LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nejsem až tolik fascinován jako moji dva předchůdci, přesto uznávám, že jde o silný nadstandard. Všechno podstatné bylo v dřívějších komentářích řečeno. Dodal bych jen, že je škoda, že King skončil se psaním právě u toho Warhammeru. Alespoň podle této povídky má na mnohem víc.

Podobně jako Poláková „Loutka“ v minulém čísle, velmi povedený horor. Tentokrát jsem cítil inspiraci spíše u Howarda či Haggarda, temná džungle, nelítostný domorodý kmen a podivný, vražedný rituál. V jednu chvíli slušně vysychá v krku a fakt, že nepřijde žádné vysvětlení či objasnění záhady dojem jen prohlubuje. Bohužel autor neodolal, aby právě za tímto účelem nepřidal sekundární pointu, která činí příběh překombinovaným a hlavně ho až moc „táhne zpátky na zem.“ Polák jede na plný plyn až do konce, tady se příliš mnoho atmosféry vytratí, ale přesto jde o pokus nanejvýš zdařilý.

Skutečně jde jenom o zábavu, příběh ze světa, kde pojem „stará škeble“ označuje něco poněkud jiného než u nás, přesto potenciálně stejně nebezpečného. Nápadité, svižně běžící a v jednu chvíli opravdu dost drsné – ale dobrá povídka vlastně o moc víc nepotřebuje. Na český standard výrazný nadprůměr.

Jedna z vůbec nejlepších variací na Lovecrafta, koncentrovaná esence, jízda, která se vpálí do mozku jak slova Necronomiconu, a vůbec nevadí, že je to spíše než horor akční fantasy. Polák píše málo a jeho conanovka i JFK jsou možná jen řemeslo, ale když se do věci položí jako tady, temní bohové zpívají. Jedna z mála českých povídek do Top 10.

Nevím, čím to je, ale mě tahle povídka nijak moc neoslovila, připadala mi jaksi mdlá, nemastná a neslaná. Přitom přísně vzato má všechno – atmosféru, která mi nejvíc ze všeho evokovala Altmanův film „Kvintet,“ výrazné postavy, děj s drsným překvapením na závěr. Nechybí tu nic, přesto u mě spadá spíše do průměru mezi plno jiných. Lituji, hodnocení bude tentokrát přísné z ryze subjektivních důvodů.

Jak už je zmíněno v diskuzi, podle mnohých je tento Andersonův kousek neoficiální a aspoň pokud vím nikým nepřiznanou předlohou veleúspěšného filmu Avatar. Když odmyslíme prostředí a Na´Vi, základ v podobě ochrnutého vojáka ovládajícího svým mozkem tělo tvora přizpůsobeného podmínkám cizí planety je skutečně hodně zřetelný. Děj je rovněž ucházející, co mu však podráží nohy je „vědecké pozadí.“ Kdyby Anderson povídku zasadil na nějakou zcela cizí planetu, ještě by to šlo. Ovšem dnes i naprostý laik ví, že „naše“ Venuše takhle prostě nevypadá a to příběhu příliš škodí.

Nemohu než souhlasit se svojí předřečnicí. Čím déle nad touto povídkou přemýšlíte, tím temnější a znepokojivější se jeví. Ender je proti ní téměř večerníčkem. Určité chyby by se vážně našly, celkově jde ale o strhující čtení, a mimochodem je zajímavé, jak tvrdě se tu sám skalně věřící Card obouvá do náboženství. Škoda, že to nedělal častěji.

Každopádně po dočtení dost možná dojdete k závěru, že neuškodí, chovat se i k neznámým lidem okolo slušně. Protože když někoho naštvete, nikdy nevíte, co se může stát…

Ta povídka možná není nic extra, a jak píše Gaarq, třeba existují lepší na dané téma, mě však dokonale uspokojila i „al dente.“ Příběh muže odsouzeného v totalitní společnosti ke značně neobvyklému a krutému trestu, který se snaží odhalit pravdu a vrátit zpět. Pozvolné odkrývání pozadí, úlomky ze životů jeho blízkých, pár popkulturních odkazů, všechno smícháno ve velmi dobře chutnající koktejl.

Jediným problémem je pointa. Autor tu čelil obávanému dilematu podobných příběhů, totiž, zda zvolit happyend či Orwella. Procházka se pokusil o třetí možnost, ale bohužel tím povídku „zazdil,“ nechal ji vytratit do ztracena v rozpacích a moři otázek. Přesto pokládám právě tuto povídku za jednu z autorových nejlepších.

Nesmrtelnost. Nuda. Dvě slova kráčející ruku v ruce. Stará hrobka dávno zmizelé rasy nabízí řešení, stačí si jen obstarat správné vybavení a vyrazit. Možná se vrátíte s pokladem nebo jen vítězným pocitem, že jste došli na konec. Možná se vrátíte bez rukou nebo bez očí. A nejspíš se nevrátíte vůbec.

Tahle povídka není akční a už vůbec to není Tomb Raider. Proti systémům chránícím hrobku nemá hledač prakticky šanci, jedinou možností je, získat si jejich sympatie. Obstát v dialogu s nelítostnou strážkyní, vyhnout se pastem a kličkám, které se skrývají ve zdech i za jejími slovy… a unést pravdu skrytou na konci. U této povídky je nutno nejenom myslet, ale také cítit, není snadná a není pro každého. Pokud se však naladíte na tu správnou vlnu, při pohledu na poslední plánek hrobky tvořící zároveň pointu příběhu se neubráníte zamrazení.

Netápeme nakonec v takové my všichni?

Podobné Esiasově povídce „Rozsudek“ v minulém čísle Ikarie, ovšem poněkud delší a namířené nikoliv na asteroid, nýbrž na fenomény typu Y2K a kolapsy civilizace obecně. Po technické stránce už dost zastaralé až úsměvné, je vidět, že ani sám Benford nepředpokládal, jak rychle bude rozmach počítačů a Internetu postupovat – ovšem právě to v jiném ohledu dodává příběhu na naléhavosti. Scéna rozloučení obou „přátel“ je každopádně velmi poučná…

Krátká, úderná legrácky, kterou lze v lepším případě chápat jako parodii na filmy typu Armageddon či Drtivý dopad, a v horším pak jako vylíčení toho, jak by to v takovém případě skončilo doopravdy. Černý humor na úrovni.

Nechci být jízlivý ani hrubý, ale nemohu si pomoci – tady ještě Jana Rečková psala normálně a její věci se krásně četly i bez okusování rtů a zašmodrchání mozku. Pokračování povídky „Pomalá kletba“ nabízí originální pojetí magie, svět okořeněný střetem kouzel a „normálnosti,“ stará proroctví, zajímavé postavy i bolestné návraty. Čte se to jedním dechem a pokud člověk něčeho lituje, potom jen toho, že to není delší. Škoda, že to přece jenom až moc působí jako z kontextu vytržený kousek mozaiky.

Svižně psaná, vtipná „podrazácká“ space opera o pilotovi, co se stal nevědomky společníkem párečku prohnaných podvodníků – kteří však pro změnu neví, s kým si začali. Fyzikální pozadí si netroufám hodnotit, je možné, že případný znalec by kvílel hrůzou, ale čte se to dobře a v závěru nechybí překvapení. Hlubší myšlenky nehledejte, ale jako oddechovka perfektní.

Mocná hmyzí rasa Kar-chee při bleskové invazi smetla už dříve upadající pozemskou civilizaci jako hrst smetí. O nějakou tu stovku let později přežívají zbylí lidé spíš na úrovni starověku. Kar-chee se o ně prakticky nezajímají, pokud jim jdou z cesty, a pokud snad ne, umí si s nimi za pomoci svých „hlídacích psů“ rychle poradit. Ovšem brzy poznají člověka, který jim ukáže, že ani divochy není radno podceňovat.

Námětem to vypadá jako další tuctová postapo SF okořeněná „vyvoleným.“ Přesto se to čte velmi dobře – děj odsýpá, nikde nedrhne v tempu ani v logice a rovněž popisované akce nejsou efektně přehnané. Nekoná se žádná grandiózní bitva, spíše sledujeme první zárodek organizovaného odporu vrcholící jedním malým vítězstvím. K tomu se přidávají nenásilné úvahy o vývoji lidské společnosti se všemi klady i zápory představovanými hlavně Gasparovým fanatismem, stejně jako věrohodný popis jednání a myšlení nelidské rasy. Výsledek je překvapivě dobrý a zaslouží si možná i víc než 80%… kdyby podobných příběhů nebylo až moc…

Volné pokračování povídky „Za vlády Kar-Chee.“ Opět jsme na Zemi, ovšem o pár století později, kdy se znovuzrozená společnost dostala zhruba na úroveň středověku a z kdysi obávaných a vražedných „velkých ďáblů“ Kar-Chee se stala chovná i lovná zvěř pro zábavu urozené šlechty. Možná až příliš urozené – jenže tak dlouho se chodí se džbánem…

V této novele Davidson mnohem výrazněji než v prvním díle mícha sci-fi a téměř fantasy prostředí do organického celku, který nepůsobí nijak násilně. Naopak, scény jako zbojnický tábor, recitace básní u ohně nebo příprava lovu na draka působí poetičtěji než kdejaká „krmná fantasy,“ přitom striktně vzato jsme stále v science fiction. Povídka je sice o něco pomalejší než „Za vlády Kar-chee,“ ale rozhodně se nevleče. Autor svůj svět nevykrádá, nýbrž stylově rozšiřuje a to se rozhodně cení.

Brak je nezaslouženě tvrdý. Problém téhle povídky je, že úzce souvisí se znalostí příběhů, ze kterých si utahuje. Ren Dark. Perry Rhodan. Rex Star. Ano, i Star Trek. Čím víc jste jich přečetli, tím víc oceníte ironii a vtipný nadhled, se kterými si z nich Steele na jedné straně dělá legraci a na druhé jim skládá poctu. Možná je chyba, že se povídka ve výsledku jednoznačněji nepřiklání ani k jedné straně – na vtipnou nadsázkou je to místy příliš drsné a na poctu zase příliš ironické. V každém případě, já se bavil slušně a praštěný kapitán, který se nakonec přece jen stal hrdinou mi utkvěl v paměti s jednoznačným znaménkem plus.

Michael Swanwick je nadaný zvláštní fantazií, schopností skládat smysluplně části mnoha obvykle odlišných světů, najít souvislosti a vymyslet možnosti tam, kde by nikoho jiného ani nenapadly. Železní robotičtí a myslící draci. Jejich lidští páni i otroci. Válka. Magie. Jména přinášející moc i smrt. Dohromady fascinující obraz, v čemž je však skryt i největší nedostatek, protože obraz je prostě příliš velký, aby se vešel do jediné povídky a příliš složitý, aby mu člověk stihl v plné šíři porozumět. Na Dračím králi to ještě nevadí tolik jako v případě jiné povídky ze stejného světa, „Slova které zpívá kosa,“ ale i tak je to znát. Nedostatek informací zabraňuje vychutnat všechna zákoutí naplno a myslím, že i úplně pochopit motivaci postav, a jen proto hodnocení nebude absolutní. Ovšem po knize, které je příběh zřejmě součástí bych skočil všemi deseti.

Metra jsem si všimnul až díky pc hře, která na mě mrkala na digitální distribuci. Vzápětí se kniha objevila v našich knihkupectvích se sloganem „světový bestseller“, což v dnešní době není ani vodítko kvality a prakticky ani vodítko prodejnosti.

Začátek knihy je skvělý. Autor prakticky jen popisuje klaustrofobní stavy hlavního hrdiny v tunelech, život ve stísněném metru a velmi depresivní vizi postapo budoucnosti. Čím se však děj dostává dál, tím více to připomíná cestopis po chodbách metra – hrdina jde dál a dál, poznává další stanici, přičemž každá má jiné zvyklosti, nechá se vláčet osudem, vedlejší postavy potkává jak na běžícím páse, bezmězně jim důvěřuje a chová se jako hlavní hrdina v nějaké počítačové rpg hře. Vedlejší postavy jej vždycky někam pošlou a on je poslechne. Hrdinovo chování vysvětluje závěrečná pointa, která mě překvapila (bod plus), ale v určitém smyslu zklamala.

V knize je množství prázdných míst, které nikam nevedou a končí ve slepé uličce metra – mohlo jich tam být více. Jak se dočteme v závěrečném doslovu, původní osud hlavního hrdiny byl jiný. Kdyby takový zůstal i v knižním vydání, možná by to bylo lepší.

Skoro 12 let klidně postávali v poličce a UŽ jsem si na ně našla čas, volejme hallelujah!:-) „Tři vyvolení“ si užili své 4 dny slávy a vrátili se zpět na polici – s příslibem, že se k nim někdy v budoucnu ráda vrátím. Jejich starší brácha „Pistolník“ sázel na hutnou atmosféru a nutil čtenáře k maximální pozornosti; ač polovičního rozsahu, nikam nespěchal. „Tři vyvolení“ nasadili od počátku svižné tempo a ve finále zvládli přejít do sprintu. Dosadili na místa pár střípků mozaiky, ovšem většina otázek zůstává a přibylo pár nových.

Stephen King tentokrát Rolanda z jeho pochmurného, rozpadajícího se světa přesouvá do naší reality, konfrontuje jej s vyspělou civilizací a s ní souvisejícími problémy (drogy, rasismus apod.), o napětí není nouze. Prozradit něco víc by byla rána pod pás pro čtenáře, co se na tuto knihu teprve chystají. A zbytečné je upozorňovat, jak si pan Král zase pečlivě pohrál s jednotlivými charaktery – kdokoliv zná jeho tvorbu, musí vědět, že nenajde žádné ploché, nepřesvědčivé panáky.

Jestli „Temná věž“ bude pokračovat v tomto duchu, nebudu šetřit chválou: „Tři vyvolené“ jsem si skvěle užila. V závěru na mě z několika scén pomrkával humor a nejsem se úplně jistá, jestli mi to k sérii sedí (uvidíme časem). Postřehla jsem také pár chyb a nevím, zda je připsat Kingovu záměru – třeba jestli popletení jmen známých herců mělo demonstrovat neznalost mladého feťáka, nebo šlo o hrubý kopanec redakce. Každopádně zvedám oba palce a „Pustiny“ zřejmě nebudou čekat dlouho, než se jich lačně chopím. 88%

docela sofistikované dobrodružství. ukazuje další z pestré palety možností kontaktu s jinými inteligencemi. styl vyprávění je docela dekadentní, takový podivný. mezi aktéry nejsou žádní sympaťáci ani vyložení zloduši, spíše než nějaké silné, patetické emoce vidíme obyčejný strach, pochyby, touhu po pomstě, ale i chladný, vykalkulovaný soucit. popravdě, samotný příběh je takový unylý, táhne se jak zasychající žvýkačka, čekáme jen, kdy praskne a sranda skončí, ale autor dokázal mezi tím vším kličkovat a vnést sem i přesah v poznání toho, že diverzita je sice potenciálně nebezpečná, ale uniformnost je smrtící.

ho ho hoho hó! tenhle autor má dvojí dar, bohatou fantazii a schopnost pěkně zacvičit se čtenářem. obojí kvituji s povděkem. nejdřív nechá čtenáře namlsat na celkem běžných kulisách NSO, máme tu postlidi a UI a galaktické katastrofy, aby pak postupně převáděl příběh do roviny až velmi osobní a přiměřeně úchylné. závěr je docela šokující a nepředvídatelný, byť má svou krutou, ano krutou, logiku. a pak ještě přisadí sekundární pointu, kterou jakoby vše předchozí shodil, přesto, že tomu vlastně jen znovu dodal globální rozměr.

První kniha od Dicka a přišlo mi to ujeté… Děj byl nezajímavý vlekl se a byl jsem fakt rád, když jsem knihu dočetl.

Svet budúcnosti, kde najbohatším štátom sveta je India. Indickí milionári utrácajú veľké peniaze na vesmírnu turistiku. Jednu takúto loď „pilotuje“ bývalý americký mariňák Joe Kipps. Tak táto poviedka podľa mňa nesplňuje kritéria na space operu. Nie je akčná, len opisuje svet a postoje ľudí v Indii. Ako je Sterlingovým novým zvykom, je to náročným štýlom napísaná poviedka, ktorá odrazu končí bez bližšieho vysvetlenia, čo to na tom smetisku vlastne je :)

Na obálce XB-1 je uveden název „Svět po Velkém třesku“.

Bezpochyby literárno-filmový (a teda kultúrny) fenomén, komerčne megaúspešný, prelomu tisícročí. S odstupom času po prečítaní kníh (či pozretí filmov) zostáva pocit celkom príjemného, ale zase nijako extrajedinečného dobrodružstva (na to sú tie príbehy príliš šablónovité a predvídateľné). Je však fakt, že tí čo s Harrym dospievali, to budú brať vždy tak nejako osobnejšie.

tak tahle povídka je typicky „ženská“ soustředěním se na jednání postav, motivace, okolnosti, zatímco samotný děj je spíše pozvolný. o zvraty nouze není, máme tu i nějakou ostrou akci. příběh o tom, že i agenti-zabijáci jsou soucitní lidé, ale i příběh o tom, že v okamžiku, kdy musí přežít, na to automaticky zapomínají. jako psychologické drama dosti čtitelné.

totální nuda. spousta pitomého klábosení od ničeho k ničemu. transformace vesnických děveček na kurvy, bordelmamá jako císařovna, prvoplánové schéma „použij agenta a pak znič“? WTF? buď jsem něco zásadního přehlédl, nebo kromě řemesla (*) na téhle povídce nic není.

Zdá se, že onou knihou o níž se zmiňuji v souvislosti s Kallokainem, jsou právě Sirény z Titanu a to konkrétně ta pasáž, v níž Ujo spolu s Boazem sestupují pomocí automatiky do nejnižších pater planety Merkur. S odstupem času už to nepůsobí zas tak tísnivě, ale snad je to jen důkaz toho, jak se člověk od dětství pomalu, ale jistě otrkává. Celý příběh je stavěný velmi zvláštně a osciluje na hranicích mezi sci-fi, snem a halucinací, což mi trochu připomnělo Weissovi povídky, především pak Dům o tisíci patrech. Hrdinové se mimořádně neposouvají dějem díky vlastním schopnostem a rozhodnutím, nýbrž je s nimi jakoby smýkáno, či snad taženo po hrací šachovnici nedozírné velikosti (viz. Ujův zmařený útěk z Marsu, nebo zákys na Mekuru). Snad to má být paralela na ústřední myšlenku knihy, v níž je podobným způsobem smýkáno celou lidskou civilizací už půl miliónu let, aniž by si toho byla vědoma.

„Život?“ řekla ozvěna. „To je ozvěna,“ řekla Betarice. „Já vím, že je to ozvěna,“ řekl Constant. „Já nevěděla, jestli víš, že je to ozvěna, nebo ne,“ řekla Beatrice.

Má první knížka od Clarka (nepočítám-li Měsíční prach, který jsem četl už velmi, velmi dávno). Hned první povídka Hvězda je úžasná, ale nemohl bych nevzpomenout též na Devět miliard božích jmen, nebo Střílejte veverky. Velmi obohacující je myslím Clarkův vědecký úhel pohledu. Příběhy jsou postavené na rozhraní mezi klasické sci-fi a populárně naučnou literaturu (ať už se jedná o hvězdy, nebo technologii). Zároveň však zůstávají velmi čtivé, i přes svůj poměrně krátký rozsah do nich čtenář snadno vklouzne, sžije se s hrdiny a napjatě očekává rozuzlení, které nebývá bez překvapení.

Nulová dějová časová prodleva od předchozího dílu, dotažení romantické dějové linie a zaměření čistě na úpíry. Ti tenktokráte hrají prim, novinky moc nečekejte, ale občas se nějaký nový drobek objeví. Začátek je zlehka rozvleklý (to ta romantika), ale pak se to jako vždy zvrhne v napínák k nevydržení.

Hlavný hrdina Carl Blackstone si kupuje cestu na planétu Nerokal u nelegálnej pilotky Xaly. Na palubu lodi však nenastupuje sám a nie každý je tým, čím sa zdá. JM napísal zaujímavú poviedku, ktorá nám predstaví zaujímavým spôsobom hypotézu o temnej hmote a hmote, z ktorej je zložený náš materiálny svet.

krutá nuda, spousta bezcílného žvanění, pár dobrých nápadů (stavěči bran, super-organizmus), ale samotný příběh, děs běs. něco jako třetiřadý psychologický román, tváří se to děsně rozervaně a furt se něco řeší, ale ve své podstatě se tam plácá o nepodstatných blbinách…

zajímavé, zajímavé. první půle mě dosti nudila, ale ta druhá a zvláště konec už jsou dost dobré. ona první část je hodně akční, honičky a střílečky, ale ty skutečné zvraty přijdou až po tom. příběh má silný přesah a mile mě překvapil.

docela vtipná parodie na ST a tomu podobné SO, dokonce i s pointou, byť tedy, že bych se zrovna popadal smíchy za břicho nebo byl nějak zvlášť šokován, to ne.

Svojím spôsobom fenomenálna séria, čo sa však určite nedá povedať o všetkých jej dieloch zvlášť. Ja osobne mám najradšej (a za najlepšiu aj považujem) sériu románov o Mestskej hliadke, naopak najmenej ma vždy bavila „mrakoplašská“ sé­ria.

Povidka o podivnem svete bez muzu a tim spojenych psychickych potizich zen. Zadna slava.

Skvělý mix sci-fi a fantasy. Výborně vykreslený svět, postavy se kterými se dokážete sžít, napínavý děj, vtipné hlášky a o akci není nouze v žádném případě. Hlavní hrdina se ocitá v bojové zóně tiché války mezi technologickým světem blízké budoucnosti (nikterak růžovým) a světem magie. Přečetl jsem knihu jedním dechem a těším se na další autorův počin ze série Prolnutí.

Skvěle jsem se bavil při čtení tohoto románu. který se skládá ze tří novel. Drescher dokáže mistrně převádět nejen současnou techniku do fantasy prostředí (PC a internet – kouzelná vlnová zrcadla, mobil – komunikační krystal), ale i chování postav, nebo samotné kriminální kauzy, které prokurátor řeší (tunelování, vydírání, padělání) a fantasy tak získává neotřelý, moderní kabátek.

Kvalitativně vzácně vyrovnaná série, která staví především na lidsky komplikovaných charakterech hrdinů. Nenajdeme postavu, o jaké by se dalo říct, že je jednoznačně kladná nebo záporná. Padouši nejednají bez příčiny, lze pro ně postupně získat pochopení. A ti relativně dobří mají na svědomí více či méně ošklivé vruby, často přímo fatální selhání. Tento fakt nijak nebrání držet postavám palce, naopak, dělá je to mnohem živější, uvěřitelnější ve své nedokonalosti a morálních poklescích.

Úvod „Sama čepel“ může někoho zklamat absencí výraznější dějové linie, prakticky jde o velmi důkladné seznámení s účinkujícími a kulisami. Druhý díl „Až budou viset“ je vata, ovšem nesmírně zábavná. Závěr trilogie „Poslední argument králů“ se pyšní několika zásadními zvraty, ale v podstatě nejde o velká překvapení – čtenář už moc dobře ví, že co se může podělat, to se podělá. Postavy se v průběhu věčného plahočení močůvkou zvedají jedině proto, aby dostaly další kopanec do moudí a padly skučící zpátky do kupy hnoje. Tohle zkrátka není četba pro jemné povahy, neobdařené cynismem a smyslem pro černý humor, co mají rády sluníčkové happyendy a růžovoučkou, slaďoučkou cukrovou vatu. Jestli si však rádi kousnete do něčeho hořkého, kyselého a pikantně ostrého, pak není proč váhat – Abercrombie by se vám měl trefit do vašeho lehce morbidního vkusu.

Zprůměrovat svá hodnocení jednotlivých knih, bylo by to na 8*, ale vzhledem k avizované vyrovnanosti (imho spíše vzrůstající než klesající kvalitě), povedeným obálkám, dobrému překladu a vcelku pečlivé redakci (až na pár drobných renonců) se přikloním k vyšší cifře. 89%

Jeden z nejslabších Dicků. Teologické úvahy k jeho pozdní tvorbě neodmyslytelně patří, obvykle bývají ale provázany i něčím okolo. Kulisy jsou prakticky totožné jako v Dr. Krvemstovi. Fokomelik Tibor cestuju po postapokalpytickém světě aby spatřil pravou podobu uctívaného vynálezce bomby, zodpovědné za konec civilizovanéh světa. Cestou je konfontován s několika bizarními přeživšími tvory, žádnou akci ale nečekejte. I tak se to čte výborně. Nejzajímavější je ale určitě doslov, jenž tuto knihu dává do souvislosti s autorovým životem a kontextem celého díla. Pokud jste od P.K. Dicka ještě nic nečetli, tohle rozhodně není správný začátek.