího jednotlivce. Osudy hrdinů jsou navíc zprostředkovány zbytečně útržkovitě a těžko k nim hledat cestu, když spoustu důležitých momentů autor pro zjednodušení přeskakuje. Přesto vyprávění nemohu upřít sílu ani údernost katastrofy, proti níž je morálka, vůle a moudrost člověka naprosto nicotná.

Ke knize jsem se dostal přes doporučení od fanoušků Stephena Kinga. A měli pravdu, King je z toho cítit na sto honů. Je to vyprávění 12letého kluka žijícího v 60. letech v malém americkém městě, kde se děje spousta záhad. Má to správnou nostalgickou atmosféru a kniha krásně plyne. Děj spíš jen tak pluje, aby na konci zařadil vyšší rychlost. Už dlouho jsem nečetl knihu, kde mi bylo líto, že už končí. Fakt povedené a autora musím ještě někdy vyzkoušet znovu.

Povídka těžící z hrůzy bohů starobylého Egypta. Dobrý nápad s předpovědí budoucnosti bohužel vyvane v naprosto očekávané pointě. Škoda že se to autorovi nepovedlo lépe zaonačit.

Skvělý nápad s hlavním záporákem. Pěkně prokreslené dobové reálie i výtečně vystižené charaktery. Úžasně zpracované téma nostalgie. Čtení téhle novelky opravdu místy bere za srdce. Hill říká to, co doopravdy říct chce a nepouští se do zbytečného vysvětlování. Z počátku to tak moc nevypadalo, ale je to opravdu krásný příběh.

Variace na Poeovu masku červené smrti. Celkem fajn čtení, které hezky mixuje mythos s mytologií. Pointa je předvídatelná, ale čte se to příjemně.

Omšelá klasika. Cosi temného v tajemném sklepě. Bloch ale přivádí na scénu věc v originálním HP mythosu nevídanou. Svoji roli tu hrají gangsteři.

Jediné zajímavé jsou povídky z první části, v nich se místy objevuje až Weissovská poetika (některé by možná bylo možné také zařadit do fantastiky). Zato pokusy o sci-fi jsou tragické – autorce chybí základní orientace v žánru, takže jde o festival těch nejhloupějších žánrových klišé. Celá kniha je především dokladem toho, jak nízko ležela na počátku 90. let laťka publikovatelnosti.

Nesmrtelnosť, tajomní mimozemšťania, hľadanie zmyslu života u dlhovekých ľudí – to sú hlavné prvky príbehu mladej „detektívky“ v ďalekej budúcnosti. Nedarilo sa mi dopredu odhadnúť, kam bude dej smerovať, čo bolo rozhodne plus. Klasicky tomu chýbalo nejaké oživenie, aby bola poviedka pre čitateľa atraktívnejšia.

Kniha, kterou lze přečíst jen „úhlopříčným“ způsobem a při přeskakování rozsáhlých rádobyfilozofických pasáží. Jinak jako by vypadla z kadlubu současného levičáctví – kapitalisté jsou hnusná, ničeho se neštítící sebranka, Židé jsou nositeli těch nejhorších vlastností a hlavní hrdina Verus je až děsivý svým přes mrtvoly jdoucím pácháním dobra.

Kniha o tom, kterak se v New Yorku vyleje jakási kejda a ženské po ní začnou magořit více, než je obvyklé. Už v předmluvě Ketchum píše, jak obtížný měla Noc žen vznik. I když je to jeho druhá kniha, vyšla až mnoho let po napsání. Nejdříve ji odmítali kvůli přílišné brutalitě (mimochodem, bráno dnešní optikou – nic hrozného). Tak ji zkusil přepsat s kámošem. Nebylo to ono. Udělat z ní scénař. Nechytl se. Nakonec – když už měl vybudovanou jakous takous značku – knihu hodně osekal, odtučnil (původní verze prý byla o dost tlustší) a vydal. Teď už k textu samotnému. Nápad sám o sobě není špatný, provedení je takové průměrné. Respektive možná to zmršil překlad, ale k tomu se dostanu. V knize mi hodně chybí nějaká přidaná hodnota. Pravda, Po sezoně už si moc nepamatuji, avšak Dívka od vedle byla téměř dokonalou symfonií sadismu, brutality a lidských reakcí na to. Schovka měla parádní nostalgickou atmosféru a partu mladých. Red měl pomstu pejskaře. Křižovatky zase pár správných chlapů, kteří jdou srovnat grázly. Co má Noc žen? Pár krvavých scének – některé z nich jsou však výživné, to zase ano – a to je vše (Ketchum teda tvrdí, že tam řeší i vztahy muži x ženy, já to tam neviděl). Rozhodně to není jízda od začátku do konce – kniha se začne rozjíždět až někde kolem strany 80. Místy je taková kostrbatá, těžko říct, čím to je – možná škrtáním a přepisováním? Navíc se děj dost – logicky k námětu – opakuje. Objevuje se také starý známý problém béčkových věcí – nevyrovnanost síly protivníka. Někdy stačí do bláznivé ženy strčit a je od ní klid, jindy drží jak terminátor…zkrátka – dle potřeb autora. Knize navíc ubírá překlad. A to hodně (párkrát jsem chtěl knihu prohodit oknem). Možná i on může za jistou kostrbatost. Každopádně je takový sterilní, hodně doslovný, místy úplně bez citu pro jazyk. Jsou tam školácké chyby. Redakce se také moc nepředvedla – kdyby překlad aspoň učesala, vypadalo by to hned jinak. Navíc prošla i hrubka v i/y. Nu, avšak vzhledem k tomu, že to překládal „Mistr kuřecích neštovic“ z Machena, to dopadlo ještě dobře (byť v tom Machenovi se mi překlad – až na těch pár kiksů – zdál vcelku ok…nu, asi tam více zapracovala redakce). Buď jak buď, Ketchum poprvé jen těsně nad průměrem. A to jen za těch pár krvavých scének, jinak by to dopadlo ještě hůř – protože knihy tohoto ražení mají hlavně bavit. Což se Noci žen ne tak úplně povedlo…

Nečte se to špatně, ale bohužel daleko více než fantasy je to gay romance. Fantasy složka je navíc velmi postmoderní, což jen zvýrazňuje tu červenou (duhovou?) knihovnu.

Ďaleká planéta, ktorá sa mala stať základňou pre ďalšie rozširovanie ľudstva v tejto časti vesmíru. No nestala – nezmyselná revolúcia takmer úplne zničila kolóniu a tej ostáva len zopár rokov do definitívneho konca. Vražda pôvodného kolonistu poodkryje niečo z temnej minulosti umierajúceho mesta. Striedanie dvoch rozprávačov pomáha k vybudovaniu akej takej noirovej atmosféry, námet je klasicky dobrý.

Tak tohle je slabší. Až příliš to připomíná fantasy. Takovýaž moc klasický nevědecký pulp.

Tohle je o něco slabší než úvodní povídka, ale pořád dobrý. Hlavně se mi líbila scifi vyspělost textu. Je prostě super, že takové povídky vznikaly před víc jak padesáti lety.

Tož na to, že to zaniklo někdy ve čtyřicátých létech, je to kvalita. Byť je to staré, už tady bych cítil předzvěst kyberpunku a hlavně se v textu září autorova inteligence. Líbilo se mi moc, objevil jsem nového autora pro sebe. Navíc je to autorův úplně první text.

První dvě třetiny tak trochu únavně šustí nekonečnou “zvrhlostí “ temných elfů. Poslední třetina ale vyníkající!

Bohužel o dost horší než první díl. I zde platí, že kdyby mi někdo tvrdil, že jde o amatérskou fanfiction, tak bych mu věřil. Bohužel na rozdíl od prvního dílu se to nerozjede, příběh zůstane nesevřený a výsledkem jsou spíše takové povrchní výjevy plné bohů ze stroje. Překlad tomu úplně nepřidává, nicméně hlavní problém vidím v tom, že na rozdíl od minulého dílu absentuje nosná zápletka. Ale furt je to dostatečně feel-good na to, abych byl zvědavý na třetí díl (kde už snad konečně vstoupí na scénu pořádně i ten Modrý Kachel).

Další příjemná, spíše poklidná záležitost od St. John Mandel. Vypráví především o cestování v čase, nicméně dojde i na pandemii, kolonizaci vesmíru nebo osamělost. Autorka píše zvláštním, nevzrušivým stylem, který nijak nedrásá ani moc nezneklidňuje, skoro kupodivu ale ani nenudí. Moře klidu jednou z dějových linek navazuje na Skleněný hotel, ovšem o pokračování se nejedná a právě tento směr zápletky nakonec poměrně bez následků vyšumí. Kvalit Stanice 11 Mandel opět nedosáhla, jde ovšem o hladké čtení bez větších potíží, ale i vysokých nároků kladených na čtenáře.

Povedený gamebook s tématikou Lovecraftova Mýtu Cthulhu, přičemž hned zkraje bych chtěl nakladateli vyjádřit poděkování, že knihu nejen vydal, ale postaral se i o důstojnou podobu, kterou si titul zaslouží. Sama hra pak překvapí nejen důmyslným herním systémem, který znemožní v klíčových momentech přeskočit problém jako vyřešený, ale také pobaví stylově vyprávěným dobrodružstvím, jež ani na sekundu nenudí. Graham Plowman není ten typ autora, který by suše přeříkával text a nechal na hráči, aby se o zbytek přičinil sám. Buduje perfektní dobovou atmosféru, zápletku prokládá nečekanými zvraty a finále zasazuje do fascinujícího prostředí neznámé planety. Disponujete-li špetkou fantazie, máte bez problémů na pár večerů o zábavu postaráno. Což je zároveň jediná slabina celé knihy. Tohle dobrodružství nedává moc na výběr a neuděláte-li všechno přesně jak máte, není šance, abyste splnili misi na výbornou. S tím bych neměl takový problém, kdyby skutečnost, že něco postrádám, byla nezvratná.

Človek si na lepšie ľahko zvyká, preto protagonistka nie je nadšená, že sa stala z kozmickej stanice opäť obyčajným človekom. Zvykanie na obyčajný život chvíľu trvá a keď sa zdá, že je odsúdená byť obyčajnou ženou, prichádza nová príležitosť. A možno nielen pre ňu. Pár poviedok s podobným námetom som už kedysi čítal, ale autorke sa darí to poňať z trochu iného uhla. Belestricky to je podané dosť suchopárne, dalo by sa z toho vytvoriť aj pútavejší text, ale rozhodne to nebola strata času. Zaujalo ma to.

Naprosto minimalistické pojetí několika příběhů v příběhu s hodnocením nutně oscilujícím na škále všechno nebo nic. Já budu zarputile hodnotit průměrem. Mohlo by více zaujmout ty, kteří se zajímají o literární historii Frankensteina.

Homorný horor, to umí jen Bisson. Z textu ale opravdu mrazí. Ironie, dětská krutost, nezodpovědné rodičovství, vyberte si. Doporučuji si text přečíst nahlas a měnit u toho tón postav. Obzvláště švitořivá matka je výborná. O to víc vám povídka vynikne a bude ještě sžíravější.

Při čtení knihy jsem měl chvílemi pocit, že čtu Hunger Games. Tím bych nechci říct, že by ty dvě knihy byly nějak podobné, chci tím říct, že Naslouchej noži je stejně napínavé. Další věc, která se autorovi opravdu povedla, je že na svět koukáme očima dvanáctiletého vypravěče, který teprve odhaluje, jak svět vlastně funguje, co z toho, co mu v dětství říkali, je pravda a co je lež. To dále přidává na napínavosti. Příběh je taky celkem zdařile vystavěn, jen velmi zřídka se mi děj zdál trochu přitažený za vlasy, jinak plynul úplně přirozeně.

Četl jsem novější překlad z roku 2018, se starým překladem jsem ho srovnával velmi zběžně, ale myslím, že nový překlad je lepší, určitě ho doporučuju.

I když se knihou prolíná typický Šmídův humor a některé hlášky jako by vypadly z vodáků, celkové vyznění je až nečekaně trpké a bohužel realistické.

Důstojné rozloučení s cyklem a rodem Huxleyů. Kniha pokračuje v nastoleném trendu – je poměrně jednoduchá (v rámci universa) a Les je odstrčený do pozadí snad ještě více než v díle předchozím. Ty tam jsou tajemné, zemité a tísnivé výpravy do jeho hlubin; což je – aspoň za mě – škoda. Ze začátku mě retrospektivní styl vyprávění s časovými skoky mezi jednotlivými částmi knihy trochu rušil, avšak musím uznat, že to bylo pro dobro věci a ke konci si to sedlo. Nic to však nemění na faktu, že kniha je místy rozvláčná, nic moc se v ní neděje a závěrečná gradace asi nedosahuje úplně zamýšleného napětí a efektu (to, na co čekáme od Lesa mytág je vyřešeno na jedné stránce). V textu na mě sem tam vykoukl nějaký odkaz na díly minulé – spíše jen takové letmé mrknutí, název, jméno, pro děj knihy zcela nepodstatné – a docela by mě zajímalo, jestli bych těchto odkazů pochytal více, kdybych Avilion četl hned po knihách předchozích, a jestli by jim to přidalo na důležitosti. Pro děj je – samozřejmě, jako u dílů předchozích – dobré znát něco z historie, v ideálním případě i Artušovské legendy (aspoň v obrysech), i když úplně nutné to není. Ke cti je autorovi nutno přičíst, že se mu povedlo dějové linie (jak v této knize, tak linie táhnoucí se přes knih více) poměrně dobře uzavřít. Při čtení jsem se totiž sem tam obával, aby z toho (zdánlivého) guláše vybruslil. No, vybruslil. A s grácií. Paradoxně největším nepřítelem při četbě se stala moje paranoia, kdy jsem si – poučen dílem druhým – často řekl: „ha, tuhle pasáž si přečtu ještě jednou, ta bude určitě hrát nějakou důležitou roli později“. Nehrála. Jak už jsem psal, kniha je jednoduchá. Avilion není Lavondyss. Buď jak buď – Avilion je i přes mírné výhrady stále parádní a originální čtení. Pokud vás bavily knihy předchozí, bude vás bavit i kniha tato.

Četl jsem nové vydání od Arga – a opět musím chválit. Kniha je udělaná naprosto parádně, překlep jsem nenašel snad ani jeden, nechybí předmluva, doslov, slovo překladatele. Obálka parádní, byť tentokrát laděná hodně do tmava. Naprostá spokojenost.

Olymp tápe. Ílion rozvinul až příliš linek a Olymp je neumí uspokojivě dotáhnout do konce. Jak se začne „vysvětlovat“, jde to s uvěřitelností, s postavami, se vším do kopru. A stejně nevysvětlí vše. Např. voynixy a jejich chování jsem nepochopil. Mají být nějaká obdoba posťáckého Viktora čističe? Zbavit Zemi nežádoucích zbytků experimentu s milionem lidí starého typu? Proč ale později spolupracují s kalibánky? Trója začíná být pasé, zato moravci jedou na plné koule. Až moc. A zbytečně lidsky. Jejich posedlost starým věkem bych jim věřil, ale ten altruismus? Checht. Ubylo vědy. Simmons se věnuje víc řezničině, čímž sklouzává do pulpu (Achilles na Ithace). A jakoby inter arma silent musae, ubývají citace a rozbory literárních děl. Vysvětlení smyslu života z Prousta bylo naopak fajn a dávalo jakýsi perverzní smysl. Je to přitažlivá teorie, i když zcestná. Mnohé postavy dříve nedůležité se dostávají na výsluní a mnohé, od kterých jsem čekal hodně, ze vytrácejí pro mne s pachutí na jazyku (Helena a vůbec celá trójská záležitost, Odysseus a Savi a jejich předchozí působení, jeho smysl, jejich geniální předvídavost co se týká vývoje lidí starého typu atp.). Konec je dost sladký. A to, co mu předcházelo, mne nechává docela chladným. Posťáci svými kejklemi narušují celou podstatu vesmíru nebo aspoň galaxie a někdo se tady dojímá nad Zemí? Nad ztrátou budoucnosti? Pro koho? A taky se hodně zvrací. Nevím, proč by kdo měl potřebu tolik nad kde čím zvracet (Harman, Hockenberry a další). Já vlastně nevím, co se mi na této knize, která opravdu bezprostředně navazuje na Íllion, tak nelíbilo, ale prostě to tak bylo. Pořád je to slušná kniha, ale někdy vede čtenáře až moc za ručičku a jindy je zase děsně tajemná a složitá. Ale hlavně je poměrně dost samoúčelná a autor si v ní honí triko, jak je úžasný a skvělý, ale pak udělá klidně pár bot a pokazí mi čtení. Tak to pr.

Po dlouhé době druhé čtení. Ne tak silné jako poprvé. Simmons píše svým obvyklým stylem, hodně cituje klasické i méně klasické autory, hraje si na vysoké umění, na které ale nemá. Vadilo mi, že si neumí uhlídat své uniky do popu. Proč moravci mluví hrubě? Ze začátku ne, ale jakoby se to s postupem knihy zhoršovalo. Totéž Achilles, Odysseus a podobně. Tato první kniha je ještě opravdu dobrá, protože čtenář stále chce vědět, kam to směřuje, objevovat souvislosti. Po milovníky Shakespeara, Prousta, Shellyho a pro teoretiky umění je to jistě větší pošušňání, ale i my prosťáčci si přijdeme na své. Ale Olymp je už bezmála průměrný.

Takové epizodní špinavé military tahání se odnikud nikam ve velmi zajímavém a originálním světě. Ze začátku trochu drhne sloh, ke konci se to celkem srovná. Postavy jsou celkem sympatické a pravděpodobné, oceňuji, že se z nikoho nestane žádný superman. Konec avizuje druhý díl, ten ale bude muset být pojatý hodně jinak, aby fungoval.

Poněkud zvláštní a nepříliš povedená kniha. Hodně socialistické a prosovětské propagandy, dokonce podpora eugeniky, na druhé straně obhajoba individualismu. Příliš kulturně historických vsuvek, spousta „vědeckých“ vysvětlení, z dnešního pohledu až směšných. Nemám srovnání s původní vezí Gill Foxe, docela by mne zajímalo.

Příjemně akční s minimem hluchých momentů. Jelikož je děj rozdělen mezi dvě nezávisle konající postavy a kniha je celkem tenká, tak jsou to spíše dvě novely promíchané po kapitolách. Děj navozuje větší konflikt v budoucnu.

Tak se ukazuje, že mi Abraham jako autor opravdu nevyhovuje, nebyla to náhoda. Nesympatické hrdinky, nelogická rozhodnutí, z ničeho nevyplývající zvraty (hrdinka se úplně promění v podstatě ze dne na den, z ničeho to nevyplývá), jen letmo naznačený svět, o který se jen tak otřeme v několika výjevech… příběh je navíc dost uzavřený, takže těžko říct, kudy se autor bude ubírat dál.

Dobré. Autorka reflektuje rodinný život američana 50. let ale přináší do něj prvek temného znepokojení z toho co by se mohlo… Skvěle napsané.

Standardní dobová dětská sci-fi, tak trochu český E.T. Potěší několik fórků podstrčených pro dospělé.

Jako každá antologie obsahuje kniha kusy výborné, průměrné i slabší. Jistý problém je v tom, že řada autorů své práce zapojila do svého širšího cyklu, takže mohou být hůře pochopitelné pro čtenáře, který konkrétní svět nezná.

Od paní Freiové mám raději delší věci, ale tenhle výběr její povídkové tvorby je poměrně solidní.

Sympatické postavy, nepředvídatelný děj, rozmanitý svět. Těch několik romantických dostaveníček ctihodný čtenář fantasy rozhodně vydrží , protože bude vzápětí odměněn mírou vrchovatou.

Kniha o rozvoji novinařiny v Ankh Morporku. Kromě tradičního Zeměplošského humoru tedy přijde řada i na parodii dnešních novin, bulváru, reportérů a fake news. Korunu tomu nasazuje postava upíra/fotografa Otty, který se zpopelní vždy když použije blesk :) Já se dobře bavil.

Dvaja policajti v jednom tele vyšetrujú vraždu majiteľa cirkusu. Vonkajšia časť našej slnečnej sústavy síce sľubuje exotické kulisy, ale autorka ich veľmi nevyužíva. Skôr kladie dôraz na kyberpunkovú a detektivnu časť poviedky. Celkom ma to zaujalo, dobrý nápad aj sympatickí hrdinovia.

Do veľkomesta budúcnosti, ktoré je akýmsi hlavným pozemským prístavom pre kozmické lode, prichádza muž hľadajúci svoju dcéru. Dostať ju späť z moci miestnej sekty bude problém. Zaujímavý svet a zdarné sa vyhýbanie klišé sa cení.

Musím opět zopakovat to, co u přechozích dílů – kdo si má po té době pamatovat vše, co se stalo v předchozích dílech, všechny zvraty, postavy, frakce a vztahy? Obzvlášť v této pentalogii, kde proti sobě jednotlivé strany a postavy neustále kují pikle a zrazují se nebo navazují spojenectví o sto šest? Opět trvá desítky stran, než se člověk trochu zorientuje. U podobných ság by shrnutí předchozích dílů a seznam postav měly být samozřejmostí. Každopádně když odhlédnu od tohoto, tak po slabších předchozích dílech je Bílá jako sůl závěr jako řemen. Rozjíždí se to opět trochu pomaleji, začíná to jako nenápadná detektivka, nicméně postupně to přeroste dílem ve špionážní a dílem ve válečný thriller epických proporcí. I přes trochu větší rozsah (na tuto sérii) to je čtivé a ani na chvíli to nenudí (což se o předchozích dílech říct nedalo). A hlavně to vědomí, že se blíží konec dobrodružství našich oblíbenců, nutí prostě člověka číst dál. Jedná se o závěr celé Goweryho, Hargovi a Oggerdovi ságy, a je to závěr opravdu definitivní – už žádná další dobrodružství naší oblíbené trojky v pustinách či zoufalé boje o holé přežití, autor poměrně jasně dává najevo, že hrdinové došli na konec svého příběhu nebo dosáhli svého a nenechá žádné otevřené konce. Jistá vrátka do budoucna ale přecijen zůtanou otevřená.