RSS / komentáře

Poslední přidané komentáře

1572573574575576577578579580581582poslední (777)31080 příspěvků celkem
kniha: Návrat krále - Tolkien, J. R. R.
Tua | **** | před 4821 dny

Asi nejslabší z celé trilogie (čtyři hvězdy v rámci hodnocení celé ságy). Opatřeno cca 40 stranami naprosto unylých dodatků, které považuji z beletristického hlediska za špatný vtip. Přesto se nesporně jedná o vyvrcholení celého díla a ve srovnání s filmem přináší nové zajímavé poznatky (třeba o osudu Hobitína na počátku čtvrté éry). Frodo sice splní svůj úkol, ale poslání ho promění, cítí se být raněn a nevydrží déle setrvávat ve Středozemi. Budoucnost patří lidem. Elfové odcházejí za Moře. Přece jen je to příběh z našeho světa, z dávných „předpotopních“ časů mýtů a legend.

kniha: Ta obludná síla - Lewis, C. S.
Tua | *** | před 4821 dny

Závěrečný díl tzv. „trilogie“ se (jak už modrý obal napovídá) odehrává na Zemi (porovnej s červeným Marsem a zelenou Perelandrou – Venuší). Je to díl nejtlustší a nejzdlouhavější a přece mám pocit, že byl napsaný pro takové jako jsem já. Celá Kosmická trilogie je dílo tak podivné, únavné a nesourodé, že docela chápu onu slevu, díky níž jsem si jí pořídil. Myslím, že autor mohl být docela dobře velký filosof a mystik, jež se snažil podělit se svými transcendentní zážitky s ostatními, jenomže zatím neuměl psát. Píšu schválně „zatím“, protože si myslím, že v jeho pozdějším díle, Letopisech Narnie, se s něčím podobným setkávám jen velmi zřídka (celá série vrcholí excelentním Čarodějovým synovcem, jež ač byl psán nakonec, patří vlastně na samotný začátek celé ságy). Zvýšenou pozornost věnuji častým přirovnáním vztahujícím se k dětství člověka. Není to dobrá beletrie, ale je to zajímavý pokus o skloubení filozofie a románu, přičemž filozofie má značně navrch. Jeden z posledních obrazů knihy mi připomněl Brouka v mraveništi a scénu s kobercem ušlapaných těl na pusté planetě.

„Řekli by, že nejste neposlušná z nedostatku lásky, ale že jste lásku ztratila, protože jste se nikdy nepokusila poslouchat.“

kniha: Perelandra - Lewis, C. S.
Tua | *** | před 4821 dny

Opět s Ransomem, tentokrát ale křišťálovou rakví na Venuši. A ejhle! Ono to tu vypadá jako v ráji, to je překvapení! Kam se poděly Bradburyho věčné deště? Všechno je tu barevné a „nepopsatelné“! Nepopsatelné vůně, nepopsatelné barvy, nepopsatelná krása. Nevím, nevím, jestli Lewis vážně věřil, že tohle čtenářům postačí. Takže máme ráj, co dál? Co třeba repete prvotního hříchu? Ok, ovšem pozor, Malendil se nikdy neopakuje (kdopak to tedy designuje všechny mé všední dny, ptám se?), pročež kniha Genesis nám tu nebude moc platná. Borec v druhém rohu, Had, samotné vtělení ďábla (doslova) opět náš starý známý Weston v kovové kouli. Tak si povídáme se Zelenou dámou, vlny kolébají našimi plovoucími ostrovy (ostrovy se mění v údolí a naopak a nikdo z nich, považte, nepadá). Stárnem a stárnem a jsme moudřejší a moudřejší. Takhle to dál nejde, bude bitka, bude. Ó a těch pseudoslavných řečí nakonec, zasypte mi oči květinami, nashledanou Ráji, vracím se domů.

„Jste tam Westone?“ volal. „Jak vám je? Vzmužte se. To co jste mi vykládal, jsou holé nesmysly. Pomodlete se Andělíčku můj strážníčku, jestli se neumíte modlit jako muž. Litujte svých hříchů. Chyťte se mě za ruku. V tomhle okamžiku hledí na Zemi smrti do očí stovky nedospělých chlapců. Uvidíte, že to zvládneme.

kniha: Návštěvníci z mlčící planety - Lewis, C. S.
Tua | *** | před 4821 dny

A opět cestujeme na Mars, tentokrát s filologem Ransomem, a jeho vykutálenými únosci. Kolikrát už jsme tu byli předtím, a zvláštní, že jsme si až tentokrát všimli, že tu sídlí jakýsi pán planety, Plamenný jezdec pověřený nejspíše bytostí nejvyšší (no, není to lev). Tak tedy o co by to bylo snazší, kdybychom neutíkali před obludami, duchy a strašidly, že? Ale není se čemu divit, když mi jsme ti obyvatelé Mlčící planety. Planety, jejíž Plamenný jezdec ze začal stavět na zadní, pročež s ním bylo přerušeno spojení. Ó pokřivené lidstvo. Po vědecko-technické stránce poněkud slabší, ale jinak celkem fajn.

kniha: Alenčiny narozeniny* - Bulyčov, Kir
Tua | *** | před 4821 dny

Alenka, děvčátko z 21. století, v první části cestuje s archeologickou výpravou na vzdálenou pomřelou planetu Coeliu a v druhé části se vrhá do „našeho času“ (čti 20. století) zachránit vzácný přístroj Mielofon před spáry rádoby-vesmírných-pirátů. Dětské sci-fi. Svým způsobem zajímavé, ale přesto (nebo snad právě proto) poněkud bezzubé, nemastné, neslané. Ač Alenka a některé další postavy jsou vykresleny moc pěkně, srovnám-li třeba s Dravci mého století, je najednou Kirova budoucnost nějaká šedá. Ilustrace, ze kterých jsem byl zpočátku nadšený mi v průběhu čtení začaly lézt krkem. Především to bylo proto, že mi svou popisností bránily ve vlastních fantaziích. Zadruhé občas dopředu prozradily vývoj událostí, dříve než jsem k nim došel v textu.

kniha: Hádání o budoucím - Weiss, Jan
Tua | *** | před 4821 dny

Ne tak dobré, jako Zrcadlo, které se opožďuje. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že mne a Weisse pojí něco velmi blízkého. Ten okruh témat, drobnosti nad kterými žasne, poezie všedních událostí ale hlavně vnitřní rozpor. Snad absence hranice mezi dobrem a zlem? Nevím. Obsah většiny povídek naprostá utopie omámená vidinou socialistického ráje. A přesto je to zábavné. Ne komické, zábavné.

Předchází Pohádce o trojce a ve třech historiích uvádí v život VÚČAKO a jeho báječné osazenstvo. Taková zvrhlá absurdnější vysoká škola Harryho Pottera. Všechny ty fantómové, kouzla, obludy a zázraky bok po boku se seriózní vědou a technokratickou společností. Člověk se hodně nasměje, obzvlášť má-li rád styl vyprávění A+B. Napadá mě, že způsob, jakým nám bratři podívají informace se dosti blíží způsobu jaký využívá skutečnost. Parafrázuje všemožné knihy a teze, až člověk žasne. Ať žijí!

kniha: Válka s mloky - Čapek, Karel
Tua | **** | před 4821 dny

A kdyby člověk podle názvu čekal nějakou parafrázi na Válku světů, tak by se asi nedočkal. Tohle není kniha o mlocích ale o lidech. Satyra na tehdejší poměry které se ani za padesát let o mnoho nezlepšily (v některých případech situace naopak ještě více vykrystalizovala). A je to vtipné a je to proložené mnoha kvazivědeckými dokumenty. Škoda jen té poslední kapitoly. Lidstvo se zničí samo a bude si do poslední chvíle hladit břicho.

kniha: Dvě věže - Tolkien, J. R. R.
Tua | **** | před 4821 dny

Přímo navazuje na předchozí díl. Jelikož se společenstvo rozpadlo na dvě části, v první půlce sledujeme trio Gimly, Aragon, Legolas na stopě Hobitů a dál skrz bitvu v Helmově žlebu až po vyjednávání se Sarumanem, v druhé půlce pak osudy Sama a Froda, s jejich novým průvodcem, skrz mrtvé močály až před samotné brány Morie. Napínavé a čtivé.

kniha: Cesta - McCarthy, Cormac
Tua | **** | před 4821 dny

Zápisky z posledních dní lidstva. Několik let po blíže nespecifikované globální katastrofě. Barvy zmizely. Dny jsou šedé a noci černější než tma. Z nebe ustavičně padá popel. Agónie smrti živočišného druhu, jež si o sobě myslel, že je pánem tvorstva. Otec a syn, jedni z posledních přeživších, putují na jih k moři. Žár a anarchie přetavily svět kolem do podoby Boschovy apokalypsy. Zima a hlad na denním pořádku, avšak tím nejhorším, co na své pouti mohou potkat, je člověk. Člověk myslící, jednající, člověk bez naděje bojující pouze sám za sebe, o holé přežití je strašlivější nepřítel než by kdy mohly být Trifidi, zombie nebo invazní armáda z vesmíru.

kniha: Marťanská kronika - Bradbury, Ray
Tua | **** | před 4821 dny

Bradburyho Mars není tak úplně ta planeta, na kterou jsem byl zvyklý. Je to kouzelný svět. Je to místo neskutečně vzdálené a proto vhodné k vyprávění fantastických příběhů. Je to marťanský svět na konci zde, jen o krok pozadu za koncem světa jako takového. Kniha je vlastně sbírkou povídek, chronologicky řazených za sebou a datovaných obdobně jako v kronice. Některé příběhy na sebe navazují, jiné jsou od základu solitérní. Napínavé a čtivé.

kniha: Pán much - Golding, William
Tua | **** | před 4821 dny

Skupina dětí, sama na opuštěném ostrově. Vypadá to trochu jako Verneovi Dva roky prázdnin, ovšem s tím rozdílem, že „tam venku“ možná právě zuří atomová válka, tedy pakliže „tam venku“ vůbec ještě je. Odříznutí od světa, začnou se děti zařizovat po svém. Zpočátku jde všechno hladce, zvolí si náčelníka a snaží se spolupracovat, neboť vše se podobá jedné velké hře. Postupem času se však zábrany dosazené autoritami začínají rozpadat. Na společenství dopadne též strach z Obludy, jež se údajně na ostrově skrývá, ač nezanechává žádné stopy. Zdravý rozum je v koncích. Společnost čím dál více připomíná pravěkou tlupu (jak brzo po jaderné válce by přeživší lidstvo takto zvlčilo?). Kolektivní vědomí smaže pocit viny a poslední zábrany padají.

kniha: Kukly - Wyndham, John
Tua | ** | před 4821 dny

A takhle se lidé skrze slova a své skutky donekonečna míjejí. O co snadnější by byl život, jako v té (jinak poměrně hloupé) knížce, v níž skupina dětí, ovládajících telepatii, dokáže sdílet své pocity a myšlenky přímo, bez náročného a krajně nedostatečného média řeči a víceméně bez přetvářky. Telepatii neovládáme, ale kéž bychom se i bez ní snažili mluvit upřímně (ač málokdo dokáže rozpoznat opak) a vyjadřovat se přesně (i když to vyžaduje trochu soustředění). – – Kdysi dávno po totální nukleární válce na planetě Zemi, jež se pomalinku polehounku vrací zpátky do normálu. Teď mě napadá srovnání s Koncem srpna v Hotelu Ozon, ale není to tak. Atmosféra je jiná. Totální válka sice vrhla lidstvo o mnoho století zpět, ale hlavním nepřítelem je tu pořád radiace (nepojmenovaná, neboť neznámá) a s ní spojené mutace ať už v říši rostlinné či živočišné. Jediným pevným sloupem v chaosu je víra v křesťanského boha doplněná o post-apokalyptické dodatky ve znění Pravé podoby (opatření proti mutantům „degenerátům“). Přestože jako výchozí materiál to zní dobře, samotný příběh je takový nemastný, neslaný. Nevyužívá potenciálu takového bizardního světa jakým může být ten post-apokalyptický. Namlsán Dnem Trifidů dosti zklamaný.

kniha: Společenstvo Prstenu - Tolkien, J. R. R.
Tua | **** | před 4821 dny

Muselo to časem přijít, když už jsem přečetl Hobita a ke všemu se mi líbil. Společenstvo je ale přece jen trochu jiné. Jednak je rozsáhlejší, ale hlavně už se mnohem intenzivněji opírá o promyšlený svět Středozemě s celou její historií, bájemi, zeměpisem apod. Některé pasáže se možná malinko vlečou, ale nikdy ne tolik, aby to člověka znechutilo. Rád jsem se ke čtení vracel. Děj je myslím docela provařený, především filmem (nemohu se ke své smůle zbavit představy Legolase a Aragorna tak jak jsem je viděl ve filmu a to obzvlášť u elfího lučišníka DOST vadí). Frodo se vydává s prstenem k Hoře osudu. Postupně nabaluje další členy společenstva a taktéž přitahuje čím dál víc pozornost ohnivého oka Sauronova. Zarazilo mě, že ačkoliv se jedná o trilogii, hrdina projde téměř celou “mapu” už v tomto prvním díle. O čem tedy vlastně jsou díly následující? Vždyť se zdá, že Frodo má cíl téměř na dosah (ačkoliv se v závěru knihy dobrovolně se společenstvem rozchází). Ne – samosebou – viděl jsem ty hloupé filmy, takže shruba vím, co bude pokračovat. Bohužel.

I po čtvrté jsem se rád vrátil do Bradavic a znovuoživil si některé pozapomenuté pasáže s boje o Pohár tří kouzelnických škol (třeba celou část se Siriusem, jež se schovává v jeskyni na kopci poblíž Prasinek ve své psí podobě). Snad jen by nemusel být celý kouzelnický svět takový „středoproudý“. Přesto Rowlingové odpouštím. Její variace na jednotlivé školní roky mi připomínají Ransomovy variace na letní a zimní prázdniny. Temnota Rowlingové není pro dospělého zas až tak účinná, ovšem působí v závěru jako akcent ostatní klidné části.

kniha: Ztracený svět - Jurský park - Crichton, Michael
Tua | **** | před 4821 dny

Sice jsem chtěl přečíst nejprve Jurský park, než se vrhnu na jeho pokračování, ale co? Když mají v Levných knihách Ztracený svět za takovou směšnou cenu, přece nepohrdnu ani tím. Navíc, když jde o skutečnou knižní předlohu onoho slavného (a i mnou kdysi zbožňovaného) Spielbergova filmu, a nejen o jakýsi knižní mrzák, jako jsou publikace, které samotný film znovu konvertují do knižní publikace (ano, i to jsem v Levných knihách viděl!). Navíc mám na Crichtona příjemné vzpomínky už z Kmenu Andromeda. Jeho specialitou jsou ty vložené formuláře, výpisy z počítačů, ukázky tajné korespondence, krizové scénáře. To všechno zvyšuje pocit autentičnosti a vtahuje čtenáře hlouběji do děje. Nutno podotknout, že kniha se od filmu dosti liší a domnívám se, že ve prospěch knihy. Děj se odehrává na ostrově Isla Sorna, tzv. Site B kam jsem se podíval například už v pro mne kultovní hře Tresspaser. „Site B wasnt a Theme park, it was a Research station.“, říká John Hamond v úvodním intru k této hře. Skupina vědců v čele s Ianem Malcolmem se vydává na tento ostrov studovat chování dinosaurů za účelem prozkoumání záhady vymírání druhů. Ale co to dá práce, než se vůbec na ostrov dostanou! Crichton nikam nespěchá (ani v Andromedě nespěchal) a teprve na závěr knihy vám naservíruje takovou akci, že pomalu nestačíte s dechem. Za naprosto geniální a ve všech filmech a hrách zcela opomíjenou považuji pasáž v níž se skupinka přeživších (umírá se dost) ukryje v opuštěné dělnické kolonii aniž by tušila že tu v noci loví dva „neviditelní“ Carnosauři! Dinosauři-chameleóni! Číhají v úkrytu, naprosto nezpozorovatelní, pakliže se nehýbou a jen čekají, až kolem nich projde kořist! Báječná mi přijde též myšlenka o „nevychovaných“ Velociraptorech. Podezírám autora ze záměru popularizace vědy, ale nijak mu to nevyčítám, neb je to pouze ku prospěchu věci. Crichton míchá fakta s fikcí a já mu to baštím a ještě si pochutnávám. Nevaří ovšem z vody. Nejedná se pouze o dobrou zábavu. Pod tím vším se ukrývá několik opravdu zajímavých a závažných témat.

kniha: Zrcadlo, které se opožďuje - Weiss, Jan
Tua | **** | před 4821 dny

Sbírka několika Weissových povídek, takový průřez jeho celoživotní tvorbou (1927–63). Na Weissovi je nejúžasnější schopnost s jakou dokáže zachycovat snovou realitu, všechny ty absurdní proměny, vazby a asociace. Jeho postavy jsou tak živé! Nejvíce se mi líbily příběhy ze zajateckého tábora a potom povídka Ta s těmi copánky. Na poslední dvě povídky z cyklu Hádání o budoucím bych ovšem raději zapomněl. Co se to s autorem ke stáru stalo? Vlezla mu rudá na mozek, nebo se vyčerpal, nebo ho snad už psaní nebavilo? Nevím. Myslím že ideologie zvítězila nad čirou radostí z tvorby. Proč jsem si vybral zrovna Zrcadlo? Asociace. Ve filmu Krysař říká hlavní hrdinka „Jsem zrcadlo které se opožďuje.“ – chtěl jsem vědět víc. Chtěl jsem vědět proč. Ovšem samotná povídka o Zrcadle podle níž se jmenuje celá sbírka mě nijak zvlášť neokouzlila. Já raděj příběhy z tyfem zamořených POW baráků – ty jakoby volně navazovaly na samotný Dům o tisíci patrech a vyprávěly co se stalo předtím/co se stalo potom, než/když se Petr Brok probudil ze svého horečnatého snu.

Jeho oči neviděli, uši neslyšeli – duše byla posedlá jediným problémem. Byl to problém mstitele, který bude vychovávat – a vychovatele, který se bude mstít. – Buď jak buď – bůh buď jí milostiv!

kniha: Čarodějův klobouk - Jansson, Tove
Tua | **** | před 4821 dny

Obdivuji vitalitu a životní optimismus spisovatelky, jimiž jsou její knihy prodchnuty. Pohádky o mumíních skřítcích mají svojí nezaměnitelnou atmosféru. Švédsko vede! Škoda že mému výtisku chybí dvě stránky.

kniha: Duna - Herbert, Frank
Tua | **** | před 4821 dny

Herbert to má promyšlené do detailu. Ne nadarmo o něm Neff hovoří v souvislosti s Tolkienem. Pratchettovi „slabé místa“ se zde nevyskytují. Čtenář nabude dojmu, že osudy které s hrdiny sdílí, jsou jen kouskem dalekosáhlejší Historie. Ani o překvapení není nouze, ačkoliv postrugacku vám žádné z nich dech nevyrazí. k Duně jsem se obrátil skrz takové to povrchní povědomí o tom že něco podobného existuje. První jsem znal vlastně hru, a už tenkrát mi v hlavě utkvěla písečná pláň, s neuvěřitelně velkým červem na jehož zádech se vozí jacísi lidé. Bylo jen otázkou času, kdy se dozvím víc. Existuje i film od Lynche – i ten mě láká (bez knižního zasvěcení prý divákovi nic neřekne). Existují další pokračování knih z planety Arrakis, snad tři. A o co tedy jde? Ve zkratce o planetu obecně nazývanou Duna. Velice nehostinnou, přesto však obývanou a to především kvůli těžbě vzácné látky zvané koření, jež prodlužuje život a rozšiřuje vědomí. Celá nálada knihy evokuje pozdní středověk posazený do velmi vzdálené budoucnosti. V širokém spektru vesmíru nalézáme i široké spektrum lidských bytostí. Čarodějky z Bene Gesseritu se svými obřady, duševní sílou a hlavně Missionare Protectivou (jeden z nejúžasnějších Herbertových vynálezů), superinteligentní mentaty – živé počítače, tajemnou Gildu s monopolem na vesmírný transport ale i mnoho šlechtických rodin s jejich absurdním propletencem vztahů a konfliktů a konečně obyčejné lidi, poddané, fremeny. Celé je to tak nové, že vás v podstatě baví číst a dozvídat se úplně o všem. Ale je tu ještě něco navíc, a tím něčím jsou právě fremenské komunity. To je to co mě zajímalo opravdu nejvíc. Něčím připomínají Tuaregy (pardon Taskeny) ze Star Wars. Jejich úplně jiný život utvářený především drsnými životními podmínkami mi učaroval. Člověk si uvědomí, jak zhýčkaní a evropocentričtí my jsme.

kniha: Stříbrná židle - Lewis, C. S.
Tua | *** | před 4821 dny

Další pátrání v zemi Narnii, tentokrát po pohřešovaném princi Rillianovi, právoplatném dědici trůnu starého krále Kaspiana. Opět potkáváme známého Eustace, ale i nové postavy, např. dceru Evinu, spolužačku Jill, nebo bludničku Čvachetku. Trojlístek má za úkol následovat Aslanovi indicie a to přes zemi obrů až do temného podzemí (ano! I Narnie má své „Podzemí“ plné podzemšťanů). Zápletka je sice trochu průhledná, ale čeho si na Lewisových knížkách cením, je ten občasný mystický metafyzický přesah, jež personifikuje třeba Aslan „dobrý všudypřítomný vládce“. Zajímavé je i to, jak se autor místy obrací přímo na čtenáře, jakoby zde byl nějaký prostředník – vypravěč. Geniální je například pasáž v Rillianově komnatě, kdy se čarodějnice snaží přesvědčit děti, že všechny jejich vzpomínky na svět nahoře jsou jen iluze stvořené z toho, co spatřili zde v pozemí.

Mnozí padnou dolů do podzemí. A jen málokteří spatří znovu slunce.

Ona je nádobou veškerých ctností, jakými jsou pravda, milosrdenství, stálost, laskavost, odvaha a další.

Je to hezká hra, i když, upřímně řečeno, všem by vám lépe slušela, kdybyste byli mladší.

Velká záhada s vražedným zrádcem Siriusem Blackem. Bohužel rozuzlení už znal. Sranda, jak se „věci“ spustí na samém konci. Stejně musím obdivovat jak Rowlingová dokáže vymýšlet stále nové a překvapivé fabule na starých základech. Trochu mi tím připomíná Ransoma.

Pravdaže příběh už se začíná pomalinku protemňovat, a třeba taková postava Ginny v područí Pána zla není vůbec špatná. Škoda jen, že si zápletku i rozuzlení pořád ještě z větší části pamatuji. Kniha je to příjemná, ačkoliv nějaké obzvláště silné nutkání k pokračování v četbě jsem napodruhé moc nepociťoval.

kniha: Ničivá vlna - Strugackij, Arkadij
Strugackij, Boris
Tua | **** | před 4821 dny

Na samém počátku nula-fyziky byla planeta Duha. Mírná, řídce osídlená, ideální ke všem možným experimentům. Ale tak dlouho se chodilo s hrncem, až se Vlna utrhla. Na jedinou vesmírnou loď pár stovek zájemců o záchranu. Jak si s takovým událostmi poradí posádka Tamrielu? Výjimečně katastrofické téma v širokém záběru A+B.

Už je to opravdu dávno co jsem tuhle knížku četl. Bylo to ještě předtím než jsem si začal vést čtenářský deník, ale pamatuji si, že jsem z ní byl nadšený, a nejenom z ní, ale i z dalších knih o kouzelnickém světě J.K.R. Bohužel v době mého největšího zájmu ještě nevydala poslední dva díly a tak se stalo, že jsem doposud nezjistil (ačkoliv mnohé už mi bylo bohužel prozrazeno) jak vlastně celá sága končí. A jaký je tedy Harry Potter po letech? Bohužel jiný. Po všech těch knihách jež jsem od té doby přečetl už to není to samé nadšení jako kdysi. Přesto ale zůstává velmi čtivým a celkem zábavným. Od svého záměru přečíst celou edici v jednom kuse neodstupuji. Navíc knihy s Harry Potterem jsou pověstné faktem, že se díl od dílu protemňují. Snad jen jeden postřeh za všechny: Skutečně by vyrostl Harry v podmínkách jakým byl vystaven v takového sympatického, bystrého chlapce? Nevím, řekněme že ano a čtěme dál! Přece jen, jednalo se o dítě velikých kouzelníků (geny!).

kniha: Plavba Jitřního poutníka - Lewis, C. S.
Tua | **** | před 4821 dny

Plavba napříč neznámými vodami světa Narnie je krásný námět, a Lewis ho téměř bezezbytku naplnil. Konečně se příběh vrátil do kolejí Čarodějova synovce, se všemi těmi podivnými ostrovy jež se podobají světům prvního dílu. Konečně jsem si taky ujasnil, kdo je vlastně lev Aslan (k jehož zemi se v této knize vydáváme) a jak vůbec může Lewis, jakožto teolog smýšlet tak nějak hereticky. Ono se však nejedná o herezi, jen o šíři autorovi fantazie, jež se nenechala svázat všemi těmi pokaděnými dogmaty. Smekám klobouk před takovou osobností. Tohle je psaní o víře jako takové, víře v něco velkého a širokého co nás i naše myšlení dalece přesahuje. Nezapomenutelné pasáže s černokněžnickou knihou a na okraji světa.

„…A svou přítelkyni jsi soudila neprávem. Je slabá, ale má tě ráda. Bála se té starší dívky a nemyslela svoje slova vážně.“ „Ale stejně nedokážu zapomenout na to, co řekla.“ „Ne, to nedokážeš.“ „Tak jsem všechno zkazila?“ zajíkla se Lucinka. „Myslíš, že bychom byly dál kamarádky, nebýt tohohle – že bychom byly dobré kamarádky – třeba na celý život – a teď nebudeme?“ „Dítě,“ potřásl Aslan hlavou, „nevysvětlil jsem ti už jednou, že nikdo se nikdy nedozví, co by se bylo stalo?“

kniha: Temná strana slunce - Pratchett, Terry
Tua | ** | před 4821 dny

Tak tahle kniha má veškerý potenciál přiblížit se mým oblíbeným Strugackým. Fantaskní, absurdní vesmír, skvělé neotřelé nápady, dokonce i děj se blíží mému oblíbenému honu na Poutníky z Maximovské trilogie, a celkově je vidět, že autor není žádná dutá hlava. A co mi tedy vadí? Nevadí mi nic, ale něco mi schází. Něco co řadí Strugacké a Pratchetta do vzdálených paralelních vesmírů. Snad bych to nazval jakýmsi zplaněním děje, nebo impotencí autora dotáhnout skvěle nakousnutou myšlenku do zdárného konce. Pozor, to nedělají ani Strugačtí, zdaleka ne! Jenže oni nechávají otázky nezodpovězené aby si je mohl čtenář sám přebrat, kdežto u Pratcheta jsem měl zkrátka neodbytný pocit, že mu každou chvíli dochází dech. Pratchet manýrizuje, dodává kudrlinky a vymyšlenůstky tam kde mu to přijde zajímavé, a ono je to zajímavé, ale tak nějak prázdné.

kniha: Hobit - Tolkien, J. R. R.
Tua | **** | před 4821 dny

V žádném případě se neřadím k fanouškům zfilmované trilogie Pána prstenů, všechny tři filmy mi přišly beznadějně unuděné. O co milejším překvapením pro mě pak byla právě tahle kniha, která celé trilogii předchází. Začíná jako klasický epos o hrdinovi který se vydává na dobrodružnou výpravu, a v podobném duchu nějaký čas pokračuje. Čím víc se však do knihy člověk začítá, tím více ho začne pohlcovat. Nedivím se, že svět J. R. R. Tolkiena uhranul tolik lidí. Navíc Hobit, hlavní hrdina, není tak docela hrdina podle obecně platných měřítek a dá se říct že mnoho dalších postav má obdobný nečernobílý základ, což z nich dělá postavy jednak bližší a jaksi reálnější. Filmový svět všechny tyto drobné nuance zploštil a rozmělnil. Doplněno dost ujetými Šalamounovými kresbičkami, které však sedí a hlavně baví.

kniha: Alenka v kraji divů a za zrcadlem - Carroll, Lewis
Tua | **** | před 4821 dny

Surreal očima malé dívenky. Atmosféra polozapomenutého snu a obrovský svět dětské fantazie. Děj nemá plynutí, spíš se propadá a prolévá z jednoho obrazu do druhého. Úsměvné mi přišly především výchovné stereotypy promítané do Alenčiných fantazií. Alenka se nemusí nijak zvlášť snažit prokousávat dál, neb sled věcí ji hrne před sebou jako parní lokomotiva. Kdo čeká nějaké důmyslné logické zápletky, bude nejspíš zklamán. Doplněno pozoruhodnými komiksovými celostránkovými ilustracemi (zřejmě suchá jehla).

kniha: Obraz Doriana Graye - Wilde, Oscar
Tua | ** | před 4821 dny

Kubínova doporučení způsobila že jsem tuhle knihu sháněl jako ďas. Možná že jsem čekal příliš mnoho, on totiž námět knihy o obrazu který je opatřen takovou mocí, že dovede střežit portrétovaného podobu před všemi hříchy světa a přebírat je na sebe, zní opravdu slibně. Byl jsem však zklamaný. Jedná se o klasickou dobovou satyru, bohužel dobou tak vzdálenou, že dnešní člověk se v takovém prostředí velmi těžko orientuje (podobně tomu u mě bylo se Swiftovými Gulevorovými cestami). Není to sice úplně nudné, ale snadno se to také nelouská. Některé myšlenky ovšem stojí za to tuhle knihu přečíst. Občas stojí za to podívat se do hlav lidem dávno mrtvým a třeba srovnat s lidmi dneška. Protože kniha není ani toliko důmyslná svým dějem (jak je mi libé u A+B) jako spíš svými postoji a postřehy. Mám pocit, že jsem s touhle knihou nesouzněl, možná je na mě příliš brzy.

Lépe by pro něho bylo bývalo, kdyby mu byl každý jeho hřích vynesl jistou a okamžitou odplatu. V trestu je očista. Nikoli „odpusť nám naše viny“, ale „stíhej nás za všechno zlé“, tak by měla znít modlitba člověka k nejvýš spravedlivému Bohu.

Zdánlivě soubor povídek, ale ne ledajakých. Obdobně jako u románů tvoří jednotlivé povídky jeden velký příběh. Strugačtí jako obyčejně hýří nápady a vtipem a člověk se znovu s chutí noří v ten báječně promyšlený fantasy svět idealistické skoro-bezstarostné budoucnosti jež má pořád ještě nádech nefalšované víry v komunismus. Spolu s Tajmirem, prvním korábem schopným cestovat rychlostí světla, poskočíme rovnou do 22. století, do světa tak vzdáleného a kouzelného. Do samotného poledne lidského věku. Nebude chybět legendární Gorobovskij, ale seznámíme se i s nápady pánů kluků Geňi Komova a Athose Sidorova. Další rozšiřující střípek, překrásná to věc pro člověka jež si v takovéto formě vyprávění našel zalíbení. Nic není uzavřené, pořád je co objevovat. Za to všechno hvězdičku navíc. Strugačtí mají neuvěřitelný záběr, neuvěřitelný optimismus a úžasnou fantazii a filozofii. Plus zajímavé ilustrace.

Zůstali jsme viset v prostoru dva parseky od nejbližší základny a pomalu jsme se chystali na cestu na onen svět, protože bez obohacovače plazmy jsme na nic jiného pomýšlet ani nemohli. V naší situaci jsme měli dvě řešení: otevřít vstupní otvor hned nebo nejdřív sníst sedmdesát tun potravin určených kosmonautům a pak stejně ten otvor otevřít.

Velice čtivá knížka, takový detektivní román, ale silně postrugacký. V komorním prostředí vysokohorského hotelu jež byl odříznut od zbytku světa lavinou vyšetřuje hlavní hrdina, jež si zde původně doufal odpočinout, velmi podivný případ vraždy. Všichni osadníci v hotelu jsou vesměs zajímavé figurky např. kouzelník Bramstolker, jeho neteř/synovec přidrzlá/ý Brun, nebo jednoruký Luarvik L. Luarvik, manželský pár s karabáčem atd. apod. Konec bohužel nijak moc nenadchne, ale jinak je to celé zábavné a živé.

Tachmasib, loď jež cestovala na Amalteu v jejím dalším dobrodružství. Tentokrát se letí o něco dál, až na Saturn. Cestou pobijeme pár marťanských pijavic na kótě ??, prohlédneme si několik vesmírných stanic zblízka a nakonec nás čeká jedno postrugacké překvapení a vygradovaný konec. Posádka Tachmasibu stárne. Pro některé je toto nejspíš poslední let, další už do vesmíru vůbec nevzlétli. V kontrastu s tím je na palubu přibrán mladý hurá svářeč Jura, který se nutně potřebuje dostat za soudruhy na Rheu. Celé je to takové sláva-komunistické, ale zase postrugacku ..jinak a tak nějak sympaticky. Není to agitka, není to černobílé. Na probuzení z pohádky si zkrátka musíme počkat až do Pondělí.

kniha: Špunt - Strugackij, Arkadij
Strugackij, Boris
Tua | *** | před 4821 dny

Další střípek do světa Poledne. Spíše okrajová záležitost, ačkoliv kdopak se doopravdy vyzná v střípcích z mozaiky pánů Strugackých. Skupina vědců připravuje zdánlivě sterilní planetu k osídlení. Brzy se však ukáže, že planeta není tak pustá jak by se na první pohled zdálo. Na scéně se objevuje malý chlapec, jehož osud je zřejmě spjat s dávnou havárií pozemské vesmírné lodi z dob kdy planeta nebyla ještě známá. Kde však nabyl své nadlidské schopnosti a jak dokázal přežít tolik let v takových podmínkách? Místo průzkumu se mění v místo Kontaktu a zábava začíná: nehumanoidní civilizace, jako v Solaris, ale zde je prostředník! Přítomen Komov, ale pozor, též Majka Glumovová! Celkem čtivé, ačkoliv konec nevytrhne, spíše odšumí. Knížka vyšla v edici KOD a je plně ilustrovaná!

kniha: Kaleidoskop - Bradbury, Ray
Tua | *** | před 4821 dny

Jak jsem tuhle knihu uviděl na stojanu před antikvariátem, dlouho jsem neváhal. Doporučovala mi ji Viktorie, když jsme si navzájem vyměňovali naše zkušenosti se sci-fi literaturou. Kaleidoskop jí četl její otec na dobrou noc místo tradičních pohádek což prý byl jen jeden z faktorů jež formovaly její ne-zcela-konvenční dětství. Těšil jsem se moc, ale záhy jsem s určitým zklamáním seznal, že jsem spíše románový než povídkoví typ. Dříve než jsem se plně vnořil do příběhu přišel konec .. a nový příběh. Kniha je totiž výběrem z dosavadní (do 89) povídkové tvorby zmíněného autora a co bylo pro mě velkým překvapením, povídky z žánru sci-fi ji zaplňují jen způli. Konkrétně k povídkám: najdou se zde naprosté skvosty jako třeba Čarodějné jaro, Smrt a dívka, Prázdniny, Step, Silnice, Kaleidoskop, Dlouhý déšť, Možná že odcházíme, Bubeník od Shiloh nebo Čertík v krabičce, ale na každou takovou výjimečnou povídku spadá alespoň pět, dle mého názoru zcela průměrných. Úžasné jsou Bradburyho „poklidné“ post-apokalyptické vize, a neobyčejný je i jeho vesmírný romantismus. Povídka Step mě nadchnula natolik, že bych jí někdy v budoucnu rád použil jako předlohu k nějakému komiksu či animovanému filmu. Autorův básnický přístup jsem si ale nezamiloval. Především lyrické popisy krajiny či situace mě občas dost trápily. Ale jindy jsem byl zase zcela vtažen atmosférou nebo neobyčejnou fantazií, takže rozpor – rozpor.

„Clarindo, proč ses tak dávno ukryla v tomto domě?“ „Nevzpomínám si. Vlastně ano, už vím. Bála jsem se.“ „Bála?“ „Je to zvláštní. Polovinu svého věku jsem se bála života, druhou polovinu smrti. Pořád jsem se něčeho bála.“

kniha: Solaris - Lem, Stanisław
Tua | *** | před 4821 dny

Děj se odehrává na stanici zavěšené nad planetou Solaris jejímž jediným obyvatelem je živý oceán pokrývající téměř celý povrch této planety. Doba velkých výzkumů je u konce. Mnoho let marné snahy navázat s oceánem kontakt uondalo vědeckou společnost. Stanice živoří s posledními třemi výzkumníky na palubě. Jednoho dne přestane reagovat na radiové vysílání. Okolnosti k nimž na palubě došlo letí vyšetřit psycholog, hlavní hrdina Kelvin. Po přistání najde stanici v zoufalém stavu a posádku na dně duševních sil. Celá věc mu zůstává záhadou, dokud se Oceán nerozhodne obdarovat Hostem i něj. Motivem k zakoupení této knihy mi byl samozřejmě stejnojmenný film A. Tarkovského. Pamatoval jsem si jej jen mlhavě a typický způsob režisérova vyprávění mi vzpomínání nijak neulehčil. V tomto případě to však byla spíše výhoda. Rád bych se k němu v brzké době vrátil, abych mohl nyní obeznámen s předlohou konečně objektivně porovnat. Číst si knižní předlohy k filmům Tarkovského je téměř povinností, chcete-li zjistit „Co se to na plátně vlastně dělo.“. Moje čtení na druhý letošní letní čundr s Havrošem.

kniha: Divy neznámého světa - Galopin, Arnould
Tua | brak | před 4821 dny

Co říci o této knížce zapůjčené s potutelným úsměvem od Havrošova tatíčka? Ne nepodobna jest mým prvním pokusům o literárno, cvakaným na Šárčině psacím stroji, v nichž jsem smatlal do sebe veškeré své oblíbené sci-fi. Jde o „Bé“ a to Bé s velkým B. Ale před tím jsem byl varován. Nečetl jsem Verneovu Cestu na Měsíc, ale člověk nemusí dvakrát moc bádat aby se dovtípil, čím se nechal autor inspirovat. Místo na Měsíc se letí na Mars, a zde už se jenom čelí a čelí. jednou podmořským obludám, jindy hordám pozemských trpaslíků. Většinu problémů řeší kovová tyč. V raketomobilu se vesele topí lihovými kamny -myslím, že o tomhle se pánům z NASA ani nesnilo. Knihovna tato těší se lásce naší drobotiny; mnoho vykonala ve prospěch buzení náklonnosti k četbě a ke knize (Jizeran). Jsme přesvědčeni, že českoslovanská mládež ráda sáhne po této četbě, z níž bude moci plným douškem čerpati pro útlá svá srdce (Podřipan). Třikrát hurá Knihovně malého čtenáře!!! A už nikdy víc.

V tom tupě něco třesklo. Náraz nenepodoben byl úhozu rákosky na napiatý koberec.

kniha: Kulhavý osud - Strugackij, Arkadij
Strugackij, Boris
Tua | **** | před 4821 dny

Všiml jsem si jednoho principu v tvorbě A+B o kterém bych se chtěl u této knihy zmínit. Dal by se nazvat třeba ‘Hory, doly’ .. neboť ty vám během vyprávění moje zamilovaná dvojice vždy naslibuje. V principu jež mě tak zaujal je ale nezbytně nutná též míra objasnění naslibovaného. Nikdy neobjasní všechno! Ne, to bych ani nechtěl. Kouzlo vyprávění pánů A+B spočívá mimo jiné v množství vlastních výkladů a vlastních tezí. Je-li ovšem rozdíl mezi naslibovaným a objasněným příliš velký, může si připadat čtenář okraden, ošizen, podveden. Člověk si podrží v hlavě obří příběhovou mapu s každou bezvýznamností, s každým detailem, neboť vychutnávání spojitosti mezi čteným a nějakou pamatovanou prkotinou patří mezi jedny z čtenářových slastí. Dá se dokonce říct že čím je záležitost bezvýznamnější, tím silnější požitek z ní plyne, neb čtenář se domnívá, že do fabule již zcela pronikl, stal se její součástí a je sám na sebe pyšný. Jaké je však jeho rozčarování když většina podržených prkotin zůstane jen jednorázovými prkotinami a víckrát po nich neštěkne pes. To se obvykle dozvíme až když máme stoprocentní jistotu že za poslední stránkou už žádné nejsou. Někteří spisovatelé si takové lahůdky nechávají až nakonec a proto věříme, doufáme, čekáme… Kulhavý osud a jeho dvojromán Čas dešťů jakožto tzv. rukopis v Modrých deskách; oba mají cosi společného, totiž u obou jest hlavním hrdinou spisovatel. Trochu to připomnělo Miliardu let. Oba obsahují tajemství. V reálnější linii zůstává mnoho otázek nezodpovězeno .. proč ne? Proč by forma nemohla odpovídat skutečnosti? Kolik záhad u nichž máme to štěstí se vyskytnout se nám objasní? Obyčejně žádná. Že je to ale trochu nuda číst? Nu dobrá, od toho tu jest utopie Času dešťů s poněkud neuvěřitelnějším příběhem, ale zato jakž takž dovysvětleným (dle zásad Kubínovy vlny a románu obecně). Obojí se mi líbilo. Obojí mi přišlo neoddělitelné a to přesto že v CCCP vyšli obě dějové linie zvlášť. Ani jedno mě neuchvátilo ve stylu Lesa, nebo Pikniku. Zajímavý pohled do života spisovatelů, ano. Na mé bohy mi to ale přišlo málo. Přesto hodnotím vysoko.

„A kdyby tě někdo zbavil toho vzteku, tak bys asi byla hodná, a to taky není k zahození…“ „Kdyby mě někdo připravil o vztek, zůstane tu jen medúza. Abych byla hodná, musel by ve mně někdo vztek nahradit dobrotou…“

kniha: 1984 - Orwell, George
Tua | *** | před 4821 dny

Bylo krásné nechat si číst na dobrou noc, televize se může jít sevšímvšudy vycpat (ještěže ji lze v roce 2009 vypnout). Při hodnocení nelze nevzpomenout na Kallocain. Oba romány mají podobnou stavbu, ale zatímco v Kallocainu je hrdina zpočátku zcela „pravověrný“ a teprve postupem času dochází k prozření, u 1984 máme hned ze začátku ideozločince jak Brno (ovšem bez výčitek z toho, že v rámci svého zaměstnání falšuje dokumenty -na Ministerstvu pravdy- tak jak se to Straně zrovna hodí). Oba hrdinové popisují antiutopickou budoucnost, oba jsou v určitém momentě odhaleni a čeká je neslavná budoucnost. Přesto se 1984 dostává -přinejmenším zkrze pojem Velkého bratra- do širokého povědomí lidí, zatímco Kallocain končí v krabici na knihy k rozebrání před dveřmi městské knihovny. Proč, ptám se já.. Je to snad proto že 1984 není vlastně ani tolik „pouhým“ románem (o nějaké důmyslné zápletce či překvapivém rozuzlení tu nemůže být ani řeč), jako spíš politickou studií podávanou po lopatě skrz jakýs takýs děj? Asi ano. Jistě existuje spousta podobných antiutopických románu, ovšem je třeba uvědomit si, že 1984 nebyl ani první, ani nejlepší (stačí vzpomenout na geniální Zpěv drozda, či na první pohled zcela nesrovnatelní Dravci mého století). Onu politickou motivaci, přese všechnu její jasnozřivost a aktuálnost zkrátka plně nedocením. 1984 bylo tedy spíše zklamáním. Chyběla mi motivace Winstonových myšlenek -copak jedině ON smýšlí proti straně? A jestliže není sám, tedy jestli systém převýchovy a double-thingu -což je zásadní rozdíl mezi oběma knihami, zatímco společnost Kallocainu je kromě propagandy držena na uzdě silnou perzekucí, již zmíněný double-thing který užívá Strana v 1984 je hrozbou mnohem šílenější, neboť uvádí společnost do jakéhosi samasobě navozeného hypnotického stavu z něhož není úniku- nefunguje zcela úplně, jaktože neexistuje nějaký odboj, jakýkoli, třeba jen v rámci nezákonného sdružování (Kallocain) v místech kde monitoring selhává (Proléti). Ostatně celá otázka Prolétů je v 1984 jaksi zmlžená a nedůvěryhodná. Podobných nedůvěryhodností které sami sebe maskují v množství kvazi-tézí a hypotetie mě občas zkrátka iritovalo.

PS: Možná že popisovaná skutečnost není zas tolik nevěrohodná. Nedávno jsem se na přednášce dozvěděl o velmi podobných poměrech v uspořádání státu za dob antické říše Římské.

„Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“

kniha: Dům o tisíci patrech - Weiss, Jan
Tua | *** | před 4821 dny

Petr Brok se probouzí na červeném koberci opuštěného schodiště, bez paměti, pouze s černým notýskem plným nejasných poznámek o ztracených lidech, princezně Tamaře a jakémsi podezřelém arcimágovi Ohisveru Mullerovi. Ocitáme se na samém prahu Mullerdómu, domu o tisíci patrech, podivném surreálném světě s vlastními principy a zákony. Nepozorován skrze dar neviditelnosti začne Brok odhalovat místní tajemství, pravou tvář Vesmíru, záhady jednotlivých poschodí i osudy zdejších obyvatel. Pasáž s plynovou komorou jež se vydává za předsíň mezi Zemí a rájem na jiných hvězdách mě utvrdila v tom, že autor jistě přetrpěl trauma z koncentračního tábora! Jaké překvapení však bylo, když jsem se dozvěděl, že nikoliv za druhé, nýbrž jako zajatec Rusů v první světové válce (!) (tedy že sám netušil jak se hrůzy jež hypertrofoval v knize vbrzku živě promítnou do skutečného života). Tušení provázející celou knihu se v závěru potvrdí. Dům o tisíci patrech – nepostavil ho snad ten samý architekt jež má na svědomí i budovu Správy nadpřirozených jevů, čarodejnictví, najádologie a belzebubizmu bratří Strugackých? Zdálky snad, ale chybí tu odlehčující prvky, humor, tolik typický pro mé oblíbené Rusy. Nelehce-čtivé, lehce-tíživé jako zapomenutá noční můra.

kniha: Bratři černé planety - Souček, Ludvík
Tua | * | před 4821 dny

Několik nevalných povídek od známého českého fabulátora L. Součka. Přitom náměty jednotlivých zkazek nejsou špatné, ale obávám se že právě námět je to jediné co nepochází z autorovi hlavy. O seriózní literatuře nemůže být ani řeč a na klasické sci-fi je to až příliš prvoplánové a samoúčelné. Namlsal jsem se A+B a teď budu pes. PS: Poslední povídka nebyla zas tak špatná, ovšem dalo se z ní vytěžit mnohem, mnohem více (A+B by věděli…)

1572573574575576577578579580581582poslední (777)31080 příspěvků celkem


WebArchiv - archiv českého webu