LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Na obálce XB-1 je uveden název „Svět po Velkém třesku“.

Bezpochyby literárno-filmový (a teda kultúrny) fenomén, komerčne megaúspešný, prelomu tisícročí. S odstupom času po prečítaní kníh (či pozretí filmov) zostáva pocit celkom príjemného, ale zase nijako extrajedinečného dobrodružstva (na to sú tie príbehy príliš šablónovité a predvídateľné). Je však fakt, že tí čo s Harrym dospievali, to budú brať vždy tak nejako osobnejšie.

tak tahle povídka je typicky „ženská“ soustředěním se na jednání postav, motivace, okolnosti, zatímco samotný děj je spíše pozvolný. o zvraty nouze není, máme tu i nějakou ostrou akci. příběh o tom, že i agenti-zabijáci jsou soucitní lidé, ale i příběh o tom, že v okamžiku, kdy musí přežít, na to automaticky zapomínají. jako psychologické drama dosti čtitelné.

totální nuda. spousta pitomého klábosení od ničeho k ničemu. transformace vesnických děveček na kurvy, bordelmamá jako císařovna, prvoplánové schéma „použij agenta a pak znič“? WTF? buď jsem něco zásadního přehlédl, nebo kromě řemesla (*) na téhle povídce nic není.

Zdá se, že onou knihou o níž se zmiňuji v souvislosti s Kallokainem, jsou právě Sirény z Titanu a to konkrétně ta pasáž, v níž Ujo spolu s Boazem sestupují pomocí automatiky do nejnižších pater planety Merkur. S odstupem času už to nepůsobí zas tak tísnivě, ale snad je to jen důkaz toho, jak se člověk od dětství pomalu, ale jistě otrkává. Celý příběh je stavěný velmi zvláštně a osciluje na hranicích mezi sci-fi, snem a halucinací, což mi trochu připomnělo Weissovi povídky, především pak Dům o tisíci patrech. Hrdinové se mimořádně neposouvají dějem díky vlastním schopnostem a rozhodnutím, nýbrž je s nimi jakoby smýkáno, či snad taženo po hrací šachovnici nedozírné velikosti (viz. Ujův zmařený útěk z Marsu, nebo zákys na Mekuru). Snad to má být paralela na ústřední myšlenku knihy, v níž je podobným způsobem smýkáno celou lidskou civilizací už půl miliónu let, aniž by si toho byla vědoma.

„Život?“ řekla ozvěna. „To je ozvěna,“ řekla Betarice. „Já vím, že je to ozvěna,“ řekl Constant. „Já nevěděla, jestli víš, že je to ozvěna, nebo ne,“ řekla Beatrice.

Má první knížka od Clarka (nepočítám-li Měsíční prach, který jsem četl už velmi, velmi dávno). Hned první povídka Hvězda je úžasná, ale nemohl bych nevzpomenout též na Devět miliard božích jmen, nebo Střílejte veverky. Velmi obohacující je myslím Clarkův vědecký úhel pohledu. Příběhy jsou postavené na rozhraní mezi klasické sci-fi a populárně naučnou literaturu (ať už se jedná o hvězdy, nebo technologii). Zároveň však zůstávají velmi čtivé, i přes svůj poměrně krátký rozsah do nich čtenář snadno vklouzne, sžije se s hrdiny a napjatě očekává rozuzlení, které nebývá bez překvapení.

Nulová dějová časová prodleva od předchozího dílu, dotažení romantické dějové linie a zaměření čistě na úpíry. Ti tenktokráte hrají prim, novinky moc nečekejte, ale občas se nějaký nový drobek objeví. Začátek je zlehka rozvleklý (to ta romantika), ale pak se to jako vždy zvrhne v napínák k nevydržení.

Hlavný hrdina Carl Blackstone si kupuje cestu na planétu Nerokal u nelegálnej pilotky Xaly. Na palubu lodi však nenastupuje sám a nie každý je tým, čím sa zdá. JM napísal zaujímavú poviedku, ktorá nám predstaví zaujímavým spôsobom hypotézu o temnej hmote a hmote, z ktorej je zložený náš materiálny svet.

krutá nuda, spousta bezcílného žvanění, pár dobrých nápadů (stavěči bran, super-organizmus), ale samotný příběh, děs běs. něco jako třetiřadý psychologický román, tváří se to děsně rozervaně a furt se něco řeší, ale ve své podstatě se tam plácá o nepodstatných blbinách…

zajímavé, zajímavé. první půle mě dosti nudila, ale ta druhá a zvláště konec už jsou dost dobré. ona první část je hodně akční, honičky a střílečky, ale ty skutečné zvraty přijdou až po tom. příběh má silný přesah a mile mě překvapil.

docela vtipná parodie na ST a tomu podobné SO, dokonce i s pointou, byť tedy, že bych se zrovna popadal smíchy za břicho nebo byl nějak zvlášť šokován, to ne.

Svojím spôsobom fenomenálna séria, čo sa však určite nedá povedať o všetkých jej dieloch zvlášť. Ja osobne mám najradšej (a za najlepšiu aj považujem) sériu románov o Mestskej hliadke, naopak najmenej ma vždy bavila „mrakoplašská“ sé­ria.

Povidka o podivnem svete bez muzu a tim spojenych psychickych potizich zen. Zadna slava.

Skvělý mix sci-fi a fantasy. Výborně vykreslený svět, postavy se kterými se dokážete sžít, napínavý děj, vtipné hlášky a o akci není nouze v žádném případě. Hlavní hrdina se ocitá v bojové zóně tiché války mezi technologickým světem blízké budoucnosti (nikterak růžovým) a světem magie. Přečetl jsem knihu jedním dechem a těším se na další autorův počin ze série Prolnutí.

Skvěle jsem se bavil při čtení tohoto románu. který se skládá ze tří novel. Drescher dokáže mistrně převádět nejen současnou techniku do fantasy prostředí (PC a internet – kouzelná vlnová zrcadla, mobil – komunikační krystal), ale i chování postav, nebo samotné kriminální kauzy, které prokurátor řeší (tunelování, vydírání, padělání) a fantasy tak získává neotřelý, moderní kabátek.

Kvalitativně vzácně vyrovnaná série, která staví především na lidsky komplikovaných charakterech hrdinů. Nenajdeme postavu, o jaké by se dalo říct, že je jednoznačně kladná nebo záporná. Padouši nejednají bez příčiny, lze pro ně postupně získat pochopení. A ti relativně dobří mají na svědomí více či méně ošklivé vruby, často přímo fatální selhání. Tento fakt nijak nebrání držet postavám palce, naopak, dělá je to mnohem živější, uvěřitelnější ve své nedokonalosti a morálních poklescích.

Úvod „Sama čepel“ může někoho zklamat absencí výraznější dějové linie, prakticky jde o velmi důkladné seznámení s účinkujícími a kulisami. Druhý díl „Až budou viset“ je vata, ovšem nesmírně zábavná. Závěr trilogie „Poslední argument králů“ se pyšní několika zásadními zvraty, ale v podstatě nejde o velká překvapení – čtenář už moc dobře ví, že co se může podělat, to se podělá. Postavy se v průběhu věčného plahočení močůvkou zvedají jedině proto, aby dostaly další kopanec do moudí a padly skučící zpátky do kupy hnoje. Tohle zkrátka není četba pro jemné povahy, neobdařené cynismem a smyslem pro černý humor, co mají rády sluníčkové happyendy a růžovoučkou, slaďoučkou cukrovou vatu. Jestli si však rádi kousnete do něčeho hořkého, kyselého a pikantně ostrého, pak není proč váhat – Abercrombie by se vám měl trefit do vašeho lehce morbidního vkusu.

Zprůměrovat svá hodnocení jednotlivých knih, bylo by to na 8*, ale vzhledem k avizované vyrovnanosti (imho spíše vzrůstající než klesající kvalitě), povedeným obálkám, dobrému překladu a vcelku pečlivé redakci (až na pár drobných renonců) se přikloním k vyšší cifře. 89%

Jeden z nejslabších Dicků. Teologické úvahy k jeho pozdní tvorbě neodmyslytelně patří, obvykle bývají ale provázany i něčím okolo. Kulisy jsou prakticky totožné jako v Dr. Krvemstovi. Fokomelik Tibor cestuju po postapokalpytickém světě aby spatřil pravou podobu uctívaného vynálezce bomby, zodpovědné za konec civilizovanéh světa. Cestou je konfontován s několika bizarními přeživšími tvory, žádnou akci ale nečekejte. I tak se to čte výborně. Nejzajímavější je ale určitě doslov, jenž tuto knihu dává do souvislosti s autorovým životem a kontextem celého díla. Pokud jste od P.K. Dicka ještě nic nečetli, tohle rozhodně není správný začátek.

Reamy umí. Ve třech čtvrtinách rozsahu povídky měl perfektně našlápnuto na opravdu syrové, i když už mnohokrát literárně zpracované, setření pelu nevinnosti z křídel jednoho motýla. Tím, že použil fantastický motiv podruhé mu na syrovosti hodně ubral, uchránil hrdinu před dalšími bolestnými rozhodnutími a činy. Škoda. Mohlo jít o vynikající povídku, takhle je jen velmi dobrá.

Musím přiznat, že se mi do závěrečného dílu „Prvního zákona“ příliš nechtělo a vlastně nemám tušení proč. Ovšem jakmile jsem začala číst, okamžitě jsem byla mezi starými známými jako ryba ve vodě. Ani jsem si neuvědomovala, že mi opravdu chyběli: Glokta a jeho drsné metody, jeho sarkastické postřehy i jeho výkonní praktikalové; pak Logen Devítiprsťák, co se snaží být lepším člověkem; ukňouraný Jezal dan Luthar, který se pokouší o totéž; West a jeho důstojnické peripetie; severští válečníci – Psí čumák s jeho pochybnostmi, nevyzpytatelný Černý Dow a ukecaný Mračňák se svým „hm“. Do děje se vrací cynická Ardee, své chvilky „slávy“ zažije také svérázný voják štěstěny Nicomo Cosca a objeví se pár nových, zábavných charakterů – třeba praštěný horal Crummock a jeho děti (tedy především dcerka) nebo styrská princezna Terez. Ne, nezapomněla jsem na Ferro, prvního z mágů Bayaze a pár dalších hráčů, akorát nešlo o postavy blízké mému srdci. Těm všem autor nelítostně nalinkoval osudy a konečně dodal předchozímu trmácení smysl. Černohumorný tón se v druhé polovině poněkud vytrácí na úkor temnoty. Jste-li příznivci klišé a konců „žili-byli šťastně až do smrti“, neměli byste s touto sérií vůbec začínat – tady úřaduje realita, ve které jen zřídkakdy něco dopadne tak, jak si to přejeme (resp. jak si to představují hrdinové). Růžovou Abercrombie nepoužívá, bílou na své paletě rovněž nemá: pouze pár převážně tmavších odstínů šedi. Mně to vyhovuje… asi ne pořád, ale jednou za čas je tento přístup velmi osvěžující. Spokojenost kalí pár nudnějších pasáží, přesto jsem si četbu parádně vychutnala a vážně uvažuji o 9*. Počkám, až se mi to v hlavě trochu rozleží, zatím dám 84%.

zase, na rozjezd taková placatina :( wilsonův spin byl skvělý, tohle je bídný odvar. nápad s flotilou a nepřítelem je výborný a řemeslo slušné, ale ten banální až nablblý pseudo-romantický příběh, který těm nápadům má dělat křoví, je jako venezuelská telenovela. 1 za příběh + 2 za nápady.

měl jsem z té knihy trošku strach. na jednu stranu skvělé recenze v zahraničí, na druhou stranu počítačová hra (střílečka, to obvykle nic dobrého nevěstí, jenže podle videí na u-tube to má zajímavý příběh). ale žena byla nadšená a to už je definitivně dobré znamení ;) gluchovskij je dobrý spisovatel, skvěle pracuje s atmosférou a psychologií postav, což činí obecně ruskou SF zajímavou. základní námět je dosti obehraný: jaderná válka a mutanti a lidi zalezlí v díře a válka s mutanty a tak. tohle každý musel číst mnohokrát. jenže co gluchovskij dokázal je vdechnout tomu notnou dávku síly. za prvé atraktivní prostředí moskevského metra a za druhé geniální verze apokalypsy formou iniciačního příběhu mladého muže. autor navazuje na strugacké (třeba na příběhy maxe krammerera) formou intenzivních, děsivých a depresivních temných obrazů, které jsou více horečnatými halucinacemi než jasným a přímočarým dějem. na situaci v temném metru plném podivných individuí, paranoie a hrozby zhora to sedí. moderní jsou akční pasáže, zvláště v druhé části, stejně jako stálá relativizace, nic co vidíš není jasně černo/bílé. arťom je v jednom směru typický mladý muž těsně před dospělostí, už má dost rozumu, ale pořád ještě mu chybí zkušenosti, v druhém směru je výlučný, je vyvolený. a je jen na něm, jak toho využije. příběh je nabitý dobrodružstvími tak rozmanitými, až se jeden nestačí divit, máme tu šťastné náhody i ty velmi nešťastné, ale autor se dokáže držet při zemi a arťomovy osudy jsou uvěřitelné. pokud bych si měl do něčeho rýpnout stran uvěřitelnosti, pak je to krátká doba mezi válkou a tím teď, a co vše se za tu dobu stalo „nahoře“, tomu se mi moc věřit nechce, ale chápu, z příběhotvorného hlediska to má opodstatnění. příběh má asi čtyři různé závěry + pointu, jeden knižní (asi nejslabší), jeden autorem navržený v doslovu (ten se mi líbí nejvíc) a dva alternativní ve hře (jeden se mírně překrývá s knižním, jeden je úplně nový a celkem dobrý). gluchovský vytvořil moderní mýtus, moderní kulisami, obsazením a celkovým vyzněním, mýtus metodou vyprávění a sdělení. příznivce akce asi zklamou dlouhé dialogy a časté úvahy (ne, rozhodně se nejedná o nějaký „survival horror“), pravověrné ctitele ruské SF by mohly zase naopak nadchnout skvělé obrazy arťomova vnímání světa. zkrátka, je to zbytečně dobré, jak by řekl merle. a malý bonus, autor v textu, snad úmyslně, snad neúmyslně, rozesel aluze na různé klasické příběhy SF ;)

Bohužel po prvních dvou dílech přichází trochu zklamání. Zatímco v prvním díle vás atmosféra ubíjela už od první stránky a ve druhém díle na vás alespon pokukovala v Pustinách se snad až na skvělý konec vytratila. Nechápejte mě špatně pořád je to skvělá kniha, ale protože jsem první díly tři díly četl po sobě mám ještě v živé paměti horký dech pouště a honbu Pistolníka za mužem v černém. V pustinách vynikne snad jenom Město. Btw. Většina hádanek je přeložena doopravdy hrozně. Vždyť čeština má spoustu skvělých vlastních a knížce by to vůbec neublížilo, právě naopak.

Druhý díl je stejně skvělý jako první, akorát tu King již přidal trochu na bombastičnosti a snová krajina se pomaličkou rozplývá. Ještě zde, ale nachází ideální rovnováhu mezi atmosférou Pistolníka a snahou celý příběh trochu více zkulturnit.

To snad ani nepsal King. Už od začátku knihy jde vidět, že autor ještě nemá tolik napsáno a Pistolník se spíše píše sám (což autor v doslovu sám uznává). Občas zde probliknout některé nešvary toho, když autor svou knížku nezvládne a tak kromě pár nelogičností tu máme otevřené konce a nepochopitelnou motivaci pistolníka. Ale všechny tyto maličkosti přebíjí atmosféra, která vás praští jako kladivo už od první stránky. Příběh není zběsilý, naopak autor si dává hodně načas, aby čtenář mohl být pomaličku pohlcen pouští tak jako pistolník.

Jedná se o velmi dobrý úvod do celé série. Hrdina je člověkem, který je ve špatný čas na špatném místě a dostavá to od okolí jasně znát. Na několika místech mi to připomělo hvězdnou pěchotu, ale doopravdy jenom lehce, protože více než military scifi se jedná už o postapokalyp­tickou filozofickou politickou scifi :-) Trochu mě zarazilo, že se hrdina tak rychle smířil s tím, že byl několikrát víceméně zrazen, ale nic jiného mu ani nezbývalo. Autor také skvěle pracuje s atmosférou a čtenáří poodhalí vždy jenom kousek z nastalé apokalypsy.

Tenhle magazín je nějaký zvláštní. Snad nikdy jsem nemusel/nechtěl číst povídky dvakrát po sobě (normálně to vůbec nedělám), ale tato je už snad v tomto čísle čtvrtá! Tentokrát to bylo proto, že jsem ji napoprvé nepochopil a, upřímně, napodruhé se mi nevedlo o mnoho lépe. Jde o jeden telefonní hovor z neveselé budoucnosti, přičemž totožnost volajících je nejistá. To je vše, co vím určitě. Dál tápu. Vy, kteří máte jasno, poraďte, prosím.

Popravde, milí čitatelia, kolíšem medzi hodnotením vo výške štyroch a štyroch a pol hviezd legionárskych. Tak ako už napísal avatar, Dan Simmons prekoná Terror len ťažko a týmto dielom sa mu to nepodarilo (čo však neznamená, že sa jedná o slabú, nekvalitnú knihu, to vonkoncom nie!). Anglicko 19. storočia je iste príjemným prostredím pre príbehy literárnych diel, avšak mrazivé pustiny, cieľ a zhuba Franklinovej výpravy, sú nesporne príťažlivejšie, rovnako ako aj neúspešný pokus o záchranu svojich životov. V Droodovi sa Simmons „iba“ snaží nadviazať na nedokončený príbeh Záhada Edwina Drooda, ale nie tak, aby sa ho trúfalo snažil dokončiť a vydať ho so svojím menom vedľa mena Charlesa Dickensa. Dan Simmons opisuje velikána anglickej literatúry, o ktorom sa budú učiť ešte mnohé generácie detí v budúcnosti, očami jeho priateľa Wilkieho Collinsa, autora senzačných románov. Už prvá stránka si jednoducho a lacno získa pozornosť čitateľa spojením vrážd a Charlesa Dickensa, čím vzdá hold senzačným románom, ktoré sa v tej dobe tešili veľkej obľube. Román kombinuje skutočné a neskutočné, fakty o živote Charlesa Dickensa, Wilkieho Collinsa a mnohých ďalších spisovateľov, členov ich rodín a spolupracovníkov, so stretnutiami s fantasknou postavou Drooda, bytosťou, o ktorej ani po vyše piatich stovkách strán neviem s určitosťou povedať, či v rámci románu existovala alebo nie. Oboch spisovateľov, Dickensa ako úspešného a bezohľadného človeka a jeho priateľa Collinsa (ktorý sa snaží dostať z Dickensovho tieňa, vyrovnať sa mu, prekonať ho a hlavne získať od neho uznanie svojích spisovateľských kvalít), je ťažké si obľúbiť a sympatizovať s nimi (nevravím však, že ich životy ma nezaujímali) – párkrát som sa aj zachechtal, keď sa Collinsovi nedarilo tak, ako práve chcel („Che, tak ti treba!“) Nie som ani literárny historik, ani sčítaný Dickensov (či Collinsov, o ktorom som bohužiaľ, ako sa na posledných stránkach sám rozprávač domnieval, nevedel takmer nič) obdivovateľ, takže som nepostrehol a nevychutnal všetky narážky, podobnosti a interpretácie diel. Tak či onak, Simmons ma opäť zaujal mnohými témami, ktoré sa v jeho dielach vyskytujú. Vzťah Dickensa a Collinsa, literatúra, spoločnosť anglických gentlemanov a spodina, ópium, hypnóza, Londýn a jeho podzemie. K úplnej spokojnosti mi chýbalo vysvetlenie všetkého, čo vzbudilo moju pozornosť a nebolo zodpovedané, a chýbajúci konkrétny koniec (resp. ich bolo niekoľko), avšak beriem to ako autorský zámer, keďže Záhada Edwina Drooda tiež nebola dokončená. (Jedna pichľavá poznámka – len aby som/sme v budúcnosti Simmonsovi kvôli jeho stúpajúcej popularite neprepáčil(i) aj závažnejšie nedostatky.) Tiež vytknem zdĺhavosť románu, za čo však môže množstvo informácií, ktorými nás Simmons oboznamuje so životom dvoch spisovateľov. Celý román tak vyznieva uveriteľne a je ťažké rozlíšiť, čo je skutočnosťou a čo fikciou. Záverom len spomeniem, že som túto knihu prečítal za niekoľko dní, miestami som knihu (len na pár minút) odkladal po pár stránkach spoločenského života, inokedy som obracal strany, len to tak fičalo, avšak po celý čas som ju nepustil z hlavy a premýšľal, čo všetko ma čaká. Mimochodom, aj vás Collins silne znepokojil poslednými stránkami jeho príbehu, keď v hneve prskal na svojho „milého čitateľa“? 85%

Citovka a pocitovka. Hodně ženská povídka mimo jiné i o jakési femininní schopnosti sladění jdoucí skrze kultury a náboženství. Cítil jsem také drobný osten vůči islámu, což jsou pro mě body nahorů. Mám ale výtku vůči redaktorovi, co měl autorku na starosti. Nováčkovsky rozbujelé poznámky pod čarou mne rušily a v podstatě byly zbytečné. To chtělo pevnější vedení. Závěrem rada pro všechny, kteří si chtějí povídku opravdu vychutnat – ignorujte poznámky. Pokud musíte, dejte si je až po ní, před ní nebo vůbec.

Michaela je dost bídný úlet. Erotická moc není (kvůli tomu, že je v knize sex a nahá těla není dílo automaticky erotické), hororových prvků je pomálu. Spíš pro fandy středověkých a klášterních legend. Jsem zklamán.

Povídka o upírce z roku 1949 pojatá taky jako podobenství o reklamě. No, Leiber napřed nastíní konec a důsledky a postupně všechno dovysvětlovává, čili takový ten postup, který nenechává prostor pro napětí a překvapení. Podobenství z toho vyčnívá dost hodně. Ve své době musela být „Dívka“ novátorská… povídka je to klasická, ceněná, často přetiskovaná, ale že by mě nějak zaujala, to se říct nedá.

Magicko-realistická povídka z pobřeží Yucatánu s poněkud rušivou poznámkou hned ze startu. Pak jsem ale naštěstí opět vplul do příběhu a nechal se oblažit sluncem, vlnami a mořem.

Díl JFK, který vícero způsoby vybočuje z průměru. Především vyprávěním z pohledu první osoby (a to nikoli samotným JFK), zadruhé takovou lehce sympatickou naivitou děje, která mi ale nijak nevadila. To, že se autorství ujala žena je na některých místech knihy patrné, ale spíš tak nějak zábavným než rušivým způsobem. Jak už jsem řekl – tento díl je jiný než ostatní, ale není horší.

Originálna zmes sci-fi a fantasy, ktorá ma svojho času uchvátila.

Zaujímavou zhodou náhod som krátky čas potom, ako som sem napísal svoj kratučký komentár, vychádzajúci iba z mojich spomienok, natrafil v antikvariáte na kompletnú a veľmi zachovalú (mám pocit, že nebola ani raz čítaná) adeptskú trilógiu. Keďže som ju dovtedy fyzicky nevlastnil, pri priaznivej celkovej cene som neváhal ani chvíľku a kúpil som si ju. Pretože je to relatívne dávno, čo som ju čítal, tak som sa hneď aj pustil do jej čítania a musím stopercentne potvrdiť svoj pôvodný komentár, že ide o uchvacujúcu, hoci trochu šialenú zmes sci-fi a fantasy. K tomu si treba prirátať ľahko ironický, ale aj inteligentný humor, netradičné (a roztomilé, hoci niekomu môžu prísť možno úchylné) sexuálne a romantické dilemy hlavného hrdinu, vynikajúco načrtnutý a mimoriadne originálne poňatý svet, kde sa prekrývajú dve nekonečná – vedecké (Proton) a magické (Fáza), ktoré však pôvodne boli jedným (tak ako voľakedy Zem ;-), a v neposlednom rade veľmi pútavý samotný príbeh, ktorý letí s čitateľom ako cválajúci jednorožec (tie sú mimochodom podané tiež s veľkou dávkou originality, tak ako ostatne všetky postavy v tomto príbehu). Jediné, čo možno knihám vytknúť, je nesmierne množstvo preklepov a chýb. To však treba pripísať na vrub odfláknutej redakčnej práci vydavateľstva a možno aj faktu, že každý diel prekladal iný prekladateľ. Trochu nekonzistentne pôsobia aj obálky, keď prvý diel má obálku robenú na objednávku od domáceho autora (J.P.Krásny), ktorý však zrejme dostal len rámcové informácie pre svoju prácu, pretože všeobecným motívom síce obálka korenšponduje s knihou, inak je však úplne zavádzajúca. Obálky na ďalšie dve časti sú potom prevzaté od známeho fantasy umelca Borisa Valleja, ktoré vyzerajú viac ako parádne a minimálne v prípade druhého dielu aj (asi viacmenej náhodne) ladia s obsahom knihy. Hoci v originále vyšli aj ďalšie pokračovania, táto trilógia je samostatne viac ako uzavretá.

Nárez non plus ultra!

Štipka sci-fi, kúsok hororu, dávka napätia, závan romantiky, slaná chuť mora a inteligentná mimozemská príšera cudzopasiaca vo veľrybe, a to všetko v 19.stor. – no proste dokonalý miš-maš, ale napodiv, bolo to celkom fajn.

No, je to riadny kus knihy (3 v jednej) a zaberá dosť miesta v polici. Škoda, že sa to nedá povedať aj o jej obsahu. Najmä ku koncu ma tie filozoficko-teologické kecy už dosť otravovali. Zvykne sa to prirovnávať ako ateistický protipól k Lewisovým kresťanským Narniám a myslím, že je to dosť trefné. Ešte aj tie filmy, čo podľa nich vznikli (Zlatý kompas, resp. Kroniky Narnie – už tri filmy), vychádzajú rovnako nemastno-neslano, priveľa náboženstva (proti či za) dobrodružstvu jednoducho neprospieva…

Jedna z prvých sci-fi (možno vôbec prvá), ktorú som kedy čítal. Veľmi na mňa vtedy zapôsobila a aj s odstupom času ju považujem za veľmi pôsobivú sci-fi.

Hodnotím len pôvodnú trilógiu, od štvrtého dielu ide vraj (nečítal som, nechal som sa vystríhať :)) kvalita dole, a hoci už tieto prvé tri knihy nepredstavujú žiadnu extratriedu, sú pri svojom neveľkom rozsahu ľahko čitateľné, zábavné, s dynamickým dejom a sympatickým hlavným hrdinom (o národe Pyrranov nehovoriac). Je to taká klasika akčnej sci-fi.

Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, o co jsem přicházel. Na mánii kolem Harryho Pottera jsem se vždycky díval skrz prsty, protože mi to prostě přišlo uhozené. Ale teď, po skoro dvanácti letech, co jsem se o sérii poprvé doslechl, ji plně chápu. Vlastně si myslím, že bych na tom byl podobně. Všechno je napsáno velmi osobně a zábavně, ale ne složitě, takže čtenář nemá nutkání knihu sklapnout a jít si vyvětrat mozek. Dokonce mě i bavilo číst příběhově nevýznamné pasáže! Člověk se od toho nedokáže odtrhnout…prostě je to skvělé. Myslím, že jsem zatím nenarazil na moc knih, které by ve mně dokázaly rozvířit takovou smršť pocitů, jako knihy z této série. Obzvlášť v posledních třech dílech to, kvůli tomu zvláštně osobnímu stylu psaní, platí minimálně trojnásob. Už nemám, co bych více napsal, snad jen že je mi docela líto, že nebylo více dílů. Dokonalost

Trochu pridlhé a miestami nudné, ale občas masaker! Obálka pekná.