LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Poviedky mi prišli priemerné až podpriemerné a až moc poučujúce. Chýbala mi v nich nejaká silnejšia pointa, nápad, alebo čokoľvek čo by poviedku dostalo na vyšší level. Po spriemerovaní hodnotenia poviedok mi to vychádza na 45%

Nalákán Siriusovým komentářem jsem na tuhle knihu uplatnil jeden ze svých dárkových kuponů a nelituji toho. V podstatě to skvěle vystihl už Sirius. Nic světoborného, ale skvěle se to čte. Těch 450 stránek jsem přečetl přes víkend (a to podotýkám celkem slušně nabitý víkend…), postavy jsou opravdu sympatické atd, atd… :) Možná bych byl přeci jen radši, kdybych se dočkal těch agentů FBI, více dobrodružství, méně vědy a vyprávění nejrůznějších legend a příběhů, ale i tak jsem spokojen. 75%

Naprostá ptákovina nad kterou nemá smysl ztrácet čas. Kombinace dobrodružného příběhu, červené knihovny a sci-fi naivity ve stylu J. M. Trosky, ovšem bez jeho orientace na mladšího čtenáře. Aspoň že je to krátké.

Asi nejlepší povídka v knize „Mlha“. Jsou povídky, které jsou fajn, ale za měsíc už o nich nevíte. A jsou takové, které si budete pamatovat pořád. Právě tak na mně zapůsobil Prám.

Pokračovanie je lepšia ako jednotka ale nie zas o moc, chyby jednotky stále pretrvávajú, dejové opisy nič moc,hrdinovia bez obsahu(okrem toho vezíra ten to tam držal nad vodou,)vývoj postav skoro žiaden, konanie Báthoryho je nepresvedčivé niečo vykoná, ale čitateľ sa moc nedozvie prečo tak konal alebo dozvie ale je to podložené slabými argumentami.Pros­tredie je oživeným oproti uhorsku avšak autor sa mu moc nevenuje,chýba mi tam viac o tureckom svete, kultúre atď avšak čo mi najviac vadilo, tak to boli dialógy, bolo ich veľa a ich kvalita mala rôznu úroveň (pohybovala od hroznej až po výbornú)…ale aby som zas nehovoril len to zlé, tak stále sa niečo deje, príbeh ubieha rýchlo a nudné pasáže tam nie su, je tam viac fantasy a mágie, bitky sú štandardne zvládnuté na vysokej úrovni, denikové pasáže boli velmi dobré a vtipné. Oproti jednotke máme konečne poriadného protivníka(ov),kto­rý stojí(a) za reč. Celkovo som sa bavil viac ako pri jednotke. Na koniec zhrniem jednou vetou, forma vyťazi nad obsahom(u autora nič nové).A ak toto preferuješ je táto kniha ideálnou voľbou.Čítava, zábavná a nenáročná. Na „tuzemské“ podmienky veľmi dobrá.

Kvalitní klasika z pera klasika. Život na Měsíci je popsán dokonalé, dokumentární styl vás přenese na našeho souputníka. Co překvapí, to je laický agent použitý v klíčovém okamžiku dějin.

Tak tohle jsem nějak nepobral. Základní nápad s výměnou duší je mi asi jasný, ale nějak nerozumím tomu, co se tím Martin snažil říct – a právě proto se mi to moc nelíbilo. Třeba až to někdy budu číst podruhé, bude mi to dávat větší smysl.

Z počátku mi to trošku připomnělo Endera – Mluvčí za mrtvé. Také zde se lidé snaží pochopit náboženství a náboženské rituály mimozemské kultury. Jenže nakonec to přece jen bylo o něčem jiném. Chtěl jsem nejprve dát 80%. Po přečtení však o povídce neustále přemýšlím a uvědomuji si, jak individuální je vlastně lidská láska a jak moc jsme omezeni ve sdílení našich pocitů. Krásná povídka, po které se cítím o něco smutnější a osamělejší než předtím.

Podle mně trochu slabší rozjezd série s velkým potenciálem. Zhruba tři čtvrtiny knihy jsem četl a celkem mně to bavilo, ale tak nějak mně to ne a ne strhnout a vždy jsem knihu odkládal s lehkým srdcem. Vlastně to byl stále jen popis jednoho velkého útěku před neznámým (později už známějším) nebezpečím. Ke konci se to slušně rozjelo a otevřelo dveře k ději dalších dílů. Ještě tomu dám šanci, jak říkám – potenciál je tu velký.

Strhující děj. Knihu jsem málem ani neodložil. Oceňuji autorovu nápaditost, vždycky se bavím, když autor dovede své postavy do neřešitelné situace a pak přece jen nějaké řešení najde. A to se Jimu Butcherovi podařilo výborně a ještě ke všemu s humorem. Boxerky se žlutými kachničkami se mu povedly.

Poznámka pro TRIFID: Stále ještě nemáte na korektora a to jsem vám na něj přispěl třemi stovkami, které jsem dal za knihu. Některé překlepy jsou dost kuriózní. Např. na str. 86 se popisuje Dresdenova lednička: „Moje jednička je starodávná bedna s ledem.“ Taky mohla být s jedem. Na str. 490 „Charity propustili tři z nemocnice dny přede mnou.“ a na str. 350 se vyskytuje zvláštní slovesný tvar „položiliy“. A pak je tu „Chrám Pany Marie Andělů“ (str. 45 a 98) a „Spojené Státy“ (str. 164) a tak dále.

Po Vzpomínkách ledu se vracíme zpátky do Sedmiměstí a nejdeme tam sami, nýbrž s Karsou Orlongem, jehož si prostě musíte zamilovat. Na Eriksona naprosto netradičně se právě Karsovi věnuje celá první čtvrtina knihy. V dalších třech čtvrtinách se poté najede na standardní styl vyprávění, „každou chvíli někde jinde o někom jiném“. Jedna z dějových linií – ta s Trullem Sengarem – je velmi tajemná a vlastně se o něm a jeho spolucestujících příliš nedozvíme. Také dějová linie s Kvítkem není zrovna dvakrát zábavná, nicméně něco málo se přece jen dozvíme. Že jde o hodně nasvědčuje i výrazné zapojení jednoho z ascendentů. Za hlavní dějovou linii považuji cestu Tavore a jejího vojska ke střetu s ša'ik a dění v jejím táboře na Raraku. Autor oproti předchozím dílům ubral na brutalitě a výrazně přidal na mystičnu, často píše v náznacích a čtenář i po skončení vlastně neví, na čem je. Celkové vyznění knihy je však pozitivní, nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdičkami – a těším se, že po přečtení dalších dílů série více pochopím i tento :o)

[může obsahovat spoilery] Hodnotím po přečtení čtyř dílů série. Vzpomínky ledu jsou čtenářsky asi nejpříjemnější díl, který jsem ze série MKP zatím přečetl. Po prvních dvou knihách už čtenář má přehled o světě a jako bonus se vrací ke starým známým postavám z prvního dílu. Kromě toho čtenář brzy zjistí, že síly, které se utkávají v boji, jsou řádově jinde než v prvních dvou dílech. Srdce tak přímo plesá, když čte o zástupech T'lan Imass, K'Chain Che'Malle a z jihu se pak blíží pozoruhodná skupinka včetně třetího Seguleha. Kniha svou brutalitou daleko předčí i předchozí díl a řekl bych, že není určena pro málo otrlé čtenáře :o) Brutalitu vyvažují humorné scény předveším dotýkající se paní Závisti. Po zkušenosti z druhého dílu série asi už nepřekvapí, že některé z postav, které si oblíbíte, čeká smrt. Přes opravdu velký rozsah je to výborné čtení…

Hodnotím po přečtení čtvrté knihy série. Dům mrtvých je vlastně takový druhý „první“ díl série. Čtenář má výhodu, že po prvním díle už tak trochu tuší, jak funguje malazský svět, ovšem za trest dostane kompletní novou sadu postav na novém kontinentu, čestné výjimky tvoří Kalam se Šumařem a Kvítko s Apsalar. Hlavní dějová linie popisuje pochod „Psího řetězu“, ovšem vedlejší linie jsou neméně důležité, i když většinou méně zajímavé. V průběhu knihy už člověk víceméně pochopí používání magie v malazském světě a čtení je tak více „user friendly“ než v případě první knihy. Samotný závěr knihy pak byl pro mě osobně velmi šokující a musím říci, že jsem něco takového opravdu nečekal.

Líbilo se mi to víc než Vincent Vega, ale i tak mi to přišlo nemastné neslané a hlavně bez nápadu. Celou dobu jsem měl pocit, jako by to psal někdo, kdo si na Miroslava Žambocha jenom hraje a jde mu to fakt špatně a navíc je Hitmana x tou verzí všeho, co už jsem od autora četli. Opět závan osudovosti, jeden proti všem a další věci tak typické pro Žambocha. Chvílemi jsem i řval a skrytě doufal, že autor hodí do polévky nějakou novou ingredienci a vylepší ho. Bohužel se tak nestalo. Hrdina má do sympatičnosti Kováře daleko (samozřejmě – zabiják by neměl být sympatický, ale i tak…). Jako samostatná kniha možná, ale jako první díl nové série je to fakt moc slabé. To i Pašerák před několika lety byl prostě lepší. Ale nápad psát o dění z pohledu druhé strany a oceňuji ho.

Hodnotím po přečtení čtvrtého dílu série. Není pochyb, že je potřeba přečíst více dílů MKP k pochopení té první. Autor se totiž se čtenářem nijak nemazlí, hodí ho do světa, který není podobný ničemu, co jste dosud ve fantasy četli, a čtenáři, poraď si sám. Na pomoc hodí jen seznam postav a krátký seznam některých reálií. Ovšem například k pochopení toho, jak vlastně v tomto světě funguje magie, vám autor nepomůže ani v nejmenším. To může vést k rozporuplným hodnocením. Někteří nebudou mít trpělivost se prokousávat knihami, kterým příliš nerozumí, a hledat v nich náznaky a odkazy k pochopení. Ostatní tato struktura knih naopak bude fascinovat. Čtení MKP totiž je hned dvojím dobrodružstvím – jedno popisuje autor v ději a druhé si zažívá čtenář sám při snaze pochopit svět, který je mu popisován. Autor staví před čtenáře velkou výzvu, ovšem kdo vydrží, bude odměněn nevšední ságou ve velmi originálním a propracovaném svě­tě.

Je těžké se domluvit s někým, kdo má jiný pohled na svět. Nebo tak něco. Nechci o povídce moc říkat, protože postupné pronikání do souvislostí je zážitek, kterého si ohromně cením. A tohle je jeden z případů, kdy to stojí za to.

Tento díl mě v minimu věcí překvapil, ale také v minimu věcí zklamal. Je to stále ten samý Pratchett, jak ho známe, satirující úplně vše svým osobitým humorem, co si nyní vzal na paškál fotbal a jeho fanoušky. Jednoznačnými tahouny příběhu pro mě byl akademický sbor v čele s opět skvělým pragmatickým Výsměškem a pan Sráč, promiňte Sráž. Oproti nim mi některé z postav přišly trochu ploché: Zďáblíkov a především pak Gustýna. Kniha je trochu rozvleklá, místy až násilně natahovaná, osobně si myslím, že by jí prospělo, kdyby namísto 600 měla pouze 400 stran. Na druhou stranu, když jí dočtete, je vám líto, že už to skončilo, takže možná je to dobře. Závěr mě zklamal nejvíc, byl dost předvídatelný, trochu ukvapený (vzhledem k tempu celé knihy) a občas až krapet nelogický. Sumasumárum další Zeměplocha, která nepřekvapí, ani neurazí. Jelikož se počítám, mezi skalní příznivce, dávám: 85%. Pro toho, kdo není pratchettovým uctívačem, denně se klanícím směrem k Anglii, kde pan Pratchett žije: 70% Nováčkům nedoporučuji, příliš postav, které by neznali, příliš náznaků, které by nemohli pochopit, spíše by je to od celé série odradilo.

Čtivé, pesimistické, s mnoha překvapujícími zvraty, plné krutých a zlých postav, které jsou velmi dobře a detailně popsané, ačkoli stojí na druhém konci barikády. Mám rád, když v knize narazím na pasáž, po jejímž přečtení nejsem schopen číst dál a musím chvíli přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. V této sérii jich je několik. Ačkoli jsem tuto sérii četl už před mnoha lety, dodnes ve mě zachovala smíšené pocity. Nikoli smíšené, co se týče kvality díla, ale smíšené ve smyslu jak dokáží být lidé krutí a nelítostní (i když je to jen kniha). Většina běžných antagonistů ve fantasy příbězích u mě nevyvolává emoce, jsou prostě ti špatní, měli by prohrát, většinou prohrají a konec. Zde jsem cítil odpor a nenávist ke všem hlavím postavám říše. (spoiler) Toto jsem naplno pocítil především v poslední knize, kde perlí cinický Biagio, zapšklý a zlý arcibiskub, sadistický admirál a spousta dalších psychopatů. (spoiler)

Nečekejte zaběhlé koleje, nečekejte hrdinskou fatasy, nečekejte happyend. Velmi neobvyklé dílo ze kterého mrazí.

U Eddingse mi trochu vadila jeho přímočarost v bojových scénách. Na většinu problémů stačí, aby se přes ně přehnala těžká jízda Pandionských (nebo řádově jiných) rytířů a je po problémech. Ve vypjatějších situacích Sparhawk sesedne z koně a je to. Na druhou stranu, co Elenium ztrácí v bojových scénách, to naplno získává ve všech ostatních aspektech příběhu. Výborné dialogy, humor, strohý a obdivůhodný sympaťák Sparhawk, ctihodní a odvážní rytíři-společníci a mystický svět, který s mocnou církví a bojovými řády je bližší středověku, než je ve fantasy běžné.

Na Sparhawka pozor, sousede.

Série je čtivá fanoušek AD&D navštíví spoustu zajímavých míst a potká mnoho známých charakterů a stvoření, ale nemohu se ubránit pocitu, že je psaná poněkud jednoduše.

Pro mě bezkonkurenčně nejhorší věc co jsem od OSC četl…několikrát jsem úplně ztratil nit a musil mnoho stránek přečíst znovu, celkově mi to přišlo mdlé a nezajímavé. Pravděpodobně mi vůbec nesedla základní myšlenka – nejsem příznivcem hudby a v tom bude ta potíž.

Skutečně neznám žádnou jinou knihu, která by dokázala tak mistrovsky postihnout detaily dětství. Při čtení jsem si i já vybavoval situace a pocity, na které jsem už dávno zapomněl. Pokud si tedy chcete nostalgicky zavzpomínat, rozhodně neváhejte. Do kategorie sci-fi bych ale tuto knihu rozhodně nezařadil, a to i navzdory mírným fantaskním náznakům.

K předchozím komentářům prakticky není co dodat: fanoušci sci-fi detektivek by se měli připravit na orgasmus, protože tohle je jeden z nejkvalitnějších zástupců subžánru. Pokud mi knížka dokáže nabídnout zajímavé postavy – přinejmenším jednoho hrdinu, se kterým se můžu ztotožnit, pak má u mě napůl vyhráno. Vyšetřovatelka Andrea Cortová není žádná superžena: je inteligentní, sarkastická, uzavřená až asociální (trauma z dětství) a velmi odhodlaná, za svým cílem jde se sveřepostí pitbulteriéra. Pro mě nesmírně sympatický charakter a největší plus „Vyslanců mrtvých“. Odfajfkovat si však můžu i další klady: rozmanité povahy vedlejších „hráčů“, skvělé dialogy, dobře nahozené pozadí (vesmír a jeho obyvatelé, umělé inteligence, Konfederace, Diplomatický sbor, nevolnický systém atd.), poutavé prostředí habitatu, patřičně zamotaná detektivní zápletka (byť odhadnutelná), výrazný myšlenkový přesah a místy i dynamická akce. Nesmím zapomenout ani na kvalitní provedení knihy: hardback s vkusným přebalem, vlepenou záložkou, tak akorát tuhým papírem, s výborným překladem a pečlivou redakcí (uniklo jen málo překlepů). Cena je s ohledem na rozsah nekřesťansky vysoká, dostanete za ni však vysokou kvalitu po stránce vzhledové i obsahové. Našlo se pár pasáží, kdy mě příběh netáhnul dostatečně silně, proto „jen“ 86%.

Ten úvod se musí přetrpět(na dvou místech se to blíží bezobsažné grafomanii), příběh je takový svůj a konec je naprosto neuzavřený, je škoda že autor v tomto vessmíru nepokračoval. Zajímavé, stojí za přečtení.

Příběh se dá rozdělit do 3 částí: předtím, kolonie, cesta. První část se mi docela táhla, protože neustále přeskakovala mezi různými hrdiny, a když už jste si je nakonec oblíbili, tak vám byli ukradeni, protože se posunete o cca 100 let dál. Další dvě části, to už je postkatastrofický svět a dobrodružství.

Možná si po přečtení knihy nebudete pamatovat jednotlivosti, ale spíše pocit, který ve vás zanechá. Pocit smutku a zároveň naděje. Protože i v krutém světě, kde musíte z milosti zabíjet své milované a kde to mnozí sami vzdávají, se najde pár lidí, kterým nestačí prožít život v zabarikádovaném obydlí, ale chtějí zachraňovat jiné. A vlastně tak i celý svět.

Příběh lze označit za postkatastrofické sci-fi s prvky fantasy, jinak si neumím vysvětlit Laceyiny vize budoucnosti, hlas, který k ní promlouvá a ukazuje jí cestu, či Amyino „mluvení“ se zvířaty a se záhrobím. To jsou věci, které autor zatím nevysvětluje, a pokud odpovědí na konci bude či má být „Bůh“, tak si to u mne dost pokazí.

Navzdory výtkám, že kniha má hodně otevřený konec, si myslím, že se autorovi povedlo příběh ukončit. Dokonce bych si ho dokázala představit i bez pokračování, protože z náznaků si jej lze domyslet.

Jeffrey Ford dokáže na malém prostoru věrohodně vykreslit svět (samozřejmě ne do všech detailů – naštěstí) a hned několik téměř archetypálních postav. Zamíchá je v lyrickém šejkru a vyplivne je jiné. Některé jen vrácené na předchozí životní dráhu, některé proměněné. IMHO jedna z nejlepších prací v antologii. Ford osvěžujícím a místy dokonce vtipným způsobem vykresluje malé a podivné království, kde „král“ trpí smutkem a jeho „poddaní“ se rozhodnou jej vyléčit. Složit svůj reparát za to, co dělali a čím byli před tím, než je vzal na milost. Léčení má ovšem vedlejší učinky…

Vryté město bylo vedle MacLeodova Světlověku a Miévillovy Jizvy to nej, co jsem z new weird románů četl, proto mne tato povídka, odehrávající se ve stejném světě, potěšila. K dokonalosti ji chyběla větší plocha, kterou román disponoval, a na níž se autorce podařilo utkat pestrou tapisérii s mému oku lahodící estetikou. Tady je to tím pádem jen za 4.

To že Bivoj miestami akoby strácal dych by som nevidel na škodu. Dostali šancu ďalší zruční muži a ženy :) Myslím, že deju to prospelo. Ako by to vyzeralo, keby v záverečnej bitke padali „len“ hlavy a žiadne mená. Ako vravím, mne to sadlo.

Bivoj so sekerou v ruke, sťaby Conanov mladší brat, splnil moje očakávania. Poriadne krvavá rubanica.

(Odkaz na mnou psanou recenzi o Zeměploše a Pratchettovi: http://cajtran.blogspot.com/2009/07/terry-pratchett-jeho-uzasna-zemeplocha.html)

Úžasná Zeměplocha, to je pojem s velkým P. Ten svět už je už tak živej, že bych se snad nedivil, kdyby doopravdy existoval. A kdyby ano, byla by to určitě velká sranda.

Pratchett má skvělý styl psaní, který vtipně podává krásné fantasy a parodizuje každou blbůstku (o které třeba ani nevíte). Jeho humor je prostě geniální a hlášky taktéž. Povinnost pro každého fantasy čtenáře. (Doporučuji začít první knihou „Barva kouzel“ a pak „Lehké fantastično“)

Výborný příběh ze světa Písně ledu a ohně, ačkoliv by mohl být klidně zasazen i do našeho světa. Žádné fantastické prvky zde nenajdete – jedná se jen o příběh mladého rytíře, který hledá své místo v životě. S cílem získat slávu a třeba i místo na dvoře nějakého lorda, zamíří na rytířský turnaj v Ashfordu. Čte se to jedním dechem, příjemně to zkrátí (aspoň na chvíli) čekání na Tanec s draky.

Nuda, nuda, kýbl plný nudy. Příběh? Žádný. Napětí? Žádné. Postavy? V podstatě žádné! Navíc je to moc dlouhé. Proč se to jmenuje Watsonův chlapec? Má to být nějaký odkaz, který jsem nepochopil? Třeba to celé má smysl, ale já jsem ho nedešifroval. Jediné, co můžu říct kladného, je to, že text má jakýs takýs styl. I ždibec atmosféry by se našel. Za to je taky ta jedna hvězdička. Zatím jednoznačně nejhorší kus z antologie.

Tak jsem jednoho dne jenom tak brouzdal po legii a narazil jsem zde na tuto knihu. Hned jsem si vybavil jak jsme v hodinách češtiny četli tu pasáž, kde rozbije žena (jméno už jsem zapoměl hodnotím zpětně :-) ) Sternenhocha hlavu jejich dítěte o hlavu výše jmenovaného knížete. Následně jsem našel odkaz na ebook a tak jsem to na jeden zátah přečetl… a rozhodně to není sci-fi. I na dnešní dobu je tato kniha celkem úchylná a musela v době svého vydání udělat docela velký rozruch.

Ale úchylnost téti knihy rozhodně není samoúčelná a spolu s napětím krásně dotváří dekadentní prostředí. Napětí, tajemnost a zvrhlosti postupně gradují až dosáhnou lehce předvídatelného konce. Prostě doporučuju a nedivím proč tahle kniha přežila zkoušku věkem.

U tohoto románu jsem se těšila, jak se Michael Crichton bude zabývat problémem člověk vs. počítač. Zabýval se, ale spíš okrajově, protože nejvíce prostou věnoval průběhu operace a následným problémům s pacientem. Děj není nezajímavý, ale hodně mi na něm vadila jeho předvídatelnost. Už po přečtení obsahu jsem doufala, že se to nebude odvíjet tak, jak si myslím. Bohužel ano a i konec nedopadl nijak překvapivě. Zajímavé oddechové počtení, ale nic převratného se z toho nevyklubalo.

Není to ani sci-fi ani horor, jen příběh o partě lidí, kteří se ocitli izolovaní od světa, a nedopadlo to zrovna nejlépe. Kniha se mi líbila od samého začátku, kde autor líčí obsáhlou historii ostrova, na kterou v hlavním ději sice moc odkazů není, ale nějaké se přeci jen najdou a čtenáři je hned jasné, jak vzniklo „tabu“ a kde se vzali pavouci v takovém počtu. Možná autor mohl ozvláštnit děj nějakou další podzápletkou, protože konec knihy tak trochu působil, jako že z toho hlavní hrdinové vyvázli celkem jednoduše bez dalších problémů, které určitě mohly nastat.

Poviedky to boli pútavé i keď ma prekvapilo že všetky až na jednu mali podobnú tému a to boj. Rozmýšľal som, že pridám jeden bodík za skvelé Asimovove predslovy, ale v knihe bolo dosť (asi) sadzačských chýb, hlavne v medzerách – chýbajúce/navyše.

Znovu se dostáváme do světa, kde nic není jako dnes. Na severu Evropy je Albion, ve středu Moravia, na jihu Romania. A slečna agentka-čtečka Viviola je schopna přecházet mezi tím to světem a světem Křesťanů, což je ten náš. Tentokrát má za úkol získat z daleké Morávie artefakt, ze kterého se vyklube stroj času.

Docela zajímavá časová hříčka okořeněná troškou magie. Myslím si, že takto postavený svět má velký potenciál a je škoda ho nevyužít, což k tomu v tomto případě došlo. Ale bylo by rozhodně dobře, aby se autor tomuto světu věnoval a pokračoval. Jen by to asi chtělo nějakou delší formu a trošíčku komplikovaněj­ší děj.

A to vše říkám i přes to, že látka není originální (takové prolínání už tu mnohokrát bylo), ale zajímavostí je to středoevropské prostředí.

Od dob Mága (Ságu o Impériu vzhledem k tomu, že se odehrává v jiném světě, nepočítám) asi nejvydařenější kniha ze světa Midkemie. Počítám, že hlavní zásluhu na tom má pan Forstchen. Nevystupuje tu žádný ze známých hrdinů, ale prostí vojáci, kteří válku zažívají na vlastní kůži. Trhlinová válka je v plném proudu a my zde sledujeme osudy malého oddílu záškodníků, jejichž úkolem je zde v horách napadat v týlu nepřítele tsuranské oddíly. Tsuranský důstojník Asayaga dostává za úkol záškodníky najít a zničit. Obě skupiny na sebe skutečně narazí, ale vzápětí na scénu vstupuje mnohem nebezpečnější nepřítel – temní elfové. Obě jednotky jsou tak pod tlakem okolností nuceny uzavřít dočasné spojenectví. Tento ne neobvyklý motiv je v knize maximálně využit. Po počáteční nedůvěře, kdy velitelé musí sáhnout i k popravám, jen aby byl křehký mír udržen a rozkazy dodrženy, však vojáci k sobě pociťují respekt, vznikají dokonce přátelství (zde především mezi dvěma „benjamínky“ obou oddílů). Postavy jsou přitom natolik zajímavé a sympatické, že vám jejich osud nebude lhostejný a budete se o jejich osud doopravdy obávat (smrt si tady nevybírá). Atmosféra je temná, napětí nepovoluje, ze stránek přímo sálá pocit neustálého nebezpečí. Dokonce i poklidnější pasáž, kdy vojáci tráví zimu na dvorci jedné horalské rodiny má své kouzlo – když na chvíli nebezpečí pomine, ve vojácích se více probouzí touha po konci války, po životě v míru. Ne všem je to však na konci dopřáno. Skvělá kniha, byť, jak jsem uvedl výše, nejde o klasického Feista.

Ohodnotil jsem každou povídku zvlášť a pak spočítal průměr. Dostal jsem se na 88% Povídka PASáK mě zaujala svou strohou jednoduchostí. Byla krátká a dobrá. Povídka V TEMNOTě byla klaustrofobická záležitost plná uhelného prachu a krve. Fuj. Dostala devadesát protože nevěřím tomu, že by se Bakly se svými rozměry něčím takovým protáhl. HON ZA RUDOU HVĚZDOU u téhle povídky jsem vypil snad hektolitr vody rovných 1oo% a dle mě nejlepsí povídka v knize. AŽ DO MORKU KOSTÍ nevím proč, ale přišla mi nejslabší. Možná proto, protože byla na můj vkus moc dlouhá, nebo protože nemám rád když se tane z hlavního hrdiny (spoilerovat nebudu). Nevím 8o%. A ZABIJÁK ČARODĚJŮ je slušná jednohubka na konec 9o%. Celkově je to jedna z nejlepších knih co jsem od Žambocha četl. Bravo mistře. KeB

Tentokrát se s Gaarqem shodneme, já jen nejsem tak přísný :) Tahle povídka opravdu není kdovíco. Je to New Weird jak řemen, ale bez nějakého začlenění do světa, který by aspoň pár věcí vysvětlil (co jsou to Temná města, proč, jak a kdy vznikla, co v nich žije za tvory (biologicky), jaké mají hodnoty, …) je to jen podivná skica s docela schizoidní atmosférou.