LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Biologický inženýr a jeho dílo, určené lidstvem k zániku. Vcelku ucházející povídka, nepřevratná, ovšem na malém prostoru pěkně nahodila reálie i dobrou zápletku. Příběh se bohužel nevyvaroval předvídatelné pointy a pár okamžiků, co se mi jeví nevěrohodné až hloupé (nebudu spoilerovat – kdo si to přečte, nejspíš bude mít stejné námitky). 69%

Minimalistický príbeh o expedícii dvoch ľudí a jedného robota na Merkúr. Jedna z úvodných demonštrácií legendárnych troch zákonov robotiky. Nejedná sa o nejaký gigantický „meisterstuck“ ale poteší jemná analytická práca so zápletkou. Nezabudnime, že poviedka vznikla v roku 1944!

Jedna malá poviedka, ktorá pohladí dušu. Príbeh osem-ročného dievčatka a jeho robotického nehovoriaceho opatrovateľa. Nič svetoborné, no je to veľmi príjemný a pozvoľný rozbeh do sveta Asimovových robotov.

Veľmi dobrá novela, ktorá zachytáva príbeh ťažobnej posádky s dvomi vrahmi na palube a zvláštnym obsahom planétky, na ktorej sa chceli nabaliť. Atmosféra je naozaj silná, aj keď kvalít Planety mezi dvěma slunci nedosahuje, o to viac do popredia vystupuje brutalita. Záver je realistický, SPOILER blbá situácia, blbo to aj dopadne koniec SPOILERU. Krátke prepojenie s Mariňákmi ma navnadilo, nedôjde k objasneniu, ale ako je u Fabiana zvykom, poskytne len jeho časť. Osud jedného z posádky je nejasný, dúfam, že naňho a na Mariňákov sa naviaže v ďalších poviedkach.

Jsme zpět v Kanadě 90. let minulého století, jen se nám příběh z Toronta přestěhoval do Vancouveru. Stejně jako Henry Fitzroy, který přenechal své bývalé loviště soukromému očku Vicki Nelsonové. Důvody jsou čtenářům známy ze Spojení krve, a tak je nebudu opakovat. Henry je nucen i přes své teritoriální instinkty se svou bývalou milenkou opět spojit síly, aby vypátrali, co se duchovi stalo (tedy člověku, než se z něj stal duch). Henry totiž neodkoukal při detektivní spolupráci s Vicki tolik, aby na pátrání stačil sám. A tak detektiv-seržant Mike Celluci uhání s Vicki dnem i nocí v zatemnělé dodávce přes celou Kanadu, aby zabránili duchovi v zabíjení nevinných obětí.

Právě napětí mezi Henrym a Vicki žene tuhle knihu kupředu. Navíc si autorka jako třešničku na dort pošle jednoho z hrdinů přímo řezníkovi pod nůž, aby akci ještě vygradovala, a jelikož víme z předchozího dílu, že Huffová je ochotná překračovat hranice, čekáme, kam až tentokrát zajde. Celou knihu prokládá černým humorem a neustálým špičkováním hlavních postav. Jakoby kdokoli z nich potřeboval popichovat!

Tahle série je díky neotřelým postavám čtivá, humorná, s dobře postavenou detektivní zápletkou, která se zlepšuje díl od dílu. Pro čtenáře série jednoznačně „must have“.

Zkřížené hnáty neboli znamení zrádce, se jednoho rána objeví na dveřích Mercyiny autoopravny. Stará zlá upírka Marsilie dává Mercy a jejím přátelům na vědomí, že jsou na odstřel. Dozvěděla se, kdo je zodpovědný za smrt jejího oblíbence Andreho, a vyhlásila válku. Ač „válečná“ linie příběhu může působit jako hlavní, mnohem napínavější a děsivější je příběh ze Spokane. Tam Mercy jednak utíká před Marsilií, jednak chce pomoci Amber, své známé z vysoké školy, která se domnívá, že v jejím domě straší. Mercy se tak dostává z deště pod okap, potkává totiž hned první večer v půlmilionovém Spokane jediného upíra, který tam přebývá, a poslouží mu jako noční svačinka.

Nejsilnější z celé knihy je posledních 50 stran, ale dokloužete k nim docela snadno, žádný strach. Přesto či právě proto považuji tenhle díl za zatím nejslabší ze série (rozuměj, ostatním dávám 100%). Dvě třetiny příběhu se nic akčního či průlomového neděje, přesto je díky sympatickým postavám a vtipným narážkám slupnete jako malinu. Vezete se na příjemně houpavém kolotoči, který nabírá na rychlosti a najednou je konec a vy byste chtěli ještě další kolo… no, snad se Stříbrné relikvie dočkáme co nejdříve, čeká nás Samuel a jedna zapeklitá knížka.

Kal a Niko si otevřeli detektivní agenturu se specializací na nadpřirozeno a vzhledem k hustotě příšer na km² v New Yorku se dá těžko uvěřit, že mají hluboko do kapsy. Při vyšetřování případu unesené lamie narazí v parku na mrtvá těla visící na stromech jako vánoční ozdoby. Když bratry najme kurátorka Metropolitního muzea, aby jí pomohli vyšetřit záhadu zmizelých ostatků masového vraha, díly skládačky do sebe začnou zapadat. Jak mohl kanibal Sawney vstát z popela, sice zůstává záhadou, jeho běsnění po „jídlem“ dostatečně zásobeném Velkém jablku je však nutno učinit přítrž. Naštěstí je tu puk Robin Vtipálek a jeho informátoři.

Co v knize nechybí, jsou potoky krve, zapříčiněné jednak Sawneym a jeho bandou nemrtvých přisluhovačů, jednak našimi hlavními hrdiny. Autorka příběh zahnala do vod béčkových akčních krvavých hororů, rozsekaných těl by se čtenář nedopočítal. Je to obaleno hodně velkou nadsázkou, díky níž se cítíte spíš jako nezúčastnění pozorovatelé, než čtenáři vtažení do příběhu.

Ač jsou Kal i Niko sympatičtí a Robin vtipný, pořád jako by jim chybělo něco, čím by si vás získali, abyste se o ně aspoň trochu báli. Vlastně nejvíce emocí se dočkáme, když Kal oplakává Robina, ale to je zoufale málo a čtenáře to k slzám dožene jen stěží.

Čteme svižný příběh plný humoru a nadsázky, ale pro mne víc chladný, než by se mi líbilo. Ale zase mi to nevadí tak moc, abych si nepřečetla další díl, protože při tomhle stylu vyprávění si neoddechnete, nemluvě o cliffhangeru, který autorka v závěru zanechala.

Sydney Waverlyová se vrací po deseti letech zpět do rodného města s pětiletou dcerkou Bay. V domě své starší sestry Claire hledá bezpečí před svým násilnickým přítelem. Claire má však ráda svůj stereotypní život, takže ji nečekaný sestřin návrat zaskočí. Jako by nestačilo, že se do vedlejšího domu přistěhoval mladý učitel umění Tyler, který po ní pokukuje. Claire si však žádného chlapa do života pustit nehodlá. Má ráda věci nastálo, proto si nechce pustit za zeď, pevně vybudovanou kolem svého srdce, nikoho, kdo by jí svým odchodem mohl ublížit. Asi tušíte, jak to dopadne. Ano, přesně tak. HEA.

Ocitáme se mezi úhledně zastřiženými trávníky městečka v Severní Karolíně, kde to vypadá, že se všichni znají. I když jsou hrdiny knihy mladí lidé do 30 let, podle jejich mluvy i chování byste jim hádali mnohem více. Nebo přinejmenším usuzovali, že čtete příběh starý aspoň 100 let, a ne ze současnosti. Na obecnou řeč, slang, natož hanlivé slovo tu nenarazíte.

Vyprávění je velmi pohodové, nekoná se žádné překvapení, což mi strašně vadilo. Ne že bych nečetla romantické věci, ale co je moc, to je moc. Musí to být aspoň trochu řízlé akcí, detektivkou, hororem, k tomu nejlépe vtipné hlášky a vhodný slang. V této knize nic takového nenajdete. Pokud však rádi vaříte či sbíráte recepty a romantika s kapkou magie je pro vás to pravé ořechové, směle do toho. Vždyť pořady o vaření jsou teď velice populární a Claire připravuje kouzelné dobroty v jednom kuse. A jen já jsem možná divná, že jídlo je pro mne pouze nutnou věcí k přežití a ne smyslem života.

Americká autorka Melissa de la Cruz rozehrála příběh ze současnosti a zasadila ho do atraktivního prostředí života bohaté americké mládeže. Tedy až na hlavní hrdinku, která je sice členkou v minulosti významné rodiny, ale zřejmě pro lepší sžití se čtenářů s odvážnou rebelkou Schuyler ji autorka nechala zchudlou a skromnou, jíž nevadí, že se mezi nafintěnými manekýnkami ve škole prodírá v nepadnoucích, obnošených hadrech.

Čtenář je postupně seznamován s odlišnostmi upírů, jejich původem a schopnostmi, stejně tak, jak se informace o tajnůstkářské společnosti dozvídá Schuyler. Staří upíři udržují záměrně mladé v nevědomosti o hrozícím nebezpečí – ač je ujišťují, že jsou nesmrtelní (neublíží jim ani slunce, ani kříž atd.), po světě se potulují stříbrokrevní – jediní tvorové, kteří jsou schopni zabít modrokrevné. Když jeden z nich napadne i Schuyler, dívka začíná klást nepříjemné otázky, pátrat a odhalovat pravdu.

V příběhu je mnohé nakousnuto a nedořešeno. Možná až moc. I když víme, že se jedná jen o první díl zatím pětidílné série, alespoň jakýs takýs závěr autorka knize mohla dát. Přitom zpočátku to vypadalo slibně, ale pak jako by spisovatelka ztratila niť, kam vlastně chce příběh vést. Možná ji chytí v dalším díle. Můžeme jen doufat.

Povídka má asi mnoho logických chyb (neumím si představit, že hrdina vůbec může dokončit školu a pracovat), ale na náladě to nic neubírá. Po přečtení na mě nějak dolehl smutek i za hrdinu a uvědomil jsem si, jak jsem rád, za svou realitu!

tohle je snad asi teprve druhé číslo magazínu, kdy jsem měl neodbytný dojem silné nevyrovnanosti. vedle pár super bomba skvělých kousků tu bylo na můj vkus priveľa těch méně či úplně nezajímavých. jistě to není vada na kráse, za těch pár perel to určitě pořád stojí, ale jsem namlsanější. co se týče české publicistiky, přijde mi nějaká sterilní. buď píše o knihách, které mě vůbec nezajímají a to způsobem, který mě zvážit zájem vůbec nepřimějí, nebo o zajímavých věcech píše popisným, účetnickým způsobem (franta novotný a ryhop). jsem já to ale věčně nespokojená osoba. nicméně, těším se na další magazín, protože ať tak či onak, vždycky mile překvapí.

docela hustá povídka. míněno po všech stránkách. frustrující představy, které ve mě vyvolal úvod a střední hra, které navíc v člověku bezpečně utlumily jakékoliv pokusy libida se ozvat, byl příjemně roztaven humorným a teple lidským závěrem. bisson skvěle umí manipulovat nálady a ladí si čtenáře jak kytaru, aby mu pak na ty nervíky pěkně zabrnkal. citlivě, ale jasně. to je proč ho a jeho povídky mám velmi rád.

kamenujte mě, ale tenhle kopec nudy a nenápaditosti mě málem uspal. pár zajímavých postřehů a nápadů, ale celkové vyznění mě nedokázalo zaujmout.

velmi dobrá psychologická konverzační mikropovídka. je vtipná, lehká, ale čiší z ní děsivá beznaděj a jen chabý pocit sounáležitosti, nahlodávaný totální nejistotou. ovšem poslední odstavec je třeba škrtnout, nečíst, zapomenout, eliminovat, zrušit, odtrhnout, vymazat, přelepit, sežvýkat a spolknout, protože povídku shazuje do bahna pitomé banality. bez něj za 4, s ním za 3.

když jsem povídku dočetl a podíval se na rok původního vydání, bylo mi všechno hned jasnější ;) je to skvělá, decentní a trošku staromódní povídka o mezilidských vztazích, možná bych řekl přímo na periferii společnosti. nejde od chudáky, ale o lidi, kteří se mezi „normálními“ lidmi radši neobjevují. a také jediný „normální“ člověk (byť se jen mihne), zde působí vysloveně negativně. způsob použití fantastického motivu je mi velmi blízký, popisovaná komunita ani ne, ale ten příběh se mi dost líbí. je to skoro čistá lyrika, která ale stojí na pevné zemi, na nic si nehraje, má silný erotický náboj, ale není vulgární. povídku jsem četl v mlžném oparu doznívajícího kocoura a i tak jsem se na ni plně soustředil a to je co říct. povedené.

Trochu netradičná (historická fantasy detektívka), ale o to príjemnejšia poviedka z pera barda slovanskej a slovenskej historickej fantasy :-) Svojou prepracovanosťou a vypiplanosťou detailov (najmä historických) by vydala možno aj na román (resp. celú sériu), Ďuro je už ale upísaný inému ambicióznemu histor.-dobrodr. projektu (Kpt. Báthory), takže ďalších príbehov so Slavobojom a rekmi z varjažskej gardy byzantských cisárov sa, bohužiaľ, asi nedočkáme. Čo je veľká škoda, pretože Kámen a krev je perfektná historická detektívka, odohrávajúca sa v atraktívnom prostredí (aspoň pre mňa) stredovekej Byzancie, ktorá ctí pravidlá detektívneho žánru a to aj napriek ozvláštneniu fantasy prvkami. Tie však pritom tú detektívnu líniu nijako neprebíjajú, skôr umocňujú. Trochu mi to pripomenulo známe Gulikove príbehy o sudcovi Ti (podľa mňa najlepšie historické detektívky vôbec), ktorú sú tiež občas ozvláštnené nadprirodzenými prvkami, hoci pravdaže nie až v takej miere ako u Červenáka. Doplnenie: Ako tak pozerám Ďurove projekty, historickej detektívky sa od neho predsa len dočkáme. Bude sa však odohrávať v Uhorsku na sklonku 16. stor.

Červenákovsky šťavnatá, drsne vtipná (vrátane netradičného úvodu – vtípek na adresu „náročných“ čitateľov, a roztomilého ďakovacieho záveru) a samozrejme brutálne akčná splatter zombie-western poviedka, ktorej hlavnou devízou však je mimoriadne vydarená ponurá atmosféra, ktorú evokuje už samotný názov poviedky. A nesmiem zabudnúť na Krásku a Beštiu ;-) Snáď sa niekedy dočkáme, že z nich Štrkáč Callahan ešte vypľuje olovo!

edit: Tak jsem si dal REH maraton. Ten rozdíl v uchopení BMM REH a KEW je docela evidentní. KEW vytvořil román s několika větvemi a slušnou porcí akce, ale přesto, že BMM stojí proti červům země přímo v jejich pekle trochu to postrádá tu mystickou děsivost. Což je trochu škoda, ale zase to skvěle spolupracuje s tím, co všichni ví. Červi země jsou zdegenerovaní snad ještě více než Piktové a o tom to všechno je…

Hadí lidé ve své nejlepší formě.

Pokud někoho linka Hadích lidí táhnoucí se celým díle R.E. Howarda zajímá, neměl by přehlednout tyhle povídky (K.E.Wagner je napsal na konec knihy)

• prologem k LS jsou Červi země zde: http://www.legie.info//povidka/25424-robert-ervin-howard-cervi-zeme

• The little people (národ skřetů) tu jsem zatím nikde nenašel.
• Děti noci zde: http://www.legie.info/povidka/32022-robert-e-howard-deti-noci
• Údolí ztracených zde: http://www.legie.info/povidka/18813-robert-ervin-howard-udoli-ztracenych

• Černý kámen http://www.legie.info/povidka/11127-robert-ervin-howard-cerny-kamen další zmínka o Černém kameni a odkazy na tuhle povídku jsou i v Netvor na střeše zde: http://www.legie.info/povidka/23333-netvor-na-strese

• Království stínů http://www.legie.info/povidka/1184-robert-ervin-howard-kralovstvi-stinu

• Údolí červa http://www.legie.info//povidka/1195-robert-ervin-howard-udoli-cerva

• Lid z temnot (tuhle KEW opomněl) http://www.legie.info/povidka/23335-lid-z-temnot

A já za sebe přidávám další:

• Stíny v lebce od Lin Cartera (CONAN) http://www.legie.info//povidka/841-de-camp-carter-stiny-v-lebce
• Svatyně odpornosti (zároveň součástí mýtu Cthulhu) http://www.legie.info/povidka/1223-robert-ervin-howard-svatyne-odpornosti
• A Hadí lid nejspíš postavil i Zámek hrůzy (CONAN) zde: http://www.legie.info/povidka/1099-zamek-hruzyhttp://www.legie.info/povidka/1099-zamek-hruzy

malá a nenápadná zmínka je i v Pomsta černého Vulmey zde: http://www.legie.info//povidka/7380-robert-e-howard-pomsta-cerneho-vulmey

A i velký HPL se o Hadím lidu zmiňuje Věc z temnot zde: http://www.legie.info//povidka/11322-h-p-lovecraft-vec-z-temnot

Ta podobnost je do očí bijící, takže po uvážení sem zařadím i tuhle povídku z Černých křídel Cthulhu Tunely http://www.legie.info/povidka/30852/zakladni-info#zalozky

Možná spojitost Obyvatelé podhrobí zde: http://www.legie.info/povidka/32020-obyvatele-podhrobi

Zdá se, že i sám velký mistr Stephen King měl co dočinění s červy země. prokletí Jeruzalémské zde: http://www.legie.info/povidka/5505-prokleti-jeruzalemske

Stale je to nadpriemerna akcna historicka fantasy. Napriek tomu, musim ist s polhviezdickou dolu, pretoze v ramci ostatnych diel tohto skveleho autora historickych fantasy nielen so slovanskou tematikou je Bivoj predsa len trosku slabsi. A ani by som nepovedal, ze je hlavnou postavou, tou su tri Krokove dcery :) Cervenak vsak „umi“ to sa musi naozaj nechat a ucit sa takouto formou dejepis nasich koncin by mi naramne vyhovovalo :)

Suhlasim so vsetkym, co bolo napisane v komentaroch vyssie. Skvele akcne svizne odpocinkove citanie so vsetkym, co k Hetesovi patri. Ano, aj so skvelymi dialogmi. Tiez musim priznat, ze zaver nebol az taky uderny, u mna ale hlavne kvoli tomu, ze v priebehu knihy som bol napnuty az-az az ma to tak nejako pustilo :) Ale nic to nemeni na tom, ze sa tento akcny thriller oplati citat. Hetesa ma este nesklamal, ani po tejto knihe.

proste vyborna vec, uz je to dlouho, co jsem to cetl, ale porad prevazujou v moji mysli silne pozitivni dojmy o Kaminkovi, prijemna pohadkova fantasy, kam se sere Potter na tuhle skolu :)

Krátká fantasy povídka na téma zahrávání si s ohněm – resp. o tom, že ani sebemocnější mág by se neměl snažit změnit predátora k obrazu svému. Mám trochu výhrady, zda by ten mocný mág v závěru byl až takový idiot, ale jinak to Ewa Bialolecka se slovy umí dobře. 71%

Myslím že trochu horší než Běsobijce. Více lineární, méně emocí a závěrečná vyvraždění všech charakterních chlapíků mocným Hordagem se mi vůbec nelíbilo.

Miestami mi to prišlo prekombinované a ani záver ma až tak nedostal, ale čítanie to bolo príjemné, prečítal som to na jeden záťah, takže odo mňa pekných 8/10

Mě se povídka taky moc líbila, souhlasím s Gaargem

Báječné ohlasy mě nejen přesvědčily ke koupi, ale i před čtení značně namlsaly. Nakonec mírné zklamání, víc mi sedla třeba další předvánoční novinka, Spiknutí Ryšavého vlka. Vyslanci mají rozhodně úžasný, originální a propracovaný svět, brachiátoři příběh zajímavě osvěžují a samotná zápletka je fajn, ale… no, hlavní hrdinka je sympaťačka, ale nějak jsem se s ní nesžila. Stejně tak i celkový průběh děje mě nijak zvlášť nezaujal. Dobrá kniha, ale ne vynikající. Po dvojce už asi nesáhnu.

Poviedka o dezertujúcej agentke, ktorá premýšľa, čo ďalej zo svojim životom a hlavne ako do neho zakomponovať rodinu, ktorú v podstate ani nepozná. Kvalitná poviedka, ktorá za vyznačuje snahou o psychologizáciu charakteru hlavneh hrdinky. A celkom dobre sa jej to darí, bez toho aby dej nudil.

Po vynikajícím nástupu v úvodní části přichází změny. Autor opouští povídkové schema a události následující po dosažení hrobek času pojímá jako klasický, byť mnohavrstvý, román. Spíš než tajemná atmosféra Hyperionu a hrobek času je středobodem dění galaktická válka s vyvrženci, kterou podtrhuje relativně neočekávané vyústění. Je neoddiskutovatelné, že si Simmons při psaní počíná velmi zručně. Daří se mu ukočírovat hromadu vedlejších linií, které na konci spojí do pěkného logického vyústění. Vysvětlí prakticky vše co nakousl a nádavkem přihodí hromadu referencí na své oblíbené klasické autory (nechápu, že to co předvedl ve své verzi Iliady po Pádu Hyperionu ještě někoho překvapilo). Formálně je kniha naprosto v pořádku a z uměleckého hlediska já rád přiznám stejnou příčku jako prvnímu dílu. Pravdou ale je, že je zároveň dost jiná než úvodní část. Pád Hyperionu je víc sci-fi, což v případě autora pověstného mistrným balancováním mezi žánry nemusí být absolutní klad. Absolutním záporem je jeho nemístná literární rozmáchlost. Ta vede někdy až k úmorné rozvláčnosti knihy. Pádu Hyperionu zkrátka chybí spád jeho předchůdce. Návaznost je ale bohužel tak těsná, že se jeden bez druhého neobejde.

Kosmoball – dynamická hra budoucnosti. Tento sport však má vážný problém: je velmi nákladný a klesá mu sledovanost, nezbývá tedy než pozměnit pravidla tak, aby se divákům dostalo většího dramatu a hlavně více krve. Jak se s drsnými podmínkami srovná talentovaný mladý hráč Dan? Povídka s jasným poselstvím a nepřekvapivým vyústěním, chyběla tomu šťáva. 61%

Velice zajímavý svět s nekonečným a jediným „lesem“ obývaným červy. Je to taková Duna a Solaris v jednom. I když pominu určité nelogičnosti, povídka kvalit inspirací nedosahuje. Nějak se nemůže rozhodnout, zda se jedná o humornou nebo vážnou záležitost a tápe v obou polohách. Přesto je to působivé dílko.

PS Zajímala by mě delší próza z tohoto světa. Myslím, že je zde velký potencionál!

Nenapíšu nic nového, v podstatě se ztotožňuji s komentáři BorgDoga, Lucca, shpiny a louzy. Když pominu „Aktivní olovo“, je tohle moje první setkání s tvorbou Štěpána Kopřivy. Cesta Kuffenbachova komanda peklem je brutální řežba plná zběsilé akce, vtipných dialogů, hlášek, popkulturních odkazů a krve, která necáká po hektolitrech, ale rovnou po krychlových kilometrech. Nejsem v tomto směru kdovíjak přecitlivělá, ovšem kdyby autor ubral dvě třetiny nechutností, „Asfalt“ by se rozsahem dostal na snesitelnější mez. Přes šest stovek stran je prostě moc a až příliš často jsem se přistihla při myšlenkách, jestli to vůbec dočtu, zda si to nerozdělit na několik etap. Nakonec jsem vytrvala, nicméně knihu jsem po finální stránce zavírala se značnou úlevou a nějakou dobu nechci žádnou akční oddechovku ani vidět. Oceňuji tu královskou porci zábavy a ocenila bych ji ještě víc, kdyby byla o 150–200 stran kratší. Kromě zmíněných nechuťáren se jistě dalo šetřit i s drbáním o filmech, režisérech a hercích, co člověku moc neřeknou, pokud se hlouběji nezajímá o kinematografii (třeba můj polovička musel být v těchto pasážích notně mimo). Celkem mi vyhovoval přístup, kdy se děj tříštil mezi více osob – bylo to tak imho živější, zajímavější, navíc si čtenář mohl vybrat svého oblíbence (doktor Holofaust a Chorozon rules!). Překvapilo mě, že zápletka není vyloženě tupá, má v sobě pár postřehů a úvah, sice nepřevratných, no i tak jde o přidanou hodnotu. Srovnání s Kulhánkem Kopřiva bez problémů ustojí, v některých ohledech jej i překonává (JK víceméně přešlapuje na místě a jednoho z jeho ich-formových hrdinů nelze rozeznat od druhého). Další tvorbě Štěpána Kopřivy se rozhodně nebudu vyhýbat, jestli ji však budu vyhledávat, to je jiná otázka. Momentálně potřebuji urgentní léčbu nějakým výrazně pomalejším literárním kouskem. 74%

banální rodinné drama (jako zajímavý film na sobotní večer si to představit umím), napsané zručnou autorkou. takřka antropologická studie byla na můj vkus dosti mělká a nedokázala mě víc zaujmout. autorka nechává jenom náznaky, což samo osobě není na škodu, ale postupně se z nich toho moc neodvíjí, sám konflikt je vlastně nekonfliktní, to kulturní jiskření je spíš jen praskání statické elektřiny, všichni dostanou, co chtějí, trošku si popláčeme a jde se domů. nic moc.

u téhle povídky jsem se smrtelně nudil. na tak jemný námět to bylo děsivě rozplizlé, ač ten by mě dosti zajímal. zklamalo mě očekávání, nikam to nevedlo. závěr by převařený jak těstoviny a jen mi zalepil zuby. ne, tohle se mi vážně nelíbilo. a malá osobní poznámka na konec, nevím, bylo-li to dialektem či co, ta španělština byla děsivá :)

docela zajímavé dílko, plné klasických morálních dilemat vojáků, pěkně shrnutých na jedné ploše. je to pěkně špinavá práce (a která není?) a dělat bych ji nechtěl. co se samotné povídky týče, místy je dost ukecaná, vtipné pasáže nenarušují celkem vážný tón. pár aspektů mi přijde nedotažených (telepati, žebřík lásky, emzáci ze zoo), některé naopak vytěžené do poslední mrtě (plukovník delatourová). forma dopisu mi není jasná, nepřipadá mi nijak nutná ani vhodná, ale to jen můj názor. za přečtení to rozhodně stálo.

Vyslanci mrtvých jsou velmi dobrá kniha, ale ne vynikající.Není to ten typ románu, který vás „přišpendlí“ do židle, křesla, postele, který jen s velkou nelibostí odkládáte a při první možné příležitosti zase pln očekávání berete do rukou. Ale pokud si myslím, že už několik let sci-fi v pomyslném souboji s fantasy tahá za kratší konec provazu, že prostě nenabízí tolik zajímavých titulů, že nemá ve svém středu takové ikony jako je třeba G.R.R.Martin a nebo S.Erikson, tak je jenom dobře, že vychází takové knihy, jako jsou Vyslanci mrtvých.Kniha se skvěle prokresleným vesmírem, velmi dobrou zápletkou a sympatickou hlavní hrdinkou, která naštěstí není žádná dokonalá Lara Croft.A i když detektivky, a to ani ty ze světa SF, moc nemusím, na volné pokračování Třetí dráp boží se opravdu těším.

Druhý díl MKP mě naprosto překvapil a uchvátil. Po Měsíčních zahradách jsem si říkala, jaká to bude škoda opustit Genabakis, ale teď bych nejradši zůstala v Sedmiměstí a oplakávala všechny, kdo doplatili na toho idiota – vrchní pěst Pormquala. Dlouho mě žádná kniha nepřinutila tak přemýšlet, skoro pokaždé, když Erikson nabídl něčí myšlenky, mě napadlo, jak moc má pravdu. Narozdíl od prvního dílu jsem si na styl vyprávění okamžitě zvykla a všechny postavy ke mě také pronikly nečekaně záhy – jak už je tu v jednom komentáři řečeno těžko říct, zda za to může čtenářovo přizpůsobení nebo Eriksonovo zlepšení. PS: Díky bohu za Encyklopedii Malazica a MalazPedii ;)

Možná jsem zcela mimo mísu, od Chandlera jsem četl po hříchu jen jednu detektivku a už tomu bude 12–13 let, Chabon mi ho Židovským policejním klubem silně připomíná. Hlavní postavou detektiva, který je životem ještě semletější než Phil Marlowe, černým humorem, trefnými a údernými glosami jeho postav, hutnou atmosférou (řekl bych mnohem pochmurnější než u Chandlera) i tím, že samotná detektivní zápletka není nijak brilantní (což je bohatě vynahrazeno řemeslnou kvalitou, s jakou autor příběh zpracoval).

Tak tohle je fakt hodne bida!
;O((

Necetl jsem jeste jedinou/posledni Lukjanenkovu knizku vydanou u nas: Zlá doba pro draky, takze oznaceni „nejhorsi“ Lukjanenkova knizka si necham az prectu i tuto, ovsem takto slabou knizku snad uz Lukjanenko nemuze prekonat, leda by se uplne zblaznil… :O((

Proc je Trix tak spatnej? Z prosteho duvodu: je naprosto jasne videt, ze Lukjanenko se snazi prizivit na popularite humoristickych F jako je Zemeplocha a podobne pseudohumorne-spamy v F… a uprimne, NEJDE mu to ani nahodou! Je to vyslovene trapne… :O((
„Sergeji, tohle jsem od tak dobreho autora teda necekal… to byla podpasovka…“ jsem si pomyslel pri cteni teto blbustky, ktere se neodvazuji ani rikat roman… :O((
Cekal jsem neprilis dobrou a asi naivni detskou knizku… ovsem tohle trapne a nepovedene napodobovani Pratchetta a jemu podobne pseudohumoristicke spamy v F jsem preci jen necekal… tohle opravdu nema snad Sergej Lukjanenko zapotrebi… :O((

„To Hyperion byl: — již na vrchol žulový jasnou nohou stoup’ a stál tam, bídu zře, již zradil jeho třpyt mu ještě ohavnějším divadlem.“

Hyperion je literární symfonií! Tak jako Beethoven ve své 9th symfonii, dosáhl i Simmons v Hyperionu dokonalosti. Jako symfonie, skládající se z jednotlivých vět, které jsou samostatnými složkami fungujícího i propojeného celku, jednotlivé vyprávění (věty) hyperionu jsou součástí kompaktního celku. Ihned po imaginativním Preludiu s konzulem, který na své lodi v dešti hraje na svého steinwaye, nastupují smyčce první větu, Andante, příběh kněze, deníkovou formou pojaté sci-fi s náboženským podtextem a zasvědcuje nás do prvních mystérií světa Hyperionu. Následuje Alegro, voják, pocta military sci-fi drtících dechů a plechů vyváženě kontrastující s jemnou, smyčcovou romantickou, až erotickou ingrediencí. Zvolnění, Addaggio, básníkův poetický příběh utrpení dlouhého života, bolesti, zoufalství a beznaděje. Allegretto, učencův filosofický příběh, nastoluje prostřednictvím nejemočnější zápletky knihy klasické otázky všehomíra. Stárnoucí Sol se svým Abrahámovým dilematem se stává mou nejoblíbenější postavou celého Kantosu. V následujícím Intermezzu se dovídáme proč ze sedmi poutníků vypráví svůj příběh pouze šest. Hyperion graduje mohutným kyberpunkovým Presto detektivky, která je netradičně pojatým příbehěm lásky a hledání pravdy, hledání a překonávání překážek, se svým způsobem Shakespearovsky tragickým koncem. Závěr opět trošku zvolňuje tempo, Allegro, avšak opět přidává na citech. Podmanivý příběh konzula je ekologickou space operou, při které člověk pluje s delfíny pod plovoucím ostrovem a po tvářích tečou slzy štěstí, aby se v závěru naučil nenávidět sebe i rasu ke které patří. Simmonsova symfonie je se svou geniální, v žánru nevídanou Boccaciovskou strukturou, mystikou, propracovaností a citovostí jakož i citlivostí, nevídaná, je kultem nade všechny. Kultem větším než Kult štíra a podmanivým zážitkem, modlou a skvostem.

Ó Muso, zanech jich! neb shledáš se hned z padlých starých božstev s mnohými, již bloudí marně pustých po březích. Na harfu delfskou zatím zbožně hrej a s vánkem z nebes v pomoc dechnou ti též dorské flétny zpěvy lahodné; neb aj! toť pro Otce je veršů všech.

Kult skončil, ale příběh je nutno dovyprávět. Dan Simmons, čaroděj slov, rozeznívá delfskou harfu a vtahuje čtenáře do světa hyperionu, aby splynul s Johnem Keatsem, znovuzrozeným, tím, jenž přichází před Tím, pozorovatelem osudů našich poutníků. Pokud Hyperion je Beethovenovou 9th, pak Pád Hyperionu by mohl být Mozartovským Requiem Hyperionu. Zcela podmanivé vibrato osudu světa hegemonie, hrobek času, technojádra i samotných poutníků, napínavé vyprávění, dokonalý příběh bez logických a dějových chyb končící strhujícím rozuzlením, to je Pád hyperionu. Dies irae, vypuknutí války s vyvrženci, intriky a nejednozanačnost první části příběhu plynule přechází v precizní Kyrie eleison za lidstvo, aby jsme v poslední části s otevřenou náročí uvítaly Armaggedon a hordy Chaosu. Pád Hyperionu si zahrává s aktuálními otázkami, otázkami které budou aktuální vždy a dělá to s grácií a precizností která vtáhne a donutí přemýšlet. Pokud se v souvislostí s Hyperionskou sérií stal terminus technicus „Hudba sfér“ obehraným klišé, pak se omlouvám, ale literární Hudba sfér je u Hyperionu hmatatelná.

Po povedeném předešlém díle se autorka opět vrátila ke svému průměru… Zbytečně zdlouhavá vylíčení hrdinčiných pocitů a nálad, hlavní příběh, od kterého se odbíhá tak často až má člověk pocit jestli náhodou nemá jít o něco jiného co mu uniká atd. Ale na druhou stranu to stále patří mezi ta povedenější díla přesyceného žánru.