LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Tahnské vojny skončili víťazstvom Ríše, boli však draho vykúpené. Cenu najvyššiu zaplatil nakoniec aj sám Večný Cisár. Rada dôverníkov, špeciálny poradný orgán zložený z niekoľkých najbohatších a najúspešnejších podnikateľov Ríše, ktorí počas vojny pomáhali Cisárovi mobilizovať ríšske zdroje, sa svojej nadobudnutej moci nehodlá len tak vzdať. Na Cisára je spáchaný atentát a explózia bomby voperovanej v jeho tele ukončuje dej predchádzajúcej knihy. Nič však nie je také jednoduché, ako sa na prvý pohľad javí a Večný Cisár sa nie nadarmo volá Večný. Tento 6. diel nielen svojím názvom odkrýva, že kľúčovou postavou tejto série nie je Sten, hoci tento naďalej zostáva hlavnou postavou, ale Cisár, ktorému sa – a jeho návratu – venuje podstatná časť knihy. Tromfom, ktorý Cisár drží v rukách je AM2 (antihmota 2), energetická krv Ríše. Jedine on pozná jej zdroj a jedine on ovláda jej distribúciu pomocou plne automatizovaných konvojov do celej Ríše. Po jeho smrti sa tok AM2 zastavuje a Ríša pomaly ekonomicky a následne aj politicky a spoločensky začína kolabovať. Sten a jeho priatelia sa stávajú zo začiatku cieľom špeciálnych kománd vyslaných Radou, ktorá sa zúfalo snaží, aj s nedobrovoľnou pomocou voľakedajších Cisárových najbližších ľudí, zistiť tajomstvo zdroja AM2 (a jeden z nich ešte zúfalejšie tajomstvo „večného života“ Cisára). Karta sa však čoskoro obracia a Sten koordinuje spojené úsilie mnohých rás a subjektov Ríše s cieľom pohnať členov Rady dôverníkov pred spravodlivosť z dôvodu ich obvinenia zo sprisahania a vraždy Cisára. Do tohto chaosu sa po niekoľkých rokoch vracia „zmŕtvychvstalý“ Cisár, mračná sa však len začínajú sťahovať… Cisárov návrat potvrdzuje, že táto séria je space opera ako vyšitá a aj keď sa v tejto časti oproti predchádzajúcim veľa (bojovej) akcie nedočkáme, jej hlavnou devízou je poodhalenie pomerne originálneho fungovania onej „večnosti“ Cisára, vrátane mechanizmu jeho návratu „zo smrti“. Tentokrát ma až tak nenudili ani tie politické šachy a zaujímavé bolo aj zostavovanie a výkon tribunálu pre súd s členmi Rady, hoci tí ešte držali v rukách vojenskú moc.

Ide o variáciu na tému tesného priblíženia k hviezde (v tomto prípade staré dobré Slnko) a kontaktu so zriedkavým vesmírnym objektov (tým je zas červia diera). Pán Benford je fyzik a v duchu tohto tvrdenia je poviedka postavená na pevnom hard SF základe. Zároveň je poväčšinou čitateľsky presvedčivý – z opisu pobytu blízko pri Slnku bolo horúco aj mne. Už menej ma potešila línia okolo osobnej motivácie hlavnej hrdinky. Je síce humorná a odľahčujúca, ale úprimne – nemyslím si, že by niekto poslal na prieskum extra špeciálneho javu v atmosfére Slnka, jednu polo-skrachovanú pilotku v transportnej škatuli. Ale ak všetko nechceme brať príliš vážne, je to v poriadku – teda až kým sa ku koncu nerozhodne tú červiu dieru od Slnka odtiahnuť. Spracovanie tohto bodu (nie fakt samotný), považujem za dosť pritiahnuté za vlasy a strhávam extra 10% z hodnotenia.

Krátká hříčka o tom, jak se v budoucnosti čím dál více krátí doba života a proto se také vše urychluje. Celkem zajímavý nápad, vržený na papír v roce 1907.

Zvířata si s lidmi vymění role. Ale až za 10 000 let, takže klídek…Humoristická povídka o ochránci zvířat přesunutém do budoucnosti. Změna „režimu“ docela pěkně zdůvodněna. Ovšem ta vzdálenost Země od Slunce – 20 miliónů mil…no, kdo ví, co bude za 10 000 let, že. :-) Ale vzhledem k roku vzniku 1899 příjemný počin. (byl jsem opraven – existuje česká míle a když vezmeme tu, tak už ta vzdálenost vychází).

Pěkně v tempu vyprávěná téměř detektivní povídka. Zajímavě spáchaný zločin, stejně zajímavě odhalený a neméně zajímavě potrestaný. Překvapivý počin od klasika. Jen mě udivuje, proč povídku,poprvé vydanou v roce 1878, situoval jen 12 let do budoucnosti. Neruda tím prokázal celkem velký technologický optimismus.

Povídka z roku 1870. Celkem prorocká vize světa za 200 let. Emancipace žen, rozvody jsou samozřejmostí, vysoké domy se slabými stěnami, takže o sousedech lze vědět vše (pokud by nefungoval příkaz zlehka našlapovat a nahlas nemluvit), poněkud zvláštní divadelní představení..... Skoro by se chtělo říci, že autor děj v něčem posunul zbytečně daleko do budoucnosti. Jazyk je hodně dobový, ale četba příjemná. Jen ten konec mi přišel tak nějak předčasně utnutý.

Po přečtení Čerpadla 6 jsem si říkal, že by někdo mohl souhrnně vydat také Chianga, který mi unikal stejně dlouho jako Bacigalupi. Občas mám prostě kliku :)

Od příběhů vašeho života jsem si sliboval hodně a moje očekávání bylo naplněno prakticky bezezbytku. Chiang balí hutný obsah do velmi čtivé a krásné formy. Má skvělé nápady, které dokáže originálně zpracovat, smysl pro „vypointování“ a schopnost dostat se čtenáři pod kůži (nebo spíš do závitů). Kvalitou se vysmívá kvantitě.

PS: V komentáři k Čerpadlu 6 jsem tvrdil, že Bacigalupiho lze podávat jen v malých dávkách. Pro Chianga platí to samé doporučení psané kapitálkami.

Jako fanoušek Zeměplochy tuto knihu označuji jako průměrnou Zeměplochu, tedy nadprůměrnou knihu. Přestože mě fotbal příliš nezajímá, nebyl jsem čtením nijak zklamán (možná jen s představou mágů hrajících fotbal se příliš nedokážu vypořádat), ale ani nemám žádné velké plus, které by mě na knize zaujalo. Mírné překvapení jsem měl po dočtení knihy, protože jsem zjistil, že jsem se prakticky žádného překvapení nedočkal. Subjektivně:
Moje nejoblíbenější postava: jednoznačně pan Sráž.
Nejzajímavější „Pratchettovské“ hlášky a přirovnání: okolo postavy Julie.
Nejvtipnější soupeři: arcikancléř Výsměšek a arcikancléř Jindřich.
Největší zklamání oproti předchozím dílům: Rozšafín Ctibum a trochu i Vetinari (až na jeho setkání s Gustýnou).
Nové postavy, které okořenily příběh (velice subjektivní): Lady Šarmánová a především Pepe :)
Nejrozporuplnější postavy: Haštal Nejspíš (s Julií) a pedel Nóblhóch (žádné příbuzenstvo).

trilogie arabesky je docela zajímavý počin. tváří se jako detektivka, a v každém díle máme krimi motiv, jenže o ten většinou přímo nejde. tváří se jako alternativní historie, ale autor ji používá jako toho šafránu (a často ne důsledně; lenin by těžko dělal revoluci za císařské peníze, kdyby se válka 1914–1916 odehrála jen na balkáně). tváří se to jako kyberpunk, ale docela krotký, byť základní propriety genomachinací, elektronických udělátek, rebelství i revolucionářství tu jsou. plus, svět vysoké politiky, intrik, válek a špiónské romaniky. autor nechává procházet všemi knihami (pašazád, efendi, feláhové) skupinu asi deseti postav, které hrají své role v relativně uzavřených příbězích každé knihy, ale také v tom překlenujícím. autor píše velmi úsporně, časté sarkazmy a sebeironizující poznámky, tvrďáci, kteří jsou lidštější než matka tereza. drobným nedostatkem je spousta volných konců, které autor nepotřeboval a oni teď plandají okolo a motají se zvědavým a dychtivým čtenářům pod nohy. ale jinak, fakt dobrý ;)

V tejto poviedke u mňa jednoznačne víťazí forma nad obsahom. Skutočné science fiction predpoklady tu chýbajú, aj keď všetko sa deje na pozadí galaktického impéria. Predstavte si kvázi-orientálne Star Wars (parafrázu na jeden známy príbeh tu už spomínali viacerí), len menej akčné a infantilné a viac „premýšľavé“. „Eganisti“ si tu rozhodne na svoje neprídu. Zato číta sa to výborne, text ako taký je veľmi kvalitný, dej premyslený a spolu s cisárom som sa vždy tešil na pokračovanie maulinho príbehu. Celkovo u mňa prevláda taký príjemný romantický pocit z klasickej space opery – avšak kvalitne napísanej.

Trochu neucelené rozprávanie voľne prepojené so Xeelee univerzom. Neucelené preto, lebo viacero momentov by potrebovalo premostiť aspoň pár vetami a kontext by bolo omnoho širší, jasnejší a stratil by sa dojem, že p. Baxter sa pri písaní ponáhľal. Páčilo sa mi „vrstevnaté“ usporiadanie civilizácií čo sa týka ich úrovne (ako aj ich samotná koncepcia). Ďalej, zaujímavý bol aj nápad s manipuláciou kolektívnej pamäte ľudstva a super je ultimátna zbraň sqeemov – aj keď mám dojem, že autor opomenul jeden jej dominantný prejav pri použití (aj keď nie som odborník na vysoké napätie ;)). Z „pamätníka“ a jeho úlohy v príbehu mám trochu zmiešané dojmy – autor nám dal zrejme na vybranie, no vyznieva to trochu do prázdna. Spomenuté nápady to však u mňa napriek mínusom celkovo dosť vylepšujú.

Prolínání světa mrtvých a živých má něco do sebe, takovou podzimní atmosféru. O „zombie“ bych tady nemluvila, to asociuje něco úplně jiného. Tady se prostě odchází o něco pomaleji. A není to o nic lehčí.

Podle mě jedna z nejlepších Šlechtových knih vůbec. Není to zas tak dobrodružné, spíš taková městská detektivka. V prvních dvou třetinách hrdinové jen chodí od domu k domu, hodně se mluví… což je celkem fajn, protože Thompson je skvělá postava, co se týče dialogů. Šlechta píše čtivě, takže i přes pozvolný děj se to čte dobře, bez nejmenšího zadrhnutí. Poslední třetina, to je jiné kafe, akce se pořádně rozjede, o mrtvoly není nouze. Pokud je Šlechta výborný v „klidových“ pasážích, v akčních je naprosto excelentní! Velké plus je taky za prostředí – Likario. Rozestavěné město uprostřed divočiny… má to takový nespoutaný, romantický nádech, vzpomněl jsem si třeba na Bílého tesáka a obecně romány z prostředí zlatých horeček na Aljašce a Yukonu. Jo jo, Šlechta se zase vytáhl…

Druhý díl této série celkově hodnotím jako malinko slabší oproti jedničce, protože tam jsme se dověděli kdo, co, jak a proč, zatímco ve dvojce se „pouze“ rozvíjel nastolený děj. Chyběly mi tu „wow“ momenty z prvního dílu, kdy jsem si říkala, to je ale dobře vymyšlené. Ve dvojce se styl vyprávění změnil na popis událostí, které se udály v následujících letech. Popis to však není vůbec nudný, přeci jen, psal to Asimov:-) Především druhá půlka knihy, jak se blíží poslední stránka, nabírá na intenzitě a graduje tím, co napovídá název další knihy.

Přišlo mi to jako půl jedné povídky a půl druhé, úplně jiné. Na začátku letmý náhled do nám vzdáleného světa, čtenář si horkotěžko skládá střípky, pak se situace vybarví a bác, najednou je z toho fraška. Překlopení z první do třetí osoby bez zjevné příčiny mě taky trošku zarazilo. Ale nakonec jsem se párkrát i zasmála.

Cte se to skvele (pro cloveka, ktery jeste trochu umi rusky a v dobe Cernenka, Gromyka a Brezneva vyrustal, kdo rusky neumi vubec, bude mit velky problem), spis nez o roman vsak jde o atmosferickou novelu bez nejake zasadni pointy. Oznaceni „fantasy“ je nepresne, spis bych to cele nazval „momentka z rusko-afghanske valky s prvky magickeho realismu“.

Půlka (ta z pohledu pozemšťana) nudná, druhá císařská část naopak hodně napínavá. Zatímco pozemštaň se většinou nudí na cestě a vytrhne ho jen jedno malé přepadení na zastávce, tak bývalý císař má mnohem větší a zábavnější trable. Konec je značně necitlivě utnutý a císař v něm hraje na můj vkus moc nevýznamnou roli až moc mlčenlivého průvodce.

Největším záporem knihy je, že hlavní postava nemá vůbec žádný charakter. Kolem neustále někdo umírá a hlavní postavě je to jedno. Hlavní hrdina nám sice občas ve slabých chvilkách tvrdí opak, ale vy mu to prostě nevěříte, protože se u toho neustále tváří jako kdyby byl na dovolené a ty tuny mrtvol kolem byly jenom malá nepříjemnost, která nám přece nemůže zkazit dobrou náladu. Od bojovníka proti zlu bych tedy čekal radikálně odlišný postoj k neustálému vraždění. Navíc po vynikající první třetině upadne kniha trochu do stereotypu a děj se dále posouvá velmi pomalu. Z těchto důvodů hodnotím knihu pouze 70 procenty. Kdyby se hrdina knihy alespoň trochu snažil chránit i životy těch druhých a ne pouze svůj vlastní a kdyby si kniha udržela vysokou kvalitu vyprávění déle než jenom do jedné třetiny, hodnotil bych ji výrazně kladněji.

Pořád ve mně převládá pocit, že kdyby tento příběh napsal někdo jiný, mohlo být hodnocení o několik hvězdiček vyšší. Děj je podáván z pohledu tolika postav, že si prostě nejde k žádné z nich utvořit nějaké pouto. Tam, kde mají být dramatické situace jen slepě hledíte jak incident dopadne. Mohlo to být epická fantasy obřích rozměrů, ale je to jen průměrnější temný příběh války lidí, elfů a trochy magie. Podrtženo, sečteno, nejlepší na celé knize je obálka.

První dvě části knihy mě bavily a samostatně je hodnotím výše než celou knihu. Atomární meče, pavučinové miny, temporální granáty… s tím vším se seznamujeme v poměrně svižném ději.
Druhá část podle mě mírně ztratila šmrnc první části, ale hledání a odkrývání tajemství Rozsévačů to celkem vynahrazuje.
Bohužel ze třetí části mám podobný dojem jako z Železné rady od Miévilla po přečtení Nádraží Perdida a Jizvy. Ano, Lukjaněnko má závěry svých knih filozofické, ale tohle na mě bylo příliš. Těšil jsem se, že se dozvím podstatu o civilizaci Fangů, ale poté jsem byl zklamán (čekal jsem něco zajímavějšího) a hlavně to byl začátek konce této knihy.

Obecně to není špatná kniha (ba naopak 2/3 jsou velmi dobré), ale v kontextu ostatní Lukjaněnkovy tvorby u mě bohužel nedosáhla na více než 74–75 %.

Další povedený díl série. Jediné mínus příběhu vidím v tom, jak autorka pojala postavu mumie, je vidět snaha o to aby si čtenář myslel, že je opravdu v hlavě 3000 let starého mága, dle mého názoru se to nevyvedlo tak jak mělo (mimochodem na slovo „ká“ jsem dostala alergii už po několika prvních stránkách), přesto si ale pořád stojím za tím, že krevní pouta jsou jednou z nejlepších upířin co jsem četla a těším se na další díly :)

„Andrea Cortová je v kolektivu oblíbena.“ Tak tato věta by zřejmě ve školním posudku nezazněla. Sice si jmenovaná misantropka svůj poněkud bizarní kolektiv přece jen najde, ale kdo ví, proč se tak stalo… (ten, kdo četl, jistě chápe). Kniha mi připomenula detektivky páně Asimova v modernějším hávu. Komplikované vyšetřování, umožňující zapojit šedé buňky mozkové, kapitoly končí hezky vygradovaně, takže rovnou hup na další. Ale ve srovnání s výše zmíněným Velmistrem je prostředí hutnější, temnější a celkově exotičtější. Habitat ovládaný umělými inteligencemi, souhrnně zvanými Zdroj, poskytuje dostatek možnosti rozvinout představivost, k čemuž mu pomůže i skvělá obálka převzatá z originálního vydání a čtivý překlad. Už aby tu byl další díl.

Tohle mě moc nebavilo. Momentky ze vztahu dvou osob, který by se klidně mohl vyvinout skoro stejně, i kdyby byli oba „rodilí“ lidé. Ani jeden z nich mi k srdci nijak nepřirostl.

Nadhozená situace mi přišla zajímavá, pak se ale děj trošku rozsypal a nevěděl kudy kam stejně jako jeho aktéři. Ani závěr mě moc nepřesvědčil (radši jsem si vymyslela vlastní, to jsem nad tím vyzrála, co?). U takového tématu by bylo pěkné nahlídnout trochu hlouběji do psychiky zúčastněných, to by mohlo být docela výživné.

Když se v noci probudíte, můžou se dít různé věci. Tohle mi ale přišlo nějak krátké – než jsem se začala vážně bát, byl konec vyprávění.

Skvělá dobrodružná fantasy šlichta plná elfů, elfinek, elfounů, goblinů, goblinek, skřetů, skřetíků a dalších podobných individuí, která parádně odsýpá. Vladimír Šlechta opět dokázal, že patří ke špičce českých žánrových autorů. Sice jsem ze začátku fantazíroval, jak by to vypadalo, kdyby bylo Likario povídkovou sbírkou, ale… pak jsem se na to vykašlal a četbu, která mi zabrala dva dny, jsem si užil. Sice si pořád myslím, že Šlechta silnější v povídkách než v románech, ale Likario se mi líbilo, byť Nejlepší den pro umírání se mi líbilo o chlup víc. Ale tohle taky není vůbec špatné – hlavně tou variací na Draculu – to mi přišlo jako dobrý nápad. A taky to, že z toho autor neudělal rozmáchlou válečnou epopej o třech dílech, ale parádní dobrodružnou četbu na 300 stran. Smekám. ps: ta obálka je fakt parádní

Na začiatok musím priznať, že môj komentár vôbec nemusí byť objektívny, nakoľko to bola v roku 2000 prvá fantasy séria, ktorú som po Tolkienovi a jeho Pánovi prsteňov rozčítal. Takže k hodnoteniu som asi minimálne tú pol hviezdičku pridal.

Ako uvádza FerryH, to, čo nakladateľ s touto sériou urobil, za to by si fakt zaslúžil – rozdelenie každej knihy na dve, skoro všade iný preklad, niektoré obaly nemajú s dejom knihy nič spoločné -ale to boli pred rokom 2000 časy, keď o ebooku a internete človek ani nechyroval, fantasy až tak neletelo, a tak sme boli v SR šťastný, že sa to k nám vôbec z ČR v zopár kusoch dostalo (aj to len do vybraných kníhkupectiev, ktoré šli zrátať na jednej ruke a za fantasy knihami sa doslova cestovalo). A tak sme to kupovali jedna radosť ( no a posledné diely po cca desiatich rokoch už s povinnosti doplnenia kompletu). Mám doma celú pôvodnú sériu a napriek rozťahanosti deja má v knižnici čestné miesto, aj keď asi trošku aj z nostalgie.

K obsahu série musím uviesť, že napriek tomu, že sa stala veľmi rozťahanou, a s postupom času, ako prichádzali ďalšie diely, aj mne začalo vadiť neustále opakovanie niektorých myšlienok, samotný príbeh vytiahnutý z tých nudnejších pasáži mi dodnes príde originálny a pekný, s dobre podanou dávkou akcie, jednoducho nadpriemerný.

Proste príjemná séria na dlhé zimné večery pre toho, kto sa nemusí ponáhľať :)

Knihy kopírující příběh nějaké PC hry většinou končí přinejlepším jako šedý průměr. Příliv temnoty je mezi nimi hrdou výjimkou. Hra Warcraft II: Tides of darkness vyšla přeci jen v roce 1995, což je raný pravěk počítačových her. Starší hráči si tak nostalgicky zavzpomínají na časy, kdy na svých prehistorických sestavách proháněli primitivní 3D figurky, mladší generace, odkojená World of Warcraft se zase přiučí něco o historii svého světa. Obyčejní, hrou nepolíbení čtenáři fantastiky dostanou nadprůměrnou epickou fantasy. Po slabším rozjezdu není nouze o pořádné bitvy, krev ani odťaté údy – akce je hodně a je to dobře, protože ji Rosenberg opravdu umí. Na rozdíl od vytváření postav, kterých je taky hodně, ale v tomto případě to je spíš na škodu, jelikož jsou nedotažené, z příběhu mizí a ne vždy se opět objevují, podle toho, jak se to autorovi hodí. Jedinou výjimkou je asi-záporák Orgrim Doomhammer. Je to škoda, protože jinak se to čte opravdu dobře. Jako by to psal úplně jiný člověk než ten, co vyplodil super nudný Starcraft: Královna čepelí. Suma sumárum, klady převažují nad zápory. 80% je tak akorát.

Proč tak nízké hodnocení? Je to humorná sci-fi a já se dobře bavil. Pokud je můj dojem správný, tak tenhle kousek nebyl nikdy myšlen vážně a je to spíše parodie na podobná témata. 70%

Moc pěkné akorát mě jako milovníka klasických zombi motivů to poněkud rozčarovalo, ty jsou tu totiž, jak napovídá anotace, postavené na hlavu… P.S. Dost mi to připomnělo jeden díl z mistrů světové scifi, ale bohužel si nevzpomenu na jméno.

Antologii povídek, co posbíraly jakési pidiceny nakladatelství Netopejr, jsem přibrala za levný peníz k jinému titulu. Nic moc jsem od sbírky nečekala, ovšem jako první jsem četla povídku „Melodie bolesti“ a její podprůměrnost mě přiměla se psychicky připravit, že ani ostatní kousky nebudou zrovna zázraky. Pravda, většina z nich je průměrná či lehce nadprůměrná, ale dočkala jsem se i příjemně mrazivé perličky „Suspiria de Profundis“. Ta pracovala čistě s lidskou psychikou a událostmi, co člověka formují. Ostatní texty převážně obsahují nadpřirozené motivy, obvykle duchy, kletby, objeví se však i vlkodlaci a emzáci. Pochvalně bych se ještě zmínila o povídkách Anny Šochové, zvláště „Panenka“ a „Talent od Světlonoše“ stály za přečtení a je možné, že se k nim někdy v budoucnu vrátím – k „Suspiria de Profundis“ určitě. Zbývá dodat výtku k redakci: sluší se v knize uvést obsah, včetně toho, na jaké stránce se která povídka nachází. Závěr knihy patří textům (básním) jakési kapely, tohle mě upřímně nezajímalo. 63%

Sten so svojím tímom Kudlaniek (najtajnejších, najšpeciálnejších a najoperatívnejších taktických jednotiek Ríše) sa vracia zo špeciálnej misie, overujúcej prítomnosť a hojnosť vzácneho minerálu na nejakej vzdialenej sústave, keď je ich loď napadnutá vojnovou loďou patriacou fanatickej a militaristickej teokracii, tzv. Janičiarom. Hoci sa s nimi nakoniec (s malou pomocou) vysporiadajú, dostane Sten a jeho tím (tvorený zo začiatku len ťažkosveťanom Alexom), za úlohu vysporiadať sa aj s dotyčnou celou planetárnou sústavou plnou náboženských fanatikov (niekedy dávno „samoodídených“ do tamojšieho exilu samým Cisárom). Dôvodom je práve ono bohaté ložisko minerálu a hroziaca „Zlatá horúčka“, ktorá čochvíľa vypukne po celej Ríši. A potencionálne nebezpečný náboženskí fanatici obývajú sústavu, ležiacu priamo v ceste budúcim „zlatokopom“. Sten využije fakt, že „veriaci“ sú rozdelený na dva nezmieriteľné tábory a v úlohe žoldnierskeho veliteľa, na čele pozliepanej žoldnierskej kompánie, zvráti misky váh v nastalom vojnovom konflikte. Keď sa už zdá, že problém je vyriešený a sústava pacifikovaná, veci sa znovu poriadne skomplikujú a Sten musí nasadiť všetky sily, aby (nielen) svoju prdel vytiahol z poriadnej šlamastyky (a nielen raz) ;-) Druhá kniha so Stenom je ľahko nadpriemernou, dobrodružnou a akčnou military sci-fi, plnou náboženských fanatikov a vojenskej cti, ale aj plná svojrázneho humoru (jednak v podaní Alexa Kilgoura, ťažkosveťana pochádzajúceho zo škótskej planéty Edinburgh a demoličného experta (o.i.) a potom aj v podaní samotného Cisára, ktorý za tie tisícky rokov svojej existencie nadobudol pomerne zvláštny zmysel pre (nielen) humor ;-), a v neposlednom rade ďalším dôležitým kusom skladačky do Stenovho vesmíru.

V porovnaní s ostatnými poviedkami pomerne komorný príbeh na menšom (časo)priestore. To by samozrejme nevadilo, ale kde sa mi žiadalo rozvinúť (napr. sľubne načrtnuté „žravé“ more) tam sa mi nedostalo, naopak miestami mi bolo dožičené príliš kecania medzi Gertou a Qajom. Mach je super, to sa mi fakt páčilo. A záverečný odklon od predlohy tiež plus (samozrejme neprezradím v čom) ;)

Jo je v pohodě :) Hlavní postava-vypravěč je zvolena dost neobvykle a v tom je její síla, ale něco jí chybí… Možná mohl autor zkusit trošku natáhnout a ještě se víc popiplat v popisu houstnoucí atmosféry, každopádně doporučuji a dávám 75% (v hodnocení jsem zaokrouhlil dolů)

Zvažovala jsem sedmdesátku, protože téma povídky je hodně nosné, atmosféra celkem ušla a styl autorky je relativně čtivý. Bohužel se do příběhu (už zase) chvilkami dostavila chaotičnost; konkrétně nemám ráda, když se bez varování skočí v ději kamsi do minulosti či budoucnosti, aniž by to z textu bylo nějak zřetelněji vypíchnuté. Takto způsobené tápání čtenáře je naprosto zbytečné a povídku to v konečném důsledku tříští. Vložené epizodky z čvaňhání a nadávání cestujících v autobuse jsou zábavné možná pro obyvatele Aše, kde se děj odehrává. Pro neznalé tamních poměrů jde o naprosto zbytečné úryvky. Také konec mi přišel až moc otevřený, to je však nejmenší výtka. 64%

Na začátku jsem byl nadšený. Vonnegut je mistr dialogu a text tak jenom sviští. Jenže… jenže už před stou stránkou zpomalí tak moc, že jsem se musel do čtení nutit, což se mi běžně nestává. Na druhé straně je po stránce myšlenkové stále aktuální. Ačkoliv shození atomové bomby či nebezpečí plynoucí z Karibské krize je už dávno za námi, stále varuje před opětovným použitím jaderných zbraních, takže by se dal text doporučit hlavně všem, kteří rozhodují o použití zbraní.

Je nesmierne fascinujúce, že na začiatku (a rovnako aj na konci, dá sa povedať) najkošatejšieho, najprepracova­nejšieho a najslávnejšieho sveta fantasy stál jeden (vlastne dvaja, ale však boli príbuzní ;-) malý hobbit. Tolkien je tak doslova sám sebe príkladom, že aj malé veci (nápady, knihy) môžu niekedy ovplyvniť veci najväčšie ;-) Hobbit sa zvykne označovať ako prológ k Pánovi prsteňov, a tak to aj skutočne je. Samostatne však obstojí rovnako dobre. Oproti vážnemu a nadovšetko epickému PP je Hobbit ľahko rozpustilým fantasy dobrodružstvom, kde sa to len tak hemží rozprávkovými bytosťami a artefaktmi – od trpaslíkov, cez obrov, škretov, elfov, zabijáckych pavúkov, až po čarodejníkov, vychytralých drakov, jedného na pohľad nevinného hobbita a jedného „náhodne“ nájdeného čarovného prstienku. Spolu s našim malým nedobrovoľným hrdinom podnikneme jednu strastiplnú, ale aj úžasovplnú (mojou najobľúbenejšou časťou je kapitola Hádanky v tme, kde Bilbo s Glumom súťažia v hádaní hádaniek, cenou je Bilbova záchrana alebo Glumova večera ;-) cestu tam a späť a tak by to možno aj skončilo, keby…

Dům u vycházejícího slunce je príjemnou mestskou fantasy so zaujímavými, sympatickými a nedokonalými postavami. Práve vďaka nim, ich kostlivcom v skrini a boľavým ranám z minulosti, som do čítania knihy vždy plynule naskočil, aj keď som mal posledné dni málo času na čítanie. Kniha nie je celistvým románom, ale štyrmi voľne prepojenými príbehmi so spoločnými postavami (štyri kapitoly). V prvej kapitole spolu s Eunice, rebelujúcou puberťáčkou, objavíte mágiu, v druhej autorka odhalí drsnú Gabrielovu minulosť a narcistického speváka skupiny Neverland nechá riešiť problém s jednostrannou láskou. V treťom príbehu konfrontuje Lloyda Darka, dvojmetrového japonského Angličana… či anglického Japončana? …skrátka flegmatického cholerika :) konfrontuje s plodmi hriechov minulosti. Posledný príbeh s názvom Márnotratný otec zaberá viac než polovicu knihy. Eunice Wightová prežíva obzvlášť silný záchvat rebélie, čo zisťujú aj jej priatelia z Domu u Vychádzajúceho slnka, keď sa snažia zastúpiť rodičovskú úlohu. Tiež sa objaví dávno stratený Eunicin otec, no na „rodičovský“ pokec nie je čas. V uliciach Farewellu sa potuluje niečo, pred čím majú rešpekt aj upíri, niečo brutálne vraždiace a hľadajúce. Niekoho a niečo. Prvé tri kapitoly slúžia najmä na predstavenie reálií a vykreslenie hrdinov bývajúcich v Dome u Vychádzajúceho slnka, mágov, ktorí prežili Temnú vojnu a starajú sa o bezpečie mesta Farewell. Autorka zasadila príbeh do menšieho tichého mestečka, ktoré však trpí neduhmi súčasnosti, ako sú odpadky, graffity a pod. Dom u Vychádzajúceho slnka nie je jediným sídlom moci, tiež je tu Mandala a tajomný Zrkadlový zámok a časti mesta s priliehavým názvom Stoky vládne upír Julio – mier je veľmi krehký. Štvrtý príbeh využíva všetko, čo autorka v predošlých príbehoch vykreslila, je rýchly, napínavý a aj keď ide o „jednoduché“ zastavenie mýtickej obludy, spoľahlivo ma donútila obracať stránky až do uspokojivého konca. Temná obálka neklame, atmosféra knihy je aj napriek sympatickým postavám a občasnému záblesku humoru („Apage, čuráku!“ :D) hustá a výrazne temná. Prvá veta z anotácie „Román o magii, monstrech a rockové hudbě“ tiež knihu pekne vystihuje – autorka sa zaoberá mágiou vcelku podrobne, čitateľovi vysvetľuje základné princípy jej fungovania a rozhodne tým nenudí. Zaujal ma pohľad na informačné technológie, matematika či informáciami by sa dali prirovnať k osobitému druhu mágie a takto tu máme napríklad aj kybermága :) Monštrá z mytológie nesklamali, ale čakal som výraznejšiu úlohu rockovej hudby (možno tiež ako druh mágie), ale aj pár odkazov na rock, hrdina-rocker a anglické texty piesní Neverlandu, ma potešili.

Rozpačitý pokus o (post)katastrofický sci-fi horor. K bezejmenným postavám si čtenář nestačí vypěstovat náklonnost, popis událostí je občas zmatený a logika párkrát dostala škytavku. 54%

Tak takyto zaciatok knihy som teda necakal! Miestami morbidne, miestami neskutocne vtipne, celou poviedkou sa prepleta neurcity pocit ohrozenia, aby vam nakoniec tento pocit, ked ho autor umyselne umlci, vypalil dieru do hlavy! Bravo!